Ana səhifə

Masarykova univerzita


Yüklə 206.09 Kb.
səhifə1/3
tarix26.06.2016
ölçüsü206.09 Kb.
  1   2   3


MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií


Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Obor Mezinárodní vztahy

Vliv procesu dekolonizace Indonésie na zahraničněpolitické postavení Nizozemska v letech 1945-1949

Bakalářská práce




Marcela Vaculíková

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D.


UČO: 182836

Obor: MV-ES

Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vliv procesu dekolonizace Indonésie na zahraničněpolitické postavení Nizozemska v letech 1945-1949“ vypracovala samostatně za pomoci zdrojů uvedených v seznamu literatury.
V Brně 16.12.2008
……………………………………………..

Marcela Vaculíková



PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Pavlu Pšejovi za odborné vedení a cenné připomínky při vypracovávání této práce.


Obsah


  1. Úvod...................................................................................................................5




  1. Indonésie............................................................................................................6

    1. Jihovýchodní Asie během II. světové války a po ní.....................................6

    2. Indonésie během II. světové války..............................................................7

      1. Národně osvobozenecké hnutí..........................................................8

      2. Protijaponský odboj..........................................................................10

    3. Osvobození Indonésie...............................................................................11




  1. Nizozemsko......................................................................................................15

    1. Vnitropolitická situace po II. světové válce................................................15

    2. Formování zahraniční politiky v souvislosti s dekolonizačním procesem..16

      1. Politické důvody................................................................................16

      2. Ekonomické důvody.........................................................................17




  1. Postoj zahraničních aktérů k průběhu dekolonizace Indonésie........................19

    1. Dohoda z Linggadjati (březen 1947).........................................................19

    2. První policejní akce - Dohoda z Renville (červenec 1947-leden 1948).....24

    3. Druhá policejní akce - Roem-van Royenova dohoda (prosinec 1948-květen 1949)...............................................................................................30

    4. Haagská konference (srpen-listopad 1949)..............................................32




  1. Závěr.................................................................................................................34




  1. Zdroje................................................................................................................36


1. Úvod

Cílem této bakalářské práce je seznámení s vývojem procesu dekolonizace Nizozemské východní Indie1 (dnešní Indonésie) a současně také posouzení jeho vlivu na zahraničněpolitické postavení Nizozemska v letech 1945-1949. Toto období je ohraničeno na jedné straně koncem druhé světové války a na straně druhé udělením suverenity Spojeným státům indonéským v prosinci roku 1949, dvěma zásadními událostmi pro nizozemskou koloniální politiku. Stěžejní část práce se věnuje objasnění důvodů pro uskutečnění tzv. politických akcí, jejich průběh a především jejich vnímání na poli mezinárodních vztahů. Proto se tato práce již nezabývá vyhlášením nezávislosti Indonésie v srpnu 1950, ani obsazením tzv. Západního Irianu (západní část Nové Guineje) v roce 1962, mandátního území OSN, které Nizozemsko spravovalo a které Indonésie považovala za svoji nedílnou součást.

Jedná se o případovou studii, která se bude snažit verifikovat hypotézu, že „dekolonizační proces Indonésie ovlivnil mezinárodněpolitické postavení Nizozemska a tlak mezinárodních aktérů tento proces urychlil“.

Celá práce je rozdělena do tří hlavních kapitol, kdy první se zaměřuje na situaci v Indonésii během druhé světové války a na její osvobození. Druhá se zabývá vnitropolitickou situací Nizozemska po druhé světové válce a současně se snaží vyložit důvody, které vedly Nizozemsko k formulování dané zahraniční politiky vůči Indonésii. Třetí kapitola se poté zaměřuje na samotnou situaci v Indonésii po skončení války, průběh policejních akcí a následnou reakci mezinárodních aktérů.


2. Indonésie

2.1 Jihovýchodní Asie během II. světové války a po ní

Druhá světová válka byla pro jihovýchodní Asii klíčovou událostí, jež předznamenala budoucí vývoj celé oblasti, a to především ve vztahu k evropským koloniálním mocnostem, které tomuto teritoriu do té doby dominovaly. Japonská okupace regionu a jeho snaha zajistit si kontrolu nad přístupem k surovinovému bohatství těchto zemí byla prezentována jako „osvobození asijských národů“ a Japonsko vedlo intenzívní propagandu, která zdůrazňovala rasovou sounáležitost asijských národů, příbuznost jejich náboženství, kultury a morálky (Mrázek 1978: 7). Ovšem obdobně jako v případě nacistického Německa byla japonská zahraniční politika zaměřena expanzionisticky a měla být materiálně podporována právě ze zemí pod japonskou nadvládou. Současně byla během období japonské okupace potlačena či omezena činnost nejrůznějších institucí, které vytvořily koloniální režimy, a to nejen v ekonomické, ale i ve správní, politické, vojenské a kulturní oblasti (Doel 1996: 268). A právě značné narušení vazeb mezi státy pod koloniální správou a jejich mateřskými mocnostmi je klíčové pro další vývoj celého regionu jihovýchodní Asie. Toto oslabení vedlo po II. světové válce k nárůstu nacionalistických tendencí a k posílení osvobozeneckých hnutí v jednotlivých oblastech. Na druhou stranu ačkoli byla II. světová válka nejdůležitějším faktorem, který ovlivnil oslabování vztahů mezi koloniálními mocnostmi a jejich zámořskými teritorii, nebyl faktorem jediným. Počátky musíme hledat již v první světové válce a následné hospodářské krizi třicátých let, po které státy jako Velká Británie, Francie a Nizozemsko vyšly značně oslabeny, a to nejen co se týká hospodářské produkce, ale i schopností udržet si své kolonie případným použitím vojenské síly (O’Brian: 2004: 120). Po okupaci Nizozemska a Francie nacistickým Německem a také „připoutáním“ Velké Británie v Evropě z důvodu totožné hrozby, byla možnost zásahu těchto koloniálních mocností v jihovýchodní Asii rovna nule. Tato nově vzniklá situace tak otevřela dveře pro nového a jediného možného aktéra, kterým byly Spojené státy americké. Na druhou stranu jeho dominantní zájem na porážce japonského císařství znamenal v závěru války oslabení pozornosti vůči zbývajícím zemím regionu, které se tak na krátkou dobu ocitly v politickém vakuu (Mrázek 1980: 322-333). A právě tato skutečnost stačila k tomu, aby došlo k projevu několika dalších skupin, se kterými velmoci nepočítaly - národních hnutí jednotlivých států, které chtěly využít příležitosti a zabránit návratu k předválečnému koloniálnímu uspořádání.



2.2 Indonésie během II. světové války

Obsazení Nizozemské východní Indie bylo pro Japonsko důležité především pro její surovinová naleziště ropy. Kontrola ropné produkce této země byla jedním z nejdůležitějších strategických problémů jihovýchodní Asie. Již před vypuknutím druhé světové války se objem dovezené indonéské ropy podílel více jak třetinou na celkové spotřebě ropy v Japonsku (Vandenbosch 1959: 236-237). Právě indonéská ropa a malajský cín a kaučuk byly pro Japonce klíčovými surovinami, které nutně potřebovali pro vedení války v Asii. Japonská vláda doufala, že se jí podaří získat Indonésii bez boje obdobně jako Indočínu2 a vedla v tom smyslu jednání s nizozemskými činiteli. Tato jednání však ztroskotala a japonské vládní kruhy se tak definitivně rozhodly zahájit válku proti Nizozemí, Velké Británii a Spojeným státům a zbytek jihovýchodní Asie obsadit vojensky (Mrázek 1978: 26-27). Obsazení Indonéského souostroví japonskou armádou proběhlo velice rychle v březnu roku 1942, po porážce spojenecké flotily3 při tzv. bitvě o Jávské moře a po krátkém odporu nizozemské armády na pevnině (Glissenaar 2003: 32). Důvody tohoto snadného vítězství byly nejenom vojenské (nečekanost úderu, převaha námořích a leteckých sil apod.), ale i politické: evropské koloniální mocnosti a ani Spojené státy nebyly schopny aktivně mobilizovat k odporu proti japonské agresi obyvatelstvo kolonií, které často vítalo japonské vojáky jako své osvoboditele (Mrázek 1978: 27, srov. Doel 1996: 260). Japonsko proklamovalo svůj záměr definitivně odstranit nizozemský vliv a zasadit se o co nejrychlejší zánik Nizozemské východní Indie (Doel 1996: 268). Tento cíl začal být naplňován krátce po invazi - Japonci zakázali používání nizozemštiny jako úředního jazyka, všechny politické strany a organizace musely ukončit svoji činnost a bylo stanoveno rozdělení správy ostrovů pod japonskou nadvládou4 (Glissenaar 2003: 32, srov. Dubovská 2005: 252). Toto rozdělení mělo Japonsku usnadnit nejen aplikování vojenské strategie, zjednodušení zásobování a správu regionu, ale také usnadnit kontrolu místní společnosti (Mrázek 1980: 273). Snaha prosadit centrální plánování a přerušení ekonomických vztahů v rámci jednotlivých ostrovů měla ovšem na ekonomiku zcela opačný dopad a naopak vedla k chaosu a nedostatečnému zásobování oblastí (Doel 1996: 261). Celé hospodářství bylo podřízeno japonským potřebám, což nakonec vedlo k jeho značnému úpadku.


2.2.1 Národně osvobozenecké hnutí

Postoj národně osvobozeneckých hnutí zemí jihovýchodní Asie k Japonsku byl určován celou řadou faktorů: ideologickou a politickou orientací, podílem levicových a komunistických složek v národně osvobozeneckém boji, jeho intenzitou a masovou základnou. V zemích, kde v národně osvobozeneckém boji dominovali komunisté, byl účinek japonské panasijské propagandy slabší a komunistům se brzy podařilo zorganizovat podzemní protijaponský odboj. Naopak tam, kde vedení národně osvobozeneckého hnutí bylo v rukou nacionalistů, národní hnutí jako celek bylo zprvu japonskému vlivu přístupnější (Mrázek 1978: 28). A právě druhá zmíněná varianta odpovídá indonéskému případu. Ještě před pádem Batávie povolili Japonci návrat z exilu předválečnému vůdci Národní strany Indonésie Sukarnovi (Doel 1996: 264), který potom ve spolupráci s Mohamedem Hattou, druhým čelním představitelem předválečného hnutí, přijal japonskou výzvu ke spolupráci (Mrázek 1980: 263). Ačkoli by tato událost mohla být vnímána jako zřejmý projev kolaborace a mocenské snahy podílet se na vládě, byť pouze omezeně, není tato skutečnost zcela jednoznačná. Nejvýznamnější indonéští nacionalističtí vůdci se totiž dohodli na rozdělení kompetencí a postupu v období japonské okupace a tak může být tato spolupráce považována pouze za cestu k získání jisté autonomie. Kolaborace se tak stala prostředkem, jak dosáhnout nezávislosti. Nicméně je nutné poznamenat, že západní standardy definující kolaboraci nemohou být automaticky aplikovány na indonéský případ. Většinová podpora indonéského obyvatelstva vyjadřovaná Sukarnovi po skončení války ukazuje, že jeho spolupráce s Japonci byla považována jako pramenící z národních spíše než osobních pohnutek (Kattenburg 2001: 14). Tuto interpretaci ovšem nizozemští představitelé zcela zavrhovali. Podle této dohody měl Sukarno stát v čele celého hnutí za nezávislost, Hatta se měl zabývat navazováním diplomatických styků a Stan Sjahrir měl koordinovat podzemní ilegální aktivity (Doel 1996: 264-265, srov. Dubovská 2005: 254). Spolupráce s Japonci tak byla pouze snahou nejprve o získání autonomního postavení Indonésie a poté postupně také vznik nezávislého státu. Z rozdělní kompetencí mezi nacionalisty a z role Sutana Sjahrira je zřejmé, že nacionalisté nespoléhali pouze na spolupráci s Japonci, ale ponechali si i zadní vrátka pro případ jejich porážky. Získání nezávislosti bylo totiž v průběhu války nemyslitelné, ale i přesto získala Indonésie poměrně rozsáhlou vnitřní autonomii, a to především ve správní a vojenské oblasti (Mrázek 1978: 10). Došlo k založení tzv. poradních sborů, které ovšem úzce spolupracovaly s japonskou okupační správou. Od října 1943 pak Japonci začali zakládat na všech svých okupovaných území jednotky GIYUGUN, které měly působit v celé jihovýchodní Asii a které byly tvořeny místním obyvatelstvem5 (Dubovská 2005 : 256). V Indonésii byly tyto jednotky pojmenovány PETA (Sukarela Pembela Tanah Air - Dobrovolnické armády obránců vlasti) a měly Japoncům pomáhat při obraně Indonésie proti spojenecké invazi. Nicméně tyto jednotky byly zcela závislé na vůli představitelů japonské vojenské správy (Mrázek 1980: 293). Ale i přesto nebyly úplně bezvýznamné. Jejich důležitost spočívala ve skutečnosti, že jejich vedení bylo svěřeno indonéským nacionalistům. Na druhou stranu tato autonomie nikdy nedosáhla takového rozsahu jako v případě Barmy a Filipín, byť si zde Japonci samozřejmě udržovali značný vliv (Doel 1996: 265). S postupujícím tažením Spojenců také přibývalo japonských ústupků a na sklonku války (i navzdory tomu, že Japonsko stále ovládalo jihovýchodní Asii) indonéské národně osvobozenecké hnutí již ovládalo značnou část administrativy a politiky. Japonská vojenská správa měla pod svojí pevnou kontrolou v podstatě již jen nejvyšší úřady a instituce bezprostředně spojené s japonskou válkou (Mrázek 1980: 298, srov. Doel 1996: 267-268).
2.2.2 Protijaponský odboj

Protijaponský odboj v Indonésii byl slabší než kdekoliv jinde v jihovýchodní Asii, a to z několika důvodů. Především se hlavní linie odbojových sil nevytvořila z komunistického hnutí tak jako v ostatních státech regionu. To bylo způsobeno rozvrácením celého hnutí ještě před obsazením ostrovů japonskou armádou a také tvrdými represemi ze strany okupantů vůči komunistům (Mrázek 1980: 301). Japonská okupační politika v jihovýchodní Asii se od počátku orientovala na politické osobnosti a proudy, které byly ostře nacionalistické a protikolonialistické, avšak které současně nehrozily revolučně zvrátit stávající politický a hospodářský systém zemí (Mrázek 1980: 299). Druhým, ovšem nepochybně stejně významným důvodem, byl charakter celého národně osvobozeneckého hnutí. Jak již bylo řečeno, čelní představitelé Národní strany Indonésie Ahmed Sukarno a Mohamed Hatta, sice důsledně sledovali emancipační cíle, ale svou politickou aktivitou jednoznačně podpořili úsilí Japonska o ovládnutí jihovýchodní Asie (Nálevka 2004: 48). Ale i přesto měl Sukarno podporu širokých vrstev obyvatelstva a i odbojové skupiny ho považovaly za jediného možného vůdce, který se mohl postavit do čela nově vzniklého státu, a to právě i navzdory jeho kolaboraci s Japonci (Mrázek 1980: 302, srov. Doel 1996: 275). O této formě hovoříme jako o tzv. legálním odboji - existence místních správních, politických i vojenských institucí a organizací poskytovala příležitost vůdčím činitelům osvobozeneckého hnutí rozvíjet protijaponskou činnost skrytou za spolupráci s nimi. Činnosti legálního odboje byly současně koordinovány s podzemními složkami odboje (Mrázek 1978:11).


Složení nelegálního odboje bylo velice různorodé a to jak ze sociálního, tak politického hlediska. První skupinu tvořily vrstvy obyvatel, které dosahovaly v době nizozemské koloniální nadvlády jistých privilegií, což byla především místní aristokracie a majitelé plantáží. Japonská okupační správa je těchto výsad zbavila a značnou část představitelů skupiny zatkla a poslala do koncentračních a pracovních táborů. Zbývající část těchto vrstev se pak většinou uchýlila mimo ostrov Jáva, kde proti okupantům podnikala ozbrojené akce a podněcovala lokální povstání. Druhou kategorii tvořila již zmíněná Sjahrirova skupina, která byla v kontaktu s legální částí odboje Sukarna a Hatty. Velkou část tvořili studenti a prozápadně orientovaná střední vrstva (Mrázek 1978: 36). Poslední uskupení tvořili indonéští komunisté, v jejichž čele stál Amir Sjarifuddin. Jak již bylo řečeno, indonéští komunisté netvořili hlavní odbojový proud, jak tomu bylo v jiných státech jihovýchodní Asie. Hlavním důvodem byla skutečnost, že většina hlavních představitelů, včetně Amir Sjarifuddina, byla krátce po obsazení ostrovů zatčena (Mrázek 1978: 36). Samostatnou skupinu potom tvoří indonéští muslimové, kteří své protijaponské postoje odůvodňovali především odlišností víry. Nicméně ale i část z nich, zejména z islámských škol v Jakartě, podpořila japonský okupační režim. Je patrné, že indonéský protijaponský odboj byl značně nejednotný. Navíc se proti okupaci postavil jen velmi malý počet obyvatel, který jako prostředek „boje“ většinou volil cestu pasivního odporu. Ozbrojené akce proti okupantům nebyly tedy časté (Dubovská 2005: 253-254).

2.3 Osvobození Indonésie

Válkou se všechny evropské koloniální velmoci dostaly do silné závislosti na Spojených státech amerických a po jejich vstupu mezi bojující mocnosti po útoku na Pearl Harbor se tato závislost ještě zvětšila (Mrázek 1980: 313). Otázka působení evropských států v regionu se tak odvíjela od postoje USA a využití jejich ozbrojených sil, protože ony samy nebyly schopny se japonské expanzivní politice postavit.


Již v průběhu japonské okupace docílili indonéští nacionalisté mnohých výhod, což jim poté značně usnadnilo převzetí moci. V tzv. poradních výborech začali indonéští úředníci posupně nahrazovat Japonce a do konce okupace byla již celá civilní správa nahrazena Indonésany. Současně Japonci ztráceli svůj vliv v pomocných vojenských jednotkách PETA a ty se tak přeměnily na jeden z pilířů protijaponského odporu (Mrázek 1978: 37). Indonésané měli příslib nizozemské královny Vilemíny z prosince 1942, že po válce budou vztahy mezi metropolí a koloniemi nově upraveny (Doel 1996: 278). Stejně tak jim i omezenou samosprávu nabídl v polovině roku 1943 japonský předseda vlády a o rok později prohlásil japonský generál Kojo, že Indonésie získá nezávislost v blízké budoucnosti (Dubovská 2005: 257). Vývoj mezinárodní situace i nátlak indonéských nacionalistů nutily Japonce k dalším ústupkům, které vyvrcholily počátkem roku 1945. Dne 7. srpna 1945 dali Japonci souhlas k založení „Výboru pro přípravu indonéské nezávislosti“6, jehož členy se stali zástupci celého souostroví a který měl připravit návrh na předání nezávislosti Indonésii (Mrázek 1978: 37; Dubovská 2005: 257). V srpnu 1945 představitel vrchního velení japonských ozbrojených sil generál Terauči povolal Sukarna a Hattu do jihovietnamského Dalatu, kde jim oznámil, že císař udělí 24. srpna Indonésii nezávislost (Nálevka 2004: 49). Toto „darování“ nezávislosti z rukou Japonců, o kterých se již předpokládalo, že budou ve válce poraženi, však vyvolávalo u indonéských nacionalistů obavy. Hrozilo totiž, že po skončení druhé světové války budou označeni za kolaboranty, nezávislost Indonésie bude Spojenci zrušena a nastolen status quo ante (Dubovská 2005: 258). Proto se Sukarno a Hatta rozhodli využít vzniklého mocenského vakua, nezatížit budoucnost nového státu problematickým darem a 17. srpna 1945 sami proklamovali nezávislost své země (Nálevka 2004: 49). Ozbrojené oddíly PETA přistoupily k internaci části japonských vojsk umístěných na souostroví. Výbor pro přípravu nezávislosti se transformoval v Ústřední indonéský výbor (KNIP - Komite Nasional Indoesia Pusat), který měl být zárodkem budoucího parlamentu. Sukarno s Hattou převzali funkce prezidenta a viceprezidenta republiky a 5. září byla jmenována nová prozatímní indonéská vláda (Nálevka 2004: 49; Dubovská 2005: 261). Té se podařilo ještě před příchodem spojeneckých vojsk rozšířit svoji moc nad většinou území Indonésie (Mrázek 1978: 37).

Spojence vyhlášení nezávislosti do značné míry zaskočilo. Podle rozhodnutí Postupimské konference, jež se konala od 17. července do 2. srpna 1945, měly Nizozemskou východní Indii obsadit britské jednotky, které dostaly za úkol odzbrojit japonské síly, osvobodit válečné zajatce, udržet klid a pořádek v zemi a posléze připravit návrat nizozemské koloniální správy, jejíž představitelé v čele s generálním guvernérem Hubertusem J. van Mookem vybudovali v australském exilu základy nové mocenské struktury (Nálevka 2004: 49-50). Po skončení války se v celé oblasti jihovýchodní Asie odehrávala totožná situace - bývalí kolonisté se vraceli zpět ke svému ztracenému majetku bez jakékoliv snahy reflektovat nově vzniklou situaci. Japonská okupace jejich teritorií byla považována pouze za krátkodobé přerušení jejich dominance, ale po porážce Japonska podle nich nic nebránilo nastolení předválečných poměrů. Tím spíše, že na nacionalistické vůdce jako byl Sukarno a Hatta bylo pohlíženo jako na kolaboranty, a proto nebyl v podstatě žádný důvod se rozsáhleji zabývat jejich vyhlášením nezávislosti. Nicméně realita se ukázala být zcela jiná a Nizozemci, ač neradi, museli svůj postoj vůči své bývalé kolonii změnit. Nizozemská vláda chtěla, aby se samostatnost – při zachování úzkých vztahů s Nizozemskem – ustanovila podle jejích pravidel hry. Uvažovalo se tak o vytvoření federálního státu s velmi autonomními správními jednotkami (Horst 2005: 474).


Tyto úvahy byly ovšem značně předčasné, zvlášť pokud vezmeme v potaz skutečnost, že se odehrávaly v Evropě, ale v samotné jihovýchodní Asii nebylo po Nizozemcích ani památky, a Nizozemsko tak nemělo v této době žádný nástroj, jak donutit nacionalisty ke spolupráci. Ve strategických plánech na znovudobytí jihovýchodní Asie dominovalo spojenecké Velení pro jihozápadní Tichomoří (SWPC), v jehož čele stál americký generál Douglas McArthur (Mrázek 1980: 314). Nicméně oblast Jávy a Sumatry spadala pod spojenecké Velení pro jihovýchodní Asii (SEAC), v jehož čele stál britský admirál lord Louis Mountbatten, a východní část souostroví a ostrov Borneo spadal pod australské velení (Doel 1996: 279, srov. Londey 2004: 14)7. Boj v této oblasti a obnovení klidu a pořádku tak bylo odpovědností převážně Velké Británie a nikoliv Spojených států amerických. I přesto byl americký vliv v oblasti byl značný a především přístup ke kolonialismu jako takovému byl pro Nizozemsko značně problematický. Především prezident Roosevelt vystupoval jako odpůrce evropské koloniální politiky v Asii, což dokazuje například jeho tvrzení, že principy Atlantické charty o nezadatelném právu na národní svobodu neplatí jen pro evropské země, ale pro všechny státy světa (Mrázek 1980: 314, srov. Emerson 1948: 59). Tento postoj a značná vojenská převaha Spojených států vedly evropské spojence k obavám o dalším uspořádání regionu jihovýchodní Asie. Nizozemci si byli vědomi toho, že bude-li Indonésie osvobozena bez jejich účasti, ztratí Nizozemí nejen zbytek prestiže u samotných Indonésanů, ale i další část svých „historických práv“ na tuto kolonii. V roce 1944 úřadující guvernér Nizozemské východní Indie v australském exilu Hubertus J. van Mook začal proto najímat Indonésany v Austrálii a vytvářel nové jednotky Královské armády Nizozemské východní Indie – KNIL, které se měly na osvobozování ostrovů podílet (Mrázek 1980: 318). Nicméně tento plán ztroskotal na počátku roku 1945 při žádosti o poskytnutí lodí americké armády, které by tyto jednotky dopravily do Indonésie, čemuž ovšem Spojené státy nevěnovaly příliš velkou pozornost (Mrázek 1980: 313, 318).
Prvním předsedou vlády Sukarno jmenoval Sutana Sjahrira, čímž ho postavil proti jeho radikálnějšímu spolupracovníkovi Tan Malakkovi. Ačkoli došlo v Indonésii k několika demonstracím proti Sjahrirovu jmenování, ten nabídku přijal a také KNIP mu vyslovil na svém listopadovém zasedání důvěru. Ustavením a přijetím Sjahrirovy vlády, která se projevila jako schopná jednat s Nizozemci i Spojenci, končí první etapa indonéského boje za nezávislost. Hlavním výsledkem její činnosti byl vznik nezávislé Indonéské republiky, přijetí ústavy, stanovení státních hranic, vytvoření hlavních politických institucí státu i organizace sil nezbytných k obraně nezávislosti (Dubovská 2005: 267).
  1   2   3


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət