Univerzita palackého V olomouci filozofická fakulta Katedra romanistiky Soňa Mališová

Malý Mikuláš a balón – překlad a komentář

Vedoucí práce: Mgr. Jitka Uvírová, Ph.D.

OLOMOUC 2010

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen

uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci, dne 11. května 2010

Soňa Mališová

Poděkování

Děkuji Mgr. Jitce Uvírové, PhD. za odborné vedení práce, za poskytování cenných

rad k práci a za její vstřícnost.

II. Překlad

2.1. Překladatelský proces.........................................................................................4

2.2. Jak překládat.......................................................................................................4

2.3. Odlišná mimojazyková skutečnost.....................................................................5

2.4. Překladatelské zásady.........................................................................................7

2.5. Problémy překladu..............................................................................................8

2.6. Metody překladu.................................................................................................9

2.7. Srovnání francouzštiny a češtiny........................................................................11

III. Malý Mikuláš – četba pro děti i dospělé

3.1. Autoři..................................................................................................................14

3.1.1. René Goscinny.................................................................................................14

3.1.2. Jean-Jacques Sempé.........................................................................................17

3.2. Historie Malého Mikuláše...................................................................................18

3.3. Postavy.................................................................................................................19

IV. Překlad T. Sýkorové-Řezáčové

4.1. Překlad z francouzštiny.........................................................................................21

4.2. Překlad z ruštiny....................................................................................................23

4.3. Vlastní jména.........................................................................................................23

V. Malý Mikuláš a balón

5.1. Překlad vybraných kapitol.....................................................................................24

5.1.1. Divadlo................................................................................................................24

5.1.2. Velikonoční vejce................................................................................................27

5.1.3. Svetr....................................................................................................................28

5.1.4. Televize u Kryšpína............................................................................................31

5.2. Komentář.............................................................................................................33

VI. Závěr.......................................................................................................................37

VII. Resumé..................................................................................................................38

Bibliografie.....................................................................................................................40

Těmito a dalšími otázkami se budu ve své práci zabývat. Nejprve shrnu základní informace o překládání prózy, o překladatelově práci, přičemž se budu zaměřovat na překlad z francouzského jazyka. Uvedu také některé z podstatných rozdílů mezi českým a francouzským jazykem a pokusím se tedy odpovědět na otázku, proč je překlad z těchto jazyků často komplikovaný. Poté přejdu k vybranému dílu – ,,Malý Mikuláš a balón a jiné nevydané příběhy“, které je poslední z vydaných knih o Malém Mikuláši, dětském hrdinovi prožívajícím se svou partou různá dobrodružství.

Překlad těchto knih není jednoduchý, u nás se tohoto úkolu ujala Tamara Sýkorová-Řezáčová a mistrně se s ním vypořádala. Děj knihy se odehrává v 50. letech 20. století ve Francii, jsou zde tedy společensko-historické skutečnosti, kterým je třeba podřídit atmosféru knihy a použitý slovník. Na druhou stranu víme, že v některých případech by měl překladatel přiblížit kontext francouzský českému prostředí a poněkud pozměnit originál. Najít vyváženost těchto dvou aspektů by měl být cíl každého literárního překladatele.

Ve své práci bych chtěla rozebrat překlad Tamary-Sýkorové Řezáčové a na konkrétních příkladech poukázat na pravidla správného překladu. Vzhledem k tomu, že ,,Malý Mikuláš a balón a jiné nevydané příběhy“ ještě nebyl do češtiny přeložen, navrhnu překlad vybraných povídek a jeho komentář.

autor překladatel čtenář

cizojazyčný text text v jazyce překladatelově

skutečnost ---- výběr/formulace-----------------čtení/překlad-----------------------čtení/konkretizace.“¹

Tento komunikační řetěz vyjadřuje proces, na jehož začátku je autor píšící dílo ve svém jazyce, a na konci čtenář s již přeloženou knihou v ruce. Prostřední fáze, fáze překladatelovy práce, je neméně důležitá než samotná práce autora. Práce překladatele obnáší tři základní fáze: Pochopení předlohy, interpretace předlohy a přestylizování předlohy. Po výběru díla a seznámení s ním je nezbytné jej dokonale načíst a nastudovat si souvislosti historické a společensko-kulturní, které práci nepochybně ovlivnily a až poté teprve začít s překladem. Někteří překladatelé se zaměřují na určitého zahraničního autora a velká část jejich práce se soustřeďuje na díla jednoho spisovatele a to jim umožňuje výbornou znalost autorova stylu.

2.2. Jak překládat

Ve své knize České teorie překladu (2. díl) Jiří Levý uvádí pod názvem Anketa o překládání několik názorů překladatelů na překlad jak poezie tak prózy. Například Jindřich Hořejší se zamýšlí takto:

,,Překlad má být především česká slovesná práce. Musí však dát také autorovi, co jest autorovo. Má být dále doslovný. Spojit obé je právě ono umění, na něž je nutno překladatelství povýšit. Není spisovatele, který by byl formálně tak původní tvůrčí osobnost, aby se slohově vymykal druhu řeči, mluvené národem, z něhož vyšel. Může mít své zvláštnosti, mluvu, která jest jen jemu vlastní, vždycky však to bude duchu mateřštiny. A má-li každá řeč svého ducha, někdy tak rozdílného jako při řečech latinského původu a původu slovanského, je nutno, aby toho bylo dbáno i u překladatelů. Duch řeči francouzské musí se obracet k duchu řeči české, ne francouzská litera k liteře české. Pak nebude možno, aby se násilnosti, v našem případě galicismy a vůbec příznaky ducha latinského, vydávaly za charakteristiku toho kterého francouzského autora s tvrzením, že to je právě jeho odlišnost. Pro zvláštnosti, pro původní slohové novosti je nutno najít ekvivalent – v duchu českého jazyka. A to je úkol, neprostší povinnost překladatelova.“²
2.3. Odlišná mimojazyková skutečnost
Nalézt ekvivalent pro zvláštnosti původního jazyka v jazyce českém bývá často velmi nelehké. Jazykovědec Georges Mounin ve své knize Teoretické problémy překladu tvrdí, že tento nejbližší přirozený ekvivalent je zřídkakdy dán jednou provždy. ,,V rozmezí pouze dvou století nemají už stejná slova vždycky stejný význam.“ ³ V některých případech je samozřejmě marné jej hledat a slovo je třeba vyjádřit opisem. ,,Jak přeložit do angličtiny alespoň tři nebo čtyři slova z padesáti existujících, které v roce 1959 označovaly v oblasti provensálského města Aix ten či onen druh chleba (baguette, flûte, couronne, fougasse, fusée atd.)? Georges Mounin jich uvádí úctyhodný výčet. A naopak, podle skromnějšího rejstříku: přeložíme-li skotský ,,scone“ a anglický ,,muffin“ francouzským ,,petit pain“ (houska), nepřeložili jsme vlastně nic.“ ⁴

V některých případech je zkrátka nemožné převést označení pro skutečnost ve světě jednoho národa běžnou do světa jiného národa, pro který je tato skutečnost neznámá, či dokonce nepředstavitelná. Příklad pečiva je poměrně běžným ,,překladatelským oříškem“, podobným je i příklad měn – rubl či frank nepřekládáme, protože tyto věci v jiné zemi než v té domovské neexistují. Například v exotických souvislostech existují však i extrémnější případy - ,,Jak přeložit ,,hory“ Indiánům z naprosto rovného poloostrova Yucatán, jehož nejvyšší místo dosahuje 30 metrů?“⁵ Abychom vyřešili tento problém, je třeba mít na paměti starý výrok Étienna Doleta : ,,Zaprvé je třeba, aby překladatel dokonale pochopil smysl a látku autora, jehož dílo překládá.“⁶

Jak tuto situaci řešit? ,,Vysvětlit o co se jedná v poznámce pod čarou (…)? Poznámka pod čarou je pro překladatele ostudná...“⁹ Druhou a ve většině případech vhodnější možností je tzv. ,,vnitřní vysvětlivka“. Výše zmíněné ,,les trois coups“ překladatel stručně charakterizuje. ,,Překladatel se zde může uchýlit k tzv. vnitřní vysvětlivce (stručnému vysvětlení), např.: Už brzy měly zadunět tři údery, oznamující začátek představení...“¹⁰ V kapitole ,,Metody překladu“ je uvedeno sedm stupňů převodu originálu do cílového jazyka; jedním z nich je adaptace – přizpůsobení odlišné mimojazykové skutečnosti pojmu bližšímu v jazyce cílovém – která je stupněm nejvolnějším. I v tomto případě ji můžeme použít: ,,Má i jinou možnost, adaptaci: Už brzo mělo zvonit začátek představení..., Každou chvíli se mělo ozvat třetí zvonění...(setřel by se tím ovšem slohový účin prostředí).“¹¹

Bohumil Štěpánek se v Anketě vyjádřil ostřeji:

,,Tedy: jak překládat? Rozbijte originál! Požadavek možná že kacířský, ale neúprosný, neboť je jediným přiznáním pravdy a přijetím podmínek tohoto světa, neboť vše ostatní je lží a pokrytectvím. Rozbijte originál! Nelpěte svatě na mistrech, nechtějte nadlidsky cítit je svatě a zbožně a marně, nechtějte nic marně přenášet do jiných proudů a do jiného světa. Nemáte přec těchže prostředků jako při kopii obrazu, bohudík. Přenosem slova se promění všecko, nač sáhnete, nikoliv ,,setře ráz, překladem věc ztrácí“, ale promění, dočista, nadobro promění i v rukou nejšetrnějších a nejněžnějších. Autorův svět je monopolem určité doby a národa a jeho osoby.“¹²

I podle Bohumila Štěpánka tedy není cílem správného překladatele úporná snaha napodobit svět oblasti, národa a prostředí, ve kterém byla kniha napsána, natož pak svět autorův, tato snaha je podle něj dokonce marná. I když se pod rukama překladatele dílo promění, ať už chce či nechce a originál opravdu ,,rozbije“, svět přeložené knihy by se měl podobat světu originálu co nejvíce je možné.
2.4. Překladatelské zásady

Každý zkušený překladatel má svůj systém překládání, nicméně některá pravidla by měla být dodržována bez ohledu na to, co a koho překládáme. Ať už je styl překládané látky jakýkoliv, naším hlavním úkolem je se jej držet a pokusit v našem jazyce vyjádřit co nejvěrněji jak jednotlivé výrazové prostředky tak uchovat celkové vyznění textu. V některých případech je možné ponechat text v kontextu originálu, jindy je ale třeba jej přiblížit našemu společensky-kulturnímu prostředí.

Není lehké dosáhnout umění rozhodování kdy a do jaké míry text pozměnit tak, že se nebude jednat o doslovný překlad, ale že budou použity výrazy více či méně ekvivalentní výrazům problematickým v originálu. Čtenář by navíc neměl být ochuzen o žádné ze zamýšlených ale i nechtěných sdělení původního textu. ,,Překladatel vychází ze smyslu a provádí všechny své překladové operace uvnitř významové čili sémantické oblasti.“¹³

Jiří Levý navrhuje stanovení překladatelových zásad tím, že se zamyslíme nad těmito protikladnými tezemi:

,,Překlad musí reprodukovat slova originálu.

Překlad musí reprodukovat ideje originálu.

Překlad se má dát číst jako originál.

Překlad má být čten jako překlad.

Překlad by měl obrážet styl originálu.

Překlad by měl ukazovat styl překladatelův.

Překlad by měl být čten jako text náležející do doby originálu.

Překlad by měl být čten jako text náležející do doby překladatelovy.

Překlad může k originálu něco přidávat nebo z něho něco vynechávat.

Překlad by neměl nikdy k originálu nic přidávat a nic z něho vynechávat.

Překlad veršů by měl být proveden v próze.

Verše by měly být překládány ve verších.“¹⁴

Pro některé z těchto tezí se zkušený překladatel rozhodne bez dlouhého přemýšlení, některé ale nejsou tak jednoznačné. V různých situacích volíme různé zásady překládání. Obecným názorem je, že překlad by měl hlavně zachovat dojem čtenáře z díla a toto pravidlo je tedy nejdůležitější zásadou překladatele.

Co se týče jednotlivých slov použitých v originálu, je třeba zvážit, zda jsou vhodná pro použití v našem kontextu, aby se nejednalo o pouhý doslovný překlad, který ve výsledku bude působit strojeně. Pro překlad jsou ideje podstatnější, ty je třeba zachovat a tomu podřídit jednotlivé výrazové prostředky. Styl překladatele a styl autora je lepší neoddělovat, styl autora je nezbytné při překládání díla uchovat, přítomnosti stylu překladatele se ovšem nevyhneme. Dobu originálu (a tedy použití výrazových prostředků) měnit nemůžeme.

Při čtení zahraničních děl přeložených do češtiny se můžeme setkat jak s překlady úspěšnými, které dokonale zachovávají umělecký zážitek získaný při čtení originálu, tak s překlady kostrbatými, nejasnými a nepřirozenými. ,,Překladatel má usilovat o to, aby přeložený text byl co ,,nepřirozenější“ (přičemž ,,přirozeností se myslí souhlas s vnitřními zákonitostmi cílového jazyka). Pokud se toto překladateli nepodaří, vzniká tzv. text šroubovaný. Čtenáři na něm stále něco vadí. Někdy to pociťuje spíše podvědomě (vyjádření není dostatečně ,,svižné“), jindy jde o chyby zcela výslovné. Mluví se pak např. o ,,překladové češtině“ (…); o tom, že z překladu ,,kape originál“.“¹⁵ Pokud známe zákonitosti původního jazyka, můžeme se na ně při četbě přeloženého textu zaměřit a často tak odhalit, co vedlo překladatele k použití chybného výrazu v našem rodném jazyce. Zejména u začínajících překladatelů můžeme pozorovat problém ,,zrádných slov“ - ,,faux amis“. ,,Zrádnými slovy bývají obvykle nazývána taková slova, která svým původem nebo vnější podobou si ve dvou jazycích odpovídají, ale která vývojem v různých jazykových prostředích nabyla odlišného významu.(...) Pro začínajícího překladatele nebo tlumočníka mohou být tato slova nebezpečná, neboť vyvolávají klamný dojem, že jejich převedení do druhého jazyka je téměř (ne-li zcela) automatické, že se nabízí samo. Ve skutečnosti může dojít k různým nedopatřením, někdy jen humorným, jindy však i vážnějším.“¹⁶

Podle typu překládaného díla můžeme charakter překladu dělit na odborný a umělecký. ,,Podle toho se pak teorie překladu pokládá za disciplínu lingvistickou nebo literárněvědnou. Do kompetence jazykovědy patří srovnávací zkoumání dvou jazykových systémů; znalost jeho výsledků je samozřejmým překdpokladem překladatelovy řemeslné výzbroje.“¹⁷ Dalšími nezbytnými překladatelskými činnostmi jsou ,,kritický odhad, jak budou hodnoty díla působit ve vztahu k životní problematice překladatelova prostředí, volba interpretačního stanoviska, přetransponování uměleckých skutečností v něm zobrazených i jeho stylistických rovin do nového kulturního prostředí a jazyka atd.“¹⁸

,,Překladatelství je typickou činností lidí, jejichž duševní klima dá se vystihnout slovem, že žijí pod dvojím nebem; že vzešli z přechodného věku, že žijí na rozhraní. Nejenom že se stávají zprostředkovateli dvou kultur: ale vkládají do své práce svoje podvojné sklony a jsou na stráži, aby různorodé prvky, z nichž je složen jejich duch, nesměšovaly se v nějakou beztvarou veličinu, jež by byla poloviční vědou a polovičním a polovičním uměním, jež by byla zkrátka polovičatostí.“¹⁹

,,Již roku 1913 formuloval jeden z pozdějších spoluzakladatelů Pražského lingvistického kroužku, Vilém Mathesius, funkční hledisko při překládání: ,,(...) vlastní podstata přebásnění je úsilí o vzbuzení uměleckého účinku i třeba jinými literárními prostředky než jakých bylo užito v originálu. (…) často stejné – nebo přibližně stejné – prostředky docilují účinků různých. Zásada, že důležitější je rovnost uměleckého účinku než stejnost uměleckých prostředků, jest důležita zejména při překládání děl básnických.“²⁰

,,I podle Romana Jacobsona se umělecky nejvíce přiblížíme k originálu tehdy, když pro ohlas cizojazyčného básnického jazyka je zvolena forma, jež v kruhu forem daného básnického jazyka funkčně, nikoli zevně, odpovídá formě originálu.“²¹

Tuto zásadu bychom měli dodržovat jak při překládání jak prózy tak poezie – přebásňování. ,,Jestliže již běžné překládání v sobě má kromě odborné zběhlosti také něco z umění, pak u přebásňování se stává umělecká stránka prvořadou.“ Překladatelé-básníci jsou ještě více omezeni zevní formou originálu než překladatelé prózy, i pro ně je ale funkční hledisko zásadní.
2.6. Metody překladu
,,Překládat podle celkového smyslu výpovědi – to je základní pravidlo překladatelovo. Málokdy totiž překladatel může postupovat podle jednotlivých slov; častěji se musí zmocnit celého sdělení a převést je opět jako celek, tentokrát odpovídající zvyklostem druhého jazyka. Překladatel má být vždy veden představou: Jak by se v dané situaci spontánně vyjádřil rodilý mluvčí? Nápis na francouzském hasicím přístroji Craint la gelée Čecha na první pohled překvapí, neboť se od českého upozornění Chraňte před mrazem značně liší. Avšak pro překlad je rozhodující právě ta formulace, které užívá druhý jazyk, není-li jeho vyjádření ovlivněno jazykem výchozím.“²²

I z těchto důvodů je pro umělecký překlad značně nevhodný tzv. strojový překlad. Se systémem strojového překladu se můžeme setkat na dnes velmi populárním vyhledávači http://www.google.com, který systém automatického překládání do jiných jazyků využívá. Po kliknutí na odkaz Přeložit stránku se nám zobrazí kostrbatý a často komický text, který nebyl už na první pohled přeložen člověkem. Pro účely pouze informativní je tento překlad často dostačující, ale umělecká hodnota zcela chybí. ,,Praktické cíle a postupy strojového překladu jsou v tomto okamžiku v mnoha směrech protichůdné cílům uměleckého překladu. Při sestavování lexikálních tabulek jde o to, redukovat významová pole slov tak, aby jednomu slovu jazyka výchozího odpovídalo pokud možno zase jedno slovo jazyka cílového; v uměleckém překladu jde naopak o emancipaci od mechanických lexikálních ekvivalentů a o využití skupin synonym.“²³

,,J.P. Vinay – J. Darbelnet uvádějí ve své ,,Stylistique comparée du français et de l´anglais (§§ 30-40) 7 stupňů převádění slov, obratů nebo sdělení z výchozího jazyka do jazyka cílového. Tři první stupně jsou převodem přímým, čtyři vyšší stupně představují převod volný.

Nejsnazším vyjádřením originálu (,,překladem nulovým“) je prosté převzetí výchozího jazyka: např. v českém textu citace rčení Cherchez la femme.

Druhým stupněm je kalk – jazykový ,,obtisk“, např.: le préfet de police policejní prefekt.

Třetím stupněm je doslovný překlad. Lze ho použít tam, kde proti němu v cílovém jazyku není žádných překážek: Mon frère aime la musique. Můj bratr má rád hudbu.

Překladatelské umění se projevuje hlavně u čtyř vyšších, volnějších stupňů překládání – tedy tam, kde cílový jazyk nesnese vyjádření přesně stejné, jakého užívá jazyk výchozí.

Je to předně tzv. transpozice – posun (hlavně mezi jednotlivými slovními druhy): např. místo francouzského podst. jména bude v češtině jméno přídavné (l´artiste-peintre akademický malíř) nebo sloveso (le cycle ,,Connaissance de la musique“ cyklus ,,Poznáváme hudbu“); jindy místo francouzského přídavného jména bude v češtině příslovce (Tu as l´air un peu fatigué. Vypadáš nějak unaveně.); opět jindy se vyjádří čeština předponou tam, kde francouzština užije slovesa (dojídat finir son assiette) apod. O tom viz jednotlivé kapitoly.

Modulace – přeladění – znamená odlišné jazykové ztvárnění téže skutečnosti (viz tuto kapitolu). Např. francouzština má zápornou představu l´occupation insuffisante pro český kladný pojem nadměrný byt. Jindy je to převedení obecného vyjádření na konkrétní: ,,...une guêpe entra dans ma gorge.“ (J.Cayrol: ,,Les corps étrangers“) ,,...vletěla mi do krku vosa“; opět jindy část za celek: je vais vous laisser un mot nechám vám vzkaz apod.

Ekvivalence – úhrnný překlad – zhruba odpovídá tomu, co v této kapitole nazýváme překladem podle celkového smyslu výpovědi: stejné sdělení se převádí různými jazykovými prostředky. Je tomu tak zejména u různých rčení, přísloví a příznačných obratů: Il ne se tue pas au travail. Ten se prací nepřetrhne. Il était ivre mort. Byl zpitý do němoty; apod.

Nejvolnějším překladem, nejzodpovědnějším typem je tzv. adaptace – přizpůsobení odlišné mimojazykové skutečnosti pojmu bližšímu v jazyce cílovém: ,,...si j´avais envie de votre crêpe“ (R. Rolland: ,,Colas Breugnon“) ,,...kdybych měla chuť na vaše buchty“ (přel. J. Zaorálek).

Jednotlivé způsoby se mohou mísit: vyjádříme-li francouzský nápis haut – bas (na přepravované zásilce) českou výzvou Neklopit!, jde tu jednak o transpozici (místo příd. jména resp. příslovce – sloveso), jednak o modulaci (místo konstatování – výzva). Podobně dvojice: Au feu! Hoří!“²⁴