Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

Čestné prohlášení:

Pád komunistických režimů ve státech střední a východní Evropy na konci 80. a počátku 90. let 20. století vyvolalo nejen v těchto zemích četné diskuse o hodnocení zejména politických, ekonomických a v neposlední řadě také právních aspektů těchto společenských zvratů. Od budoucího vývoje se přirozeně očekávalo především něco pozitivního.

Je obecně známo a přijímáno, že jednou z nejvýraznějších charakteristik komunistického či socialistického modelu společnosti je masivní porušování lidských práv a nedodržování vlastního právního řádu. Pouze dostatečné povědomí společnosti o její vlastní minulosti je předpokladem k tomu, aby bylo možné se v budoucnosti vyhnout podobným systémům a z nich pramenící protiprávnosti. Do spektra otázek, které jsou při tomto předělu posuzovány, tak spadá rovněž hodnocení činů a jiných opatření spáchaných ve jménu komunistické ideologie a jejich případné napravení.

Účelem této práce, která podstatným způsobem vychází z autorovy stejnojmenné diplomové práce z roku 2004, by mělo být zachycení a zhodncení nejdůležitějších či nejvýznamnějších právních institutů, kterými se společnost pokusila vyrovnat se svojí totalitní minulostí. Vzhledem k rozsáhlosti uvedeného tématu se tato práce dotýká pouze jejich ústavněprávních aspektů. Právo a zejména jeho jádro, tj. ústava², je pak v těchto souvislostech chápáno nejen jako jeden ze základních normativních systémů snažících se zajistit řád ve společnosti, ale i jako určitá hodnota či hodnotící systém sui genesis. Zároveň také vyjadřuje společností akceptované hodnoty.

1. Vymezení předmětu práce
Jak bylo uvedeno v úvodu, tato práce má za cíl zachytit a zhodnotit ústavněprávní aspekty nejdůležitějších právních institutů, kterými se společnost pokusila vyrovnat se se svojí totalitní minulostí.
1.1. Křivdy a bezpráví
Totalitní minulost je z hlediska práva zatížena tím, že totalitní režimy v zájmu vlastní ideologie zejména

1. 
   tvořily ryze účelové právní normy postihující vůči vládnoucí ideologii nepřátelské jevy a nežádoucí osoby, a to i v rozporu se závaznými mezinárodními smlouvami,
   
2. 
   tyto často velmi neurčité právní normy byly státními orgány (včetně politicky kontrolovaných soudů) účelově a tendenčně interpretovány a aplikovány na základě stranické objednávky, a
   
3. 
   bez jakéhokoliv postihu porušovaly vlastní právo, a to opět v zájmu vůdčí ideologie.
   

Pro uchopení všech výše naznačených negativně vnímaných jevů užívá tato práce pojem „křivdy a bezpráví“, který má vyjádřit zjednodušeně řečeno protiprávnosti (porušení práva či právní delikty), kterých se totalitní režim dopouštěl. Této protiprávnosti či jinak „neoprávněnosti“ pak odpovídá zejména uvedený pojem „bezpráví“. Zatímco protiprávnost znamená rozpor s právem, význam slova bezpráví je méně určitý. Je možno říci, že v právním jazyce ani nemá nějaký přesný (jedinečný) význam a spíše jen hovorově překrývá jiné pojmy, jako již uvedenou protiprávnost, neoprávněnost či nespravedlnost, anebo vyjadřuje stav bez práva či právní ochrany. Přesto se jedná o pojem legální, neboť se vyskytuje v některých právních textech (z poslední doby: Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, sdělení MFZV uveřejněno pod č. 521/1992 Sb.; zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce). Od tohoto chápání je nutné odlišit bezpráví v mravním (etickém) smyslu (zde se používají pojmy křivda či nespravedlnost) a bezpráví v náboženském smyslu (hřích).

Některé z dnešního pohledu negativní jevy totalitního systému byly přesto následkem jednání v souladu s tehdejším právem. Z hlediska formálního se tedy nejednalo o protiprávní jednání, z hlediska principů právního státu, spravedlnosti a dalších dnes obecně přijímaných hodnot však ano. Napravují se tedy i protiprávnosti způsobené právním řádem totalitního systému. Uvedené „zákonné“ protiprávnosti jsou rovněž uchopeny a zahrnuty pod pojem „křivd a bezpráví“.

Slovo „křivda“ je etický výraz pro totožný jev podobně jako nespravedlnost. I výraz křivda se vyskytuje v právních textech, a to mnohem hojněji než slovo bezpráví. Od roku 1990 se ve Sbírce zákonů vyskytuje ve více jak devadesáti různých právních textech.

Z důvodu překrývání se a neostrých hranic mezi právem a morálkou a tedy mezi významy těchto slov se dále mezi nimi nebude rozlišovat. Pro totožný význam pro účely této práce bude tedy dále užíváno promiskue pojmů „křivda“, „bezpráví“ či „nespravedlnost“.
1.2. Ústavněprávní hledisko
Z hlediska explicitního vyjádření z jejího názvu, tato práce nepodává (a jak již bylo uvedeno - ani z důvodu dodržení jejího zamýšleného rozsahu to není možné) výklad či jinak podrobněji nepojednává o jednoduchém právu³ týkajícího se napravování křivd a bezpráví způsobených totalitním systémem do všech podrobností. Jednou ze základních charakteristik procesů usilujících o vyrovnání se s totalitní minulostí je totiž to, že zorný úhel právního posuzování je velmi rozšířen a nezastupitelnou roli zde sehrávají metajuristické hodnoty a principy. A právě tyto základní elementy práva, resp. jejich úloha a reálný význam v procesu vyrovnání, budou rozhodujícím tématem předkládané práce. Jednou ze základních změn po přechodu od totalitní společnosti k demokratické je též konstituování právního řádu na principech a hodnotách demokratického právního státu, které se stávají závaznými nejen do budoucnosti, nýbrž i pro hodnocení aktů totalitního státu. Jejich nerespektování při odstraňování způsobených křivd by mohlo znamenat popření celé proběhlé systémové změny a způsobení nového bezpráví.

Uvedené principy, hodnoty, příp. právně politické cíle, jako nejobecněji formulované postuláty, jsou pak zakotveny v ústavních listinách představujících základní právní předpisy státu a rovněž tak v některých významných mezinárodních smlouvách. Moderní právní stát mimo jiné stojí a padá se závazností ústavy. Ústava je tedy z hlediska faktického významu stejně závazná a aplikovatelná jako jakákoliv zákonná či podzákonná právní norma. Její úloha tedy nespočívá pouze v tom, že se jedná pouze o jakýsi slavnostní monolog normotvůrce (ústavodárce) bez reálného a praktického významu, nýbrž se jedná o středobod a obsahové východisko celého právního řádu.

Tento stav se dá rovněž považovat za žádoucí změnu ve fungování práva oproti právu totalitnímu, kde měla „nejvyšší právní sílu“ vůle vládnoucí skupiny a ústava (i přes často moderní pojetí) plnila spíš funkci politického prohlášení bez právní relevance. Jednotlivec se přímo práv v ní zakotvených nemohl domoci.

Vedle povahy státu a státní moci, formy výkonu této moci, působení státní suverenity vůči jiným státům a jiných oblastí, je nedílnou součástí moderní ústavy regulace vztahu stát – jednotlivec, jinými slovy zakotvení autonomních prostorů jednotlivce a omezení státní moci vůči jednotlivcům⁴. Zde má nezastupitelné místo především garance lidských práv (v ČR pozitivně zakotvených a označovaných jako základní práva a svobody).

S ústavou jako základním a především závazným právním předpisem nejvyšší právní síly souvisí pojem ústavnosti a na něj navazující ústavní soudnictví, které je institucionálně vyjádřeno existencí ústavního soudu (koncentrované či specializované ústavní soudnictví) či možností obecných soudů provádět ústavní soudnictví (všeobecné, difúzní či decentralizované ústavní soudnictví). Cílem je právě dosažení stavu, že ústavy a v ní zakotvených práv se lze jako každého jiného právního předpisu před státními orgány domoci, a to i proti státu.

Ústavnost (konstitucionalista) je analogická pojmu zákonnosti, jen na vyšší úrovni z hlediska právní síly, a stejně tak má dva aspekty: aplikační (ústava zavazuje každého bezvýjimečně) a legislativní (právní normu s právní sílou ústavy může vydávat jen právem zmocněný subjekt a jen právem stanovenou formou ).

Ústavní soudnictví je v literatuře definováno jako „soudní řízení, v němž je kontrolována ústavnost aktů (normativních i individuálních) a úkonů veřejné moci“⁵ či jako „činnost směřující k ochraně zachovávání ústavy (a ústavních zákonů) a kontrole jejího dodržování, prováděnou státními orgány soudního typu zpravidla na základě kvalifikovaného podnětu“⁶.

Myšlenka kontroly dodržování ústavy je poměrně stará a časově souvisí se vznikem moderních ústav v dnešním smyslu. Za duchovního otce ústavního soudnictví se považuje Alexander Hamilton s jeho myšlenkami: „Žádné stanovisko nevychází z jasnějších principů než toho, že každý úkon delegované moci, který odporuje smyslu pověření, v jehož rámci je prováděn, je neplatné. Proto nemůže být platný žádný zákonodárný výnos odporující Ústavě.“⁷ Plného rozvinutí však tato koncepce dosáhla až díky známému rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Marbury v. Madison (1803), ve kterém byla tehdejším předsedou soudu vyjádřena tzv. Marshallova doktrína: „Ústava je buď nejvyšším, svrchovaným zákonem, který nelze měnit obyčejnými prostředky, nebo je na stejné úrovni jako zákony obyčejné a jako obyčejné zákony ji pak zákonodárný orgán může měnit, kdy se mu zlíbí. Jestliže je pravdou to, co bylo uvedeno na prvním místě, pak zákon, který je v rozporu s ústavou, není zákonem. Pokud je pravdivé to, co bylo uvedeno posléze, pak jsou psané ústavy absurdní snahou lidí omezit moc, která je ve své podstatě neomezitelná.“⁸

Z hlediska svého zamýšleného tématu se tato práce zaměřuje především na následující oblasti:

1. 
   ústavněprávní (resp. i mezinárodněprávní) zakotvení procesu nápravy křivd a bezpráví, či jejich jednotlivých elementů,
   
2. 
   ústavněprávní (resp. i mezinárodněprávní) limitace těchto prostředků,
   
3. 
   časová, místní, osobní a věcná působnost ústavněprávní úpravy,
   
4. 
   (právní či ústavněprávní) důvody realizace procesu nápravy způsobených křivd,
   
5. 
   zásada rovného zacházení s odškodněnými a viníky.
   

Posléze budou tyto obecná východiska konfrontována s konkrétními způsoby vyrovnání se s následky totalitního režimu a jejich ústavněprávním zakotvení. Převážná část práce se orientuje na úpravu v České (příp. Československou) republice, stěžejní otázky a jejich řešení bude též srovnáno s postupy dalších nám blízkým států bývalého východního bloku, zejména tedy Německo (po sjednocení NDR a NSR), Polsko, Slovensko či Maďarsko.

Výsledkem této práce by mělo být zejména zodpovězení otázky, zda nebyla přijetím a aplikací opatření určených k nápravě křivd a bezpráví porušena základní práva a svobody osob, resp. nebyly porušeny mezinárodněprávní závazky České republiky.

2. Obecná část

Způsob, jakým je provedena uvedená systémová změna, má nepominutelný vliv na další koncepci jednotlivých prostředků (příp. společných znaků všech prostředků), kterými se společnost snaží napravit svoji temnou minulost, resp. některé její stinné stránky.

I v době totalitního režimu samozřejmě existovalo právo. V porovnání se současným pojetím tohoto pojmu však totalitní právo nebylo samo o sobě účelem či určitou hodnotou, nýbrž vstoupilo v převažující míře do služeb totalitní ideologie a rovněž mělo sloužit k zachování stávajícího stavu před možnými narušiteli. Jak již bylo uvedeno, pro totalitní stát však nebylo ani vlastní právo nepřekonatelnou překážkou pro dosažení vlastních cílů. Vůdčí ideologie a vládnoucí vůle byla právu nadřazena. Významnou úlohu při následném vyrovnání se společnosti s vlastní totalitní minulostí tak hraje rovněž otázka jak naložit s dosavadním právním řádem. Zcela logicky jsou dány dvě možné varianty, a to kontinuita či diskontinuita s totalitním právem.

Ideální varianta by samozřejmě byla zcela totalitní právo, jako soubor právních předpisů, zavrhnout a nahradit je právem buď nově vytvořeným nebo právem převzatým. Za této situace dosavadní právo přestává být právem a na jeho místo nastupuje právo jiné. Přinejmenším z hlediska legislativně technického se však tato varianta jeví poměrně náročnou. V právní teorii se pak mluví o právní diskontinuitě¹¹. Tento radikální způsob má zajistit přetržení vývoje práva jak z hlediska formálního, tak samozřejmě i z hlediska materiálního. Nové právo tedy nebude vycházet ani navazovat na právo staré.

Druhá varianta pak představuje mírnější variantu, kdy stát převezme staré právo, ale nesouhlasí s jeho obsahem a principy či hodnotami, ze kterých vychází. Po změně hodnot je následně měněn i obsah takového „převzatého“ práva, a to v rámci platného práva. Trvá zde tedy formální kontinuita následovaná však materiální diskontinuitou.
2.2. Proč a zda vůbec napravovat křivdy a bezpráví
Motivy státu, resp. společnosti k napravení totalitních nespravedlností mohou být různé. Především jsou to důvody politické, morální (etické) a také právní.

Hybnou silou tohoto náročného procesu je především společenský tlak, který způsobil pád starého systému. Změna k lepšímu tak v sobě přirozeně zahrnuje i důkladnou revizi stavu vyvolaného starým systémem, bez které by celková změna nebyla kompletní. Provedení nápravy je tak často otázkou dalšího pokračování nastoupené politické a hodnotové linie. Přirozeně to, zda k nápravě dojde, případně jakými prostředky a v jakém rozsahu, rovněž vyplývá ze způsobu, jakým byla systémová změna provedena. Jinak bude vypadat za situace náhlé a radikální (často násilné) revoluce, jinak po několikaleté občanské válce a jinak po klidném a pokojném vyjednávání. Škála možností je zde velmi široká, vede od smíření¹², velkorysé amnestie a zapomenutí, přes nápravu pouze nejkřiklavějších nespravedlností v souladu se základními principy práva až po živelnou a nekontrolovatelnou odplatu spočívající v kolektivním vypuzení zdiskreditovaných osob či násilné zbavení se odpovědných osob v „krátkém“ procesu.

Výrazný vliv (i když pouze politický) mohou mít v této situaci rovněž rozhodnutí orgánů nejrůznějších mezinárodních organizací. Z hlediska mezinárodního práva tyto akty samozřejmě nejsou pro členské státy závazné, nicméně snaha či potřeba určitého státu začlenit se mezi ostatní členy, příp. získat nějaký vliv na chod organizace, mají za následek, že státy tato politická doporučení dobrovolně respektují.

Co a případně jak napravit, je otázka spíše etická, kdy je moderní stát pojímán jako garant spravedlivého (a tedy i morálního) sociálního řádu a svobody každého jednotlivce. Zde nastává problém objektivizace toho, co je nemorální a nespravedlivé¹³.

Odpověď na otázku, zda je stát se změněným společenským systémem povinen provést nápravu způsobených nespravedlností a v jakém rozsahu, není zdaleka jednoznačná. Jak již bylo uvedeno, vnitrostátní právní řád neupravuje právní režim změny společenského systému. Zcela logicky tedy není upraven ani postup při napravování negativních následků zavrženého systému a dokonce ani neodpovídá na otázku, zda je nutné tuto nápravu vůbec provést. Výjimkou snad mohou být pouze obecná ustanovení práva týkající se následků protiprávního jednání, tedy odpovědnosti ve smyslu právním¹⁴. Ta se ovšem mohou z podstaty věci týkat pouze těch případů, kdy totalitní stát jednal v rozporu se svým vlastním právem. K nápravě těchto protiprávností pak není třeba žádných speciálních předpisů a povinnost tuto nápravu provést vyplývá přímo z platného práva (např. povinnost státu, resp. k tomuto jeho úkolu konstituovaných orgánů stíhat pachatele trestných činů či právo vlastníka domáhat se vydání věci, která mu byla protiprávně odňata). Co však s těmi negativními následky, které byly dosaženy v souladu s tehdejším právem a které jsou považovány v novém systému za extrémně nespravedlivé a v rozporu s obecně přijímanými hodnotami (např. zabrání majetku osobě, která byla nucena z politických důvodů emigrovat). Nové či důkladně zrevidované ústavní listiny zpravidla deklarují určité hodnoty (např. právní stát) a z nich odvozené principy. Uznání těchto principů pak stát zavazuje k napravení těch činů, které těmto principům odporují. Podobně jako přijetí či změna ústavy může závazek státu k odstranění křivd vycházet z mezinárodní smlouvy, ke které stát dobrovolně přistoupil. Jelikož v těchto případech nelze použít obecné předpisy, je třeba přijmout speciální právní úpravu.

Koncipování těchto „napravovacích“ předpisů, které většinou vycházejí z aktuální společenské objednávky požadující odstranění všech způsobených nespravedlností, však není jednoduché a „bez právního rizika“. Především je zde nebezpečí, že při napravování starých křivd budou působeny křivdy nové. Toto nebezpečí je o to větší, čím delší čas uplynul od jejich spáchání. I za nespravedlivého systému totiž běžel život společnosti dále a i na „nespravedlivě“ nastolené společenské vztahy navazovaly vztahy další, kterým již z tohoto pohledu nelze nic vyčítat, neboť účastníci jednali v dobré víře a spoléhali na státem deklarovanou jistotu právních vztahů (např. vlastnických), resp. nemohli dopředu předvídat, že během několika málo let dojde k popření nastolených právních vztahů. Dá se tedy říci, že při hledání cesty k nápravě ústava zakotvením základních principů vytváří paradox: na jedné straně stanoví požadavek provést zúčtování se starým režimem (např. princip, že každý zločin má být potrestán), na straně druhé sama však tomuto procesu stanoví často ztěží překonatelné limity (především z hlediska principu právní jistoty).

Tento konflikt je však neřešitelný pouze zdánlivě. Do rozporu se zde totiž dostávají určité vyšší (právní) hodnoty a z nich vyplývající principy jako nejobecnější pravidla chování, která v koncentrované podobě vyjadřují obecné cíle práva. Současné působení těchto principů totiž není vyloučeno, uplatňuje se zde metoda poměřování (vážení)¹⁵, kdy může být působení jednoho principu převáženo v určitém konkrétním případě jiným neslučitelným principem či právně významným standartem. „O principech nelze jednoznačně říci, že by byly buď platné či neplatné. Jednotlivé principy mají dimenzi vlastní váhy nebo důležitosti, která je jim právním systémem přikládána a mohou se tedy navzájem vyvažovat (poměřovat)“¹⁶.
2.3. Konflikt právní jistoty a spravedlnosti
Jak tedy bylo uvedeno, v obecné rovině snaze o napravení nespravedlností může v některých situacích stát v cestě především jedna ze základních právních hodnot, a to právní jistota. Tato hodnota se dá jednoduše vyložit jako oprávněná důvěra v právo, protože „jeho podstata spočívá v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil“.¹⁷ Představuje ochranu proti porušení práva, a to i ze strany samotného státu. Vychází především z přirozené vlastnosti práva, že právní norma působí na lidskou vůli ve snaze ji určitým způsobem ovlivnit. Regulovat lidské chování lze pouze směrem do budoucnosti. Právní norma stanoví jen to, co býti má a co je dosažitelné lidskou vůlí. Subjekt, který jedná, musí v zájmu své jistoty znát (nebo to musí být alespoň předvídatelné) možné následky svého jednání či opomenutí. Významným požadavkem vyplývajícím z této hodnoty je obecná rozpoznatelnost právní normy a zákaz zpětné účinnosti práva (zákaz retroaktivity v právu). Retroaktivita zavádí „fikci, že něco v minulosti bylo po právu, co po právu nebylo, resp. že něco nebylo po právu, co po právu bylo“¹⁸. Velmi blízce s touto hodnotou (či z ní rovněž vychází) souvisí teorie tzv. nabytých práv (iura quaesita), jejíž podstatou je, že práva nabytá dle zákona (v souladu s právem) nelze pozdějším zákonem odejmout. Extenzivním výkladem se dá dovodit, že za právo je možno dosadit jakýkoli právní stav, jež někomu prospívá.

Na druhou stranu stojí za úvahu, zda je oprávněn dovolávat se právní jistoty někdo, kdo sám porušuje právo nebo kdo na relevanci a platnost této hodnoty neoprávněně spoléhá při vědomí toho, že právní norma, o kterou se tato jistota opírá, je morálně závadná. Při striktním a formálním zachovávání uvedené hodnoty sice bude právu „učiněno zadost“, často však tímto utrpí další významné právní hodnoty a především obecné právní vědomí a smysl pro spravedlnost.

Naznačený problém se týká v nejobecnějším smyslu toho, co je vlastně právo. Zda vše to, co úspěšně prošlo formálním právotvorným procesem a nese označení „zákon“, má opravdu kvalitu práva se vším všudy, jestli z hlediska práva může existovat tzv. zákonné bezpráví. Při vědomí velkého zjednodušení, nepřesnosti a neurčitosti srovnávaného lze řečené označit jako střet pozitivního práva s právem přirozeným či střet práva s jinými normativními systémy (zejména s morálkou). A zde se již pohybujeme na tenkém ledě právní filozofie, kde není žádná odpověď jednoduchá a už vůbec ne absolutně platná. Přesto zodpovězení této otázky má praktický význam a nejedná se pouze o akademickou debatu. V dějinách právního myšlení lze nalézt celou řadu názorů na řešení otázky, zda může mít právo v podstatě jakýkoliv obsah, či zda má tvorba a aplikace práva své hranice, ať už vyplývající ze své vlastní podstaty nebo působením nejrůznějších extralegálních faktorů. Názory na tuto otázku se dají ve většině zařadit někam mezi dvě krajní možné odpovědi.

Naprosto jednoznačně zní Augustinovo non videtur esse lex quae iusta non fuerit (nespravedlivý zákon není zákon) a tomistická tradice přirozeného práva, dle které existují principy skutečné morálky či spravedlnosti poznatelné lidským rozumem i bez pomoci zjevení, a lidské zákony, které jsou s těmito principy v rozporu, nejsou platným právem (lex iniusta non est lex).

Ke druhému břehu uvedeného názorového spektra směřují představitelé tzv. normativní teorie (resp. vídeňské ryzí nauky právní) při koncipování jejich teorie práva. Podle Františka Weyra je právo jako produkt právotvorné činnosti odvozováno pouze od formálních kritérií (na rozdíl od morálky či přirozeného práva) a nelze je hodnotit skrze jiný normativní soubor či jiné extralegální standardy. Trvá tedy na velmi striktním oddělení práva a jiných normativních souborů a na jejich vzájemné nezávislosti. „Je-li určitý normový soubor sestrojen podle kritérií formálního (jednotnost normotvůrce), pak je zřejmo, že nelze zároveň ověřovati přináležitost určité konkrétní normy k němu podle kritéria obsahového, poněvadž by se mohlo státi, že táž norma by se jevila podle jednoho kritéria jako součást souboru, podle druhého však nikoliv, čímž by jednotnost normového souboru jakožto nezbytný předpoklad normativního poznávání byla porušena. Tak by tomu bylo zejména při konstrukci právního řádu, kdybychom normy, pocházející od státu jako normotvorného činitele, chtěli ještě hodnotiti jakousi vyšší normou spravedlnostní.“¹⁹ Při zkoumání obsahu právní normy nemůže být přihlíženo k ničemu jinému než pouze k právní normě samé. Podobné stanovisko najdeme i u Hanse Kelsena, podle kterého se jeho ryzí nauka právní zaobírá existujícím pozitivním právem a nikoliv jeho hodnocením z pohledu něčeho mimoprávního.²⁰ Tyto teze samozřejmě neznamenají, že by jejich autoři pochybovali o existenci morálky a jejím působení. Jimi koncipovaná teorie pouze striktně tyto společenské fenomény odlišuje. Právo nelze v jejich vidění korigovat ničím jiným než zase právem. Rovněž pak tito autoři odmítají možnost poznání absolutního dobra, nějakého absolutního práva či absolutní spravedlnosti. Se svými tezemi o bezobsažnosti práva se tak staví do ostrého protikladu vůči přirozenoprávním směrům usilujících o formulování absolutně platných norem, ať již původem v přírodě, v nadpozemské autoritě či v lidském rozumu.

Bezobsažné právo postavené pouze na formálních právních kategoriích však nedokázalo zabránit nástupu nacistické ideologie a následnému rozpoutání světového válečného konfliktu. Vítězné mocnosti hledaly následně způsob, jak naložit s činy, které byly páchány sice v souladu s nacistickým právem či příkazy vůdce (jež byly nad zákonem), vedly však k předem plánované likvidaci několika miliónů lidských bytostí, ať již z důvodů ryze zištných či z důvodů zaslepenosti nacistickou ideologií. Ukázalo se, že právní pozitivismus nemá žádný účinný obranný mechanismus proti zákonům svévolného a zločinného obsahu. Přijatým východiskem se stala obnova přirozenoprávního myšlení. Vypořádání z hlavními viníky vešlo do širokého povědomí jako „Norimberský proces“. Poměrně známou se v této souvislosti stala myšlenka německého autora Gustava Radbrucha z roku 1946 zformulovaná pod dojmem několikaleté zkušenosti s nacismem, která nachází odezvu v těchto a podobných situacích, uváděná jako tzv. Radbruchova formule: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou by měl spočívat v tom, že právo pozitivní, tj. zajištěné ustanovením a mocí, má přednost i tehdy, když se jeví jako obsahově nesprávné a neúčelné, ledaže by rozpor mezi spravedlností a pozitivním zákonem dosáhl tak neúnosné míry, že by musel zákon jako „nesprávné právo“ ustoupit spravedlnosti. Je nemožné stanovit přesněji dělící čáru mezi případy zákonného bezpráví a zákony platnými i přes svůj nesprávný obsah; při vší přesnosti může být připuštěno další kritérium: tam, kde není usilováno o spravedlnost, kde je při ustanovování pozitivního práva vědomě popírána rovnost jakožto základ spravedlnosti, tam se již nemůže jednat pouze o „nesprávné právo“, daleko spíše postrádá povahu práva vůbec. Neboť právo nelze definovat jinak (včetně práva pozitivního) než jako ustanovený řád, který je svou povahou určen k tomu sloužit spravedlnosti.“²¹ Tato teze umožňuje zásah do základních principů práva, například do právní jistoty, a to ve jménu spravedlnosti jako základního cíle právní regulace. Možná by se mohlo zdát nečekaným, že autor²² této myšlenky, známý jako zastánce teorie pozitivněprávní, i po válce setrval na pozici pozitivního práva. Přesto jsou v jeho díle v určitých etapách patrné nezanedbatelné stopy iusnaturalismu. Tato formule má pouze za cíl stanovit pokud možno přesné hranice, kdy mohou mimoprávní faktory zasáhnout do systému pozitivního práva. Motivem k této úvaze byla zřejmě zkušenost s nacistickým zneužíváním obecných postulátů, příkladmo je možno uvést pojem „zdravé cítění lidu“.

Jako zastánce teze o vzájemné závislosti práva, morálky a spravedlnosti z pozice přirozeného práva je znám americký právní filozof L. L. Fuller. V jeho podání²³ se rozlišuje vnitřní morálka práva, jejíž dodržení je nezbytné k udržení jakéhokoliv právního systému, dokonce i takového, jehož cíle lze pokládat za chybné nebo mravně špatné (zejména se jedná o požadavek na předchozí zveřejnění vyhlášených právních pravidel, jejich dostatečnou srozumitelnost, vnitřní bezrozpornost, proveditelnost, ne příliš velkou frekvenci změn, zákaz retroaktivity a shodu mezi vyhlášenými pravidly a jejich uplatňováním v praxi), a vnější morálkou práva, která stanoví cíle, jich se má dosáhnout právními pravidly. Tyto principy jsou podle něj „přírodní zákony zvláštního druhu lidské činnosti, kterou jsem popsal jako činnost podřizující lidské chování pravidlům“²⁴.

Představitel tzv. analytické jurisprudence, H. L. A. Hart zastává stanovisko²⁵, podle kterého není správné tvrzení, že se právní systém musí shodovat s morálkou či spravedlností. Přesto je nutnou součástí každého právního systému tzv. minimální obsah přirozeného práva. Tento požadavek vyplývá z přirozené nutnosti, kdy je podle Harta minimálním úkolem práva zajistit člověku přežití. S tím pak neoddělitelně souvisí ochrana osob, majetku a slibů. Právo tedy nemůže mít jakýkoliv obsah, neboť ten je dán podmíněností lidských bytostí a světa, v němž žijí a v němž si udržují své výrazné charakteristické vlastnosti.²⁶ Přesto se Hart při řešení otázky zákonného bezpráví přiklání k odpovědi, že i morálně špatné právo zůstává platným právem a tedy i předmětem pozitivistické právní vědy. Tato platnost však neřeší otázku poslušnosti vůči takové právní normě. Možným řešením je občanská neposlušnost, je však třeba brát v úvahu nebezpečí anarchie.