I. Antické základy evropské literární kultury
|
|  Yüklə 302.5 Kb.
|
| Kniha byla vydána ve 4. dílech. První díl rozsáhlé povídky má název V zázemí. Hašek ukazuje na postavě Švejka typ člověka chytráka, který způsobuje zmatek v Rakouské armádě a nemůže pochopit zásady vojenské služby. Tento voják je často pronásledován, ale vždy vyvázne díky své vychytralosti. Vydává se za pitomce, útočí proti třídnímu zřízení a nebojí se odplaty. Švejk je tichý, skromný, hrdinný a statečný muž, kdysi obchodník se psy. Byl vojenskou komisí prohlášen za blba. Jednou přišel do hospody U Kalicha, kde rozprávěl hostinský Palivec se strážným Bretschneiderem. Švejk se také zapojil do hovoru. Prohlásil, že bude brzy válka a strážník ho zatkl. Zavřeli ho do cely se šesti vězni. Byl předveden a prohlásil, že byl „ouředně“ prohlášen za blba. Podepsal udání a ráno ho odvezli k trestnímu soudu a odtud k soudnímu lékaři. Komise se shodla, že Švejk je notorický blb a idiot a poslala ho do blázince. Tam ho uznali za simulanta mdlého rozumu a propustili ho. Vrátil se ke své posluhovačce paní Múllerové. Švejk trpěl silným revmatismem, a proto když dostal vyzvání na vojnu, pání Múllerová ho vezla na vozíku. Považovali ho za simulanta a dali do věznice. Dozor nad ním měl Otto Katze, který si ho oblíbil a udělal si z něho sluhu. V době války sloužil s knězem mši a chodil zaopatřovat. Kněze si znepřátelil, když ho porazil v kartách. Chtěl svému pánovi Lukášovi udělat radost, a proto ukradl psa, který patřil nadřízenému veliteli pana Lukáše. Oba byli potrestáni. Kniha je satirou na celý imperialistický režim. Podle doby dělíme satiru do: přelom 13. a 14.století: neznámý autoři: Mastičkář, podkoní a žák, smil flaška z pardubic: nová rada. Dále 15. století: bohuslav hasištejnský z lobkovic: satira k sv. václavu. Dále 19. století: k.h.borovský: tyrolské elegie, král lávra, křest sv.vladimíra, s.čech: hanuman, pravý výlet pana Broučka do měsíce, nový epochální výlet panan broučka tentokráte do XV. století, j.vrchlický: noc na kalštejně. Dále 20. století: k.poláček: bylo nás pět, j.hašek: osudy dobrého vojáka švejka za světové války, j.škvorecký: tankový prapor, l.švandrlík: černí baroni, j.žák: cesta do hlubin študákovy duše, študáci a kantoři, v.škutina: na hradě plném bláznů.
Světoznámý prozaik a publicista. Vystudoval obchodní akademii a astal se na čas bankovním úředníkem, záhy však dal přednost bohémskému životu a nejsitému živobytí publicisty a literáta. Pověstné byly Haškovy mystifikace, kterými provokoval úřady a mocnářství. Při volbách v roce 1911 založil parodistickkou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. KRÁL LÁVRA: KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ Sarkasmus je jízlivá, zesílená ironie. Ironie je záměrné použití slov v opačném významu. Epigram je krátká satirická báseň s vyhraněnou pointou. Paskvil je hanopis zesměšňující dílo, jež útočí na konkrétní osobu, instituci. Parodie je báseň nebopróza, která obvykle zesměšňuje notoricky známé lit. dílo napodobením jeho formy, použitím jeho jazyka a změnou obsahu. V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: "...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/ "Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!" Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: "...líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk!" V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu: "...a když tě co na jazyku svrbí, pošeptej to jen do staré vrby, dceruško drahá!"
Tvorba Májovců se datuje mezi lety 1860-1870 za vlády Františka Josefa a jeho ministra vnitra A. Bacha. Kultura je omezena, cenzurována, germanizována, význační spisovatelé vězněni nebo internováni.. V roce 1860 pád Bachova absolutismu, částečné uvolnění. V politice působá strana národní, která se rozdělila na staročechy (Palacký, Rieger) a mladočechy(Sladkovský). V kulture vznikají spoly Hlahol (zpěv) a Sokol (sport), stavba Národního divadla. V roce 1855 vyšel almanach Máj (Karel Sabina). V něm se prezentuje mladá básnická generace. Manifestačně se přidali k Máchovi. Kritika ze strany staročechů. Májovci si bytyčili za cíl aktuálně zobrazit reálné problémy, kritiku církve, udržovat krok s evropskou literaturou. Hrdinou je prostý člověk. Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky". Děj knihy se odehrává na Malé Straně. popisuje v ní své vzpomínky na mládí. V této knize jsou např. tyto povídky. Týden v tichém domě, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Dušky, Hastrman, U tří lílií. PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU Tato povídka vypráví o žebráku panu Vojtíškovi. Lidé, kteří věděli, že nic nemá, mu s radostí dali malou almužnu, aby měl alespoň na jídlo. Pan Vojtíšek žil vlastně jen z toho, co mu kdo dal. Vlastně nevypadal ani na žebráka, protože jeho oděv byl vždy čistý. Když jednou vyšel z kostela, šel pomalu přes náměstí a za ním vyšla žebračka, které se říkalo „baba miliónová“. Žebračka si chtěla pana Vojtíška vzít, ale on ji nechtěl. Když jí řekl, že má velké bohatství a chodí žebrat jen proto, aby byl ještě bohatší. Od té doby nechtěl panu Vojtíškovi nikdo nic dát. Nakonec v zimě, v bídě z hladu zemřel. Další májovci: a.heyduk - cimbál a husle, zaváté listy, v zátiší, hořec a srdečík, r.mayer: v poledne, v.šolc prvosenky. Za života nedoceněn, vybočoval z tradic a uznávaných hodnot, básník, prozaik i novinář. Psal fejetony, povídky do časopisu Hlas a do Národních listů. Inspiraci pro svá díla hleda v dětství stráveném na Malé straně, v cestování (Fr,Něm,Eg,Balk) v milostných vztazích a ve vztahu k matce. Jeho tvorba se dělí 1.poesie: Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a Romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční. 2.próza: Arabesky, Různí lidé, Studie krátké a kratší, Žerty hravé a dravé, Obrazy z ciziny, Povídky malostranské. 3.kritika: obhajoba programu Májovců, v divadlení kritice si váží Shakespeara, výtvárná kritika: Myslbek, Mánes, Aleš. 4.divadlo: Ženich z hladu, Prodaná láska (nevelký úspěch). KŘÍŽ U POTOKA: KAROLÍNA SVĚTLÁ Světlé Kříž u potoka dokazuje, že i zdánlivě odtažitá tematika venkova 19. století může být atraktivní, pokud autor zajímavý příběh dokáže okořenit psychologickou věrojatností svých hrdinů Děj tohoto klasického románu začíná ve mlýně Dolanských, kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka - Evičky. Mlynářka si pak bere - i podle odkazu nebožtíka - stárka, který u nich léta pracoval. Evička je inteligentní, samotářské dítě, ráda sedává na kamenné mohyle, dozví se však, že zde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se váže i ke kamennému pomníčku. Kdysi miloval nejstarší bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobosilivé, která se z donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku, použije "kouzelný" lektvar, po kterém se Józa pomate. V této době porodí dítě, po nabití rozumu a paměti dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu. Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je vztyčen kříž. Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánem jedním ze tří synů další generace rodu, který nese prokletí Józino - každé jejich manželství končí v troskách. Jeden z bratrů se ožení mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který chce zůstat svobodný, aby nezatížil dědičné prokletí další hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky, ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících se však začne Štěpán měnit. Má komplex z duševní a morální převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti. Tuto peripetii bratrova manželství sleduje Ambrož a postupně se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož se svým dědickým podílem odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpám své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal, vrací se k ženě a postupně se stává dobrým manželem. Má být ve vesnici zvolen představeným, vesničtí boháči ho chtějí intrikami zničit. V poslední chvíli ho fyzicky i finančně zachraňuje navrátivší Ambrož, který však ve vzniklé rvačce umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí rodu Potockých zlomeno. Další májovci: v.hálek:poesie: večerní písně, v přírodě, pohádky z naší vesnice,próza: muzikantská liduška, poldík rumař, dramata: záviš z falknštejna, vzor Shakespear, Shiller, publicistika: redaktor Národních listů, gogola hledání, básnictví české v poměru k básnictví vůbec. J.arbes: ďábel na skřipci, sivooký démon, newtonův mozek. Pocházela ze zámožné rodiny, ale samam bohatství odmítla, vliv domácího učitile, za něj se později provdala. Smrt jediné dcery. Usilovala o zrovnoprávnění žen, ke konci života opslepla, odkázána na diktování. Tvorba: ještědské romány (o osudech mladých žen prožívajících zápas mezi láskou a mravem), Vesnický román, Kříž u potoka, Nemodlenec, Kantůrčice, Hubička, Černý Petříček XI. Obsahové a formální bohatství Ruchovců a Lumírovců NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA TENTOKRÁTE DO XV. STOLETÍ: SVATOPLUK ČECH Generace ruchovců a lumírovců navazuje na tvorbu májovců v letech 1870-1880. Tyto generace se však již nezabývají pouze průkopnickou tvorbou, ale snaží se literaturu zdokonalit. Rakousko-Uhersko již není úplně feudální, V Čechách je mnoho podnikatelů, ale málo vlastenců. V tomto období se rozšiřuje mnoho časopisů a novin. Ty sehráli důležitou roli v politickém i společenském životě. Ruchovci se nazývá seskupení kolem almanachu Ruch, který vychází roku 1868 na počest položení základního kamene Národního divadla. Je to pourd literárně národní, v popředí jsou ideje národního obrození, vlastenectví, slovanství, zájem o venkov. Dominantní postavení poezie. Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků, když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen. Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil. V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých domnělých dobrodružstvích. Mezi Ruchovce kromě Svatopluka Čecha řadíme:e.krásnohorská: Z máje žití, k slovanskému jihu, hubička, tajemství, j.v.sládek: patřil k Ruchovcům pouze dočasně. Básník i prozaik, satirik i fejetonista, také novinář. V jeho díle dochází k oživení vlastenectví a slovanství. Narodil se v Ostředku u Benešova, v rodině správce panství. Vystudoval gymnázium v Litoměřicích a následně práva v Praze. Brzy se však začal zajímat jen o literaturu. Stal se redaktorem Květů, psal do Národních listů, Světozoru u Lumíru. Roku 1868 organizoval vydání almanachu Ruch, do kterého přispěl epickou básní Husita na Baltu. Další tvorba: 1.epika historická: Husita na Baltu, Žižka, Adamité, epika venkovská: Ve stínu lípy, Lešetínský kovář, Sekáč, epika alegorická: Evropa, Slávie, 2.satira: Hanuman, 3.lyrika: Jitřní písně, Nové písně, Písně otroka, 4.próza: Nový výlet pana Broučka do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV.století. ZLOMKY EPOPEJE: JAROSLAV VRCHLICKÝ Lumírovci je seskupenkolem časopisu Lumír, který vzniká v roce 1877. Jeho hlavním redaktorem je J. V. Sládek. Lumírovci jsou kosmopolitní, chtějí povznést českou literaturu na světovou úroveň, mají požadavek umělecké svobody a nové formy v poezii, především intimní lyrika. Celá třetina ze 45 většinou rozměrných básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník nonorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v odrazech řeckého umění a mytologie. Hned zadní óda ke cti boha slune Hélia, hned božské Venuše, která tvoří lidské srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou slokou" napodobující časomíru, tak jako jeho dokonalé "alkajské strofy" pozdravují zakladatelské dílo starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i tradická smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník roztančit vábivým nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka - zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky nezaznamenávají. - Ale už Řecko není jen radost a krása. Je i ponížení otroků, je i tyran. I zde zuří šílenství bitevní vřavy. Jas řecké vzdělanosto pošlapal císařský Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti, jíž se ve sbírce vyrovnají jen básně věnované asijskému Tamerlánovi. Úcta patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky : Kaligula a Filon, Hadi v růžích, Střáž u Tamerlána, Spravedlnost, a ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla : Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí ! Středověk je básníkovi dobou moci církve, viděné v kritickém světle. Bližší jsou Vrchlickému lidoví, blouzniví hledači pravdy, i když jejich sebemučivý asketismus mu je cizí ( Flagelanti, Eon z Hvězd, Abelard a Heloisa aj. ). - Z nové doby má obdiv k boji Vlámů za svobodu, odporná je praxe otrokářů a kolonizátorů (Civilizace, Ghazi). - A zpěvem naděje a lásky jsou závěrečné hymnické zpěvy věnované Čechám. Tradici svatováclavské, husitské, s blanickou vírou, že nezvítězíme " vytaseným mečem ", ale " až silou ducha budoucna val ztečem " ( Socha Bruncvíkova ). Dalčí lumírovci jsou:j.v.sládek:intlyr:básně, jiskry na moři, světlou stopou,soclyr: na hrobech indiánských, role chudých, točič, venkov: selské písně a české znělky, pro děti: zlatý máj, skřivánčí písně, zvony a zvonky. Julius zeyer:poezie: vyšehrad, čechův příchod, karolínská epopeja,próza: dům u tonoucí hvězdy, tři legendy o krucifixu, drama: radůz a mahulena. J.vrchlický:intlyr: dojmy a rozmary, okna v bouři, vlastlyr: má vlast, píseň poutníka, z hlubin, epika: zlomky epopeje, xelské balady, próza: hyppodamie (drama), drahomíra, bratři. Geniální překladatel, básník, dramatik, lit. kritik, prozaik jeden z hlavních představitelů Lumírovců. Narodil se v Lounech redině kupce. Pod vlivem strýce vstoupil do kněžského semináře, ale brzy přešel na filosofickou fakultu. Strávil rok v Itáliii jako vychovatel, po návratu byl učitelem a později profesorem na pražské univerzitě. Je považován za největšího básníka minulého století a předchůdce impresionismu a symbolismu. XII. Realismus REVIZOR: NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL Realismus převládl v literatuře 2. poloviny 19. století. Z latiny věčný, skutečný. Vliv rozvoje přírodních a technických věd, filosofie (pozitivismu), prosazení exaktního myšlení, literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti. Znaky realismu jsou: pravdivý obraz skutečnosti, přesné studium života, typizace (vývoj) hlavního hrdiny, objektivní přístup ke skutečnosti, autor stojí nad příběhem), kritika nedostatků ve společnosti. Krajní směr realismu je naturalismus. Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městačka v jakési gubernii. Zde žije 14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Svśm chováním se náš účetní, kterého hrál vynikající V. Burian, dostává do povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy. Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy, institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí pravý revizor. Realismus francouzský: h.deBalzac: lidská komedie (otec goriot, ztracené iluze, lesk a bída kurtizán), g. flaubert: paní bovaryová, citová výchova,g.demaupassant: kulička, e.zola: zabiják, germinal, nana, lidská bestie.Anglický realismus: počátky již u d. defeo (robinson) a j.swift (gulliverovy cesty), ch.dickens: oliver twist,david copperfield, kronika pickwickova klubu. Ruský realismus: n.v.gogol: revizor, l.s.turgeněv: lovcovy zápisky, otcové a děti, l.n.tolstoj: vojna a mír, anna karenina, f.m.dostojevskij: zločin a trest, idiot, a.p.čechov: racek. Polský realismus: h.sienkiewicz: křižáci, quo vadis, Norsko:h.ibsen: nora, dánsko: h.ch.andersen: pohádka mého života, usa:m.twain: dobrodružství toma sawuera, dobrodružství huckleberryho finna. Zakladatel ruského realismu a dramatik světového významu. Pocházel z drobné venkovské ukrajinské šlechty a životu na venkově věnoval své první dvě díla. V dílech používá grotesknípohled spojený se satirickou hyperbolou. ZAPADLÍ VLASTENCI: KAREL VÁCLAV RAIS Předchůdcem čs realismu byl tzv. vědecký realismus, který byl představován sociology, estetiky. Hlavním představitelem by T.G. Masaryk, který se zamýšlel nad postavením národa v rámci Rakouska (Česká otázka). Reformní realismus propagoval časopis Čas. Realisté žádali, aby umění řešilo závažné otázky života. Vydání Ottova slovníku naučného, tento realismus vycházel z pravdivého pojetí historie, a tradice. Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně.(Zde studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která " preceptora " překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenárí, mají spojení s Prahou - české knihy, časopisy - pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený - a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s farsou Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí, Albínčinu otci, který o dcerině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich "vyspal v kopřivách" ... Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o syna (Karel má jméno po matce). Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná ... A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů - a Karel se vidí s Albínkou. otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově. Český realismus j š baar: jan cimbura, paní komisarka a.jirásek:staré pověsti české, dramata jan hus,jžižka, jroháč trilogie: mezi proudy, proti všem, bratrstvo, temno, psohlavci, flvěk,u nás,j.holeček: naši, tnováková: drašar, jiří šmatlán, děti čistého živého, z.winter: mistr kampanus, proti pánům, l.stroupežnický: paní mincmistrová, naši furianti, Mrštíkovi: maryša, a.jirásek: lucerna, kmč.chod: turbina, jindrové, kašpar lén mstitel¨, v mrštík:pPohádka máje. Narozen 1859 v Podkrkonoší, otec rolník a domácí tkadlec. Vystudoval učitelství, stal se ředitelem školy v Praze. Raisovo dílo je jasně realistické s tendencí národně lidovýchovnou, je svázáno s venkovským prostředím. Další dílo: Výminkáři, Rodiče a děti, Západ, Zapadlí vlastenci. XIII. Historická beletrie PSOHLAVCI: ALOIS JIRÁSEK Česká historická beletrie má bohatou tradici už od dob NO. Její hlavní myšlenka se ostře liší od úkolů historické beletrie cizích národů, kde slouží hlavně k zábavě. U nás se stala posilou čs sebevědomí, někdy sloužila jako vzro, jinady jako výstraha. V 2. polovině 19. století se vyvíjela od romantismu k realismu. Zatímco romantikové kladli halvní důraz na vlastenecké tendence, realismus vyžaduje historickou věrnost. Význam pro hist. Prózu měla Hájkova Kronika česká, v době NO upravena F.Pelclem do Nové kroniky české. |