Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

II.Ruská intelektuální emigrace a její příchod do Československa

1.Opuštění Ruska

Hrozící nebezpečí války vnímala ruská inteligence velmi intenzivně a její čelní představitelé se do poslední chvíle snažili vyhnout válce. Po rakousko-uherském ultimátu Srbsku se snažili o to, aby se již neodvratný konflikt nerozšířil po celé Evropě.¹²⁷ Pro většinu ruských intelektuálů se válka zúžila na nevyhnutelný zápas mezi germánskou a slovanskou rasou o politickou, kulturní a náboženskou nadvládu nad střední a východní Evropou. Např. filozof Berďajev si od vítězství Ruska (a jeho spojenců) sliboval rozšíření morálních a duševních hodnot. Vítězství ve válce mělo garantovat seznámení celého světa s tím nejlepším, co z Ruska vzešlo, např. díla Tolstého, Puškina či Dostojevského. Nejenom, že takto ovlivněný svět uzná duchovní rozměr Ruska, ale zároveň se těmito ideály dobra a pravdy inspiruje.

Krátce po vypuknutí války byla ruská inteligence prakticky jednotná v podpoře válčícímu Rusku.¹²⁸ Dokonce někteří vědci, zejména geopolitici se vyjadřovali ke strategii; obecně byla za klíč k úspěchu ve válce považována anexe – jedné z tradičních témat ruské imperiální expanze – Bospor a Dardanel.¹²⁹ Postupně si ovšem ruská inteligence, potažmo celé Rusko, uvědomilo nefunkčnost státního systému.

Od konce roku 1915 stále více převažoval u ruské inteligence názor na nezbytnost uzavření míru.¹³⁰ Ruské impérium bylo na pokraji ekonomického a vojenského kolapsu.¹³¹ V tomto případě se nejednalo o ústup z názorových pozic, ale pouze o zjištění, že s tehdejší vládou (plnou neschopných kariéristů – oblíbenců carevny, resp. Rasputina) nelze dospět k vítězství. Pověstnou poslední kapkou bylo odvolání oblíbeného ministra zahraničí S. D. Sazonova.¹³² Osobnost tohoto ruského ministra zahraničí byla pro většinu ruských intelektuálů spjata s mravní i politickou čistotou a pravým ruským vlastenectvím. Spatřuje v něm muže, který bojoval proti návratu k samoděržaví a byl horlivým zastáncem konstituční demokracie.¹³³ V září 1916 na schůzi vedení kadetské strany zaznělo „že v ruském národě existují síly, jejichž jedinou snahou je vyvolat paniku a beznaděj.“¹³⁴

Jednou z platforem kritiky stávajících poměrů byl tzv. Svaz ruských měst. Svaz, společně s tzv. zemským svazem byl původně založen jako obrana proti hospodářským nesnázím, rostoucí drahotě a jako pomoc špatně zásobené armádě. Postupně se ale svaz stal platformou pro kritiku vládnoucí garnitury. Právě zde se angažovala celá řada později vyhoštěných ruských intelektuálů. Jenom namátkou lze uvést projevy N. I. Astrova, P. N. Miljukova, A. A. Kizevettera, P. B. Struveho a mnoha dalších.¹³⁵

Únorovou revoluci v roce 1917 přivítala ruská inteligence jako mimořádnou událost celonárodního významu. „Obraz politické situace v oblasti vnitřní politiky byl nesmírně chmurný. Dělnické davy se bouřily, zachvacovány jsouce náladami stoupajícího revolučního kvasu; i petrohradská posádka stále více se poddávala agitačním podnětům krajně levých stran. Politická atmosféra rychle se zhušťovala a vláda tváří tvář stále rostoucímu nebezpečí, jakoby v jakémsi oslepení podtínala právě ty větve, o něž se ještě se mohla opírati. Čtvrtá Duma, taková loyální, tak přesně se držící zákonných norem, byla odstraněna od všeliké možnosti, aby mohla vykonávati vliv na chod událostí. V březnu 1917 odstranění vlády žádali si nikoli zlomyslníci, ani špatní lidé. Odstranění si přáli vroucí vlastenci; náčelníci vojsk, kteří myslili na vítězství; lidé zešedivělí v obětavé službě veřejnému dílu a zájmu. Tato vláda padla, poněvadž se ukázala býti neschopnou.“¹³⁶

Velmi překvapivá byla pro většinu inteligence (resp. celého ruského národa) rezignace cara Mikuláše II. Výjimkou potvrzující pravidlo byli mimo jiné např. žáci tzv. Ključevského školy. Již na konci 19. století poukazovali P. N. Miljukov a A. A. Kizevetter na slabost samoděržavného carského úřadu a předpokládali, že brzo nastane konec vládnoucí dynastie. Ještě dále šel ve svých úvahách V. O. Ključevskij, který ve stejné době prorocky prohlásil, že vládnoucí dynastie Romanovců skončí s Mikulášem II., a pokud on bude mít syna, tak ten již vládnout nebude.¹³⁷ Ruští intelektuálové Mikuláši II. opakovaně vytýkali naprostou neangažovanost. Ruský car podle nich považoval všechny povinnosti svého úřadu za pouhé břemeno. Přesto nebyla tato osobní averze k vládnutí doprovázena snahou o nalezení vhodně fungujícího modelu. V abdikaci cara a změně politického uspořádání viděla ruská inteligence mezník v dějinách ruského národa na cestě k parlamentní demokracii. Na druhé straně, při vědomí symboliky carského úřadu, zejména pro široké lidové vrstvy, se obávala, aby tyto změny neuvrhly Rusko do ještě většího neštěstí.

V říjnovém bolševickém převratu naopak viděla ruská inteligence spiknutí menšiny proti ruskému národu s účelem vytvořit z proletariátu novou buržoazii se všemi jeho zápory ovšem bez kladů minulé nobility. Šlechta, příliš ukřivděná reformami z roku 1861, se stáhla podle některých ruských intelektuálů až příliš do ústraní. Při absenci silné a početné střední třídy se tak otevřel prostor pro vítězství bolševiků.¹³⁸

Reakční kruhy podle A. A Kizevettera využily a zmanipulovaly negramotnou masu, pro kterou byl dříve státním symbolem odstoupivší car. „Široké masy ruského lidu se prohlašovaly za socialisty, aniž by si byly vědomy plnohodnotného významu tohoto slova.“¹³⁹ Vědoma si nečinnosti a do jisté míry i rezignace ruského obyvatelstva, se ruská inteligence snažila urovnat spory mezi jednotlivými politickými subjekty. V boji proti bolševikům by pak jednotná fronta liberálních demokratických stran za určitých podmínek spolupracovala i s dalšími politickými stranami. Kompromisní návrh obsahoval návrhy na spolupráci s konzervativci na jedné straně i se socialisty na straně druhé .¹⁴⁰

Bolševický režim hleděl s podezřením na fakt, že v roce 1917 zhruba 11 tisíc příslušníků ruské inteligence, zejména z Petrohradu či Moskvy, pocházelo z vyšší sociální třídy.¹⁴¹ Tudíž se svými jinými politickými názory, odlišným sociálním a politickým zázemím se pro bolševiky stávali takřka automaticky potencionálním nebezpečím. Někteří ruští vědci se podřídili, resp. více či méně přizpůsobili. Na oplátku si od sovětského režimu vysloužili (někdy pouze dočasně) „právo“ na to, aby mohli nejenom zůstat v Rusku, ale hlavně dál působit ve svém oboru. Ty ostatní se snažil bolševický režim v lepším případě „převychovat“. Zvolené prostředky „převýchovy“ se pohybovaly od zákazu působení na univerzitě až po uvěznění. U některých se to podařilo, zbytek byl označen za nevyhovující a jejich pedagogická činnost byla postupně omezována.

Na místa těch „nepřizpůsobivých“ byli postupně dosazováni bolševičtí exponenti. Jedním z nejznámějších příkladů bylo kauza Bucharin. Poté, co historik M. Pokrovskij představil N. I. Bucharina jako kandidáta na vyučujícího pro plánovanou fakultu společenských věd, signovaný děkan prof. S. Prokopovič zamýšlené fakulty prohlásil, že nezná žádného ekonoma toho jména a prosí, aby byl seznámen s jeho vědeckými pracemi.¹⁴²

Nicméně věhlas některých učenců zakázat bolševici nemohli a ani se o to nikterak nesnažili. P. N. Miljukov vzpomínal na jednu velmi paradoxní situaci, kdy na dveřích posluchárny visela cedule nabádající studenty k navštěvování přednášek Bucharina ve stejně hojném počtu, jako byly navštěvovány hodiny Kizevettera.¹⁴³ Právě bolševickému režimu „nepřízpůsobivý“ A. A. Kizevetter byl nucen opustit Moskevskou státní univerzitu a nevyhnul se ani opakovanému uvěznění.¹⁴⁴ Samotný A. Kizevetter vzpomíná na jedno svoje zatčení následovně: „Poté, co zazněl zvonek, jsem zaslechl otázku, zda je občan Kizevetter doma. Poté se mnou již mladý komisař, který mě zatknul bez jediného slova obvinění či zatýkací formule, nekomunikoval.“¹⁴⁵

V létě 1922 se bolševické vedení rozhodlo zbavit části ruské inteligence, která se odmítala přizpůsobit. Krátce po konferenci v Janově si bolševické vedení nemohlo jednoduše dovolit zlikvidovat všechny svoje názorové odpůrce. Desítky vědců, spisovatelů a umělců bylo v srpnu 1922 pozatýkáno (někteří již opakovaně), obviněno z protisovětských aktivit a nakonec jim bylo nařízeno opustit RSFSR (prof. Sorokin s oblibou říkával Really so fantastic soviet Russian). Filozof Nikolaj Berďajev, který sám sebe považoval na levicově orientovaného, byl překvapený extrémním jednáním, s jakým bolševici s ním a jemu podobným jednali.¹⁴⁶ Nakonec se ale jako většina z perzekuovaných smířil se svým osudem, který mu bolševické vedení přichystalo. Americký pozorovatel později na jeden takový proces vzpomínal: „Jeden ruský profesor požadoval, aby byl proti němu vznesen důkaz, který by ho usvědčil. Načež byl mladým vyšetřovatelem vybídnut, aby v zájmu svém i svojí rodiny co nejrychleji opustil zemi.“¹⁴⁷

Mezi vypovězenými byli např. filozofové N. O. Losskij, S. I. Hessen, I. I. Lapšin, N. A. Berďajev, S. N. Bulgakov a S. L. Frank, B. P. Vyšeslavcev, I. A, Iljin, sociolog P. A. Sorokin, zoolog M. M. Novikov, ekonom S. N. Prokopovič, matematik J. L. Bunickij, historikové A. A. Kizevetter, S. M. Melgunov, L. P. Karsavin, V. A. Mjakotiv, astrofyzik V. V. Stratonov, agrochemik B. N. Odincov, inženýr V. K. Zvorykin, biolog L. V. Černosvitov, konstruktér J. V. Lomonosov, agronom A. I. Ugrimov a mnoho dalších.

Seznam vypovězených obsahoval 228 jmen (z toho 32 studentů). Více jak 160 vypovězených přepravily dva německé parníky Oberbürgermeister Haken a Preussen z Petrohradu do Štětína. Zbytek byl přepraven vlakem do Rigy či lodí z Oděsy do Cařihradu. Nutno podotknout, že se jednalo o ruské učence včetně rodinných příslušníků. Počty samotných vypovězených ruských intelektuálů jsou různé, ale zpravidla se vyjadřují o počtu zhruba kolem sedmdesáti.¹⁴⁸ Většina vypovězených si hradila cestovní výdaje sama. V porovnání s většinou obyvatel to pořád ještě byly nadstandardně majetní lidé. V jedné ze svých poznámek uvedl Lenin, že „…všem bude nabídnuta možnost opustit vlast na vlastní náklady. Pokud odmítnou, zaplatí náklady GPU…“. ¹⁴⁹

Agrochemik, B. N. Odincov vypovězení komentoval: „Za co nás vypověděli? Co je to – hloupost, nebo strach? Myslím, že to druhé. Představitelé Ruska, nehledě na svou drzost, jsou tak zbabělí, že se bojí každého nezávisle a čestně vysloveného názoru a z hlouposti nás posílají tam, kde máme plnou možnost říci pravdu, kterou chtějí ukrýt před sebou i před světem.“¹⁵⁰ Filozof N. O. Losskij prohlásil, že byl k emigraci donucen z téhož důvodu, z jakého byl o rok dříve propuštěn z univerzity – pro nábožensko-filozofické názory.¹⁵¹

Odlišné politické vidění světa bylo zajisté jedním z důvodů, proč se chtěli bolševici za každou cenu zbavit vypovězených. Většina vypovězených kritizovala carský režim a poměry v Rusku již dlouho před válkou, zatímco většina bolševiků se k podobně otevřené kritice odhodlala pouze ze zahraničí. Obavy, že veřejné mínění by se mohlo přidat na stranu těch, kteří se neváhali ozvat, mohly být dalším z důvodů k deportaci. Např. novinář a ekonom A. Pešechonov strávil díky kritice poměrů v Rusku ve vězení mnohem více času než bolševické špičky. Krátce před svým zatčením v srpnu 1922 prohlásil A. Pešechonov, že „…strávil ve vězení dost času již za starého režimu…“.¹⁵² Paradoxnost celé situace velmi dobře vystihuje i citát J. L. Zubaševa: „…v roce 1906 jsem byl vypovězen z Tomska jako revolucionář a nyní mě vyhánějí na západ za hranice Ruska jako kontrarevolucionáře….“¹⁵³ Přesto svoji roli sehrály i jiné důvody. Výrazně apolitický prof. I. I. Lapšin se pravděpodobně provinil pouze svým původem. Jeho matka byla švýcarsko-anglického původu a z pohledu bolševiků byl příliš nasáklý ideály demokracie. Přesto ani původ nelze považovat za jediné kritérium. Ve skupině vypovězených figurovali lidé s aristokratickým původem jako N. A. Berďajev, B. N. Odincov či V. V. Stratonov a na druhé straně z velmi chudých poměrů pocházející P. I. Sorokin a V. F. Bulgakov.

Rozdílné názory panují na to, který z bolševických předáků byl „hnacím motorem“ deportace. Největší „zásluhy“ na vyhoštění špiček ruské vědy bývají přičítány L. D. Trockému.¹⁵⁴ Nutno podotknout, že také většina vypovězených označovala právě Trockého za hlavního iniciátora celé akce.¹⁵⁵ Naproti tomu L. Chamberlain považuje jednoznačně za strůjce myšlenky Lenina.¹⁵⁶ Američtí historikové R. Byrnes i G. Enteen za hlavního iniciátora vyhoštění historiků a dalších vědců humanitního zaměření považují M. N. Pokrovského, který pro jejich deportaci „lobboval“ u stranických špiček, zejména u Lenina.¹⁵⁷

Deportace ruských intelektuálů vyvolává dodnes vášně a rozporuplné reakce. Zástupce FSB Vladimír Shults v interview v roce 2002 komentoval vypovězení: „Dnes vidíme tuto akci bezpochyby jako nehumánní a porušující základní lidská a občanská práva. Ale je potřeba mít na paměti to, že to co následovalo po deportaci, bylo pro mnohé z vyhnaných požehnáním. Samozřejmě, že jejich život v emigraci nebyl snadný, ale díky této akci bolševických vůdců přežili a mohli tak významně přispět k rozvoji světové vědy, techniky a umění…“. Proti tomu ostře protestoval emeritní profesor na pařížské univerzitě N. V. Losskij a vnuk jednoho z vypovězených N. O. Losského.¹⁵⁸

Poslední tajemník L. N. Tolského - Valentin F. Bulgakov byl jako nežádoucí osoba vypovězen sovětskou vládou v březnu 1923. Jako přísný pacifista několikrát veřejně pranýřoval násilí a teror bolševického režimu. Kromě toho opakovaně kritizoval lidového komisaře pro osvětu A. V. Lunačarského. Podle Bulgakovových vzpomínek hlavní příčinou jeho vypovězení byly právě neshody s Lunačarským. Původní tříletá lhůta byla několikrát prodloužena a návrat mu byl umožněn návrat až o čtvrtstoletí později.¹⁵⁹

Samozřejmě bylo velké množství ruských intelektuálů, kteří dobrovolně opustili svoji vlast již před hromadným vypovězením. Jako jeden z prvních odešel koncem roku 1917 literární historik Je. A. Ljackij, který se po krátkém pobytu ve Finsku přestěhoval do Švédska. Ve Stockholmu působil zhruba 5 let, než se trvale usadil v Československu. Prof. A. S. Lomšakov byl v roce 1920 vyslán do Prahy jako delegát Děnikinovy vlády a již zde zůstal. Delegátem stejné vlády pro Francii a Velkou Británii byl P. B. Struve. Po pádu vlády se Struve vrátil do Ruska, resp. na území ovládané bělogvardějci. Ve vládě gen. Wrangela zastával funkci ministra zahraničních věcí. Struve, stejně jako řada dalších ruských intelektuálů, se s ustupující armádou gen. Wrangela dostal až do Turecka. Jenom namátkou lze jmenovat N. P. Kondakova, S. G. Puškareva, P. N. Savického, G. V. Vernadského, N. J. Osipova a mnoho jiných. Prof. P. I. Novgorodcev se rozhodl opustit Rusko s celou svojí rodinou již v roce 1920, když byl předtím bolševiky několikrát uvězněn. Ve stejném roce odcestoval fyzik A. A. Eichenbaum na studijní cestu do Německa a již se do své vlasti nevrátil. Agronom V. E. Brunst v roce 1917, sekční šéf odboru zemědělských strojů a továren na Ministerstvu zemědělství se k emigraci rozhodl již krátce po skončení války. Architekt V. A. Brandt obdržel od bolševiků nabídku profesury na univerzitě v Nižním Novgorodu, ale raději se dobrovolně rozhodl Rusko i se svojí rodinou opustit. A. P. Fan den Flit byl jako odborník na aerodynamiku a stavbu lodí kontaktován sovětskými orgány s nabídkou spolupráce. Fan den Flit považoval nabídku natolik kompromitující, že se raději rozhodl na podzim 1920 dobrovolně Rusko opustit.

Americký historik Loren Graham přisuzuje tomuto „odlivu mozků“ konflikt mezi svobodou a pocitem profesního zabezpečení.¹⁶⁰ Špičkoví vědečtí pracovníci byli podporovaní státem. Při takřka totální absenci privátních zdrojů na podporu vědy a výzkumu jim nezbývalo mnoho jiných možností, než se „přizpůsobit“ novému společenskému uspořádání. Mnozí i přes všechna úskalí života v tehdejším bolševickém Rusku pokládali za svoji povinnost tam zůstat a sloužit národu.¹⁶¹ Jako příklad lze uvést historika S. F. Platonova.¹⁶² Ze stejného důvodu se rozhodl ve své vlasti zůstat také mineralog V. I. Vernadskij, ačkoliv jeho syn historik G. V. Vernadskij opustil Rusko již v roce1918, krátce po obhajobě svojí doktorské disertace.¹⁶³

Mezi ruskou inteligencí byli i tací, kteří prostě neshledávali bolševický režim jako natolik závažný důvod pro odchod z vlasti.¹⁶⁴ Pak zde byli ti „nepřízpůsobiví“, kterých se bolševický režim rozhodl zbavit. Mnozí z nich se do poslední chvíle bránili dobrovolnému odchodu z vlasti, jiní naopak brali vypovězení z vlasti jako spásu z nesnesitelné atmosféry.¹⁶⁵ Špičky bolševické strany byly přesvědčeny o správnosti svého postoje a i v následujících létech se utvrzovaly v efektivnosti svého rozhodnutí. Dokonce to došlo tak daleko, že výsledky práce vypovězených „buržoazních“ intelektuálů vydávaly za výsledky nové, bolševické vědy.¹⁶⁶ Ovšem ani bolševici si prostě nemohli dovolit vypovědět úplně všechny, kteří odporovali režimu. Potřebovali (alespoň dočasně) část vědeckých pracovníků, aby vychovali novou generaci ruské (bolševické) inteligence.¹⁶⁷

Mnoho ruských intelektuálů, kterým se ve dvacátých letech vyhnulo věznění či deportace, již takové štěstí nemělo počátkem let třicátých. V té době vrcholila kampaň na „zvýšení bdělosti vůči buržoazním odborníkům na poli vědy a techniky a přijme opatření ke zvýšení počtu „rudých“ specialistů ve všech vědeckých oborech…“.¹⁶⁸ Součástí kampaně byl i proces se skupinou vědců a inženýrů, který měli plánovat protibolševický převrat. Vzhledem k mezinárodnímu věhlasu obviněných se Stalin obával (stejně jako předtím Lenin) udělit přísné rozsudky a tak rozsudky byly omezeny „pouze“ na vyhnanství. Ve prospěch obviněných intervenoval i někdejší francouzský prezident Raymond Poincaré. Mezi perzekvovanými byli historikové S. F. Platonov, M. K. Ljubavskij a. J. V. Tarle, S. Bachrušin, N. P. Lichačev. Platonov a Ljubavskij ve vyhnanství později zemřeli.

Kampaň později vygradovala a jejími oběti se - zcela v duchu stalinských čistek – staly i někdejší přívrženci bolševiků. Perzekuce se nevyhnula ani např. M. N. Pokrovskému, někdejšímu Leninovu chráněnci, který se ovšem nepohodl se Stalinem. Tomu bylo například vyčítáno, že jako žák V. O. Ključevského se nikdy nedokázal plně oprostit od „buržoazních“ schémat svého učitele.

Většina ruských emigrantů byla přesvědčena o dočasnosti svého pobytu v zahraniční. V zemích, které jim poskytly útočiště (podle jejich názoru dočasné), začali zakládat rozličné ruské emigrantské organizace, jež měly většinou pedagogický, kulturně-společenský či vědecký charakter. Zakládané výše uvedené instituce měly zabezpečit také výchovu nového akademického dorostu a zajistit vědeckou a pedagogickou kontinuitu.

Československé vědecké a vládní kruhy se svého času zaobíraly myšlenkou na vytvoření ryze ruské vědecké instituce (pro celou ruskou diasporu) se sídlem v Praze. Mezi sympatizanty této myšlenky patřili mj. prof. Bohumil Němec a dr. Václav Girsa. Zastánci tohoto projektu argumentovali především faktem, že byť většina ruských učenců v exilu sice pokračovala ve svém badání, byly jejich příspěvky v lepším případě publikovány v cizích periodikách. V horším případě se vědci publikování výsledků bádání vůbec nedočkali. Hromadil se tak cenný vědecký materiál, který přirozeně postupně zastaral a cenné poznatky ztrácely na aktuálnosti. Tato okolnost měla v neposlední řadě vliv na psychiku vědeckých pracovníků a jejich další produktivitu. Dr. V. Girsa ve své snaze pomoci ruským učencům apeloval i na zahraniční vědecké organizace. V roce 1922 byl na základě mezinárodní iniciativy vyslán oběžník po evropských univerzitách, obsahující seznam ruských učenců ocitnuvších se v tíživé finanční situaci. Oběžník apeloval na představitele univerzit, aby uvedeným vědcům byla dána možnost publikovat či v lepším případě dokonce nabídnuto zaměstnání.¹⁶⁹

Tento plán nicméně nebyl nikdy realizován. Přesto se podařilo realizovat několik dílčích projektů a v největších centrech ruské emigrace bylo založeno mnoho vědeckých a vzdělávacích institucí. Jenom v Paříži bylo založeno 8 institucí vysokoškolského typu. Mezi nejvýznamnější bezesporu patřila ruská sekce na pařížské Sorbonně, kde působilo přes 40 ruských profesorů. Mezi další se zařadila např. Vysoká škola sociálních, politických a právních věd. Ruský technický institut v Paříži, otevřený v roce 1921, byl podporovaný francouzskou vládou. Prorusky orientovaná politika Alexandra I. umožnila vznik mnoha vědecky orientovaných organizací v království Srbů, Chorvatů a Slovinců, především pak v Bělehradě.