Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 4.04 Mb.
səhifə19/28
tarix24.06.2016
ölçüsü4.04 Mb.
1   ...   15   16   17   18   19   20   21   22   ...   28

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

O nesprávné koncepci

Na všechny tyto otázky nám „věda” neodpovídá a odpovědět nemůže, pokud nechce spáchat svou kastovni sebevraždu. Odpovědět totiž znamená přiznat se k tomu, že nám tato „věda” vědomě, záměrně a systematicky lhala.

Ivan Soloněvič”12

I

„Hustota minových polí dosahovala 4 000 min na čtvereční míli.”



Takto popisuje ústřední orgán ruského ministerstva obrany přípravu sovětských vojsk k vedení obranných operací na kurském oblouku v létě 1943.103 Položme nyní ruskému ministrovi obrany následující otázku: Co je to, hergot, za nesmysl klást miny na čtvereční míli? Představte si, že jsme dostali rozkaz přehradit přístup na nějaké území o rozměrech jeden čtvereční kilometr. Na to nám vyčlenili l00t ostnatého drátu. Jedna strana daného úseku činí kilometr, druhá, třetí a čtvrtá rovněž kilometr. Celkový obvod tedy činí čtyři kilometry. Rozdělme 100 tun a získáme 25 tun ostnatého drátu na kilometr obvodu. Proč by však, proboha, chtěl nějaký zešílevší ministr proplétat tím drátem jako nějakou pavučinou i veškerý vnitřní prostor onoho čtverečního kilometru?

Nyní si představme, že máme za úkol držet úsek fronty o délce řekněme 10 km. Na to nám byly vyčleněny patřičné prostředky.

Ptám se: to si snad vybereme jeden čtvereční kilometr a sešněrujeme jej ostnatým drátem? No samozřejmě že ne! Prostě z toho ostnatého drátu utvoříme zátarasy, abychom zastavili nepřítele. I miny jsou prostředky pro utvoření bariéry. Ostatně o tom svědčí i název:

výbušné minové zátarasy. Ostnatý drát se od min liší jen v tom, že na rozdíl od drátů navinutých na tyčích nejsou miny vidět. Mimoto miny nejenže nepřítele zastaví, ale ještě mu navíc trhají ruce a nohy, rvou tankové pásy, prorážejí tankům dno a automobily, povozy a motocykly trhají na cucky. Nyní tedy dostaneme za úkol držet frontu o délce 10 km. Mimo jiné k tomu máme 4 000 protitankových a řekněme 12 000 protipěchotních min. Vyberme si někde čtvereční kilometr a napěchujme jej minami. A ještě jeden čtvereční kilometr.

A pak si to promysleme: proč, proboha, zbytečně mrhat tak cenným materiálem, když máme držet linii? A jaký vůl by musel být náš nepřítel, aby zrovna na tenhle čtvereční kilometr lozil? Jakmile nepřátelští ženisté odhalí minové pole, okamžitě se pokusí určit jeho hranice. Ty hranice pak vyznačí ukazateli, moudří velitelé je zanesou na mapy a budou se jim při útoku pečlivě vyhýbat. Nuže, minová pole, to jsou pásma. Ta pásma mohou být široká nebo úzká, nepřetržitá nebo s mezerami, ty mezery mohou být přímé nebo lomené, husté nebo řídké, mohou být před předním okrajem nebo v hloubce, ale v každém případě jsou ta minová pole přehradou, bariérou, překážkou. Představme si ovšem, že naše divize drží frontu o délce 20 až 30 km. Na pravém křídle jsme zaminovali čtvereční kilometr. A na levém rovněž. A ještě jeden uprostřed. I v týlu můžeme zaminovat čtvereční kilometr území. A k čemu nám to bude?

Ty čtvereční kilometry snad nepřítele zastaví? Nebo se za těmi kvadráty chceme schovat? Čtvereční míle je navíc větší než čtvereční kilometr… Počkejte, a proč najednou nějaká míle? Němci na kurském oblouku počítali v kilometrech. Rudí velitelé rovněž. Jistě, pokud někdo z nich přicválal na statném koni z občanské války, jistě počítal ve verstách. Ale co tam mají co dělat ty míle?

Když jsem si danou větu ve svých oblíbených vojenských novinách přečetl, nejdřív mě napadlo, že se jim tam v redakci usadil námořníček s očima celýma od soli, metrovými hnáty, hrudí posetou lasturami a potetovaný od hlavy k patě kotvami a rusalkami. Pak ovšem není divu, že takový redaktor měří kurský oblouk v námořních mílích. U nich v námořnictvu určitě minoval čtvereční míle nejinak, než jak si to teď zvykl popisovat na souši. I když, proč vlastně? Vždyť i v námořnictvu slouží miny jakožto zátarasy: jde o to, nepustit protivníka dovnitř nebo nevypustit ho ven. I na moři musí být nakonec překryta nějaká linie od bodu A do bodu B. Překrytí může být jednořadové nebo třeba i dvaceti řadové. Ale tak jako tak nám vznikne něco, co se podobá úzkým či širokým pásům. Plným nebo přerušovaným. Nebo tady snad něčemu nerozumím?

Přesvědčíme se. Možná se v moderní době skutečně něco změnilo. Proto si musíme nalézt takovou encyklopedii, která je co nejblíže k válečnému období. A k chápání, panujícímu v těch časech.

Nejlepší, co se mi podařilo najít, je slovník: „HUSTOTA MINOVÉHO ZÁTARASU (MINOVÉHO POLE), průměrný počet min na jednu míli minového zátarasu po délce fronty.”104 No prosím: po délce fronty. Ani zde nejsou žádné čtvereční míle. Tak proč tedy, proboha, hlavní ruský vojenský deník vyžvaňuje o čtverečních mílích na kurském oblouku? Tato otázka mě ohromně zaujala. A ukázalo se, že v tom nejsou žádné čáry. Do ústředního ruského vojenského deníku jsou prostě ze Spojených států amerických importovány dlouhatánské články naprosto nevzdělaných autorů. Ústřední vojenský deník pak ty nesmysly publikuje. Nezřídka věnuje zaoceánským pablbům celou dvoustranu. Slabošský a zastrašený ministr obrany

Ruska není schopen tuto nehoráznost zarazit. A tak publikují Američané v ústředním ruském vojenském deníku každou hovadinu, která se jim zalíbí.

V daném případě, ostatně velmi vzácném, nás Američané chválí:

Dokonce i hloupí Ivani se někdy snažili bojovat a kupodivu se jim podařilo umístit v kurském oblouku 4 000 min na čtvereční míli!

Taková pochvala idiota je mi ovšem horší než urážka. Pokusme se, občane ministře, onen zaoceánský kompliment pochopit. Míle, to je 1609 m. Čtvereční míle činí 2 588 881 m2. Umístíme na čtvereční míli 4 000 min. Co nám vyjde? Vyjde nám jedna mina na 647

čtverečních metrů. To ale není zrovna moc! To je přece pěkná blbost! Takto nás tedy zobrazují mudrci zpoza oceánu. A ministerstvo obrany to všechno pokorně publikuje ve svém ústředním tiskovém orgánu.

Američané chápou dějiny asi takhle: hloupí a zaostalí Ivani byli naprosto neschopni bojovat. Němci si s nimi zahrávali jako s úplnými debily. Zato nejmoudřejší a nejstatečnější Američané prakticky bez větších obtíží rozdrtili Němce. Zájem Američanů o takovouto interpretaci dějin je zcela pochopitelný. Na rozkaz z Ameriky pak ovšem tuto verzi zveřejňuje ruské ministerstvo obrany a vnucuje ji vlastní armádě, svému lidu a celému světu. Otázka: a v čem spočívá váš zájem, občane ministře?

II

Výmysly amerických vychytralců jsou rozšiřovány po celém světě na útraty ruského vojenského rozpočtu. Tyto výmysly jsou jen místy pochvalné. A to asi tak, jako ty objevy o čtverečních mílích v kurském oblouku. Ve své drtivé většině se však jedná o rozjařený výsměch nad nižší rasou, která je naprosto neschopná k čemukoliv. Zde mě přerušují a tvrdí, že ruské ministerstvo obrany za nic nemůže, protože ústřední tiskový orgán ministerstva obrany byl už dávno ovládnut Američany, kteří si pak v ruském ústředním vojenském deníku vydávají cokoli, co se jim zlíbí. Proč se tedy hněvat na ministra obrany a jeho podřízené? Hněvejme se na Američany! To jim musíme ostře oponovat! Dobrá. Budeme tedy oponovat Američanům.



Občané Američané, vy se prostřednictvím ústředního ruského vojenského deníku vysmíváte sovětským mnohověžovým tankům T-28 a T-35. Jenže v roce 1939 se Sovětský svaz definitivně vzdal pokusů o vývoj nových mnohověžových tanků, a to v důsledku naprosté neperspektivnosti tohoto směru. Tou dobou neměla Amerika vůbec žádné tankové jednotky. Ty byly utvořeny až 10. června 1940.

A 28 srpna 1940 zahájily Spojené státy… vývoj svého mnoho věžového tanku. V dubnu 1941 měly první výsledek: zkušební model středního tanku M3. Jeho výroba byla zahájena v srpnu 1941.

Už ten název ukazuje na omračující hloupost. V první polovině čtyřicátých let byl totiž ve Spojených státech amerických vyráběn kromě středního tanku M3 ještě i lehký tank M3. A kolový dvouosý obrněný transportér M3. A polopásový obrněný transportér M3.

A samohybné dělo ráže 75mm jménem… M3. A tankový kanón

M3. A ještě desítky modelů vojenské techniky a výbavy s tímtéž indexem. A tak tomu bylo se vším. Tehdy existoval také lehký tank

M2 a střední tank M2, obrněný transportér M2 a dělo ráže 155 mm

M2. Existovala puška Ml a tank Ml, minomet ráže 81 mm Ml a tankový kanón ráže 76mm Ml. A za mých časů měli ve Spojených státech amerických kulomet M60 na tanku M60. Dnes mají ve Spojených státech amerických místo tohoto typu ve výzbroji opět typ Ml. Ovšem ne ten tehdejší, nýbrž dnešní…

Když se mluví o sovětské výzbroji, stačí udat zkratku: BTP-60P,



AKM, IMR. Pokud je však řeč o technice americké, nejdřív je nutno se dohodnout na tom, o čem vlastně povedeme diskusi. Což o to, v rozhovoru se snad zorientujeme rychle, ale v textu? M2 na M2. To je co na čem? Nebudeme však dále otravovat s názvy. Povšimněme si raději podstaty celé věci. Mluvíme nyní o americkém tanku M3, ne o tom, co je lehký, nýbrž o tom, co je střední. O tom, který byl uveden do sériové výroby v srpnu 1941. Měl hmotnost 271 a osádku šest vojáků. Předpotopní, extrémně nevhodná konstrukce. Někteří odborníci mají za to, že to byl vůbec nejhorší tank druhé světové války. Kategoricky s tímto názorem nesouhlasím. Podle mě se jedná o nejhorší tank vůbec. Výzbroj měl rozloženou do tří pater. V korbě tanku byl kanón značky Puteaux-Dupont vzor 1897 ráže 75 mm s odměrem pouhých 32°. Nad ním se nacházela věž a v ní kanón ráže

37 mm a kulomet, a nad ní ještě jedna věž s kulometem vz. 1919.

Celková výška tanku činila 312 cm. Tři metry a něco. Při palbě po takovém tanku se člověk snad nemůže minout. A kam se taková žirafa má schovat? Nemluvě o slabém pancíři stroje, o upevnění pancéřových desek nýty a měrným tlakem 0,93 kg/cm2. Sovětský těžký tank měl tento ukazatel mnohem nižší: 0,78 kg/cm2 u T-35 a 0,77 kg/cm2 u KV. Kvůli příliš vysokému měrnému tlaku na terén se tank M3 při otáčení neustále zarýval do písku, do bláta nebo do ornice. Přitom bez otočení celého tanku bylo zamíření kanónu nemožné. Tank měl letecký motor, hvězdicový Wright Continental R-975. Nesmírně citlivý na kvalitu pohonných hmot i oleje. U posledních modelů byl, ve snaze aspoň nějak snížit neobyčejně velký sklon k samovznícení, instalován soubor pěti automobilových motorů o celkovém výkonu 370 k. Pásy byly kombinací gumy a železa. Neustále se z kol sesmekávaly. Zvlášť nebezpečné bylo vystavit je kontaktu s ohněm. V boji guma shořela a pás se tudíž rozpadl. Tento zázrak tankové výroby byl vyráběn až do prosince 1942.

Darovanému koni na zuby nekoukej, jak se říká. Rudá armáda dostávala tyto tanky právě coby ony darované koně. Sovětští vojáci jim říkali „SS”, samohybné smetí. Nebo „BHŠ”, bratrský hrob pro šest. V žádném parametru, kromě otřesné výšky a nadměrného tlaku na terén, nedosahoval tank M3 na sovětské tanky T-28 a T-35, které byly tehdy už dva roky stažené z výroby. Tank M3 byl nahrazen o něco méně nestvůrným Shermanem. V Rudé armádě nebyli tankisté stavěni za těžké zločiny před soud. Hájily se zde kádry. A kádry rozhodují vše. Kádry, které se nějak zapletly například do znásilňování svých spoluobčanek, byly tedy za trest posílány bojovat… na Shermanech. Stejně jako M3, i tank Sherman byl vybaven hvězdicovitým leteckým motorem Wright Continental R-975. S tímto motorem byly Shermany vyráběny do listopadu 1943. Posléze do nich byly, kvůli nedostatku leteckých motorů, montovány nejrůznější motory počínaje dvouřadovým benzínovým (M4A3) a konče souborem z pěti automobilových motorů (M4A4). Občané Američané, to vy prohlašujete tanky T-35 a T-28 za zastaralé? To vy se nad nimi smíchy popadáte za břicho?



III

S těžkým tankem je to ovšem ještě veselejší. Američtí konstruktéři nedokázali vyvinout těžký tank ani před válkou, ani v jejím průběhu.

Počátkem roku 1945 se objevil střední tank Pershing. Byl to dobrý tank. Samozřejmě podle amerických měřítek. Motor byl pochopitelně benzínový. Tank byl vyzbrojen kanónem ráže 90 mm s dlouhou hlavní. Na střední tank v závěrečné etapě druhé světové války to bylo dokonce velmi dobré. Jenže… „Věž měla tendenci zachytávat granáty do sebe, namísto aby je odrážela.”105 To však ještě nebyl konec potíží. Při projektování věže došlo k omylům, které vedly k porušení hmotnostní rovnováhy. Věž měla takový tvar a takové umístění na korbě, že ji z ní onen dlouhohlavňový kanón svou vahou vyvracel. Kvůli vyvážení kanónu musela být na týlovou stranu věže přivařována litinová protiváha o hmotnosti půldruhé tuny. A právě tím překročila hmotnost tohoto tanku 40 t. A tím se stal Pershing těžkým tankem. No sláva! Tak přece jen byli Američané schopni vyvinout těžký tank! Neradujte se však předčasně. Uveďme si analogii: nějakému ne zrovna nejsilnějšímu strejdovi pověsili na záda pytel s pískem, zvážili ho spolu s tím pytlem a prohlásili ho za muže těžké váhy. A teď si řekněme, jestli strejdovi ta nadbytečná hmotnost dodala více síly… Tak co? Mohl potom s touto nesmyslnou zátěží běhat, skákat a rvát se o něco snadněji?

Konstruktér tanku se ze všech sil snaží uspořit každý gram hmotnosti, aby mohl o tyto gramy posílit pancéřovou ochranu, výkonnost kanónu a výkon motoru. Tankoví konstruktéři spoří i v drobnostech natolik, že válcový blok motorů pro sovětské tanky byl vyráběn z hliníku. Tady však máme co do činění s případem, kdy byla na tank naopak věšena hmotnost navíc. Pershing se tedy z nedorozumění dostal do kategorie těžkých tanků. Cítil se v ní však dosti nepříjemně. Kanón ráže 90mm by byl tehdy u středního tanku, jak řečeno, velmi dobrý. Nikoli však u tanku těžkého! Německé Tigery měly kanón o něco nižší ráže, zato však s výrazně delší hlavní. Proto se Pershing nikterak nemohl Tigerům rovnat ani pokud jde o pancéřování, ani v palebné síle. Nemluvě už o tom, že by se snad kdy mohl srovnávat s tanky IS-2. Vzhledem k tomu, že nic lepšího nebylo, byl Pershing za války prohlášen za těžký tank, ale ihned po válce byl přeřazen mezi tanky střední. Opravdový těžký tank srovnatelný s tanky sovětskými či německými se tedy Americe skutečně vyvinout nepodařilo.

IV

Existovalo před válkou a v jejím průběhu něco, s čím by se konstruktéři amerických tanků mohli chlubit? Existovalo. Jedná se o lehký tank M3 a jeho pokračování M5. Tento tank měl mnoho verzí a byl vyráběn od roku 1941 do konce roku 1944, tj. prakticky po celou válku. Různé verze tohoto tanku vážily od 13 do 15 t. Bylo vyrobeno 13 859 tanků M3 a 8 884 tanků M5. Mimoto pak velké množství všemožných vozidel vyvinutých na jejich bázi: ženijních, opravárenských, plamenometných, protiletadlových, velitelských atd. Abychom si neponechali lžíci s dehtem coby zákusek, promluvíme nejprve o nedostatcích tohoto tanku. Bylo jich hodně.



Především motor. V Americe měli zázračné letadélko PT-27 Kadet. Bylo až neuvěřitelně podobné sovětskému U-2. Nebo obráceně.

Toto letadélko bylo vybaveno hvězdicovým sedmiválcovým motorem Continental W-670. Ten motor byl velmi důmyslný a užíval se i u dalších typů letadel. I na tanky jej montovali. Ale to už nebylo dobře. Proč? Protože vysokooktanový benzín, který až příliš dobře hoří, to, myslím, hovoří za vše. Nemluvě o rozměrech. TJ sovětského tanku T-26 bylo všechno v pořádku: blok válců byl totiž rozložen horizontálně. Proto mohla být výška korby, stejně jako výška celého tanku, velmi nízká. Nízká korba pak vyžaduje méně pancíře.

Tomu se říká hmotnostní úspora.

U amerického lehkého tanku M3 to bylo všechno obráceně. Motor měl tvar sedmicípé hvězdy. Cípy trčí do všech stran. V letadle je to výhoda: všechny válce člověk krásně vidí. V tanku je však motor schován v korbě, přičemž k těm válcům, jež směřovaly dolů, se nikdo nedostal. 1 při té nejjednodušší kontrole musel být motor úplně rozebrán. Velké rozměry motoru tedy vyvolaly nutnost vysoké korby, přičemž musela být i větší. A velký objem musí být chráněn větším množstvím pancíře. A to je velká hmotnost. Když byla takto veškerá hmotnostní záloha vyplácána na korbu, musela být tedy věž velmi malá, a kanón měl pak směšnou ráži 37 mm. Sovětský svaz od těchto ráží upustil už celá léta před zahájením druhé světové války. Spojené státy americké je ovšem chrlily skoro až do konce roku 1944. Ve třicátých letech 20. století měl tento kanón jistě nějaký smysl. Od počátku války však byly německé tanky pomalu, ale jistě vybavovány stále mohutnějším pancéřováním. Počínaje rokem

1940 byl tedy kanón ráže 37 mm při tankových soubojích už naprosto k ničemu. Jednodušeji řečeno, tyto tanky byly vlastně téměř bezbranné. Onen tank mohl bojovat proti motocyklům a automobilům, ale tím to končilo.

Jak víme, čím je tank nižší, tím lépe. V tomto směru ovšem američtí konstruktéři zjevně mnoho umu a vynalézavosti neprojevili. M5

měl výšku 240 cm. Přesně tolik, jako sovětský střední tank T-34/76.

V posledních dnech války se pak objevil sovětský těžký tank IS-3.

Ten byl vysoký 245 cm.

Americký tank M3 měl měrný tlak 0,79 kg/cm2 a tank M5 0,88 kg/cm2. Význam těchto čísel si nyní vysvětlíme. Sovětské střední a dokonce i těžké tanky si mohly volně jezdit po terénu, na němž by se americký lehký tank okamžitě probořil do bláta. Měrný tlak u sovětských monster ISU-122 a ISU-152, vyzbrojených děly ráže 122 mm a 152 mm, byl nižší než u amerického lehkého tanku M5, který měl ve výzbroji jen kanón ráže 37 mm. K tomu si dodejme pancéřování pouze proti pěchotním zbraním a nýty, kterými byly vybaveny všechny americké tanky až do konce roku 1942. Ale ještě je tu měrný výkon. U tanku M3 činil 17,6 k na tunu hmotnosti a u tanku M5 dokonce ještě méně: 14,1 k na tunu.

V

Dalo by se snad po tom všem, co jsme se teď dozvěděli, říct o amerických lehkých tancích také něco dobrého? Dalo. A říci se to musí. Ohlédněme se za tím účelem do roku 1812 a vzpomeňme na taktiku donských kozáků. Bonaparte se hrne na Moskvu se svou neporazitelnou armádou čítající statisíce mužů. Po obou stranách je ve skrytu a ve velkých či menších oddílech doprovázejí kozáčci. A to je ono, ve skrytu. Ty k nim, oni od tebe. Ty od nich, oni k tobě. A nepřijímají boj, vyhýbají se mu. Mají čilé, rychlé koně a lehkou výzbroj. Jedou pořád s vámi, ale udržují od vás právě takovou vzdálenost, aby byli z dostřelu pušek. Koně běží lehkým klusem. Jako vlci. V Bonapartově armádě panuje vítězný duch. Avšak každého vojáka mírně, jako něžná kočička, drásá srdíčko temná myšlenka: jestli tě přepadne úplavice, velká armáda na tebe čekat nebude a kozáčci tě dorazí. Jejich zatvrzelá srdce nebyla v těch slavných dobách nikterak oslabována a rozvracena nějakými řečmi o humanitě.



V bitvě u Borodina se kozáci chovali zrovna tak. Dvě velké armády se srazily v zápasu na život a na smrt. Uvarovovi a Platovovi kozáci se však mezitím rozjeli širokým obloukem kolem bojujících mas do míst, kde měl Bonaparte trén. Byl to vlastně tah jezdcem v čisté podobě: ve tvaru písmene L. Bonaparte je až k trénu nepustil, raději však nevrhl do bitvy nejlepší část své armády, a to v obavě, že kdyby staré gardě zavelel vstoupit do bitvy, „bezbranní” kozáčci mu celý týl rozkradou…

Když Bonaparte vstoupil do Moskvy, kozáčci vesele objížděli město kolem dokola. Kdyby se nějaký kurýr rozjel z Moskvy do Paříže s vítězným hlášením v kapse, lapnou ho někde po cestě, svléknou ho donaha a pověsí na první břízce. A kam s ním taky? Mají ho snad vozit s sebou? Vždyť by byl pro ně zbytečnou přítěží a jen by snižoval jejich manévrovací možnosti. Zrovna tak jako litinová zátěž na americkém tanku. Tou dobou rozesílal Bonaparte do všech stran zásobovací oddíly. Bonaparte má nespočet koní, ale čím je má krmit, když je bělokamenná Moskva celá v plamenech? No a vojáčci přece taky chtějí jíst. Ty zásobovací oddíly měly však vskutku nezáviděníhodný osud. Jejich členové totiž byli oblečeni do velmi podivuhodných bot i kalhot a tyto zahraniční hadříky se kozáčkům strašně líbily. Obchodovali s nimi jako trhovci na Kresčatiku. Ale kam potom s těmi nahými zásobovací? No zase na břízky, kam jinam. Po celých girlandách.

Hlavní je na tom to, že kozáčci pouštěli Francouzům žilou ve vrchovaté míře, zatímco jejich vlastní ztráty byly nepatrné. Vždyť se nehnali jako pitomci do žádných větších rvaček. A co měl Bonaparte dělat bez krmiva a proviantu? Prý ho porazil mráz a zima. Ne, nebylo to tak. Mráz a zima ho jen dorazily. Bonaparte však utekl z Moskvy ještě před příchodem sněhu, chladu a mrazu. Hlad není žádná legrace. Jíst se musí. A do toho ještě neustále ohrožuje všechny zásobovací trasy i Kutuzov se svou pravidelnou armádou. Bonapartovi tudíž nezbylo než zvolit ústup. A už jsou tu kozáčci zase. A zase mu jedou v patách a zase ho doprovázejí z obou stran. Ted‘ už se samozřejmě bavili čím dál víc. Bezmála mohli chytit i samotného Bonaparta, ale raději se vrhli na zásoby a začali si rvát sousta z bonapartistického trénu. Co by si počali se zajatým Bonapartem? Zato zásoby, to je úlovek!

VI

Mluvíme zde o amerických lehkých tancích M3 a A/5. Na donské kozáky jsme si vzpomněli jen proto, abychom na jejich příkladu pochopili výhody úhybné taktiky. Američtí a britští tankisté, bojující na lehkých tancích M3 a M5, možná něco o kozácích slyšeli.

O jejich taktice však neměli evidentně ani ponětí. Tankisté 20. století dospěli k tomu jednoduchému nápadu vlastním rozumem: když je nepřítel silnější, je nutno se vyhýbat boji, ale držet se vždy v jeho blízkosti. V bezpečné vzdálenosti. Při vší slabosti pancéřování i výzbroje měly lehké tanky ohromující schopnost nezaostávat za nepřítelem, ale v případě nutnosti uskočit do bezpečné vzdálenosti a nepřijímat boj. Poprvé se tato schopnost zřetelně a jasně projevila při bojích v severní Africe. Když Němci postřehli hrozící nebezpečí, urychleně se dali na ústup, zatímco rychlé tanky M3 jim visely na chvostu, nenechaly je chytnout dech ani zaujmout dočasné pozice.

A dobíjely slabé a zaostávající… Po celou válku pak jednaly stejně:

hryzly a zmizely. To všechno je vskutku velmi pozoruhodné. Jenomže my vlastně nehovoříme ani tolik o těch amerických tancích, my přece mluvíme o příčinách porážky Rudé armády v létě 1941.

Není už tedy nejvyšší čas vrátit se od lyrických vsuvek k hlavnímu tématu? Je. Taky si to myslím. Děkuji, že jste mě zarazili…

Nuže, američtí autoři vyprávějí o oněch příčinách celému světu, a to za peníze z ruského vojenského rozpočtu a v ústředním vojenském listu ruské armády. Hlavní příčinou byl podle nich fakt, že sovětské tanky byly naprosto k ničemu. Američtí chytráci navrhli, že sovětské lehké tanky mají být ze statistik úplně vyškrtnuty: vždyť co s nimi, když byly lehké? A nejen to: vždyť byly taky slabé, a ke všemu do nich ti ruští blbové montovali letecké motory! To je přece hovadina! „Letecký motor se pro tank vůbec nehodil!”106 Tento objev byl vyjádřen skutečně i s tím vykřičníkem. Dovolíme si nyní zaoceánským znalcům skromně oponovat. Užití leteckých motorů bylo přece ve výrobě tanků na celém světě masovým jevem. Vzpomeňme na epochální britský letecký motor Merlin a ne už tolik epochální tank Cromwell s motorem značky Meteor. Poté se pokusme zjistit, jaký příbuzenský vztah tyto krasavce spojoval. A Němci svůj Maus vybavovali jakým motorem?

Skutečnými a nepřekonatelnými králi při používání leteckých motorů u tanků však byli… Američané. Nikde na světě nikdo nevybavoval své tanky takovým množstvím leteckých motorů. Byl zde však rozdíl. Sovětské tanky byly vybaveny dvouřadovými leteckými motory. Pro takový motor není zapotřebí vysoká korba. Máte-li takový motor, pak máte k jeho významným mechanismům skvělý přístup. Američané vybavovali své tanky, jak bylo řečeno, hvězdicovými motory. Kvůli tomu se zbytečně plýtvalo pancéřováním pro vysokou korbu, celá silueta pak byla příliš vysoká, nestvůrná a zranitelná. Hvězdicový motor měl i další řadu zvláštností, které byly výhodou u letadel, ale do očí bijícím nedostatkem u tanku. Pro výměnu svíčky ve válci musel být přivezen jeřáb, motor vytažen z korby, vykonána ta svrchovaně jednoduchá oprava a motor zase vrácen na místo.

Rozdíl byl ovšem i v tom, že Sovětský svaz se u nově vyráběných tanků vzdal leteckých motorů již před zahájením druhé světové války. Až v srpnu 1941 bylo rozhodnuto instalovat letecké benzínové motory dočasně do některých tanků T-34, ale to jen z nedostatku tankových dieselů, tedy v důsledku krajní nouze, coby naprostá výjimka a jen po osobním Stalinově povolení. Jakmile byla dokončena evakuace průmyslu a jakmile byla výroba tankových dieselů zahájena v náhradních lokalitách, od zmíněné praxe bylo ihned upuštěno. V Americe tomu bylo právě naopak. Tam byly letecké motory instalovány do tanků prakticky až do konce války. Kvůli nedostatku hvězdicových leteckých motorů musely být použity automobilové benzínové motory. Někdy i motory dieselové, ale opět to nebyly speciální tankové, nýbrž nevýkonné automobilové motory.

Během války, jakmile byl začátkem roku 1942 obnoven pracovní rytmus sovětské tankové výroby, začaly být všechny střední a těžké tanky, jakož i všechna samohybná děla na jejich bázi i těžké dělostřelecké tahače, vyráběny výhradně s diesely, ale ne s obyčejnými, nýbrž se speciálními rychlými tankovými motory. Lehké sovětské tanky T-60 a T-70 se vyráběly s automobilovými motory, které v klidu šlapaly na méně kvalitní benzín. Tou dobou dodávaly Spojené státy americké do Sovětského svazu nestvůrné lehké typy M3, střední M3 a M4, ve své většině s leteckými motory, vyžadujícími výhradně drahý vysokooktanový benzín. A teď si z nás američtí mudrcové dělají legraci. A nešťastný ruský ministr obrany není schopen se proti tomu ohradit. A veškeré nejvyšší velení ruského ministerstva obrany stáhlo ohony: A co můžeme dělat, když nám ten materiál posílají z Ameriky?

VII

Seriózní zaoceánští vědci ovšem ne a ne přestat: „Všichni historikové jednohlasně potvrzují, že sovětské předválečné tanky byly slabé. Nesprávná byla už jejich konstrukce. Tenké pancéřování proti pěchotním zbraním prorážely všechny typy německých protitankových zbraní. Dělostřelecká výzbroj byla nedostatečná jak pro podporu vlastní pěchoty, tak i pro boj proti nepřátelským tankům.”107



Pokud jde o „všechny historiky”, kteří „jednohlasně”…, nutno říct, že tady to někdo mírně přehnal. Já osobně znám nejméně jednoho historika, ovšem nikoli profesionála, nýbrž amatéra, který s onou

„jednohlasnou” smečkou nehodlá výti. Když pak jen zběžně přelétnu očima přes police své knihovny plné knih o válce a když spočítám jména autorů, můžu už tvrdit naprosto vážně: Občane ministře, nás je mnoho! Domnívám se, že onu myšlenku měl ústřední tiskový orgán ruského ministerstva obrany poněkud upřesnit: nikoli „všichni historikové jednohlasně”, nýbrž jen všichni ti historikové, kteří jsou rasisty. Všichni prodejní historikové. Všichni historikové – ničemové. Všichni ti historikové, kteří jsou potomky hitlerovských přisluhovačů a patolízalů.

Na stránkách ústředního listu obviňuje ruské ministerstvo obrany, prostřednictvím zaoceánských expertů, předválečné vedení Sovětského svazu z toho, že hloupě zvolilo nesprávnou koncepci vývoje tanků. Připomeňme však přemoudrým stratégům z ruského ministerstva obrany, že za půldruhého roku Hitler pokořil Evropu s tanky, jejichž bojová hmotnost se jen zřídka přehoupla nad 20 t. Byly to lehké tanky. Byly to tanky s pancéřováním proti pěchotním zbraním a se slabou výzbrojí. Proč „všichni historikové jednohlasně” neprohlašují onu koncepci za nesprávnou? O něco později, když se

Hitler vrhl do nekonečných prostorů Sovětského svazu se směšným počtem tanků a navíc proti silnému nepříteli, veškerá jeho strategie i všechny jeho koncepce, počínaje konstrukcí tanků, se ukázaly být nesprávné. Zato pro obsazení střední Evropy až k břehům Atlantiku byly všechny tyto tanky kupodivu naprosto vhodné… Nuže: i Stalin přece připravoval něco podobného. Pro takové podmínky a pro takové operace by byly sovětské tanky BT rovněž naprosto vhodné…

Nyní srovnejme nesprávné sovětské tanky se správnými tanky americkými. Nejstarší typy BT-2, vyráběné v roce 1932, měly měrný výkon 36,4 k na tunu hmotnosti. Dvanáct let poté, už ke konci války, vyráběly Spojené státy americké lehké tanky A/5 o měrném výkonu

14,1 k na tunu. Byly tedy dvaapůlkrát slabší! Tanky BT-2 byly vyzbrojeny kanónem ráže 37 mm. Roku 1933 byla výroba těchto tanků zastavena. Místo nich začal být téhož roku sériově vyráběn tank BT-5 s dvakrát výkonnějším kanónem ráže 45 mm. To byla tedy nesprávná koncepce. Amerika však vyráběla tanky s naprosto ničemnými kanóny ráže 37mm až do konce roku 1944. V létě 1941 byl sovětský kanón ráže 45 mm schopen úspěšně ničit jakékoliv německé tanky. Od těch dob až do konce války obrůstaly všechny německé tanky mohutným pancéřováním. Proti komu, vysvětlete mi, bylo tedy možné použít na konci války „správný” americký kanón ráže 37 mm?

U sovětských lehkých tanků „tenké pancéřování proti pěchotním zbraním prorážely všechny typy německých protitankových zbraní”. No dobrá. A u amerických tanků se tenké pancéřování proti pěchotním zbraním zřejmě nedalo prorazit vůbec ničím. U sovětských lehkých tanků „dělostřelecká výzbroj byla nedostatečná jak pro podporu vlastní pěchoty, tak i pro boj proti nepřátelským tankům”. To je ovšem přesné: co taky člověk nadělá s kanónem ráže

45mm, že ano… Zato před koncem války byl americký „správný”

kanón ráže 37 mm naprosto vhodný pro podporu pěchoty a louskal Panthery i Tigery jako ořechy. Jenom ohony z těch ještěrů zůstaly.

Děsivá zbraň!

Při slabém pancéřování a směšné výzbroji měly americké tanky

M3 a A/5 jedinou výhodu: mobilitu.

Jenomže sovětské předválečné BT zůstaly i v tomto parametru nepřekonané… A to se ani nezmiňuji o rychlosti, to nechť si každý srovná sám. A zde jsou výkony v kategorii dojezd na silnici: americký M5 – 200 km. BT– 7 M na pásech – 600 km, na kolech – 700 km. Nejzajímavější na tom všem je, že „nesprávných” BT vyrobil Sovětský svaz kolem 8 000 a před válkou jejich výrobu zastavil. A teprve poté byla ve Spojených státech amerických zahájena masová výroba mnohem slabších „správných” tanků. A bylo jich vyrobeno bezmála 23 000.

Sovětům se vysmívají bojovní, drzí a sebevědomí laici, kteří, kdyby je k tomu někdo pustil, by kladli minová pole na čtvereční míle. Tihle hňupové nejsou schopni pochopit nejen sovětské, ale ani své vlastní dějiny. Je smutné, že impotentní ruští generálové nejsou s to bránit nejen čest vlastní země, nýbrž ani svou čest osobní.

V létě 1812 mohl kníže Goleniščev, tedy Michail Illarionovič Kutuzov, vydat rozkaz kozáčkům, aby se „všemi silami a prostředky obořili na nepřátelské síly a zničili je v prostorech, kde narušili hranice”. Tehdy by se tedy kozáci sekali s francouzskými kyrysníky přímo u hranic. A všichni by tam padli. Bonaparte by zatím stihl rozestavět děla, takže ti z kozáků, kteří by zázrakem přežili, by byli smeteni kartáčovou smrští. A nyní by nám nějaký ohromně vzdělaný objevitel žvanil o nesprávné koncepci: Víte, oni ti kozáci měli příliš slabou výzbroj a žádnou pancéřovou ochranu, zatímco Bonapartovi kyrysníci…

Vraťme se však z války s Bonapartem k válce s Hitlerem. Žukov prohlásil, že sovětské tanky byly lehké a zastaralé a že „nepřítel byl silnější”. Nuže, zde máme tedy pro onoho velkého stratéga příklad z dějin: když je to tak, potom se nerozbíhej rovnou proti vidlím, nežeň kozáky do kartáčové palby a nenuť je, aby se zbytečně potýkali s kyrysníky. Žukov zničil tankové jednotky Rudé armády v naprosto šílených protiútocích, vinu pak svalil na národy Sovětského svazu, nedaly mu prý pořádné tanky. A hleďme: nejvyšší ruští vojenští velitelé, stejně jako „všichni historikové jednohlasně” dávají tomuto stratégovi nadšeně za pravdu: Ano, sovětské tanky byly slabé… Pokud byly ty tanky špatné, podíváme se tedy na tanky, které Žukov nikdy neměl, ale podle všeho po nich přímo zoufale toužil…

1   ...   15   16   17   18   19   20   21   22   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət