Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

2.Přijetí v československých vědeckých kruzích

Přestože ruská emigrace v Československu nebyla nikdy příliš početná, byla co do významu jednou z nejdůležitějších center ruské vzdělanosti a kultury na světě.¹⁷⁰ Kromě početné skupiny zemědělců a studentů byla ruská emigrantská kolonie složena také ze značného počtu vědců, umělců, politiků, lékařů či inženýrů.

Ruští intelektuálové přecházeli do Československa postupně a v několika vlnách. Jako jedni z prvních přijeli do Československa profesoři A. S. Lomšakov, R. O. Jakobson, P. I. Novgorodcev a V. A. Francev. Lomšakov přijel do Prahy již v dubnu 1920 jako vyslanec Děnikinovy vlády. Po jejím pádu se rozhodl již do Ruska nevracet. Vědecký věhlas a osobní kontakty v akademickém prostředí i v průmyslových závodech mu později umožnily pomoci mnoha ruským inženýrům. Roman O. Jakobson přijel do Prahy v červenci 1920. Jako jeden ruských intelektuálů měl již dopředu zajištěné místo. Až do roku 1928 působil jako tiskový referent sovětského zastupitelství v Praze. Slavista V. A. Francev, od roku 1912 čestný občan hlavního města Prahy, přijel do Československa v lednu 1921, kde již měl zajištěno místo profesora slavistiky na Karlově univerzitě.

Počátkem ledna 1921, po předchozím krátkém pobytu v Berlíně, přijel do Prahy s celou svojí rodinou také P. I. Novgorodcev. Prof. Novgorodcev byl společně s prof. A. S. Lomšakovem, jedním z nejaktivnějších ruských intelektuálů při formování „ruského Oxfordu“. Koncem roku 1921 se do Prahy přestěhoval filozof B. V. Jakovenko. Jako jeden z mála ruských emigrantů byl nucen opustil Rusko již před první světovou válkou a od roku 1912 žil v Itálii. Do Československa přišel na osobní pozvání prezidenta T. G. Masaryka. Ze stejné země přesídlil do Československa Je. F. Šmurlo, byť jeho případ je poměrně kuriózní. Akademie věd vyslala prof. Šmurla v roce 1903 do Říma, aby zpracoval dějiny vztahů carského Ruska a Vatikánu. Šmurlo naposledy navštívil Rusko v roce 1916. Po revoluci s ním nové vedení Akademie věd přerušilo kontakty (o jeho výpovědi jej nikdy nikdo oficiálně neinformoval) a on byl ponechán bez prostředků.¹⁷¹ Historik a etnograf prof. A. D. Grigorjev byl členem profesorského sboru na Tomské univerzitě, která byla sovětskou vládou uzavřena na podzim roku 1922. Grigorjevovi byla nabídnuta profesura na nově vzniklých jihosibiřských univerzitách v Irkutsku a Čitě. Grigorjev na nabídku nereflektoval a rozhodl se s celou svojí rodinou Rusko opustit a po krátkém pobytu v Polsku se trvale usadil v Československu.

Pozvání čsl. vlády přijal také geolog N. I. Andrusov, který po dobrovolném odchodu z Ruska přednášel jako hostující profesor na Sorbonně. Do Prahy přijel Andrusov s částí své rodiny koncem roku 1922. Jedním z důvodů byl i fakt, že tak mohl být blíže své milované vlasti. Jeho dopisy určené kolegům V. I. Vernadskému a F. J. Levinsonu Lessigovi (zůstali v Rusku) jsou plné stesku a obav o budoucnost Geologického ústavu v Petrohradu, který založil. Nedlouho po příchodu do Československa N. I. Andrusov zemřel.¹⁷²

O aktivitě a významu početných ruských intelektuálů svědčí i fakt, že se v Praze již v říjnu 1921 uskutečnil sjezd Ruských akademických organizací v zahraničí. O rok později, v říjnu 1922 se konal 2. sjezd této organizace. Praha byla až do konce dvacátých let prakticky jediným místem sjezdů. Všechny byly financovány čsl. vládou prostřednictvím Ruské pomocné akce. Jedním z výsledků prvních dvou sjezdů bylo založení tzv. Rady ruských profesorů, která „…snažila uchovat a shromáždit ruský intelektuální potenciál…“¹⁷³ Jedním z čelních představitelů Rady byli i profesoři Lomšakov a Novgorodcev, kteří ruským intelektuálům organizovaným v Radě předkládali nabídku čsl. vlády.¹⁷⁴

Politická elita meziválečného Československa usilovala o to, aby se Praha profilovala jako přirozené centrum demokratického Slovanstva. Nemalá částka byla každoročně vynaložena na podporu ruských studentů.¹⁷⁵ Díky tomu bylo umožněno velké části ruských studentů pokračovat ve studiích. Chinyaeva uvádí, že v Praze studovalo až 60 % ruských studentů; na rozdíl od USA, kde to byla pouhá 2 %; ve Francii 8 % a v Jugoslávii 20 %.¹⁷⁶

Na podzim roku 1922 kontaktoval P. I. Novgorodcev některé z vypovězených ruských učenců, kteří se usadili v Berlíně. Navíc v Praze od května 1922 zahájila svoji činnost Ruská právnická fakulta a tak se zde otevírala možnost získání zaměstnání. Zřizovatelem fakulty byl Svaz ruských akademických organizací v zahraničí, v jehož čele v té době stál prof. A. S. Lomšakov. Pro většinu bezprizorních ruských vědců znamenala Novogorodcevova pozvánka v roce 1922 velké lákadlo. Mezi pozvanými figuroval např. filozof N. O. Losskij, který jako většina vyhoštěných našel dočasné útočiště v Berlíně. Světoznámý filozof byl na pochybách, zda pozvání přijmout a konzultoval to se svými kolegy Berďajevem a Frankem, od nichž se dozvěděl, že oni na nabídku nereflektují.¹⁷⁷ Naopak historik A. A. Kizevetter se rozhodl a již plánoval odjezd do Prahy.¹⁷⁸ Možnost odjet působit do Prahy zmiňuje Kizevetter již 15. října 1922 (krátce po příjezdu do Berlína) ve svém dopise N. Astrovovi. „Mám vybranou Prahu. Pavel Ivanovič (Novgorodcev) mi dal naději na práci v oboru.“¹⁷⁹ Na pozvání reagoval i v dopise svému příteli P. B. Struvemu: „velmi rád budu působit v jednom městě s Vámi, navíc Praha ve mně budí zájem.“¹⁸⁰

Mezi těmi, kdo přijali Novgorodcevovo pozvání do Prahy byli např. M. M. Novikov, B. N. Odincov, D. F. Selivanov, I. I. Lapšin, V. V. Stratonov, P. A. Sorokin, S. I. Hessen, J. L.Bunickij, L. V. Černosvitov aj. Nestabilní cenové poměry v poválečném Německu jenom uspíšily rozhodnutí řady ruských intelektuálů opustit Berlín. A. A. Kizevetter v této souvislosti několikrát prověřoval možnost, zda by nešlo celou záležitost s čs. vízy urychlit.¹⁸¹ Historik A. Izjumov, který bydlel v Berlíně ve stejném penzionu jako většina vypovězených, popisuje snahu o co nejrychlejší vyřízení všech formalit a touhu odjet co nejrychleji do Prahy.¹⁸²

Jako jeden z posledních ruských intelektuálů přijel do Prahy v roce 1925 archivář prof. A. F. Izjumov, který obdržel nabídku pracovat v Ruském zahraničně historickém archivu.¹⁸³

Praha se stala jedním z nejvýznamnějších středisek ruské vědy v emigraci a přízvisko „ruský Oxford“, mělo skutečně své opodstatnění. Výsadní postavení Prahy jako střediska ruské inteligence komentovaly i soudobé komentáře ze zahraničí.¹⁸⁴ V polovině dvacátých let bydlelo v Československu zhruba 25 tisíc ruských emigrantů, přičemž více jak tři tisíce z nich označovalo sama sebe za příslušníky inteligence.¹⁸⁵ O mimořádném postavení Prahy v rámci celé ruské emigrace svědčí i slova, která zazněla na II. sjezdu představitelů ruských akademických organizací: „Sjezd s konečnou platností uznal Prahu za organizační centrum našeho intelektuálního života v zahraničí.“¹⁸⁶

V hlavním městě Československa a nejenom tam, existovaly ruské emigrantské organizace, které měly pedagogický, kulturně-společenský či vědecký charakter. Konkrétně v Praze se jednalo např. o projekty Ruské lidové univerzity, Ruského zahraničně historického archivu, Ruské právnické fakulty, Institut pro studium Ruska, Automobilovou a traktorovou školu, Ruské reformované reálné gymnázium v Praze – Strašnicích a v Moravské Třebové, Knihovnu a čítárnu Zemgoru, Ekonomický kabinet S. N. Prokopoviče a mnoho dalších.

Pro většinu ruských intelektuálů byl přesun do Československa krokem do neznáma. Jednalo se o nové prostředí, se kterým je dosud spojoval nanejvýš korespondenční styk. Jednou z mála výjimek byly např. předchozí pobyty profesorů N. V. Jastrebova, V. A. Franceva, P. N. Kondakova a A. D. Grigorjeva či kontakty N. O. Losského a A. P. Fan der Flita.

S Čechami a Prahou především, byl nerozlučně spjat také slavista V. A. Francev. Již během Francevových studií byl jedním z jeho učitelů český slavista J. Perwolf. Samotný Francev přijel do Prahy poprvé v roce 1893. Od roku 1897 zde absolvoval tříletou vědeckou stáž. Později do Prahy jezdil takřka každoročně, aby zde mohl pracovat na přípravě edice korespondence V. Hanky a J. Dobrovského.¹⁸⁷ Během svých pobytů navázal přátelské styky s českými vědci J. Polívkou, V. V. Tomkem, J. Pekařem, Č. Zíbrtem či J. Gebauerem. Mezi okruh jeho přátel patřil např. i spisovatel A. Jirásek.¹⁸⁸ Navíc prof. Francev před svým příchodem do Československa působil na univerzitě ve Varšavě, která měla velmi intenzivní kontakty s pražskou a vídeňskou univerzitou.

Velmi bohaté studijní i osobní kontakty měl s českým prostředím prof. N. P. Kondakov. Ten navštívil Prahu poprvé již v roce 1867 a od té doby byl v kontaktu s předními českými historiky a archeology F. Palackým, L. Niederlem či J. L. Píčem.

Jednou z mála výjimek byl i ruský dialektolog a folklorista A. D. Grigorjev, který po odchodu z Ruska v roce 1922 působil nejdříve v Užhorodě a Prešově a do Prahy natrvalo přesídlil až v roce 1937. Ten již v roce 1906 (v rámci své studijní cesty po Evropě) pobýval se svojí manželkou několik měsíců v Praze, kde se okamžitě zapojil do vědeckého života. Mimo jiné se zde seznámil s vědci, kteří sehráli nemalou roli v jeho pozdějším životě coby emigranta. Za všechny lze jmenovat např. M. Murko, L. Niederleho, F. Pastrnka a především J. Polívku.

Přístup československých vědců ke svým ruským kolegům se lišil. Podle M. M. Novikova jistou míru řevnivosti a obav z konkurence ze strany svých českých kolegů zažili i ti nejznámější ruští učenci. Prof. M. M. Novikov ve svých vzpomínkách doslova uvádí, že čeští odborníci „se obávali konkurence ze strany skvělé plejády ruských vědců v Praze“.¹⁸⁹ Naproti tomu věhlasný filozof N. O. Losskij vzpomínal na spolupráci se svými českými kolegy vesměs pozitivně.¹⁹⁰ Nutno podotknout, že z hlediska porovnání s ostatními státy „se ruská emigrace v Československu uplatnila v míře až úctyhodné“.¹⁹¹ Toto tvrzení je podpořeno i názorem, že „se rozhodně nejednalo o nějakou uzavřenou komunitu, která by žila (či byla trpěna) někde na okraji. Docházelo k významné výměně vědeckých hodnot“.¹⁹² Jsou známé případy, kdy se právě českoslovenští vědci zasadili o přijetí svých ruských kolegů na významná vědecká či univerzitní pracoviště.

Na pozvání prof. V. A. Franceva do Prahy se nejvíce podepsali profesoři Karlovy univerzity J. Polívka, F. Pasternak a J. Máchál. Již v roce 1919 se obrátili na profesorský sbor FF s následující žádostí: „Sbore profesorský! Nížepsaní navrhují, aby bylo uvažováno o povolání prof. Vladimíra Andrejeviče Franceva za profesora srovnávacích dějin slovanských literatur… “¹⁹³ Jejich návrh byl profesorským sborem přijat a následně V. A. Francevovi zaslán zvací dopis. „Podepsané děkanství Vás uvědomuje, že byl jste profesorským sborem filosofické fakulty české university Karlovy v Praze v sedění, konaném dne 27. listopadu 1919, navržen za mimořádného profesora slavistiky a že je nutno, abyste se osobně dostavil do Prahy, aby mohlo československé ministerstvo školství a národní osvěty s Vámi sjednati podmínky, za nichž byste přijal řečenou profesuru.“¹⁹⁴

Krátce po založení Masarykovy univerzity v Brně se začal hledat (mimo jiné) vhodný kandidát na pozici vedoucího stolice slovanských dějin na Filozofické fakultě. Jedním z vhodných kandidátů byl i ruský historik, a mimo jiné také jeden z hlavních iniciátorů vzniku ruského Sokola v Praze, N. V. Jastrebov. Jednou z Jastrebových specializací byla osobnost Petra Chelčického a dějiny Jednoty bratrské. Jedním z těch, kteří Jastrebovu kandidaturu podporovali, byl i J. Bidlo. Bidlo se s mnoha ruskými historiky, mimo jiné i s N. V. Jastrebovem seznámil během své studijní cesty po Rusku.¹⁹⁵ Podle Laptěvové nebyla Bidlovou motivací snaha pomoci kolegovi, ale spíše záměr zbavit se možného konkurenta. Sám ruský emigrant však na nabídku nereflektoval a chtěl zůstat v Praze, kde by mohl pokračovat v bádání. Důvodem údajně měla být i snaha neztratit kontakt s ruskou emigrantskou kolonií, která se v Praze začala vytvářet. N. V. Jastrebov byl nakonec v červenci 1920 jmenován mimořádným profesorem slovanských dějin na Filozofické fakultě v Praze.¹⁹⁶

Literární historik Je. A. Ljackij vyjednával možnost působení na Karlově univerzitě s prof. L. Niederlem již během svého pobytu ve Švédsku.¹⁹⁷ Na FF byl v roce 1922 přijat jako smluvní profesor ruského jazyka a literatury. Řádným profesorem byl jmenován o pět let později v roce 1927.¹⁹⁸ Krátce po smrti akademika N. P. Kondakova rozhodlo zasedání profesorského sboru FF, že zemřelého nahradí prof. N. L. Okuněv. Kromě přednášek o byzantském umění, které převzal po Kondakovovi, pořádal přednášky o malířství a architektuře jižních Slovanů a Balkánského poloostrova.¹⁹⁹

Na povolání A. A. Kizevettera na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity se na počátku roku 1926 shodli profesoři Novotný, Šusta a Bidlo. Kizevetter o možnosti působení na Filozofické fakultě hovořil již v roce 1923, kdy pomáhal domluvit odkoupení knihovny pro Historický seminář FF po zemřelém prof. N. V. Jastrebovovi.²⁰⁰ Návrh českých historiků byl přednesen na zasedání profesorského sboru 29. dubna 1926. Ten doporučil ustanovit komisi, která měla vypracovat společné rozhodnutí. Komise nominaci jednomyslně podpořila a vypracovala návrh, podle kterého měl ve školním roce 1926-1927 Kizevetter přednášet. „…Přijat odůvodněný návrh komise (proff. Bidla, Murka, Pekaře, Polívky, Šusty), aby byli proff. Dorošenko a Kizevetter pověřeni konáním přednášek z ukrajinských a druhý z ruských dějin…“²⁰¹ Kizevetterovy zahajovací přednášky se zúčastnil tehdejší děkan FF prof. B. Hrozný a přední čeští historikové prof. J. Šusta a prof. J. Bidlo a dokonce o ní informoval tehdejší tisk. „Ve středu 3. t. m. zahajoval své přednášky o ruských dějinách v 19. a 20. stol. na FF KU bývalý profesor novějších ruských dějin na universitě moskevské A. A. Kizevetter. Těšíme se srdečně z toho, že byl naší vysoké škole získán tento nejznamenitější vedle Miljukova ruský historik, žijící v emigraci…Kizevetter je autorem řady cenných monografických studií i velkého množství mistrně psaných statí z dějin ruské minulosti…“.²⁰²

Uplatnění našla také celá řada ruských intelektuálů na vysokých školách technického či přírodovědného zaměření. Biolog M. M. Novikov započal svoje přednášky na Přírodovědecké fakultě jako odborný asistent v roce 1927 na doporučení profesorů F. Vejdovského a J. Weniga. V roce 1931 se habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován řádným profesorem srovnávací morfologie.²⁰³

Prof. A. P. Fan der Flit po svém dobrovolném odchodu z Ruska kontaktoval svoje zahraniční kolegy na univerzitách v Praze a Bělehradě a dotazoval se na možnosti získání zaměstnání. Z obou měst mu přišla pozvánka na působení na zdejších univerzitách a při rozhodování nakonec zvítězila Praha. Na ČVUT začal pracovat nejprve jako docent a v roce 1934 byl jmenován řádným profesorem aerodynamiky a stavby lodí.²⁰⁴ Na stejném pracovišti působil také matematik a astronom V. V. Stratonov. Nejméně od poloviny roku 1924 přednášel o všeobecné a praktické astronomii. Nejprve jako docent a od roku 1928 jako smluvní profesor.²⁰⁵ Na vysoké škole báňské v Příbrami působil od roku 1923 A. I. Glazunov. Nejprve jako docent elektrometalurgie a později jako profesor a přednosta ústavu teoretického hutnictví.²⁰⁶

Na druhou stranu je ovšem znám i případ, kdy veškerá snaha českých kolegů nevedla ke kýženému úspěchu. V roce 1923 se lingvista Nikolaj Durnovo rozhodl opustit svoji vlast a přesídlit do Československa. Již v roce 1921 prosil J. Polívka ve svém dopise J. Horáka, aby „vyhledal v Moskvě zvláště prof. Durnovo, a řekněte mu, že hledím, aby byl povolán k nám snad do Brna, a že jsem v tom smyslu psal Vondrákovi jako děkanu filosofické fakulty. Mám za to, že by také v Brně měl býti profesor ruského jazyka, a tu by právě Durnovo byl výtečnou silou.“²⁰⁷ Při svém rozhodování spoléhal N. N. Durnovo na svoje kontakty s českými kolegy. Svoje naděje na pomoc upíral Durnovo také ke svým někdejším kolegům a především svému žáku R. Jakobsonovi, který již v té době v Československu žil. V roce 1926 přednesl N. N. Durnovo jako hostující profesor v Brně na univerzitě cyklus přednášek „Úvod do historie ruského jazyka“, ale protože se mu nepodařilo po více jak dvou letech pobytu v Československu najít stálé místo, rozhodl se k návratu do vlasti. Jako největší překážku při hledání zaměstnání označil sám N. Durnovo byrokracii státních úřadů. Po svém návratu do Ruska byl N. Durnovo v roce 1933 ve vykonstruovaném procesu obviněn ze styků s R. Jakobsonem, N. Trubeckým a dalšími představiteli bílé emigrace a označen za fašistu a hlavního organizátora kontrarevoluční „Ruské nacionální strany“. Původně desetiletý pobyt v pracovním táboře v roce 1937 změněn na trest smrti zastřelením.

Případná možnost získat zaměstnání v akademickém prostředí byla pro ruské intelektuály ve třicátých letech vlivem politicko-ekonomických aspektů složitější. Nelze ovšem souhlasit s Bystrovovou teorií, že „…uprostřed třicátých let byl ruský emigrant, navíc s Nansenovým pasem, už bez šance, byť by byl sebeerudovanější…“.²⁰⁸ Tuto nemožnost Bystrov ilustruje na příkladu Je. N. Andrejeva. Samotný Andrejev na možnost získání docentury na Karlově univerzitě vzpomínal takto: „Někdy v roce 1934 jsem byl požádán Je. A. Ljackým o schůzku a nabídl mi v horizontu zhruba dvou let místo docenta ruské a slovanské literatury. O několik týdnů později mi doporučil se o místo neucházet, protože Ministerstvo zahraničních věcí je proti tomu. Z obavy, aby si sověti nestěžovali, že fakultu ovládají emigrantské živly.“²⁰⁹

Je pravdou, že sovětské velvyslanectví zasílalo protestní nóty snad proti veškerým aktivitám na podporu ruské emigrace. Přesto i ve třicátých letech získávali ruští intelektuálové pracovní příležitosti na československých vysokých školách. R. O. Jakobson začal jako soukromý docent ruské filologie působit na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity od roku 1933. Petr Bogatyrev působil od roku 1934 jako docent etnografie a folkloristiky na Komenského univerzitě v Bratislavě.²¹⁰ Syn ruského geologa N. I. Andrusova a vnuk německého archeologa H. Schliemanna, D. N. Andrusov pracoval od roku 1929 jako odborný asistent na Přírodovědecké fakultě, kde byl o tři roky později jmenován docentem geologie. V případě Andrusova je ovšem nutno uvést, že studia započatá na Sorbonně dokončil právě na Přírodovědecké fakultě. To byla bezesporu velká výhoda při hledání asistentského místa.

Jedním z příkladů – tentokrát bezprostředně spjatým s RLU - je i A. V. Florovskij. Ten nastoupil na katedru historie Karlovy univerzity namísto zemřelého A. A. Kizevettera na jaře 1933. „Sbor se jednomyslně usnáší na návrhu proff. Bidla a Šusty, s výhradou pozdějšího schválení Ministerstvem školství a národní osvěty, aby A. Florovskij, bývalý profesor university v Odesse konal přednášky o ruských dějinách na místo zemřelého prof. A. Kizevettera…“.²¹¹ Návrh zasedání profesorského sboru FF KU později Ministerstvo školství a národní osvěty schválilo a Florovskij na podzim 1933 zahájil přednášky na téma dějiny Ruska v době nastolení Alexandra III.²¹² A. A. Kizevetter sám Florovského navrhoval za svého nejvhodnějšího nástupce a několikrát s ním tuto možnost diskutoval. Florovského žádost z podzimu 1931 o nostrifikaci jeho ruského diplomu je pak jednoznačně motivována snahou zvýšit svoje vyhlídky na získání místa.²¹³ Zasedání profesorského sboru nevědělo, jak se v podobných případech zachovat. Na návrh prof. Bidla byla zvolena komise „která by se radila o nostrifikaci ruských hodností magistrů a doktorů obecně a jejíž výsledek by byl směrodatný i pro případ Florovskij…“.²¹⁴ Komise byla složena z profesorů Bidla, Fousky, Horáka a Kozáka.²¹⁵ Podle výše uvedené citace tedy lze předpokládat, že podobné případy se již vyskytly a vedení FF předpokládalo, že se budou vyskytovat i nadále. Přestože v zápisech ze zasedání profesorského sboru není explicitně uveden výsledek komise, lze podle pozdějších zpráv usuzovat, že Florovského žádosti vyhověno nebylo. „Zároveň děkan sdělí A. Florovskému, aby dokončil u nás započaté rigorosní zkoušky.“ ²¹⁶

P. N. Savickij působil od roku 1935 jako odborný asistent na pražské německé univerzitě jako lektor ruského jazyka a ruských reálií. Z pracoviště byl nucen odejít v roce 1941, kdy po napadení SSSR Německem prohlásil, že sovětská armáda je neporazitelná.²¹⁷

Nejznámějším z řad ruských intelektuálů se podařilo více či méně etablovat v českém akademickém prostředí. V. S. Iljin pracoval v týmu s významným českým botanikem a prof. Bohumilem Němcem. M. A. Zimmermann působil jako profesor mezinárodního práva na univerzitě v Brně. A. L. Bém a L. V. Kopeckij jako lektoři ruského jazyka na KU a jiných vysokých školách v Praze.²¹⁸ P. A. Ostrouchov působil jako lektor ruštiny na Vysoké škole obchodní.²¹⁹

Drtivá většina ruských intelektuálů byla přijímána na čsl. vysokoškolská pracoviště jako lektoři či řečeno dnešní terminologií jako odborní asistenti. V lepším případě pak jako honorovaní či soukromí docenti nebo smluvní profesoři. Jen nepatrná část a poměrně později dosáhla jmenování řádné profesury. Řádným profesorem na československé univerzitě se mohl stát pouze československý občan. Získání občanství bylo podmíněno předchozím udělením domovského práva v konkrétní obci. Tento postup nebyl v Evropě nijak ojedinělý. Např. ve Francii museli kandidáti na profesorská místa skládat zkoušku z jazyka a zároveň být občany francouzské republiky.²²⁰

Výše zmíněný A. V. Florovskij působil v hodnosti docenta až do roku 1948 (v té době již získal zpět sovětské občanství), kdy byl jmenován řádným profesorem pro obor ruských dějin.²²¹ Přestože již v roce 1936 žádal profesorský sbor Filozofické fakulty Ministerstvo školství a národní osvěty, aby jmenovalo Florovského smluvním profesorem. Profesorský sbor FF svoji žádost opakoval v roce 1938, krátce po úmrtí vedoucího stolice východoevropských dějin J. Bidla, kterou po něm Florovskij převzal.²²²

Florovského předchůdce A. A. Kizevetter působil na pražské FF jako honorovaný docent až do své smrti. „…Fakulta filozofická želí ztráty Dr. A. Kizevettera, bývalého profesora Moskevské university, učence světového jména, působivšího na naší universitě ve vlastnosti honorovaného docenta…“.²²³ Také N. L. Okuněv po svém nastoupení na Filozofickou fakultu v roce 1925 působil nejprve jako honorovaný docent pro dějiny byzantského a východoslovanského umění. Smluvním profesorem se Okuněv stal v roce 1935. Řádné profesury se Okuněv dočkal krátce před svou smrtí v roce 1948. R. O. Jakobson nastoupil na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity jako soukromý docent v roce 1933. Po rekordně krátké době (z pohledu ostatních ruských intelektuálů), byl o tři roky později jmenován smluvním profesorem. Mimořádným profesorem byl jmenován krátce před svým odchodem z Protektorátu na jaře 1939.

Přijímající pracoviště si byla dobře vědoma zkušeností a erudice ruských intelektuálů a tak se jim snažila nabídnout hodnosti, které jim podle vysokoškolského zákona umožňovaly samostatně vést přednášky. Snem každého ruského intelektuála bylo místo vysokoškolského profesora. Kromě společenské prestiže poskytovalo toto místo slušný a především pravidelný příjem. Ten se navíc periodicky po nějakém čase (většinou 5 let) navyšoval. Řádní či mimořádní profesoři měli takřka doživotní jistotu místa, samozřejmě pokud se hrubě neprovinili proti čsl. zákonům.

Profesoři A. A. Kizevetter a A. V. Florovskij, kteří přednášeli na FF v hodnostech docentů, byli placeni podle odvedené výuky. Odměna byla vyplácena po skončení semestru, kdy měl děkanát potvrdit, že se výuka skutečně konala.²²⁴ Přednášející navíc mohli současně dostávat podporu určenou pro ruské emigranty.²²⁵ Výuka byla v rozsahu 3 hodin v týdnu a v případě Kizevettera měla odměna za jednu týdenní hodinu semestrální přednášky činit 1000 Kč.²²⁶ Méně věhlasnému Florovskému byla přiřčena semestrální odměna 800 Kč.²²⁷ Podle A. V. Florovského byl rozdíl mezi příjmem docenta a mimořádného či řádného profesora velmi výrazný. Ve své autobiografii uvádí, že v roce 1939 pobíral jako docent 60 % platu mimořádného profesora.²²⁸

Možnost pracovního uplatnění bylo podmíněno dodatečným souhlasem Ministerstva školství a národní osvěty. Souhlas Ministerstva byl většinou omezen časově a bylo jej nutné později stejným mechanismem obnovit.²²⁹ Samozřejmě s výjimkou řádných a mimořádných profesur, kterých se takovýto postup netýkal. Naštěstí pro ruské intelektuály se později alespoň změnily podmínky pro udělování finančních odměn. Profesorský sbor byl napříště autonomní při individuálním přidělování remunerací, které Ministerstvo školství a národní osvěty vyplácelo.²³⁰ Velkou solidaritu s finanční situací ruských vědců prokázal profesorský sbor FF, který se počátkem třicátých let rozhodl navýšit ruským profesorům finanční odměny. „…Jednomyslně schválen návrh komise seniorů, aby byl ruským profesorům, působícím na naší fakultě, prof. Okuněvovi, Kizevetterovi a Dorošenkovi zvýšen plat, jejž za své přednášky dostávají, na výši trojnásobnou…“.²³¹

Mnoho ruských intelektuálů se brzy začlenilo do struktury československých vědeckých pracovišť a učených společností. Členství pocházející z předválečné doby bylo u ruských intelektuálů spíše výjimkou. P. N. Kondakov byl za přespolního člena České akademie věd a umění zvolen v roce 1898. Členství ve stejné organizaci obdržel prof. V. A. Francev v roce 1901, kdy byl za zásluhy o českou slavistiku zvolen dopisujícím členem přespolním a později přespolním členem. V roce 1909 byl navíc zvolen za dopisujícího člena Společnosti národopisného muzea československého.²³² Členy královské české společnosti nauk se po svém příchodu do Československa stali např. také M. M. Novikov, N. O. Losskij či ukrajinský vědec D. Čyževskij.²³³

Řada ruských vědců se po příchodu do Československa stalo řádnými či mimořádnými členy Slovanského ústavu. Valné shromáždění Slovanského ústavu na své schůzi v březnu 1929 zvolilo do svých řad mnoho ruských učenců. Prof. A. V. Francev byl kromě řádného členství také zvolen za člena Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi při Slovanském ústavu.²³⁴ Členem I. (kulturního) odboru byl zvolen např. prof. A. V. Florovskij.²³⁵ Naprosto identické podmínky přijetí za člena lze najít u prof. A. A. Kizevettera.²³⁶ Kizevetter byl později rovněž zvolen členem komise pro ruské vědecké účely. Komise měla za úkol jednat o součinnosti Slovanského ústavu s ruskými emigrantskými ústavy a společnostmi v Praze.²³⁷ Stejné valné shromáždění přijalo do svých řad také I. I. Lappo, B. A. Jevreinova, N. L. Okuněva, A. F. Izjumova.²³⁸ Později se členy Slovanského ústavu stali také I. I. Lapšin. Je. F. Maksimovič, R. O. Jakobson, Je. A. Ljackij, S. G. Puškarev, M. V. Šachamatov. Za členy nebyli výhradně voleni pouze ruští vědci s humanitním zaměřením. Členství obdrželi také ekonom S. N. Prokopovič, biolog M. M. Novikov či technik A. S. Lomšakov.²³⁹

Členství kromě prestiže přinášelo i řadu dalších výhod, včetně finanční podpory pro výzkumy. Např. V. V. Sachanev obdržel opakovaně od Slovanského ústavu finanční podporu ke svému výzkumu na Podkarpatské Rusi.²⁴⁰ Do stejného regionu byl Slovanským ústavem vyslán také D. A. Rasovskij.²⁴¹ Stejné podpory se dostalo např. také historiku B. A. Jevreinovi při jeho studijní cestě po jihočeských archivech Schwarzenberků a Černínů.²⁴² Slovanský ústav také částečně financoval studijní cesty K. N. Viskovatého,²⁴³ A. V. Florovského²⁴⁴ či N. L. Okuněva.²⁴⁵

Někteří ruští intelektuálové působili v rolích poradců pro československé státní úřady. Ekonomický kabinet prof. Prokopoviče, který „si dal za cíl vyprodukovat analýzu SSSR, která by dokázala rozlišovat mezi různými elementy dogmat a ideologie a, že jak emigranti, tak cizí specialisté vyžadují přesné informace, aby mohli hodnotit situaci a dělat realistické předpovědi…“.²⁴⁶ Vedoucí kabinetu společně se svojí manželkou byl ekonomickým poradcem několika čsl. vlád.²⁴⁷

Agronom V. E. Brunst v roce 1925 podnikl studijní cestu po Jižní Americe. O výsledky studijního pobytu se zajímalo také československé ministerstvo zemědělství, které s ním na základě této zkušenosti navázalo pravidelnou spolupráci. V. E. Brunst se stal jedním z poradců v technologie výroby másla a mléka.²⁴⁸ Jeho studijní cesta měla i praktický dopad na ruskou emigraci. Na Brunsta se obrátilo s žádostí o radu mnoho ruských zemědělců, kteří v evropských zemích nenašli uplatnění a chystali se vycestovat do Jižní Ameriky.

Prof. S. F. Baldin, který byl odborníkem v oblasti spalovacích motorů, pracoval jako odborný poradce Technické komise při Ministerstvu průmyslu. Železniční inženýr P. I. Jurenkov pracoval pro Ministerstvo dopravy a velkou měrou se zasloužil o rozvoj a modernizaci československých drah. L .N. Losijevskij spolupracoval na vývoji vodních elektráren na Vltavě. Odborník v oblasti hutnictví V. S. Smyslov externě spolupracoval s Ministerstvem průmyslu a obchodu.

Přes veškerou méně či více úspěšnou adaptaci v novém prostředí se ruští intelektuálové zároveň snažili uchovávat tradice akademického života, jak na ně byli zvyklí z carského Ruska. Garantem měl být tzv. Spolek ruských učenců v ČSR. Jednou z důležitých činností Spolku byl dohled nad udělováním vědecko-akademických titulů ruským intelektuálům v intencích univerzitních tradic z předrevolučního Ruska.²⁴⁹