Masarykova univerzita

Fakulta sociálních studií

Bakalářská práce

Marcela Vaculíková

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D.

UČO: 182836

Obor: MV-ES

Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vliv procesu dekolonizace Indonésie na zahraničněpolitické postavení Nizozemska v letech 1945-1949“ vypracovala samostatně za pomoci zdrojů uvedených v seznamu literatury.
V Brně 16.12.2008
……………………………………………..

Marcela Vaculíková

PODĚKOVÁNÍ

Obsah

1. 
   Úvod...................................................................................................................5
   

2. 
   Indonésie............................................................................................................6
   
   1. 
      Jihovýchodní Asie během II. světové války a po ní.....................................6
      
   2. 
      Indonésie během II. světové války..............................................................7
      
      1. 
         Národně osvobozenecké hnutí..........................................................8
         
      2. 
         Protijaponský odboj..........................................................................10
         
   3. 
      Osvobození Indonésie...............................................................................11
      

3. 
   Nizozemsko......................................................................................................15
   
   1. 
      Vnitropolitická situace po II. světové válce................................................15
      
   2. 
      Formování zahraniční politiky v souvislosti s dekolonizačním procesem..16
      
      1. 
         Politické důvody................................................................................16
         
      2. 
         Ekonomické důvody.........................................................................17
         

4. 
   Postoj zahraničních aktérů k průběhu dekolonizace Indonésie........................19
   
   1. 
      Dohoda z Linggadjati (březen 1947).........................................................19
      
   2. 
      První policejní akce - Dohoda z Renville (červenec 1947-leden 1948).....24
      
   3. 
      Druhá policejní akce - Roem-van Royenova dohoda (prosinec 1948-květen 1949)...............................................................................................30
      
   4. 
      Haagská konference (srpen-listopad 1949)..............................................32
      

5. 
   Závěr.................................................................................................................34
   

6. 
   Zdroje................................................................................................................36
   

Cílem této bakalářské práce je seznámení s vývojem procesu dekolonizace Nizozemské východní Indie¹ (dnešní Indonésie) a současně také posouzení jeho vlivu na zahraničněpolitické postavení Nizozemska v letech 1945-1949. Toto období je ohraničeno na jedné straně koncem druhé světové války a na straně druhé udělením suverenity Spojeným státům indonéským v prosinci roku 1949, dvěma zásadními událostmi pro nizozemskou koloniální politiku. Stěžejní část práce se věnuje objasnění důvodů pro uskutečnění tzv. politických akcí, jejich průběh a především jejich vnímání na poli mezinárodních vztahů. Proto se tato práce již nezabývá vyhlášením nezávislosti Indonésie v srpnu 1950, ani obsazením tzv. Západního Irianu (západní část Nové Guineje) v roce 1962, mandátního území OSN, které Nizozemsko spravovalo a které Indonésie považovala za svoji nedílnou součást.

Jedná se o případovou studii, která se bude snažit verifikovat hypotézu, že „dekolonizační proces Indonésie ovlivnil mezinárodněpolitické postavení Nizozemska a tlak mezinárodních aktérů tento proces urychlil“.

Celá práce je rozdělena do tří hlavních kapitol, kdy první se zaměřuje na situaci v Indonésii během druhé světové války a na její osvobození. Druhá se zabývá vnitropolitickou situací Nizozemska po druhé světové válce a současně se snaží vyložit důvody, které vedly Nizozemsko k formulování dané zahraniční politiky vůči Indonésii. Třetí kapitola se poté zaměřuje na samotnou situaci v Indonésii po skončení války, průběh policejních akcí a následnou reakci mezinárodních aktérů.

Druhá světová válka byla pro jihovýchodní Asii klíčovou událostí, jež předznamenala budoucí vývoj celé oblasti, a to především ve vztahu k evropským koloniálním mocnostem, které tomuto teritoriu do té doby dominovaly. Japonská okupace regionu a jeho snaha zajistit si kontrolu nad přístupem k surovinovému bohatství těchto zemí byla prezentována jako „osvobození asijských národů“ a Japonsko vedlo intenzívní propagandu, která zdůrazňovala rasovou sounáležitost asijských národů, příbuznost jejich náboženství, kultury a morálky (Mrázek 1978: 7). Ovšem obdobně jako v případě nacistického Německa byla japonská zahraniční politika zaměřena expanzionisticky a měla být materiálně podporována právě ze zemí pod japonskou nadvládou. Současně byla během období japonské okupace potlačena či omezena činnost nejrůznějších institucí, které vytvořily koloniální režimy, a to nejen v ekonomické, ale i ve správní, politické, vojenské a kulturní oblasti (Doel 1996: 268). A právě značné narušení vazeb mezi státy pod koloniální správou a jejich mateřskými mocnostmi je klíčové pro další vývoj celého regionu jihovýchodní Asie. Toto oslabení vedlo po II. světové válce k nárůstu nacionalistických tendencí a k posílení osvobozeneckých hnutí v jednotlivých oblastech. Na druhou stranu ačkoli byla II. světová válka nejdůležitějším faktorem, který ovlivnil oslabování vztahů mezi koloniálními mocnostmi a jejich zámořskými teritorii, nebyl faktorem jediným. Počátky musíme hledat již v první světové válce a následné hospodářské krizi třicátých let, po které státy jako Velká Británie, Francie a Nizozemsko vyšly značně oslabeny, a to nejen co se týká hospodářské produkce, ale i schopností udržet si své kolonie případným použitím vojenské síly (O’Brian: 2004: 120). Po okupaci Nizozemska a Francie nacistickým Německem a také „připoutáním“ Velké Británie v Evropě z důvodu totožné hrozby, byla možnost zásahu těchto koloniálních mocností v jihovýchodní Asii rovna nule. Tato nově vzniklá situace tak otevřela dveře pro nového a jediného možného aktéra, kterým byly Spojené státy americké. Na druhou stranu jeho dominantní zájem na porážce japonského císařství znamenal v závěru války oslabení pozornosti vůči zbývajícím zemím regionu, které se tak na krátkou dobu ocitly v politickém vakuu (Mrázek 1980: 322-333). A právě tato skutečnost stačila k tomu, aby došlo k projevu několika dalších skupin, se kterými velmoci nepočítaly - národních hnutí jednotlivých států, které chtěly využít příležitosti a zabránit návratu k předválečnému koloniálnímu uspořádání.

Obsazení Nizozemské východní Indie bylo pro Japonsko důležité především pro její surovinová naleziště ropy. Kontrola ropné produkce této země byla jedním z nejdůležitějších strategických problémů jihovýchodní Asie. Již před vypuknutím druhé světové války se objem dovezené indonéské ropy podílel více jak třetinou na celkové spotřebě ropy v Japonsku (Vandenbosch 1959: 236-237). Právě indonéská ropa a malajský cín a kaučuk byly pro Japonce klíčovými surovinami, které nutně potřebovali pro vedení války v Asii. Japonská vláda doufala, že se jí podaří získat Indonésii bez boje obdobně jako Indočínu² a vedla v tom smyslu jednání s nizozemskými činiteli. Tato jednání však ztroskotala a japonské vládní kruhy se tak definitivně rozhodly zahájit válku proti Nizozemí, Velké Británii a Spojeným státům a zbytek jihovýchodní Asie obsadit vojensky (Mrázek 1978: 26-27). Obsazení Indonéského souostroví japonskou armádou proběhlo velice rychle v březnu roku 1942, po porážce spojenecké flotily³ při tzv. bitvě o Jávské moře a po krátkém odporu nizozemské armády na pevnině (Glissenaar 2003: 32). Důvody tohoto snadného vítězství byly nejenom vojenské (nečekanost úderu, převaha námořích a leteckých sil apod.), ale i politické: evropské koloniální mocnosti a ani Spojené státy nebyly schopny aktivně mobilizovat k odporu proti japonské agresi obyvatelstvo kolonií, které často vítalo japonské vojáky jako své osvoboditele (Mrázek 1978: 27, srov. Doel 1996: 260). Japonsko proklamovalo svůj záměr definitivně odstranit nizozemský vliv a zasadit se o co nejrychlejší zánik Nizozemské východní Indie (Doel 1996: 268). Tento cíl začal být naplňován krátce po invazi - Japonci zakázali používání nizozemštiny jako úředního jazyka, všechny politické strany a organizace musely ukončit svoji činnost a bylo stanoveno rozdělení správy ostrovů pod japonskou nadvládou⁴ (Glissenaar 2003: 32, srov. Dubovská 2005: 252). Toto rozdělení mělo Japonsku usnadnit nejen aplikování vojenské strategie, zjednodušení zásobování a správu regionu, ale také usnadnit kontrolu místní společnosti (Mrázek 1980: 273). Snaha prosadit centrální plánování a přerušení ekonomických vztahů v rámci jednotlivých ostrovů měla ovšem na ekonomiku zcela opačný dopad a naopak vedla k chaosu a nedostatečnému zásobování oblastí (Doel 1996: 261). Celé hospodářství bylo podřízeno japonským potřebám, což nakonec vedlo k jeho značnému úpadku.

Protijaponský odboj v Indonésii byl slabší než kdekoliv jinde v jihovýchodní Asii, a to z několika důvodů. Především se hlavní linie odbojových sil nevytvořila z komunistického hnutí tak jako v ostatních státech regionu. To bylo způsobeno rozvrácením celého hnutí ještě před obsazením ostrovů japonskou armádou a také tvrdými represemi ze strany okupantů vůči komunistům (Mrázek 1980: 301). Japonská okupační politika v jihovýchodní Asii se od počátku orientovala na politické osobnosti a proudy, které byly ostře nacionalistické a protikolonialistické, avšak které současně nehrozily revolučně zvrátit stávající politický a hospodářský systém zemí (Mrázek 1980: 299). Druhým, ovšem nepochybně stejně významným důvodem, byl charakter celého národně osvobozeneckého hnutí. Jak již bylo řečeno, čelní představitelé Národní strany Indonésie Ahmed Sukarno a Mohamed Hatta, sice důsledně sledovali emancipační cíle, ale svou politickou aktivitou jednoznačně podpořili úsilí Japonska o ovládnutí jihovýchodní Asie (Nálevka 2004: 48). Ale i přesto měl Sukarno podporu širokých vrstev obyvatelstva a i odbojové skupiny ho považovaly za jediného možného vůdce, který se mohl postavit do čela nově vzniklého státu, a to právě i navzdory jeho kolaboraci s Japonci (Mrázek 1980: 302, srov. Doel 1996: 275). O této formě hovoříme jako o tzv. legálním odboji - existence místních správních, politických i vojenských institucí a organizací poskytovala příležitost vůdčím činitelům osvobozeneckého hnutí rozvíjet protijaponskou činnost skrytou za spolupráci s nimi. Činnosti legálního odboje byly současně koordinovány s podzemními složkami odboje (Mrázek 1978:11).

Válkou se všechny evropské koloniální velmoci dostaly do silné závislosti na Spojených státech amerických a po jejich vstupu mezi bojující mocnosti po útoku na Pearl Harbor se tato závislost ještě zvětšila (Mrázek 1980: 313). Otázka působení evropských států v regionu se tak odvíjela od postoje USA a využití jejich ozbrojených sil, protože ony samy nebyly schopny se japonské expanzivní politice postavit.

Spojence vyhlášení nezávislosti do značné míry zaskočilo. Podle rozhodnutí Postupimské konference, jež se konala od 17. července do 2. srpna 1945, měly Nizozemskou východní Indii obsadit britské jednotky, které dostaly za úkol odzbrojit japonské síly, osvobodit válečné zajatce, udržet klid a pořádek v zemi a posléze připravit návrat nizozemské koloniální správy, jejíž představitelé v čele s generálním guvernérem Hubertusem J. van Mookem vybudovali v australském exilu základy nové mocenské struktury (Nálevka 2004: 49-50). Po skončení války se v celé oblasti jihovýchodní Asie odehrávala totožná situace - bývalí kolonisté se vraceli zpět ke svému ztracenému majetku bez jakékoliv snahy reflektovat nově vzniklou situaci. Japonská okupace jejich teritorií byla považována pouze za krátkodobé přerušení jejich dominance, ale po porážce Japonska podle nich nic nebránilo nastolení předválečných poměrů. Tím spíše, že na nacionalistické vůdce jako byl Sukarno a Hatta bylo pohlíženo jako na kolaboranty, a proto nebyl v podstatě žádný důvod se rozsáhleji zabývat jejich vyhlášením nezávislosti. Nicméně realita se ukázala být zcela jiná a Nizozemci, ač neradi, museli svůj postoj vůči své bývalé kolonii změnit. Nizozemská vláda chtěla, aby se samostatnost – při zachování úzkých vztahů s Nizozemskem – ustanovila podle jejích pravidel hry. Uvažovalo se tak o vytvoření federálního státu s velmi autonomními správními jednotkami (Horst 2005: 474).