Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Úvod

Druhá světová válka

lici legitimitu jeho imperiální expanze? A bylo osvobození jihovýchodní a střední Evropy Rudou armádou skutečným osvobozením nebo začátkem nové poroby? Dějiny jsou vždy záležitostí interpretace konkrétních faktů. Sovětská historiografie heroizovala - a většinou i oprávněně - boj Rudé armády. Bez jejího přispění by byl zápas s nacistickým Německem a jeho spojenci daleko obtížnější. Ale nelze také přehlédnout, že v tomto vítězství byla již geneticky zakódována velmocenská role Sovětského svazu v poválečném období. A ona přirozená euforie z porážky třetí říše byla brzy vystřídána rozčarováním z postupu Sovětů, kteří na "osvobozeném" území okamžitě zaváděli stalinistické pořádky. Na druhé straně účast anglosaských mocností ve válce s Osou podmiňovala celkově demokratický a osvobozenecký charakter tohoto zápasu, a to bez ohledu na totalitní charakter sovětského spojence. Zkrátka, v dějinách neexistují jednoduché otázky a samozřejmě ani jednoduché odpovědi. Ti, kteří se domnívají, že minulost lze měnit pouhým vystřídáním znamének plus a minus, se hluboce mýlí. Tak jako nelze nekriticky přijímat většinu titulů o dějinách druhé světové války vydaných v Československu před rokem 1989 - přinejmenším tyto knihy neobsahovaly ta-buizovaná či sporná témata -, tak není možné souhlasit se soudobými pokusy o jakousi objektivizaci Hitlera a nacistického válečného úsilí. A nejedná se pouze o tzv. osvětimskou lež, ale i různé publikace idealizující Wehrmacht a jeho generály. Následující text je stručnou syntézou dějin druhé světové války. Na omezené ploše nebylo možné věnovat pozornost všem aspektům onoho zlého času. Autor se zaměřil pouze na základní kontury 12

Úvod

13

Preludium

V horkém srpnu 1939 byla v Evropě zřetelně cítit vůně střelného prachu, ale blížící se válečný konflikt se připravoval již delší dobu. Snad od pařížské mírové konference v r. 1919, ale rozhodně od nástupu nacismu v Německu, remilitarizace Porýní, občanské války ve Španělsku, an-šlusu Rakouska a mnichovské konference. V polovině března 1939 nacisté okupovali Prahu a o týden později se zmocnili litevské Klajpedy. Předchozí námluvy s Polskem byly ukončeny a Berlín se již několik měsíců připravoval na přímou konfrontaci. Rozkaz vrchního velitelství branné moci z 3. dubna obsahoval i obecnou směrnici pro případ realizace "Fall Weiss", tj. napadení Polska kdykoli od 1. září 1939. Vhodnou záminkou zahájení protipolské kampaně se stal Gdaňsk, který byl pod ochranou Společnosti národů. Právo na připojení svobodného města k říši figurovalo ve válečných úmyslech Wehrmachtu již od října 1938. První koncept "bílého plánu" předložila operativní skupina generála Rundstedta již 7. května a po připomínkách byla druhá varianta projektu hotova o čtrnáct dní později. Hitler zdůraznil jeho základní myšlenku v rozhovoru s ministrem zahraničí Rib-bentropem: "Předpokládáme, že konflikt s Polskem bude lokalizován. Anglie a Francie nebudou kvůli Varšavě válčit. Jestliže Poláky porazíme v krátké době, pak Anglie bude demonstrovat pouze na moři a Francie se stáhne za Maginotovu linii. Jestliže však proti očekávání vypukne evropská válka, budeme bojovat se vší rozhodností." 14

Německá aktivita začala ohrožovat i bezprostřední zájmy Velké Británie na Balkáně a ve Středozemí, její tamní pozice byla navíc oslabena faktickým rozkladem regionálních obranných svazků. Možnosti odporu vůči rozpínavosti třetí říše byly v jihovýchodní Evropě prakticky vyčerpány a Cham-berlainův kabinet stanul před zásadním rozhodnutím. Sled událostí znepokojil také polskou vládu, která posléze 24. března požádala Británii o uzavření tajné spojenecké dohody. V Londýně diskutovali o této možnosti o týden později. Rozhodlo stanovisko náčelníků štábů, kteří se shodli v názoru, že v případě války s Německem bude Spojené království potřebovat polského spojence. Premiérova formulace jednostranné záruky sice nebyla kategorická, ale britsko-polské komuniké z 6. dubna otevíralo cestu k uzavření finální smlouvy. V témže čase obsadila italská armáda Albánii a Velká Británie garantovala bezpečnost Rumunska, Turecka a Řecka. Dne 13. dubna Francie aktualizovala spojeneckou smlouvu s Polskem z října 1925. Hitler odpověděl tím, že 28. dubna anuloval německo-polský pakt o neotočeni z ledna 1934 a anglo-německou námořní dohodu z r. 1935. V této situaci se nutně musela minout účinkem Rooseveltova mírová výzva. Spojené státy požádaly v polovině dubna Německo a Itálii, aby se veřejně zavázaly, že v nadcházejícím desetiletí nepodniknou násilné akce proti jedenatřiceti vyjmenovaným zemím. Zatímco Mussolini odbyl Rooseveltův návrh poznámkou o prezidentově progresivní paralýze, Wilhelm-strasse oslovila "údajně ohrožené státy" a po jejich odmítnutí severoamerické iniciativy mohl Hitler před Říšským sněmem v Krollově opeře otevřeně označit F. D. Roosevelta za válečného štváče. 15

Druhá světová válka

V květnu bylo mezi francouzským a polským generálním štábem dohodnuto, že čtvrtý den po vyhlášení mobilizace budou na západě provedeny útočné operace s omezeným cílem a patnáctého dne se s plným nasazením zaútočí na německé linie. Jestliže však Poláci ve svých vojenských plánech skutečně počítali s rychlou pomocí Západu, pak již v červenci 1939 britský Výbor náčelníků štábů jasně upozornil Výbor imperiální obrany, že osud Polska bude zcela záviset na konečném výsledku války. Britská strategie přitom stále vycházela z memoranda náčelníků tří štábů ozbrojených složek z 2. prosince 1937, které anaiyzovaio schopnosti a možnosti branné moci Spojeného království. V hierarchii priorit byla zdůrazněna záštita metropole, ochrana obchodních spojů impéria a udržení svazků se zámořskými teritorii. Teprve na posledním místě byla uvedena možnost aliance s přátelskými státy v Evropě. V závěru memoranda konstatovali náčelníci štábů, že britské síly jsou naprosto nedostatečné a nemohou odpovědně hájit veškerá území a zájmy impéria od západní Evropy přes Středozemí až na Dálný východ. Tato skepse objektivně podpořila Chamberlaino-vu politiku usmíření a premiér také neustále prohlašoval, že "Anglie nemůže souběžně čelit Německu, Itálii a Japonsku". Dne 22. května stvrdil italský ministr zahraničí Ciano svým podpisem vojenskou konvenci s Německem, které tak získalo v tzv. Ocelovém paktu bianko šek pro připravované tažení proti Polsku. Musssoliniho Itálie, jejíž strategické postavení se výrazně zlepšilo po vítězství frankistů ve Španělsku, vázala britskou přítomnost ve Středozemí. O den později, 23. května vystoupil A. Hitler se zásadním 16

L

Preludium

Druhá světová válka

pelován, zda byly jeho důvody oprávněné. Nejde o to mít na své straně právo, ale výlučně o vítězství." Válka měla začít 26. srpna a Hitler se zmínil i o připravované Ribben-tropově cestě do Sovětského svazu a o nadcházejícím podpisu významné smlouvy: "Nyní mám Polsko přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Obávám se pouze toho, aby se mi nějaký Schweinehund na poslední chvíli nenabídl za zprostředkovatele." Poté co obdržel zprávu o uzavření sovět-sko-německého paktu o neotočeni, potvrdil Hitler v noci z 23. na 24. srpna datum útoku na 26. srpna 1939. Sovětsko-německý pakt o neútočení

Součástí nacistické přípravy válečného konfliktu bylo i rozehrání složité politické hry s Moskvou, která měla být zainteresována na izolaci, porážce a posléze i dělení polského státu. Stalin se po Mnichovu zřekl myšlenky kolektivní bezpečnosti, které ostatně nikdy nedůvěřoval, a opět se vrátil k tradičnímu využívání rozporů mezi jednotlivými západními mocnostmi a k prosazování vlastních záměrů a cílů. Od konce roku 1938 programově sledoval obnovu imperiálních hranic i vlivu někdejšího carského Ruska a nikterak se netajil svým požadavkem revize dosavadních hraničních linií Sovětského svazu. V tomto ohledu revidoval i předchozí kritický přístup k nacistickému Německu a pozitivně reagoval na Hitlerův vstřícný signál z ledna 1939, kdy nebylo možné přehlédnout kan-18

Sovětsko-némecký pakt o neútočení

cléřovu přátelskou konverzaci se sovětským velvyslancem Merekalovem na novoročním přijetí diplomatického sboru. Na XVIII. sjezdu VKSb v březnu 1939 se Stalin vyhnul jakémukoli hodnocení zahraniční politiky Německa a Itálie a naopak ostře napadl Velkou Británii a Francii. Berlín tuto iniciativu akceptoval a Ribbentropův hospodářský expert dr. Schnurre obnovil německo-sovětské obchodní rozhovory, které se mj. týkaly i zastavených dodávek zbrojního materiálu z plzeňské Škodovky. Počátkem května byl odvolán lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvínov a do jeho křesla usedl Stalinův blízký spolupracovník Vjačeslav Moiotov. Litvinovův pád nacisté správně pochopili jako zřetelnou zprávu o konci jedné etapy sovětské zahraničněpolitické orientace. Depeše německého velvyslanectví v Moskvě zdůraznila v této souvislosti, že Moiotov - na rozdíl od Litvinova -není Žid. Myšlenku sovětsko-německého dialogu vytrvale prosazoval Ribbentrop, a to i proti mínění staré stranické elity, především A. Rosenberga a H. Góringa. V první májové dekádě soustavně přesvědčoval Hitlera o vhodnosti pozitivní reakce na změnu v Moskvě. Vůdce posléze souhlasil s otevřením prostoru pro ekonomickou spolupráci. Německý velvyslanec Schulenburg informoval v polovině května Molotova, že "říšská vláda má mimořádně velký zájem na řešení hospodářských vztahů se Sovětským svazem". Lidový komisař zahraničí ovšem posunul diskutované téma do jiné roviny, když tato jednání podmínil politickou dohodou. Ribbentropův aparát byl ochoten o této možnosti diskutovat, ale Hitler se prozatím k případnému politickému vyústění probíhajících 19

Druhá světová válka

rozhovorů choval zdrženlivě. S podezřením sledoval diplomatické hry mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, přičemž možnou pojistkou proti nežádoucím výsledkům trojstranných porad o případné vojenské spolupráci se stal obnovený kontakt s Velkou Británií. Chamberlainovi důvěrníci - Horace John Wilson, Robert Hudson a Charles Rodin Buxton -jednali od června s různými německými autoritami, např. s Góringovým zmocněncem pro čtyřletý plán Dr. Helfnutém Wohlthatem, o uzavření dalekosáhlé dohody mezi Británií a Říši, která se měla týkat rozdělení zájmových sfér. V téměř nepřehledné šachové hře evropské politiky v horkém létě roku 1939 byla tato iniciativa ovšem jen jednou z možností alternativního tahu, ale ničím více. Mezitím stále pokračovala německo-sovětská výměna názorů a debaty o modalitách ekonomických relací, ale na sklonku června byla tato diskuse náhle přerušena. Moskva tak negativně zhodnotila nedávné uzavření no-nagresních smluv mezi Německem, Lotyšskem a Estonskem. Nicméně vzdor netrval příliš dlouho. Stalina zřejmě znervóznila zjevná neochota Velké Británie více se angažovat ve vleklém jednání o uzavření obranné koalice se Sovětským svazem. Navíc "Hospodář" již vymezil svůj zájem o Pobaltí, Finsko, Polsko a Rumunsko, a obě demokracie stále odmítaly přenechat tyto státy sovětské péči, zatímco některé signály z Berlína tuto možnost nevylučovaly. Takže 18. července navštívil Schnurreho sovětský obchodní zástupce v Berlíně Babarin a navrhl mu oživení stagnujících rozhovorů. Následující bilaterální konverzace v obou hlavních městech již získala potřebný politický rozměr a němečtí diplomaté tlumočili sovět-20

Sovétsko-némecký pakt o neútocení

ským partnerům klíčový Ribbentropův vzkaz, že "od Baltu až po Černé moře neexistuje mezi našimi zeměmi problém, který by nemohl být vyřešen". Konkrétní nabídku na dělení Polska a Pobaltí předložil Schulenburg Molotovovi 3. srpna. Hitler finalizoval přípravy k válce a Ribbentrop dostal zelenou k uzavření příslušné dohody s Moskvou, jejímž obsahovým jádrem měla být parcelace Polska a vymezení sfér vlivu. K překvapení Berlína však Kreml reagoval zdrženlivě. Zdá se, že Sověti chtěli zvýšit svou cenu, a tato kalkulace jim vyšla. Hitler nyní sváděl souboj s časem. Armádní velení požadovalo, aby válečná operace byla zahájena - s ohledem na očekávané podzimní plískanice na polském bojišti -již 25. nebo 26. srpna, a říšský kancléř neměl ještě zabezpečené politické jištění rychle se blížícího konfliktu. Schulenburg měl proto Molotovovi předat notu své vlády s dalekosáhlými nabídkami - uzavření paktu o neútocení na 25 let, zprostředkování v konfliktních sovětsko-japonských vztazích, příznivé řešení všech vzájemných problémů a respektování sovětských představ o zájmových sférách. Molotov přijal německého tituláře až 17. srpna večer a pokračoval v dosavadní nátlakové taktice, která těžila z německého spěchu. Ještě před případným podpisem paktu, rozšířeném o tajný protokol s přesným vymezením sovětské sféry vlivu, měla být signována velkoryse koncipována obchodní dohoda. Velvyslancova depeše o průběhu této čtvrteční schůzky zastihla Hitlera a Ribbentropa na Berghofu; vůdce reagoval silně popudlivě a prohlásil, že další odklad požadované finální tečky již není možný. Hrabě Schulenburg byl obratem vyzván k novým aktivitám. Uspěl až 19. srpna 21

Druhá světová válka

večer, kdy mu bylo Molotovem sděleno, že pokud bude příštího dne podepsána bilaterální obchodní dohoda, může Ribbentrop přiletět do Moskvy 26. nebo 27. srpna. Současně obdržel text sovětské verze paktu o neotočeni. Stalin později Churchillovi řekl, že právě tehdy, 19. srpna odpoledne ztratil důvěru ve Velkou Británii a Francii. Byla to přirozeně výmluva, byť byla hájena tehdejší zprávou o konečném odmítnutí Varšavy, jež se definitivně rozhodla nespolupracovat se sovětskou armádou. Stalin se rozhodl pro specifickou obnovu Rapalla z r. 1922 již na přelomu let 1938 a 1939 a všechny pozdější "hry na labutě a pávy" mu měly zajistit pouze a jen maximální zisk. Nacisté přijali sovětskou výzvu. Ještě v noci z 19. na 20. srpna byla v Berlíně podepsána obchodní dohoda, ale navržené termíny Ribbentropovy cesty do Moskvy Němcům nevyhovovaly. Válka měla začít 26. srpna a do té doby muselo být jasno. Proto Hitler napsal Stalinovi 20. srpna osobní dopis, ve kterém souhlasil se všemi sovětskými návrhy ohledně vymezení ruského zájmového prostoru - byl ochoten i ke koncesím v oblasti úžin, ale současně požadoval, aby jeho ministr zahraničí mohl přiletět do Moskvy již v nejbližších dnech, nejpozději 23. srpna. Stalin odpověděl kladně, ale po celou dobu napjatého očekávání této depeše byl Hitler na pokraji nervového kolapsu. V časném odpoledni 23. srpna 1939 přistál Ribbentro-pův zvláštní letoun na moskevském letišti. Po krátkém odpočinku německé delegace byl v Kremlu - za Stalinovy přítomnosti - projednán text paktu o neotočeni a zpřesněny formulace tajného protokolu. Parcelace Polska byla vedena podél břehů Narewu, Visly a Sánu; sovětský zájem 22

Poslední dny míru

v Pobaltí byl vymezen severní hranicí Litvy a Německo vyjádřilo dezinteres i o oblast Besarábie. Moskevská jednání ukončila slavnostní recepce s vodkou a kaviárem a ve dvě hodiny v noci na 24. srpna byly oba dokumenty podepsány ministry zahraničí Ribbentropem a Molotovem. Stalin připil na Hitlerovo zdraví a Ribbentrop se po návratu do Berlína netajil tím, že se v někdejších carských komnatách cítil jako mezi svými parteikameraden. "Stalin je přesně takový jako vy, mein Fúhrer. Je neuvěřitelně mírný-vůbec se diktátorovi nepodobá." Poslední dny míru

Ribbentropův předpoklad, že uzavřením sovětsko-němec-kého paktu bude z politické hry vyřazena Velká Británie, se nesplnil. Naopak, v nově vzniklé situaci byla urychleně aktualizována otázka anglo-polské spojenecké dohody. Od konce dubna odkládal totiž Londýn konečný podpis připravované smlouvy, přestože Poláci zoufale usilovali o její finalizaci. V pátek 25. srpna však ministr zahraničí Halifax oznámil polskému vyslanci v Londýně Raczyňs-kému, že "dohoda může být okamžitě signována". Titu-lář vzápětí telefonicky konzultoval tuto otázku s Béčkem a po jeho souhlasu byla ještě téhož dne v 17.15 anglo-polská dohoda podepsána. Dokument obsahoval osm článků a tajný protokol, který konkretizoval všeobecně laděný text smlouvy a byl zaměřen proti Německu. Ve svých pozdějších pamětech se Halifax pokusil bagatelizo-23

Druhá světová válka

vat význam garancí i smlouvy z 25. srpna tvrzením, že ani Poláci si nečinili o britské vojenské pomoci iluze, a klasifikoval garance jako pouhé politické gesto. Polská vláda však brala západní pomoc vážně a neměla pro taktické obraty britské politiky příliš velké pochopení. Zpřístupněné dokumenty z britských archivů objasnily i bezprostřední příčinu náhlého rozhodnutí Chamber-lainova kabinetu. Onoho 25. srpna-krátce po 13. hodině - obdržel Halifax spěšný telegram z velvyslanectví Spojeného království v Berlíně. Henderson v něm svou vládu informoval o Hitlerově projevu na Berghofu z 22. srpna, o přípravě pohraničních provokaci v Horním Slezsku a o předpokládaném zahájení války nadcházející sobotu ráno. Podpis anglo-polské dohody měl ještě v posledním okamžiku zachránit mír. Henderson měl svou zprávu z dobrého pramene. Nacisté se sice snažili maximálně utajit konkrétní přípravy agrese, včetně textu Hitlerova projevu, ale podplukovník Abwehru Hans Oster sdělil základní údaje Hermanu Maasovi, který okamžitě vyhledal vedoucího kanceláře Associated Press v Berlíně a pracovníka britské tajné služby Louise P. Lochnera. Oster i Maas, členové protihitlerovské důstojnické opozice, často používali Lochnerových služeb k předávání závažných informací vládě Jeho Veličenstva. V pátek 25. srpna se krátce po poledni uskutečnil také rozhovor mezi Hitlerem a velvyslancem Henderso-nem. Rozmluva trvala necelou hodinu a proběhla v neobvykle klidném tónu. Hitler nejprve slovně zaútočil na Poláky, přičemž výrok o "makedonských poměrech" na německo-polském pomezí vešel do historického folklóru. Sir Neville Henderson vyslechl i velkorysou nabídku 24

Poslední dny miru

na garanci integrity Britského impéria, téměř neskutečně zněla i kancléřova slova o "rozumném omezení zbrojeni". Tato teze byla vyřčena v okamžiku, kdy do gdaňského přístavu připlula školní loď německého válečného námořnictva "Schleswig-Holstein", údajně na přátelskou návštěvu. Stará bitevní loď z roku 1906 již nemohla konkurovat moderním válečným obrněncům, ale její čtyři 280milimetrová děla nebezpečně ohrožovala polskou základnu na Westerplatte. Navíc v podpalubí skrývala úderný oddíl námořní pěchoty. Půl hodiny po skončení rozhovoru s Hendersonem Hitler rozhodl o zahájení válečné akce proti Polsku. Před podvečerní návštěvou francouzského velvyslance Coloundra se však dozvěděl o podpisu a obsahu anglo-polské dohody. Zpráva zapůsobila. Po 18. hodině byl odvolán aktivační rozkaz a postupně byla zastavena většina nastupujících jednotek. Příkaz nezastihl pouze diverzní skupinu poručíka Herznera, která měla speciální úkol v prostoru Jablunkovského průsmyku. (Po celý nadcházející den se snažila udržet kontrolu strategicky důležité železniční tratě a marně očekávala příchod hlavních sil ze Žiliny.) Hitler obhajoval své rozhodnutí potřebou časové rezervy pro další diplomatická jednání, ale ve skutečnosti usiloval o narušení polských spojeneckých svazků. Od 23. srpna se rozvíjela i tzv. kyvadlová diplomacie švédského průmyslníka Birgera Dahleruse, který z Górin-gova pověření cestoval mezi Londýnem a Berlínem a sondoval stanoviska odpovědných osobností. Švédovy diplomatické cesty získaly nový smysl zejména po uzavření anglo-polské dohody, kdy směřovaly k uvolnění britsko-polských vztahů. V neděli 27. srpna odletěl Dahlerus na 25

Druhá světová válka

Britské ostrovy a odevzdal Chamberlainovi Hitlerovy návrhy: Německo si přeje uzavřít alianci se Spojeným královstvím. Německo se také zavazuje k péči o polský národ. Je třeba dosáhnout dohody o navrácení německých kolonií. Británie pomůže Německu získat Gdaňsk a polský koridor. Bude nutné dosáhnout dohody o nakládání s německými menšinami v Polsku. Německo se zavazuje bránit svými vojáky i Britské impérium. Okamžitá odpověď na Hitlerovo vyděračské memorandum se skládala ze tří bodů: Londýn navrhl zahájení přímých německo-polských rozhovorů o otázce hranic a menšin. Nové polské hranice měly být garantovány nejen Německem, ale všemi evropskými mocnostmi. Vláda Jeho Veličenstva odmítla německou pomoc při obraně svých držav. Tento obratně sestavený dokument, který přivezl 28. srpna večer do Berlína sir Neville Henderson, obsahoval jak potvrzení záruk Polsku, tak nabídku širší dohody s Německem. Britského velvyslance očekávali v říšském kancléřství ve 22 hodin. Jeho úřad však nestačil včas dokončit německý překlad anglické noty, a tak titulář přijel o půl hodiny později. Setkání proběhlo v úzkém kruhu: Hitler, Ribben-trop, Henderson a tlumočník, dr. Schmidt. Ovzduší bylo přátelské. Říšský kancléř byl neobvykle vstřícný, prohlásil však, že bude uspokojen pouze návratem Gdaňská, celého koridoru a úpravou hranic ve Slezsku. Poslední požadavek byl novým faktorem a dokumentoval promyšlenost režie stupňovaného německého tlaku. Na závěr nočního setkání Hitler přislíbil, že bude okamžitě reagovat, ale odpověď na britskou notu z 28. srpna nechal téměř celý příští den ležet na svém psacím stole, ačkoli jinak neustále zdůrazňoval časovou tíseň. Byl to záměr, 26