Ústav pedagogických věd Bakalářská diplomová práce 2008 Gabriela Závrbská Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd
|
|  Yüklə 0.51 Mb.
|
1. Participace mládeže na fungování společnosti a její podobyČeská republika je již přes osmnáct let zemí s demokratickým uspořádáním, zákony, právy i povinnostmi. Podstatou demokracie je vláda lidu. Všichni občané naší země mají tedy právo podílet se na jejím chodu. Mohou chodit k volbám, kde svobodně volí své zástupce, mohou vyjadřovat a prosazovat své názory a zájmy např. pomocí referend či stávek, aniž by jim hrozil postih a mají další práva, která z demokratického uspořádání vyplývají. Kdo je občanem naší republiky, kdo může využívat těchto demokratickým práv, stanovuje zákon č. 40/1993 Sb., který určuje podmínky, za kterých lze občanství získat nebo jej pozbýt. Může se zdát, že za takovou dobu se principy demokracie již vžily do povědomí lidí, jsou plně uplatňovány a fungují. Přesto existují názory, že formování demokracie ještě není u konce. Institut dětí a mládeže se ve své výzkumné zprávě (Participace mládeže a společnost, 1998) k takovým názorům hlásí a uvádí některé z jejich mnoha příčin: „…nekompetentnost politiků a výkonných orgánů, voluntarismus mocenských struktur a jejich představitelů, přetrvávající byrokratismus, ale i nízká politická kultura obyvatelstva, která snadno podléhá ideologizaci různých společenských problémů a do značné míry i nezájem o osobní účast na řešení lokálních i celostátních problémů. Proces formování demokracie není tedy završen (bylo by ostatně iluzí se domnívat, že takový ideální stav může nastat – proměnlivost společenských podmínek čas od času vyvolává potřebu změny i ve vyspělých, tradičních demokratických společnostech).“ (Participace mládeže a společnost, 1998, s. 3). Zmíněným vývojem v rámci demokracie prochází také tzv. občanská společnost. Stát se občanskou společností představuje pro naši zemi významný cíl, jenž je podporován také ze strany Evropské unie (Smékal, 2007). Jeho opodstatněnost osvětluje například definice občanské společnosti profesora Smékala: „Občanská společnost je společenstvím civilizovaných lidí s vyspělou sociální, mravní a politickou kulturou osobnosti. Lidí, kteří jsou si vědomi svých práv, ale vědí, že s každým právem je spojena určitá povinnost a snaží se povinnosti odpovědně plnit.“ (Smékal, 2007, s. 3). Dohnalová (2005) o občanské společnosti říká: „Občanská společnost posiluje víru v základní legitimitu sociálního řádu jako oprávněného vyjádření nejdůležitějších hodnot.“. Odkazuje se také na Habermase, jenž považuje občanskou společnost za založenou na solidaritě a svobodné a otevřené komunikaci (Habermas, 1982, cit. podle Dohnalová, 2005). Být občanskou společností znamená být zemí se zodpovědnými občany, kteří znají svá práva a zároveň respektují práva ostatních. Určitý návod nebo cestu, jak přispět k rozvoji občanské společnosti, skýtá tzv. aktivní občanství. „Aktivní občanství“ představuje pojem úzce související s občanskou společností. Dalo by se říci, že aktivní občanství se podílí na utváření občanské společnosti. Země může fungovat ve prospěch všech, pokud se občané zajímají o její dění. Jsou aktivní, mají snahu se zapojit, chtějí napravit, co nefunguje a podporovat, co je pro ně žádoucí. Aktivní občanství je účast na občanské společnosti, na obecním a/nebo politickém životě, charakterizovaná vzájemným respektem, nenásilím a v souladu s lidskými právy a demokracií. Nezaměřuje se výhradně na politický aspekt, ale sahá od kulturních a politických až k ekologickým aktivitám na všech úrovních (Konopásková, 2007). Aktivní občanství zamítá pasivní vyčkávání a spoléhání se na druhé. Dává nám návod, jak můžeme žít v demokratickém státě, který podporuje opravdové zájmy svých občanů – je potřeba se zapojit, participovat na dění, dát o sobě vědět. „Participace, tedy zapojení se do institucí a rozhodování, je způsob, jak žít v demokracii.“ (Doležal, nedatováno). Participovat na dění ve společnosti může každý z nás, děti školou povinné, mládež, dospělí i senioři. Skrze aktivní zapojení se, vyjádření svých názorů a přání můžeme změnit své okolí i společnost v níž žijeme. Já se ve své práci zaměřím na participaci mládeže. Mladé lidi považuji stejně tak za součást společnosti, jako její ostatní členy. Mají mít tedy stejné právo zasahovat do jejího fungování, podílet se a spolurozhodovat o dění v oblastech, které se jich bezprostředně týkají, např. školství, zaměstnanost, bydlení, politika, sociální oblast, kultura aj., by mělo být samozřejmostí. Jejich názor by měl mít stejnou váhu, jako názor jakéhokoli jiného právoplatného a plnohodnotného člena společnosti. 1.1 Podoby participace mládežeParticipace jako taková, tedy podílení se na rozhodování, na dění ve společnosti, na věcech veřejných, může mít mnoho a mnoho podob. Participace mládeže však může být do jisté míry specifická oproti participaci, jak ji praktikují ostatní věkové skupiny. Mladí lidé, často neplnoletí, nemají vždy stejná práva a možnosti jako dospělí, což je může v lecčems limitovat nebo jim ztěžovat přístup (např. k přímému podílení se na rozhodování). Proto se zde pokusím shrnout právě ty podoby, jež poskytují prostor pro participaci mladých lidí. Mladí lidé mají k participaci také spoustu příležitostí. Od jednoduchých, které bychom nazvali spíše zábavou než veřejně prospěšnou činností, až po ty, jež vyžadují maximální aktivitu a uvědomění si, co znamená ovlivňovat veřejný život. Všechny jsou však stejně důležité a měly by být stejně ceněny. Pro lepší přehlednost budu třídit podoby participace mládeže podle státotvorných úrovní, na kterých mohou být realizovány (místní, krajská, národní a mezinárodní)
Nejnižší jednotkou, co se týče organizovanosti participace, je na místní úrovni rodina. Rodina by měla být prvním místem, kde se mladí lidé mohou podílet na rozhodování a zapojit se do dění. V rodině tráví nejvíce času, v rodině by se měli cítit příjemně a bezpečně. V rodině by mělo být vzájemné porozumění, pomoc, podpora, měla by stát na společném rozhodování a domluvě mezi všemi jejími členy. Měla by jako první učit mladé lidi zásadám, hodnotám, kompromisu, povinnostem, toleranci atd. Po rodině je mladým lidem nejblíže škola. I zde mají možnost zapojit se, participovat. Žákovská participace na školách je široké téma, jimž se zabývají mnozí odborníci, a které nabízí více či méně organizované podoby participace. Např. Vidláková (2007) uvádí, že s mnoha rozličnými modely, formami a oblastmi, k nimž je participace žáků vztahována, se můžeme setkat především v zahraniční literatuře. Zmiňuje také, že participace žáků představuje velmi široké a komplexní téma, na které je potřeba nahlížet z více úhlů pohledu. Odkazuje se například na Karlheinze Dürra, který se (kromě jiných) pokusil na základě srovnávacích studií odpovědět na otázku, jakými konkrétními způsoby se mohou žáci podílet na životě školy. Dürr identifikoval celkem pět forem žákovské participace:
Zároveň Vidláková (2007) dodává, že z uvedených forem jsou dnes u nás i v zahraničí nejčastěji realizovanou formou žákovské participace žákovské samosprávy. Tato, již po mnoho let osvědčená forma, nabízí dětem a mládeži možnost poznat, jak funguje demokracie. Mohou si zde vyzkoušet první volby svých představitelů, zjišťují, že není snadné se dohodnout tak, aby byli spokojeni všichni, že je dobré zvolit si jednoho, který bude hájit jejich zájmy, organizují shromáždění, besídky a v neposlední řadě mohou jistým způsobem zasahovat do dění na škole. Mohou prosazovat své zájmy, upozorňovat na své potřeby a další a další. Žákovské samosprávy tedy představují formu participace, která by měla děti a mladé lidi učit aktivnímu občanství. Právě zde mohou poznat jeho výhody a zjistit, že i mladý člověk, mnohdy neplnoletý, bez jakéhokoli vysokého postavení, může říct svůj názor, ovlivnit situaci, hájit práva a zájmy jak své, tak svých vrstevníků. Forma parlamentů a zastupitelstev dětí a mládeže, která existují na místní úrovni, představuje již plně organizovanou podobu participace. Parlamenty dětí a mládeže představují samostatnou iniciativu mladých a mládežnická zastupitelstva jsou organizována obcemi a napodobují jednání jejich zastupitelstev (Zpráva České republiky o realizaci participace, 2006). V takovýchto orgánech se mladí lidé snaží imitovat práci svých řádných vzorů. Volí zastupitele, starosty, dodržují volební období, diskutují na různá témata jako jsou volný čas, kultura, sportovní aktivity a jiné. Účelem tohoto snažení je samozřejmě spolupráce a komunikace s řádnými orgány, pro něž mohou být zdrojem cenných informaci (Studentské Zastupitelstvo Prahy 7, 2005). Nemohu opomenout, také další variantu, prostřednictvím které můžeme participovat na místní úrovni. Jsou jí aktivity v nejrůznějších útvarech zájmové činnosti, uměleckých souborech, kulturních spolcích, sportovních klubech apod. Následující podoby participace mládeže se již odehrávají na krajské úrovni. Volně však přechází i do úrovně národní. Aby byla dobře pochopitelná vzájemná provázanost, dovolím si tedy obě tyto úrovně spojit. Z možností participace mládeže na krajské úrovni uvádím např. krajské parlamenty dětí a mládeže jednotlivých krajů. Krajské parlamenty se následně sdružují v Národní parlament dětí a mládeže, který představuje jeden z projektů programu Participace. Program Participace je celonárodní program umožňující dětem a mládeži podílet se na věcech veřejných, jenž si klade za cíl trvale udržitelný rozvoj společnosti, informovanosti, rovných příležitostí a participace dětí a mládeže (Program participace, nedatováno). Národní parlament dětí a mládeže zasedal poprvé již v roce 1998 a jeho základ tvořilo 7 měst, která měla funkční dětská
Další formou na krajské úrovni jsou krajské rady dětí a mládeže, které tvoří místní a regionální sdružení dětí a mládeže. Tyto krajské rady jsou pak součástí Národní rady dětí a mládeže, stejně jako další samostatné dětské a mládežnické sdružení. Národní rada si jako své poslání vytyčuje podporu mimoškolní výchovy a hájení zájmů a podmínek pro činnost svých členů (Česká rada dětí a mládeže, nedatováno). Česká mládež se může podílet nejen na dění v našem státě, jak jsem uvedla v předchozích odstavcích, ale také na evropském dění. Tímto postupuji na mezinárodní úroveň, která také poskytuje prostor pro participaci mladých lidí. Za všechny podoby či příležitosti pro jejich participaci mohu jmenovat například Evropský parlament mládeže (The European Youth Parlament - EYP), který jak deklaruje, je nezávislou, nevýdělečnou a nepolitickou vzdělávací organizací, pořádající mezinárodní zasedání s řadou doplňujících programů a aktivit. Na zasedání se projednávají globální témata, mezi která patří např. problematika NATO, Evropské unie, životní prostředí apod. U nás je Evropský parlament mládeže zastoupen občanským sdružením „Evropský parlament mládeže v ČR - EPM“, což je národní komise celoevropské organizace. „Hlavním posláním EPM je šíření informací o EYP v České republice, získávání škol pro spolupráci, výběr delegací pro mezinárodní zasedání a v neposlední řadě i získávání potřebných financí pro aktivity EPM v ČR a pro podporu českých delegací. Snahou EPM je probudit zájem oficiálních institucí, získat jejich podporu pro myšlenku EYP a pro aktivity, které EPM ČR věnuje rozvoji mládeže s ohledem na budoucí evropskou spolupráci.“( Evropský parlament, 2006). Napříč všemi úrovněmi se nese participace na dění ve společnosti skrze zapojení se do činnosti neziskových institucí nebo hnutí na pomoc někomu nebo něčemu, charitativních spolků, ekologických organizací a různých jiných nevýdělečných organizací. Rakušanová k participaci v neziskových organizacích říká: „Občané se prostřednictvím sdružování v neziskových organizacích snaží vyjadřovat své společné zájmy a požadavky; sdružují se s cílem řešit své společné problémy. Tímto způsobem se občané aktivně podílejí na spolurozhodování například obce, kraje nebo státu a zároveň tak přebírají jistý díl odpovědnosti za rozhodnutí učiněná orgány veřejné moci. Tato spolupráce mezi neziskovým sektorem a státní správou nebo samosprávou je prospěšná pro obě strany, neboť neziskové organizace jsou často mnohem blíže realitě a mohou proto rozhodovacímu orgánu pomoci při definici problémů, které je třeba řešit.“ (Rakušanová, 2005, s.83). |