Ana səhifə

Masarykova univerzita


Yüklə 206.09 Kb.
səhifə2/3
tarix26.06.2016
ölçüsü206.09 Kb.
1   2   3

3. Nizozemsko

3.1 Vnitropolitická situace po II. světové válce

První nizozemská poválečná vláda byla vytvořena z katolíků (KVP-Katholieke Volkspartij) a sociálních demokratů (PvdA-Partij van de Arbeid). Důležitým tématem bylo kromě poválečné obnovy státu také postavení a další možný rozvoj vzájemných vazeb s nově vyhlášenou Indonéskou republikou a ostatními bývalými oblastmi Nizozemské východní Indie. V souvislosti s vyjednáváním o smlouvě z Linggadjati, kde nizozemská delegace nabídla Sukarnovi uznání republiky, ovšem pouze za podmínek, že se stane jednou ze součástí navrhovaných Spojených států Indonéských, vystoupila na protest proti tomuto ústupku značná část původních radikálních liberálů ze sociální demokracie (Horst 2005: 474-475). Ti se poté spojili s liberální stranou (PvdV-Partij van de Vrijheid) do nového stranického subjektu VVD (Volkspartij voor Vrijheid en Democratie), čímž vznikla nová liberální pravostředová formace (Říchová 2006: 26, srov. Kopeček 2005: 143). O dva roky později, v roce 1948, bylo v důsledku indonéského boje za nezávislost nutné revidovat ústavu. To obnášelo schválení nejméně 2/3 většinou poslanců dolní komory parlamentu. V nově vzniklé koalici byly zastoupeny čtyři stranické subjekty,8 a to obě předchozí koaliční strany KVP a PvdA a také CHU (Christenlijk-Historische Unie) a liberálové z VVD. Vznikla tak nadbytečně velká koalice, která vydržela ve stejném složení až do roku 1952. Samotná ústava pak byla schválena jen nezbytnou většinou hlasů, aniž by využila celkový potenciál nové vlády (Říchová 2006: 22). Nicméně vítězství KVP mělo na vztahy s Indonésií větší vliv, než pouze schválení ústavy, která nyní připouštěla vznik federace. Vedlo k upevnění stanovisek vůči Indonéské republice, což se projevilo ve změně na pozici vyjednavače nizozemské vlády v Indonésii (Rooy 1999: 259-260). Během formování nové koaliční vlády bylo dohodnuto, že dosavadní představitel generálního guvernéra Hubertus van Mook bude nahrazen Louisem J. M. Beelem. Tato obměna, která proběhla v létě roku 1948, vedla k nahrazení umírněného politického přístupu zastávaného van Mookem za tvrdou linii prosazovanou Beelem (Doel 1996: 290, Dubovská 2005: 285). Tento přístup poté vyústil ve druhou policejní akci na podzim roku 1948.



3.2 Formování zahraniční politiky v souvislosti s dekolonizačním procesem Indonésie

Formování nizozemské zahraniční politiky vzhledem k Nizozemské Východní Indii je zcela odvozené od důležitosti a statutu, který jí byl připisován. Byla považována za jakési „tropické Nizozemsko“ s nizozemskou správou a surovinovou základnou pro svou mateřskou zemi. Nizozemci měli pocit, že tato kolonie je nedělitelnou součástí jejich vlastního státu.9 Vyhlášení nezávislosti bylo pro ně na jednu stranu značně překvapující, protože žili v představě, že takto nerozvinutá kolonie nemůže bez své mateřské země existovat. Na druhou stranu si samozřejmě uvědomovali význam Nizozemské Východní Indie jako zdroje své prosperity a potřebovali příjmy z kolonie pro rozvoj Nizozemska jako moderního evropského státu (Epping 1998: 222-223).


3.2.1 Politické důvody

Nizozemská východní Indie udělovala Nizozemsku takový status, který ve svém evropském geopolitickém prostředí nemělo (Epping 1998: 222). Vlastnictví kolonií umožnilo Nizozemsku zastávat pozici a disponovat takovým vlivem ve světové politice, který značně přesahoval vliv samotné mateřské země. Díky svým koloniálním državám tak mohlo Nizozemsko hrát obdobnou roli jako například Francie, a tudíž mohlo vyžadovat i obdobné nároky, co se týká projevované pozornosti a vážnosti ze strany ostatních mezinárodních aktérů (Rooy 1999: 257).

Protože se během války Indonésané dočkali příslibu změny koloniálního uspořádání Nizozemského království, tzn. obdrželi slib královny Vilemíny z prosince 1942, že po válce budou vztahy mezi metropolí a koloniemi nově upraveny (Doel 1996: 278), Nizozemsko předpokládalo, že Indonésané mu budou za takový projev laskavosti vděčni. Vyhlášení samostatnosti Indonéské republiky proto vnímali Nizozemci jako zradu, a to především z důvodu, že na něj nebyli vůbec připraveni. Za normálních okolností by vývoj směřoval k zisku autonomie nejpozději během dvaceti let. Nizozemci přitom doufali, že i poté by mezi oběma státy byla udržována úzká spolupráce (Vandenbosch 1959: 296-297). Dlouhá izolace Nizozemska způsobená německou okupací společně s pocitem zrady vyvolaným vyhlášením nezávislosti byl příčinou poněkud nerealistického pohledu na vývoj v Indonésii (Vandenbosch 1959: 292), který byl demonstrován snahou obnovit ve své kolonii předválečný pořádek za každou cenu.

Když už byla nizozemská vláda poté donucena jednat s indonéskými zástupci, spíše doufala ve změny na indonéské straně, příp. v polevení tlaku ze strany mezinárodních aktérů, raději než by začala uvažovat o radikálnější přeměně své politiky. V každém případě skutečnost, že Nizozemsko vedlo s představiteli Indonéské republiky tato jednání místo užití síly, byla výsledkem spíše mezinárodního nátlaku než vlastní vůle (Perkins 1958: 30).



3.2.2 Ekonomické důvody

Podle Harryho Bendy bychom měli při pohledu na nizozemskou koloniální politiku vůči Indonésii v průběhu 20. století zcela jasně nadřadit ekonomické zájmy vedoucí k prosazování této politiky nad pohnutky politické (Benda 1965: 1066). Do vypuknutí II. světové války měla Nizozemská Výhodní Indie pro Nizozemsko značný ekonomický význam. V rámci světové ekonomiky byla důležitým dodavatelem velké části z celkového množství světové produkce mnoha komodit. V roce 1937 se vývoz z této nizozemské kolonie podílel dvěma procenty na celkovém světovém exportu, z toho například suroviny chinin, kapok a pepř přesahovaly 75% světového vývozu. Velmi důležitá byla také produkce kaučuku, jenž se podílel 37% na světovém exportu (Vandenbosch 1959: 214). Vzhledem k početnosti indonéské populace, která dosáhla v roce 1940 hranice 70 miliónů, byly ostrovy také důležitým trhem. To se odrazilo například ve výši zahraničních investic, jejichž objem je odhadován na jeden a půl až dvě a půl miliardy dolarů. Dvě třetiny této sumy investovalo do své kolonie samo Nizozemsko, nicméně důležitým investorem byly také Spojené státy10 (Vandenbosch 1959: 214).

Odhaduje se, že v roce 1938 pocházelo téměř 14% všech nizozemských příjmů přímo či nepřímo z Indonésie (Eng 2003: 123-124). Po skončení války Nizozemsko naléhavě potřebovalo valuty, které předtím pocházely z Indonésie, aby uhradilo obrovský poválečný deficit. Nizozemská vláda odhadla materiální škody způsobené válkou na více než šest miliard amerických dolarů, což se rovnalo zhruba jedné třetině celkového národního bohatství. Mimo to bylo nutné započítat i ztráty způsobené ztrátou Nizozemské východní Indie v období II. světové války (Vandenbosch 1959: 292). Evropa se potýkala s nedostatkem zboží, které muselo být importováno ze Spojených států. Nicméně díky omezenému exportu, jenž by zpět do Evropy přinesl dolary, bylo obtížné pokrýt náklady tohoto zboží. Dva roky po válce tak pocházelo téměř 15% nizozemského státního příjmu ze zahraničních úvěrů, odprodeje zlata a valut. Rychlé obnovení ekonomických vztahů s Indonésií bylo tudíž považováno za absolutní nutnost pro hospodářské zotavení země. Nizozemský premiér Louis J. M. Beel dokonce prohlásil, že případná ztráta této kolonie by vedla k nizozemskému bankrotu (Eng 2003: 124). Ekonomickou důležitost Indonésie pro Nizozemsko dokládá také pojmenování první policejní akce. Tak nesla označení „Operatie Product“ a jedním z jejích hlavních cílů bylo také znovudobytí východní Jávy, kde se nacházely cukrové plantáže, a východního pobřeží Sumatry, kde se rozkládaly tabákové a kaučukové plantáže. Záměrem první policejní akce tak nebylo pouze obnovení politické svrchovanosti Nizozemského království v regionu, ale také obnovení indonéského exportu (Rooy 1999: 259).

4. Postoj zahraničních aktérů k průběhu dekolonizace Indonésie

4.1 Dohoda z Linggadjati

Jako první se na Sumatře vylodila malá posádka britských průzkumných jednotek, a to až měsíc od vyhlášení nezávislosti, tzn. v polovině září roku 1945. Generál W. R. Paterson se snažil přimět zástupce prozatímní indonéské vlády k uznání nizozemské svrchovanosti, ovšem neúspěšně (Nálevka 2004: 50, srov. Emerson 1948: 60). Za dva týdny pak začalo vyloďování britských pořádkových jednotek pod velením generála Philipa Christisona, jejichž původním úkolem bylo odzbrojení japonské armády na ostrovech.11 Za nově vzniklé situace bylo rozhodnuto, že jednotky obsadí strategické body na ostrovech. Neméně důležitým cílem bylo také co nejrychlejší osvobození válečných zajatců z japonských internačních táborů, nicméně Britové neměli dostatečné znalosti jak o počtu internovaných, tak o jejich umístění. Proto začali na osvobozování spolupracovat přímo s japonskými jednotkami (McMillan 2005: 13). To vyvolalo první střety s indonéskou armádou a polovojenskými jednotkami, které se ještě prohloubily po vylodění nizozemské námořní pěchoty počátkem října (Nálevka 2004: 50, srov. Emerson 1948: 60-61). Ačkoli podle britsko-nizozemské dohody se měly britské jednotky podílet na navrácení moci nizozemské správě, po narůstajících bojích rozhodl generál Mountbatten omezit oblast britské působnosti pouze na dva klíčové regiony a to na Batávii a Surabayu (McMillan 2005: 17-18). Největší střety se poté konaly v první polovině listopadu právě na ostrově Surabaya, po kterých se britská vláda rozhodla stáhnout svoje jednotky z Indonésie nejpozději do konce listopadu 1946, a to i v případě, že indonéská vláda i nadále nebude respektovat suverenitu Nizozemského království (Doel: 1996: 281, Mrázek 1980: 347).


Již na počátku konfliktu se indonéská vláda obrátila k hlavním vítězným mocnostem druhé světové války a žádala je o uznání nezávislosti. Hatta oslovil Mezinárodní soud v Den Haagu, Sukarno se obrátil na amerického prezidenta Harryho Trumana a na velitele Spojeneckých sil v jihovýchodní Asii lorda Mounbattena. Stejně tak byl požádán o pomoc britský předseda vlády Clement Atlee a australský opoziční vůdce Evatt (Dubovská 2005: 267-268). Nicméně ani Spojené národy, ani žádný z jeho hlavních členů nepodnikl takové kroky, které by nově vzniklý stát podpořily (Emerson 1948: 61). Poté došlo k prvním jednáním mezi představiteli Indonéské republiky reprezentované Sukarnem a Hattou a zástupci Nizozemska van Mookem, Van der Plasem a Indenburgem, která byla zprostředkována britskou vládou (Nálevka 2004: 51; srov. Dubovská 2005: 268). Tato jednání ovšem byla neúspěšná a následovala další vlna bojů.
Na počátku roku 1946 navrhlo Nizozemsko uspořádat vzájemné vztahy podle britského vzoru mateřské země a jejích dominií. Očekával se postupný přechod k nezávislosti, který měl trvat přibližně deset let. Jednání probíhala nejprve v Nizozemsku v Hoge Veluwe a poté v Indonésii v Linggadjati. Zde nizozemská delegace učinila významný ústupek, když navrhla uznání indonéské nezávislosti, ale pod podmínkou vzniku Spojených států indonéských, kde by Sukarnova republika tvořila pouze její součást. Indonéská protistrana tento návrh přijala kladně, ovšem negativní odezva přišla ze samotného Nizozemska, především ze strany konzervativních liberálů z PvdA a antirevolucionářů (Horst 2005: 473-474). I přes tuto nabídku se snažilo Nizozemsko vliv nacionalistů v Indonésii co nejvíce oslabit a v tomto smyslu vedlo i svoji zahraniční politiku. Ta spočívala v dezintegraci doposud jednotného státního celku. Cílem bylo posílení nizozemské kontroly nad územími, která si nárokovala Sukarnova republika, a v dlouhodobém horizontu vytvoření protiváhy tomuto subjektu v rámci Indonéské federace (Kattenburg 2001: 16). Tak vznikl loutkový útvar Východní Indonésie na Celebesu, Malých Sundách a na Molukách; obdobné celky vznikly i na Borneu. Tato dezintegrační politika vyvrcholila podpisem výše uvedené Linggadjatské dohody12 v březnu 1947, která sice uznala suverenitu Sukarnovy Indonéské republiky, ovšem pouze na Jávě, Maduře a Sumatře. Ačkoli tato smlouva nebyla pro Indonéskou republiku zcela výhodná, umožnila nacionalistům bez dalších bojů splnění jejich cílů a nizozemské vládě dala možnost zachovat si svoji tvář a smířit se s poválečnou realitou v Indonésii (Doel 1996: 282, Emerson 1948: 64-65).
Dohoda měla ovšem mnoho odpůrců jak v Nizozemsku, tak v samotné Indonésii. V Nizozemsku se v táboru odpůrců dohody zrodil návrh blokády Indonéské republiky nizozemskou armádou, která by měla především izolovat Jávu od Sumatry a na vnějších ostrovech podporovat separatistická hnutí. Ovládnutí dopravních cest mělo narušit zásobování a přinutit tak Sukarnovu republiku ke spolupráci. To ovšem nebyl důvod jediný. Důležitou roli hrály i domněnky některých nizozemských politiků, kteří viděli v oslabení vazeb s bývalou kolonií překážku rychlému uzdravení Nizozemska po druhé světové válce. Podle jejich názoru měly sloužit k oživení ekonomiky bývalé metropole materiální zdroje a levný dovoz z Indonésie, což bylo za stávající situace značně nejisté. Vláda Indonéské republiky na blokádu reagovala vyvlastňováním nizozemského majetku na svém území, což napětí mezi oběma stranami ještě vystupňovalo (Dubovská 2005: 271).

Postoje mezinárodních aktérů

Pokud se zaměříme na postoje dalších mezinárodních aktérů, jejich stanoviska k vyhlášení nezávislosti Indonésie a snaze Nizozemska ji zařadit zpět mezi svoje kolonie byly během druhé světové války a krátce po ní značně rozdílné. Co se týče Velké Británie, ta s vyhlášením nezávislosti Indonésie nesouhlasila z pochopitelného důvodu, kterým bylo obdobné postavení ve smyslu mateřská země a kolonie. Pokud by bylo vyhlášení nezávislosti uznáno jako legitimní, hrozilo, že by se další národy regionu mohly snažit Indonésii v tomto kroku následovat. Pro Velkou Británii byla tato otázka zásadní samozřejmě ve vztahu k Indii.
Narozdíl od Churchilla, Roosevelt13 i Stalin sdíleli obdobný názor v otázce evropské koloniální politiky - oba vystupovali proti imperialismu. Obnovení bývalého koloniálního panství v Asii proto nebylo cílem jak americké, tak ani sovětské politiky během II. světové války. Ovšem změny v průběhu roku 1945 na čelních místech britské i americké politické scény měly významný dopad na celou oblast jihovýchodní Asie. Porážka konzervativců v britských volbách znamenala nemožnost dodržení závazku, že britské impérium bude zachováno. Stejně tak úmrtí amerického prezidenta Roosevelta vedlo ke změně americké politiky. Nová vláda již neměla takový zájem o region jihovýchodní Asie a rovněž byla smířlivější vůči imperiálním aspiracím evropských států (Cohen 2000: 362).
Spojené státy americké

Co se týká postoje Spojených států, nemůžeme ho v tomto období považovat za kontinuální. Jak již bylo uvedeno, proti evropskému kolonialismu jako takovému značně negativně vystupoval prezident Franklin Roosevelt. Jeho snaha uvolnit jihoasijské státy z područí evropských kolonizátorů nebyla zcela nezištná. Podle jeho názoru bylo nezbytné prolomení preferenčního trhu a celních bariér a s tím spojené výsadní obchodní postavení koloniálních mocností, aby došlo k odstranění významné překážky expanzi americké ekonomiky. Mír nemůže obsahovat žádný trvalý despotismus. Stavba míru vyžaduje rovnost lidí. V rovnosti lidí jest zahrnuta nejzazší svoboda v soutěživosti podnikání““ (Roosevelt 1996: 37). Americká vláda také musela vzít na vědomí, že po druhé světové válce vzrostl počet „běžných“ Američanů, kteří s politikou evropských zemí vůči svým koloniální državám nesouhlasili14 (Gouda 2002: 154). Přesto nebyl postoj k jednotlivým koloniálním velmocím ze strany USA jednotný. Velká Británie byla významným válečným spojencem, a proto kritika ze strany USA nedosahovala takové míry jako v případě Francie a jejího počínání v Indočíně. Pokud se zaměříme přímo na Nizozemsko a jeho počínání v Nizozemské východní Indii, kritika nebyla tak ostrá jako v případě Francie, nicméně i přesto považovaly Spojené státy za nezbytné předválečné postavení Indonésie změnit. Uvažovalo se o vytvoření buď federace nizozemské Indonésie, britského Malajska a amerických Filipín nebo o mezinárodním poručnictví Indonésie (Mrázek 1980: 316). Nicméně v závěru války se mezinárodněpolitická situace poněkud změnila a Spojené státy byly nuceny svoji zahraniční politiku této skutečnosti přizpůsobit. Prvním důvodem bylo úmrtí hlavního zastánce tvrdého postoje proti evropským kolonizátorům v jihovýchodní Asii amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Druhým důvodem byly argumenty právě předválečných koloniálních velmocí, které tvrdily, že Evropa je po válce na pokraji zhroucení a Spojené státy se musí ve vlastním zájmu vyvarovat takových kroků, které by oslabily stabilitu a soudržnost atlantického spojeneckého systému, přinejmenším z důvodu zachování vlastní bezpečnosti. A za nejnebezpečnější z těchto možných kroků považovaly omezení svého vlivu v asijských koloniích. Posledním, ale neméně důležitým bodem, byla postupná proměna vztahů se Sovětským svazem a počátek studené války. Spojené státy tak upustily od svého cíle razantní proměny politického uspořádání států v jihovýchodní Asii a jejich zahraniční politika se začala řídit „principem nevměšování se“ (Mrázek 1980: 324).


Austrálie

Zpočátku byla australská vláda pronizozemsky orientovaná, neboť vnímala Nizozemsko jako spojence z druhé světové války. Následný obrat australské zahraniční politiky byl vyvolán první policejní akcí Nizozemců. Důležitou roli zde hrál především postoj australského ministerského předsedy Bena Chifleyho, který změnil svůj pohled na nizozemskou intervenci jako vnitřní záležitost státu. Podle jeho názoru podpisem dohody z Linggadjati a uznáním byť omezené suverenity Indonéské republiky se zásah Nizozemska přenesl z vnitrostátní na mezinárodní úroveň (Londey 2004: 16). Austrálie počala vnímat snahu Nizozemska udržet se v jihovýchodní Asii jako kontraproduktivní a bránící vývoji regionu. Stejně tak dospěla k přesvědčení, že nemůže dále existovat jako samostatná politická entita zcela izolovaná od jihovýchodní Asie (Singh: 2002: 33).


Sovětský svaz a Ukrajina

První projednávání nizozemsko-indonéských střetů před Radou bezpečnosti OSN bylo navrženo Ukrajinou v závěru ledna 1946. Podle jejích zástupců se stěží jednalo o vnitřní záležitost Nizozemska, když se boje účastnily také britské a japonské jednotky (McVey 1969: 11). Ukrajina tudíž navrhla znění rezoluce, jež vyzývala k utvoření komise, která by situaci v Indonésii monitorovala. Tato rezoluce byla ovšem zamítnuta, když se za ni postavil pouze Sovětský svaz, Polsko a Mexiko (Emerson 1948: 61-63).

Sovětský svaz vystupoval krátce po válce v indonéské otázce nejprve značně zdrženlivě. V nizozemsko-indonéském konfliktu se totiž angažovali evropští spojenci SSSR z druhé světové války a podpora indonéského nacionalistickému hnutí v boji o nezávislost by tuto spolupráci rychle ukončila. Dalším důvodem byla snaha zkonsolidovat nejprve svoje postavení ve východní Evropě (McVey 1969: 4).

4.2 První policejní akce – dohoda z Renville

V květnu 1947 předložili Nizozemci vládě Indonéské republiky ultimativní memorandum, které požadovalo, aby se vysoký představitel Nizozemska účastnil všech jednání a rozhodování vlády. Dále se měla indonéská vláda zavázat konzultovat svoji zahraniční politiku jak s vládou Nizozemska, tak s vládami vytvářenými Nizozemci na vnějších ostrovech; nizozemská správa měla získat právo kontrolovat dovoz i vývoz do Indonéské republiky, a také mělo dojít k navrácení zkonfiskovaného majetku (Dubovská 2005: 272). Narůstající požadavky Nizozemska, které přesahovaly platnou dohodu z Linggadjati, a nespokojenost Indonésanů, vedla k demisi vlády Sutana Sjahrira a vytvoření nové pod vedením Amira Sjarifuddina. Nizozemská vláda se rozhodla využít politické situace v Indonésii a svoje požadavky rozšířila ještě o spoluúčast nizozemské armády na udržování pořádku v republice a vytvoření společné bezpečností rady. Tento požadavek byl představiteli Indonéské republiky zamítnut, což vedlo Nizozemsko k rozhodnutí o zahájení tzv. první policejní akce 21. července 1947 (Nálevka 2004: 52, srov. Dubovská 2005: 272). Cílem bylo zajistit v Indonéské republice vytvoření takových podmínek, které by vedly k přijetí smlouvy z Linggadjati (Emerson 1948: 69). Jednalo se o rychlý úder, při kterém měly nizozemské jednotky jasnou převahu. Indonéská armáda a polovojenské jednotky byly velmi špatně vyzbrojené, decentralizované, vzájemné spojení takřka nefungovalo, a proto bylo jejich koordinované nasazení do bojových akcí na různých místech téměř nemožné (Dubovská 2005: 272, srov. Kattenburg 2001: 19). Nizozemským jednotkám se tak po velmi krátké době podařilo zahnat armádu do džungle a obsadit klíčová místa republiky. Do 1. srpna, kdy byla tato policejní akce projednávána v Radě bezpečnosti OSN, byla pouze třetina území Jávy pod kontrolou Republiky (Kattenburg 2001: 19).



Ačkoli po vojenské stránce byl zásah v Indonésii pro Nizozemsko nadmíru úspěšný, problematické se ukázalo jeho přijetí na mezinárodním poli. Nizozemci se totiž museli potýkat s rozsáhlou vlnou protestů po celém světě a jejich spojenci z druhé světové války se od jejich činů postupně distancovali (Horst 2005: 475). Půda Organizace spojených národů se logicky stala místem, kde se státy v otázce nizozemské politiky vůči Indonésii střetávaly. Důležitý faktor, který tyto diskuze ovlivňoval, byl právního charakteru. Na jedné straně zde stál sedmý bod druhého článku Charty OSN, podle kterého žádné ustanovení Charty nedává OSN právo zasahovat do věcí, které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoliv státu, ani nezavazuje jeho členy, aby takové věci podrobovaly řešení podle této Charty; tato zásada však nebrání, aby se použilo donucovacích opatření podle kapitoly VII (Charta OSN, čl. 2). Na druhé straně podle článku 34 Rada bezpečnosti může konat šetření o každém sporu nebo každé situaci, která by mohla vést k mezinárodním třenicím nebo vyvolat spor, aby určila, zda trvání sporu nebo situace by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti (Charta OSN, čl. 34) a podle článku 39 Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost (Charta OSN, čl. 39). A právě dvojí možný výklad nizozemského zásahu v Indonésii vytyčil linii, na které se odpůrci i zastánci této akce střetávali.
Většina členských států OSN nizozemskou intervenci odsoudila. V Radě bezpečnosti vystoupil 1. srpna 1947 sovětský delegát Andrej Gromyko a jako přestavitel Sovětského svazu žádal bezodkladné zastavení bojů a stažení nizozemských jednotek15 (Nálevka 2004: 53). Spojené státy a Velká Británie se nejprve snažily vystupovat jako prostředníci. Jejich cílem bylo předejít přednesení záležitosti v Radě bezpečnosti, nicméně neuspěly (Kattenburg 2001: 19). Návrh projednávat tento zákrok u Rady bezpečnosti OSN podala Austrálie a Indie a právě na základě uvedených článků 34 a 39 Charty OSN16. Prvního srpna Rada uznala důvody všeobecné kritiky a schválila rezoluci, která požadovala okamžité zastavení bojů (Rezoluce RB OSN č. 27, ze dne 1. srpna 1947).
Nizozemsko, podpořené dalšími koloniálními mocnostmi Francií a Belgií, se hájilo, že situace v Indonésii je čistě vnitřní záležitostí mimo kompetence Rady bezpečnosti OSN. Policejní akce byla pouze prostředkem jak obnovit v Indonésii pořádek (Dennett 1949: 430-431). Akce byla podniknuta proto, že podle Nizozemců ještě nebyli osvobozeni všichni nizozemští zajatci z internačních táborů z druhé světové války a také že vinou indonéské kontrablokády trpí obyvatelstvo vnějších ostrovů hladem. Proti těmto tvrzením samozřejmě indonéská strana vystoupila s protiargumenty a bylo zřejmé, že uzavření vzájemného kompromisu bude velmi obtížné (Dubovská 2005: 273). Nicméně i přesto Nizozemsko naznačilo ochotu následovat doporučení Rady, pokud mu to ovšem situace v Indonésii umožní. Na druhé straně Austrálie, podpořená Indií, Filipínami a dalšími státy zahrnujícími jak Sovětský svaz tak Spojené státy, trvala na tom, že situace v Indonésii může ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost a možná se tak již stalo (Dennett 1949: 431).
Francie a Velká Británie se vzhledem ke svým zámořským državám ocitly ve stejné pozici. Francouzi se obávali, že souhlas s prosazením kompetencí Rady bezpečnosti v Indonésii by mohl vést k pokusu zabývat se také otázkou Indočíny. Proto se francouzská vláda rozhodla vetovat rezoluci navrženou Sovětským svazem, která požadovala vytvoření jedenáctičlenné komise, jež by dohlížela na dodržování příměří (Emerson 1948: 72).

Rovněž i Velká Británie byla v obdobné situaci díky své koloniální politice v  Barmě a Indii a navíc se musela vypořádat se zahraniční politikou Austrálie, která z pozice svého členství v Commonwealthu vyžadovala podporu svého postoje vůči indonéské otázce. Po zvážení alternativ začala Velká Británie prosazovala politiku, jež se pečlivě vyhýbala otázce vnitřní jurisdikce státu17.


Také pro Spojené státy představovala indonéská otázka velké dilema. Na jedné straně americká politika podporovala v jihovýchodní Asii rozvoj hnutí za nezávislost. Důvodů pro to bylo hned několik. Za prvé USA věřily, že udělení nezávislosti těmto zemím přispěje ke stabilitě regionu a také otevře možnost navázat vzájemnou spolupráci. Nezanedbatelným důvodem byla také obava, že pokud by Spojené státy přestaly dané země podporovat, mohl by je v tom nahradit Sovětský svaz - což rozhodně Spojené státy nezamýšlely (Dennett 1949: 431-432). Na základě této politické linie navrhl americký zástupce ve Výboru dobrých služeb (viz dále) Frank P. Graham dvě varianty možného uspořádání nizozemsko-indonéských vztahů, které poté v prosinci roku 1947 předložil americkému ministerstvu zahraničních věcí. Jedna vycházela přímo z nizozemského návrhu, podle kterého by Indonéská republika disponovala pouze omezeným vlivem jako jedna ze součástí Spojených států indonéských. Graham se domníval, že v tomto případě by takové politické uspořádání vedlo k dominantnímu postavení Nizozemska v rámci celé federace. Jeho druhý návrh prakticky vycházel z toho předešlého, ovšem s tím rozdílem, že by byla uznána nezávislost Indonéské republiky, která by v rámci navrhované federace byla dominantním celkem (Drooglever 1988: 42-43).

Nicméně na druhé straně Spojené státy měly zájem o rychlou obnovu poválečného Nizozemska jako nedílné součásti Plánu evropské obnovy a Atlantského paktu18 a právě Indonésie disponovala ekonomickými zdroji, které Nizozemsko nezbytně potřebovalo, aby byla tato politika úspěšná (Dennett 1949: 431-432). Z tohoto důvodu byl návrh prosazovaný Grahamem zamítnut a sám Graham musel navrhnout novou variantu smlouvy, která by nizozemskou svrchovanost v Indonésii ještě více podpořila (Drooglever 1988: 44-45). Američané se přesto obávali dalších kroků Nizozemska, které by mohly vést ke ztrátě jejich prestiže v jihoasijské oblasti (Nálevka 2004: 53-54). Nakonec se Spojené státy vydaly stejnou cestou jako Velká Británie - prosazovaly takovou politiku, která odmítala řešit indonéskou otázku z právního hlediska.


Tato politika se poté odrazila např. ve jmenování tzv. Výboru dobrých služeb (Committee of Good Offices), který vznikl z iniciativy Rady bezpečnosti OSN v závěru srpna 1947 (Dennett 1949: 431). Jeho členy se stali zástupci Spojených států, Austrálie a Belgie19 a jejich úkolem bylo napomáhat mírovému řešení nizozemsko-indonéského konfliktu. Sovětští zástupci trvali na nedělitelných kompetencích Rady bezpečnosti a to především z důvodu, že byli vznikem Výboru prakticky vyřazeni z rozhodovacího procesu v této záležitosti. Proto požadovali, aby řešení nizozemsko-indonéských sporů probíhalo i nadále před Radou bezpečnosti (McVey 1969: 12). Ovšem Výbor dobrých služeb přispěl k zahájení vyjednávání mezi Nizozemskem a Indonéskou republikou, jehož výsledkem byla dohoda z Renville, podepsaná 17. ledna 1948 (Nálevka 2004: 54). Základem renvillské dohody byla smlouva z Linggadjati, rozšířená o stanovení nových hranic určených tzv. Van Mookovou linií. Ta oddělovala Indonéskou republiku od Nizozemci dobytých a ovládaných oblastí. Indonésie tak ztratila značnou část rozlohy a téměř tři čtvrtiny svého ekonomického potenciálu (Dubovská 2005: 273-275, Doel 1996: 289). Dohoda obsahovala také dvanáct politických principů, které vyjadřovaly snahu Výboru dobrých služeb přivést obě strany zpět ke smlouvě z Linggadjati, nicméně byly formulovány příliš obecně, což umožňovalo jejich rozdílný výklad. Stejně tak bylo přijato šest bodů navržených Výborem, které mimo jiné potvrdily suverenitu Nizozemska v Indonésii, dokud nedojde k vytvoření Spojených států indonéských, a jednoznačněji určily postavení Indonéské republiky v rámci této federace (Wolf 1973: 148-149). Stejně tak mělo dojít k postupnému snižování vojenských sil na obou stranách, ale dohoda neobsahovala požadavek na navrácení jednotek do pozic před první policejní akcí (Kattenburg 2001: 21).

Jak americká, tak britská vláda byly s dojednaným závěrem spokojeny, ale totéž se nedalo tvrdit o dalších členských státech OSN. Sovětský svaz dohodu odsoudil s tím, že Spojné státy fakticky pomáhají Nizozemsku Indonésii kolonizovat a podle Andreje Gromyka OSN opustilo svůj vytyčený cíl, jímž byla ochrana obyvatelstva kolonií ve prospěch nenasytnosti Spojených států a evropských koloniálních mocností (Gouda 2002: 232). Také Filipíny, Indie, Austrálie, Sýrie, Kolumbie a Čína vyjadřovaly nad dohodou znepokojení. Přesto byla smlouva schválena Radou bezpečnosti OSN20 (Kattenburg 2001: 21).


V Indonésii přijetí smlouvy vyvolalo vlnu protestů, které vedly ještě v lednu ke svržení vlády Amira Sjarifuddina a jmenování nové vlády v čele s Mohamedem Hattou. Následného vnitropolitického napětí a výrazné aktivizace komunistické levice se rozhodl využít Sovětský Svaz (Nálevka 2004: 54). Z Moskvy byl do Indonésie vyslán Manovar Musso, o němž Sovětský svaz doufal, že dokáže zvrátit situaci v jeho prospěch (Boden: 2006: 72). Jeho úkolem bylo vyvolat komunistický puč, který by svrhl novou Hattovu konzervativní vládu. V polovině září roku 1948 obsadili komunisté za pomoci části indonéské armády strategické body v jávském městě Madiun a vyzvali k vytvoření sovětského státu. Utvořila se revoluční vláda v čele s Mussou a Sjarifuddinem, která se pokusila o převzetí moci v celorepublikovém rozsahu. Po čtrnáctidenních bojích, v kterých zahynulo více než sto tisíc komunistů včetně čelních představitelů strany, byla mandiunská vzpoura potlačena vládními vojsky (Nálevka 2004: 55).
Po porážce komunistů začaly Spojené státy nahlížet na Sukarnovu republiku mnohem smířlivěji. Poté, co Nizozemci v prosinci 1948 znovu zahájili svoji ofenzívu, zajali Sukarna a další představitele republiky, postavili se již zcela na stranu Indonésie (Cohen 2000: 364, srov. Doel 1996: 290).
1   2   3


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət