Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

3.Sociální a kulturní adaptace

Právní postavení ruských emigrantů bylo velmi komplikované a tato problematika by si jistě zasloužila hlubší a odbornou analýzu. V prosinci 1921 schválila ruská vláda dekret, kterým byli všichni ruští emigranti zbaveni občanství.²⁵⁰ Po přijetí tohoto nařízení se stali osobami bez státní příslušnosti. Organizace ruských emigrantů a mezinárodní společenství vyvinuly značné úsilí, aby byla ruským emigrantům poskytnuta alespoň jistá míra právní ochrany. Výsledem těchto aktivit byly tzv. Nansenovské pasy. Pasy nazývané podle norského polárníka a vysokého komisaře Společnosti národů pro uprchlíky, F. Nansena, začaly evropské státy vydávat od roku 1922.

Většina publikací o ruské emigraci v souvislosti s pasy uvádí, že Československo zaujalo podobný postup a vydávalo ruským emigrantům Nansenovské pasy. Situace ovšem nebyla tak jednoznačná. Vydávání takovýchto pasů předcházela celá řada mezinárodních úmluv o uprchlících. Československo všechny tyto úmluvy ratifikovalo, nicméně ruským emigrantům vydávalo vlastní legitimace s působností na území Československa, popřípadě cestovní dokumenty s dočasnou platností. Ty na rozdíl od Nansenovských pasů garantovaly jejich držitelům podporu vydávajícího státu. Samotní ruští emigranti se několikrát obrátili na čsl. vládu s prosbou, aby stávající praktika neměnila.

Dohodu o vydávání Nansenovských pasů podepsalo Československo až v květnu 1929, na nátlak Společnosti národů a úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky.²⁵¹ Pasy, stejně jako předchozí legitimace vydávaly místní policejní orgány. Pasy měly platnost nejméně jeden rok. Při vydávání pasů policejní orgány spolupracovaly s některými emigrantskými organizacemi. Velkým skandálem bylo zneužívání pravomoci úředníků Zemgoru při vydávání Nansenovských pasů.²⁵²

Během Protektorátu byli ruští emigranti s nansenovským pasem označováni z pohledu státní příslušnosti za bezprizorní.²⁵³ Nicméně podle právní úpravy vydané v roce 1938 byl občanem Sovětského svazu každý, kdo se narodil na území Ruska do roku 1917. To znamená, že všichni tito ruští emigranti byli opětovně považováni za občany Sovětského svazu, bez ohledu na občanství jiných států. To byl také jedním z hlavních sovětských argumentů při poválečných čistkách NKVD či SMERŠ v Praze.

Většina ruských intelektuálů pocházela ze střední či vyšší společenské vrstvy a nyní byla nucena přizpůsobit se poměrům a podmínkám, na které nebyla zvyklá. Někteří z ruských emigrantů na pokusy se někde uchytit naprosto rezignovali. Jedním z důvodů byl často i fakt, že příslušníci ruské emigrace nemínili ztrácet čas a energii tím, že by se seznamovali s českým prostředím, kulturou a především jazykem, protože se stejně „brzy vrátí domů“. Postupně si ruská emigrace začala uvědomovat, že návrat do Ruska není prozatím aktuální, bude-li vůbec kdy možný

Někteří ruští intelektuálové se ve snaze předejít případným komplikacím v budoucnu, snažili získat československé občanství. Možnost získání čsl. občanství byla podmíněna předchozím udělením tzv. domovského práva v konkrétní obci, což byl poměrně komplikovaný a dlouhotrvající proces. Navíc pro valnou většinu ruských intelektuálů byla myšlenka zažádání o čsl. občanství (alespoň zpočátku) nepřijatelná, protože to nebylo v souladu s plány na návrat do nového, demokratického Ruska. Poté co Československo oficiálně uznalo Sovětský Svaz bylo patrné zvýšení žádostí ruských emigrantů o udělení čsl. občanství. V letech 1923-1936 obdrželo čsl. občanství celkem 5492 ruských emigrantů Z toho bylo 4422 v rozmezí let 1931-1936.²⁵⁴

Československé občanství bylo nabízeno opravdu špičkovým vědeckým kapacitám. Jedním z takových případů byl prof. V. A. Francev, který obdržel čsl. státní občanství v roce 1927, tedy 7 let po svém příjezdu. „Zemský úřad v Praze uděluje Vám na základě toho, že usnesením rady hlav. Města Prahy ze dne 29. dubna 1927 bylo Vám zajištěno přijeti do domovského svazku obce Prahy, statní občanství československé. Přílohy žádosti se vracejí s podotknutím, že jest se Vám přihlásiti u magistrátu v Praze za tím účelem, abyste složil předepsanou přísahu státoobčanskou.“²⁵⁵ Udělovaní československého občanství ruským emigrantům bylo v této době spíše výjimkou než pravidlem. V případě Franceva svou roli měla i zásluha badatele o českou vědu, jeho předchozí pobyty, kontakty na české vědecké a politické špičky a v neposlední řadě také fakt, že již od roku 1920 působil na Karlově univerzitě.

Byzantoložka M. A. Andrejevová dostala studijní podporu v Československu a od roku 1922 studovala na Filozofické fakultě KU u prof. Bidla a prof. N. P. Kondakova. Později na fakultě pracovala – řečeno dnešní terminologií – na pozici odborného asistenta. Nicméně žádost o československé občanství podala až 15 let po příjezdu (v únoru 1937).²⁵⁶ Ve stejném roce obdržel československé občanství pro sebe a svoji rodinu dr. A. L. Bém, který v Praze působil také od roku 1922.²⁵⁷

Další možností získat občanství bylo prostřednictvím sňatku. Československé občanství získal sňatkem i prof. Je. A. Ljackij, který se roku 1926 oženil s Vidoslavou Zelenou.²⁵⁸ Toho ovšem nelze obviňovat z účelového sňatku s o 35 let mladší absolventkou Filozofické fakulty (obor ruština a srbochorvatština). V té době již prof. Ljackij působil několik let na Karlově univerzitě a čsl. občanství by zřejmě dříve nebo později stejně získal.

Přesto je znám i opačný případ, kdy ruský emigrant odmítl nabízené čsl. občanství – právě z důvodu naděje návratu do Ruska. Příkladem takové psychologické bariéry bylo jednání ekonoma prof. S. Prokopoviče. Ten v roce 1934 odmítl nabízené místo v ekonomickém oddělení Ministerstva zahraničních věcí, jelikož to bylo podmíněno právě přijetím československého občanství.²⁵⁹

Získání občanství bylo pro ruské intelektuály jedním z kroků postupné adaptace. Podle psychologů je jedním z ukazatelů úspěšné adaptace pocit sounáležitosti k určité sociální skupině a sebeidentifikace s touto skupinou. I to je jedna z možných interpretací zakládání nejrůznějších emigrantských organizací. Míra či úspěšnost adaptace byla velmi individuální a závisela na více faktorech.

Přirozeně jedním z nejdůležitějších faktorů byla možnost uplatnění na trhu práce. Od roku 1928 nebyli ruští intelektuálové bráni jako rovnocenná konkurence. Podle právní úpravy neměl ruský emigrant od března 1928, pokud přijel po 1. květnu 1923, žádný právní nárok na zaměstnání. Respektive zaměstnání mohli dostat jenom ti, jejichž kvalifikace byla výjimečná.²⁶⁰ Podle statistik Zemgoru nepracovalo manuálně pouze necelých 10 % ruských emigrantů v Československu. Naopak námezdní síla se často rekrutovala z inteligence, která z nejrůznějších důvodů nenašla uplatnění.²⁶¹ Zcela v intencích zákona na ochranu domácího trhu dostávali pochopitelně přednost českoslovenští občané před ruskými emigranty. Navíc ruští emigranti mohli vstoupit do pracovního poměru pouze se souhlasem Zemské politické správy. Neschopnost nalézt odpovídající uplatnění vyvolával pocity marnosti vedoucí k rezignaci. „…Emigrantský tisk věrně odráží názory, myšlení, rozpory, iluze a tragedii ruské migrace. Většinou evokuje poněkud skleníkové prostředí, do něhož se emigrace uměle uzavírá…“²⁶²

Pasivní přístup a „dobrovolnou ghettizaci“ některých emigrantů kritizoval například prof. A. A. Kizevetter „Zdá se mi, že pokud je možné něco prospěšného pro Rusko, tak by si měla emigrace nalézt oblast, ve které by se realizovala. Jestliže se ovšem již sama neuzavřela vůči svému okolí. Nedělají Rusové v zahraničí chybu tím, že žijí v iluzi brzkého návratu do vlasti? Žijí v provizoriu, přesvědčujíce se navzájem [o brzkém návratu do Ruska – JM], aniž by navazovali kontakty se svým okolím.“²⁶³

Předpokládanému návratu samozřejmě mělo předcházet svržení bolševismu, který byl až na výjimky považován za uzurpátorský a totalitní režim. Prof. A. Kizevetter například v tomto duchu několikrát vyzval M. Višnjaka, že jako „představitel politického časopisu (Sovremennyja zapiski – JM) musí informovat o všech latentních nebezpečích bolševismu.“²⁶⁴

Koncem dvacátých let začaly československé vládní kruhy postupně omezovat rozpočet Ruské pomocné akce a od počátku třicátých let měla již výrazně charitativní charakter.²⁶⁵ „Ruští uprchlíci, pokud požívají v Československé republice práva asylu a nemohou zde najíti zaměstnání a obživy, dostávají materielní podporu. Jsou to zvláště invalidé, starci, vdovy a děti. Podpory jejich jsou minimální, mají ráz výlučně charitativní, a ačkoliv již byly omezeny ,nemohou býti z důvodu lidskosti nadobro zastaveny. Likvidace této podpůrné akce se postupně stále provádí.“²⁶⁶

Důvodem zrušení Ruské pomocné akce byly především ekonomická krize a úbytek počtu příslušníků ruské emigrace.²⁶⁷ V druhé polovině dvacátých let se začalo ukazovat, že předpovědi vládnutí bolševiků jako epizodní záležitosti budou liché. S přibývající délkou a rostoucí mocí komunismu se úměrně tomu zmenšovaly naděje emigrantů na návrat do vlasti. Československé vlády začaly budovat politické a hospodářské kontakty se Sovětským Svazem. Podpora ruských emigrantů žijících v Československu vzbuzovala na sovětské straně nelibost a opakované protesty.

Patronát nad ruskou emigrací převzalo Ministerstvo sociálních věcí, popřípadě Červený kříž. Část ruských emigrantů nebyla na ukončení sociálních podpor připravena a ojediněle docházelo i k tragickým událostem. Jednou z takových byl i případ V. V. Vodovozova, který vzhledem k tíživé finanční situaci raději zvolil dobrovolný odchod ze světa. Filozof N. O. Losskij vzpomínal na tragický osud oblíbeného ruského novináře a politika a jak celý případ otřásl ruskou Prahou.²⁶⁸ V roce 1930 se rozhodla skupina 28 předních ruských učenců požádat o pomoc prezidenta T. G. Masaryka.²⁶⁹ Na základě prezidentovy intervence byla nejvíce postiženým ruským emigrantům, popřípadě starým či nemocným, vyplácena finanční podpora.²⁷⁰

Přístup československé společnosti k ruským emigrantům nebyl jednotný a závisel na mnoha faktorech. Mezi nejdůležitější patřila politická orientace, sociální zázemí, úroveň vzdělání, národnost, osobní zkušenosti a mnoho jiných. Integrace ruských intelektuálů do československé společnosti vyvolával u části obyvatel, zejména levicově orientovaných nárůst nacionalismu. Na parlamentní úrovni velmi zdařile reflektují tyto projevy nacionalismu interpelace komunistických poslanců. „…ruská emigrace, jež zbavena revolucí možnosti vykořisťovati dělníky a rolníky SSSR, je ochotna i k nejhnusnějším činům, aby buď dosáhla dřívějšího postavení vykořisťovatele, nebo aspoň vysloužila si možnost dalšího bezstarostného parasitního života. Ruská emigrace, úplně odtržená od života národů SSSR, morálně zcela rozvrácená, stává se tak přímo velkou světově organisovanou bandou agentů provokatérů, nebezpečnou míru a svými provokačními činy vyvolávající konflikt mezi národy států, v nichž působí a Svazem sovětských socialistických republik. Varšavský atentát stejně jako účast ruských emigrantů při přepadeních v Pekingu a Šanghaji ukázaly znovu na toto nebezpečí i na nutnost rychlého zakročení proti emigrantským organisacím pracujícím v žoldu reakce k vyvolání války. Toto zakročení je dvojnásob nutné v ČSR., jež stala se, díky ochotě všenárodní koalice přímo eldorádem ruské emigrace, jak v hospodářském tak i v politickém směru…“.²⁷¹

Vzhledem k mnoha dokladům o dlouhé české historii a civilizaci bylo pro Čechy trpké snášet (občas ventilovanou) ruskou povznesenou víru ve svou vlastní kulturní a duchovní nadřazenost. Ruský filozof M. Katkov vzpomínal: „Vzdělaní Češi vidí sami sebe jako Evropany. Rusové však cítí, že se od nich liší. Vidí Čechy jako národ maloměšťáků – jak se odvažují nazývat se profesory? My jsme velký národ, jsme nedostižní.…“.²⁷²

Je velmi ošidné generalizovat postoje ruských emigrantů k obyvatelstvu Československa a naopak. Nicméně výše uvedené maloměšťáctví je jedním z nejčastěji se objevujících negativních charakteristik Čechů. Mezi další patřily například sobectví a lakota. Rusům byl naopak vytýkán sklon k aroganci a výbušnosti, lehkomyslnost a přezíravost, vlastní snad každému velkému národu. Naopak obě strany dokázaly reflektovat i pozitivní povahové rysy. U Čechů to bylo především pracovitost, srdečnost, štědrost a všeobecná kultivovanost; u Rusů pak slovanská pospolitost, touha pracovat pro veřejné blaho, družnost a bezprostřednost. Poměrně klidná koexistence byla občas narušena nějakým skandálem či aférou. Velká vlna nevole ruských emigrantů se zvedla proti čsl. vládě v souvislosti s úmrtím snoubenky spisovatele M. L. Slonina. Viníkem nehody, při které na podzim roku 1926 zemřela Larissa Bučkovská, byl tehdejší ministerský předseda A. Švehla. Celá aféra, kterou se vyšetřující orgány zřejmě na nátlak politiků snažily ututlat, se řešila i na schůzi Senátu.²⁷³

Jedním z důležitých faktorů dobré adaptace ruských intelektuálů bylo i ovládnutí jazyka. Ruskému uchu zněla čeština, plná složitých gramatických pravidel, nesmírně divně. R. Jakobson jednou prohlásil, že Rusům připadalo, jako kdyby každý Čech buď kňoural nebo kázal.²⁷⁴ Přesto si většina ruských intelektuálů, kteří v Československu pobývali delší dobu, osvojila poměrně rychle znalost češtiny na dobré komunikativní úrovni. Navíc ti ruští učenci, kteří působili na čsl. školách, museli až na výjimky přednášet v češtině.

Přednášky A. A. Kizevettera se měly podle původního plánu konat v češtině, ale nakonec mu bylo umožněno používat ruštinu.²⁷⁵ „…Snad by bylo dobře, aby našim posluchačům byla návštěva přednášek Kizevetterových – pokud jsou s to je sledovati – důrazně doporučena ex cathedra. Pokud se týče našich legionářů-sibirjaků, mají pěknou příležitost slyšet opět o přednáškách vynikajícího ruského historika krásné ruské slovo, naplněné bohatým a významným obsahem….“.²⁷⁶ Důvodem udělení takovéto výjimky byl ale spíše fakt, že přednášky oblíbeného historika si zapisovali převážně studenti ruské národnosti.²⁷⁷

Podle vzpomínek R. Jakobsona ještě po více jak patnácti letech pobytu nebyla jeho čeština bezchybná a to měl, jak sám připouštěl, výhodu v tom, že si základy češtiny osvojil během svých studií v Moskvě.²⁷⁸ Jenom málo ruských intelektuálů naprosto rezignovalo na snahu osvojit si základy češtiny, většinou z důvodů plánů na brzký odjezd. Pitrim Sorokin trávil většinu času svého desetiměsíčního pobytu v Černošicích zdokonalováním své angličtiny. Později odmítnul nabídku na místo profesora sociologie na KU a odjel do Spojených států.

Kromě lingvistických rozdílů měli Češi docela jiné evropské dějiny a kulturu, a v neposlední řadě také náboženství. Rozdílnost obou národů byla podle Rusů patrná i v architektuře hlavního města. Praha bylo gotické, renesanční a barokní evropské město, které naprosto postrádalo asiatské charakteristiky Moskvy a bylo jen velmi povrchně podobné „evropskému“ Sankt-Petěrburgu.

Nepříliš dobrá finanční situace většiny ruských učenců se projevila i v oblasti bydlení. Krásný, ale pohledem Rusů středověkým způsobem přecpaný střed města znamenal vysoké nájemné a málo volných bytů. Svobodárna, kde byli v různých poschodích ubytováni jak příslušníci inteligence, tak dělníci, byla rozlehlá budova na okraji města obklopená továrnami v dělnické čtvrti Libeň. Ti, kdo nesnášeli Svobodárnu, mohli tuto potíž s ubytováním v Praze obejít tím, že žili v blízkém okolí Prahy. Vznikaly tak menší ruské komunity v Černošicích, Všenorech. Např. sociolog P. Sorokin bydlel po celou dobu svého pobytu (10 měsíců) v Černošicích. Ve Všenorech bydlela svého času známá ruská básnířka Marina Cvětajeva. Ve Zbraslavi bydel např. prof. V. V. Stratonov, V. F. Bulgakov, D. I. Lutiškin či N. N. Ipatjev, v jehož domě v Jekatěrinburgu vyvraždili bolševici carskou rodinu.

Prof. A. Kizevetter vzpomínal na počátky pobytu:„v Praze bydlíme již čtyři měsíce. Velmi se mi zde líbí. Skupina profesorů je velmi příjemná, studenti berou studium vážně, dobře pracují, místní obyvatelstvo se k Rusům chová srdečně. To vše pomáhá překonat jisté obtížnosti zdejšího života: špatné klima, mlhavé a syrové, a nedostatek bytů.“²⁷⁹ Podle vzpomínek filozofa N. Losského bydlela jeho šestičlenná rodina ve dvoupokojovém, později třípokojovém bytě.²⁸⁰

Na podzim 1929 se rodiny některých ruských učenců přestěhovaly do tzv. Profesorského domu v Bubenči. Toto středostavovské předměstí plné zeleně je později známé velkým počtem ruských rezidencí. Rovněž bylo založeno družstvo za účelem výstavby dalších domů pro ruské emigranty. Finanční krytí zajistila záložna Slovanská vzájemnost (která také podporovala např. RLU v Praze). V domě bydleli se svými rodinami např. V. S. Iljin, I. I. Lapšin, A. L. Bém, N. O. Losskij, N. L. Okuněv, A. V. Florovskij, P. A. Ostrouchov, A. A. Kizevetter.²⁸¹ Ten se krátce po příjezdu do Československa společně s manželkou a dvěma dcerami usídlil v Běchovicích č. p. 55, Újezd nad Lesy.²⁸² Na podzim 1929 se ovdovělý Kizevetter se svojí rodinou přestěhoval právě do tzv. profesorského domu.²⁸³ D. Mejsner vzpomíná na jednoho z nejslavnějších obyvatelů domu – prof. Kizevettera následovně „Obyvatelé domu ho [Kizevettera – JM] mohli zahlédnout, jak ráno pospíchá na tramvaj, na přednášku, na schůzi v knihovně, nebo jak s skládací židličkou směřuje do Stromovky, aby se obložený knihami a materiály usadil ve stínu. Jindy se zase zamyšlený a živě diskutující sám se sebou procházel alejemi parku.“²⁸⁴

Mnoho ruských emigrantů bylo z Ruska zvyklých zapojovat se velmi intenzivně i do politického života. Nejpočetnější skupinou mezi ruskou emigrací byli eseři.²⁸⁵ Oblíbenou stranou ruských intelektuálů byla strana kadetů. Kromě P. N. Miljukova lze namátkou zmínit činnost A. A. Kizevettera, P. B. Struveho, V. I. Vernadského, P. I. Novgorodceva či M. M. Novikova.²⁸⁶ P. B. Struve poté co opustil stranu Marxistů, spoluzaložil stranu kadetů, kterou zastupoval ve II. dumě. Stejnou stranu (jako delegát Moskvy) zastupoval i A. A. Kizevetter. Zatímco Struve později stranu opustil, byl Kizevetter po dlouhá léta jedním z jejích čelních představitelů.²⁸⁷ Kizevetterovo významné postavení a vliv v kadetské straně komentoval i V. I. Lenin.²⁸⁸ Nicméně on sám svoji roli v politice viděl jako dočasnou. „Já jsem vše ostatní, jenom ne politik. Jsem vědec a spisovatel. Jenže v životě jsou chvíle, kdy by se každý člověk měl, bez ohledu na své povolání, účastnit politiky. Z tohoto důvodu jsem také vždy do politiky vstupoval.“²⁸⁹ V. A. Mjakotin byl jedním ze zakladatelů Národně-socialistické strany, za kterou byl zvolen do I. dumy. Ovšem již předtím úzce spolupracoval s esery, marxisty i kadety.

Názorová pluralita ruských emigrantů (nejen v Československu) se projevovala např. v postoji k novým politickým a hospodářským formám bolševismu a v otázce uspořádání Ruska. Otázka, jak by mělo vypadat demokratické Rusko byla jednou z klíčových témat politiky ruských emigrantů. Nesmiřitelné protibolševické stanovisko většiny ruských intelektuálů jim nebránilo vidět fakt, že Rusko prodělávalo ohromné změny, které jak doufali, mohlo vést k nastolení parlamentarismu. Stanovisko levicově orientovaných intelektuálů bylo uznání sovětů jako národní formy ruského parlamentarismu v přesvědčení, že sami bolševici přejdou od diktatury k demokracii, nenastanou-li nějaké výjimečné události, např. válka. Jako ideální uspořádání viděli Rusko jako republiku. Naopak na druhé straně politického spektra panovalo přesvědčení o nezbytnosti úplného a důsledného zničení politického řádu vytvořeného bolševickou revolucí.²⁹⁰ Většina pravicově orientovaných emigrantů nevěřila v možnost „zlidštění“ bolševismu, který považovali za diktaturu režim teroru a násilí. Svržení bolševismu ovšem nemá znamenat návrat k předrevolučním poměrům. Lidem měla být dána možnost svobodně se rozhodnout o uspořádání Ruska, o svobodných volbách ani nemluvě.²⁹¹

Ideálním státním uspořádáním pro tento okruh lidí byla konstituční monarchie. Nicméně ani v otázce budoucího monarchy nebyli ruští emigranti jednotní. Existovaly dva tábory – stoupenci Cyrila Vladimiroviče (bratrance Mikuláše II.) a stoupenci Nikolaje Nikolajeviče (strýce Mikuláše II.).

Rozdílné byly i názory na možnost zahraniční vojenské intervence ve prospěch Ruska.²⁹² Lze říci, že většina ruských emigrantů předpokládala, že změny v politickém uspořádání Ruska budou výsledkem působení antibolševických sil uvnitř samotného Ruska. Emigrace by v tomto případě mohla sehrát pomocnou roli. K hlavním zastáncům této myšlenky patřili např. profesoři A. A. Kizevetter a P. N. Miljukov.²⁹³ Ti si dobře uvědomovali, že v Rusku se mnoho lidí obávalo návratu ruské emigrace (reklamace vyvlastněného majetku, přivedení do země „cizineckého“ elementu, nenávisti a msty) a u některých byl dokonce strach z emigrace větší než z bolševiků.

Ostatně jednotný postoj k této otázce nezaujali ani čeští, potažmo evropští politici. Jedním z těch, kteří důrazně zastávali politiku neintervence vůči Sovětskému Rusku byl např. prezident T. G. Masaryk.²⁹⁴ Zcela odlišný názor měl například někdejší ministerský předseda Karel Kramář, který velmi vehementně prosazoval intervenci do Ruska na pařížské mírové konferenci v roce 1919.²⁹⁵ Mimochodem obdobné názory ohledně protibolševické intervenci podporoval i Winston Churchill.

Sovětská propaganda se snažila vyvolat dojem, že emigraci jde o restauraci předrevolučních pořádků, popř. pomstu za křivdy způsobené v revoluční době. Ruská emigrace usilovala o zboření mýtu, že bolševické peklo a jeho následky (o kterých ruská emigrace tak často psala) skutečně prožili jen ti, kteří zůstali v Rusku.

Většina ruských emigrantů svoje názory postupně mírnila (částečně také proto, že bolševický režim neskončil předpokládaným rychlým krachem). Někteří dokonce zastávali teorii, že revoluce a porevoluční bolševická éra bude pro Rusko přínosem. Společný pro většinu emigrantů byl odpor k bolševikům (částečně také kvůli nesmiřitelnosti sovětské vlády vůči emigraci).

Politika byla pro ruské emigranty jednou z klíčových otázek. Není tedy divu, že to byla právě politika, které nepočetnou ruskou emigraci v Československu ještě více diferencovala. Velmi intenzivně byla ruskou emigrací vnímána možná spolupráce s bolševiky. Někdejší ministr jídla v prozatímní vládě A. V. Pešechonov se během svého pobytu v Praze naprosto izoloval od svých krajanů (a naopak), kteří nesouhlasili s jeho politickými názory. Tento ekonom, publicista a statistik byl více levicově orientován než většina ruských intelektuálů a proto jej mnoho ruských emigrantů později označovalo za komunistu. Důvody takového označení byly především opakované žádosti A. V. Pešechonova o možnost návratu do Sovětského svazu (kde zůstala jeho žena) a také fakt, že v roce 1927 přijal ekonomického konzultanta na sovětské obchodní misi v Rize.²⁹⁶ Za tento akt ho celá emigrantská kolonie odsoudila. Bolševici mu nikdy návrat do vlasti neumožnili, pravděpodobně pod vlivem Leninovy direktivy, která označila Pešechonova za mimořádně nebezpečného.

Snaha o návrat do bolševického Ruska byla mezi pražskými Rusy poměrně ojedinělá. Poslední tajemník L. N. Tolstého - Valentin F. Bulgakov byl také jeden z mála ruských intelektuálů, který opakovaně žádal sovětskou vládu o možnost návratu do Ruska. Bulgakov byl na 3 roky ze své vlasti vypovězen sovětskou vládou v březnu 1923. Po uplynutí lhůty žádal Bulgakov opakovaně o možnost návratu.²⁹⁷ Bulgakov později uváděl byly jeho motivy k návratu do vlasti (podobně jako u Pešechnova) spíše v rovině citové.²⁹⁸ Rozhodně se však nedá říci, že Bulgakov se v rámci ruské kolonie ocitl někde na okraji.

Příkladem ruského intelektuála na pokraji emigrantské kolonie byl počátkem dvacátých let R. O. Jakobson. Důvodem bylo podezření, že Jakobson byl sovětským agentem v Praze. Toto podezření mělo spojitost s faktem, že až do konce dvacátých let pracoval Jakobson pro sovětskou obchodní misi v Praze. Samotný Jakobson vzpomínal: „..pro svou spolupráci s sovětskou misí jsem byl silně atakován zdejší ruskou komunitou a označen za bolševického agenta. Pro většinu ruských emigrantů jsem byl bandita; v kabaretech se o mně zpívaly písničky…“.²⁹⁹

Politická roztříštěnost ruské emigrace činila jisté obtíže i československé zahraniční rozvědce, která byla vládou pověřena dozorem nad ruskou emigrací. Dozor spočíval především ve sledování všech zájmových skupin ruské emigrace na území Československa a získávání aktivních spolupracovníků z řad ruské emigrace. Kromě toho rozvědka monitorovala činnost ostatních zahraničních zpravodajských agentur ve vztahu k ruské emigraci na území ČSR i v zahraničí. Postupem času se vybudovala databáze evidující jednotlivé příslušníky ruské emigrace, včetně jejich společenského postavení a kontaktů. Monitorován byl také pohyb ruských emigrantů, registrace pobytu v republice i v zahraničí. Zvláštní pozornost byla věnována registraci osob ruského původu vyhoštěných z ostatních evropských zemí. Mezi další činnost čsl. rozvědky v souvislosti s ruskou emigrací patřilo sledování trestné činnosti; analýzy periodik ruské emigrace vydávaných v Československu i v zahraničí; sledování veškerých akcí pořádaných ruskou emigrací a s tím souvisejících příjezdů a odjezdů významných politiků, vědců či umělců.

Nutno podotknout, že drtivá většina ruských intelektuálů se zpravodajskou službou neřkuli špionáží vůbec nezabývala. Přesto podobné prověrce neunikli ani oni, byť v hledáčku zpravodajské služby se jako podezření ze špionáže objevovali ruští emigranti z jiných politických a sociálních zázemí. Zřejmě jediným prokázaným případem špionáže vzdáleně související s ruskou inteligencí byl Sergej Efron. Ten v Československu pobýval se svojí manželkou básnířkou Marinou Cvetajevou v letech 1922-1925, kdy zřejmě ještě pro bolševický režim nepracoval. Paradoxně nejvíce obvinění ze špionáže pocházelo právě z řad samotné ruské inteligence. Spisovatel V. Nabokov a mnoho dalších obviňovalo R. O. Jakobsona ze špionáže pro bolševický režim, právě z výše popsané spolupráce se sovětskou obchodní misí v Praze. Mimochodem Jakobson měl cejch špióna snad po celý život. Nejprve byl označován za sovětského špióna v Československu; stejnému nařčení byl později vystaven i ve Spojených státech v období mccarthismu. Naopak v SSSR a v socialistickém Československu byl označován za agenta CIA.

Prezidium ministerstva vnitra dostávalo o aktivitách ruské emigrace pravidelná hlášení pracovníků rozvědky a policejního ředitelství. Jednalo se např. o hlášení o spolehlivosti cizích (i domácích) státních občanů pracujících v podnicích důležitých pro stát. V souvislosti s ruskou inteligencí se jednalo zejména o plzeňskou Škodovku či ČKD.³⁰⁰ Pozornost byla zaměřena také na ruská vědecká a výzkumná pracoviště. Kromě Ruské lidové univerzity byla také např. monitorována činnost Ústavu pro studium Ruska.³⁰¹ Policejní orgány a čsl. rozvědka pečlivě monitorovaly i ruské emigranty, kteří žádali čsl. vládu o tranzitní vízum do okolních zemí. Velkou pozornost vzbudilo např. udělení tranzitního víza baronu N. I. Wrangelovi, který byl bratrancem někdejšího bělogvardějského generála P. N. Wrangela.³⁰²

Kromě hlášení o každodenních aktivitách příslušníků ruské emigrace dostávalo Prezidium také zprávy o mimořádných příležitostech, kde bylo potenciální nebezpečí konfliktu. Jedním z takových bylo např. přednáškové turné někdejšího ministerského předsedy A. F. Kerenského v Praze v roce 1924. Tohoto přednáškového turné se zúčastnili i příslušníci ruské inteligence, především eseři či jejich sympatizanti. Za všechny lze jmenovat historika V. A. Mjakotina. ³⁰³ Stejným potenciálním zdrojem konfliktů byly pobyty dalších známých příslušníků ruské inteligence. Např. časté pobyty P. I. Miljukova v Praze přitahovaly pozornost policejních orgánů a samozřejmě pozornost ruské (intelektuální) emigrace v pozitivním i negativní smyslu slova. Policejní ostražitost byla o to větší, že P. Miljukov byl osobním přítelem prezidenta T. G. Masaryka a zajisté také proto, že Miljukov byl během svého pobytu v emigraci terčem několika pokusů o atentát.³⁰⁴ Při jednom z nich zemřel otec slavného spisovatele V. D. Nabokov.

Opakované návštěvy osobností tohoto typu vzbuzovaly pozornost i v Parlamentu. „…V těchto dnech přijeli z Paříže do Prahy dva hlavní političtí vůdcové ruské kontrarevoluční emigrace Miljukov a Kerenský. Jejich zájezd do Prahy není náhodným a bezvýznamným, nýbrž souvisí s mezinárodně prováděnou mobilisací ruských bělogvardějských emigrantů, kteří mají v Československu vedle Francie a Jugoslávie svůj hlavní tábor. Máme přesné zprávy, že Miljukov a Kerenský měli v Praze poradu s hlavními představiteli a vedoucími orgány ruských emigrantů všech směrů. Za jejich účasti konala se vedle toho široká porada emigrantských delegátů, na niž přijeli zástupci emigrantů z okolí Prahy a venkovských měst. O účelu pražské návštěvy Miljukova a Kerenského a o jejich jednání byli zpraveni určití čsl. političtí činitelé. Předmětem pražských porad ruských emigrantů za účasti Miljukova a Kerenského byla otázka akcí a činnosti ruských emigrantů v evropských zemích vzhledem k vývoji událostí na Dálném východě, vzhledem k nástupu japonských armád v Číně a vzhledem k vystoupení ruských bělogvardějských oddílů v řadách japonského tažení. Miljukov naznačil i v novinářském interviewu, že ruská kontrarevoluční emigrace je nyní vedena myšlenkou, že v souvislosti s událostmi na Dálném východě přichází chvíle rozhodného útoku proti Sovětskému svazu…“.³⁰⁵