Ana səhifə

Masarykova univerzita


Yüklə 206.09 Kb.
səhifə3/3
tarix26.06.2016
ölçüsü206.09 Kb.
1   2   3

4.3 Druhá policejní akce – Roem-van Royenova dohoda

Nizozemsko se rozhodlo využít nestabilní politické situace v Indonéské republice k vyhlášení druhé policejní akce, která se uskutečnila 19. prosince 1948. Indonéská armáda nebyla schopna Nizozemcům v přímém střetu vzdorovat a stejně jako při první policejní akci musela zvolit partyzánský způsob boje (Dubovská 2005: 284). Ačkoli nizozemská armáda obsadila do počátku ledna téměř celé území republiky, proti partyzánským jednotkám se jí nedařilo bojovat, a to především kvůli vysoké zalidněnosti území (Doel 1996: 293).



Po obsazení nejdůležitějších bodů republiky a zajetí Sukarna a jeho ministrů se Nizozemsko dostalo do mezinárodní izolace. Nejvýznamnější byl obrat Spojených států, které na počátku konfliktu Nizozemsko podporovaly, a to i navzdory tomu, že se obávaly ztráty prestiže v regionu. Ovšem po druhé policejní akci se již od Nizozemska a jeho politiky distancovaly. Vláda i Senát dokonce hrozily, že zablokují Nizozemsku pomoc Marshallova plánu (Durman 2004: 267). Republikánský senátor Owen Brewster totiž požadoval společně s devíti svými kolegy zastavení hospodářské pomoci Nizozemsku, protože podle jejich názoru tyto finance nebyly využívány k obnově poválečného hospodářství, ale sloužily k vedení války proti Indonéské republice. Tento radikální požadavek byl sice Kongresem odmítnut, ale současně ho nahradil mírnější návrh Arthura Vanderberga, kde Kongres vyjádřil Indonésii svoji podporu (Dubovská 2005: 287). Washington nehodlal ohrozit také formování Severoatlantického paktu a narušení zájmů západního společenství. Postoj USA ovlivnila také možná hrozba útoku Sovětského svazu na západní Evropu, kdy se v tomto světle jevila přítomnost početné nizozemské armády v Indonésii jako příliš velký strategický hazard (Nálevka 2004: 56-57). Druhý důvod, proč Spojné státy změnily svůj postoj k nizozemské politice v Indonésii, byl také v úzké souvislosti s nastupující studenu válkou. Tímto důvodem byla snaha indonéských komunistů chopit se moci, což Spojené státy nechtěly připustit. Proto se v roce 1948 snažily přesvědčit Nizozemsko, aby neútočilo na Hattovu vládu v době, kdy proti komunistům zakročoval (Mrázek 1980: 384).
Proti Nizozemsku se zvedla celosvětová vlna protestů. Indie, Pákistán, Barma, Ceylon a Saudská Arábie se rozhodly odmítnout Nizozemsku veškeré výhody v námořní i letecké dopravě, což v praxi znamenalo uzavření všech letišť a přístavů. V druhé polovině ledna 1949 v Dillí konaly rozhovory, jejichž výsledkem byl návrh rezoluce zaslaný Radě bezpečnosti OSN.21 Na této konferenci, obdobně jako na té předcházející v roce 1947, hrál dominantní roli indický ministerský předseda Nehrú, kterému se podařilo zmobilizovat pocit sounáležitosti zúčastněných zemí s Indonésií (Henderson 1955: 465-467). Rada posléze přijala rezoluci, jejímiž autory byly Spojené státy, Kuba, Norsko a Čína. Požadovala okamžité zastavení všech vojenských operací, propuštění indonéských politiků a zahájení jednání, jejichž východiskem budou předchozí dvě smlouvy, tj. dohoda z Linggadjati a Renville. Současně měl dojít k uspořádání voleb a předání svrchovanosti vládě Spojených států indonéských nejpozději do počátku července 1950 (Dubovská 2005: 286-287).
V dubnu a květnu proběhlo jednání nizozemské a indonéské delegace vedené J. H. van Royenem, resp. Mohamedem Roemem. Závěrem jednání bylo dojednání zastavení partyzánské války, nizozemsko-indonéské spolupráci na obnovování míru a účast na konferenci v Den Haagu, jejímž cílem bylo předání úplné nezávislosti Spojeným státům indonéským.

4.4 Haagská konference

Tzv. Konference u kulatého stolu probíhala od 23. srpna do 2. listopadu 1949 a účastnili se jí jak zástupci Nizozemského království a Indonéské republiky, Spojených států indonéských a Komise OSN pro Indonésii, která vznikla z někdejšího Výboru dobrých služeb. Po zdlouhavém jednání byla přijata řada dokumentů, z nichž nejdůležitější byla Charta o převodu svrchovanosti (Nálevka 2004 57). Podle této Charty mělo dojít k předání svrchovanosti Spojeným státům Indonéským nejpozději 30. prosince 1949 na celém území bývalé Nizozemské východní Indie s výjimkou Západního Irianu (západní část Nové Guiney) (Charter of the Transfer of Sovereignty over Indonesia 1950: 176-177). Druhým neméně důležitým dokumentem pak byl Statut Nizozemsko-indonéské unie, který prakticky vycházel ze smlouvy z Linggadjati, podrobněji se ovšem věnoval orgánům Unie a řešením případných sporů. Navíc také obsahoval Listinu základních práv a svobod (Statute of the Netherlands-Indonesian Union 1950: 177-183, srov. Linggadjati Agreement 1973: 175-178). Poněkud problematické se ukázalo jednání o splácení státních dluhů, což vedlo k odkladu jednání v této otázce a současně vytvoření speciální komise, jejímž cílem bylo dosažení kompromisu v této záležitosti (Dubovská 2005: 287). I přesto se podařilo dospět ke kompromisní dohodě, která byla podepsána 2. prosince 1949. Následně došlo k ratifikaci v parlamentech zúčastněných států a 27. prosince pak Nizozemsko předalo svrchovanost federaci Spojených států indonéských22 (Dubovská 2005: 288).

Uznání suverenity Spojených států indonéských mělo samozřejmě odezvu na mezinárodním poli. Stejně jako reakce na policejní akce, i závěry Konference nebyly přijaty jednotně. Spojené státy uzavřenou dohodu přijaly velmi kladně a pokládaly ji za počátek nové éry v jihovýchodní Asii. Velká Británie a Francie obdobně jako v případě policejních akcí přistupovaly k závěrečné smlouvě s rozpaky. Obávaly se totiž, že by se Konference mohla stát vzorem pro obdobná jednání o budoucnosti Indie, resp. Indočíny. Zcela proti dohodě se postavil Sovětský svaz, protože dohoda nevedla k předání svrchovanosti samostatnému indonéskému státu, ale Indonéské federaci, kde Sukarnova republika tvořila jednu ze součástí, byť dominantní (Dubovská 2005: 288).


5. Závěr

Proces dekolonizace Indonésie byl velmi komplikovanou záležitostí, ve které došlo ke střetu mnoha politických aktérů. Důležitou roli sehrála také změna mezinárodního politického prostředí, která přišla s koncem druhé světové války a s počátkem války studené. Za zcela klíčového aktéra můžeme v tomto procesu považovat Spojené státy americké, které právě pod vlivem změny mezinárodního uspořádání, byly nuceny přizpůsobit nově vzniklé situaci svoji zahraniční politiku, jež se poté promítla do postoje vůči nizozemsko-indonéskému konfliktu.


Nezpochybnitelná je také role Rady bezpečnosti OSN, jejíž chování ovšem můžeme považovat do jisté míry jako rozporuplné. Důvodem pro toto tvrzení je zastávání dvou protichůdných postojů během projednávání indonéské otázky. Na jedné straně Rada přešla argumenty Nizozemska, které tvrdilo, že obě policejní akce jsou vnitřní záležitostí státu, a tudíž by ostatní státy neměly do sporů zasahovat. Tímto krokem fakticky popřela svrchovanost Nizozemského království v Indonésii a nepřímo tak podpořila nacionalistické hnutí. Na druhou stranu smlouva z Renville navržená Výborem dobrých služeb vyznívala zcela jednoznačně ve prospěch Nizozemska. Touto dohodou získalo Nizozemsko v Indonésii možnost disponovat většinou průmyslu a nerostných zdrojů, z nichž nejdůležitější byla ropa. Vzhledem k tomu, že právě tyto ekonomické zdroje byly považovány za nezbytné pro rychlou rekonstrukci poválečného Nizozemska, cíle nizozemské zahraniční politiky, alespoň z amerického pohledu, byly naplněny. Ačkoli dohoda také znovu potvrdila vznik Spojených států indonéských a Nizozemsko-indonéské unie, v nichž by Indonéská republika měla mít rovnocenné postavení jako území pod nizozemskou nadvládou, resp. jako samotné Nizozemsko, vzhledem k záboru značného území s hospodářskou základnou státu po první policejní akci, by republika byla fakticky zcela ekonomicky závislá na Nizozemsku.
Jak již bylo řečeno, průběh nizozemsko-indonéského konfliktu do značné míry ovlivnilo i ochlazení americko-sovětských vztahů a s tím spojený nástup studené války. Spojené státy se snažily alespoň v počátku do situace v Indonésii příliš nezasahovat, aby nedošlo k vyvolání protireakce na straně SSSR. Změna nastala poté, co se Sovětský svaz pokusil obrátit vývoj v Indonésii ve svůj prospěch snahou podnítit v republice komunistický puč. Po jeho poražení vládními vojsky se Spojené státy přiklonily na stranu Indonéské republiky, což korespondovalo s jejich nově vyhlášenou politikou zadržování. Tento obrat byl posílen uskutečněním druhé policejní akce v listopadu roku 1948. Ačkoli většina členských států OSN protestovala již po prvním zásahu, s alespoň tichou podporou Spojených států amerických mohlo Nizozemsko fakticky pokračovat ve svém dosavadním politickém přístupu vůči Indonéské republice. Nový zásah vyvolal proti Nizozemsku opět vlnu protestů, klíčovou se ovšem ukázala hrozba ukončení poskytování poválečné pomoci skrze Marshallův plán ze strany USA. Samotné Nizozemsko si uvědomilo, že jeho působení v Indonésii je v budoucnosti nejisté a i v případě upevnění své pozice v tomto regionu by případné zisky jen stěží nahradily pomoc plynoucí přes Marshallův plán. Spíše bylo pravděpodobné, že by Nizozemsko muselo do své bývalé kolonie značné finanční prostředky investovat.
Navíc se Nizozemsko po dvou policejních akcí ocitlo fakticky v politické izolaci. Po obratu Spojených států tak za Nizozemskem stál jediný spojenec, a tím byla Belgie. Obdobný přístup jako tyto dva státy, tj. že nizozemské zásahy byly pouze vnitřní záležitostí státu, zastávala také Francie. Nicméně nestála přímo po boku Nizozemska, ale tento postoj prosazovala spíše z obavy o své vlastní koloniální panství. Obávala se totiž, že by postup řešení nizozemsko-indonéského sporu mohl být aplikován na její vztah s Indočínou.
Na základě tohoto shrnutí je možné potvrzení hypotézy, že dekolonizační proces Indonésie ovlivnil mezinárodněpolitické postavení Nizozemska v letech 1945-1949, a že postoj mezinárodních aktérů tento proces urychlil.

6. Zdroje

Boden, R. (2006): Die Grenzen der Weltmacht : sowjetische Indonesienpolitik von Stalin bis Breznev, Stuttgart, F. Steiner.  

Cohen, W. I. (2000): East Asia at the center : four thousand years of engagement with the world, New York, Columbia University Press.

Doel, H. W. van den (1996): Het Rijk van Insulinde : opkomst en ondergang van een Nederlandse kolonie, Amsterdam, Prometheus.

Drooglever, P. J. (1988): From Coordination to Cooperation: the Netherlands and the United States of America in the Period between the two Police Actions in Indonesia, in Drooglever, P. J. et al. (1988): The declonization of Indonesia. Intenational perspectives, Middelburg, Roosevelt Study Center.

Dubovská, Z. (2005): Dějiny Indonésie, Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

Durman, K. (2004): Popely ještě žhavé : velká politika 1938-1991. Díl I., Světová válka a nukleární mír 1938-1964, Praha, Karolinum.

Eng, P. van der (2003): Marshall aid as a catalyst in the decolonization of Indonesia, 1947-1949, in: Le Sueur, J. D. (eds. 2003): The decolonization reader, New York, Routledge.  

Epping, D. J. (1998): Vreemde buren :over politiek in Nederland en België, Amsterdam: Contact.

Glissenaar, F. (2003): Indië verloren, rampsoed geboren, Hilversum, Verloren.

Gouda, F. (2002): American Visions of the Netherlands East Indies/Indonesia: US Foreign Policy and Indonesian nationalism, 1920-1949, Amsterdam, Amsterdam University Press.  

Horst, H. van der (2005): Dějiny Nizozemska, Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

Kattenburg, P. M. (2001): Indonesia, in Kratoska, P. H. (eds. 2001): South East Asia : Colonial History. Volume VI : Independence through revolutionary war, London, Routledge.

Kopeček, L. (2005): Nizozemsko, in: Strmiska, M. et al. (eds. 2005): Politické strany moderní Evropy, Praha, Portál.

Londey, P. (2004): Other People's Wars: history of Australian peacekeeping, Crows Nest, Allen & Unwin.

McMillan, R. (2005): The British occupation of Indonesia 1945-1946 : Britain, the Netherlands and the Indonesian revolution, London, Routledge.

McVey, R. T. (1969): The Soviet View of the Indonesian Revolution: a study in the Russian attitude towards Asian nationalism, Ithaca,  Cornell University.

Mrázek, R. (1980): Jihovýchodní Asie ve světové politice : 1900-1975, Praha, Svoboda.

Mrázek, R. et al. (1978): USA a jihovýchodní Asie po druhé světové válce, Praha, Academia.

Nálevka, V. (2004): Čas soumraku : rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce, Praha, Triton.

O’Brian, R. (2004): Global political economy : evolution and dynamics, Houndmills, Palgrave Macmillan.

Roosevelt, E. (1996): Jak on to viděl, Orego.

Rooy, P. de (1999): Een zoekende tijd. De ongemakkelijke democratie, 1913-1949, in: Aerts, R. et al. (eds. 1999): Land van kleine gebaren: een politieke geschiedenis van Nederland, 1780-1990, Nijmegen, SUN.

Říchová, B. a kol. (2006): Vládní modely v parlamentních systémech: (Nizozemsko, Švédsko, Itálie, Španělsko, Slovensko a Mauretánie), Praha, Univerzita Karlova. Fakulta sociálních věd.

Singh, B. (2002): Defense Relations Between Australia and Indonesia in the Post-Cold War Era, Westport, Greenwood Press.

Vandenbosch, A. (1959): Dutch foreign policy since 1815. A study in small power politics, The Hague, Martinus Nijhoff.

Wolf, Ch. (1973): The Indonesian Story - The Birth, Growth and Structure of the Indonesian Republic, Westport, Greenwood Press.

Časopisecké zdroje:

Benda, H. J. (1965): Decolonization of Indonesia: The Problem of Continuity and Change, The American Historical Review, Vol LXX, No 4, pp. 1058-1073, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/1846903.pdf)

Dennett, R. (1949): Politics in the Security Council, International Organization, Vol III, No 3, pp. 421-433, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2703568.pdf)

Emerson, R. (1948): Reflection on the Indonesian Case, World Politics, Vol I, No 1, pp. 59-81, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2009158.pdf)

Henderson, W. (1955): The Development of Regionalism in Southeast Asia, International Organization, Vol IX, No 4, pp. 463-476, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2705013.pdf)

Perkins, W. T. (1958): Sanctions for Political Change-The Indonesian Case, International Organization, Vol XII, No 1, pp. 26-42, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2704480.pdfv)

Primární dokumenty

Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf)

Rezoluce OSN č. 27, ze dne 1. srpna 1947 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/042/23/IMG/NR004223.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 30, ze dne 25. srpna 1947 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/042/26/IMG/NR004226.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 31, ze dne 25. srpna 1947 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/042/27/IMG/NR004227.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 32, ze dne 25. srpna 1947 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/042/28/IMG/NR004228.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 35, ze dne 3. října 1947 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/042/31/IMG/NR004231.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 36, ze dne 1. listopadu 1947 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/042/32/IMG/NR004232.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 40, ze dne 28. února 1948 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/047/65/IMG/NR004765.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 41, ze dne 28. února 1948 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/047/66/IMG/NR004766.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 55, ze dne 29. července 1948 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/047/80/IMG/NR004780.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 63, ze dne 24. prosince 1948 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/047/88/IMG/NR004788.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 64, ze dne 28. prosince 1948 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/047/89/IMG/NR004789.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 65, ze dne 28. prosince 1948 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/047/90/IMG/NR004790.pdf?OpenElement)

Rezoluce OSN č. 67, ze dne 28. ledna 1949 (http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/055/04/IMG/NR005504.pdf?OpenElement)


Linggadjati Agreement (1973) in Wolf, Ch.: The Indonesian Story - The Birth, Growth and Structure of the Indonesian Republic, Westport, Greenwood Press, pp. 175-178.
Charter of the Transfer of Sovereignty over Indonesia, Signed at the Round Table Conference, the Hague, November 2, 1949 in International Organization, Vol IV, No 1, (Feb., 1950), pp. 176-177, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2704154.pdf)
Statute of the Netherlands-Indonesian Union, Signed at the Round Table Conference, the Hague, November 2, 1949 in International Organization, Vol IV, No 1, (Feb., 1950), pp. 177-183, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2704155.pdf)

On-line zdroje ověřeny ke dni 17.12.2008




1 V textu je používán termín „Nizozemská východní Indie“ pro označení nizozemské kolonie rozkládající se na území dnešní Indonésie. Dále termín „Indonéská republika“, jež vznikla vyhlášením nezávislosti indonéskými nacionalisty v srpnu roku 1945. Pojem „Indonésie“, který je v textu také užíván, je fakticky nesprávný, neboť se vztahuje až k proklamaci nezávislosti v roce 1950, kdy došlo k zániku Nizozemsko-indonéské unie a vzniku jednotného státu Indonésie. Tento pojem ovšem slouží v práci ke zjednodušení a fakticky vyjadřuje geografickou oblast dnešní Indonésie s výjimkou západní části ostrova Nová Guinea.

2 Po porážce Francie nacistickým Německem vyvinulo Japonsko intenzivní nátlak na vládu ve Vichy a francouzské koloniální úřady v Indočíně, které byly nuceny souhlasit s japonským záborem severních indočínských oblastí v září 1940. Zbytku území se Japonci zmocnili v červenci 1941. Obsazení Indočíny mělo pro japonskou armádu především strategický význam, protože se mělo stát základnou pro další výboje v pevninské části jihovýchodní Asie (Mrázek 1978:26).

3 Tato flotila byla složena z nizozemských, britských, australských a amerických lodí (Glissenaar 2003: 32).

4 Jáva spadala pod správu japonská pozemní 16. armády, 25. armáda spravovala Sumatru a Malakku a japonské námořnictvo kontrolovalo Borneo a východní část souostroví (Doel: 1996: 261).

5 Japonci založili v Indonésii několik polovojenských organizací a pomocné policejní oddíly, které tvořili indonéští dobrovolníci. Na konci války tyto jednotky disponovaly sílou kolem dvou milionů mužů a hrály významnou roli jak při osvobození Indonésie, tak také později v boji proti Nizozemcům (Doel 1996: 266).

6 Během zasedání výboru formuloval Sukarno „Pět principů“ (Pancasila), jenž se staly základem nového indonéského státu. Těmito zásadami byla demokracie, nacionalismus, lidskost, víra v jednoho boha a sociální spravedlnost (Doel 1996: 275).

7 Nizozemští představitelé ovšem nebyli zásahu ze strany Britů a Australanů nakloněni, neboť se obávali, že jejich jednotky nejsou dostatečně schopné převzít kontrolu nad indonéskými ostrovy. Podle jejich názoru se Američané na uskutečnění této akce dlouho připravovali, a tudíž přenesení zodpovědnosti na britské velení nebylo v jejich zájmu (McMillan 2005: 10).

8 Fakticky nezbytnými stranami byly i nadále pouze sociální demokraté a katolíci, ale protože neměli dostatečně silné zázemí v dolní komoře, bylo nezbytné najít si odpovídající partnery, kteří by podpořili novou ústavu. Podporu mohly najít buď u komunistů, nebo u třech pravicových stran – ARP, CHU a VVD. Ačkoli programově blízká byla ARP (Anti-Revolutionaire Partij), spojenectví nebylo možné, neboť zástupci této strany hlasovali v prvním čtení (před rozpuštěním vlády) proti návrhu nové ústavy. Jako možní spojenci při hlasování se tak jevili pouze liberálové, nebo protestantská CHU. Obě strany ovšem daly jednoznačně najevo, že novou ústavu podpoří pouze v případě, že se stanou přímo členy koaliční vlády a nikoli pouze spojenci při hlasování, a to navíc za podmínky, že do vládní koalice budou zahrnuty současně (Říchová 2006: 22).

9 K pocitu, že Nizozemská východní Indie je přímou součástí vlastní země, přispíval i značný počet Nizozemců, kteří v této kolonii žili. Počet Evropanů dosáhl v roce 1900 hranice 91 000, v roce 1920 již 168 000 a v roce 1930 počtu 172 000. Převážnou část z nich tvořili Nizozemci, kteří se tu již buď narodili, nebo kteří sem přicházeli z Nizozemska jako pracovníci koloniální správy či školství (Epping 1998: 222).

10 Ty investovaly především do rozvoje kaučukových plantáží a produkce ropy (Vandenbosch 1959: 214).

11 Nicméně ještě před vyloděním byla japonská armáda odzbrojena indonéskými oddíly PETA.

12 Nejdůležitější ustanovení jsou:

článek 1: „nizozemská vláda uzná vládu Indonéské republiky de facto na Jávě, Sumatře a Maduře; území obsazená Spojenci nebo nizozemskými jednotkami budou pod správu Republiky zahrnuty postupně“

článek 2: „nizozemská vláda a vláda Republiky budou spolupracovat na rychlém vytvoření nezávislého státu založeného na federální bázi, který se bude jmenovat Spojené státy indonéské“

článek 4: „Spojené státy indonéské budou tvořit Indonéská republika, Borneo a tzv. „Velký Východ“ (Great East)

článek 6: „nizozemská vláda a vláda Indonéské republiky budou spolupracovat na vytvoření Nizozemsko-indonéské unie, kterou bude tvořit Nizozemské království (Nizozemsko, Surinam a Curacao) a Spojené státy indonéské“

článek 8: „ v čele Nizozemsko-indonéské unie bude nizozemský panovník“

článek 12: „obě vlády budou usilovat o vytvoření Spojených států indonéských i Nizozemsko-indonéské unie do 1. ledna 1949“

(Linggadjati Agreement 1973: 175-178)



13 Názorové rozdíly Churchilla a Roosevelta blíže v Roosevelt (1996): Jak on to viděl, Orego, str. 35-38.

14 To bylo například patrné po první policejní akci Nizozemska vůči Indonéské republice v červenci 1947, kdy se v San Francisku konalo několik demonstrací, které proti tomuto nizozemskému postupu protestovaly a vyjadřovaly podporu Indonéské republice (Gouda: 154).

15 Pro Sovětský svaz byl tento koloniální konflikt ideální příležitostí pro kritiku kapitalistické společnosti, aniž by v této době ještě uvažoval o politickém využití osvobozeneckých bojů zemí třetího světa (Nálevka 2004: 53).

16 Spojené státy toto obvinění nejprve odmítaly, ale postupem času svoje stanovisko ke konfliktu změnily (Dubovská 2005: 273-274).

17 Británie se především obávala, že by mohl vzniknout precedens, na jehož základě by mohlo docházet k vysílání vyšetřovacích orgánů přímo na území kolonií (Dennett 1949: 431). Jednalo se o reakci na rozhodnutí Rady bezpečnosti, která vyslala do Indonésie misi šesti států (Dubovská 2005: 273).

18 Tato politická linie vycházela ze tří základních pokynů pro vykonávání americké zahraniční politiky, které vypracovali George F. Kennan a Chip Bohlen. Prvním byl tzv. princip zadržování namířený vůči Sovětskému svazu, druhý žádal co nejrychlejší hospodářské ozdravení Evropy jako prostředek omezení komunistického vlivu a třetí požadoval co nejširší zapojení Organizace spojených národů jako nástroje pro vykonávání zahraniční politiky USA, což mělo zvýšit její legitimitu mezi občany (Drooglever 1988: 44).

19 Austrálie byla navržena Indonésií, Belgie Nizozemskem a Spojené státy vystupovaly jako prostředník jednání (Singh 2002: 33). Právě Spojeným státům jako neutrálnímu členu Výboru dalo Nizozemsko přednost před Velkou Británií a to z důvodu, že Indie a Austrálie jako členové Commonwealthu vystupovaly ostře proti nizozemské politice v Indonésii. Nizozemští představitelé se obávali, že za takové situace by britská vláda jen stěží vystupovala neutrálně (Drooglever 1988: 39, srov. Londey 2004: 17).

20 Smlouva byla schválena poměrem sedm ku nule; Kolumbie, Sýrie, Ukrajina a Sovětský svaz se hlasování zdržely (Rezoluce RB OSN č. 41, ze dne 28. února 1948).

21 Tento návrh podepsaly Afghánistán, Austrálie, Barma, Ceylon, Egypt, Etiopie, Indie, Irák, Írán, Jemen, Libanon, Pákistán, Filipíny, Saudská Arábie a Sýrie (Dubovská 2005: 286).

22 Tuto federaci tvořilo šestnáct států, ze kterých byla Indonéská republika největší (Dubovská 2005: 288).

1   2   3


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət