Úvod do ugrofinistiky

Úvod do ugrofinistiky

• 
  Co je to ugrofinistika?
  
• 
  Historie a současnost ugrofinistiky
  
• 
  Jazyková příbuznost
  
• 
  Jazyková typologie
  
• 
  Prajazyk
  
• 
  Pravlast
  
• 
  Uralské a ugrofinské jazyky
  
• 
  Baltskofinské jazyky
  
• 
  Sámština – saami
  
• 
  Volžské jazyky
  
• 
  Permské jazyky
  
• 
  Ugrijské jazyky
  

• Samojedské jazyky

Ugrofinistika

+

finn = skandinávské slovo (patrně ‚lovec‘)

- fenni (Tacitus: Germania, 98. n.l.)/

finni (Ptolemaios Geografia, pol. 2. st.)

Historie ugrofinistiky

Konec středověku – popis jazyků (většinou na základě gram.kategorií tzv. klasických jazyků - pro u-f. jazyky nevhodné)

Jan Ámos Komenský – Opera didactica omnia (1657) – příbuznost finštiny a maďarštiny

- až do 19. st. citován v odb. lit.

E. N. Setälä – 1891 – prvenství připisuje Martinu Fogelovi (1634-1675), hamburský lékař

Příbuznost fin-maď-lap – János Sajnovics (1770), Samuel Gyarmathi (1799)

Henrik Gabriel Porthan – konec 18.st. – řazení u-f. jazyků

Porthan – Josef Dobrovský

Finská ugrofinistika v 19. století

- zkoumání jazyka, literatury, folklóru i náboženství

- historicko-srovnávací jazykovědná metoda

Matias Aleksanteri Castrén – cesty na Sibiř (uralské jazyky, zmapování samojedských jazyků – popis i dnes již vymřelých) = zakladatel uralistiky; 1851 profesorem finského jazyka v Helsinkách

Arvid Genetz – všechny u-f. jazyky

Heikki Paasonen – mordvinština, mari, chanty

Yrjö Wichmann – permské jazyky a maďarština

K.F.Karjalainen – chanty

Artturi Kannisto – vogulština

T.I. Itkonen, Eliel Lagercrantz – sámština

E.N. Setälä – mladogramatik, důraz na diachronní přístup

- výklad vývoje konsonantů v baltskofinských jazycích (Yhteissuomalainen äännehistoria)

Suomen Kirjallisuuden Seura – 1831

Kotikielen Seura – 1876 – August Ahlquist

Suomalais-ugrilainen seura – 1883 – Otto Donner

Finská ugrofinistika ve 20. století

- zprvu pod vlivem Setäläho – historicko-fonologické výzkumy

Paavo Ravila, Erkki Itkonen – strukturalismus

- etymologický slovník – 1955-1979 (nový …)

- zkoumání výpůjček – Jalo Kalima, Jorma Koivulehto

Současná ugrofinistika

Finsko – 2 katedry ugrofinistiky: Helsinki, Turku

Estonština a maďarština: Jyväskylä (i hungarologie), Oulu (i sámština), Tampere

- výzkumné ústavy:

KOTUS , Venäjän ja Itä-Euroopan instituutti, Karjalan tutkimuslaitos (Joensuu)

- významné osobnosti:

Alho Alhoniemi

Kalevi Wiik

Jorma Koivulehto

Kaisa Häkkinen

Johanna Laakso

Maďarsko – Budapešť, Szeged, Debrecen, Pécs, Szombathely

Estonsko – Tallin, Tarto

Švédsko – Stoskholm, Lund, Uppsala, Umeo

Norsko – Oslo, Tromso, Koutokeino

Německo – Berlín, Mnichov, Göttingen, Hamburg

Rusko – Petrohrad, Petroskoi, Syktyvkar

Ugrofinistika v českých zemích

J. A. Komenský

Josef Dobrovský – Reise nach Schweden und Russland (cesta 1792, tiskem 1796) – srovnání u-f.jazyků (nejen lexika, ale i syntaxe); později zkoumání slov slovanského původu v u-f. jazycích (ve finštině 28 správných slovanských etymologií!) - návštěva Turku, spolupráce s Porthanem

Vladimír Skalička (1909-19) – profesor obecné jazykovědy a ugrofinistiky

Jazyková příbuznost

Hledání společných rysů je nesnadné, je třeba vzít v úvahu:

• 
  náhodné podobnosti – hláskové systémy jsou univerzální, podobnosti jsou tak statisticky pravděpodobné
  
• 
  typologické podobnosti – např. v tureckých jazycích existuje vokálová harmonie či morfologie založená na příponách
  
• 
  pozdější vývoj a vlivy – podobně znějící slova ještě nemusejí pocházet z prajazyka ( fin.nář.: vunukka, maď.unoka – oboje je výpůjčka ze slov.jazyků!)
  
• 
  vliv hláskového vývoje
  

fin. köyhä – est. kehv

maď. fiú, ház x rum. fiu, něm. Haus

ALE: fin. poika, kota!!!

Jazyková příbuznost

- genetická (diachronní přístup)

- typologická (synchronní přístup)
ugrofinistika je tradičně diachronní (hlavní rozvoj v 19. st. – tedy mladogramatici)

• 
  při hledání genet. příbuznosti se vychází z pravidelných podobností lexikálních, morfologických, popř. syntaktických
  
• 
  stejná slova v základní slovní zásobě (části těla, příbuzenské vztahy, nástroje aj.)
  
• 
  zájmena a číslovky
  
• 
  deklinační a konjugační koncovky
  
• 
  rekonstrukce hláskového vývoje (f. pää – m. fö)
  
• 
  společný prajazyk
  

• 
  při hledání typolog. příbuznosti se vychází především z organizace slov a vět a hledá se obecná charakteristika jednoho jazyka v poměru k ostatním
  
• 
  žádný přirozený jazyk není realizací jen jednoho jaz.typu, jeden však většinou dominuje
  

1. 
   izolační: nemá skloňování ani časování, důležitý je slovosled a pomocná slova (např. angl., franc., něm.)
   
2. 
   aglutinační: bohaté skloňování a časování, množství přípon – každá jen 1 význam (např. u-f. jazyky, arménština, jap., korej.)
   
3. 
   flexivní: hromadí významy v jedné části slova (např. indoevr. jazyky, lat., řečt.)
   
4. 
   introflexivní: hromadění významů zasahuje až do kořene (např. arab., hebrej., keltské a germ. jazyky)
   
5. 
   polysyntetický: složeniny (např. čínština, ale i řečt., něm., fin., maď.)
   

POZOR! Charakteristické rysy jednotlivých typů lze nalézt i v rámci jednoho jazyka:

Izolační: budu nosit; olen asunut

Aglutinační: do-vy-orám; talo-i-ssa-ni

Flexivní: dobr-ý (-ý = nom., mask., sg.);

talo-t (-t = nom., pl.)

Introflexivní: přítel – přátel; poika – pojan

Polysyntetický: lidojed; poikaystävä

V u-f. jazycích je dominantní aglutinace:

1. Zvláštní koncovky pro pád a číslo

2. 
   Nominativ bez koncovky
   
3. 
   Málo předložek
   
4. 
   Nedostatek rodů
   
5. 
   Posesivní sufixy
   
6. 
   Člen (pokud existuje) jako přípona
   
7. 
   Odvozovací sufixy připojené na koncovky
   
8. 
   Kořen (jednoslabičný) se (někdy) přechyluje do druhé slabiky
   
9. 
   Možnost vokální harmonie
   
10. 
    Hojnost odvozenin
    
11. 
    Nedostatek kongruence adj. v úloze atributu
    
12. 
    Stupňování koncovkami nebo zvláštním slovem či vazbou
    
13. 
    Číslovky nemají koncovky a pojí se se sg.
    
14. 
    Osobní zájmena subjektu odpadají
    
15. 
    Slovesa + přípony modifikující, času a způsobu, osob a čísel
    
16. 
    Jednotný typ časování
    
17. 
    Variantnost větných konstrukcí
    
18. 
    Hojnost jmenných tvarů slovesných, málo vedl.vět (spojky jsou výpůjčky!)
    

Prajazyk – kantakieli

- tradiční přístup ugrofinistů k prajazyku – jazykový strom (sukupuu), někteří mluví spíše o „keři“ (sukupensas)

4 000 – 3 000 př.n.l. – ugrofinský prajazyk se rozdělil ugrijský a finskopermský prajazyk

3 000 – 2 000 př.n.l. – finskopermský prajazyk se rozdělil na permský a finskovolžský prajazyk

2 000 – 1 500 př.n.l. – finskovolžský prajazyk se rozdělil na volžské jazyky a ranou prafinštinu

1 500 – 1 000 př.n.l. – raná prafinština se rozdělila na prasámštinu a pozdní prafinštinu

1 000 – 0 n.l. – pozdní prafinština se rozdělila na baltskofinské jazyky

Tiit-Rein Viitso, Daniel Abondolo – tento strom obrátili: geograficky periferní jazyky se oddělily jako první

Kaisa Häkkinen, Tapani Salminen – nevidí důvod ostře rozdělovat uralské jazyky na ugrofinské a samojedské

• 
  rekonstrukce systému souhlásek – víceméně jednotný pohled
  
• 
  systém samohlásek – velmi různé pohledy
  
• 
  rekonstrukce se opírají pouze o cca. stovky kmenů praslov
  
• 
  srovnávání staré slovní zásoby a afixů je možné
  
• 
  srovnání hlásek a jejich kombinací je obtížné
  

Základní rysy:

• 
  dvouslabičné kmeny u neodvozených slov
  
• 
  absence souhláskových kombinací na počátku slova
  
• 
  přízvuk na první slabice
  
• 
  ohýbání pomocí sufixů
  

Pravlast

1. 
   ohyb řeky Volhy (Volgan mutka) – tato teorie se objevuje už od konce 19.st.
   
2. 
   pravlast byla ještě východněji a možná i severněji, tedy v oblasti mezi Uralem a řekami Pečorou, Kamou a Volhou
   
3. 
   rozsáhlá oblast rozprostírající se mezi Uralem a Východním Pobaltím – v poslední době nejvíce podporovaná teorie