Ana səhifə

1. Imunitní systém, charakteristika, funkce, struktura


Yüklə 310.5 Kb.
səhifə4/4
tarix25.06.2016
ölçüsü310.5 Kb.
1   2   3   4

Mastocyty – žírné buňky, uplatňují se při zánětu, v obraně proti parazitům, při alergic. onemocněních, v perifer. tkáni se soustřeďují v kůži a sliznicích, pro růst je důležitý IL-6, při zánětu aktivovány velmi brzy – dojde k nabobtnání granul, ztrácí krystalické uspořádání, jsou rozpustné a uvolněné exocytozou(mediátor – histamin)

  • 2 fenotypy žír. bb. – MCT fenotyp (závislý na T lymf., obsahuje tryptázu a je v plicích a sliznicích GIT) a MCTC fenotyp ( obsahuje tryptázu a chymázu – v kůži)

Eozinofily- buňky z kostní dřeně – vyvíjí se pod vlivem IL-3 a IL-5, mají 2laločnaté jádro, přítomné v tkáních

  • Na svém povrchu exprimují Fc receptory IgG, IgA a IgE, často i CD23 a CR1= receptor pro C3b složku komplementu

  • Patří k efektorovým bb. zánětu a uvolňují mediátory, kt. jsou granulární ( bazické proteiny – MBP= hlavní bazický protein, enzymy, cytokiny, chemokiny) a mediátory vytvořené z buněčné stěny

  • Eozinofilie- zvýšení počtu eozinofilů – u alergií(astma), parazitár. onemocnění, střevní a respirační

Bazofily- pro vývoj důležitý IL-3, hodnoty stoupají při zánětech kůže, Crohn. nemoc, nemoc. Ledvin

  • Na povrchu IgE i IgG

  • Degranulace může být anafylaktického charakteru (mediována IgE- pár minut) nebo pozvolná degranulace (několik dní)

Neutrofily- v cytoplazmě granula primární (obsahující myeloperoxidázu, lyzozomální hydrolázy, elastázu) a sekundární(laktoferin a lysozym)

  • Na povrchu receptory pro Fc fragmenty IgG, IgA, pro C3b složku komplementu aj.

  • Degranulace spočívá ve vytvoření fagolyzozomu

Monocyty/makrofágy –vznikají ze společné pluripot. buňky, diferencuji se, na jejich povrchu je 30 receptorů, z hlediska alergického zánětu je důležitá přítomnost vysokoafinitních FcERI a nízkoaf. FCERII receptorů pro IgE, k aktivaci makrofágů dojde po kontaktu s bakteriemi či jejich produkty, antigeny, komplementem aj.

  • Makrofágy produkují leukotrieny, prostaglandiny, dusíkové radikály, cytosiny, chemokiny

  • Aktivace FcERI vede ke specifickému pohlcování antigenu či alergenu, aktivace FcERII zvyšuje syntézu NO, cAMP, zvýší se cytotoxicita

Trombocyty- význam při srážení krve ale i zánětlivé odpovědi organismu, obsahují x typů granul (denzní – serotonin, ADP, ATP), na povrchu receptory pro Fc fragment IgG a IgE – po aktivaci syntéza cytotox. látek

B lymfocyty- po rozpoznání Ag se mění na plazmatické buňky a produkují protilátky, vlivem interleukinů a TH2 lymfocytů dochází k izotopickému přesmyku a produkci IgE
71.                Mechanizmy autoimunitního poškození tkáně

-imunitní reakce na autoantigen může být buď humorálního typu (uplatnění autoprotilátek) nebo buněčného typu (výkonnými mechanismy jsou autoreaktivní T-lymfocyty)

-na tkáňovém poškození se podílejí různé typy imunopatologických reakcí (II.-IV.typu)

-u orgánově specifických autoimunitních chorob vedou k poškození obvykle cytotoxické mechanismy, zprostředkované autoprotilátkami nebo autoreaktivními T-lymfocyty a jejich produkty (IIa a IV typ)

-část orgánově specifických attoimun. chorob je způsobena přítomností antireceptorových protilátek (typ IIb)

-u systémových orgánově nespecifických chorob převažuje poškození zprostředkované imunokomplexy tvořenými autoprotilátkou s autoantigenem (III.typ)

-nález autoprotilátek v séru nemusí znamenat, že se podílejí na patogenezi onemocnění

-imunopatologické reakce – dochází k nim. když se imunitní reakce nezadrží ve spádových lymfatických uzlinách a postupuje do tkání nebo orgánů

-pokud do nich proniknou i autoreaktivní T-lymfocyty , hrozí jejich aktivace a vznik autoimunitního poškození – proti tomu jsou však vytvořeny anatomické a funkční bariéry

-pokud k autoimunitní odpovědi jednou došlo, následují další vlny s širší reaktivitou proti vlastním determinantám (proces „rozšiřování determinant“)

-přehled reakcí – tabulka 131, Základy imunologie, Šterzl

72.                Úloha autoprotilátek v autoimunitě

autoprotilátky

-heterogenní skupina protilátek – s ohledem na jejich indukci, specifiku, efekt a klinický význam

-imunoglobuliny namířené proti endogen antigenům (proteiny, glykoproteidy, nukleové kys, fosfolipidy, glykofosfolipidy)

-detekujeme je v séru a jiných tělních tekutinách (synoviální tekutina, cerebrospinální tekutina)

-jejich tvorba a) indukována různými patogenetickými mechanismy = patologické autoprotilátky

b) bez indukce, součást tvorby přirozeného repertoáru obrany = přirozené autoprotilátky

-dělíme je na orgánově specifické a orgánově nespecifické

-vyskytují se v organismu fyziologicky

→ ty jsou označovány jako přirozené - nízká afinita

- širokospektrá vazba ( jsou polyreaktivní)

- převážně izotopu IgM

- koncentrace v séru je nízká, málo citlivými metodami neprokazatelné

- vznikají v průběhu autostimulace – mají fyziologickou úlohu (udržení homeostázy, regulují autoreaktivní lymfocyty)

funkce:

-nezbytné k vyvazování vlastních antigenů (uvolněných metabolickou degradací a stárnutím)

-jejich vazba nevede k poškození organismu

-první obranná linie proti infekci, než se vytvoří specifické protilátky

-zabraňují patologické autoimunitně vazbou na mikrobiální epitopy podobné autoantigenům

-výskyt stoupá s věkem

-jejich úloha pro patogenezi a diagnostiku autoimunitních onemocnění je zanedbatelná

autoprotilátky u autoimunitních chorob

-v séru ve vysokých koncentracích, převaha vysoce afinních izotopů IgG a IgA

-pro diagnostickou významnost je třeba, aby dosáhly určité kritické hladiny a jejich izotop byl IgG nebo IgA

(ovšem ani přítomnost autoprotilátky IgG nebo IgA neznamená nutně, že se jedná o patologickou protilátku a že má patogenetickou účast u autoimunitních onemocnění → průkaz samotných autoprotilátek k diagnóze autoimunitního onemocnění nestačí)

-! za autoimunitní onemocnění nepovažujeme stav, při kterém prokážeme autoprotilátky, ale nejsou žádné klinické symptomy

-Aby bylo možno dojít k závěru o kauzální účasti autoprotilátek proti vlastním tkáním při patogenezi u autoimunitních onemocnění, je nutné sledovat:



1.)funkci cirkulujících autoprotilátek

-patogenetický význam cirkulujících autoprotilátek je možné prokázat destrukcí nebo sekvestrací cílových buněk nebo funkční interakcí s receptorovými strukturami → vede ke stimulaci nebo inhibici buněčné funkce

-příkladem účinku těchto cirkulujících protilátek je autoimunitní hemolytická anemie, leukopenie, trombocytopenie

-účinek na buněčné receptory vede po stimulaci THS receptorů tyreocytů k Graves-Basedowově tyreotoxikóze

-působení na acetyl-cholinové receptory nervových zakonční ve svalu vede k myastenia gravis

2.)lokalizaci a účinek protilátek lokalizovaných v postižených tkáních

-autoprotilátky proti vlastním tkáním se převážně vyvazují do cílových tkání – tam je možné je prokázat v místech lézí jako imunokomplexy ve vazbě s komplementem, který je předpokladem jejich cytotoxixkého působení

-ideálním průkazem by bylo lokalizované imunokomplexy izolovat, oddělit účinné autoprotilátky, identifikovat autoantigem významný pro patogenezi – cíl: prokázat patogenetický význam autoprotilátek a primární úloha autoantigenu (glomerulonefritida, bulosní pemfig)

-další možnost průkazu – izolace lymfocytů z postižených tkání a z jejich mRNA získat orgánově specifické IgG ( např. průkaz charakteru protilátek proti antigenu tyreoidální peroxidáze, dále z periferních lymfocytů byly takoto prokázány autoprotilátky proti dehydrogenáze kyseliny glutamové u DM 1.typu)



3.)doložit patogenezi pasivním přenosem autoprotilátek

-průkaz pasivního přenosu není snadný, limitován bariérami mezidruhového přenosu

-možné získat jen informace o pasivním přenosu mezi matkou a plodem – mohou prokázat jak nefunkční, tak někdy patogenetickou úlohu autoprotilátek

4.)vyvolat poškozenípodáváním (imunizací) definovanými autoantigeny

-autoimunitní mechanismy je možné ověřit experimentálním postupem, dáváním definovaných autoantigenů v opakovaných dávkách nebo v nepotním adjuvans synergiím jedincům

(průkaz např. autoimunitního poškození tkání kolagenem a glykosaminoglykany)

-řada autoprotilátek, které jsou indukovány specificky u autoimunitních nemocí, mají významnou klinickou relevanci bez ohledu na jejich úlohu v patogenezi onemocnění

-většinou nejsou bezprostřední příčinou onemocnění – slouží spíše jako marker autoim. onemocnění

-mohou předcházet klinické manifestaci autoim. onemocnění, provázet klinickou manifestaci a i přetrvávat po manifestaci a existovat bez onemocnění


73.                Přirozené autoprotilátky

-tvorba - bez indukce, součást tvorby přirozeného repertoáru obrany = přirozené autoprotilátky

-vyskytují se v organismu fyziologicky

→jsou označovány jako přirozené - nízká afinita, širokospektrá vazba ( jsou polyreaktivní)

- převážně izotopu IgM

- koncentrace v séru je nízká, málo citlivými metodami neprokazatelné

- vznikají v průběhu autostimulace – mají fyziologickou úlohu (udržení homeostázy, regulují autoreaktivní lymfocyty)

funkce:

-nezbytné k vyvazování vlastních antigenů (uvolněných metabolickou degradací a stárnutím)

-jejich vazba nevede k poškození organismu

-první obranná linie proti infekci, než se vytvoří specifické protilátky

-zabraňují patologické autoimunitně vazbou na mikrobiální epitopy podobné autoantigenům
-výskyt stoupá s věkem

-jejich úloha pro patogenezi a diagnostiku autoimunitních onemocnění je zanedbatelná


74.                Autoantigeny

-přesný sled reakcí, kt vedou ke vzniku autoimunity a povaha antigenu, kterým autoimunita začíná- nejsou zcela objasněny

-není jisté, zda antigen, který odpovídá prokázané autoprotilátce je primární příčinou patologického procesu

- určení vyvolávajícího antigenu znesnadňuje:různorodost prokazovaných autoprotilátek není jasné zda spouštěcí faktor je ve vztahu k antigenu, který podněcuje vznik autoprotilátek

- rozpoznány jen u části chorob, často homologní struktury s intracelulárními enzymy

- lze těžko prokázat, kdy jde o antigen, a o jaký


75.                Úloha autoreaktivních T lymfocytů v autoimunitně

- potenciálně autoreaktivních T lymfocytů se organismus zbavuje při negativní a pozitivní selekci v thymu, ale pokud uniknou, jsou potlačovány v periferii tak, aby nereagovaly

- stále ale přetrvávají T lymfocyty které rozpoznávají vlastní struktury s nízkou afinitou-> když je prezentování zesíleno (větší exprese MHC), nebo pokud potlačování ne periferii nefunguje, může dojít k autoimunitě

- při patologii tedy rozpoznají autoantigen-> aktivace-> klonální expanze-> autoimunitní onemocnění

- fyziologické autoreaktivní T lymfocyty- k odklízení vlastních poškozených struktur, nezbytné pro zachování normální fce imunitního systému; jsou kontrolovány mnoha faktory

- patologické a fyziologické autoreaktivní lymfocyty od sebe nelze odlišit


76.                Definice imunodeficience a jejich klasifikace

- stavy charakterizované zvýšenou náchylností k infekcím

- podle příčiny: a) primární (viz ot.77)

b) sekundární (viz ot.78)

- podle postižené složky: a) specifické- poruchy protilátek, buněčných složek, obojího

b) nespecifické- poruchy fagocytózy, komplementu
77.Primární imunodeficience -rozdělení a klinické projevy,diagnostika,terapie

- způsobeny vrozenou poruchou genů kódujících proteiny důležité pro funkci imunitního systému

a) protilátkové- 70%, většinou deficit IgA, 20 z 10 000 porodů, nemocní jsou v národních registrech

- způsobeny bodovými mutacemi/ delecí, často vázány na X chromosomy, proto jsou postiženi chlapci a dívky spíš jen přenašečky; pokud nejsou vázány na X, jsou přenášeny autosomálně recesivně

b) defekty některých složek imunitního systému- např. poruchy apoptózy

diagnostika

a) rodinná anamnéza

b) osobní anamnéza a příznaky

c) laboratorní diagnostika (krevní obraz,elektroforéza bílkovin)

d) molekulárně genetická vyšetření

klinické příznaky:

-opakované nebo chron hnisavé sinusititidy, záněty středouší, bronchitidy, pneumonie, urogenitál infekce a průjmy, artritidy



léčba:

-kausální léčba neexistuje

-substituční léčba-podávání intravenózních imunoglobulinů v optimální dávce
78.                Sekundární imunodeficience

- poruchy imunity získané během života- např. AIDS

- dělení- protilátkové, T buněčné, fagocytární, komplementové

a) vrozené poruchy- Downův sy, Turnerův sy, hemoglobinopatie (nutná prevence před zákroky, ATB při komplikacích)

b) metabolické poruchy- protein-kalorická malnutrice, anorexie, diabetes mellitus, nefrotický syndrom (i buněčná ID- ohrožená opouzdřenými bakteriemi), urémie, pacienti s dialýzou

c) povirové ID stavy- viry mají potlačující vliv na IS

- spalničky- imunodeficience a rozvoj sekundární panencefalitidy

- EB virus- přechodné snížení imunity, expanze B lymfocytů, zvýšená produkce protilátek

- cytomegalovirus, herpetické viry, viry hepatitid, chřipkové viry-> imunosuprese

- před jakýmkoli zásahem je nutná dostatečné doba rekonvalescence

d) ID u pacientů bez sleziny- ohrožení infekcí opouzdřenými bakteriemi, doporučení vakcinace proti pneumokokům, meningokokům, profylaktické podávání ATB

e) iatrogenní ID- často užívání léků s vedlejšími účinky- snížená obranyschopnost

- léky k potlačení autoimunity- potlačení všech lymfocytů, takže nedochází k infekčním problémům

- cytostatika u nádorových onemocnění-> infekční komplikace -> vyčkání s operacemi do upravení stavu, sledujeme KO

80.                Antigeny nádorových buněk a onkofetální antigeny

TSA


  • antigeny specifické pro nádory- na normálních buňkách přítomny nejsou

  • komplex MHC1 s abnormálními fragmenty buněčných proteinů

  • komplex MHC1 s fragmenty proteinů onkogenních virů (EBV, HPV)

  • abnormální formy glykoproteinů (odlišná glykosylace nebo sialylace od buněk normálních)

  • idiotypy myelomů a lymfomů (nádory odvozené od lymfocytů s unikátním BRC, TRC)

TAA

- antigeny asociované s nádory, nejsou specifické pro nádorové bb, ale u nich se liší v kvantitě, abnormální časová nebo místní exprese

-onkofetální antigeny (AFP, CEA)

- melanomové antigeny (tyrozináza, MAGE 1, Melan 1)

- MERZ/neu- je na epitelových buňkách, silná exprese karcinomu mléčné žlázy

- PSA- prostatický specifický antigen

- EPCAM- adhezivní molekula na epiteliál. buňky

- diferenciační antigeny leukemických buněk (CD10, CD20)

- změněné glykolipidy a glykoproteiny (zvýš. exprese)

Onkofetální antigeny

-proteiny- lze je ve zvýšeném množství najít v krvi a tkáních během zánětu, v malém množství jsou nalézány i za fyziologických podmínek, normálně produkovány jen v těhotenství (cca první 2 trimestry)

- alfa fetoprotein (AFP)- secernován žloutkovým vakem a játry fétu, glykoprotein, v dospělosti nahrazen albuminem, zvýšení- hepatocelulární karcinom, nádory zárodečných buněk, žaludku, pankreatu , imunochem. detekce se využívá k potvrzení a identifikaci nádor. buněk

- CEA (karcinoembryonální antigen = CD66)- součástí Ig superrodiny, součástí plazmatické membrány, uplatňuje s v mezibuněčných kontaktech-> slepování nádorových buněk, zvýšená exprese u karcinomů střeva , žaludku, prsu

- vyšetřování AFP i CEA jako nádor. antigenu je omezena tím, že zvýš. hladiny jsou nalézány i u nenádor. onem (cirhoza)
81.                Imunoterapie nádorových onemocnění

-základní léčbu představuje- chirurgické odstranění, chemoterapie, radioterapie

-imunoterapie je založena na indukci protinádorové imunity a je využívána k cílenému směřování léčiv do místa nádoru

-strategie protinádorové imoterapie:-zviditelnit nádor. antigeny

-zabránit šíření nádoru cévami(potlačení angiogenetických a imunosupresivních faktorů působením př. cytokinů)

-podpořit antigen prezentující buňky

-posíleni funkce protinádor. T lymf.

-Stimulace aktivní imunitní protinádor. reakce hostitele:

*vakcinace nádor. buňkami nebo antigeny-purifikované antigeny,adjuvans

-vlastní APC

*stimulace pomocí cytokinů a kostimulátorů-genová modifikace-exprese kostimulátorů nebo cytokinů v nádor. buňkách

-systémové podání cytokinů (IL-2,IFN-)

*nespecifická stimulace imunity-látky stimulující zánět (mykobakteriální vakcína)

-polyklonální aktivátory(anti-CD3 protilátky, systémové podání)

-Pasivní imunoterapie T buňkami a protilátkami:

*lymfokiny aktivované zabíječské buňky (LAK)

*monoklonální protilátky s protinádor. aktivitou-využití fyziol.fcí: opsonizace, fagocytóza, aktivace komplementu -využití jako nosiče k cílené terapii:konjugáty s cytostatiky, radioizotopy, toxiny
82.                Transplantace, definice, základní pojmy

= proces a stav, kdy dochází k přenosu orgánu, tkáně, části tkáně nebo jednotlivých buněk z jednoho jedince na druhého, nebo přenos tkáně v rámci organismu

- úspěšnost zavísí na genetických faktorech, použití léků a dalších faktorech

- přenášená tkáň= štěp (bez rekonstrukce cévního řečiště), transplantát (s obnoveným cévním řečištěm)

- dárce= donor, může být živý nebo mrtvý (kadaver)

- příjemce

- úspěch závisí na stupni podobnosti transplantačních antigenů dárce a příjemce, histokompatibilních antigenů

- větší shoda antigenů HLA (human leukocyte antigens)- větší šance na přihojení

- neshoda- rozvoj imunitní odpovědi až rejekce transplantátu= reakce hostitele proti štěpu

- reakce štěpu proti hostiteli za zvláštních podmínek (imunologicky kompromitovaný jedinec při transplantaci kostní dřeně)


83.                Transplantační antigeny

- MHC- soubor antigenů lidských leukocytů, u člověka HLA, geny pro něj na krátkém raménku 6. chromosomu

- 1) antigeny první třídy- tvořeny jedním polypeptidovým řetězcem alfa a jedním řetězcem beta dva- mikroglobulinu, na povrchu VŠECH jaderných buněk

- klasické antigeny 1. třídy- A, B, C



2) antigeny druhé třídy

- 2 polypeptidové řetězce alfa a dva beta na povrchu buněk imunitního systému (APC, některé aktivované)

- klasické antigeny 2.třídy-DR, DQ, DP, funkce je prezentace antigenů

- slabé antigeny H- non MHC

- také se podílí na rejekci štěpu, ale pomalejší a slabší

- jsou to proteiny prezentovány T lymfocytům na povrchu APC ve vazbě s vlastním MHC

- dál mohou ovlivňovat produkci a regulaci cytokinů podílejících se na posttransplantačních problémech

84.                Rejekce štěpu a možnosti její prevence

= reakce hostitele proti štěpu

- může se rozvinout imunitní odpověď na antigeny MHC na buňkách transplantátu-> ten může být imunitou až zničen

- může být chronická nebo akutní (viz ot.85,86), uplatňuje se tu imunologická paměť, dá se rozlišovat několik fází rejekce



prevence

a) zmenšení rozdílu aloantigenů dárce a příjemce

- tkáňová typizace-> můžeme určit jednotlivé alely MHC na buňkách dárce i příjemce

- metody: serologické (detekce protilátek), smíšené leukocytární reakce, PCR

b) zvýšení tolerance vůči štěpu

- podávání imunosupresivních léků (azathioprin, cyklosporin A), použitích monoklonálních protilátek blokujících T lymfocyty



c) potlačení efektorové fáze imunitní odpovědi

- potlačení zánětu- kortikosteroidy



85.                Hyperakutní a akutní rejekce štěpu

a) hyperakutní rejekce

- uzávěr cév štěpu tromby po několika minutách až hodinách po napojení cév štěpu na cévy příjemce

- zprostředkována IgM, IgG navázanými na endotel a aktivujícími komplement-> změny endotelu, poškození jeho proteoglykanového antikoagulačního povrchu, zvýšená tvorba von Willebrandova faktoru-> adheze destiček a vznik trombů

- výsledkem je ireverzibilní ischémie do několika hodin



b) akutní rejekce

- nekróza buněk cév štěpu v prvním týdnu po transplantaci

- jedná se o vaskulitidu,kt. je vyvolána IgG namířenými proti antigenům endotelu štěpu a následnou aktivací komplementu

- T lymfocyty způsobí přímou destrukci endotelu štěpu, jejich cytokiny aktivují zánětové buňky-> nekróza endotelu

- cévní rejekce- štěp je infiltrován T lymfocyty a mikrofágy příjemce-> nekróza parenchymových buněk prostřednictvím Tc a mikrofágů (oboje je to imunopatologická reakce IV. typu)
86.                Chronická rejekce

- v období půl roku až roku po transplantaci

- fibrózní změny tkáně, ztráta normální struktury orgánu

-rozvoj často bez známek akutní rejekce, často k ní dochází jako k procesu pro hojení nekróz v důsledku akutní rejekce

- buď je to oddálená přecitlivělost- makrofágy produkují růstové faktory
- nebo, protože byly poškozeny cévy štěpu, se chronická rejekce rozvíjí jako reakce na ischemii

- k uzávěru cév dochází v důsledku zrychlené arteriosklerózy cév štěpu, proliferace svalových buněk tunica intima


87.                Reakce štěpu proti hostiteli

- může docházet u příjemce je imunologicky nereaktivního, imunokompromitovaného, imunologicky nezralého (novorozenec) příjemce při transplantaci kostní dřeně

- buňky dárce rozvinou imunitní reakci proti antigenům (většinou non-MHC) příjemce-> až smrt příjemce

a) akutní reakce- nekróza epitelu kůže, jater, GIT projevující se jako průjem, žloutenka, vyrážka

b) chronická- fibrotizace a atrofie orgánu bez nekrózy, často v plicích, obliterace horních cest dýchacích
88.                Imunologická tolerance centrální

-podmínkou vzniku autoimunitních onemocnění je prolomení autotolerance= mechanismů, které udržují imun. reakci vůči vlastním tkáním ve fyziolog. mezích. Tolerance je udržovaná na 2 úrovních-centrální a periferní

-ustanovuje se v thymu pro T lymfocyty a v kostní dřeni pro B lymfocyty

-v thymu probíhá: pozitivní selekce- při níž jsou zachovány ty T lymf., jejichž komplex TCR je schopen rozpoznat (s nízkou afinitou) vlastní MHC molekuly prezentující vlastní peptidy



negativní selekce- při níž jsou eliminovány ty lymf., které rozpoznávají komplexy MHC-vlastní peptid s příliš vysokou afinitou

-v kostní dřeni probíhá: negativní selekce-při níž jsou eliminovány B lymf. rozpoznávající rozpustné nebo membránové molekuly přítomné v tomto v prostředí

- předpokládalo se, že tolerance k autoantigenům, jejichž exprese je tkáňově specifická, je pouze pod kontrolou perifer. mechanismů, avšak v thymu se objevují buňky PAE-exprimují tkáňově specifické antigeny
89.                Imunologická tolerance periferní

-mechanismy perifer. tolerance operují mimo centrální lymf. orgány, drží pod kontrolou fyziologické autoreaktivní lymf. a zajišťují toleranci k antigenům, vůči nimž nebyla v thymu ustanovena tolerance

-při autoimunitních onemocnění se jedná zejména o selhání mechanismů perifer. tolerance-ty jsou udržovány několika způsoby:

*klonální delece- autoreaktivní lymf. po aktivaci vyvolané rozpoznáním autoantigenu hynou apoptózou

*klonál anergie- lymfocyt rozpozná antigen,ale chybí kostimulační signál nutný k plné aktivaci bky.Důsledek: funkční útlum

*klonální ignorance-neschopnost lymf. rozpoznat autoantigen

*suprese-potlačení autoreaktivních lymf. jinými imunokompetentními buňkami a jejich produkty

90. Obrana proti extracelulárním patogenům (bakteriím)

- v boji proti EC patogenům rozhodující plasmatické bb. produkující specifické protilátky, profesionální fagocyty,komplement, Th2 cytokiny



-specif.protilátky fungují jako: 1.opsoniny- Fab konci navázány na antigenní determinant bakterie, Fc konec navázán na receptor na fagocytujících bbzneškodnění opsonizované částice

2.aktivace komplementu-navázaním na mikrobiální povrch

C3b,C4b-opsoniny, chemotakticky působí na neutrofily

C3a,C4a,C5a-rozvoj zánětu

membránu poškozující komplexlýza G- bakterií,(G+bakterie-mureinunecitlivé)



3.neutralizační protilátky=jediná obrana proti toxinům (botulismus)zfagocytovány

profes.fagocyty=polymorfonukleáry, makrofágy- rozpoznávají mikroorganismy dle odlišností jejich struktury od eukaryot

-na fagocytech jsou receptory:1.TLR-vážou se na níodlišné struktury mikroorganismů=PAMP(cukerné složky, některé AMK přenos aktiváčního signálu do bbfagocytoza, nebo produkce cytokinů)

2.receptory pro opsoninyFcR- pro protilátky

CR-pro komplement



žírné bb.=jedny z prvních bb.,kt.reagují na infekcirozpoznání,fagocytují,trochu zabíjejí opsonisované bakterie, hl. uvolňují mediátory(permeabilita,chemotaxe fagocytů)
1   2   3   4


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət