Bulharsko sofie

Miruna: 0040745871282 a mail je:miru2110@hotmail.com Mobil ČR: 776135788

Trolejbusem jsme vyrazili do Constanty hledat zbytky římského města Tomis. Muzeum je v centru a mají tam docela dost vykopávek. To jsme našli prakticky hned, Obtížnější bylo najít akvárium, kde ukazují vodní zvířátka z Černého moře a delty Dunaje. I to se nakonec povedlo. Akvárium leží u kasina. Uprostřed je velký bazén s velkými želvami, velkými jesetery a jinými velkými potvorami.V Constantě je i mešita, byla otevřená a nechali nás vylézt až na věžičku. Výhled na celé město a přístav byl pěkný. půlka výpravy se věnovala mořským radovánkám ve vlnách, nemocná trpěla ve stanu a předstírala léčbu. Noční program kopíroval zážitky noci předešlé, takže se odpolední odpočinek docela hodil.

U železničního nádraží jsme sháněli autobusové nádraží, odkud bychom druhý den mohli jet do delty Dunaje. Nakonec nám někdo poradil číslo tramvaje (č. 100) a výstupní zastávkuDo Tulcei jezdila soukromá linka a dokonce nám prodali lístek v předprodeji. Docela se to vyplatilo. (pozn. na konec: Constanta se čte jako [konstanca]) (pozn na konec č.2: V Constante žil ve vyhnanství až do své smrti římský básník Ovidius. Má tady i sochu!)

Z Constanti chceme ihned odjed do Costinešti, Přímořské městečko je plné lidí. Z každého kouta vyřvává jiná techno hudba. Stánky jsou plné různých cetek a k jídlu zde dostanete tolik originální pizzy, hamburgery a kebaby. Stany rozložíme na kopci nad pláží. Ihned okusíme slanou mořskou vodu. . 16

plaveme se Želvou ke zrezivělé desetimetrové lodi ztroskotané v moři tak půl kilometru od pláže. Je to místní, trochu nebezpečná atrakce. V trubu lodi je díra, kterou se dá proplavat ke korozí obalenému schodištiZa chvíli jsme již na palubě s ostatními zvědavci. Ti odvážnější seskakují z lodi do moře, my rezavou pamětnici opouštíme stejnou cestou, kterou jsme ji navštívili. Procházíme Constantou. Vyfotíme se před sochou Ovidia a navštívíme moderní halu skrývající římskou mozaiku rozkládající se na šesti stech metrech čtverečních. Pak je tu ještě první železobetonová stavba v Rumunsku a tou je mešita z roku 1910 a casino na promenádě u moře.

Do přistaveného mikrobusu se vešla veškerá naše zavazadla, což nečekal asi nikdo. Cestujících bylo o něco více než kapacita vozu, tento problém řidič vyřešil prkýnky mezi sedátky v uličce. Cesta probíhala svižně a za hodinku a půl už nás vítaly cedule s obrysy delty Dunaje a nápisy Tulcea. Konečná pro mikrobus byla na nádraží, naštěstí hned vedle přístavu. Cestování lodí je v deltě naprosto normální, pro turisty dražší než pro domorodé, protože ti mají slevu. Loď do Murighiolu odplouvala za chvilku, a na nás zbylo místo na horní odkryté palubě. Byli jsme rádi, pro suchozemské krysy je jakýkoli vodní zážitek originální, natož pak sledování větvení veliké řeky. Kolem nás pluli velké námořní lodi, na břehu tu a tam rezivěly vysloužilé vraky. Přístaviště v Murighiolu je malá plechová bouda u zaprášené silnice uprostřed lesa a rákosí.. Nevěděli jsme, kam jít a kde je samotná vesnička. Aut tam také mnoho nejezdilo, ale první nám zastavilo a řidič nám řekl, že Murighiol je na druhou stranu, než jede. Naše čekání se vyplatilo, přijela nekrytá dodávka Dacia pick up a šofér rozuměl trochu anglicky. ke kempu Uvítání v recepci byla rutina jak pro recepčního, tak i pro naháněče lidí na výlet motorovým člunem po deltě. Lanař nám ukázal v atlasu několik druhů ptáků, které můžeme vidět. Nerozumím ptákům, a tak jsem mu věřil. Bohužel pro obě strany měl horentní požadavky na peníze (250 000 lei/hodinu po smlouvání – chtěl s námi jezdit 4 hodiny, což se rovná téměř 100 DM), takže jsme odmítli. K večeru jsme se byli podívat přímo v Murighiolu. Je to poklidná rybářská vesnička s jedním Magazinem mixt, jedním minimarketem, asi dvěma nálevnami, jednou hasičárnou a spoustou krásných chaloupek s rákosovými střechami. Bohužel obchody byly zavřeny

Připravovali jsme se k odchodu k jezeru Razim, když tu se najednou objevil postarší člověk a nabídl nám cestu po deltě pramicí. Chtěl jen 30 000 za hodinu, takže bylo jasné, jak bude naše dopoledne vypadat. vesloval po murighiolském jezeře, pak zabočil k nějakému zálivu. Všude byla zelená džungle, a rákosí kvákalo spousty žab. Orientoval jsem se špatně, jako vodítko sloužily sloupy vysokého napětí. Pramička statečně rozrážela vlny, řasy i rákos, jenom občas jsme museli zastavit – buď rybář kouřil, nebo nabíral vodu z pramice do plastikového láhve a vracel ji do vody, nebo dělal obojí. Měl nějaké povědomí o našem původu a k našemu překvapení nabídl ke čtení týden starý Týden. Projížděli jsme dalším kilometry rákosí a už nebylo vůbec možné určit kde jsme. Rybář nás zavezl k nějakým dvěma klukům v jiné pramici, něco s nimi prohovořil, ti mu pak dali ryby, které ulovili. My pluli dál a dál… Najednou jsme zase zastavili, rybář hmátl do vody, vytáhl nějakou rostlinu, oškrábal špinavým nožem kořen a snědl zbytek, tedy to oškrábané. Pak se natáhl a vytáhl další. Podal nám nůž a ukazoval, že to máme jíst taky. Po chvilce nedůvěry a zdráhání jsme to zkusili. Bylo to bílé a chutnalo to nasládle vjeli přímo do rákosí. Pramice se prodírala vysokými porosty, kromě zeleného pekla nebylo vidět vůbec nic. Rybář jen s vypětím sil vesloval tím pralesem. Před námi se nečekaně otevřelo malé jezírko s tisíci lekníny. Náš veslař nám nějaké vyrval na památku. Další cesta pralesem byla depresivnější a depresivnější, když tu najednou jsme vyjeli z rákosí skoro přímo u našeho stanu. Vyrovnali jsme se s rybářem, dostal o něco víc a k tomu ještě hulivo. Tvářil se spokojeně a my taky.

Pak jsme putovali do Murighiolu a autobusem do vesničky Surinoful, kde jsme hledali cestu k jezeru Razim. Surinoful je asi typická vesnička oblasti delty, podél prašných cest se krčí domečky s rákosovými střechami. Na většině zahrad místní obyvatelé suší rákos. Najít cestu k Razimu se nám nějak nedařilo, bloudění cestami mezi rákosím není ten nejlepší způsob, jak se dostat k jezeru. Po hodině jsme to vzdali a pěšky po silnici jsme se vrátili do Murighiolu. Po cestě se objevily další malé vesničky V Murighiolu v Minimarketu jsme poznali dva Němce, kteří nám popsali svou cestu.

Ubytujeme se v kempu se dvěma fungujícími sprchami se studenou vodou. Jsme u jezera plných žab a užovek, prohánějících se v rákosí. Projížďka lodí po deltě je příliš drahá, jedinou možností je přemluvit nějakého toho rybáře. To se mi večer s Jirkou podaří, když se ožralý s rybáři dohadujeme o ceně za kratičkou projížďku po té tolik opěvované Dunajské deltě. V sedm ráno jsme všichni čtyři připraveni. Stoletý, zarostlý deltský vlk nás zavede k onomu jezeru u kempu, kde na nás čeká dřevěná, také stoletá kocábka. Nasedneme, deltský vlk roztlačí lodičku na jezero a my z jejího dna nestačíme připravenými, speciálně odstřiženými umělohmotnými lahvemi nabírat a vylévat vodu. Pán nás dvě hodiny vozí rákosím, kde tu a tam uvidíme nějakého toho ptáka, žábu či mrtvou rybu. Za tu krásu zaplatíme každý 100 kč. Odpoledne chceme já, Želva a Jirka jít k mořskému zálivu vzdálenému asi 22km. –Nedojdeme. Až večer najdeme tu pravou deltu. Asi to tu stojí za to když máš vlastní loďku, nebo hodně peněz. Zklamaně odjedeme do Tulcey. Máme 4 hodiny do odjezdu vlaku do Constanty. Ve městě najdeme obyčejnou mešitu z 19-tého století, vyšplháme se k obelisku připomínající oběti války mezi lety 1877-78. Navštívíme velké archeologické muzeum za málo peněz (5kč).

Časně po rozbřesku vystupujeme v Tulcea z vlaku. Na břeh Dunaje je to sotva pár set metrů. než ale vyrazíme, je nutné doplnit zásoby a hlavně získat místní měnu. Nakonec se nám podaří měnit pár dolarů a marek Břehy Dunaje lemují rybáři, zatím to opravdu na moc velikou divočinu nevypadá. Ještě pár kilometrů a ocitáme se na místě, kde se Dunaj dělí na Sulinské rameno a Svatojiřské rameno. Zastavujeme a jdeme se podívat na místní maják. A opět na ještě stále veliký Dunaj. kanál Litcov. Tato část kanálu je lemována lesem, takže o chvilku později nemáme zase až tak veliký problém najít vhodné místo na kempování. Vytáhneme lodě na břeh, stavíme stany a chystáme dřevo na večer. Také je nutné převařit na zítřek dostatečné množství vody

Když zavřeme oči, můžeme se dokonale soustředit na "řev divočiny". Tolik zpěvu ptačí žoužele jsem už dlouho neslyšel. Úchvatný zážitek. Odpoledne se kanál dělí na dvě ramena, váháme, kterým z nich se máme dát. 17

O kus dál ale vidíme u břehu tři domečky, spíše chatrče. Vydáváme se k nim v naději, že bychom v nich mohli někoho zastihnout. A opravdu. Putování začíná mít podobu jednoznačných rituálů. Snídaně, ještě převařit další dávku vody, zbourat stany, všechno do loďáků, nalodit se. Neplujeme ani půl hodiny a ocitáme se u odbočky na kanál Gorgovat. Podle mapy je velice krátký, za ním má být veliké jezero. Naše první jezero, to si nemůžeme nechat ujít a tak vyrážíme vpřed. Břehy kanálu jsou pokryty hustou vegetací, o to je více náhlý přechod na volné jezero. Koukáme na tu nenadálou obrovskou plochu. Kolem řvou tisíce žab, hejna volavek létají kolem

na jezero Isac. Náš noční kemp byl jen kousek od kanálové spojky na toto jezero. Těsně před jezerem přistáváme a prohlížíme si rybářské chýše. A pak se vydáváme opět na jezero. První, čeho si všimnu je, že na východě se již rýsuje písečná kosa Caraormanu, snadno rozpoznatelná díky mohutným sloupům vysokého napětí. Ale zatím jsme teprve na jezeře Isac. A vše se opakuje. Ptáci, žáby, přidávají se lekníny, ještě ale nekvetou. A opět mouchy.

před námi se objevuje Caraorman. Písečná kosa, na které se nachází stejnojmenná vesnice. do vesnice Caraorman. Vesnice nebudí dobrý dojem. vyrazili do kanálu Caraorman. Ten po několika kilometrech končí v jezeře Puiu. To bylo naším cílem. A také jsme v dalekohledu konečně uviděli pelikány

Probouzíme se do nového dne. Už není průzračně modrá obloha, ale hlavní je, že neprší. Větrné počasí slibuje, že dneska si přejezd přes jezero Rosu opravdu užijeme. Vyrážíme tedy na cestu, opět kolem kempu. Na břehu Rosu se opět kocháme pelikány. Nakonec vyrážíme vpřed. Čeká nás jen překřižování jezera a nalezení ústí kanálu Ivancea. Na jezeře jsou opravdu veliké vlny, máme pocit, jako bychom již dorazili k moři. Nafukovací lodě kopírují vlny, div že se za jejich hřebenem nezlomí v půli. Celá naše flotila se za chvíli roztrhala a každý si pluje na vlastní pěst. V dálce, kdesi u tušeného ústí do kanálu se na hladině houpou bílé skvrny. Ano, je to hejno pelikánů. Bohužel před námi utíkají, takže z focení zase nic nebude. Máme jen 200mm objektiv a mimo to, bez stativu z rozkolísané lodě bychom stejně měli smůlu. První loď nachází kanál a my ostatní se vydáváme za ní.

Vesnička Sfintu Gheorghe neleží přímo na břehu moře, ale asi tak něco přes kilometr od něho. Přistáváme na "návsi". Vytahujeme lodě na břeh. Je příjemné zjistit, že vesnice se za ty leta změnila, řekl bych k lepšímu.

Pozorujeme splynutí Dunaje s mořem, na kterém se pohupují rybářské bárky. Idyla. Nakonec zbylo jediné. Odejít do přístavu a přesvědčit kapitána, aby nás nechal přespat na lodi, která ráno odplouvala do Tulcea. Nebyl to problém, a tak usínáme na širokých lavicích. Po pěti hodinách jsme dorazili zpět do Tulcea,

Potěší se geolog, botanik, kulturní antropolog i historik, ale, a to zdůrazňuji, největší žně čekají zoology, a vůbec nejlépe je ornitologům. Jinou velkou zajímavostí rumunského pobřeží a delty Dunaje je místní ruskojazyčné obyvatelstvo, které samo sebe nazývá Lipovany. Národ v deltě žijících Lipovanů se živí hlavně zemědělstvím a rybolovem. Zemědělství je maloplošné, založené hlavně na manuální práci. Jinou stránkou života v deltě je absence technických zvuků a naopak přebytek zvuků přírodních. Pravda je, že jsme zaslechli několik motorových člunů, ale jinak jsme celou dobu slyšeli jenom vítr v rákosinách, trochu málo deště na stanech a lodích, křik racků a rybáků, zpěv rákosníků a cvrčilek, noční volání bukačů, skřehotání a kuňkání žab.

“Dute dracului”(rum) což znamená “Táhni k čertu”. Pokud nepomohly mírnější výrazy, tak tenhle docela jo, dotčený se teda obvykle dost naštve a vynadá Vám, ale žebrat přestane.

Bukurešť. Dej si bacha na různý přítelíčky, ale i na falešný policajty (i třeba uniformovaný), co budou chtít vidět doklady a tvoji hotovost, buďto je vodbij s tim, že je máš na ambasádě, nebo že jim je ukážeš jen na jejich policejní stanici.