Ana səhifə

Univerzita palackého V olomouci filozofická fakulta Katedra romanistiky Soňa Mališová


Yüklə 255 Kb.
səhifə3/4
tarix25.06.2016
ölçüsü255 Kb.
1   2   3   4



Tamara Sýkorová-Řezáčová se narodila 22. března 1926 v Praze a kromě překladatelky z francouzského jazyka je také překladatelkou z jazyka ruského. Překlad Malého Mikuláše je patrně její nejznámější, výborně přeložila ale také desítky dalších knih náležících nejen do dětské literatury. ,,Tamara Sýkorová, provdaná Řezáčová. Po maturitě (1945) na reálném gymnáziu Krásnohorská v Praze studovala v letech 1945-49 obor čeština - francouzština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1949-90 pracovala jako redaktorka v nakladatelstvích Svoboda, Odeon a Albatros. Překládá z francouzštiny a ruštiny, zaměřuje se na francouzskou beletrii a dětskou literaturu; překlady publikuje (až na výjimky) pod rodným příjmením Sýkorová. Překladu se věnuje i její dcera Tamara Řezáčová.“47



4.1. Překlady z francouzštiny

,,Alain-Fournier: Kouzelné dobrodružství (Le grand Meaulnes; R, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1966; Praha, Mladá fronta 1974; Praha, Ivo Železný 1995)


Aymé, Marcel: Červené pohádky kocoura Moura (Les contes rouges du chat perché; PP, Praha, Tichá Byzanc 1997)
Aymé, Marcel: Pohádky kocoura Moura (Les Contes du chat Perché; PP, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1965; Praha, Albatros 1979)
Dufour /Dufourová/, Hortense: Maringotka (La Marie-Marraine; R, Praha, Svoboda 1982)
Ferdjoukh /Ferdjoukhová/, Malika: Jak oženit tatínka (Les joues roses; R, Praha, Albatros 1999)
Francouzské pohádky (výbor pohádek, Praha, Odeon 1990, + František Hrubín)
Giono, Jean: Husar na střeše (Le hussard sur le toit; R, Praha, Odeon 1984)
Goscinny, René: Malý Mikuláš (Le petit Nicolas; PP, Praha, BB Art 1997, jako Tamara Sýkorová-Řezáčová)
Goscinny, René: Mikuláš a jeho přátelé (Le petit Nicolas et les copains; PP, Praha, BB art 1997, jako Tamara Sýkorová-Řezáčová)
Goscinny, René: Mikulášovy patálie (VP [z Le petit Nicolas / Le petit Nicolas et les copains / Les récrés du petit Nicolas / Joachim et les ennuis], Praha, Albatros 1970; Praha, Albatros 1973; rozšířené vydání Praha, Albatros 1985; Praha, Albatros 1995)
Goscinny, René: Mikulášovy prázdniny (VP [z Le petit Nicolas / Le petit Nicolas et les copains / Les récrés du petit Nicolas / Joachim et les ennuis], Praha, Albatros 1981; Praha, Albatros 1993)
Goscinny, René: Mikulášovy prázdniny (Les vacances du petit Nicolas; PP, Praha, BB art 1997, jako Tamara Sýkorová-Řezáčová)
Goscinny, René: Mikulášovy průšvihy (Le petit Nicolas a des ennuis; PP, Praha, BB art 1997, jako Tamara Sýkorová-Řezáčová)
Goscinny, René: Mikulášovy přestávky (Les récrés du petit Nicolas; PP, Praha, BB art 1997, jako Tamara Sýkorová-Řezáčová)
Maurice Henry (výtvarná monografie a výbor textů, Praha, Odeon 1967, [Tamara Sýkorová překlad surrealistických textů])
Modiano, Patrick: Mládí (Une jeunesse; R, in: Takoví hodní hoši / Mládí, Praha, Svoboda 1986)
Murger, Henri: Ze života pařížské bohémy (Scènes de la vie de bohème; R, Praha, Odeon 1972)
Pozner, Vladimir: Útěk. Poslední dny Lva Tolstého (Tolstoï est mort; LF, Praha, Lidové nakladatelství 1968)
Radiguet, Raymond: Ďábel v těle (Le Diable au corps; R, Praha, SNKLHU 1960; Praha, Mladá fronta 1970; in: Ďábel v těle / Ples u hraběte d'Orgel, Praha, Tichá Byzanc 1995)
Radiguet, Raymond: Ples u hraběte d'Orgel (Le bal du comte d'Orgel; R, in: Ďábel v těle / Ples u hraběte d'Orgel, Praha, Tichá Byzanc 1995)
Roblès, Emmanuel: Benátky v zimě (Venise en hiver; R, Praha, Svoboda 1985; Praha, X-Egem 2000)
Roblès, Emmanuel: Doktor Valerio (Cela s'appelle l'aurore; R, Praha, Svoboda 1979)
Scribe, Eugène: Povídky královny Navarrské (Contes de la reine de Navarre; D, Praha, Dilia 1975, [Tamara Sýkorová = Karel Kraus])
Simenon, Georges: Augustinova smrt (La mort d'Augustin; R, in: Augustinova smrt / Neděle, Praha, Svoboda 1978)
Solet, Bertrand: Byl jeden kapitán (Il était un capitaine; R, Praha, Mladá fronta 1981)
Zola, Émile: Mistrovské dílo (Oeuvre; R, Praha, Odeon 1996)“48

4.2. Překlady z ruštiny
,,Fedin, Konstantin: Bratři (Bratja; R, Praha, Československý spisovatel 1951; Praha, Melantrich 1968; Praha, Odeon 1981)
Fedin, Konstantin: První radosti (Pervyje radosti; R, Praha, Lidové nakladatelství 1974)
Krapivin, Vladislav: Talisman odvahy (Boltik: dětská literatura, Praha, Lidové nakladatelství 1984)
Priležajeva /Priležajevová/, Marija Pavlovna: Jenom pár dní (Vsego neskol'ko dnej; dětská literatura, Praha, Lidové nakladatelství 1986)
Senkovskij, Osip: Fantastická putování barona Brambeuse (Fantastičeskije putěšestvija barona Brambeusa; satirický cestopis, Praha, Odeon 1985)
Sotnik, Jurij: Míša, mistr na průšvihy (výbor próz pro děti [z Kak menja spasali / Nevidannaja ptica], Praha, Albatros 1977; Praha, Albatros 1988)
Tolstoj, Lev Nikolajevič: Voja a mír (Vojna i mir; R, Praha, SNKLHU 1959, + Vilém Sýkora; Praha Svět sovětů 1961, + Vilém Sýkora; Praha, Naše vojsko 1962, + Vilém Sýkora; Praha, Odeon 1969, + Vilém Sýkora; Praha, Naše vojsko 1976, + Vilém Sýkora; Praha, Odeon 1978, + Vilém Sýkora)“49

4.3. Vlastní jména

S problematikou správného překladu se setkáváme nejen při překládání hlubších, na pochopení náročnějších, rozsahem delších textů, ale i u na první pohled neodborných ,,jednoduchých“ děl, jakými se zdají být pohádky, komiksy bandes desinnées, a další odvětví literatury- Asterix a Obelix nebo Malý Mikuláš toto potvrzují. Už v momentu kdy se nám dostane česká kniha do ruky. Pokud známe její titul ve francouzštině a na obalu čteme ,,Mikulášovy patálie“ a ,,Mikulášovy prázdniny“, můžeme si položit otázku, proč překladatelka nezachovala původní jméno hlavního hrdiny Nicolas a děti a dospívající v knihkupectví netouží po ničem jiném než po ,,Nicolasových patáliích“ a ,,Nicolasových prázdninách“. Možná by to změnilo zabarvení jména a jedna z asociací českých čtenářů po vyslovení názvu knížky by nebylo datum 6.prosince. Určitě není náhodou, že se Tamara Sýkorová rozhodla převádět vlastní jména postav v knihách o malém Mikuláši z francouzštiny do češtiny. Kromě jména Nicolas, jsou francouzská jména chlapců z Mikulášovy party (Clotaire, Alceste, Geoffroy, Maixent, Agnan, Eudes, Rufus) dnes nepoužívaná, zastaralá až archaická. Foneticky tato jména ale nemají mnoho společného. Tamara Sýkorová použila také některá česká zastaralá jména, některá existující a některá smyšlená. Viktorín, Kryšpín, Fridolín, Jáchym, Vendelín, Celestýn, Augustýn, Albín. Při výběru jmen také myslela na jejich fonetickou podobu. Jména členů party končí na -ín či -ýn, jsou tedy lépe zapamatovatelné a zajímavější. Některá z vlastních jmen dokonce přímo souvisí s těmi francouzskými, Joachim a Jáchym jsou jedno a totéž jméno v různých kalendářích.

5. Malý Mikuláš a balón

5.1. Překlad vybraných kapitol
V knize dosud nepublikovaných příběhů jsme z deseti kapitol vybrali čtyři, jejichž překlad navrhneme a okomentujeme jej.



5.1.1. Divadlo
Strejda Evžen k nám dnes přišel na oběd. Strejda Evžen je tatínkův bratr. Má veliký nos, je moc legrační a já jsem rád když k nám přijede; je škoda, že to není často, protože pořád cestuje, prodává věci, hrozně daleko, do Clermont-Ferrand a do Lyonu. Strejda Evžen přijel v poledne, těsně po tom co jsem přišel ze školy, a přivezl nám spoustu dárků: šestery punčocháče a dvě halenky pro maminku, šest párů ponožek a tři kravaty pro tatínka a dva svetry pro mě.

,,Jak dlouho zůstanete, Evžene?“ zeptala se maminka. ,,Kdybych mohl, drahá švagrová“, odpověděl strejda Evžen, ,,zůstal bych navždy.“ Maminka se smála a řekla, že strejda Evžen se nikdy nezmění a požádala ho, aby mluvil alespoň pro jednou vážně.

,,No“, řekl strejda Evžen, ,,odjíždím zítra ráno.“

,,Tak“, řekla maminka, ,,to musíte přijít dnes na večeři.“

,,Ach ne“, řekl strejda Evžen, ,,nerad bych obtěžoval, to bych vám přidával strávníka.“

,,Ó ano, ano!“ křičel jsem. ,,Přijď večer! Ó ano!“

Maminka a tatínek na tom také trvali, a tak strejda Evžen řekl:

,,Tak tedy ano. Ale po večeři vás vezmu do divadla. A Mikuláš půjde samozřejmě s námi; dávají operetu, která se mu určitě bude líbit.“

Zvedl jsem se ze židle, oběhl jsem stůl a pak jsem obejmul strejdu Evžena a už jsem se chystal udělat kotrmelec na koberci když maminka řekla:

,,Ale Evžene, na to zapomeňte! Mikuláš jde po večeři do postele. Zítra má školu. Ne, ne, ne.“

,,Ó mami, prosím! Prosím, mami! Mami, prosím!“ křičel jsem.

,,No, tak pro jednou“, řekl strejda Evžen. ,,Jsem si jistý, že Mikuláš si divadlo zamiluje.“

,,Ó ano!“ křičel jsem. ,,Já mám divadlo rád! Divadlo mám rád nejvíc na světě!“

Všichni se smáli a maminka řekla no, uvidíme, když budu hodný, a já, když jsem viděl, že je vyhráno, jsem se ještě trochu proběhl kolem stolu a všechny jsem obejmul.

Po cestě do školy jsem byl spokojený jako nikdy a zaplavovalo mě teplo, když jsem myslel na to, jak půjdu večer ven. Rád chodím večer ven, ale nechodím často, protože tatínek a maminka mě nenechávají, ale jednou mě tatínek vzal do kina a jednou na Silvestra, kdy jsme šli k paní a pánovi Blédurtovým, což jsou naši sousedi. Taky jsem byl rád, že to povyprávím kamarádům. Jediný kdo byl jednou v divadle je Geoffroy, už je to strašně moc dávno, minulý rok, a celý den nás pak otravoval tím, že říkal, on jde do divadla a my ne. Říkal to, protože chtěl, abychom mu záviděli, ale to na nás samozřejmě neplatilo, a když jsem přišel ten den domů, bylo zle, protože jsem se tatínka zeptal jakto, že všichni můžou jít večer ven a jít do divadla, a já ne, a není to fér, a tatínek se rozzlobil, řekl, že mu jdu na nervy a já jsem nedostal moučník.

,,Hej, kluci!“ zakřičel jsem u vchodu na dvůr školy. ,,Já jdu dnes večer do divadla!“

,,To snad ne!“ řekl Geoffroy.

,,Ano, pane, to ano!“ křičel jsem. ,,To můj strejda, dobrodruh, ten co pořád cestuje, mě pozval! Jdeme na operetu!“

,,Co je to opereta?“ zeptal se Rufus.

,,No, to je divadlo.“ řekl jsem. ,,Pěkné divadlo.“

,,Já to znám“, řekl Clotaire, ,,dávají to v televizi. To je to kde všichni zpívají, a tatínek přepíná program, protože se mu to nelíbí.“

,,Á! Přesně to jsem si myslel“, řekl Geoffroy, ,,To není pravé divadlo.“

,,Ale ano pane!“ křičel jsem, ,,je to pravé divadlo!“

,,Nechtěj mě rozesmát“, řekl Geoffroy, ,,Ty mně přece nebudeš říkat, co je to divadlo! Já tam byl a nikdo tam nezpíval. Tak!“

,,A Clotairovu tatínkovi se to nelíbí“, řekl Maixent, ,,Clotaire to před chvílí řekl.“

,,Clotairův tatínek o tom nic neví!“, křičel jsem, ,,a vy, vy všichni závidíte!“

,,Nesahej na mou rodinu“, řekl Clotaire.

,,Já a závidět“, řekl Geoffroy. ,,Nechtěj mě rozesmát. Nejprve, já jdu do divadla když se mi zachce, je to jednoduché.“

,,Jo“, řekl Maixent, ,,já taky. Řeknu tatínkovi, že tam chci jít a šup, jdu tam.“

,,Já to řeknu tomu mému“, řekl Joachim. ,,Když všichni můžou jít do divadla, proč bych nešel já?“

,,Jo“, řekl Rufus.

,,Odvolej to, co jsi řekl o mém tátovi!“ křičel Clotaire.

Já jsem jim řekl, že jsou ubožáci kteří nikdy nechodí večer ven, a že se budu v divadle dobře bavit, když si na ně vzpomenu. Nemohli jsme se poprat, protože zazvonilo, ale rozhodli jsme se, že už spolu v životě nepromluvíme.

Celou hodinu jsem se těšil na večer, a ještě štěstí, že mě paní učitelka nevyvolala, protože jsem nedával pozor, a paní učitelka se zlobí, když nedáváme pozor.

,,Mikuláši“, řekla mi maminka když jsem přišel domů, ,,běž si nahoru rychle napsat úkoly. Nepůjdeš dnes večer ven jestli nebudeš mít hotové úkoly.“

Šel jsem se učit, ale nešlo mi to, protože jsem byl strašně nervózní, a když jsem skončil, šel jsem dolů do obývacího pokoje, kde byl tatínek a četl si noviny.

,,No“, řekl tatínek a podíval se na hodinky. Evžen tu ještě není... Doufám, že nepřijde pozdě.

,,Ó ne!“ křičel jsem. ,,Ó ne! To nesmí!“

,,Klid, Mikuláši.“ řekla maminka. ,,To dítě má své dny. Vsadím se, že celý den myslel jen na tohle!“

,,Řekni, že strejda Evžen přijde, hmm?“ škemral jsem. ,,Přijde?“

Byl jsem tak nervózní, že jsem měl na kahánku, ale někdo zazvonil, strejda Evžen přišel a já jsem na něj vyskočil a obejmul ho. Strejda Evžen je bezva!

Neměl jsem hlad, a při večeři jsem se bál, že přijdeme pozdě a zdálo se mi, že všichni jí hrozně pomalu, hlavně strejda Evžen, který pořád mluvil a dal si ještě jednu kávu.

,,Nevrť se, Mikuláši“, řekl tatínek, ,,a připrav se. Za chvíli odcházíme, a nebudeme na tebe čekat!“

,,Podívejte se na to dítě“, řekla maminka, ,,padá únavou.“

Řekl jsem, že nejsem unavený ani trochu, šel jsem se nahoru učesat a zase jsem rychle seběhl dolů, protože jsem se bál, že odejdou beze mě.

Divadlo bylo báječné: velký sál, jako v kině, se spoustou světel, spoustou lidí, velkou červenou oponou a pěknými sedačkami, ty byly taky červené. Bylo tam teplo, byl jsem spokojený, maminka seděla vedle mě, položil jsem si hlavu na její paži a když jsem se probudil, dnes ráno, nepamatoval jsem si, jak jsem se dostal do postele.

Divadlo je opravdu pěkné a doufám, že tam budu chodit co nejčastěji!
5.1.2. Velikonoční vejce

Velikonoce mám rád; doma je ten den vždycky zábava. Tatínek ráno začíná malováním vajíček; nechce abych mu pomáhal, protože říká, že jsem nešikovný a že jsem to musel zdědit po mamince. Tatínek je nejdřív maluje v jídelně, ale každý rok – tedy každý, na který si vzpomínám (dva), tatínek musí dokončit malování na půdě, protože vždy jedno nebo dvě vejce rozbije na jídelním stole (letos) nebo spadnou na koberec (loni) nebo na maminčiny šaty (rok předtím, když jsem byl malý) a maminka chce jet ke své matce, a všichni pláčou.

Když tatínek přijde z půdy dolů, má vždy méně vajec než když šel nahoru, ale jsou moc krásné! Jsou modré, červené, zelené, barevné, jako tatínkovy kalhoty. Když jsem mu řekl, že jsem nikdy neviděl nic tak krásného, byl opravdu pyšný. Maminka taky říkala: ,,No ty můžeš být pyšný!“ a myslela to upřímně, ani se u toho nesmála, když to říkala.

Tatínek pak jde schovat vejce na zahradu do trávy. Jelikož je tráva vysoká, je moc těžké je najít. Tatínek říkal mamince, že už tak dlouho nesekal trávu právě aby se dala vejce lépe schovat. Došlo pouze k malé nehodě; tatínek se popral se psem, který si usmyslel, že ta vejce v zahradě najde. Tatínek vyhrál. Ale nesmím jít vejce hledat hned, protože moji kamarádi ze čtvrti mi a přijdou pomáhat a na svačinu.

Moji kamarádi přinesli krásné dárky: čokoládová vejce, čokoládové slepičky, a spoustu dalších čokoládových věcí. Maminka říkala, že ji už při pohledu na to všechno bolí játra. Mně bylo špatně až když jsem to snědl, ale nevadí!

Když kamarádi přišli, tatínek nám v obývacím pokoji řekl: ,,Šup, děti, hledejte vejce!“ a já jsem měl pro tatínka překvapení, protože on si s námi nikdy nehraje!

Řekl jsem: ,,Tati, pojď taky hledat! Schoval jsem tvoje hodinky v trávě!“ Tatínek zčervenal, z legrace vykulil oči a samozřejmě šel taky hledat.

Pan Blédurt, náš soused, se přes živý plot a řekl tatínkovi: ,,Nejsi trochu velký na hledání vajec?“ a začal se smát.

A tak tatínek, který své hodinky pořád nenacházel, zvednul hlavu a řekl: ,,Ty bys nebyl schopný najít svůj nos, aby ses vysmrkal, kdybychom ti neřekli, že je uprostřed tvého tlustého obličeje!“

Tak pan Blédurt řekl, že se vsadí, že najde vejce do třiceti vteřin. Přeskočil živý plot a vyhrál, protože když padal do naší zahrady, rozbil svou botou z jelenice jedno vejce. Tatínek se hrozně smál, protože bota pana Blédurta zežloutla a zmodrala. Pan Blédurt na tatínka koulel očima (ne z legrace) a strčil do něj. Tatínek upadl a vykřikl, protože naše své hodinky, které trochu rozbil, když si na ně sedl. Neviděli jsme konec hádky, protože nás maminka zavolala na svačinu. Šli jsme domů ze zahrady, kde už zůstal jenom tatínek s panem Blédurtem, kteří na sebe křičeli a ten velký pes, který využil příležitosti a a přišel hledat vejce, které jsme nenašli.

Doma jsme se výborně bavili! Měli jsme čokoládu, navíc maminka upekla čokoládový dort, a taky jsme snědli všechny dárky. Vendelínovi, co hrozně rychle jí, bylo špatně jako prvnímu. Za chvíli už bylo špatně všem, kromě Josefa, který je dost hubený, ale může hodně jíst, protože má bezvadné trávení. Má v sobě červíka, kterému je špatně místo něj.

Maminka zavolala všem maminkám mých kamarádů, aby si je vyzvedly. Maminky měly všechny legrační výrazy, když k nám přišly. Vzaly své syny za ruku, strkaly je ven a u toho říkaly mamince, že takhle přecpávat děti, to teda ne.

Potom jsem pochopil, proč měly maminky tak legrační výrazy. Aby vešly do domu, musely přejít zahradu, kde byl tatínek, seděl na trávě v roztrhané košili, krvácel z nosu a říkal věci, které nesmím slyšet, řekla maminka.

Maminka seděla v křesle a měla nepřítomný pohled. Musím říct, že v jídelně byl trochu nepořádek a pár skrvn. Když to uviděl tatínek, chtěl maminku rozveselit a říct jí dobrý vtip. Já jsem byl rád, protože ten vtip znám, tatínek ho říká každý rok. Takže: tatínek má kamaráda, který se jmenuje pan Zvon a každý rok o Velikonocích mu tatínek volá, aby mu popřál šťastnou cestu do Římá, a já se vždycky směju.

Ale letos to nebylo tak, jako každý rok, protože pan Zvon prý tatínkovi řekl, že vlastně den na to opravdu jede do Říma, se svou ženou. A tak maminka začala plakat a říkala, že ona nikdy nikam nemůže jet a že je dobrá jenom na úklid jídelny, která je stejně mizerná.

A tak jí tatínek, aby ji uklidnil, slíbil, že ji vezme do Říma na Hod Boží.

No jo, o Velikonocích jsme se výborně bavili, nikdy na ten den nezapomenu, a tatínek taky ne, dokonce říká: ,,Budu si to pamatovat!“

Doufám, že se také budete bavit tak dobře jako my, a proto přeji: ,,Veselé Velikonoce“!


5.1.3. Svetr
Maminka mi dnes ráno, když mě přišla vzbudit, řekla: ,,Rychle vstaň, Mikuláši, mám pro tebe překvapení.“

,,Autíčko?“, zeptal jsem se. ,,Vagón zboží pro můj vláček? Pero? Rugbyový míč?“

,,Ne“, řekla maminka, ,,svetr“.

Byl jsem zklamaný, protože oblečení není nikdy to pravé překvapení, ale nechtěl jsem zarmoutit maminku, tak jsem nic neříkal, vstal jsem, šel jsem se umýt a když jsem se vrátil do pokoje, maminka mi ukázala svetr, byl světlemodrý a byly na něm tři žluté kačenky, jedna nad druhou, a já jsem se rozbrečel.

,,Co se děje?“, zeptala se maminka.

,,Neobleču si ho“, řekl jsem. ,,všichni kamarádi se mi budou ve škole smát!“

Tak to bylo hrozné. Maminka se hrozně rozzlobila, řekla, že jsem nevděčník, že proběhla spoustu obchodů, aby sehnala takový krásný svetr, že je to moc pěkný svetr, že se v tom nevyznám a že se mám hned obléknout a nedělat drahoty.

,,Je to svetr pro mimino!“, zařval jsem.

,,Chceš na zadek?“, zeptala se maminka.

To znamenalo, že to není pravý okamžik na vtipy, ten svetr jsem si oblékl a sešel jsem s maminkou dolů do jídelny, kde tatínek pil kávu.

,,Den začíná dobře“, řekl tatínek. ,,Slyšel jsem vás křičet. Co se děje?“

,,Děje se to, že tady pánovi Mikulášovi se nelíbí nový svetr, co jsem mu koupila“, řekla maminka. Tatínek se na svetr podíval, vytřeštil oči, začal se smát a řekl mamince: ,,Kde jsi to našla?“

,,U Barbenbloca“, řekla maminka, a nesmála se. ,,Proč, nelíbí se ti?“

,,Ne, ne, tím to není“, řekl tatínek. ,,Ale...nemyslíš si, že je ten prcek už trochu velký na to, aby nosil ty...kachničky?“

,,Možná by měl pan Mikuláš nosit vestu a hodinky?“ řekla maminka a nosem udělala zvuk pfff.

,,Jo! Jo!“, řekl jsem.

,,Mikuláši, mlč!“, zakřičela maminka. ,,Už je toho dost! Dej si kakao, už je čas jít do školy.“

,,Nepůjdu do školy v tomhle svetru!“, zařval jsem. ,,Chci vestu.“

Tatínek bouchnul pěstí do stolu. ,,Mikuláši!“, zakřičel. ,,Se svou matkou budeš mluvit jiným tónem! A když ti něco dá, musíš jí poděkovat a být pyšný na to, že to můžeš nosit.“

,,A ty“, vzlykal jsem, ,,proč ty nenosíš tu kravatu co ti dala maminka?“

,,Kravatu?“, řekl tatínek. ,,Kravatu? Co s tím má co dělat kravata?“

,,Ano, to je pravda“, řekla maminka. ,,Tu kravatu skoro nenosíš. Koupila jsem ji u Barbenbloca. Nelíbí se ti?“

,,Ale jo! Ale jo!“, řekl tatínek. ,,Ale je to slušná kravata, nechci si ji zašpinit, a na nošení do kanceláře je až moc pěkná a... Mikuláši! To už stačí! Vysmrkej se, vypij to kakao a pospěš si, jinak přijdeš pozdě!“

Vyšli jsme spolu, já a tatínek, a na chodníku, předtím než jsme se rozdělili, mi tatínek řekl: ,,Víš, Mikuláši, ženy vždycky nemají stejný vkus jako my, aspoň co se týče našeho oblečení. Neznamená to, že by neměly pravdu, ale nakonec musíš vzít rozum do hrsti a hlavně nikdy mamince nezpůsobit trápení... Tak, běž do školy, hezky se uč a buď hodný... Odvahu!“

Po cestě do školy jsem byl mrzutý, věděl jsem, že až kamarádi uvidí ty kachničky, začnou se mi smát. Ale zapnul jsem si kabát až nahoru, byla vidět jenom ta horní kachnička, která se směje, ale co, jestli mi kamarádi něco řeknou, nafackuju jim, tak je to, na mou duši, a přišel jsem na školní dvůr a měl jsem v krku knedlík.

Kluci právě hráli kuličky a Vendelín se na mě otočil. ,,Budeš hrát?“ zeptal se mě.

,,Ne“ řekl jsem. ,,A vůbec, dejte mi pokoj!“

,,Ale, co ti je?“, zeptal se Viktorín.

,,A jestli se vám můj svetr nelíbí, můžu vám dát klidně pár facek, řekl jsem.“

,,Jéé!“ křičel Augustýn. ,,Kachnička! Mikuláš má kachičku!“ A začal běhat, mávat rukama a křičel na mě: ,,Kvok, kvok! Kvok, kvok!“ Ale srazil se s Polívkou, což je náš dohlížitel a ten nemá rád, když do něj někdo vráží.

,,No tak!“ řekl Polívka. Zbláznil jste se, příteli? Chceš abych tě poslal na hanbu, aby ses tam naučil dělat šaška? Hmmm?“ Polívka odešel a kroutil hlavou, a kamarádi kolem mě udělali kruh. ,,Jůů! Ukaž nám ty svoje kachničky!“ řekl Jáchym. Vrhl jsem se na Jáchyma a už jsem se s ním skoro pral, a v té chvíli zakřičel Kryšpín: ,,Pozor! Polívka!“

,,Prali jste se tady?“ zeptal se Polívka. Podívejte se mi do očí! Hmmm? No jo, všichni se mi dnes ráno zdáte nějací vzrušení. Ať už vás tady nechytím, bando uličníků!“

Když Polívka odešel, řekl jsem kamarádům, že jsou to pitomci, že jsou dneska nějací vzrušení a že už s nimi nepromluvím, a že se už nebudou moci posmívat, až přijdu do školy ve vestě a s hodinkami, které mi rodiče slíbili, ale oni, protože jsou hloupí, pořád dělali ,,Kvok, kvok!“ a chodili jako kačeři, a už jsem jim chtěl nafackovat, ale Polívka zazvonil a my museli do školy, tak jsem se postavil do řady a byl jsem hrozně naštvaný.

V hodině nám paní učitelka vysvětlovala mluvnici, a já jsem za mnou uslyšel Augustýna jak potichu dělá ,,Kvok, kvok“. Kopnul jsem Vendelína, který seděl vedle mě a smál se, a Vendelín upustil svou housku co právě jedl a zařval: ,,Už nás s těma tvýma kachničkama štveš!“

Paní učitelka bouchala do lavice pravítkem a křičela, že se chováme jako malí divoši, že toho má dost, že nás zkrotí, že viděla, jak jsem kopnul svého spolužáka a co to má znamenat, a já jsem se rozplakal a paní učitelka řekla, že to není odpověď a Celestýn se přihlásil a paní učitelka se ho zeptala co chce, a Celestýn řekl: ,,Je to kvůli jeho svetru, paní učitelko. Posmívají se mu protože na něm má kachničky.

Paní učitelka vykulila oči a řekla mi abych šel ke katedře. Šel jsem tam s pláčem, paní učitelka se na mě podívala a řekla: ,,Ale to je krásný svetr! Tak elegantní! Máš štěstí, že ti tví rodiče kupují tak pěkné věci! Neposlouchej své kamarády, Mikuláši! Oni jenom závidí! Vidíš, ani je nepotrestám, nestojí mi za to. Tak už neplač, moc ti to sluší.

A paní učitelka mě pohladila po hlavě, poplácala mě po tváři, utřela si ruku, řekla mi, abych se vysmrkal a šel se posadit, a vyvolala k tabuli Kryšpína.

Byli jsme s maminkou ten večer moc pyšní, když nám zavolala Augustýnova maminka aby se mé maminky zeptala, kde ten můj svetr koupila.

1   2   3   4


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət