Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

V.Závěr

Československá republika byla jednou z mnoha zemí, kde našla útočiště porevoluční antibolševická emigrace ze sovětského Ruska. Pomoc naplánovaná čelními představiteli Československé republiky vešla později ve známost jako „Ruská pomocná akce“. Navzdory všem obtížím byla situace ruských emigrantů v Československu v porovnání s ostatními státy podstatně lepší. Výmluvná je i formulace – často se vyskytující v publikacích o ruské emigraci – že Československo utratilo na pomoc ruským emigrantů víc než všechny evropské země dohromady.

Problematickou otázkou dodnes zůstávají dohady, zda byla Ruská pomocná akce předmětem chladného kalkulu československých politiků, či šlo o pomoc ruskému národu, potažmo ruským emigrantům v humanitárním smyslu slova. Osobně se domnívám, že oba dva faktory hrály svoji roli. Demokratické a parlamentní Rusko, které mělo nastoupit po pádu bolševiků, mělo být nejlepší pojistkou pro pokojnou existenci Československa. Masaryk navíc zdůrazňoval potřebu vzdělaného a demokratického Ruska pro stabilitu celé Evropy, a především regionu střední Evropy.

Osobně patřily jeho sympatie především anglo-americkému světu, ale velmi prozíravě předpokládal, že region střední a východní Evropy nepatřil do oblasti zájmu Velké Británie či USA. Ruská pomocná akce by se dala s trochou nadsázky označit za československou investici do budoucího demokratického Ruska.

Projekt pomoci byl naplánován řádově na dobu 5 let. Původně se totiž počítalo s tím, že všichni ruští emigranti se v blízké budoucnosti vrátí do své vlasti. Jelikož jejich návrat podmíněný všeobecně očekávaným brzkým pádem bolševického režimu a stabilizací Ruska nebylo možné realizovat, Ruská pomocná akce přerostla původní záměry. V pozměněné podobě a po mnoha reorganizačních a systémových úpravách trvala de facto až do konce třicátých let. I v období nejhlubší hospodářské krize byly ve prospěch ruské emigrace vynakládány nemalé finanční prostředky, byť se to pochopitelně nedalo nikterak srovnat s počátkem dvacátých let.

Faktem ovšem zůstává, že tato Ruská pomocná akce byla v celoevropském kontextu vskutku ojedinělá. Československo si díky Ruské pomocné akci vysloužilo ve světě uznání a obdiv a u ruské inteligence vděk a úctu. Mnoho ruských intelektuálů zanechalo v dějinách československé vědy, kultury či umění výraznou stopu. Pozůstatkem aktivit ruské inteligence v Praze je např. i Slovanská knihovna, která přitahuje zájem badatelů takřka z celého světa.

Vzhledem k sociální struktuře ruské inteligence byla v rámci Ruské pomocné akce umožněna podpora ruského školství a vědy. Velmi kvalitní statistické výstupy o vývoji Ruska produkoval tzv. Ekonomický kabinet profesora Prokopoviče. Kondakovovův byzantologický seminář při Filozofické fakultě Karlovy Univerzity reprezentoval špičku soudobé evropské byzantologie. Ruský zahraniční historický archiv byl svým významem a archivními sbírkami naprosto ojedinělý ústav. Z ostatních významných vědeckých, kulturních a vzdělávacích institucí nutno vyzvednout Institut pro studium Ruska, Automobilovou a traktorovou školu, Ruská reformovaná reálná gymnázia v Praze – Strašnicích a v Moravské Třebové, Knihovnu a čítárnu Zemgoru atd. Jednou z takto podporovaných organizací byla Ruská lidová (později) svobodná univerzita v Praze.

Ruská lidová (později svobodná) univerzita byla založena na podzim 1923, kdy nahradila dosavadní přednáškovou komisi fungující od léta 1921. Vzorem pro nově založenou univerzitu byla Moskevská lidová univerzita (nazvaná též podle svého zakladatele Lidová univerzita Šaňavského). Nově vzniklá univerzita plnila úkoly zejména vzhledem k potřebám ruské emigrace. Postupně se její činnost, právě podle vzoru Šaňavského lidové univerzity v Moskvě, ustálila ve třech základních směrech.

Za prvé se jednalo o specializované kurzy (např. kurzy cizích jazyků, účetnictví, těsnopisu, masáží, kosmetiky, fotografování, knihovnické kurzy či kurzy obchodní korespondence). Tyto kurzy měly doplnit vzdělání, znalosti či dovednosti, jež by přispěly ke zlepšení kvalifikace a s tím spojené možnosti získání lepšího (lukrativnějšího) zaměstnání. Rovněž byly zřízeny obecné školy pro negramotné (v Praze, Košicích a Užhorodě). V jazykových kurzech se vyučovalo v odpoledních a večerních hodinách. Konverzační hodiny měly charakter klubových setkání, kde posluchači při čaji a za dohledu profesora diskutovali řečí, kterou studovali. Druhou oblastí byla populárně-vědecká činnost v přednáškách či přednáškových kurzech. Účelem jejich pořádání byla popularizace (ruské) vědy a možnost alespoň částečné seberealizace pro jednotlivé ruské vědce. Tyto přednášky či přednáškové kurzy pořádala univerzita každoročně prakticky ve všech větších městech tehdejší Československé republiky. V neposlední řadě šlo o vědeckou a vzdělávací činnost univerzitního typu, která probíhala ve studijních skupinách a seminářích, kde se mohli do vědecké práce (ve formě přednášek či referátů) též aktivně zapojit posluchači. Tím se lišila od rovněž hojně pořádaných a navštěvovaných speciálních skupin, tzv. kurzů, při nichž nebyla od posluchačů naproti tomu vyžadována žádná spolupráce. Všechny tyto aktivity byly určeny jak pro ruské emigranty – studenty, tak pro majoritní veřejnost. Ruským studentům, kteří studovali na československých vysokých školách, umožnila univerzita alespoň nahlédnout do vzdělání v ruských kulturních tradicích (jako jakýsi akademický most k předrevolučnímu Rusku). Obyvatelům Československa přiblížila Rusko, jeho kulturu, tradice, dějiny, obyvatele atd. Naopak ruským emigrantům obecně se snažila pomoci při seznamování s Československou republikou a jejími reáliemi, usnadnit dočasnou adaptaci. Pokus o řádný zápis posluchačů (zejména v seminářích a studijních skupinách univerzitního typu) se příliš nezdařil, a tak se všechny akce univerzity postupně staly všeobecně přístupné. Od poloviny dvacátých let začala RLU spolupracovat s Asociací ruských absolventů vysokých škol v ČSR. Hlavním cílem Asociace bylo vyhledávat v Československu a především v zahraničí volná pracovní místa. Činnost RLU spočívala jednak v tom, že využívala rozsáhlých zahraničních kontaktů členů profesorského sboru, dále pak RLU organizovala další specializované kurzy, které měly potenciálním uchazečům pomoci při získání zaměstnání.

Programová náplň Ruské lidové (později svobodné) univerzity se přizpůsobovala potřebám ruské emigrace, ale byla nucena se přizpůsobit i vnějším okolnostem, vývoji společnosti, mezinárodní polické situaci a mnoha dalším faktorům. Za více jak dvacet let své existence zorganizovala univerzita v rámci vědeckého, vzdělávacího a kulturně-osvětového programu více než 52000 hodin s celkovou návštěvností více jak půl miliónu posluchačů. Dále vydala tiskem 17 sborníků vědeckých prací a mnoho dalších prací jednotlivých autorů v brožované podobě. Kromě toho umožnila najít uplatnění mnoha vědcům a intelektuálům vypovězených z Ruska. Takřka po celou dobu své existence organizovala či spoluorganizovala univerzita řadu tradičních i ojedinělých kulturních a společenských akcí.

Činnost univerzity v posledních letech její existence silně ovlivnila druhá světová válka. V rámci dozoru nad ruskou emigrací byla k univerzitě postupně přiřazena Historická společnost, Ruská knihovna a Škola pro ruské děti. Univerzita rovněž vykonávala dozor nad Ruským gymnáziem. Zjednodušeně řečeno - pro ruské exilové instituce a jejich reprezentanty se válka redukovala na otázku, koho podporovat v tomto střetnutí. Rektor prof. Iljin patřil k té části ruské inteligence, která spoléhala na pomoc Hitlera při osvobozování Ruska od komunismu. Fašismus považoval na menší zlo. Snažil se přesvědčit okupační úřady, že univerzita pracuje v souladu s nacistickou politikou a navíc připravuje odborníky pro řízení Ruska po jeho osvobození hitlerovskými vojsky. Za jeho aktivního přičinění se univerzita „přiklonila" k německé imperiální politice a tento postoj jí pomohl přežít válku. I proto bezprostředně po válce její činnost zaniká, byť byla de iure zrušena až v roce 1949.

Vědecká činnost univerzity spočívala kromě organizování především seminářů a studijních skupin také v aktivitách společností přidružených k univerzitě. V souvislosti s postupným snižováním počtu studentů (od konce dvacátých let), potažmo ruských emigrantů v Československu, se univerzita více zaměřovala na vědeckou činnost. Za tímto účelem byla při univerzitě v roce 1933 založena Vědecká společnost badatelská.

Za založením společnosti je možno nalézt i jiný motiv. S přibývajícím posilováním mezinárodního postavení SSSR se aktivity ruské inteligence postupně stále více přesouvaly od politiky do oblasti vzdělání, výzkumu a kultury. Pražští ruští intelektuálové byli přesvědčeni, že činnost Vědecké společnosti badatelské bude nejlepší garantem kontinuity akademických tradic ruské vědy a výzkumu. Za zhruba 11 let své existence zorganizovala více než 250 přednášek. Dále vydala tiskem 12 sborníků vědeckých prací a mnoho dalších prací jednotlivých autorů. Hlavním zdrojem příjmů pro vydávání těchto sborníků byl výtěžek z každoročních oslav dne ruské vědy – tzv. Tatjanina dne, rovněž organizovaného touto společností.

Obdobná činnost probíhala i v dalších institucích přidružených k Ruské lidové univerzitě. Ruská filozofická společnost vznikla v Praze na jaře roku 1924 jako pobočka berlínské Společnosti ruských filozofů. Roku 1926 se připojila k Ruské lidové univerzitě. Její členové publikovali své práce v emigrantských i českých časopisech. O rok později vznikla Ruská historická společnost, která se k univerzitě připojila až v roce 1940. Nicméně společnost již od samého vzniku úzce spolupracovala s ostatními ruskými vědeckými organizacemi, mimo jiné také s Ruskou univerzitou. O tom, že se ruská inteligence v Československu těšila zájmu a úctě akademického světa, svědčí i rozsáhlá korespondence, spojená s výměnou publikací. Ruská univerzita či její společnosti měly kontakty s vysokými školami resp. univerzitami takřka po celém světě. Dokonce ještě po druhé světové válce žádaly některé přední světové univerzity o znovuobnovení styků.

Ruské kulturně-historické muzeum právem patří mezi jednu z nejvýznamnějších ruských emigrantských organizací v meziválečném Československu. Jeho vznik je spojen s osobou jejího duchovního otce V. Bulgakova, který na to vynaložil nemálo sil, energie a času. Založení je o to cennější, že vzniklo v polovině třicátých let, kdy ruská emigrantská kolonie v Československu již nebyla tak početná jako na začátku let dvacátých. S tím úměrně poklesl i objem finančních prostředků (umocněný hospodářskou krizí), který československý stát vydával na tzv. Ruskou pomocnou akci. Je nasnadě, že bez velkorysých darů čsl. občanů – především C. Bartoň-Dobenína, exponátů zapůjčených či darovaných od ruských emigrantů, by muzeum nemohlo vzniknout ani existovat. Po určité době se muzeu podařilo shromáždit velmi cennou sbírku obrazů, kreseb, soch, fotografií, portrétů, rukopisů atd. Po druhé světové válce byla část sbírek, zejména knihovna, rukopisy vědeckého a literárního charakteru, fotografie a některé portréty z iniciativy tehdejšího ministra školství a osvěty Z. Nejedlého převezena do SSSR. Některé obrazy přešly pod správu muzea při sovětské střední škole v Praze (nedávno otevřené). Muzeum tím prakticky přišlo o veškeré cenné sbírky.

Vědecké a kulturní aktivity příslušníků ruské emigrace v Československu postupně vytvořily to, co se dnes nazývá fenoménem „Rusko mimo Rusko“. V Praze a jiných částech republiky byly vytvářeny duševní hodnoty, které na jednu stranu obsahovaly původní ruské tradice. Na druhou stranu nebyly svázány omezeními bolševiků, se kterými se museli potýkat „ti, co se přizpůsobili“ a zůstali v Rusku. Nehledě na délku pobytů jednotlivých osobností lze obecně konstatovat, že ruská intelektuální emigrace přinesla své hostitelské zemi trvalé hodnoty, které lze ve vědě či kultuře vystopovat až do dnešních dnů.

Jakákoliv aktivita ruských exilových institucí by samozřejmě nebyla představitelná bez přispění jednotlivců, v individuálních případech nadstandardních, mimořádných rozměrů. Koncentrace ruských vědců v Československu byla v porovnání s ostatními státy vskutku vysoká. Někteří z nich se v Praze zdrželi relativně krátce a později se etablovali na jiných, především západoevropských či severoamerických univerzitách, kde nezřídka dosáhli světového věhlasu. Mezi takové lze například zařadit P. A. Sorokina. N. S. Timaševa, V. V. Lepeškina, R. O. Jakobsona, G. V. Vernadského či A. A. Eichenbauma aj.

Část ruské intelektuální emigrace prožila v Československu velkou část svého akademického života a zapsala se do československé vědy nesmazatelným způsobem. Prof. M. M. Novikov, který vedl dlouhá léta zoologickou laboratoř na pražské fakultě, se po přesídlení do Bratislavy podílel na vybudování Přírodovědecké fakulty. Botanik V. S. Iljin byl dlouhá léta spolupracovníkem někdejšího prezidentského kandidáta prof. B. Němce. Ruští historikové A. A. Kizevetter, A. V. Florovkij či N. L. Okuněv za dobu svého působení na Karlově univerzitě vychovali celou řadu studentů. Na stejné fakultě působili více než dvacet let slavista V. A. Francev a literární historik Je. A. Ljackij. Početnou skupinou ruských vědců v Československu byli také filozofové. K nejvýznamnějším patřil prof. N. O. Losskij, mezinárodně uznávaná autorita, zakladatel intuitivismu. Jeho díla byla překládaná do světových jazyků už od počátku 20. století. V oblasti literární vědy byl jednou z vůdčích osobností dr. A. L. Bém, jehož vědecká, publikační a organizační aktivita je vskutku obdivuhodná. Obor mezinárodního práva obohatil prof. M. A. Cimmerman, první profesor mezinárodního práva na Masarykově univerzitě v Brně a autor řady česky psaných monografií na dané téma. MUDr. F. Dosužkov se podílel na budování neurologické kliniky prof. Haškovce a také byl jedním ze zakladatelů československé psychoanalýzy. Dalším význačným psychoanalytikem byl N. Je. Osipov, odborný asistent na Karlově univerzitě. Osipov se neomezoval jen na otázky klinické psychiatrické praxe, ale rozvíjel také filosofickou stránku psychoanalýzy a aplikoval psychoanalýzu na širší kulturní jevy. Matematik a astronom V. V. Stratonov vydal v češtině učebnici základní astronomie, kterou používalo mnoho generací studentů. Za pokračovatele vědeckého odkazu D. F. Selivanova se považoval i jeden z nejvýraznějších českých matematiků prof. Karel Petr. Skupina ruských inženýrů pod vedením prof. A. S. Lomšakova pracovala na zdokonalování konstrukce kotlů.

Po skončení druhé světové války ruská emigrantská kolonie ve svých celospolečenských aktivitách výrazně polevila. Několik stovek pečlivě vybraných ruských intelektuálů bylo z Československa odvlečeno do Gulagů, další část z obav před sovětskou perzekucí uprchla dále na západ. Zbytek měl tendenci stáhnout se z veřejného života do sféry soukromí, aby tak na sebe zbytečně neupozorňoval. K ústupu ruské kolonie z veřejného života a nezřídka i k jejich nezákonné represi chovala majoritní společnost většinou zdrženlivý postoj. Československé úřady nechtěly riskovat diplomatickou roztržku se Sovětským svazem, který považovaly za jedinou spřátelenou velmoc hájící zájmy republiky proti očekávanému německému revisionismu. Velká část české společnosti zase zastávala názor, že mají-li Rusové nějaké interní spory, musí si je rovněž sami vyřešit. Z těch, které NKVD či SMERŠ odvleklo, byla zhruba polovina československými občany, a tudíž podle československých i mezinárodních zákonů nespadali pod pravomoc sovětských orgánů. Ovšem i držitelé nansenovských pasů měli podle mezinárodních smluv právo na ochranu proti vydání do země svého původu.

Pasivitě nahrávala i legislativní ustanovení Sovětského svazu. Znění zákona z roku 1938 deklarovalo, že občanem SSSR se stává každá osoba, která se narodila na území Ruska do roku 1917. To znamená, že všichni tito ruští emigranti byli považováni za občany Sovětského svazu, bez ohledu na občanství získané v jiných zemích. Z právního hlediska lze ještě pochopit postoj sovětských orgánů k držitelům nansenovských pasů, které Sovětský svaz nikdy neuznával a příslušné mezinárodní konvence nikdy nepodepsal. V případě ruských emigrantů, kteří byli právoplatnými československými občany, šlo o porušení veškerých mezinárodních dohod.

Především pomáhal Evropě pochopit Rusko se všemi jeho specifiky. Evropské národy byly mimo jiné formovány aktivitou širokých mas, zatímco v Rusku byla tímto hnacím motorem úzká skupina jedinců. Ruský národ nebyl zvyklý spolupodílet se na historickém vývoji a zůstával pasivní. V tom mimochodem spočíval jeden z důvodů úspěchu bolševické revoluce, kdy pár desítek tisíc revolucionářů využilo pasivity širokých mas a uchopilo moc. Prvky carského samoděržaví přenesli bolševici i do nových podmínek. Předně jiný systém vlastně ani neznali. Přestože část z nich žila delší dobu v Evropě, tak politický systém jiných zemí nepochopili a ani se o to nesnažili. Za druhé si velmi dobře uvědomovali význam „carského úřadu“ a fakt, že Rusko nic jiného než silného vládce nepotřebuje a ani nechce. Postoj, který je z perspektivy regionu střední a západní Evropy těžko pochopitelný a stěží přijatelný. Ostatně ani dnes, více než dvacet let po pádu komunismu, není situace v Rusku jiná. Moc je soustředěna do rukou jedince, který stojí na vrcholu pyramidy přebujelého byrokratického aparátu.

Prostřednictvím mnoha ruských intelektuálů dostal svět možnost sebereflexe a pochopení skutečné reality v Rusku. Nemálo ruských intelektuálů plně přesvědčených o mimořádné roli ruského národa v lidských dějinách vyčítalo Evropě duchovní slabost, opuštění víry a Božích zákonů a přílišné zaměření na materiální hodnoty. Obviňovali Evropu a Severní Ameriku z dekadence a morální zchátralosti. Především však ruští intelektuálové přispěli k pochopení skutečné reality ruského komunismu. Jejich aktivita otevřela oči mnoha Evropanům, kteří se do té doby domnívali, že bolševický režim je relativně neškodným experimentem, který se nemůže rozšířit za hranice Ruska. Experimentem, kde se sice všechno nepovedlo, ale úmysly politických špiček jsou údajně v podstatě dobré a jde v nich především o obyčejného ruského člověka.

Chybějící nové generace myslitelů z „Ruska mimo Ruska“ se partně odrazily na Západě v 70. a 80. letech 20. století v rozmělnění poznání Ruska, v náhradě kvality kvantitou až k sehlání „sovětologie“ v krizovém období počátku devadesátých let. To už je ovšem téma pro jinak zaměřené a koncipované disertace.