I. Antické základy evropské literární kultury
|
|  Yüklə 302.5 Kb.
|
| Poznámka: Omlouváme se za velké množství chyb (malá písmena ve vl.jménech, "překlepy" atd.) v tomto čtenářském deníku. Tyto chyby vznikly při skenování jednotlivých referátů do el.podoby. Děkujeme za pochopení. Autoři
I. Antické základy evropské literární kultury RÁMAJÁNA: VÁLMÍKI Doslova putování Rámovo, 3.-2. století před naším letopočtem. Sanskrtská hrdinská báseň, indický národní epos. Základním tématem eposu je životní pouť kóšalského prince Rámy a jeho věrné manželky Síty. Ráma byl ustanoven jako následník kóšalského trůnu. Nevlastní matka jej však přinutila, aby na 14 let odešel do vyhnanství a správu státu přenechal jejímu synovi. Ráma, provázený Sítou a mladším bratrem Lakšmanou, se usadil v lese Dandace jako poustevník. Prožil zde četná dobrodružství a pobil mnoho démonů, kteří kraj sužovali. Démonský král Rávana ze msty unesl Sítu do svého království na ostrově Lance (bývá ne zcela právem ztotožňován s Cejlonem). Ráma uzavřel spojenectví s opičím králem Sugrívou a pomocí jeho armády, vedené generálem Hanumánem, Lanku dobyl, Rávanu zahubil a Sítu osvobodil. V souladu s požadavky ortodoxní tradice ji však byl nucen zapudit, protože žila u jiného muže. Síta se v zoufalství vrhla do plamenů hranice, ale bůh ohně ji nezraněnou vrátil Rámovi a vydal svědectví o její bezúhonnosti. Poté se všichni vrátili do sídelního města Ajódhji a Ráma se stal králem. Časem se však znovu objevily pochyby o Sítině ctnosti a ona se rozhodla podat konečný důkaz pravdy: požádala bohyni Zemi, aby stvrdila její nevinu tím, že ji přijme do svého lůna. Zarmoucený Ráma se zřekl vlády ve prospěch svých synů a odešel na onen svět, kde se oba manželé opět šťastně shledali. Mimoevropská literaturu dělíme na sumerské písemnictví: epos o gilgamešovi. Další písemnictví je hebrejské: Bible. Následuje písemnictví egyptské, kde žádné konkrétní dílo není, bylo ovlivněno helenistickou kulturou. Indické písemnictví: Védy, Máhabharáta, Rámajána. Další písemnictví je čínské: Kniha proměn, Kniha písní a poslední perské, jehož dílem je Avesta. Za autora je tradičně považován Válmíki, legendární kajícník a světec a snad i historická osobnost. Nejstarší jádro je bezesporu dílem jednoho autora básníka. V pozdějších letech byl text značně rozšířen nepůvodními autory. Jako materiál posloužil cyklus pověstí opřádajících postavu mytického krále. KRÁL OIDIPUS: SOFOKLES Starořecká tragédie Oidipús tyrannos asi 4. století před naším letopočtem. Některé postavy (Kreon, Teiresias) jsou společné i pro jeho tragédii Antigona. Král Oidipus (= řecky oteklá noha) se dovídá z úst svého švagra Kreóna, který právě přichází z věštírny, že mor, sužující město Théby, má konkrétní příčinu: žije tu vrah předchozího krále Laia. Oidipus vynese nad neznámým vrahem kletbu, je odhodlán jej vyhledat a potrestat, když tu je náhle překvapen obviněním, které vysloví věštec Teiresias: oním neznámým vrahem jsi ty sám! Silně pobouřen a domnívaje se, že jde o Kreonovo spiknutí, snaží se Oidipus obvinění vyvrátit. Avšak jeho aktivita postupně v rozhovorech s manželkou Iokastou, koritským poslem a pastýřem odhaluje krutou minulost. Oidipus je ve skutečnosti synem krále Laia a Iokasty. Synem, kterému bylo po narození probodnuty nohy a který měl být usmrcen, neboť věštba určovala, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Leč pastýř, jenž měl Oidipa usmrtit, jej přenechal pastýři korintského krále Polyba a ten jej vychoval jako vlastního. V dospělosti Oidipus domnělé rodiče opustil, aby se vyhnul věštbě. Avšak cestou v prudkém hněvu zabil neznámého cizince, aniž tušil, že je to jeho otec Laios, a když se mu podařilo rozluštit hádanky Sfingy a osvobodil od ní Théby, získal odměnou thébský trůn a ruku královny-vdovy Iokasty, aniž věděl, že je jeho matkou. Poznání minulosti všechny zdrtí, Oidipova žena-matka si bere život, Oidipus sám sebe oslepí a opouští Théby. Evropskou řeckou literaturu rozdělujeme na archaické oobdobí, kam řadíme Homér: ilias, odyssea, Sapfó: modlitba k afroditě, Ezop: závistivý pes, husy a jeřáby. Další období je atické Aischylos: oresteia, spoutaný prométheus, Sofokles: antigona, král oidipus, Euripidés: médea, elektra, Platón: ústava, Aristoteles: poetika, rétorika. Další je období helénistické, Menandros: nová komedie, zlomek z neznámé komedie. Prosazování přírodních věd v podobě fyzika Archyméda a matematika Euklida. Sofokles, rodák z Kolónu u Athén, prožil svůj život v období po perských válkách, kdy toto město bylo na vrcholu rozkvětu. Na athénské jeviště vystoupil poprvé v roce 470 př. n. l. a již o dva roky později porazil v soutěži dramatiků Aischyla. Jeho přínos k vývoji starořeckého divadla spočíval mj. v rozvinutí možností scénické výpravy, v odstoupení autora od povinností současně hrát, v rozšíření počtu členů sborua především v zavedení třetího herce. Velmi významným zásahem do tradice pak byla také skutečnost, že se vzdal skládání dějově svázaných trilogií a svá dramata pojal jako jednotlivé uzavřené celky. To napomohlo zvýšení dramatické hutnosti děje. PSEUDOLUS: PLAUTUS Inscenováno 191 před naším letopočtem, nejslavnější komedie proslulého římského dramatika, skladatele komedií. Děj se odehrává v Athénách před domy starce Simona a kuplíře Balliona. Simonův syn Calidorus se dozví, že jeho milenka Phoenicie, otrokyně kuplířova, má být za 20 min prodána makedonskému vojákovi. Voják už složil zálohu, Calidorus propadá zoufalství, protože sám potřebnou částku postrádá. Otrok Pseudolus ho jako svého pána ujistí, že obnos sežene. Následuje scéna s hudebním doprovodem, kuplíř Ballio předvádí svůj živý inventář. Calidorus se mezitím marně snaží dosáhnout svého cíle po dobrém, Pseudolus na sebe bere úlohu „vojevůdce“, který hodlá ztéci Ballionovo království. Mladíkovi sděluje, že má již svůj plán a že je nutné, aby mu k tomu účelu opatřil obratného pomocníka. Poté se objevuje otec Simon, který se již dozvěděl o synových záletech, a jeho přítel Callipho, chlácholící Simona poukazem na jeho vlastní mladické nerozvážnosti. Pseudolus se překvapivě svému staršímu pánovi ke všemu přiznává, slibuje, že hetéru odvede od kuplíře, a zaskočený Simon přislíbí otroku za jeho obratnost 20 min. Vzápětí se Pseudolus obrací k divákům a přiznává, že žádný plán vlastně nemá. Šťastná náhoda problém vyřeší, když přichází vojákův posel Harpax a přináší zbytek částky. Pseudolus se hbitě vydává za kuplířova otroka a od Harpaxe vyláká vojákovu pečeť. Poté podává Calidorovi v nabubřelém slohu zprávu o svém úspěchu. Pseudolovi se podaří s pomocí nepravého Harpexe oklamat Balliona a odvést Phoenicii, ač byl předtím Ballio Simonem varován. Kuplíř slíbil Simonovi otrokyni a 20 min, jestliže otrok uspěje. Na scénu přichází pravý Harpax, Ballio kapituluje a Simonovi slíbené peníze vyplatí. Hru uzavírá karnevalová scéna: opilý Pseudolus předvádí neslušný tanec a líčí milostné radovánky Calidora a Phoenicie. Potká Simona, vymáhá na něm slíbených 20 min, přinutí ho, aby hrál úlohu otroka, a vede ho na hostinu k Calidorovi. Evropská římská literatura se dělí na období archaické Plautus: komedie o hrnci, pseudolus . Do dalšího období, klasického, řadíme Titus Lucretius Carus: o povaze věcí, Markus Tublius Cicero: o přirozenosti bohů, Gaius Julius Caesar: zápisky o válce galské, dále Vergilius: aeneisis, zpěvy pastýřské, Ovidius: proměny, umění milovat a Horacius: ódy. Další období je postklasické, do kterého řadíme Petronius: satirikon, dále Seneca: o duševním klidu a poslední Tacitus: letopisy. Nejvýznamnější římský autor komedií (Veselá divadelní hra, jež má vyvolat komično, ukazuje život z té směšnější stránky, zápletky dospívají k šťastnému rozuzlení a děj k smírnému konci). Do Říma přišel ze severu a v mládí byl sám hercem. Ve většině jeho děl hraje rozhodující úlohu otrok. II. Česká literatura v době ranného středověku do 15. století KRONIKA ČESKÁ: KOSMAS Kosmovo latinsky psané dílo vznikalo od roku 1119 až do roku 1125, do Kosmovy smrti. Kosmas jej rozdělil do tří knih. Pojal ji jako dějiny celého národa od pravěku až po současnost. Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství na pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se pro jevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12.st. Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nabylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstařší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech. Nejstarší díla rozdělujeme časově. První období je období 9. století, kam patří Konstantin a Metoděj, zavedli hlaholici, cyrilici. Další období je období staroslověnštiny Konsatntin: proglas, žáci KaM: panonské legendy, život metodějův, život konstantinův, a legenda: Život sv. Vácalva od neznámého autora. Další období je zánik velké moravy: nejstarší česká duchovní píseň: Hospodine, pomiluj ny. Dále latinské písemnictví: Vyšehradský kodex (přejatý), Křišťanova legenda, poslední Kosmas: kronika česká. Další období jsou počátky českého písemnictví: glosy, Svatý Václave vévodo české země. Následuje období 13. a 14. století. Neznámý šlechtic napsal alexandreis, další neznámý autor: kronika takřečeného dalimila. Další období 14. století: legendy: o sv. kateřině, o sv. prokopu. Rytířská poezie: závišova píseň, trojanská kronika. První známky satiry: podkoní a žák, hradecký rukopis a mastičkář. Další období je husitská literatura: jistebnický kancionál, budyšínský rukopis a Vavřinec z Březové: husitská kronika. Děkan kapituly u sv. Víta v Praze, autor první české latinsky psané kroniky, zakladatel českého dějepisectví a první význačný český spisovatel. Svou kroniku českou psal od roku 1119. Pojal ji jako dějiny celého národa soustředěného kolem vládnoucího Přemyslovského rodu, od pravěku až po současnost. Kriticky využil starších pramenů, převyprávěl i staré kmenové pověsti. O CÍRKVI: JAN HUS Nejdůležitější Husův latinský spis De ecclesia Latinský spis samostatně zpracovává některé otázky a názory vyslovené již Johnem Wycliffem. V něm Hus vyslovil názor, že papež žijící v hříchu není hlavou církve, dokonce není ani jejím členem. Tak je ovšem možno odepřít papeži poslušnost a neuznávat jeho autoritu. Hus nevidí hodnotu a důstojnost člověka v jeho společenském postavení a úřadě, který zastává, ale v jeho životě mravném a zbožném, či nemravném a bezbožném. Husova kritika hluboko zasáhla církev a papežství, jež neprávem odvozovalo svou moc a postavení přímo od Krista, ač bylo ustanoveno teprve císařem Konstantinem. Hus se postavil proti nadstátní univerzálnosti katolické církve, položil svým schválením přijímaní pod obojí způsobou základ nové národní církve a podnítil revoluční touhy lidu po sociálně spravedlivé společnosti. Další období: husovi předchůdci john wycliffe, konrád waldhauser, jan milíč z kroměříže, matěj z janova, tomáš ze štítného: řeči besední. Samostatným obdobím je hus. Píše latinsky: quodlibet, o církvi, o šesti bludech - česky: knížky o svatokupectví, výklad viery desatera a páteře. Po zákazu kázání napsal: postila, o pravopise českém. Dalsí období jsou husovi pokračovatelé: petr chelčický: o boji duchovním, sieť viery prave, petr chelčický založil jednotu bratrskou
Renesance z francouzštiny znovuzrození, počátky 13. a 14. století v Itálii. Obrací se k antickému ideálu krásy a dobra, proti představě božího státu si vytváří představy o lidské formě vlády, proti křesťanskému ideálu pokory hlásá kult smyslů a příklon kradostem pozemského života. Hlavní revoluční ideou se stává uvědomělý individualismus proti středověkému univerzalismu. Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností a iluzí. Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem", v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar (I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II) a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík dosavadního románu: boří babylónskou věž" rytířských románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický a dobrodružný, vstřebává podněty románu pikareskního. Don Quijote je tedy komický i tragický zároveň. Literaturu dělíme podle zemí na itálskou: dante alighieri: božská komedie, nový život, giovanni boccacio: dekameron, francesco petrarca: zpěvník (sonety pro Lauru). Ve francii působil francois villion: malý a velký testament, odkaz a závěť. Ve španělsku Lope de Vega: král je nejlepší soudce, fuente ovejuna, zahradníkův pes a nakonec Saavedra: důmyslný rytíř Don Quichote de la Mancha. V anglii půspbil William Shakespeare. Mezi české humanisty řadíme bahuslav hasištejnský z lobkovic: žaloba k svatému václavu, jan blahoslav: filipika proti misomusům, bible kralická a václav hájek z libočan: kronika česká. Španělský prozaik, dramatik i básník, vrcholný představitel renesančního období tzv. zlatého věku španělské literatury a jeden z největších světových spisovatelů vůbec.Prořil pohnutý život plný strádání: zranění v námořní bitvě ho připravilo o ruku, zajetí tureckými piráty skončilo pětiletým otroctvím v Alžírsku a i v osobním a podnikatelském životě se projevil jako beznadějný smolař. Nedokázal se uživit ani literaturou, ačkoliv tento dvoudílný román se hned po vydání setkal s velikým ohlasem. ROMEO A JULIE: WILLIAM SHAKESPEARE Humanismus znamená lidství, stanovisko, že člověk je tvůrcem všech hodnot a je schopen být sám sobě soudcem. Humanismus zdůraznil rovnost všech lidí před bohem. Humanismus si vytkl za cíl obrodit soudobého člověka podle vzoru antiky. Vznikl ve 14. století v Itálii, zdůraznění starého řeckého ideálu dobra a krásy. V Italském městě Veroně žijí znepřátelené rody: Montekové a Kapuletové a jako mnoho jiných italských rodů, i oni se z mocenských důvodů nenávidí a střetají se v bitkách. Všechno krveprolití zatím zarazil svou přísnou zápovědí vévoda. Romeo Montek se na plese zamiluje do Julie, která pochází z Kapuletů. Stojí pod Juliiným oknem a vyznává se z vroucí lásky k Julii. Romeo a Julie se dají hned druhý den tajně oddat. Když Romeo odchází od kněze Vavřince, je zapleten do pře. Vyvolal ji Juliin bratranec, prchlivý Tybalt, který úkladně probodl pod vztaženýma rukama Romeovýma jeho přítele Merkucia. Romeo tasí a Tybalta zabije. Je vypovězen do Mantovy. Rodina naléhá na Julii, aby se ihned provdala za hraběte Parise. Julie se bojí přiznat svůj sňatek s Romeem. Odchází pro útěchu k otci Vavřinci. Vavřinec jí dá uspávací nápoj, po kterém Julie upadne do zdánlivé smrti. Je pohřbena do rodinné hrobky. Vavřinec posílá posla za Romeem, ale posel nedorazí včas, a Romeo, šílený zármutkem, přijíždí do Verony. V hrobce Kapuletů najde Parise, zabije jej a sám se otráví ve chvíli, kdy se Julie vrací k životu. Tu přichází Vavřinec, aby odvedl Julii k sobě, a zdrcen pozná, jaké neštěstí se stalo. Také Julie nechce dál žít a ukončí svůj život Romeovou dýkou. Na místo přichází vévoda. Teprve nad hrobem milenců se rodiče smíří. Největší anglický i světový dramatik. Narozen ve Stretfordu nad Avonou, v 18 letech se oženil, přichází do Londýna a brzy vynikl jako herec i dramatik různých divadelních společností. Později zakládá se společníky svou vlastní divadelní arénu The Globe. Po jejím vyhoření odchází do rodného města. Jeho dramatické dílo tvoří 39 her. Náměty her získával tím, že čerpal z nejrůznějších pramenů, životopisů slavných osobností i ze starých kronik. Měl vynikající jevištní představivost. Do svých postav vkládal úvahy o životě a jeho smyslu, mistrně vyjadřuje lidské pocity. Po národním obrození přeložili téměř všechny jeho hry Sládek a Vrchlický. Jeho ranná tvorba (do roku 1595) jsou komedie: Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Benátský kupec, Veselé paničky Windsdorfské, Komedie plná omylů, Večer tříkrálový. Do tohoto období spadají i jeho historické hry: Jindřich VI., Richard III., Julius Caesar. Jeho střední tvorba (do roku 1600) zahrnuje pouze tragédii Romeo a Julie. Vrcholná tvorba do roku 1608, Shakespearova je ovlivněna pesimismem a píše hlavně tragédie: Hamlet, Macbett, Král Lear, Othello. Poslední pohádková tvorba do roku 1616, ve které Shakespear překonal zklamání a pesimismus, obsahuje: Zimní pohádka, Bouře, Perikles. IV. Literatura 17. a 18. století (klasicismus a osvícenství), barokní kultura LAKOMEC: MOLIER V barokním uměleckém směru člověk zaměřuje pohled k vlastnímu nitru, je založeno na protikladu ducha a hmoty. Baroko je bohaté a ukazuje nicotnost člověka před bohem.Klasicismus vzikl i vyvrcholil na francouzském dvoře- Klasicisté viděli smysl umění v napodobování přírody, ale pouze v tom, co v ní je podstatné a neměnné. Vzorem se jim satalo antické umění. Byla přesně stanovena pravdilda, podle kterých se dělalo umění, rozděklení žánrů na vysoké a nízké. Osvícenství bylo hnutí, které zavládlo Evropou 18. století a bylo založeno na důvěře v osvícený rozum a pravdu poznanou buď tímto rozumem, nebo skutečností. Bojovalo s všemožnými předsudky a pověrami, prosazovalo svobodu myšlení a přesvědčení. Zdůrazňovalo rovnost mezi lidmi. Hlavní postavou této hry ja lakomý boháč Harpagon. Je tak lakomý, že jeho syn Kleantes si musí peníze půjčovat. Kleantes se zamiloval do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o svolení ke sňatku. Otec ho překvapí tím, že prohlásí, že si Marianu vezme sám. Svého syna chce provdat za bohatou vdovu a dceru Elišku za stárnoucího boháče. Harpagonova dcera Eliška má ale ráda druhého sluhu Valéra, jež je ve skutečnosti šlechticem, který ztroskotal na moři se svou rodinou. Odpoledne najde Kleantův sluha Čipera poklad, jež zakopal Harpagon na zahradě. Ten ztrátu brzy zjistí a vyslýchá celý dům. Přitom se také doví, že Valér se zasnoubil s jeho dcerou a chce ho oběsit. Ten však prozradí svůj původ a Mariana zjistí, že je jeho sestra. Kleantes navrhne, že vrátí peníze pod podmínkou, že dostane nazpět Marianu. Harpagon obětuje vše, jen aby získal zpět své peníze, protože jejich ztráta pro něho znamená konec života a poté, co zná původ Mariany a Valéra nenamítá nic proti svatbám svých dětí. Klasicismus ve francii je rozdělen na vysoké žánry (óda, epos, tragédie) a nízké žánry (bajka, komedie, fraška). Jediný francouzský klasik je Molier: tartuffe, don juan, zdravý nemocný, měšťák šlechticem, lakomec. Osvícenství má čtyři znaky: racionalismus, materialismus, tolerance a humanita. Mezi francouzské osvícence patří encyklopedisté: Denis diderot: jeptiška, F.m.a. voltaire a j.j.rousseau: emil čili o výchově. Němečtí osvícenci F.schiller: loupežníci, úklady a láska a J.w.goethe: utrpení mladého Werthera, faust. Největší francouzský komediograf, vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin. Celý život zasvětil divadlu jako autor, herec, režisér a ředitel divadelní společnosti. Na jevišti také zemřel po představení své poslední hry. Jako dramatik se přidržoval dvou prospěšných vzprů: domácí frašky a italské komedie. Napsal 33 komedií, z nichž dobrá polovina tvoří dodnes páteř komediálního repertoáru nejen ve Francii. LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE: JAN ÁMOS KOMENSKÝ 30. letá válka končí porážkou na Bílé hoře. Poprava 27 českých pánů, vyhlášeno obnovené zřízení zemské, povoleno pouze katolické náboženství (odliv nekatolíků), vedení škol a kultury bylo svěřeno do rukou jezuitskému řádu. Doba temna a stagnace čs kulturního i politického života. Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů... "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou býdným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti. Českou barokní literaturu dělíme na exulantskou (pouze komenský) a protireformační: Adam michna z otrokovic, Antonín koniáš, bohuslav balbín: výtah z dějin českých, rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště českého. Narodil se v Nivnici, velký český myslitel a spisovatel, zakladatel moderní pedagogiky. Po studiích na protestantských univerzitách v Německu se stal českobratrským duchovním. Po porážce na Bílé hoře a pronásledování nekatolíků opustil vlast a usadil se v Polském středisku jednosty bratrské Lešně. Tam zůstal až do pořáru roku 1656, poslední léta života strávil v Amsterodamu. Na pozvání svých přátel mnoho cerstoval po Evropě a uplatňoval své moderní pedagogické názory, proto je dodnes nazýván učitelem národů. Jeho dílo je všestranné. |