Á televize, Total HelpArtT. H. A., Česká televize

1992. 
      - Posledná hodina (režie - Miloš Pietor) - Buscan
      
1993. 
      - Každému, čo jeho je (režie - Miloslav Luther) - notár Pecorilla
      
1994. 
      - Zázrak svatého Vitalija (režie - Miloš Pietor) - Bartolomeo
      

1992. 
      - Díky za každé nové ráno (režie - Milan Šteindler)
      
1993. 
      - Vášnivý bozk (režie - M. Šindelka)
      

1992. 
      - Vadí nevadí (režie - Eva Borušovičová)
      
1993. 
      - Kruté radosti (režie - Juraj Nvota)
      

„ Krvavá svadba" (režie - Gombár) 2002 - Prémie Literárního fondu SR, SFZ, ÚSTT za ztvárnění postavy Davida Wernera ve filmu

„ Film je setkání, jedno velké setkání různých lidí, z nichž každý přináší své zkušenosti. A když se film dokončí, zase se rozejdou. V tomto našem filmu, na tomto našem setkání, jsem měl radost, že všichni byli opravdu aktivní, ať už se to týkalo maskérů - Steinera nebo rekvizitářů - party Jardy Košťálka, architekta Peťi Čaneckého, kostýmové výtvarnice Mony Hafsahl. A kameraman přispěl velkým podílem k obrazu tohoto tématu, střihač, zvukaři - jak si ho postupně osvojovali, tak mně tak trochu padal kámen ze srdce, protože jsem věděl, že v tom nejsem sám. Nemám vůbec takovou představu, že film je dílem režiséra. Je to opravdu kolektivní záležitost. Je tam těžké určovat hranice a titulky jsou do jisté míry nepravdivé. Ne všechno režíroval režisér a ne všechno napsal scénárista. Hodně toho udělá kameraman. A také střihem se toho udělá ještě hodně."

„Když jsme to psali, tak jsem ještě neměl žádnou představu. Dost jsme se nachodili s architektem Petrem Caneckým, bylo to dost náročné, lokality rozdrobené po celém Slovensku, až se to začalo zužovat a nakonec se ukázalo, že máme štěstí s tou Modrou. Velmi mnoho motivů, velmi mnoho prostředí jsem našli v její blízkosti, což bylo při naší finanční situaci skoro rozhodující, takže ty úpravy nebyly tak velké. Můžeme tedy říct, že literární scénář jsme psali trochu naslepo, ale když už jsem psal technický scénář, tak už jsem měl přesné půdorysy a fotografie. To už jsem to prostředí důvěrně znal. Scarlet Canakyová pochází z jižního Slovenska, takže její představa se při psaní scénáře pohybovala někde tam v tom kraji. Nakonec se to odehrávalo i natáčelo v Modré. Je pravda, že jsme i na jižním Slovensku našli ty prvorepublikové školy, ale jsou v strašném stavu - rozbité nebo přestavěné, s vyměněnými okny. Takže by to chtělo vysoké investice, aby se daly do původního stavu, aby se tam dala natáčet třicátá léta.

1992. 
      obsazení:
      
1993. 
      když člověk nechce, někdo se mu začíná objevovat už při psaní scénáře. Potom se to tak vystředí, vidí
      jich tam víc, ale většinou se ta představa vykrystalizuje tak, že je to jasné. Naštěstí jsem měl i oponenty.
      Mně oponenti nevadí, sice se s některými i pohádám a diskutuji zvýšeným hlasem, ale při tom se vlastně
      utvrzuji ve svém názoru. Jednu z hlavních postav hraje Ondřej Vetchý. V poslední fázi příprav se totiž
      ukázalo, že by jedna z postav mohl být Čech, což bylo v tomto období úplně běžné, vždyť tu žila početná
      komunita úředníků, policistů, právníků a podobně, takže úplně přirozeně se tu objevil český herec. Já
      jsem Vetchého osobně neznal, jenom z divadelních představení a filmů. Když jsem pobýval v Praze, tak
      jsem chodil často do Činoherního klubu a Ondřej se mi zdál velmi blízký. Když vidíte pár představení
      s hercem, tak máte pocit, že jste jeho přítelem, a že ho znáte jako nějakého známého. Takže jsem věděl,
      co od něho můžu očekávat, na co se můžu odvolávat z jeho divadelních rolí. Tato spolupráce byla
      výborná. Ondra Vetchý přispěl do scénáře i mnoha replikami. Požádali jsme ho totiž, aby nám zkontroloval
      hovorovou češtinu. Každý den jsme s ním procházeli text scény, kterou jsme měli na druhý den natáčet.
      Ondřej přicházel s novými větami, a to se ještě rozvíjelo během natáčení. Takže Ondřej Vetchý má dost
      velký autorský podíl, co se týká jeho role. Výborně se mi pracovalo sTáňou Pauhofovou, která mě
      překvapila. Znám ji už jako dítě, protože se kamarádila s mojí dcerou Dorotkou, ale dospěla, dozrála, je to
      hluboké děvče, které přinášelo do filmu vlastní emocionalitu. Když jsem jí vysvětlil scénu, tak pracovala
      jako stará ostřílená herečka. Což bylo výborné. Výborně se mi pracovalo s Milanem Mikulčíkem, který do
      Mimu vnesl svůj pohled a hodně autentických chvil, stejně jako Csongor Kassai, Anna Šišková, Szidi
      Tobiáš, Andy Hajdu a další."
      

„U Jana Malíře jsem měl pocit, jako bychom se znali už dlouho. Přitom jsme se vlastně seznámili až pří obhlídkách. Máme podobné lidské zážitky, zjistili jsme, že i vkus máme velmi podobný, co se týká výtvarného umění i hudby, takže jako bychom se našli. Pracuje velmi rychle, takže poskytuje režisérovi a střihačovi v střižně dostatek materiálu. V nejrůznějších šířkách a z nejrůznějších úhlů pohledu a často bere kameru do ruky, je velmi pohyblivý. Ale přitom jsem na něm viděl, že se ani do jedné scény nepustil nějak hrr,že si vždy dal načas, aby do toho pronikl. Jednou, před scénou zpovědi asi hodinu přemýšlel, jak k ní přistoupit. Ani jsme příliš nehovořili. Jen jsme tak chodili a on říká: „ Ta zpověď je vlastně úzká záležitost. Jeden mluví....jeden je tam ucho a jsou tam ústa. Ucho poslouchá ústa a následuje rozhřešení..."A tak jsme přišli na to, že jsme vlastně celou scénu natočili velmi úzkou optikou, v takovém úzkém vidění. Měli jsem trošku problémy, v originální zpovědnici jsme to natáčet nemohli. Je jasné, že bychom to asi znesvětili nebo by nás tam nepustili. Takže jsme trošku zašvindlovali s architektem. Ale s Honzovou optikou to, myslím, dopadlo dobře."

„Nakonec je režisér jen k tomu, aby řekl, že je to dobré, a že se jde dál. Byl jsem spokojený se všemi scénami, které jsme natočili. Ale i tak přiznávám, že mě překvapovali herci. Svým soustředěním. Zejména Táňa Pauhofová, to byl zážitek, který jsem v její věku neočekával. Překvapila mě i svou rozumností, že věděla, co následuje, věděla, s kým ten výstup následuje, ta scéna, za kolik dní. A viděl jsem, že pracovala na tom, aby se s tím člověkem sblížila, aby se nepotkali jen potom před kamerou. U filmu je hodně čekání. Než se dá dohromady záběr a než začne, tak to trvá hrozně dlouho a herci dlouho sedí a čekají. A můžou se nudit, kouřit nebo vím já co. Ale tito herci jako by stále zkoušeli, hledali se, domlouvali se, co bude následovat, a to pro mě bylo strašně příjemné. Takže mě často překvapovali, že přicházeli se svými nápady a někdy zamítli ty moje, s tím, že je to nesmysl. A měli pravdu - chce to pevné nervy, vydržet tuto aroganci, ale na druhou stranu se to vyplatí. Ve filmu jsou scény, ve kterých herci nahlédli hodně hluboko do svých soukromých záležitostí. Ondřej Vetchý a Anna Šišková. Ale i Táňa Pauhofová s Milanem Mikulčíkem ve svých duetech, v tom těžkém přibližování se k sobě. Jinak, v tomto filmu hraje hodně školáků. A ti mě překvapili, například dvě děvčata maďarského původu ve scéně pohřební hostiny, kde se čte nějaké rozhodnutí, tak z ničeho nic je to zasáhlo. Když skončil záběr, tak mi pan Malíř říká:" Viděl jsi to? Vždyť ona se tam normálně rozplakala! Když se to četlo, tak se jí během toho záběru zalili oči. Opravdu. Skvělé děvče!".

„ Já to vidím takto. Každý si kráčíme svojí cestou, neseme na ní své břemeno a pociťujeme právo na splnění svých tužeb. Máme jakousi důstojnost a dost nám na ní záleží, někdy může přejít až do chorobnosti, že totiž člověk tak dlouho a intenzívně bojuje o svou důstojnost, že tím dosáhne právě opačného efektu. Občas se toho dopouštíme všichni. Myslím, že má smysl vyprávět tento příběh, plný takových malých postojů, malých vzplanutí. Jsou to témata, které jsou komunikativní, protože se týkají nás všech. Samozřejmě, že si velmi přeji, aby náš film měl co povědět lidem, aby to nebyl jen nějaký historický snímek, ale aby oslovil i život našeho současníka."