Masarykova univerzita v Brně Přírodovědecká fakulta
|
|  Yüklə 1.84 Mb.
|
5.2. Třída Festucetea vaginatae Zahrnuje psamofytní a stepní společenstva písečných dun kontinentální až subkontinentální květenné oblasti (Moravec et al. 1995, Valachovič et al. 1995). Tato společenstva jsou svými nároky, fyziognomií a floristickým složením podobná společenstvům kontinentálních stepí (Valachovič et al. 1995). 5.2.1. Svaz Festucion vaginatae Vytváří se jako druhotná vegetace na stabilizovaných píscích v návaznosti na společenstva svazu Corynephorion canescentis (Vicherek 1975, Moravec et al. 1995). Centrum rozšíření má v panonské květenné oblasti na bazických i kyselých substrátech. Povaha substrátu podmiňuje rozdílnost v druhovém složení (Mucina et al. 1993, Valachovič et al. 1995). Diagnostické, konstantní a dominantní druhy svazu jsou uvedeny v tabulce 3. 5.2.1.1. Asociace Diantho serotini-Festucetum vaginatae Druhově bohaté fytocenózy asociace se vyznačují téměř uzavřenými až plně uzavřenými porosty, i mechy a lišejníky mají vysokou pokryvnost. Svým původem je asociace druhotná, odvozená od lesních společenstev svazu Genisto germanicae-Quercion a svazu Quercion pubescenti-petraeae. Zeměpisným rozšířením je pravděpodobně omezena výhradně na území jižní Moravy a jihozápadního Slovenska (Vicherek 1975, Valachovič et al. 1995). Sukcesně tato asociace navazuje na pionýrské porosty asociace Corniculario aculeatae-Corynephoretum canescentis (Valachovič et al. 1995). Tab. 3. Diagnostické, konstantní a dominantní druhy svazu Festucion vaginatae. Pokud je druh zastoupen ve více skupinách, jejich zkratky jsou uvedeny v závorce za druhovým jménem: C = konstantní druh, Dg = diagnostický druh, Dm = dominantní druh.
5.3. Třída Festuco-Brometea Zahrnuje xerotermní až semixerotermní travinobylinná společenstva osídlující často bazické, živinami bohaté substráty (vápnité písky a spraše). Třída sdružuje původní stepní společenstva východní Evropy i společenstva druhotná, rostoucí na bývalé lesní půdě (Pott 1995). Na vátých píscích jižní Moravy se uplatňuje v menší míře než dříve jmenované třídy a představuje pozdní sukcesní fázi. 5.3.1. Svaz Koelerio-Phleion phleoidis Zahrnuje suché trávníky rostoucí na kyselých půdách v subatlantské až subkontinentální oblasti (Moravec et al. 1995). Společenstva osídlují bázemi chudé půdy, vyvíjející se například na žule, rule, břidlicích a na píscích (Chytrý et al. 2007). Diagnostické, konstantní a dominantní druhy svazu jsou uvedeny v tabulce 4. Tab. 4. Diagnostické, konstantní a dominantní druhy svazu Koelerio-Phleion phleoidis. Pokud je druh zastoupen ve více skupinách, jejich zkratky jsou uvedeny v závorce za druhovým jménem: C = konstantní druh, Dg = diagnostický druh, Dm = dominantní druh.
6. Charakteristika studovaného území 6.1. Vymezení území a jeho přírodní poměry Hlavní část studovaného území leží v prostoru lesa Doubrava a jeho okolí. Území je ohraničeno pomyslnou linií procházející přes Bzenec, Moravský Písek, Rohatec a Hodonín, od Hodonína podél řeky Kyjovky přes Milotice, Vlkoš a Vracov zpět k Bzenci. Ostrůvky písků leží i v aluviu dolního toku Moravy mezi Mikulčicemi, Moravskou Novou Vsí a Tvrdonicemi (obr. 1). Okrajová oblast leží v Bořím lese západně od Břeclavi mezi Poštornou, Hlohovcem a Valticemi. 
Obr. 1. Vymezení hlavní oblasti jihomoravských písků na mapě (www.geodezie.cz). Souvisle zalesněná (zelená) plocha od Bzence po Hodonín je les Doubrava. Oblast jihomoravských písků je součástí nejsevernějšího výběžku Vídeňské pánve – Dolnomoravského úvalu, jehož nadmořská výška se pohybuje mezi 150 až 275 m. Na západě je úval ohraničený Věstonickou bránou, na východě Bílými Karpaty, na severu Ždánickým lesem a Chřiby. Na jihu navazují nížiny Slovenské republiky a Rakouska (Vídeňská pánev). V podloží leží třetihorní mořské a jezerní usazeniny: vápnité pískovce, slepence, vápence, jíly, slíny, písky, štěrky aj. Vývoj povrchových tvarů začal ve svrchním pliocénu, kdy vyschly poslední zaplavované pánve a průtoková jezera. Na vynořeném povrchu se vytvořila říční síť, akumulace a eroze vodních toků pak dala vznik stupňovitým říčním terasám. V pleistocénu byly ze štěrkopísčitých a písčitých říčních teras vyváty písky, jejichž mocnost místy dosahuje až 13 m. V údolních nivách se v několika časově oddělených obdobích vytvořilo souvrství povodňových sedimentů, jejichž ukládání se v souvislosti s intenzivnějším odlesňováním od 11. století ještě urychlilo. Nánosy povodňových sedimentů překryly větší část eolických písků. Základním typem půd jsou arenosoly, v menší míře jsou zastoupeny černozemě, nivní půdy, podzoly a hnědé půdy, okrajově i pelosoly, rendziny a hnědozemě. Půdotvorným substrátem arenosolů jsou extrémně minerálně chudé písčité sedimenty. Hlavním půdotvorným pochodem je slabá humifikace probíhající v nejsvrchnější části půdního profilu, humusový horizont je mělký a nasedá přímo na matečný substrát. Půda je velmi lehká, písčitá, extrémně vodopropustná a vysýchavá, s velmi špatnými sorpčními vlastnostmi. Písek je křemitý, světle žlutý až bělavě žlutý, jen velmi slabě hlinitý a s proměnlivou zrnitostí, převládají zejména zrna o průměru 0,1 až 0,5 mm. Písky mají nízkou vododržnost, rychlou propustnost a vysýchavost, malý kapilární zdvih a vysokou provzdušněnost. Po chemické stránce jsou středně až silně kyselé (pH 4,5–5,5). Území jihomoravských písků patří k našim nejteplejším a nejsušším oblastem. Léto je dlouhé, velmi teplé a suché až velmi suché, jaro i podzim jsou teplé a krátké. Zima je krátká, mírně teplá a suchá s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Průměrné roční srážkové úhrny se pohybují mezi 550 až 600 mm. Suchost podnebí je dána zejména nestejnoměrným rozložením srážek během roku, vysokou teplotou vzduchu, vysokým výparem z půdního povrchu a nízkou relativní vzdušnou vlhkostí (roční průměr je 73–75 %). Průměrná roční teplota je 9,0–9,5 °C, nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou mezi -2,3 a -1,5 °C, nejteplejší červenec s průměrem 19,1 až 20,1 °C. Převládající proudění vzduchu je severozápadní. Zpracováno podle: Šeda (1957), Demek (1965), Vicherek (1975), Quitt (1984), Tomášek (1995), www.chmu.cz.
Ve studovaném území převládají vysazené borové monokultury nahrazující lesy původní, kterými pravděpodobně byly acidofilní doubravy svazu Genisto germanicae-Quercion. Mozaikovitě se vyskytují porosty subxerofilních doubrav svazu Aceri tatarici-Quercion, acidofilních doubrav svazu Genisto germanicae-Quercion a dubo-habrových hájů svazu Carpinion. V okolí řek a v mokrých sníženinách dominují luhy a olšiny svazů Alnion glutinosae a Alnion incanae nebo fragmenty vegetace vysokých ostřic. Náhradní vegetaci na otevřených písčinách tvoří svazy Corynephorion canescentis, Armerion elongatae, Festucion vaginatae a Koelerio-Phleion phleoidis. Jihomoravské písky leží ve středoevropské květenné oblasti, do druhového složení však pronikají i některé prvky jiných oblastí. Ve vegetaci trávníků na písku se objevují následující geoelementy: Ze submediteránních prvků Alyssum montanum ssp. gmelinii, Cruciata pedemontana, Dictamnus albus a Verbascum phoeniceum. Subatlantské prvky reprezentují druhy Armeria vulgaris, Corynephorus canescens, Jasione montana a Spergula morisonii. Prvky kontinentální zastupují Carex stenophylla, C. supina, Draba nemorosa, Helichrysum arenarium a Silene viscosa. Ponticko-jihosibiřské druhy jsou Echium maculatum, Gladiolus palustris a Linaria genistifolia. Panonský geoelement zastupuje Festuca vaginata ssp. dominii, perialpidský Biscutella laevigata. V prosvětlených doubravách na písku jsou zastoupeny následující geoelementy: Mediteránní, submediteránní a balkánské prvky představují druhy Cornus mas, Dictamnus albus, Iris variegata, Lithospermum purpurocaeruleum, Saxifraga bulbifera a Teucrium chamaedrys. Subatlantskými prvky jsou Genista germanica, Cytisus scoparius a Danthonia decumbens. Kontinentální druhy zastupují Adonis vernalis, Anemone sylvestris, Asperula tinctoria, Astragalus danicus, Carex ericetorum, Dianthus superbus, Laserpitium prutenicum a Scorzonera purpurea. Zastoupeny jsou i perialpidské až dealpinské druhy Biscutella laevigata, Botrychium lunaria, Carex fritschii, Daphne cneorum, Festuca amethystina a Tephroseris integrifolia. V borech se vyskytují druhy demontánního charakteru, navíc vesměs oceanické: Blechnum spicant, Calluna vulgaris, Lastrea limbosperma, Lycopodium clavatum, Nardus stricta, Oxalis acetosella, Pteridium aquilinum, Pyrola rotundifolia a Vaccinium myrtillus. Zpracováno podle Mikyška et al. (1970, 1972), Grulich (1987, 1995), Řepka (1997), Neuhäuslová et al. (1998).
Oblast vátých písků byla pravděpodobně souvisle porostlá lesem od konce atlantiku (Rybníčková & Rybníček 1972). Podle výsledků pylové analýzy byl původní les dubo-borový a dubový, převládal Quercus robur s podstatnou účastí Pinus sylvestris. Podrobné písemné doklady o stavu lesů pocházejí až ze 16. století. Jsou v nich zmiňovány lesy s převahou dubu doplněného lípou, javorem, jilmem, místy jasanem a divokou třešní (Nožička 1957). V této době již byla část lesních porostů zničená pastvou, kácením a těžbou hrabanky. V 18. století dosáhlo odlesnění maxima a na území lesa Doubrava vznikly volné plochy aktivních přesypových písků. Byly tak uměle vytvořeny podmínky vhodné pro růst psamofilní vegetace. Nelze ovšem s jistotou tvrdit, zda a v jaké míře byla vegetace otevřených písků v tomto území vyvinuta dříve, v době souvislého zalesnění (Vicherek 1975). Na počátku 19. století začalo rozsáhlé zalesňování, zejména borovicí (Grulich 1995). V Doubravě dnes proto dominují borové monokultury, doubravy jsou ve větší míře zastoupené jen v jihozápadní části lesa. Odlesněné plochy písků se zachovaly podél železniční trati mezi Rohatcem a Moravským Pískem (protipožární pás bezlesí) a na vojenských cvičištích. Na rozdíl od Doubravy, která sloužila zejména k těžbě dřeva, byl Boří les jako majetek Lichtenštejnů uměle vysázen, v 16. století částečně parkově upraven a místy doplněn o exotické dřeviny (David et al. 2003). Dnes v něm rostou hlavně kulturní doubravy, bory, ale i akátiny (Grulich 1995).
Hlavní částí výzkumu v terénu byl popis vegetace pomocí fytocenologických snímků (dále v textu používám zkrácený termín „snímek“). Zaznamenávala jsem je metodou curyšsko-montpellierské školy (Moravec 1994) v květnu až červenci v letech 2003–2006. K vyjádření pokryvnosti druhů jsem použila rozšířenou devítičlennou Braun-Blanquetovu stupnici (Westhoff et van der Maarel 1978). Většinu snímků jsem zaznamenala na čtvercové ploše o velikosti 16 m², na některých prostorově omezených lokalitách jsem použila obdélníkovou plochu menší velikosti. Určovala jsem cévnaté rostliny, mechorosty i lišejníky. U každého snímku jsem odhadla sklon a orientaci svahu, odebrala vzorky půdy pro měření pH a zaznamenala nadmořskou výšku a zeměpisné souřadnice. Nadmořskou výšku jsem určila pomocí turistické mapy (Soubor turistických map 1:50 000) a zeměpisné souřadnice pomocí programu GeoBáze (www.geodezie.cz), jen v roce 2003 pomocí GPS. Vzorky půdy jsem pro každý snímek odebrala na třech místech z hloubky několika centimetrů tak, aby v nich nebyla obsažena vrstva povrchového humusu ani kousky rostlin. Pro každý snímek jsem tak vytvořila směsný vzorek, nechala ho vyschnout, větší kusy písku nebo zeminy rozdrtila, odstranila rostlinné zbytky a také kamínky větší nez 2 mm. Takto upravené vzorky jsem smíchala s destilovanou vodou v poměru 2:5 a po cca dvanácti hodinách měřila pH přístrojem PH 119 (Snail Instruments, Beroun, Česká republika). Abych popsala hlavní typy vegetace na nelesních stanovištích, vyhledávala jsem lokality nejen podle mapy (Soubor turistických map 1:50 000), ale také podle leteckých snímků dostupných na internetu (www.mapy.cz). Tyto lokality jsem postupně navštěvovala a snímkovala, podle velikosti lokality jsem zapsala jen jeden snímek nebo více. Vybírala jsem místa, na nichž druhové složení i pokryvnost vegetace nejlépe charakterizovaly celou lokalitu. Les Doubrava jsem prošla celý, abych zaznamenala i vegetaci pasek různého stáří. Součástí výzkumu bylo kromě popisu psamofytní vegetace také vyhodnocení jejích změn po třech desetiletích. Vyhledávala jsem původní lokality ze 70. let (Vicherek 1975) a znovu je snímkovala. Pokud jsem původní lokalitu nenašla nebo na jejím místě už rostl jiný typ vegetace, zejména u vegetace pasek, polí a úhorů, snímkovala jsem vegetaci podobnou původnímu typu bez ohledu na její lokalizaci. V PP Vojenské cvičiště Bzenec jsem na jedné z ploch s odhrnutou svrchní vrstvou písku založila čtyři trvalé plochy pro pozorování sukcese (obr. 2). Čtverce o velikosti 4 m² jsem snadno opakovaně vyhledala díky ostrému ohraničení plochy vyhrnutého písku vůči okolní vegetaci. Snímky jsem zapisovala v polovině května v letech 2002–2006. 
Obr. 2. Rozmístění trvalých ploch v PP Vojenské cvičiště Bzenec na ploše s odhrnutou svrchní vrstvou písku. 7.2. Nomenklatura Nomenklaturu jsem sjednotila v programu JUICE 6.3 (Tichý 2002). Pro cévnaté rostliny jsem použila Klíč ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002), pro mechorosty Check- and Red List of bryophytes of the Czech Republic (Kučera & Váňa 2003) a pro lišejníky Katalog lišejníků České republiky (Vězda & Liška 1999). Syntaxonomické názvy vegetace suchých trávníků jsem sjednotila podle Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace (Chytrý et al. 2007), názvy ostatních typů vegetace podle publikace Diagnostic, constant and dominant species of the Czech Republic: a statistical revision (Chytrý & Tichý 2003). Zástupce rodu Taraxacum jsem zařadila do sekce Ruderalia. Do úrovně agregátů podle Klíče ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002) jsem sloučila následující druhové skupiny: Achillea millefolium, Chenopodium album, Gagea pratensis, Galium album, Galium aparine, Knautia arvensis, Poa pratensis, Polygonum aviculare, Quercus petraea, Rosa canina, Tragopogon orientalis a Verbascum phlomoides. Pro obtížně určitelné mladé a sterilní rostliny jsem použila pouze rodová jména: Acer, Arctium, Avena, Bryum, Crataegus, Erigeron, Fraxinus, Hordeum, Kurzia, Populus, Prunus, Rubus, Weissia. Rostliny určené na úroveň rodu pouze u jediného snímku jsem přiřadila k nejvíce zastoupenému druhu: Cladonia furcata, Filago minima, Molinia arundinacea, Setaria viridis, Tortula acaulon. Zařazení až na úroveň poddruhu jsem ponechala pouze u Silene latifolia ssp. alba a Festuca vaginata ssp. dominii. V souboru snímků psamofytní vegetace jsem pro minimalizaci chyb vzniklých odlišným nomenklatorickým pojetím sloučila do druhu Cladonia pyxidata druhy C. coniocraea, C. fimbriata, C. pocillum, C. rei a C. subulata.
Fytocenologické snímky jsem zapsala v programu TURBOVEG for Windows (Hennekens & Schaminée 2001) a exportovala je do programu JUICE 6.3 (Tichý 2002). V něm jsem sjednotila nomenklaturu druhů (viz výše) a pro všechny snímky spočítala průměrné Ellenbergovy indikační hodnoty (dále v textu označované EIH) pro světlo, teplo, kontinentalitu, vlhkost, půdní reakci a živiny (Ellenberg et al. 1992). Při exportu dat pro další analýzy jsem hodnoty pokryvností druhů převedla na procentické. Data jsem dále zpracovávala v programech PC-ORD (McCune & Mefford 1999), CANOCO for Windows (ter Braak & Šmilauer 2002) a CANODRAW for Windows (ter Braak & Šmilauer 2002). Procentické hodnoty pokryvností druhů jsem ve všech analýzách upravila odmocninovou transformací. Při analýze hlavních komponent (PCA) a analýze redundance (RDA) jsem použila mezidruhovou korelaci a skóre druhů jsem dělila směrodatnou odchylkou.
V programu PC-ORD jsem snímky rozdělila do skupin shlukovou analýzou za použití Wardovy metody a relativní euklidovské vzdálenosti. Počet skupin jsem vybrala na základě výsledného dendrogramu tak, aby všechny skupiny byly dobře ekologicky interpretovatelné a zároveň aby žádná skupina neobsahovala méně než pět snímků. Pro každou skupinu jsem pak v programu JUICE vyhodnotila diagnostické druhy pomocí Phi koeficientu pro vyrovnané velikosti skupin. Velikost skupin se rovnala celkové velikosti souboru snímků dělené počtem skupin. Jako diagnostické jsem uvažovala druhy s hodnotou Phi vyšší nebo rovnou 0,35. U všech skupin jsem také určila druhy konstantní, jejichž frekvence výskytu v daném typu vegetace je vyšší nebo rovna 50 %, a druhy dominantní, jejichž pokryvnost je alespoň ve 35 % snímků dané skupiny vyšší nebo rovna hodnotě 3 podle Braun-Blanquetovy stupnice. V tabulkách snímků jsem zobrazila vždy jen několik vegetačních skupin pohromadě a aby byly dobře patrné rozdíly jednotlivých typů vegetace, vyznačila jsem v textu diferenciální druhy. Ty jsem stanovila na základě Phi koeficientu výše popsaným způsobem. Tyto druhy však nejsou totožné s diagnostickými druhy zpočítanými v rámci všech jedenácti skupin a slouží pouze k rozlišení vegetačních typů v jednotlivých tabulkách. Skupiny jsem pojmenovala podle typu vegetace, který představují. U každé skupiny jsem uvedla i ohrožené druhy, které byly ve snímcích dané vegetace zastoupeny. Klasifikaci ohrožení druhů jsem převzala z Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky (Holub & Procházka 2000). Detrendovanou korespondenční analýzou (DCA) s detrendováním po segmentech jsem v programech CANOCO a CANODRAW zjišťovala hlavní gradienty druhového složení vegetace. Na ordinační diagram jsem pasivně promítla proměnné prostředí, a to naměřené hodnoty pH a spočítané EIH. Pro vyjádření vztahu mezi naměřenými hodnotami pH a EIH pro půdní reakci jsem oba soubory hodnot porovnala v bodovém grafu pomocí programu STATISTICA CZ (www.statsoft.cz). |