Masarykova univerzita

První nizozemská poválečná vláda byla vytvořena z katolíků (KVP-Katholieke Volkspartij) a sociálních demokratů (PvdA-Partij van de Arbeid). Důležitým tématem bylo kromě poválečné obnovy státu také postavení a další možný rozvoj vzájemných vazeb s nově vyhlášenou Indonéskou republikou a ostatními bývalými oblastmi Nizozemské východní Indie. V souvislosti s vyjednáváním o smlouvě z Linggadjati, kde nizozemská delegace nabídla Sukarnovi uznání republiky, ovšem pouze za podmínek, že se stane jednou ze součástí navrhovaných Spojených států Indonéských, vystoupila na protest proti tomuto ústupku značná část původních radikálních liberálů ze sociální demokracie (Horst 2005: 474-475). Ti se poté spojili s liberální stranou (PvdV-Partij van de Vrijheid) do nového stranického subjektu VVD (Volkspartij voor Vrijheid en Democratie), čímž vznikla nová liberální pravostředová formace (Říchová 2006: 26, srov. Kopeček 2005: 143). O dva roky později, v roce 1948, bylo v důsledku indonéského boje za nezávislost nutné revidovat ústavu. To obnášelo schválení nejméně 2/3 většinou poslanců dolní komory parlamentu. V nově vzniklé koalici byly zastoupeny čtyři stranické subjekty,⁸ a to obě předchozí koaliční strany KVP a PvdA a také CHU (Christenlijk-Historische Unie) a liberálové z VVD. Vznikla tak nadbytečně velká koalice, která vydržela ve stejném složení až do roku 1952. Samotná ústava pak byla schválena jen nezbytnou většinou hlasů, aniž by využila celkový potenciál nové vlády (Říchová 2006: 22). Nicméně vítězství KVP mělo na vztahy s Indonésií větší vliv, než pouze schválení ústavy, která nyní připouštěla vznik federace. Vedlo k upevnění stanovisek vůči Indonéské republice, což se projevilo ve změně na pozici vyjednavače nizozemské vlády v Indonésii (Rooy 1999: 259-260). Během formování nové koaliční vlády bylo dohodnuto, že dosavadní představitel generálního guvernéra Hubertus van Mook bude nahrazen Louisem J. M. Beelem. Tato obměna, která proběhla v létě roku 1948, vedla k nahrazení umírněného politického přístupu zastávaného van Mookem za tvrdou linii prosazovanou Beelem (Doel 1996: 290, Dubovská 2005: 285). Tento přístup poté vyústil ve druhou policejní akci na podzim roku 1948.

Formování nizozemské zahraniční politiky vzhledem k Nizozemské Východní Indii je zcela odvozené od důležitosti a statutu, který jí byl připisován. Byla považována za jakési „tropické Nizozemsko“ s nizozemskou správou a surovinovou základnou pro svou mateřskou zemi. Nizozemci měli pocit, že tato kolonie je nedělitelnou součástí jejich vlastního státu.⁹ Vyhlášení nezávislosti bylo pro ně na jednu stranu značně překvapující, protože žili v představě, že takto nerozvinutá kolonie nemůže bez své mateřské země existovat. Na druhou stranu si samozřejmě uvědomovali význam Nizozemské Východní Indie jako zdroje své prosperity a potřebovali příjmy z kolonie pro rozvoj Nizozemska jako moderního evropského státu (Epping 1998: 222-223).

Nizozemská východní Indie udělovala Nizozemsku takový status, který ve svém evropském geopolitickém prostředí nemělo (Epping 1998: 222). Vlastnictví kolonií umožnilo Nizozemsku zastávat pozici a disponovat takovým vlivem ve světové politice, který značně přesahoval vliv samotné mateřské země. Díky svým koloniálním državám tak mohlo Nizozemsko hrát obdobnou roli jako například Francie, a tudíž mohlo vyžadovat i obdobné nároky, co se týká projevované pozornosti a vážnosti ze strany ostatních mezinárodních aktérů (Rooy 1999: 257).

Protože se během války Indonésané dočkali příslibu změny koloniálního uspořádání Nizozemského království, tzn. obdrželi slib královny Vilemíny z prosince 1942, že po válce budou vztahy mezi metropolí a koloniemi nově upraveny (Doel 1996: 278), Nizozemsko předpokládalo, že Indonésané mu budou za takový projev laskavosti vděčni. Vyhlášení samostatnosti Indonéské republiky proto vnímali Nizozemci jako zradu, a to především z důvodu, že na něj nebyli vůbec připraveni. Za normálních okolností by vývoj směřoval k zisku autonomie nejpozději během dvaceti let. Nizozemci přitom doufali, že i poté by mezi oběma státy byla udržována úzká spolupráce (Vandenbosch 1959: 296-297). Dlouhá izolace Nizozemska způsobená německou okupací společně s pocitem zrady vyvolaným vyhlášením nezávislosti byl příčinou poněkud nerealistického pohledu na vývoj v Indonésii (Vandenbosch 1959: 292), který byl demonstrován snahou obnovit ve své kolonii předválečný pořádek za každou cenu.

Když už byla nizozemská vláda poté donucena jednat s indonéskými zástupci, spíše doufala ve změny na indonéské straně, příp. v polevení tlaku ze strany mezinárodních aktérů, raději než by začala uvažovat o radikálnější přeměně své politiky. V každém případě skutečnost, že Nizozemsko vedlo s představiteli Indonéské republiky tato jednání místo užití síly, byla výsledkem spíše mezinárodního nátlaku než vlastní vůle (Perkins 1958: 30).

Podle Harryho Bendy bychom měli při pohledu na nizozemskou koloniální politiku vůči Indonésii v průběhu 20. století zcela jasně nadřadit ekonomické zájmy vedoucí k prosazování této politiky nad pohnutky politické (Benda 1965: 1066). Do vypuknutí II. světové války měla Nizozemská Výhodní Indie pro Nizozemsko značný ekonomický význam. V rámci světové ekonomiky byla důležitým dodavatelem velké části z celkového množství světové produkce mnoha komodit. V roce 1937 se vývoz z této nizozemské kolonie podílel dvěma procenty na celkovém světovém exportu, z toho například suroviny chinin, kapok a pepř přesahovaly 75% světového vývozu. Velmi důležitá byla také produkce kaučuku, jenž se podílel 37% na světovém exportu (Vandenbosch 1959: 214). Vzhledem k početnosti indonéské populace, která dosáhla v roce 1940 hranice 70 miliónů, byly ostrovy také důležitým trhem. To se odrazilo například ve výši zahraničních investic, jejichž objem je odhadován na jeden a půl až dvě a půl miliardy dolarů. Dvě třetiny této sumy investovalo do své kolonie samo Nizozemsko, nicméně důležitým investorem byly také Spojené státy¹⁰ (Vandenbosch 1959: 214).

Odhaduje se, že v roce 1938 pocházelo téměř 14% všech nizozemských příjmů přímo či nepřímo z Indonésie (Eng 2003: 123-124). Po skončení války Nizozemsko naléhavě potřebovalo valuty, které předtím pocházely z Indonésie, aby uhradilo obrovský poválečný deficit. Nizozemská vláda odhadla materiální škody způsobené válkou na více než šest miliard amerických dolarů, což se rovnalo zhruba jedné třetině celkového národního bohatství. Mimo to bylo nutné započítat i ztráty způsobené ztrátou Nizozemské východní Indie v období II. světové války (Vandenbosch 1959: 292). Evropa se potýkala s nedostatkem zboží, které muselo být importováno ze Spojených států. Nicméně díky omezenému exportu, jenž by zpět do Evropy přinesl dolary, bylo obtížné pokrýt náklady tohoto zboží. Dva roky po válce tak pocházelo téměř 15% nizozemského státního příjmu ze zahraničních úvěrů, odprodeje zlata a valut. Rychlé obnovení ekonomických vztahů s Indonésií bylo tudíž považováno za absolutní nutnost pro hospodářské zotavení země. Nizozemský premiér Louis J. M. Beel dokonce prohlásil, že případná ztráta této kolonie by vedla k nizozemskému bankrotu (Eng 2003: 124). Ekonomickou důležitost Indonésie pro Nizozemsko dokládá také pojmenování první policejní akce. Tak nesla označení „Operatie Product“ a jedním z jejích hlavních cílů bylo také znovudobytí východní Jávy, kde se nacházely cukrové plantáže, a východního pobřeží Sumatry, kde se rozkládaly tabákové a kaučukové plantáže. Záměrem první policejní akce tak nebylo pouze obnovení politické svrchovanosti Nizozemského království v regionu, ale také obnovení indonéského exportu (Rooy 1999: 259).

4. Postoj zahraničních aktérů k průběhu dekolonizace Indonésie

4.1 Dohoda z Linggadjati

Jako první se na Sumatře vylodila malá posádka britských průzkumných jednotek, a to až měsíc od vyhlášení nezávislosti, tzn. v polovině září roku 1945. Generál W. R. Paterson se snažil přimět zástupce prozatímní indonéské vlády k uznání nizozemské svrchovanosti, ovšem neúspěšně (Nálevka 2004: 50, srov. Emerson 1948: 60). Za dva týdny pak začalo vyloďování britských pořádkových jednotek pod velením generála Philipa Christisona, jejichž původním úkolem bylo odzbrojení japonské armády na ostrovech.¹¹ Za nově vzniklé situace bylo rozhodnuto, že jednotky obsadí strategické body na ostrovech. Neméně důležitým cílem bylo také co nejrychlejší osvobození válečných zajatců z japonských internačních táborů, nicméně Britové neměli dostatečné znalosti jak o počtu internovaných, tak o jejich umístění. Proto začali na osvobozování spolupracovat přímo s japonskými jednotkami (McMillan 2005: 13). To vyvolalo první střety s indonéskou armádou a polovojenskými jednotkami, které se ještě prohloubily po vylodění nizozemské námořní pěchoty počátkem října (Nálevka 2004: 50, srov. Emerson 1948: 60-61). Ačkoli podle britsko-nizozemské dohody se měly britské jednotky podílet na navrácení moci nizozemské správě, po narůstajících bojích rozhodl generál Mountbatten omezit oblast britské působnosti pouze na dva klíčové regiony a to na Batávii a Surabayu (McMillan 2005: 17-18). Největší střety se poté konaly v první polovině listopadu právě na ostrově Surabaya, po kterých se britská vláda rozhodla stáhnout svoje jednotky z Indonésie nejpozději do konce listopadu 1946, a to i v případě, že indonéská vláda i nadále nebude respektovat suverenitu Nizozemského království (Doel: 1996: 281, Mrázek 1980: 347).

Postoje mezinárodních aktérů

Pokud se zaměříme na postoje dalších mezinárodních aktérů, jejich stanoviska k vyhlášení nezávislosti Indonésie a snaze Nizozemska ji zařadit zpět mezi svoje kolonie byly během druhé světové války a krátce po ní značně rozdílné. Co se týče Velké Británie, ta s vyhlášením nezávislosti Indonésie nesouhlasila z pochopitelného důvodu, kterým bylo obdobné postavení ve smyslu mateřská země a kolonie. Pokud by bylo vyhlášení nezávislosti uznáno jako legitimní, hrozilo, že by se další národy regionu mohly snažit Indonésii v tomto kroku následovat. Pro Velkou Británii byla tato otázka zásadní samozřejmě ve vztahu k Indii.
Narozdíl od Churchilla, Roosevelt¹³ i Stalin sdíleli obdobný názor v otázce evropské koloniální politiky - oba vystupovali proti imperialismu. Obnovení bývalého koloniálního panství v Asii proto nebylo cílem jak americké, tak ani sovětské politiky během II. světové války. Ovšem změny v průběhu roku 1945 na čelních místech britské i americké politické scény měly významný dopad na celou oblast jihovýchodní Asie. Porážka konzervativců v britských volbách znamenala nemožnost dodržení závazku, že britské impérium bude zachováno. Stejně tak úmrtí amerického prezidenta Roosevelta vedlo ke změně americké politiky. Nová vláda již neměla takový zájem o region jihovýchodní Asie a rovněž byla smířlivější vůči imperiálním aspiracím evropských států (Cohen 2000: 362).
Spojené státy americké

Co se týká postoje Spojených států, nemůžeme ho v tomto období považovat za kontinuální. Jak již bylo uvedeno, proti evropskému kolonialismu jako takovému značně negativně vystupoval prezident Franklin Roosevelt. Jeho snaha uvolnit jihoasijské státy z područí evropských kolonizátorů nebyla zcela nezištná. Podle jeho názoru bylo nezbytné prolomení preferenčního trhu a celních bariér a s tím spojené výsadní obchodní postavení koloniálních mocností, aby došlo k odstranění významné překážky expanzi americké ekonomiky. „Mír nemůže obsahovat žádný trvalý despotismus. Stavba míru vyžaduje rovnost lidí. V rovnosti lidí jest zahrnuta nejzazší svoboda v soutěživosti podnikání““ (Roosevelt 1996: 37). Americká vláda také musela vzít na vědomí, že po druhé světové válce vzrostl počet „běžných“ Američanů, kteří s politikou evropských zemí vůči svým koloniální državám nesouhlasili¹⁴ (Gouda 2002: 154). Přesto nebyl postoj k jednotlivým koloniálním velmocím ze strany USA jednotný. Velká Británie byla významným válečným spojencem, a proto kritika ze strany USA nedosahovala takové míry jako v případě Francie a jejího počínání v Indočíně. Pokud se zaměříme přímo na Nizozemsko a jeho počínání v Nizozemské východní Indii, kritika nebyla tak ostrá jako v případě Francie, nicméně i přesto považovaly Spojené státy za nezbytné předválečné postavení Indonésie změnit. Uvažovalo se o vytvoření buď federace nizozemské Indonésie, britského Malajska a amerických Filipín nebo o mezinárodním poručnictví Indonésie (Mrázek 1980: 316). Nicméně v závěru války se mezinárodněpolitická situace poněkud změnila a Spojené státy byly nuceny svoji zahraniční politiku této skutečnosti přizpůsobit. Prvním důvodem bylo úmrtí hlavního zastánce tvrdého postoje proti evropským kolonizátorům v jihovýchodní Asii amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Druhým důvodem byly argumenty právě předválečných koloniálních velmocí, které tvrdily, že Evropa je po válce na pokraji zhroucení a Spojené státy se musí ve vlastním zájmu vyvarovat takových kroků, které by oslabily stabilitu a soudržnost atlantického spojeneckého systému, přinejmenším z důvodu zachování vlastní bezpečnosti. A za nejnebezpečnější z těchto možných kroků považovaly omezení svého vlivu v asijských koloniích. Posledním, ale neméně důležitým bodem, byla postupná proměna vztahů se Sovětským svazem a počátek studené války. Spojené státy tak upustily od svého cíle razantní proměny politického uspořádání států v jihovýchodní Asii a jejich zahraniční politika se začala řídit „principem nevměšování se“ (Mrázek 1980: 324).

Zpočátku byla australská vláda pronizozemsky orientovaná, neboť vnímala Nizozemsko jako spojence z druhé světové války. Následný obrat australské zahraniční politiky byl vyvolán první policejní akcí Nizozemců. Důležitou roli zde hrál především postoj australského ministerského předsedy Bena Chifleyho, který změnil svůj pohled na nizozemskou intervenci jako vnitřní záležitost státu. Podle jeho názoru podpisem dohody z Linggadjati a uznáním byť omezené suverenity Indonéské republiky se zásah Nizozemska přenesl z vnitrostátní na mezinárodní úroveň (Londey 2004: 16). Austrálie počala vnímat snahu Nizozemska udržet se v jihovýchodní Asii jako kontraproduktivní a bránící vývoji regionu. Stejně tak dospěla k přesvědčení, že nemůže dále existovat jako samostatná politická entita zcela izolovaná od jihovýchodní Asie (Singh: 2002: 33).

První projednávání nizozemsko-indonéských střetů před Radou bezpečnosti OSN bylo navrženo Ukrajinou v závěru ledna 1946. Podle jejích zástupců se stěží jednalo o vnitřní záležitost Nizozemska, když se boje účastnily také britské a japonské jednotky (McVey 1969: 11). Ukrajina tudíž navrhla znění rezoluce, jež vyzývala k utvoření komise, která by situaci v Indonésii monitorovala. Tato rezoluce byla ovšem zamítnuta, když se za ni postavil pouze Sovětský svaz, Polsko a Mexiko (Emerson 1948: 61-63).

Sovětský svaz vystupoval krátce po válce v indonéské otázce nejprve značně zdrženlivě. V nizozemsko-indonéském konfliktu se totiž angažovali evropští spojenci SSSR z druhé světové války a podpora indonéského nacionalistickému hnutí v boji o nezávislost by tuto spolupráci rychle ukončila. Dalším důvodem byla snaha zkonsolidovat nejprve svoje postavení ve východní Evropě (McVey 1969: 4).

4.2 První policejní akce – dohoda z Renville

V květnu 1947 předložili Nizozemci vládě Indonéské republiky ultimativní memorandum, které požadovalo, aby se vysoký představitel Nizozemska účastnil všech jednání a rozhodování vlády. Dále se měla indonéská vláda zavázat konzultovat svoji zahraniční politiku jak s vládou Nizozemska, tak s vládami vytvářenými Nizozemci na vnějších ostrovech; nizozemská správa měla získat právo kontrolovat dovoz i vývoz do Indonéské republiky, a také mělo dojít k navrácení zkonfiskovaného majetku (Dubovská 2005: 272). Narůstající požadavky Nizozemska, které přesahovaly platnou dohodu z Linggadjati, a nespokojenost Indonésanů, vedla k demisi vlády Sutana Sjahrira a vytvoření nové pod vedením Amira Sjarifuddina. Nizozemská vláda se rozhodla využít politické situace v Indonésii a svoje požadavky rozšířila ještě o spoluúčast nizozemské armády na udržování pořádku v republice a vytvoření společné bezpečností rady. Tento požadavek byl představiteli Indonéské republiky zamítnut, což vedlo Nizozemsko k rozhodnutí o zahájení tzv. první policejní akce 21. července 1947 (Nálevka 2004: 52, srov. Dubovská 2005: 272). Cílem bylo „zajistit v Indonéské republice vytvoření takových podmínek, které by vedly k přijetí smlouvy z Linggadjati“ (Emerson 1948: 69). Jednalo se o rychlý úder, při kterém měly nizozemské jednotky jasnou převahu. Indonéská armáda a polovojenské jednotky byly velmi špatně vyzbrojené, decentralizované, vzájemné spojení takřka nefungovalo, a proto bylo jejich koordinované nasazení do bojových akcí na různých místech téměř nemožné (Dubovská 2005: 272, srov. Kattenburg 2001: 19). Nizozemským jednotkám se tak po velmi krátké době podařilo zahnat armádu do džungle a obsadit klíčová místa republiky. Do 1. srpna, kdy byla tato policejní akce projednávána v Radě bezpečnosti OSN, byla pouze třetina území Jávy pod kontrolou Republiky (Kattenburg 2001: 19).

Rovněž i Velká Británie byla v obdobné situaci díky své koloniální politice v  Barmě a Indii a navíc se musela vypořádat se zahraniční politikou Austrálie, která z pozice svého členství v Commonwealthu vyžadovala podporu svého postoje vůči indonéské otázce. Po zvážení alternativ začala Velká Británie prosazovala politiku, jež se pečlivě vyhýbala otázce vnitřní jurisdikce státu¹⁷.

Nicméně na druhé straně Spojené státy měly zájem o rychlou obnovu poválečného Nizozemska jako nedílné součásti Plánu evropské obnovy a Atlantského paktu¹⁸ a právě Indonésie disponovala ekonomickými zdroji, které Nizozemsko nezbytně potřebovalo, aby byla tato politika úspěšná (Dennett 1949: 431-432). Z tohoto důvodu byl návrh prosazovaný Grahamem zamítnut a sám Graham musel navrhnout novou variantu smlouvy, která by nizozemskou svrchovanost v Indonésii ještě více podpořila (Drooglever 1988: 44-45). Američané se přesto obávali dalších kroků Nizozemska, které by mohly vést ke ztrátě jejich prestiže v jihoasijské oblasti (Nálevka 2004: 53-54). Nakonec se Spojené státy vydaly stejnou cestou jako Velká Británie - prosazovaly takovou politiku, která odmítala řešit indonéskou otázku z právního hlediska.

Jak americká, tak britská vláda byly s dojednaným závěrem spokojeny, ale totéž se nedalo tvrdit o dalších členských státech OSN. Sovětský svaz dohodu odsoudil s tím, že Spojné státy fakticky pomáhají Nizozemsku Indonésii kolonizovat a podle Andreje Gromyka OSN opustilo svůj vytyčený cíl, jímž byla ochrana obyvatelstva kolonií ve prospěch nenasytnosti Spojených států a evropských koloniálních mocností (Gouda 2002: 232). Také Filipíny, Indie, Austrálie, Sýrie, Kolumbie a Čína vyjadřovaly nad dohodou znepokojení. Přesto byla smlouva schválena Radou bezpečnosti OSN²⁰ (Kattenburg 2001: 21).