Obsah abstrakt 5 abstract 5 Taxonomie 7 Bionomie 7 Význam čmeláků 9 parazité, parazitoidé a šKŮdci čmeláKŮ 10

2.2. Bionomie

Čmeláci jsou, podobně jako včely, vosy nebo mravenci, sociální hmyz, který v mírném pásu vytváří jednoletá společenstva. Tato společenstva bývají zpravidla zakládána jednou matkou, která vychovává dělnice, s jejich pomocí pak další generace dělnic a později samečky a mladé matky. Jedná se tedy o potomstvo jedné samičky, matky, které bychom správně měli nazývat rodinou, a nikoliv kolonií (z anglického „colony“) (Ptáček, 2008).

Mladá oplodněná královna přezimuje v úkrytu (pod zemí, v dutinách stromů, v jeskyních, stodolách). Na konci zimy nebo na začátku jara se probouzí, opouští své zimoviště a vydává se na pastvu, kde vyhledává květy, saje nektar a konzumuje pyl, aby překonala důsledky několikaměsíčního postu (May, 1959). Některé druhy si svá hnízda zakládají v podzemních prostorách, jiné při zemi v chomáčích trávy, v hromadách listí, jehličí nebo husté vegetaci (Goulson, 2003). Najdeme však i takové druhy, které dávají přednost hnízdění ve vyšších polohách (ptačí budky, dutiny ve stavbách) (Ptáček, 2008). Základními podmínkami pro stavbu hnízda je dostatek stavebního materiálu (zásoby mechu, chlupů, suché trávy, peří) a klidná, dobře chráněná lokalita, kde nekolísá teplota a vlhkost (Goulson, 2003).

Jakmile královna nalezne vhodné hnízdiště a dokončí stavbu první hnízdní komůrky, připraví uvnitř zásobní voskový pohárek, který naplní nektarem, a vytvoří první plodovou buňku, do které naklade 6-10 vajíček. Matka na buňku ulehne a zahřívá ji. Přibližně po 4 dnech se vylíhnou larvy, které matka krmí směsí medu a pylu (Ptáček, 2008). Zároveň pravidelně vylétává z hnízda doplňovat zásoby pylu a nektaru. Larvální stádium trvá 10 – 14 dní, poté se larva sama zapřede a vzniká kukla. Přeměna kukly v dospělce trvá dalších přibližně 14 dnů a kukla po celou dobu nepřijímá žádnou potravu. Celková doba od nakladení vajíček až po vylíhnutí dospělce závisí na teplotě a může tedy kolísat (Goulson, 2003).

První vylíhnuté dělnice jsou všechny samičího pohlaví a jsou zpravidla malé, protože samotná matka jim nemohla nasbírat dostatek potravy. Okamžikem jejich vylíhnutí dochází v hnízdě ke změnám poměrů. Královna se od nynějška věnuje jen kladení dalších vajíček, dělnice přebírají veškerou starost o potomstvo (Pavelka a Smetana, 2003), sběr potravy a obranu před vetřelci (Ptáček, 2008). V této fázi dochází k prudkému růstu čmeláčí populace a zvětšování hnízda. Ve snášení vajíček pokračuje královna až do pozdního léta, průměrně jich za tuto dobu naklade několik set (Goulson, 2003).

Z poslední generace larev se vyvíjejí mladé matky a trubci, produkce dělnic tímto okamžikem končí (Ptáček, 2008). Trubci, kteří se líhnou z neoplozených vajíček, nehrají v životě společenstva takřka žádnou roli. Brzy po vylíhnutí opouštějí hnízdo, shánějí potravu a zdržují se v menších skupinkách. Jejich jediným úkolem je oplodnit mladé samičky. Po oplodnění začíná mladá matka shánět potravu a zároveň vyhledává vhodný úkryt, kde přezimuje do příštího jara, aby si mohla založit vlastní rodinu (Goulson, 2003).

Staré hnízdo mezitím chátrá, stará královna již vajíčka neklade a nakonec vlivem chladného počasí a nedostatku potravy i se zbytkem dělnic umírá (Goulson, 2003).

2.3. Význam čmeláků

Čmeláci jsou neodmyslitelnou a významnou součástí naší přírody. Patří mezi vynikající opylovače zejména jetelovin a mnoha druhů hospodářsky důležitých rostlin (řepka, slunečnice, mák, fazole, okurky, cibule, česnek, melouny, dýně, tolice vojtěšky, štírovníku aj.) (May, 1959). Neméně důležitou úlohu hrají i při izolovaném opylování ve sklenících, kde pěstitelům pomáhají s opylováním zejména rajčat nebo paprik (Hoffbauer a Přidal, 1997 in Bačinová, 1999). Tolice vojtěška (Medicago sativa) nebo jetel luční (Trifolium pratense) jsou závislé na opylování hmyzem, protože při samoopylení zůstávají většinou sterilní (May, 1959). Samosprašné plodiny, jako např. brukev řepka olejka (Brassica napus), brukev sítinovitá (Brassica juncea) nebo rajče (Lycopersicon esculentum) jsou sice schopny samooplození, hmyz je zde ovšem nepostradatelný při přenosu pylu z prašníků na bliznu. Jiné, částečně samosprašné plodiny, zejména slunečnice roční (Helianthus annuus), produkují při opylení křížem (použití jejího pylu na jiné slunečnice, tak pylu jiných slunečnic na Helianthus annuus) kvalitnější semena (Goulson, 2003).

Čmeláci jsou k opylování některých druhů rostlin dokonce lépe uzpůsobeni než včela medonosná. Na rozdíl od ní mají totiž čmeláci dlouhý jazyk, který jim umožňuje opylovat i květy s hlubokými květními trubkami. Kromě toho čmeláci mnohem lépe snášejí chlad a vlhko, díky čemuž mohou za potravou vylétávat mnohem častěji a za horšího počasí, než za jakého by si to dovolily včely (May, 1959).

Díky těmto jejich vlastnostem dnes po celém světě vzkvétají komerční chovy, které využívají čmeláčích schopností a zvyšují tak celkovou produktivitu výroby. Čmeláky jako opylovače rajčat začalo jako první využívat Nizozemsko v 80tých letech 20. století. Během tří let přešlo na tento způsob opylování 95 % všech nizozemských pěstitelů. V několika následujících letech proniklo komerční využívání čmeláků do Severní Ameriky, Japonska, Koreje i na Nový Zéland. V dnešní době platí čmeláci (B. terrestris, B. impatiens) za standardní opylovače skleníkových plodin. Hlavním evropským dodavatelem čmeláků jako opylovačů je nizozemská firma Koppert Biological Systems, která ročně prodá více než 100 000 jejich hnízd (Goulson, 2003). Největší producent čmeláčích hnízd v zámoří je kalifornská firma Beeswest (Ptáček, 1994 in Bačinová, 1999).

3. PARAZITÉ, PARAZITOIDÉ A ŠKŮDCI ČMELÁKŮ

Parazité jsou všudypřítomnou a neodmyslitelnou součástí života živočichů. Mají dramatický dopad na chování, ekologii a vývoj nejen svých hostitelských populací, ale zejména specifických jedinců.

Čmeláci samozřejmě nejsou výjimkou a nedobrovolně poskytují útočiště mnoha parazitům (nezpůsobují bezprostřední smrt), parazitoidům (způsobují bezprostřední smrt) a predátorům (usmrcují svou kořist poté, co na ni zaútočí) z nejrůznějších skupin živočichů. Parazité ohrožují čmeláky nejen ve volné přírodě, ale i v umělých chovech, což s sebou přináší řadu nevítaných aspektů. Těžce infikované královny nejsou schopny zakládat rodiny. Odchytem a přenosem těchto královen do umělých chovů se zvyšuje riziko množení a přenášení parazitů mezi ostatními chovnými liniemi. Během převozů a karantén trpí potom tyto komerční chovy stresem, jež v důsledku snižuje odolnost hostitele a zvyšuje patogenitu parazita (Cankayová a Kaftanoglu, 2006). Napadená společenstva se pomaleji vyvíjejí, čítají méně jedinců a zaostávají i ve své produktivitě.

Identifikace a sledování čmeláčích nemocí a parazitů je proto důležitou úlohou, která nám pomáhá při prevenci jejich rozšíření.