Á televize, Total HelpArtT. H. A., Česká televize

„Kdysi jsem jeden hodně těžký film dělal právě také v prosinci, kdy jsem se zařekl, že už nikdy nebudu točit v prosinci, protože jsou strašně krátké dny, takže tma je ráno ještě v půl osmé a odpoledne ve čtyři, takže ten den je poloviční a musím se neustále přizpůsobovat tomu dennímu světlu, při nasvěcování. A je pořád zima a chodíte neustále ze zimy do tepla... je to prostě náročné. No a teď jsem do toho v prosinci vhupnul zas. Ne že by tak někdo rozhodl. To bylo dáno okolnostmi. Sehnat takovéhle špičkové herce, sehnat peníze, to si člověk prostě nemůže určit datum. Myslím, že bychom to všichni stokrát raději točili v létě. Ale nechci si stěžovat. Mne to totiž baví vždycky, to natáčení."

„Tím, že Juraj Nvota jako režisér svým způsobem ve filmu nemá až tolik zkušeností, jako na divadle, tak proto možná taky se obrátil na mne, což mi paradoxně poskytlo v podstatě největší svobodu, jakou jsem jako kameraman poslední dobou měl. Cítil jsem se strašně svobodný a hrozně mne to bavilo. Abyste mi rozuměli, mluvím o tvůrčí svobodě. To znamená, že když jsme stavěli scénu, když jsme to celé vymýšleli, tak Juraj mi dával velkou důvěru... a tím pádem i zodpovědnost... ale tím pádem svobodu, takže jsem mohl prosadit spoustu svých nápadů. Protože jsou režiséři, kteří mají úplně přesnou představu o obrazu, které se kameraman musí podřídit. No a tady jsem byl, zkrátka, hodně svobodnej."

„Minulý rok v létě, o prázdninách, jsem se potkala s Ďurkom (Nvotom), pozval mě na kávu a vyprávěl mi o svém připravovaném filmu, ve kterém vystupuje i jedna sedmnáctiletá holka. A jestli bych se nechtěla zúčastnil castingu. Vyprávěl mi příběh, který se dá těžko převyprávět, takže jsem vůbec nepochopila, o co tam jde. O měsíc později mě zavolal na casting. Mezitím už jsem dostala scénář. Ten se mi velmi zalíbil. Dá se říct, že jsem se do něho přímo zamilovala. Do filmu, do postavy, do toho všeho."

„Na scénáři mě nejvíc zaujala jeho citlivost, zvláštní poetika. Bylo to něco zcela odlišného od toho, co jsem dosud viděla a četla. A velmi se mi líbilo, jak jsou tam popsané vztahy. Obdivovala jsem Valentinu vlastně od začátku."

„Na casting jsem šla s pocitem, že „Ano, chci to dělat. Hodně." Ale vůbec jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít. Měla jsem strach. Přišla jsem tam a byl tam Juraj Nvota, Ondřej Vetchý, Milan Mikulčík a byla tam ještě Dorota Nvotová, nedávala jsem si velké šance. O to větší to bylo potom překvapení."

„ Vlastně jsem se s ním potkala jen tehdy na tom castingu, to byla taková rychlovka, že mi to přijde jako nějaké mihnutí, nějaký sen. Byli jsme tam chvíli spolu vevnitř, vyprávěli jsme si, pověděli si pár textů, pak jsme šli každý domů. A pak jsme se potkali až na natáčení. A vím, že jsem ho od začátku a většinu času brala jako svého „tatínka" z filmu."

„Pamatuji si, že když mi Juraj Nvota říkal, že připravuje ten film, tak už tehdy byl rozhodnutý, že do hlavní

„ Zaujala mě především její odvaha. Nebo síla. Když jsem četla scénář, tak jsem přemýšlela, v kolika

„V původní verzi mně zaujalo především to, že hrdina se prostřednictvím jiné bytosti, svojí dcery, o které vlastně do té chvíle neměl potuchy, nějakým způsobem zhodnotí jako člověk, a možná díky ní si najde svoje místo na světě. Ta holčička, když se objeví, tak je to prostě kdosi indiferentní, nedospělý člověk, anebo dospívající člověk, takže ten vztah není dán tím, že by on ji vychovával. Vlastně je to pro něj cizí člověk a teprve skrze to, jaká je holčička, jaká je výborná, jak je to... kvalitní člověk, tak on ji začne mít v průběhu toho příběhu rád. A najednou začne být hrdej na to, že je její tatínek. Začne se o ni starat, protože ona je kvalitní člověk a nějakým způsobem i jemu pomůže najít jeho cestu. Takže na začátku je to otec, který by nejraději otcem nebyl, a na konci toho příběhu je to šťastný táta. Najednou může zatoužit i po tom, mít další dítě. A pak, samozřejmě, mě zaujala i ta konfrontace českého prvku na Slovensku v rámci první republiky."

„ Pro mě byla provokativní už jen tím, že takové typy neztělesňuji často. V divadle hraji většinou trpitelky nebo komediální typy, a tohle byla typicky ženská úloha v tom, jak zacházela s muži, jak si byla vědomá, že se líbí, takže pro mě to byla příjemná změna, celkem jsem se na to těšila. A zároveň jsem se bála, jestli to vůbec zvládnu. Zpočátku jsem jen usilovala o to, abych ji pochopila. Je to rozmarný typ, tak trochu koketa, která rozehrává partie s více muži, ale v podstatě si ani neuvědomuje, koho doopravdy miluje. Až časem, to ostatně uvidíme v tom příběhu."

„ S Ondřejem jsme se předtím vůbec neznali. Takže jsme se při tomto filmu vlastně seznámili. Na začátku

„ Juro Nvota mě zavolal k sobě do Bratislavy na domácí čtení a tam mi řekl, o co asi v tom filmu jde, jak

„Nejdříve jsem se lekl, protože mi připadal takový suchý, monotónní - z hereckého hlediska. Byl takový jednobarevný a první dny jsem se snažil v něm najít nějaké další barvičky. Ty lidské. No a potom mě začala ta postava zajímat. Na povrchu si Martin žije svůj učitelský život, jsou třicátá léta, nechodí teda ani do kina, ani se nedívá na video, jeho zábavou je dirigování sboru, sem tam jde do hospody, ale spis je samotář. A to mě zaujalo, že v podstatě mladý člověk už má tyto sklony. To mě zaujalo, proč je takový a to byl motiv mého hledání. Seděli jsme s režisérem a přemýšleli, jak bych ho měl zahrát...no a najednou jsem zjistil, že těch vnitřních barviček je tam hodně. To se mi potvrdilo například ve výstupech s jeho přítelem Karlem, který je jeho protipólem a nějakým způsobem se jejich energie vzájemně doplňují. A také ve scénách s Helenou, po které Martin touží, vlastně je do ní tak trochu zamilovaný. Píše jí básničky, ale jeho cit není opětovaný."

„Atmosféra scénáře i tohoto filmu je velmi silná, uhrančivá. Strašně se mi líbí, že je tu konečně jeden film, který pracuje s lidskou duší a se vztahy. A to ve slovenské kinematografii už dlouho nebylo. Je to velmi citlivý film. Všichni jsme přece zranitelní a ten film pěkně ukazuje zranitelnost těch našich dušiček".

„Spolupracuje se s ním skvěle. Děláme spolu už deset let a vlastně už i déle, byli jsme spolu ještě v Trnavě a potom jsme přešli na Korzo. Před Krutými radostmi se mnou dělal jeden videofilm, asi si mě potřeboval trochu vyzkoušet, asi aby zjistil, co dokážu a nedokážu zahrát na kameru. Ale myslím, že na míru mi tu roli nikdo neušil. Oni psali scénář a až potom se to obsazovalo. Tak se to většinou dělá."

„Samozřejmě, že v každé postavě herec nachází i kousek sebe samého a zvažuje, co by on sám dělal v takových situacích. Samozřejmě, že i v tom skeptickém Gabrielovi je něco ze mě, něco z mé zkušenosti, vždyť jinak bych to ani nemusel hrát já. Jestli je to dobré, nebo zlé, to už závisí na režisérovi."

„Věřím, že když se Kruté radosti sestříhají a začnou promítat, tak se budou líbit citlivým lidem. Upřímně řečeno, kašlu na ty vulgární, necitlivé. Dnes je to problém, je vlastně taková doba, že lidé moc neprojevují své emoce a neukazují nic ze sebe, aby se neprozradili, aby nebyli zranitelnější. A právě proto je dobré, že se natáčejí filmy, jako je tento."

„Nemám rád natáčecí den. Celoživotně. Je to taková ztráta času pro normálního, rozumného člověka. To může dělat někdo, kdo nemá všech pět tříd základy a má natáčecí den a nějak se uživí, no je to něco strašného pro normálního člověka. Natáčecí den. A nejsem sám s tímto postojem. Natáčecí dny nenávidí i někteří slavní hollywoodští herci. Nemůžu za to, ale já to jednoduše nesnáším. Jsem vytržený ze své podstaty. Já nejsem filmový herec."

„Na Slovensku se filmuje z kamarádství. Když mi zavolá celoživotní kamarád, jako Juro Novota, třeba i ze

„Mluvíte s člověkem, který nechodí do kina, který se v tom vůbec nevyzná. Na to mám kamaráda Lasicu. Ten zná absolutně všechny filmy. České herce, ve kterém filmu hráli, americké herce, francouzské, všechno! Já občas zajdu do kina, řekněme tak jednou za deset let. Nějakého Formana jsem viděl. Předtím

„Hrál jsem v řadě filmů, protože jsem typ. Zřejmě jsem typ a režiséři jsou odkázaní na typy. Pokud se objeví mezi profesionály ten typ, který hledají, no tak ho obsadí. Takže mám také za sebou tu éru slovenských herců, kdy jsem prostě dobyl Barrandov a kdy jsem natočil několik filmů. Na Barrandově mi říkali:" Nehubněte, vy jste takovej bernardýn náš kníratej." A pár let mě z toho Barrandova nepustili. Ale to je už za námi."

„ Podle mého názoru nemusí filmový herec vědět o své postavě nic. To vám jednoduše režisér vysvětlí. Dívejte se tam, teď přejděte od těch dveří sem pod to okno. A on už ví, co je v těch očích, že to je ta postava. Vím, že hraji nějakého emeritního starého venkovského lékaře. Takového solidního pána, který

„Šance, aby se dostal mladý skladatel ke komponování hudby k filmu je na Slovensku opravdu minimální a