1. Imunitní systém, charakteristika, funkce, struktura

Komplement

2.Alternativní cesta- iniciována: složkami bakter stěn, bakti exoprodukty, viry, virem infik.bb., nádorovými bb.,parazity…

-předpoklad= malé množství C3b

-vazba C3b na aktivační povrchnaváže se faktor Bkomplex- štěpen faktorem D na malý Ba a velký BbC3bBb=C3 konvertázavzniká další C3bC3bBb3b=C5konvertáza………jako klasická cesta

- třetí populace lymfocytů (kromě cytotoxických a helperů)

- velké, nemají specifické receptory, povrchové znaky CD16, 56, někdy CD8

- 5-14% lymfocytů periferní krve, přítomny od narození, nevyžadují kontakt s antigenem

-cíl: buňky opsonizované Ig1 a Ig3, virem infikované a nádorové buňky

- funkce: lýza těchto buněk, imunologický dozor (prevence metastáz), aktivátory makrofágů (sekrece IFN gama)

- nemají imunologickou paměť, jsou zdrojem cytokinů

- aktivace je regulována rovnováhou mezi inhibičními a aktivačními faktory: aktivační receptory rozpoznají buňky, které ztrácí MHC1 molekuly, po aktivaci uvolní perforiny- smrt

- na periferii nezralé, schopné fagocytózy a endocytózy-> pohltí antigen-> diferenciace buňky a migrace do regionálních uzlin-> buňka už moc nemůže pohlcovat, ale hodně exprimuje MHC a tak se stává APC, aktivují lymfocyty

- folikulární dendritické buňky- vyskytují se v lymfatických folikulech, pravděpodobně nejsou hemopoetického původu, jen jsou pravým dendritickým buňkám podobné; prezentují antigen B lymfocytům a tak indukují jejich přeměnu, proliferaci a maturaci
16.                Cytokiny-obecná charakteristika

= informační a regulační molekuly (polypeptidy, proteiny, glykoproteiny) produkované somatickými buňkami

- působí na fyziologické funkce buněk, na jejich morfologii, udržení homeostázy

- mechanismus působení: vazba na receptor cílové buňky-> spuštění signalizační kaskády-> ovlivnění genové exprese a metabolismu buňky

- interakce s receptory je časově omezená, působí již v nepatrných množstvích

- pleiotropní působení- působí na hodně buněk, protože mají společné strukturní úseky

- zároveň různé buňky mohou produkovat stejné cytokiny

- vztahy mezi cytokiny mohou být synergistické (podporují se ve svých účincích) nebo antagonistické (působí proti sobě

- dysregulace cytokinové sítě- patogeneze septického šoku

- buněčný původ- velmi různorodý, produkují je APC, Th, Tc lymfocyty

- jedna buňka dokáže vytvořit jen jeden typ cytokinu- Daleho princip (vyslovil to v souvislosti s neuronem a neuromediátorem který neuron vytváří a skladuje, sedí to ale i na cytokiny)

-buněčnou aktivitu kontrolují cytokiny produkované Th1 a Tc1 (TNF alfa, IFN gama, IL 2, IL 12), humorální aktivitu cytokiny produkované Tc2, Th2 (IL4, IL 5, IL 10, IL 18)

- cytokiny jsou řazeny do jedné skupiny s hormony a neurotransmittery, často jsou hormony zařazovány mezi cytokiny protože imunitní a nervový/ endokrinní systém jsou úzce spojeny (CRF- působí na sekreci ACTH v adenohypofýze ale zároveň působí i na buňky imunitního systému)

17.                Prozánětlivé cytokiny

- cytokiny podporující zánětlivou reakci

-chemokiny, interleukiny (hlavně IL 1 a IL 6), IL-8, IL-12, IL18, TNF alfa

IL 1- produkován makrofágy i v CNS, aktivuje T lymfocyty a indukuje další tvorby jiných interleukinů jako IL

2, reguluje tvorbu proteinů akutní fáze (význam při zánětu)

- účastní se stresových reakcí, při nadměrné produkci rozvoj šoku, artritidy, osteoporosy, diabetu

IL-6 – produkován Th₂ lymfocyty, makrofágy, fibroblasty, endoteliálními bňk; stimuluje B, T lymfocyty, sekreci Ig, indukuje syntézu proteinů akutní fáze, zvyšuje uvolňování histaminu z bazofilů, je kofaktorem pro vývoj T_C l.

IL-8 – chemokin, produkován různými bňk, chemotaxe a aktivace granulocytů

IL-12 – produkován mikrofágy, NK bňk, neutrofily, B lymfocyty; stimuluje Th₁ lymfocyty a NK bňk

IL-18 – produkován aktivovanými mikrofágy, Kupffereovými bňk, indukuje IFN-γ (interferon, který aktivuje makrofágy)

TNF alfa- tumor necrosis faktor, kachektin,/ TNF beta- lymfotoxin, vznikají ze stejného prekurzoru

- tvořen makrofágy, NK buňkami, lymfocyty, žírnými buňkami, fagocyty

-jeho tvorbu indukují virové částice,bakteriální produkty,LPS(komponenta lipid A)

- fce: vývoj a diferenciace monocytárně makrofágové linie, antitumorová aktivita, diferenciace endotelu, mikrofágů, fibroblastů, neutrofilů, osteoblastů, význam během embryogeneze

- transmembránový typ a sekretovaná forma (dvě formy)

- tvorba jako důsledek fyzické námahy, po hladovění, anorexii, i obezitě, po nadměrných stimulech může organismus poškozovat

- určitý druh cytokinů- produkty buněk IS, zánětu i jiných somatických buněk

- uvolňují se z lymfocytů během sekundární odpovědi při tvorbě protilátek, tzn. z buněk specifických vůči antigenu, ale zároveň působí i na nespecifické buňky

- jejich největší význam je ve vzájemné interakci T a B lymfocytů

- je to funkčně vysoce heterogenní skupina látek, celkem je jich známo 31 a stále se objevují další

IL 1- produkován makrofágy i v CNS, aktivuje T lymfocyty a indukuje další tvorby jiných interleukinů jako IL

2, reguluje tvorbu proteinů akutní fáze (význam při zánětu)

- účastní se stresových reakcí, při nadměrné produkci rozvoj šoku, artritidy, osteoporosy, diabetu

IL 2- autokrinní sekrece (indukuje vytváření receptoru pro sama sebe), aktivuje mnoho buněk jako lymfocyty,

NK buněk, monocytů, regulačních faktorů-> zvyšuje protinádorovou aktivitu cytotoxických buněk

IL 3- v embryogenezi, růstový faktor hemopoetických buněk

IL 4- produkován Th2 lymfocyty-> indukuje expresi CD23 na B lymfocytech, zároveň i působí na produkci samotných Th2 lymfocytů; proto hojí autoimunitní procesy, inhibuje Th1 populaci a produkci prozánětlivých cytokinů

IL-5 - produkován Th₂ lymfocyty, eozinofily; stimuluje B lymfocyty (proliferaci a diferenciaci), růstový faktor eozinofilů

IL-6 – produkován Th₂ lymfocyty, makrofágy, fibroblasty, endoteliálními bňk; stimuluje B, T lymfocyty, sekreci Ig, indukuje syntézu proteinů akutní fáze, zvyšuje uvolňování histaminu z bazofilů, je kofaktorem pro vývoj T_C l.

IL-12 – produkován mikrofágy, NK bňk, neutrofily, B lymfocyty; stimuluje Th₁ lymfocyty a NK bňk

IL-18 – produkován aktivovanými mikrofágy, Kupffereovými bňk, indukuje IFN-γ (interferon, který aktivuje makrofágy)

- faktory ovlivňující migraci fagocytů

-strukturní podobnost všech chemokinů- mají cysteiny v molekule

a) CXC chemokiny alfa- jedna AK mezi cysteiny, atrahují neutrofily

- nadměrná exprese-> patogeneze-> artritida, revmatoidní artritida, záněty v kůži, astma, onemocnění srdce

- atrahuje neutrofily, T lymfocyty, basofily

- indukuje leukocytové membr molekuly-> zvyšuje adhezi leukocytů in vivo-> směřuje migrační aktivitu leukocytů do zánětu

- indukuje horečku, reguluje příjem potravy

- eotaxin- atrahuje eosinofily, basofily

- RANTES- působí chemotakticky na lymfocyty CD4/CD45RO-

c) C chemokin gama- lymfotaktin

- produkují ho NK buňky, Tc lymfocyty, zvyšuje nádorovou imunitu

- alfa a beta jsou stabilní při pH 2, gama je labilní

- typ 1 se váže na receptor IFNAR ze dvou podjednotek (alfa a beta)

= 30 vzájemně reagujících sérových proteinů a glykoproteinů (globuliny)

- tvořeny hlavně hepatocyty, ale i monocyty, mikrofágy, epitelem GIT, UGT

- v séru jako prekurzory- je potřeba aktivace, potom mají často proteolytickou aktivitu

b) opsonizace cizího materiálu pro fagocyty

c) lýza buněk

biologické funkce: úloha při zánětu, protiinfekční působení, regulace specifické imunity (působením na B lymfocyty), odstraňování imunitních komplexů, odstraňování mrtvých buněk a rozpadlé tkáně, diferenciace a regenerace tkání

- doplňuje fci protilátek než se stačí vytvořit (na začátku infekce), reguluje imunitní odpověď

- patologie- nebrzděná aktivace (nedostatek inhibitorů), snížená aktivita (genetické chybění některé složky)

- kaskádovitá, na povrchu buněk, mikroorganismů nebo komplexů antigen- protilátka

- závislá na komplexu antigen- protilátka

- 9 složek, beta globuliny, jen C1q- globulinový i kolagenový charakter

- cirkulující komplex C1 tvořen 1 molekulou C1q, 2 C1r, 2 C1s- jejich vazba závislá na přítomnosti vápenatých iontů

1. antigen se naváže na Ig, tím se změní konformace Ig, zpřístupní se vazebné místo pro C1q (v Fc části IgG, IgM X IgA, IgE, IgD antigen neváží!); IgM je aktivnější- je to pentamer

2. vazba C1q na Fc část IgG, IgM

3. tím se změní konformace C1r, stává se serinovou proteázou

4. ta aktivuje C1s a je taky serinovou proteázou

5. na povrchu je komplex C1qrs-> aktivuje C4-> štěpení na malý fragment C4a(zůstane v cirkulaci) a C4b (naváže se k C1)

6. na C4b se naváže C2, štěpí ho C1s-> malý fragment C2b jde do cirkulace, C2a je serinová proteáza, naváže se a vytvoří na povrchu komplex C4b2a= C3 konvertáza klasické cesty

7. rozštěpí C3 na malý C3a (do krve) a velký C3b-> komplex C4b2a3b= C5 konvertáza klasické cesty (zbytek C3b je volně v krvi jako opsoniny)

8. štěpí C5 na malý C5a (do krve) a C5b-> zase se naváže= poslední enzymatická reakce aktivace

9. postupná vazba C6, C7, C8 a C9-> snadno polymerují a vytváří bílkovinné micely, kolem komplexu změna orientace fosfolipidů-> změna permeability membrány

10. C5b-C8 polymeruje C9, ta vytváří tubuly až je podobná perforinu, tubuly pronikají membránou a působí osmotickou lýzu buňky

- na počátku MBL (manózu vázající lektin)- bílkovina akutní fáze, má podobnou strukturu jako C1q

- MBL se naváže na manózu na povrchu mikroorganismu, na MBL se naváží serinové proteázy MASP 1 a 2-> vznik komplexu podobnému C1qrs-> dál aktivace pokračuje normálně jako u klasické cesty

c) alternativní cesta

- není třeba komplexu Ag-protilátka, fylogeneticky nejstarší, pomáhá překonat dobu kdy se netvoří protilátky

- iniciace prostřednictvím látek hlavně bakteriálního původu (lipopolysacharid, peptidoglykan), povrchy hub, kvasinek (zymosan), viry, nádorové buňky, paraziti (trypanosomy), agregované Ig=> obecně všechny mají míň sialové kyseliny než povrchy eukaryotních buněk

- v organismu je vždy trochu C3b (neustálá pomalá spontánní hydrolýza C3)-> naváže se na aktivační povrch (na vlastní se nenaváže-protože je tam ta kyselina sialová a ta C3b inaktivuje)-> pak váže faktor B (beta globulin)-> ten je štěpen faktorem D (alfa globulin)-> uvolní se fragment Ba, na povrchu zůstává komplex C3bBb= ten je C3 konvertázou alternativní cesty a působí uvolnění víc C3b-> opakování reakce, amplifikace-> aby se komplex nerozpadl váže se tam properdin-> vzniká komplex C3bBb3b= ten je C5 konvertázou alternativní cesty-> štěpí C5 na C5a a C5b-> dál postup jako u klasické cesty

- po poškození organismu/vniknutí mikrobů trvá několik dní než se vytvoří protilátky- musí nejdřív do té doby nastoupit komplement

- aktivace může proběhnout jakoukoli cestou (i klasickou- v těle už jsou přirozené protilátky), produkty aktivace jsou mediátory zánětu-> složky C3a, C4a, C5a= anafylatoxiny

- působí iniciaci zánětu

a) na povrchu žírných buněk a basofilů jsou pro anafylatoxiny receptory- po navázání dojde k jejich degranulaci, uvolnění histaminu a dalších látek->tyto látky působí vasodilataci, zvýšení permeability cév-> výsledkem je větší příliv protilátek, rozpustných mediátorů a zánětlivých buněk na dané místo

b) chemotaxe- fragmenty C3a, C5a, komplex C5b67- přitahují fagocyty

c) anafylatoxiny působí zvolnění lysozomálních enzymů z fagocytů-> místní poškození tkáně
24.                Úloha komplementu při obraně proti infekci

- aktivace komplementu na povrchu virů:

a) klasickou cestou v přítomnosti protilátek

b) bez protilátek- retroviry, HIV-1, lentiviry váží Cq1

->lektinovou cestou- vazba MBL na HIV-1, HIV-2, virus chřipky

-> alternativní- EB virus, retroviry, zarděnky

- při aktivaci komplementu vytváří produkty aktivace okolo viru bílkovinný obal- virus se nemůže vázat na receptory hostitelské buňky=> neutralizace virů

- zabíjení G- bakterií membrány poškozujícím komplexem

- části komplementu působí jako opsoniny (C3b, C4b), ty se vážou na receptory C1 (jeho expresi zvyšuje složka C5a), C3, C4 na fagocytujících buňkách a usnadňují fagocytózu a degradaci mikrobů uvnitř buňky
25. Imunopatologický význam komplementu při autoimunitních chorobách

- komplement působí proti rozvoji autoimunitních chorob- působí antiinfekčně, omezuje chronické záněty, uplatňuje se při negativní selekci B lymfocytů-> reguluje tak formování jejich specifiky a reguluje autoimunitní reakce

- defekt složek C1q a C4-> lupus erythematodes

- v těle jsou neustále imunokomplexy (komplexy antigenu s protilátkou) a jejich množství stoupá při infekci nebo autoimunitních onemocněních!

- musí být odstraňovány; pokud ne, hromadí se a ukládají ve stěnách cév-> imunopatologie; pro jejich odstraňování má právě význam komplement->

- na povrchu malých IC se aktivuje komplement klasickou cestou- pak ty IC obsahují i produkty aktivace komplementu, vážou se na CR1 erytrocytů-> do jater, sleziny, zachyceny makrofágy-> oddělení od erytrocytů a jsou fagocytovány
26.                Receptory pro komplement a jejich význam

- receptory pro jednotlivé složky a meziprodukty aktivace jsou na množství buněk

- viz. tabulka ve Šterzlovi
27.    Specifická imunitní odpověď - primární a sekundární odpověď, imunologická paměť

- v sekundárních lymfatických orgánech, antigen sem přijde volný lymfou nebo krví, tady se setká s APC, ale může sem přijít uvnitř APC už z periferie (hlavně dendritické buňky)

- dendritické buňky- na periferii nezralé, schopné fagocytózy a endocytózy-> pohltí antigen-> diferenciace buňky a migrace do regionálních uzlin-> buňka už moc nemůže pohlcovat, ale hodně exprimuje MHC a tak se stává APC

- 1. signál- rozpoznání antigenu

- dál podle okolností:

a) pozitivní imunitní reakce

b) ignorace Ag, buňka zůstává stejná

c) rozpoznání Ag-> anergizace buňky-> příště už buňka nereaguje

d) negativní signál, apoptóza buňky

Primární reakce

- aby vznikla imunitní odpověď, musí se antigen setkat v lymfatické tkáni s imunokompetentní buňkou

- naivních bb (těch co se ještě nesetkaly s antigenem) je velmi málo, na odpověď by nestačily-> začnou se rychle množit (klonální expanze) a vzniknou 2linie buněk- efektorové (vykonávají potřebné funkce, krátce žijící) a paměťové (dlouhožijící)

- funkce efektorových končí krátce po eliminaci antigenu, paměťové přežívají v klidu do dalšího setkání s Ag

- při opakovaném setkání s Ag- nejdřív ho rozpoznají paměťové buňky, kterých je víc než původních naivních, zase se rozmnoží (klonální expanze je ale kratší), pravděpodobnost setkání antigenu se specifickou buňkou je větší-> reakce je rychlejší a efektivnější než primární, pro vyvolání stačí méně Ag

-> očkování= vytvoření dostatečného množství paměťových buněk aby se vytvořila případná rychlá reakce
28. Předkládání antigenů, rozpoznávání antigenu T a B buňkami

rozpoznávání antigenu B lymfocyty

• 
  specifický receptor BCR- je membránový imunoglobulin který se od Ig séra liší jen koncovou C částí která umožňuje zakotvení v membráně, cytoplazmatická část krátká
  
• 
  nezralé B lymfocyty mají BCR typu IgM (ale monomer), zralé naivní současně IgM a IgD
  
• 
  po setkání buněk s antigenem se aktivují, může začít tvorba Ig a uvolňování (bez membránové části)
  
• 
  terminální stádium B buněk: plazmatická buňka, uvolňuje hodně Ig, ale málo membránových Ig, brzy hyne
  
• 
  nebo se můžou vytvořit dlouhožijící paměťové buňky s různými druhy Ig coby BCR
  
• 
  k přenosu signálu dochazí pomoci řetězce alfa a beta, úzce asociovány s BCR, umožní přenos až do jádra (mají dlouhou cytoplazmatickou část)
  
• 
  B lymfocyty rozpoznávají i nativní antigen, nepotřebují vyloženě APC ale často se to děje: aktivace v lymfatických folikulech kde jim to předkládají dendritické buňky
  

-specifické receptory TCR, neuvolňují se z lymfocytů v rozpustné formě

- tvořeny polypeptidovými řetězci spojenými disulfidickými můstky, každý má na konci N variabilní a C konstantní doménu; 2 variabilní tvoří 1 vazebné místo pro antigen

a) TCR1- dříve v ontogeneze, řetězce gama delta, spíš ve fetální krvi, u dospělých jen 1-5% a hlavně ve sliznicích a kůži

- k přenosu signálu slouží znak CD3 (heterodimer) se kterým je receptor asociován (bez něj to do jádra neprojde)

- moc se neví jak se sem prezentuje antigen

b) TCR2- rozpoznávají antigen jedině už rozštěpen na peptidy (v nativní formě ne) a předložený na povrchu APC kde je vázán na MHC1 nebo MHC2 (histokompatibilní antigeny I. a II. třídy)
prezentace antigenu T lymfocytům

• 
  prezentace pomocí antigen prezentujících buněk (APC) které ho rozštěpí na menší peptidy, proto T buňky rozpoznávají jen antigeny sekvenční a ne konformační
  

• 
  mají vybavení pro internalizaci antigenu: fagocytóza, endocytóza, pinocytóza
  
• 
  vybavení pro rozštěpení antigenu
  
• 
  na povrchu mají MHC2 (MHC1 taky, ale ty jsou na všech jaderných buňkách)- tam se na speciální místa váže antigen (polymorfní části alfa a beta řetězců, u MHC1 jen alfa)
  
• 
  po navázání antigenu je prezentován Th buňkám- antigen na TCR, MHC2 na koreceptor CD4
  
• 
  při prezentaci cytotoxickým buňkám (Tc)- vazba s TCR, MHC1 se vážě na CD8
  
• 
  z toho plyne že Th buňkám je Ag prezentován jen profesionálními APC, pro Tc to můžou být jakékoli buňky (důležité v případě maligních změn normálních buněk- Tc je zabije)
  
• 
  antigen se zpracovává- endosomálně nebo cytoplasmaticky
  
• 
  a) endosomálně: zevní antigeny prezentovány ve vazbě s MHC2; internalizace Ag a v endosomu rozštěpení na peptidy; MHC2 se tvoří v ER, kde je na něj navázán ochranný invariantní řetězec (aby se tam nenavázalo nic jiného), putuje do endosomální oblasti, tam se z něj odštěpí ten řetězec a připojí se z endosomu uvolnění antigenní peptid, celý komplex putuje na membránu a T CD4+ buňky ho rozeznají
  
• 
  b) cytoplazmatická cesta: prezentace peptidů pocházejících z bílkovin vzniklých v cytoplazmě (vorové proteiny, nádorové neoantigeny), štěpí se v proteasomu, jdou do ER, tam se spojí s MHC1 a jde na povrch pro TCD8+ buňky,kt. ho rozponají
  
• 
  nebílkovinné antigeny částečně rozpoznávány buňkami s TCR1, ty jsou často CD4, 8- nebo CD8+, antigen může být prezentován bez MHC, stačí CD1
  

• 
  patří do velké Ig rodiny
  
• 
  domény Ig podobné těm co jsou v BCR, TCR, atd
  
• 
  MHC1- polymorfní transmembránový glykoprotein nekovalentně vázán s beta 2 mikroglobulinem
  
• 
  MHC2- glykoprotein je nekovalentní dimer řetězců alfa a beta
  
• 
  Pouze ve vazbě s MHC je rozpoznán nitrobuněčně zpracovaný antigen!= imunologická restrikce
  
• 
  na MHC1 se vážou menší peptidy než na MHC2
  
• 
  MHC1 spolupracuje s CD8 na cytotoxických T lymfocytech
  
• 
  MHC2 s CD4 na helperech, dál slouží jako receptor pro stimulaci B lymfocytů mikrobiálními a virovými superantigeny
  

- klonální anticipační princip – v organismu je předem připraveno velké mn. individuálně odlišných B a T lymfocytů, které se navzájem liší

- dostane-li se do organismu urč. antigen, po jisté době se setká s lymfocyty, které nesou patřičné receptory

- ty se za vhodných okolností pomnoží a vytvoří klony bňk stejné specifity, které pak mohou antigen eliminovat

- k aktivaci antigenně specifických lymfocytů (pomnožení a diferenciace) obvykle nestačí signál, který je poskytnut rozeznáním antigenu receptorem

→ většinou je třeba, aby bňk dostala ještě další, tzv. pomocný / kostimulační signál od jiných bňk imunitního systému (některé bňk nespecifické imunity - fagocyty)

- je potřeba spolupůsobení receptoru kostimulačního signálu CD28 - ten rozeznává na povrchu APC (antigen prezentujících bňk) kostimulační molekuly CD80 a CD86

→ klonálně specifické lymfocyty se pak diferencují do příslušných efektorových populací

- tento princip druhého signálu má zásadní regulační význam a zabezpečuje, aby nedocházelo k příliš snadné a potenciálně nebezpečné aktivaci lymfocytů

- existence pouze prvního signálu vede k dlouhodobému funkčnímu útlumu (anergie) nebo k apoptóze lymfocytu

Interakce můžeme pozorovat hlavně mezi B bb. a Th bb.:

►Th2 působí na B bb(, která může produkovat Ig M, Ig G1, IgA a IgE)

prostřednictvím IL-4-aktivace, isotopový přesmyk

IL-5- proliferace, diferenciace

IL-6- růst a diferenciace

IL-13 ?

►Th1 působí na B bb.(,kt. produkuje IgG2a)

IFN gama

• 
  pro rozpoznání JE POTŘEBA POMOC Th buněk zprostředkovaná cytokiny nebo přímým kontaktem (adhezivní molekuly)
  
• 
  po rozpoznání Ag je komplex Ag- BCR internalizován, rozštěpen (B je taky APC) a vázán na MHC2, předložen Th buňce, ta to rozpozná TCR, exprimuje CD28, která se na váže na CD80 a 86 na B lymfocytu, dál exprimuje ligand CD40, ten reaguje s CD 40 na povrchu B lymfocytu a tak ještě s adhezivními molekulami dojde k těsnému kontaktu buněk=> přenos signálů do nitra buněk
  
• 
  ovlivnění cytokiny: B uvolňuje IL-1=> stimulace Th buňky, Th buňka uvolňuje IL-2=> proliferace B buňky a její diferenciace
  
• 
  ale antigen může být Th buňce předložen i jinou APC, cytokiny uvolněné z Th mohou ovlivnit i sousední B buňky- aby nedošlo ke stimulaci celého okolí pomáhá krátká životnost cytokinů a receptorová specifita
  
• 
  po stimulaci B lymfocytů dojde k protilátkové odpovědi: první jsou vždy IgM, izotypový přesmyk: brzo se tvoří IgG, ve slizniční imnutiě IgA ve velkém množství (sekundání odpověď) a převažují nad IgM
  

●interakce při stimulaci T lymfocytů, když B bb. funguje jako APCIL 1, IL 12- aktivují T bb.

-adhezivní molekuly na povrchu 1 bb.=receptor, na povrchu 2.bb= ligand

 zprostředkovávají mezibuněčné kontakty a často přenášejí do buňky signály

-např. Tbb.Bbb

CD28CD80/CD86

CD40LCD40

TCRMHC(,když Bbb.je APC)
33.   T-dependentní a T-independentní antigeny

a) na thymu závislé (TD)- je jich víc

• 
  pro rozpoznání JE POTŘEBA POMOC Th buněk zprostředkovaná cytokiny nebo přímým kontaktem (adhezivní molekuly)
  
• 
  po rozpoznání Ag je komplex Ag- BCR internalizován, rozštěpen (B je taky APC) a vázán na MHC2, předložen Th buňce, ta to rozpozná TCR, exprimuje CD28, která se na váže na CD80 a 86 na B lymfocytu, dál exprimuje ligand CD40, ten reaguje s CD 40 na povrchu B lymfocytu a tak ještě s adhezivními molekulami dojde k těsnému kontaktu buněk=> přenos signálů do nitra buněk
  
• 
  ovlivnění cytokiny: B uvolňuje IL-1=> stimulace Th bb, Th b uvolňuje IL-2=> proliferace B b a její diferenciace
  
• 
  ale antigen může být Th buňce předložen i jinou APC, cytokiny uvolněné z Th mohou ovlivnit i sousední B buňky- aby nedošlo ke stimulaci celého okolí pomáhá krátká životnost cytokinů a receptorová specifita
  
• 
  po stimulaci B lymfocytů dojde k protilátkové odpovědi: první jsou vždy IgM, izotypový přesmyk: brzo se tvoří IgG, ve slizniční imnutiě IgA ve velkém množství (sekundání odpověď) a převažují nad IgM
  
• 
  zrání afinity: během rozvoje imun. odpovědi po dalších setkáních s Ag se zvyšuje afinita protilátek-> tvorba paměťových buněk, když pak přijde znova ten antigen, už reaguje s paměťovými buňkami
  

• 
  nevyžaduje pomoc Th
  
• 
  antigeny jsou bakteriální většinou, polysacharidy, stereotypní struktura s nesčetným opakováním epitopu=> extrémní zesítnění BCR=> aktivace B buněk
  
• 
  dva typy: složky bakteriálních stěn s mitogenní aktivitou (lipopolysacharid G bakterií) a bakteriální kapsulární polysacharidy (flagelin)
  
• 
  primitivnější odpověď, protilátky jsou jen IgM, nedochází k izotopovému přesmyku, nevzniká imunologická paměť
  

- rozpoznávají Ag volný nebo ve vazbě na folikulární dendritické buňky

• 
  pro rozpoznání !POTŘEBA POMOC Th bb - cytokiny nebo přímým kontaktem (adhezivní molekuly)
  
• 
  po rozpoznání Ag je komplex Ag- BCR internalizován, rozštěpen (B je taky APC) a vázán na MHC2, předložen Th buňce, ta to rozpozná TCR, exprimuje CD28, která se na váže na CD80 a 86 na B lymfocytu, dál exprimuje ligand CD40, ten reaguje s CD 40 na povrchu B lymfocytu a tak ještě s adhezivními molekulami dojde k těsnému kontaktu buněk=> přenos signálů do nitra buněk
  
• 
  ovlivnění cytokiny: B uvolňuje IL-1=> stimulace Th b, Th b uvolňuje IL-2=> proliferace B b a její diferenciace
  
• 
  ale antigen může být Th buňce předložen i jinou APC, cytokiny uvolněné z Th mohou ovlivnit i sousední B buňky- aby nedošlo ke stimulaci celého okolí pomáhá krátká životnost cytokinů a receptorová specifita
  
• 
  po stimulaci B lymfocytů dojde k protilátkové odpovědi: první jsou vždy IgM, izotypový přesmyk: brzo se tvoří IgG, ve slizniční imnutiě IgA ve velkém množství (sekundání odpověď) a převažují nad IgM
  
• 
  zrání afinity: během rozvoje imun. Odpovědi po dalších sektáních s Ag se zvyšuje afinita protilátek-> tvorba paměťových buněk, když pak přijde znova ten antigen, už reaguje s paměťovými buňkami
  
• 
  b) na thymu nezávislé (TI)
  
• 
  nevyžaduje pomoc Th
  
• 
  antigeny jsou bakteriální většinou, polysacharidy, stereotypní struktura s nesčetným opakováním epitopu=> extrémní zesítnění BCR=> aktivace B buněk
  
• 
  dva typy: složky bakteriálních stěn s mitogenní aktivitou (lipopolysacharid G bakterií) a bakteriální kapsulární polysacharidy (flagelin)
  
• 
  primitivnější odpověď, protilátky jsou jen IgM, nedochází k izotopovému přesmyku, nevzniká imunologická paměť
  

• 
  T lymfocyty rozlišujeme podle exprimovaného TCR
  
• 
  a) TCR2 s řetězci alfa, beta- konvenční, efektorové, probíhá selekce v thymu
  
• 
  b) TCR1 s řetězci gama, delta- nekonvenční, vyhýbají se thymu, intraepiteliální, rozeznávají samotný antigen (nemusí být v komplexu s MHC tzn. nejsou potřeba APC), jsou z nich regulační T lymfocyty
  

• 
  v kostní dřeni vzniknou a do thymu jdou pre- T- lymfocyty, nemají žádný povrchový znak, jen to CD3 (základní znak T lymfocytů), tzn. jsou double negativní
  
• 
  v kůře se vytváří receptorové řetězce alfa, beta, mimo thymus pak gama, delta
  
• 
  a) učení u efektorových- musí rozpoznat antigen ve vazbě s MHC-> projde asi 8 procent, 92% hyne apoptózou=> pozitivní selekce
  
• 
  b) těch 8% jde dál a tam je jim zase předkládán antigen ve vazbě s MHC, zároveň ty buňky nesmí rozpoznat vlastní antigeny> ty co rozpoznají vlastní jdou do apoptózy, zase je to asi 8% co projde=> negativní selekce
  
• 
  na periferii pak helpery rozpoznávají antigen s vazbou na MHC2 (na profesionálních APC) a cytotoxické s MHC1 (na všech buňkách)
  

- jsou aktivovány kontaktem s APC

• 
  povrchový znak CD4 (a CD3), dělí se pak na na Th1 a Th2=>
  
• 
  Th1 působí protinádorově, destrukce buněk, protože jejich cytokiny (IL2) stimulují cytotoxické lymfocyty a makrofágy (APC)
  
• 
  Th2 prostřednictvím cytokinů IL-4 stimulují proliferaci B lymfocytů, indukují diferenciaci
  
• 
  navzájem na sebe působí prostřednictvím cytokinů- Th2 může deaktivovat Th1 atd
  
• 
  z Th vznikají regulační Treg- povrchový znak CD25, CD45
  

• 
  thymus opouští precytotoxické lymfocyty, mají TCR schopný rozpoznat antigen, nejsou zralé a nemohou zabíjet
  
• 
  potřebuje 2 signály: rozpoznání specifického antigenu vázaného s molekulami MHC1, a působení cytokinu IL 2 (z Th1 buněk)
  
• 
  každý je schopen usmrtit hodně buněk, zabíjení je antigen specifické a vyžaduje buněčný kontakt
  
• 
  jeho granule mají perforin, serinové proteázy, po kontaktu se obsah uvolní, perforiny udělají kanálky a do nich vstříknou ty serinové proteázy
  
• 
  Tc se odpoutá a dál pokračuje, cílová buňka hyne apoptózou
  

- imunosupresivní funkce, genotyp je CD4 CD25

- inhibují aktivací efektorových CD4 lymfocytů (helperů bez CD25)

- je to asi půl až pět procent mononukleárních buněk periferních

- brání autoimunitnímu onemocnění nebo problémům při transplantacích, ale také na druhou stranu jsou odpovědné za nereaktivitu IS vůči nádorům (někdy)

- působí přímým kontaktem

- slabé APC aktivují regulační T

- silné (profesionální) aktivují ejektorové T=> tzn. když je vazba na APC slabá, dojde jen k vyblokování a ne k destrukci

- znak CD45Ra (naivní), CD45Ro (paměťové)
38.                Úloha cytokinů v adaptivní imunitě

- regulační cytokiny tvořeny hlavně T lymfocyty, hlavně jsou to interleukiny

- polypeptidy, nemají specifiku pro antigen, působí jen na buňky, které pro ně mají receptory

- jeden cytokin může být tvořen více druhy buněk

- některé cytokiny cirkulují krví a působí na velkou vzdálenost od místa vzniku=endokriiní působení, jiné jsou labilní a mají krátký katabolický čas-působí na buňku,kt. je vytvořila nebo v jejím blízkém okolí=autokrinní a parakrinní působení

- cytokiny působí regulačně na T a B lymf.,NK bky,fagocytózu,na různé další funkce přirozené imunity a na krvetvorbu

- cytokiny prostřednictvím receptorů působí i na bky endokrinního a nervového systému a naopak hormony a neurotransmitery působí prostřednictvím receptorů na bkách imun. syst. a na imun. reakce->tak imunitní,endokrinní a nervový syst. tvoří koordinovaný komplex ,kt. zajišťuje a chrání homeostázu a integritu organismu

• 
  Naivní Th buňky se po stimulaci antigenem diferencují na Th1 a Th2
  
• 
  Th1 působí protinádorově, destrukce buněk,- jejich cytokiny (IL2) stimulují cytotoxické lymfocyty a MF (APC)
  
• 
  Th2 prostřednictvím cytokinů IL-4 stimulují proliferaci B lymfocytů, indukují diferenciaci
  

- funkcí Tc, i když někdy tak můžou působit i Th

a) důležitá obrana proti virům- Ag zničeny dřív než jsou viry kompletovány

b) likvidace nádorových buněk

c) odhojování transplantátů

- Th produkuji cytokin IFN gama-> aktivace Tc-> množení, diferenciace-> přilne k cílové buňce, perforuje (podobný C9 komplementu) udělá kanálek, vyprázdní se serinové proteázy-> iniciace apoptózy (nebo dojde rovnou k osmotické lýze bb)

- nebo Tc vyšle TNF k cílové buňce, naváže se to na receptor a vyšle se signál pro apoptózu do nitra buňky

- výhodnější smrtí je apoptóza- apoptotická tělíska jsou fagocytována, zatímco při osmotické lýze se uvolní chemické látky působící nekroticky na okolí