Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Jaromír Mach

Disertační práce

Školitel: doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc., Jean Monet Chair

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval samostatně za použití uvedených pramenů a literatury.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat svému školiteli doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, DrSc., Jean Monet Chair, za jeho cenné rady, ochotu, vstřícnost a poskytnutí literatury.

Obsah

I.Úvod

1.Předmluva

Předkládaná práce si klade za cíl přiblížit aktivitu ruských intelektuálů v Československu na pozadí činnosti Ruské lidové (později svobodné) univerzity v Praze. V disertaci je upřednostněn pohled z hlediska dějin instituce. Samozřejmě, jakkoliv to nebylo a není cílem této práce, by si stejnou míru pozornosti zasloužila i z hlediska dějin vědy, resp. idejí, reflektující přínos jejích členů konkrétním vědeckým disciplínám. Ačkoliv je problematika ruské emigrace z badatelského hlediska oblíbená a populární, nebyla dosud otázka Ruské lidové (svobodné) univerzity uceleným způsobem zpracována. Ambicí této studie je tedy snaha přiblížit jednu z „málo zmapovaných oblastí“ na mapě dějin ruské emigrace v Československu .

Přestože je Ruská lidová (později svobodná) univerzita a veškeré s ní spojené aktivity zkoumána především z hlediska dějin instituce, nelze při zpracování tématu odhlédnout od vnějších faktorů, které výrazně ovlivňovaly ruskou intelektuální komunitu či instituci samotnou. Celou prací se tedy line snaha interpretovat veškerou aktivitu s přihlédnutím k těmto vlivům. Publikační exploze prací zaměřených na problematiku ruské emigrace zajistila zpracování většiny „externích vlivů“. Přesto se při zpracování této studie vyskytla řada dílčích témat, která definici o externím vlivu splňují beze zbytku a zatím nebyla uceleným způsobem zpracována. Tyto okruhy jsou v předkládané práci zmíněny jenom okrajově – zejména v kontextu pochopení či dokreslení širšího pozadí – a zasloužily by si podrobnější odbornou analýzu. Mezi takové lze např. zařadit otázku právního postavení ruských emigrantů, zejména pak držitelů tzv. nansenovských pasů; projekt vytvoření ruského výzkumného ústavu v Praze s celosvětovou působností; sociální a kulturní adaptace ruských emigrantů v závislosti na úrovni vzdělání; integrace ruských emigrantů do společnosti jako faktor nárůstu nacionalismu; exponenti sovětské tajné policie v emigrantských kruzích; úloha mezinárodních organizací (Společnost národů, Mezinárodní Červený kříž atd.) v souvislosti s ruskou emigrací a mnoho jiných.

Dříve než přejdu k vlastní struktuře práce, pokusím se konkretizovat či definovat některé často používané pojmy a objasnit jejich náplň. Jednak tyto pojmy vytvářejí jakýsi předobraz, ale hlavně připouštějí rozdílnou interpretaci. Účelem je především vymezit a strukturovat autorovo chápání takovýchto pojmů a případnému čtenáři usnadnit orientaci v textu.

Bohatá slovní zásoba českého jazyka umožňuje rozlišit mezi těmi, kdo opustili svoji vlast dobrovolně (emigranti), a kdo byli k opuštění své vlasti z jakýchkoliv důvodů donuceni (exulanti). V českém prostředí se na takové rozdělení někdy velmi dbá – pravděpodobně vlivem J. A. Komenského či F. Peroutky. Např. příslušníci druhého a třetího československého zahraničního odboje dost často odmítali označit sebe sama za emigranty, ale pouze za exulanty. Mezi sledovanou skupinou ruských intelektuálů (potažmo celou ruskou emigrací) se objevují zástupci obou kategorií. Přesto se však i v českém prostředí vžil název ruští emigranti a označení ruští exulanti se prakticky neobjevuje. Možná zde svoji roli sehrál i vliv zahraniční literatury, kde se podobná kategorizace až na výjimky nevyskytuje. Z výše uvedených důvodů bude v této předkládané práci používán termín emigrace či emigranti.

Problematika národnostních etnik a emigrantských kolonií byla a je jedním z badatelsky nejvyhledávanějších témat moderních dějin, především dějin 20. století. Jenom namátkou je možné připomenout problematiku Alsaska a Lotrinska a jejich neustálé změny hranic. Kontroverzním tématem jsou osudy tureckých menšin na Balkáně či Řeků usazených v turecké Anatólii. Jako další příklady lze uvést italské obyvatelstvo, které uprchlo před Mussolinim a usazovalo se především ve Francii; Židé utíkající z obav před ruským či německým antisemitismem. Samozřejmě, že do této skupiny musí být zařazena i ruská emigrace a fenomén označovaný jako „Rusko mimo Rusko“.

Události v Rusku v roce 1917 a v následujících letech lze bez nadsázky označit za takové, které předurčily evropské, potažmo světové dějiny po zbytek 20. století. Bolševický režim doslova polarizoval svět a důsledky takového rozdělení se projevují ještě v současnosti. Kromě toho stály tyto události na počátku vzniku výše uvedeného, ve světové historii ojedinělého, fenoménu. Ze statistického hlediska byla ruská emigrace jednou z nejpočetnějších ve světových dějinách. Jisté unikum bylo i v tom, že

zasáhla prakticky všechny sociální vrstvy ruské společnosti. Fenomén ruské emigrace byl natolik výrazný, že ovlivnil i snahu mezinárodních společenství o co nejdokonalejší definici uprchlíka.

Definice OSN z roku 1951 označuje za uprchlíka každou osobu, která „…se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit…“.¹ Ruská emigrace v meziválečném období splňovala uvedená kritéria beze zbytku. Bezpochyby lze tedy konstatovat, že na finální podobě definice se promítly zkušenosti mezinárodní veřejnosti i s ruskou emigrací.

Ruská emigrace je termín, kterým bývá souhrnně označována emigrace z bývalého carského Ruska, bez ohledu na její národnostní složení. Například Marc Chagall, dávaný s ruskou emigrací do souvislosti, pocházel z malé vesnice u běloruského Vitebska. Dotyčný termín jsem převzal i do předkládané studie. Ruská a ukrajinská, popřípadě běloruská emigrace spolu vzhledem k tradičním antipatiím příliš často nespolupracovaly. Jelikož je tato práce zaměřena na aktivitu Ruské lidové (svobodné) univerzity v Praze a jejích členů, jednalo se takřka vždy o etnické Rusy. V opačném případě na to bude v textu poukázáno.

Ruskou emigraci nelze chápat jen jako homogenní celek, který je spojen vymezováním vůči „společnému nepříteli“ a neochotou přijmout porevoluční bolševický režim. Celek, který spojovala více či méně negativní zkušenost s bolševiky, a kterému šlo o návrat do své vlasti. Názorová pluralita ruských emigrantů se projevovala např. v postoji k novým politickým a hospodářským formám sovětského režimu, v otázce budoucího uspořádání Ruska či v otázce možné vojenské intervence vůči bolševickému režimu.

Ruská emigrace byla ale diferencována také sociálně či kulturně a částečně také dobou odchodu z vlasti. Formovala se souběžně s tím, jak její občané v několika vlnách vlast opouštěli. Proces zahájili aristokraté, diplomaté a vysocí carští úředníci, kteří se neztotožnili s výsledky únorové revoluce. Další vlna souvisela s koncem 1. světové války. Ta zastihla mimo Rusko tisíce válečných zajatců,kteří se nemohli či nechtěli z nejrůznějších příčin vrátit do vlasti. Největší exodus nastal na přelomu let 1920/21, kdy skončila občanská válka. Zemi tehdy opouštěli nejenom vojáci a důstojníci poražené „bílé“ armády se svými rodinnými příslušníky, ale také řada civilistů. Zejména z této vlny se rekrutovali pozdější ruští studenti či mladí pedagogové a vědci. Další vlna, početně nevýrazná, ale velmi důležitá pro historii ruského školství a vědy v emigraci, přišla v roce 1922, kdy byly z Ruska vypovězeny špičky ruské inteligence. Historie pravděpodobně nezná obdobný případ organizovaného vyhoštění tak početné skupiny intelektuálů.

Většina ruských emigrantů se domnívala, že se v dohledné době do své vlasti vrátí. Samozřejmě, že předpokládanému návratu měl předcházet kolaps bolševického režimu. Dočasný pobyt v zahraničí se nakonec změnil v trvalý a drtivá většina z nich se již do své vlasti nikdy nevrátila, pokud ovšem nemáme na mysli nelegální přechody hranic a nebo návrat vězňů směřujících po druhé světové válce do sibiřských Gulagů. Jedním z odvážlivců, kteří se nelegálně vrátili do Ruska, byl P. N. Savickij. Ten jako čelní představitel Eurasijců v Praze byl v roce 1926 pozván na tajné setkání eurasijské skupiny v Moskvě. Savickij později vzpomínal, že během celého pobytu v Moskvě byl sledován tajnou policií. Nicméně nebyl zřejmě v té době ještě považován za nebezpečného anebo bylo taktickým záměrem nechat ho na svobodě. Savickij se tak bez úhony vrátil zpět do Československa. Ostatně zatčení se nakonec stejně nevyhnul. V květnu 1945 byl součástí skupiny ruských emigrantů odvlečených do Gulagu, kde strávil jedenáct let.

Otázka navrátilců v rámci ruské inteligence byla ze statistického pohledu naprosto marginální. Přesto lze najít několik zajímavých případů. V této souvislosti je nejznámější případ spisovatele M. Gorkého. Ten se do své vlasti vrátil na opakované Stalinovy výzvy. Sovětská propaganda toho náležitě využila v boji proti ruské emigraci. Do SSSR se po více než dvacetiletém pobytu v Praze vrátil i poslední osobní tajemník L. N. Tolstého – V. F. Bulgakov. Do SSSR se vrátila také básnířka Marina Cvetajeva, byť to bylo hlavně z osobních důvodů. Tu ovšem propaganda, možná i proto, že její manžel byl sovětský agent, vůbec nezmiňovala. Básnířka krátce po zákazu publikování ukončila dobrovolně svůj život. Jiným příkladem navrátilce byl Petr Bogatyrev, který se rozhodl k návratu ze Slovenska v roce 1940. Poté vedl Etnografický ústav, v padesátých letech upadl v nemilost a plné rehabilitace se dočkal až v roce 1964. Do své vlasti se po dvouletém pobytu v Berlíně vrátil i spisovatel Andrej Bělyj.

Odhaduje se, že v Evropě byly jeden až dva milióny ruských emigrantů. Početné ruské emigrantské kolonie byly také v Číně, Severní a Jižní Americe a Austrálii. V roce 1924 bylo napočítáno více než 30 států, kde žili ruští emigranti. Jejich situace byla místy natolik kritická, že na návrh československé vlády svolal Mezinárodní červený kříž v roce 1921 poradu vlád o pomoci Rusku. Na schůzce byl zřízen Mezinárodní výbor pro pomoc Rusku se sídlem v Ženevě. Do čela výboru byl postaven známý norský polární badatel a cestovatel Fridtjoft Nansen. Později se výbor zasadil o vydávání tzv. nansenovských pasů pro ruské emigranty. Tyto pasy měly do jisté míry vyřešit problémy a postavení ruských emigrantů po právní stránce.

V kontextu daného tématu bude pozornost přirozeně věnována intelektuální části ruské emigrace. Inteligencí se obvykle označuje elitní vrstva společnosti, předurčená především svým vzděláním. Termín ruská inteligence (inteligencia) představuje v dějinách zcela ojedinělý fenomén. Především vzdělání je důležitým, byť ne jediným kritériem. Podobným kritériem nebyl ani sociální původ, byť samozřejmě většina ruských intelektuálů pocházela z aristokratických kruhů, bohatých podnikatelských rodin či střední třídy. Za příslušníka inteligence byl v Rusku označován snad každý člověk, který se angažoval ve veřejném, politickém, kulturním a samozřejmě vědeckém životě. Zejména se jednalo o veřejnou diskusi o budoucnosti Ruska, možnostech a způsobu jeho proměny na moderní velmoc. Velmoc, která bude dominovat politické, vědecké a kulturní mapě Evropy a bude naplněním představ a ideálů Petra Velikého.

Mezi příslušníky ruské inteligence je nutno počítat členy carské rodiny – velkoknížata Kirilla Vladimiroviče a Nikolaje Nikolajeviče. Velmi početnou složkou byli politikové, např. zakladatelé strany eserů Viktor M. Černov; někdejší ministerský předseda Alexandr F. Kerenskij či „babička ruské revoluce“ Je. K. Breško-Breškovská. Do emigrace odešli, snad s výjimkou Nikolaje V. Někrasova (což se mu později stalo osudným), takřka všichni ministři prozatímních vlád. Mezi nejznámější patřili někdejší ministr zahraničních věcí Pavel N. Miljukov, ministr války Aleksandr I. Gučkov či první ministerský předseda prozatímní vlády kníže Georgij Je. Lvov.

Mezi ruskými emigranty byla řada vědců, např. lodní inženýr a stavitel Normandie Vladimír I. Jurkevič; laureát Nobelovy ceny v oblasti ekonomie Vasilij V. Leontěv; inženýr v oblasti televizních technologií Vladimír K. Zvorykin; astronom Otto Struve, pocházející ze známé rodiny vědeckých a politických činitelů, vynálezce tzv. Struveho dalekohledu; světoznámý archeolog Michal I. Rostovcev; ve Spojených státech působili letečtí konstruktéři Igor I. Sikorkij a Alexandr P. Severskij; v Pasteurově ústavu v Paříži působil biolog S. I. Metalnikov. Početné zastoupení v ruské emigraci měli umělci. Za všechny lze zmínit skladatele Sergeje V. Rachmaninova a Igora F. Stravinského. Známý herec Yul Brynner se ve skutečnosti jmenoval Julij Borisovič a do svých 19 let žil v Rusku. Jednou z nejpočetnějších skupin mezi umělci byli spisovatelé. Vladimír V. Nabokov pocházel z dobře situované šlechtické rodiny a jeho otec byl členem prozatímní vlády. Jiným slavným spisovatelem byl laureát Nobelovy ceny za literaturu Ivan A. Bunin. Velmi známou byla také manželská dvojice spisovatelů Zinaida N. Gippius a Dmitrij S. Merežkovskij.

Spousta badatelů se zamýšlí nad otázkou, jak to že v zemi tak zaostalé, jako bylo carské Rusko, existovala vrstva vysoce vzdělaných lidí. Václav Veber se přiklání k interpretaci A. Toynbeeho a jeho teorii. V době vojenské, politické, hospodářské a intelektuální převahy západoevropských zemí se někteří vládci periferních států pokusili čelit jejich hegemonii tím, že usilovali o „pozápadnění“ svých zemí. Jedním z těch, kdo zaujal podobnou strategii, byl ruský car Petr Veliký. Nezbytnou podmínkou naplnění dané strategie byla vrstva vzdělaných lidí. Za účelem jejího zformovaní zvali příslušní vládcové odborníky z „civilizované“ Evropy, kteří se pak ve svých nových domovech usazovali natrvalo. Právě zde lze nalézt počátky fenoménu označovaného později jako „ruská inteligence“. Ne náhodou mělo velmi mnoho jejích příslušníků cizojazyčně znějící jména (Struve, Bém, Frank, Kizevetter, Fan der Flit, Jakobson, Andrusov, Eichenbaum či Brunst), která dokumentují neruský původ jejich předků.

Jeden z nejdynamičtějších nárůstů počtu ruských intelektuálů byl zaznamenán v druhé polovině 19. století. Zatímco v roce 1850 bylo zhruba 50 000 lidí označeno za příslušníky ruské inteligence, tak v roce 1900 to bylo 400 000. Pro většinu ruských intelektuálů byly studijní cesty po Evropě zcela běžnou záležitostí. Seznámení s poměry v ostatních evropských zemích se stalo jakýmsi podnětem k hledání a předkládání potencionálních možných řešení. Paradoxně tak ruští carové ve snaze nedostat se pod vliv Západu podporovali rozvoj inteligence, která se ale zpětně stala jedním z jejich největších kritiků. Nutno podotknout, že ačkoliv většina ruských intelektuálů byla více či méně ovlivněna Západem, usilovala o vytvoření specifického, na Rusko zaměřeného modelu. Zlepšení poměrů Ruska a jeho obyvatel se mělo stát vzorem pro další státy.

Důvodů k dobrovolnému či nucenému opuštění vlasti bylo u ruských intelektuálů velké množství. Vedle náboženských, národnostních či politických je v poslední době v souvislosti s totalitními režimy zmiňován i další. Badatelé zabývající se problematikou emigrace z evropských totalitních režimů uvádějí jako jeden z hlavních motivů snahu o obohacení (jedinců či státu) na úkor vypovězených. Tento fakt se často v literatuře objevuje i v souvislosti s ruskou emigrací. Bezpochyby ruská emigrace obecně zanechala v Rusku obrovský majetek. V případě ruských intelektuálů byla situace ovšem poněkud jiná. U těch ruských vědců, kteří opustili Rusko dobrovolně, byl většinou motiv k odchodu dopředu promyšlen a naplánován. Součástí plánovaného odchodu bylo zajisté i - v rámci možností - uspořádání majetkových poměrů. V případě vynucených odchodů se nabízí otázka, zda motivem nebyla touha po obohacení. Nicméně ze studia níže uvedené literatury vyplývá, že bolševické špičky usilovaly především o to, aby se zbavily ruských intelektuálů za každou cenu. Většině z nich bylo povoleno prodat či darovat majetek příbuzným a přátelům. Úporná snaha bolševiků zbavit se „nepřátel národa“ vedla dokonce k tomu, že vypovězení ruské inteligence částečně financovali.

Právě příslušníci ruské inteligence sehráli klíčovou roli při zakládání nejrůznějších emigrantských organizací v Československu. Přestože ruská emigrantská kolonie v Československu nebyla nikdy příliš početná (v porovnání s ostatními státy), byla Praha jedním z nejdůležitějších center ruské vzdělanosti a kultury v celosvětovém měřítku. Koncentrace vědců a učenců byla v Československu, potažmo v Praze, tak vysoká, že nejmenovaný ruský profesor označil Prahu za „ruský Oxford“. Stejné označení začali v devadesátých letech používat i čeští badatelé v čele se Z. Sládkem.

Veškeré aktivity ruské inteligence (v Československu) měly vést k tomu, aby se ruská emigrace a především mladší generace neodnárodnila. Zejména zpočátku ruští emigranti věřili, že se jednou vrátí do demokratického Ruska. Tam pak bude hlavně zapotřebí vzdělaných odborníků. Postupem času si ovšem stále více ruských emigrantů uvědomovalo, že jejich čekání na návrat (tzv. „sezení na kufrech) nebude tak krátké, jak by si přáli, pakliže se vůbec uskuteční. Stále více ruských emigrantů se snažilo ve svých hostitelských zemích trvale domestikovat. Adaptace byla pro ruské emigranty tím snazší, čím více se jejich nový (dočasný) domov podobal prostředí, na které byli zvyklí z Ruska. V případě slovanských zemí zde našli ruští emigranti podobné tradice, kulturu či jazyk a v ojedinělých případech také náboženství.

Veškerá aktivita ruských intelektuálů by nebyla možná bez finanční pomoci. Československá vláda již v roce 1921 pověřila Ministerstvo zahraničních věcí zřízením tzv. Ruské pomocné akce. Akce byla financována československou vládou a částečně také osobními příspěvky prezidenta Masaryka a jeho kanceláře. Část prostředků věnoval Masarykův přítel, podnikatel Charles Crane. Mimochodem právě Crane inicioval pozvání význačných osobností jako Masaryka či P. I. Miljukova na chicagskou univerzitu. Cranův syn Richard jako první velvyslanec v Československu vytvořil americkou misi, která mimo jiné pomáhala i ruským emigrantům. Ruskou emigraci také podporovali bohatí statkáři či podnikatelé. Snad kromě notoricky známé podpory manželů Kramářových lze uvést velkoprůmyslníka C. Bartoň-Dobenína.

Vzhledem k sociální struktuře ruské emigrace bylo zaměření Ruské pomocné akce přizpůsobeno především podpoře školství, vědy a kultury. V Praze i na jiných místech Československa byly zakládány takto zaměřené ruské emigrantské organizace. Jednou z organizací „ruského Oxfordu“ byla právě i Ruská lidová (později svobodná) univerzita v Praze.

Vzdělávání širokých vrstev lidí mělo v carském Rusku bohatou historii. Již zakladatel Moskevské univerzity M. V. Lomonosov usiloval o vzdělávání nemajetných a neurozených studentů. Tuto tradici postupně převzaly i ostatní, ruské univerzity. Kromě toho byly později v carském Rusku zakládány lidové univerzity. Jednou z nejznámějších byla Moskevská městská lidová univerzita (někdy také nazývána – po svém zakladateli – Šaňavského lidová univerzita). Úkolem byla popularizace vědy, ovšem za předpokladu, že vědecká úroveň zůstane na vysoké úrovni. Šaňavského lidová univerzita se mezi ruským obyvatelstvem těšila velkému zájmu, který daleko převyšoval její kapacitní možnosti. Přestože byla prvotně zaměřena na oblast vzdělávání širokých mas, disponovala vědeckými pracovišti, která vybavením a významem vědeckých prací mohla směle konkurovat ostatním tradičním ruským univerzitám. Postupně se tak vytvořil – pro Rusko - velmi specifický systém lidovýchovy, který neměl ve světě obdoby.

Předkládaná disertační práce je členěna do čtyř rozsáhlých kapitol. Úvodem první kapitoly analyzuji dosavadní odbornou literaturu věnující se ruské emigraci. Jelikož k příslušnému tématu již existují stovky publikací, omezuji svůj výklad na rozbor stěžejních děl interpretujících ruskou emigraci v obecné rovině. K dílčím, tématicky omezeným titulům přihlížím tehdy, pokud se zaměřují na téma ruské (intelektuální) emigrace v Československu.

Ve druhé kapitole přibližuji proces dobrovolného či nuceného odchodu inteligence z Ruska a zabydlování se v nové vlasti. Pozornost věnuji spolupráci příslušníků inteligence s československou vědou, zejména se zaměřuji na procesy etablování ruské inteligence na tuzemských vědeckých a výzkumných pracovištích. Problémy s uplatněním v cizím prostředí nebyly spojené pouze s kvalifikačními a jazykovými předpoklady, ale vstupovaly do ní rovněž obavy majoritní intelektuální skupiny ze ztráty sociálních a symbolických výsad. Vedle symbiózy a vřelé spolupráce se tak vědecké prostředí stávalo rovněž místem konkurenčního zápasu a občasných výlevů xenofobních nálad.

Třetí a nejobsáhlejší kapitola popisuje vlastní činnost Ruské lidové (později svobodné) univerzity za více než dvacet let existence. Úvodní pasáže popisují založení a personální a organizační propojení s tradičními lidovýchovnými organizacemi v Rusku. V dalších částech se zaměřuji na organizační strukturu, její reprezentanty, řídící orgány a charakter hospodaření založený na dotační politice. Vlastní aktivitu, byť je popisována po jednotlivých školních letech, člením na tři poměrně dobře odlišitelné etapy. Rozlišovacími kritérii byly jednak proměna ruské emigrantské komunity v Československu, tak i vnější podmínky, které život této komunity výrazně ovlivňovaly. Nejprve je to etapa od založení do konce dvacátých let, kdy činnost Ruské lidové univerzity (RLU) kulminuje. V tomtéž období kulminují počty příslušníků ruské emigrace v Československu, pro které byla RLU zřízena především. Činnost je zaměřena zejména na výuku; na výchovu mladé vzdělané generace, které bude zapotřebí po návratu do Ruska. Je to také období organizační „nezralosti“, kdy docházelo k častým organizačním změnám. Druhá etapa je ve znamení přesunu zájmu především do oblasti výzkumu a kontinuity vědecké činnosti. Jedním z aspektů, které měly reflektovat nové zaměření, bylo založení Vědecké společnosti badatelské a s tím související přejmenování na Ruskou svobodnou univerzitu (RSU). Je to také období, kdy profesorský sbor prochází velkou krizí. Starší generace pomalu vymírá a mladší generace se snaží etablovat na vědeckých pracovištích v Československu i zahraničí a na aktivity spojené s RSU už jim nezbývá tolik času. Poslední etapou je protektorátní období. V prvních válečných letech zde paradoxně dochází k nárůstu aktivity, což je zejména díky spolupráci vedení univerzity s okupačními úřady. V tomto období byly k univerzitě přiřazeny další emigrantské spolky a organizace. Univerzita se měla stát jakousi centralizační organizací pro celou ruskou komunitu v Československu. Při popisování více než dvou dekád historie dotyčné univerzity jsem se pokusil interpretovat i širší politické, kulturní a ekonomické souvislosti, které měly velký vliv na ruskou emigraci, potažmo na univerzitu.

Čtvrtá kapitola popisuje vybrané přidružené organizace. Výsledkem výše zmíněného přesunu zájmu aktivit univerzity na výzkum bylo založení Vědecké společnosti badatelské. Důraz byl zde kladem především na podporu výzkumu ruských učenců a následnou publikaci výsledků. Jednou z nejpočetnějších skupin ruských intelektuálů v Československu byli filozofové a historici. Obě skupiny vědců založily v polovině dvacátých let společnosti zaměřené na výzkum a výchovu mladé generace specialistů. Početně menší Filozofická společnost se přidružila k RLU krátce po svém vzniku, zatímco Historická společnost až v roce 1940. V. F. Bulgakovovi jako čelnímu představiteli Ruského kulturně-historického muzea se podařilo během několika málo let shromáždit naprosto unikátní sbírky nejrůznějších artefaktů spojených s ruskou emigrací. Po skončení druhé světové války byly sbírky předány – z iniciativy tehdejšího ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého – do SSSR a jen malá část byla „věnována“ sovětské střední škole v Praze.

Problematika ruské emigrace obecně je mnohovrstevnaté téma, což je jenom zpětnou reflexí její politické, kulturní, sociální či náboženské roztříštěnosti. Z metodologického hlediska práce kombinuje synchronní a diachronní přístup. Ve druhé kapitole, kromě převažujícího synchronního přístupu, je využita i metoda úplné či neúplné indukce. Ta je uplatněna především v částech věnovaných etablování ruských intelektuálů na vědeckých pracovištích, či právnímu postavení držitelů nansenovských pasů. Dominujícím přístupem ve třetí kapitole je naopak přístup diachronní, který je vhodný pro zkoumání dějin institucí. V úvodní části této kapitoly, kde je popisována organizační struktura či čelní představitelé, je uplatněn spíše statisticko-analytický pohled. Kvantitativní metody byly aplikovány při analýze činnosti za jednotlivá období či školní roky.

Při zpracování daného tématu byl stěžejním archivním pramenem fond Ruské svobodné (dříve lidové) univerzity v Praze, uložený v Archivu hlavního města Prahy. Fond uložený ve 22 kartonech mapuje celou dobu existence ruské univerzity. Součástí fondu jsou Stanovy a vnitřní řád univerzity; zápisy ze schůzí Kuratoria a Předsednictva; osobní spisy jednotlivých profesorů; osobní i úřední korespondence; archiválie a písemnosti z jednotlivých školních roků; inventáře a další účetní písemnosti atd. Ve fondu se dochovaly výroční zprávy Ruské lidové univerzity za prvních šest let její existence. Ty jsou pak neocenitelným pomocníkem, společně s velkým množstvím archivních materiálů, pro studium dějin této instituce ve dvacátých letech. Bohužel archivní materiály z třicátých let jsou zachovány velmi torzovitě. Snad nejlépe a v největším rozsahu jsou zachovány materiály z období Protektorátu. Část fondu je také věnována přidruženým organizacím. Tři kartony obsahují skripta Ruské právnické fakulty v Praze (ve strojopisné formě), která byla využívána posluchači právnických kurzů, jež v době Protektorátu na Ruské svobodné univerzitě probíhaly.

Z ostatních archivů využitých při zpracování daného tématu je potřeba zmínit Literární archiv Památníku národního písemnictví (LA PNP). Zde se jedná především o fond Konstantina A. Čcheidzeho, jehož součástí jsou materiály vztahující se k činnosti Ruské historické společnosti a jejího předního člena prof. A. A. Kizevettera. Součástí tohoto fondu jsou také materiály Kizevetterova zetě, historika J. F. Maksimoviče. Jiným velmi významným fondem uloženým v LA PNP je fond zakladatele Ruského kulturně-historického muzea V. F. Bulgakova, zejména jeho bohatá korespondence s ruskými emigranty takřka po celém světě. Rozsáhlý osobní fond je uložen v 50 kartonech. Ze stejného archivu byly částečně využity i osobní fondy jiných ruských intelektuálů, především A. L. Béma, J. A. Ljackého či V. A. Franceva, V. N. Tukalevského, či S. I. Hessena a jeho dvou synů.

Velmi přínosný je plně digitalizovaný a online přístupný osobní fond A. V. Florovského, který je uložen v Ruské akademii věd v Moskvě. Tento fond je velmi přehledně uspořádán a je zde možnost nalézt jak materiály osobní povahy, tak materiály organizací, jichž byl tento ruský historik členem. Fragmenty z Florovského osobní pozůstalosti lze nalézt i ve Speciálních sbírkách Slovanské knihovny. Zde jsou také uloženy materiály z osobní pozůstalosti M. A. Andrejevové, P. N. Savického, A. L. Béma či N. V. Tukalevského. Další z významných pramenných zdrojů jsou archivní materiály jednotlivých organizací, jichž byli ruští emigranti členy. Z takových lze např. jmenovat Archiv Karlovy univerzity, kde kratší či delší dobu působila řada ruských emigrantů; Archiv Slovanského ústavu při Archívu AV ČR; materiály a archivní sbírky Bodleian Library v Oxfordu.

V neposlední řadě je potřeba zmínit ještě archivy či archivní sbírky, jejichž materiály dokreslují širší kontext nebo uvádějí relevantní informace k dílčím tématům. Ve fondu Prezidia ministerstva vnitra, se kterým se můžeme seznámit v Národním archivu v Praze, jsou uloženy materiály týkající se každodenního života ruských intelektuálů. Např. jsou zde sesbírány informace o spolehlivosti cizích (i domácích) státních občanů pracujících v podnicích důležitých z hlediska bezpečnosti státu. Což v případě ruské inteligence byla zejména plzeňská Škoda či ČKD. Stejná pozornost je věnována zprávám policejního prezidia o ruských vědeckých a vzdělávacích organizacích. Další důležité informace úředního charakteru jsou uloženy ve fondu Policejního ředitelství a Evidence obyvatelstva.

V souvislosti s předkládanou prací bych rád poukázal ještě na jednu skutečnost. Při přepisování ruských jmen jsem se snažil dodržovat zásady transkripce. Jedním z důvodů byl i fakt, že jména ruských intelektuálů vešla v povědomí v transkribované podobě. Například jméno Jevgenij se v souvislosti s ruskou emigrací objevuje mnohem častěji než Evgenij, což je doporučená forma transliterace podle OSN. Stejný postup je aplikován i v případě příjmení. Ta se samozřejmě objevovala, vzhledem k povaze materiálů a mutaci, i v české (francouzské, německé či anglické) verzi. Podobně je postupováno i při transkripci názvů publikací či studií.

S tím souvisí i problematika správného českého překladu názvů institucí, tak aby se nejednalo o rusismy. Např. Ruské kulturně-historické muzeum (Russkij kulturno-istoričeskij muzej) by z hlediska češtiny sneslo i vhodnější pojmenování „Muzeum pro kulturu a dějiny Ruska“. Všechny názvy institucí byly přesto ponechány v takové podobě, v jaké se objevovaly v české mutaci oficiálních dokumentů. Snaha o sémanticky správný název může způsobit vytváření duplicitních názvů pro stejné instituce. Jisté nesrovnalosti pak nastávají v případě, kdy instituce je součástí titulu, či v případě překladu do třetího jazyka. Výsledkem pak může být překlad Pedagogického ústavu J. A. Komenského jako the Kamenskii Education Institute.²

Rád bych také upozornil na fakt, že místy se bude v textu vyskytovat zjednodušující, terminologicky však nikoli zcela přesné označení univerzita či ruská univerzita. Pokud se bude jednat o jinou než Ruskou lidovou (svobodnou) univerzitu, bude to explicitně uvedeno. Ze stejného důvodu budou používány zkratky RLU (Ruská lidová univerzita) či RSU (Ruská svobodná univerzita).