Ana səhifə

Jákob a magie Gn 30: 1-24


Yüklə 112 Kb.
tarix26.06.2016
ölçüsü112 Kb.
Jákob a magie

Gn 30:1-24

Z minule: Jákob žije se dvěma ženami. Jedna žárlí na druhou, podobně jako kdysi žárlila Sára na Hagar. Ráchel Jákoba vydírá sebevraždou: „Dej mi syny, a když ne - tak jsem mrtvá!“ Jákob na to: Jsem snad Bůh, jenž ti odepřel plod? Jákobovi dochází, že opravdu není Bůh. A nic nezmůže. Nemůže učinit zázrak, aby Ráchel mohla mít děti.

Kázání: Následuje podivný boj o rození dětí. Jedna manželka, pak druhá manželka a ta nic, tak posílá svou služku, a honem zase první manželka posílá i svou služku, aby o něco nepřišla, pak vzácný nález jablíček lásky, obě ženy s ním mezi sebou kšeftují, první manželka si za ně koupí noc se svým mužem, který se zřejmě věnuje především své druhé manželce. Jakoby intrikám nebylo nikdy konce! Když jsem opakovaně četl tento příběh, skoro jsem si říkal: Díky Bohu, že nemám víc manželek :)

A Jákob zas už jedná tak, jakoby přestal věřit Bohu, když víra nefunguje podle jeho představ. Opravdu Jákob není Bůh. Tak trochu rezignovaně sleduje zápas svých dvou manželek Lei a Ráchel, které spolu bojují s pomocí svých služek Bilhy a Zilpy. Tehdy dítě služky, kterou manželka dala do postele svému muži, patřilo její paní a bylo regulérním a rovnoprávným dítětem rodiny.

O čem nám svědčí tento dnešní příběh? O soupeření, o boji o přízeň, vliv, lepší postavení v rodině, uznání, lepší pocit z většího množství synů. A rezignovanost a bezradnost a podvody a úskoky a podivné kupčení s přízní druhého a urážky a bolest a bezradnost … To všechno patří do rodiny věřícího Jákoba. A přitom všem nesvatém a hanebném se rodí děti. A každé dítě dostává své jméno, a to jméno je vyznáním toho, co matka právě v tom období prožívá. Můžeme říci, že každý z Izraelských kmenů, které se později jmenovaly podle 12-ti jákobových synů, si nese ve svém jménu zápas své matky, který v období před těhotenstvím prožívala.

Jákob to nechává být. Klidně souhlasí s nocí, kterou jeho první manželka koupila od té druhé za jablíčka lásky. Upne se k magii těch podivných jablíček. A kdyby nakonec Bůh nezasáhl, kdoví jak by to celé dopadlo. Jak Bůh zasáhl? Lea opět otěhotněla. Ale ne z jablíček lásky, ale z Boží milosti. Nakonec i Ráchel otěhotněla. A také ne z těch jablíček, ale z Boží milosti. Lea jimi nebyla omámená. Prodala je té druhé za noc se svým mužem. Na co je ta druhá Ráchel potřebovala, si asi umíme představit. Stále nemohla otěhotnět. Kolem ní už kupa dětí. Lea popáté těhotná, obě služky jsou také už po porodu a Ráchel pořád nic. To je rodinka :-( … Máme se za Jákoba stydět?

Někomu možná vrtá hlavou, co je to za jablíčka. Když si vezmete dnešní tištěné kázání, a nebo si je zítra stáhnete ze sborového webu, dočtete se toho o nich víc, než řeknu teď. Nyní jen zkráceně:

Mandragora lékařská, především její kořen a semena působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. V nižších dávkách navozuje trans a živé sny po dobu několika hodin. Užité hebrejské slovo je výraz pro mandragoru, lidově [laskavec], což je druh lilkovitých rostlin. Do téhož rodu patří u nás známý rulík zlomocný. Žlutavé bobule mandragory uzrávají v době pšeničné žně [ve starověké Palestině ke konci dubna a v květnu]. Mají v průměru až 1,5 cm. Kořen této rostliny je dužinatý. Z něho vyrážejí velké lupeny bez lodyhy, takže se poněkud podobá lidské postavě. Podle (Pís 7:13) vydávají silnou vůni. Pro své psychoaktivní účinky jako delirogen a zvláštní tvar kořene byla používána v čarodějnictví a magii. Mandragora byla v starověké Palestině a Egyptě považována za rostlinu lásky. V Bibli je zmiňována v Genesis a Písni písní jako „jablíčko lásky“. Také Řekové ji považovali za afrodisiakum. Léčivé účinky rostliny jsou zmiňovány už v egyptském Eberském papyru (přibl.1550 př. n. l.)“

Motiv příběhu nás vede k poznání, že Bůh zachraňuje člověka. A že člověk se neumí vytáhnout sám za vlasy z rybníka, ale že potřebuje pomocnou ruku, která je jinde, než v tom rybníce. Právě na neschopnosti věřícího se ukazuje moc Boží. Proto (pro tu všechnu neschopnost celé jákokovy rodiny zakladatele Izraele) smí Jákob poznat, že:  „Neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31  jak je psáno: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu´.1 K 1:28-30“

Není to depresivní číst tento oddíl o lidském selhávání v neděli? V den radosti? V den, kdy Boží Syn vstal z mrtvých a oživuje to, co zahynulo? Neměli bychom si spíš připomenout, čeho jsme dosáhli, co se nám podařilo, jak jsme byli úspěšní? A místo toho čteme o tak žalostném vzniku Izraele. První křesťanské sbory nebyly o mnoho lepší – díky apoštolu Pavlovi máme dostatečné svědectví o rozhádanosti a pletichách mezi prvními následovníky Krista. Apoštol říká: tak se to děje proto, „aby se žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem…“ Pokud tedy něco je – pak je to jen a jen díky Bohu.

My lidé jsme neplodní, jako byly všechny zakladatelky Izraele (Sára, Rebeka, Ráchel), a neumíme si tu neplodnost nijak ošéfovat. Ani úskoky, ani magií. Právě na naší slabosti ukazuje Bůh svou moc. Ano – i my troskotáme. Hádáme se – ve sboru, v rodinách, mezi přáteli, v zaměstnání. Ano i my dovedeme podvádět, když se nám to hodí, dovedeme být nepříjemní nebo úlisní podle toho, v jak výhodné nebo nevýhodné jsme situaci. A proto: Díky Bohu, že nečteme o tom, jak Jákob s Ráchel všechno zvládali jako superhrdinové. Různí zakladatelé národů a říší byli jenom kladní hrdinové. Lidé postupně zapomínají na špatné vlastnosti panovníků. Oslavujeme hrdiny. Je vlastně zázrak, že v Bibli čteme o takových zakladatelích vyvoleného národa. Je to zázrak, který nám umožňuje pochopit i naši situaci. Naše vlastní prohry. V tom příběhu smíme poznat, že nejsme sami, že i nás se Bůh ujímá a čeká, že k němu vztáhneme své ruce. Ano – máme mnoho společného s praotcem Jákobem. Ani my nejsme Bohové a proto smíme s vděčností (a ne se zoufalstvím v srdci) vyznat a přiznat: nejsem Bůh. Nemáme, čím bychom se chlubili, ničím z nás. Jediné čím se můžeme chlubit, je: Kristus – čili Bůh.

Vraťme se k příběhu: Postupně se ukáže, že strýc Lában Jákoba ve lstivosti předčil. A stane se vlastně zázrak, že Jákob po té dlouhé řadě zklamání nezatrpkne vůči světu, vůči Bohu. Neřekne: Bůh je zlý, nechal mě v tom vymáchat. Neřekne: vykašlu se na to, svět je jen nekonečná rvačka o moc. Neřekne: nač konat dobro, když lstiví vítězí. Možná nám teď zazněl v hlavě žalm: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle.“ Jákob byl později schopen modlitby a díků, kterou budeme časem číst a která zní: „Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory.“

Teprve až když má Jákob 10 dětí od tří žen (tj. své první manželky a dvou služek), stane se jeho milovaná druhá žena Ráchel, které měla být první, ale je poslední, matkou. První je poslední, ale i jí se Hospodin ujímá a ona otěhotní. Jako poslední ze všech! Hospodin dopouští, že se i Ráchel nakonec narodí syn Josef. Bez užití magie, bez užití finty, bez jablíček lásky. Aby se ukázalo, že člověk ty zásadní věci ovlivnit nemůže. Jákobova rodina je jako klubko divokých koček. Je zázrak, že ta rodina vůbec drží pohromadě. Je to zázrak, že rodina – sbor drží pohromadě. Je to důvod k díkům.

Do troskotání Božího lidu vstupoval Bůh, aby nabízel svou lásku tam, kde se jí nedostávalo. Spása se pomalu děla jakoby sama od sebe a Boží lid postupně nacházel cestu do zaslíbené země. Hospodin svůj lid mnohokrát vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží – i přes mnohé podvody, chyby a reptání. Nakonec seslal svého Syna, aby se uprostřed lidské zloby a nenávisti plně projevila Boží láska k nám. Když se nakonec Jákob modlí: „Nejsem hoden tvého milosrdenství“, tak je to hluboká pravda, která mu jde z hloubi srdce a z hloubi jeho minulosti. Není to zbožná póza povrchně věřícího člověka … a snad je to i naše modlitba, která směřuje k Bohu a ke Kristu. Vždyť všechno to lidské troskotání, zloby, viny a nenávisti – nakonec Bůh vynesl s Ježíšem na kříž. On sám vzal na sebe naše viny. Protože my jsme se z nich nedokázali vymotat. On sám od pradávna dokazoval, že záchrana a spása je v Jeho rukou.



Člověk se smí cítit jako dlužník, kterému bylo odpuštěno. Stojíme zde – se všemi svými pády a pochybnostmi. Podobně jako Jákob. Nemusíme zatrpknout a propadnout beznaději. Máme se komu svěřit, máme komu děkovat, že nás zachoval při životě, že nás drží pohromadě jako jednu rodinu bratří a sester, dětí jednoho milujícího Otce. Bohu díky! Děkujeme ti, Pane, že nemusíme vytahovat sami sebe vlastní rukou. Amen




Jablíčka lásky v Bibli: Anglická a francouzská bible překládá toto hebrejské slovo výrazem mandragora [laskavec], což je druh lilkovitých rostlin. Do téhož rodu patří u nás známý rulík zlomocný. Žlutavé bobule mandragory uzrávají v době pšeničné žně [ke konci dubna a v květnu]. Mají v průměru až 1,5 cm a jsou jedlé. Kořen této rostliny je dužinatý. Z něho vyrážejí velké lupeny bez lodyhy, takže se poněkud podobá lidské postavě. Podle (Pís 7:13) vydávají silnou vůni. Rostou v Palestině v údolí Jordánském, na planině Moabské a v Galilei a také v Mesopotamii. Orientálci užívali této silně páchnoucí [ovšem, podle našich pojmů] rostliny k pořizování nápojů lásky. Listy byly přikládány na rány a k utišení bolesti. Sušeny poskytovaly dobrý tabák. Kořen působí narkoticky. Užívalo se ho hojně v kouzelnictví.
Mandragora lékařs(Mandragora officinarum, syn. Mandragora officinalis) neboli pokřín obecný je jedovatá středomořská rostlina z čeledi lilkovité, nejznámější z šesti zástupců rodu mandragora. Pro své psychoaktivní účinky jako delirogen a zvláštní tvar kořene byla používána v čarodějnictví a magii. Mandragora byla v starověké Palestině a Egyptě považována za rostlinu lásky. V Bibli je zmiňována v Genesis a Písni písní jako „jablíčko lásky“. Také Řekové ji považovali za afrodisiakum. Léčivé účinky rostliny jsou zmiňovány v egyptském Eberském papyru (přibl.1550 př. n. l.)

Použití ve starověku: Pro své narkotické účinky byla využívána v antice jako anestetikum. Hippokratés doporučoval mandragoru na nemoci žlučníku, Plinius starší jako anestetikum a lék na hadí uštknutí. Avicenna jí uvádí také jako anestetikum, ale také jako lék na bolesti hlavy a epilepsii. Mezi další lékařské využití patřilo užívání zahuštěné šťávy jako masti na spáleniny, otoky či pohmožděniny a v kombinaci s ječnou moukou na bolesti svalů a kloubů. Mandragora byla podávána lidem, kteří byli ukřižováni.

Použití ve středověku: Ve středověké Evropě byla využívána ve formě odvaru ve víně jako hypnotikum a anestetikum a také na léčbu ženské neplodnosti. V Evropě se však mandragoře přisuzovala především čarodějná moc, odvozená z tvaru kořene, jež připomíná lidskou postavu. Ty měly chránit před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, jež navozovaly halucinace o létání.

Použití dnes: Mandragora lékařská, především její kořen a semena působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. Nejčastějším způsobem užívání bývá vtírání mandragory smísené s tukem či olejem do kůže, při tomto způsobu se do těla dostává především skopolamin se silnými halucinogenními účinky. Při intoxikaci výrazně poklesá aktivita centrální nervové soustavy jako ve spánkové REM-fázi. V nižších dávkách navozuje trans a živé sny po dobu několika hodin. Alkaloidy v mandragoře nepříznivě působí na srdeční sval. Postupem času se zvyšuje tolerance, je tedy nutno zvyšovat dávky, ale závislost nevzniká. V současné době také vzrůstá zájem o využití mandragory k léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé obsažené alkaloidy také účinkují proti rakovinovému bujení, především proti leukémii. Ve farmaceutickém průmyslu jsou sloučeniny mandragory základem léčivé látky etoposidů, účinných cytostatik, tedy látek používaných na potlačení nádorového bujení.


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət