Ana səhifə

Maria Magdaléna


Yüklə 90 Kb.
tarix26.06.2016
ölçüsü90 Kb.
Maria Magdaléna
Příběhů se ženami je v Novém zákoně relativně málo. Navíc zůstávají tyto ženy velmi často bezejmenné nebo se ke jménu neváže nějaký konkrétnější příběh. Nejznámější scény jsou se ženami, které Ježíšovy pomazaly hlavu nebo nohy (z nichž pouze v J 11,1 a 12,3 je žena jmenována jako Marie, sestra Marty), scéna se ženou (ovšem anonymní a teprve ve středověku ztotožněnou s Marií Magdalénou) obviněnou z cizoložství, scéna s cizoložnou ženou (J 8,1-11), scény s Marií a Martou v Lukášově a Janově evangeliu, se ženami pod křížem a u hrobu (jejichž jména jsou evangelisty uváděna, byť ne zcela jednotně), které se staly i prvními adresátkami zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání. Anonymní i neanonymní ženy patřily do širšího okruhu Ježíšových učedníků a následovníků, musely jím být tedy stejně jako muži uchváceny, nadšeny, a proto ho následovaly. V Pavlových listech i ve Skutcích apoštolů se sice vyskytují konkrétní ženská jména, ale o jejich nositelkách se dozvídáme jen velmi málo. Jednou z výjimek je postava Marie Magdalény, která nepřestává vzbuzovat zájem až do současnosti, ačkoliv nám mnoho důležitých informací o jejím životě i vztahu k Ježíšovi a učedníkům zůstává nedostupných. O to víc její postava láká už od starověku k různým dohadům až fantastickým hypotézám.

Maria/Maří Magdaléna získala v dějinách pověst obrácené prostitutky a velké kajícnice, jak dokazují mnohá vyobrazení1. V poslední době přitahuje její postava také pozornost spisovatelů a filmařů2.

V moderních románech, filmech apod. je prezentována nejen jako prostitutka (veřejná hříšnice), nýbrž i jako Ježíšova milenka, nebo dokonce manželka, s níž měl několik dětí. Zcela nedávno měla být tato fikce dokonce potvrzena nálezem tzv. rodinné Ježíšovy hrobky v Jeruzalémě3, což sice seriózní badatelé odmítají jako zcela neprůkazné, ale laickou veřejnost to značně vzrušilo i díky filmu, který byl o této hrobce natočen pod názvem Ztracená Ježíšova hrobka. Stala se z ní tak vedle symbolu kajícnosti, jak byla pojímána ve výtvarném umění i křesťanské tradici až donedávna, v současnosti jakási femme fatale nebo předchůdkyně ženské emancipace.

Cesta, jak došlo k těmto obrazům Maří Magdalény, je spletitá a začíná velmi záhy, když došlo ve snaze dosadit do novozákonních příběhů konkrétní osoby ke ztotožnění několika ženských postav, a to proto, že se vyskytují v obdobných scénách. Lk 7,36-50 hovoří o bezejmenné ženě nevalné pověsti (zřejmě prostitutce), která přišla za Ježíšem do domu Šimona farizeje a svými slzami skrápěla Ježíšovy nohy a vlasy je otírala a líbala a poté navíc je pomazala vzácným olejem. V J 11,1-8 se mluví o Marii, sestře Marty a Lazara, která nardovým olejem pomazala Ježíšovy nohy a otřela je svými vlasy.4 Dokonce i  bezejmennou cizoložnou ženou přivedenou před Ježíše (J 8,1-11) ztotožnil papež Řehoř Veliký s Marií Magdalénou. Tyto scény, v nichž vystupují především ženy hříšnice nebo ženy hluboce oddané Ježíšovi, pak spojeny do jednoho celku vytvořily obraz Marie Magdalény obrácené prostitutky a kajícnice, jenž byl doplněn těmi evangelními pasážemi, kde se její postava skutečně vyskytuje, v nichž až na poznámku v Lk 8,2 vystupuje jako Ježíšova oddaná následovnice. Tak se vytvořil obraz Marie Magdalény jako hříšnice, která se stala světicí, tedy určitým prototypem mravního obrácení. Obě tyto polohy pak lákaly k rozpracování.



Legenda:

O jejím dalším životě vypravují již jen legendy. Odešla hlásat křesťanství do mnoha zemí a měst. Navštívila také Řím, kde se slovy „Kristus vstal z mrtvých“ podala císaři Tiberiovi červené vajíčko (s ním je zobrazována v ortodoxní ikonografii – ikony). Evangelizovala v Římě, kde zvěstovala evangelium i na císařském dvoře. Císař Tiberius se jí chtěl vysmát. Řekl jí, že dříve by se bílé vejce, které drží zbarvilo do ruda, než aby někdo vstal z mrtvých. Vejce se skutečně zbarvilo a M. M. je císaři se slovy Kristus vstal z mrtvých nabídla. Podle jiné legendy umístila s Ježíšovou matkou pod kříž košík s vejci a ta se zbarvila Ježíšovou krví do ruda. Maria Magdaléna pak je se slovy Kristus vstal z mrtvých nabídla císaři. Údajně v čase pronásledování křesťanů byla spolu se svým bratrem Lazarem a sestrou Martou zahnána na loď bez vesel, na volné moře. Na ní doplula do Francie a tam také hlásala evangelium. Podle jiné verze žila kajícnice v pustinách u Baume, několik kilometrů východně od Aix-en-Provence. Zde prý kolem poloviny 1. století Marie Magdalena zemřela. Díky pověstem vznikla ve Francii dvě poutní místa: Vézelay a Saint-Maximin-la-Sainte-Baume. Podle řeckého podání přišla Magdaléna do Efezu (v dnešním Turecku), kde pomáhala sv. apoštolu Janovi, a tam také zemřela.

Je velmi pravděpodobné, že v postavě Marie Magdaleny legendy a tradice spojily osudy několika osob. Od doby Řehoře Velikého byla tato Marie spojována ještě s dalšími dvěma ženami: sestrou Lazarovou a ženou-hříšnicí (což bylo běžné označení pro prostitutku), která Ježíšovi umývala nohy u stolu ve farizeově domě a u níž není v evangeliu uvedeno jméno. V západní tradici byly tyto tři ženy považovány za tutéž osobu, zatímco na Východě je rozlišovali. Přidržíme-li se striktně toho, co říká Písmo, pak není jasný a přesvědčivý důvod pro to, aby Marie z Magdaly byla identifikována se sestrou Lazarovou a s omilostněnou hříšnicí, a tedy považována za bývalou prostitutku.

Další rozpory ohledně Marie Magdalské vznikly při nálezu apokryfních (nekanonizovaných) svitků po 2. světové válce v Horním Egyptě. Jsou čtyři a pocházejí z doby přibližně o století pozdější, než byla napsána i oficiální evangelia tvořící Nový zákon (konec 1. století). Jsou to Rozhovor se Spasitelem, Tomášovo , Filipovo a Mariino evangelium. Ve všech těchto apokryfech se uvádí, že Marie byla nejoblíbenější Ježíšovou učednicí. Kristus často dával ostatním za příklad její vzdělanost a rychlost správného úsudku. Židé zvyklí na poslušnost žen, které nelze považovat za sobě rovné a už vůbec nelze naslouchat jejich názorům, to dost nelibě nesli. Nejvíce ji odsuzoval Petr, který se ji prý pokoušel z Ježíšova okruhu vypudit. Ježíš se jí však ostře zastal a prohlásil, že neexistuje důvod, proč by žena nemohla chápat jeho učení stejně jako muž a proč by je nemohla předávat jiným.

Maria Magdalena má v novozákonní tradici pevné místo, její jméno nalezneme ve všech evangeliích, a to především v seznamu žen, které přišly s Ježíšem z Galileje, staraly se o něj a učedníky, sledovaly jeho ukřižování a uložení do hrobu a ráno po sobotě přišly ke hrobu: a to v Mt 27,55.61 a 28,1; Mk 15,40.47 a 16,1 (v delším závěru ještě Mk 16,9, což je paralelní k Lk 8,2); Lukášovo evangelium hovoří v paralelních pasážích jen o ženách a jmenuje je až ve zprávě o vzkříšení Ježíšově v 24,10. Výčet žen, které doprovázely Ježíše z Galileje, však uvádí už v 8,2n. Janovo evangelium zmiňuje v 19,25 Marii Magdalénu pod křížem a poté je jí věnován samostatný důležitý příběh o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, v němž má jedinečnou roli, s vloženou zprávou o běhu Petra a toho druhého učedníka ke hrobu (J 20,1n [3-10].11-18). O jejím dalším osudu po velikonočních událostech novozákonní texty nic nevypovídají, o to víc jí byla věnována pozornost literaturou apokryfní. Podle východní tradice prý dožila svůj život stejně jako Jan a Maria, matka Ježíšova, v Efezu. její ostatky měl být převezeny do Konstantinopole a zde uloženy.

Z evangelií se o Marii Magdaléně dozvídáme jen málo konkrétních údajů: podle všeho pocházela z Magdaly (jak svědčí její přízvisko Magdaléné neboli Magdalská, jež sloužilo zřejmě k jejímu odlišení od dalších relativně četných Marií, které zmiňují evangelia). Lk 8,2 ji zařazuje do neanonymní skupiny žen, které se staraly o Ježíše ze svých prostředků (musela tedy zřejmě mít nějaký majetek) a které Ježíš uzdravil od zlých duchů a nemocí. O Marii Magdalské se tu výslovně říká, že z ní „vyhnal sedm duchů“ (to přebírá Mk 16,9). Z této krátké poznámky nelze usuzovat nic bližšího o jejím minulém životě ani psychickém či fyzickém zdraví. Tato zmínka u Lk je však ojedinělá. Janovo evangelium staví Marii Magdalskou téměř na roveň milovaného učedníka a do jedné linie s Marií a Martou.

Z jejího výslovného a opakovaného jmenování v synoptické tradici i z jejího místa v Janově evangeliu lze soudit na to, že její postavení v okruhu Ježíšových učedníků a učednic bylo pevné a že v raně křesťanské obci hrála asi důležitou roli. Tomu odpovídá i pozornost, kterou jí věnuje apokryfní literatura, především gnostické Mariino evangelium, dále Filipovo evangelium a spis Pistis Sofia.5 Již v těchto spisech je charakterizována jako ta, kterou Pán miloval víc než ostatní učedníky, jako průvodkyně Spasitelova, vykladačka jeho slov, je dokonce nazývána „jeho družkou“.

Magdala, z níž Maria Magdalská s největší pravděpodobností pocházela, byla v 1. stol. n. l. zřejmě významným obchodním střediskem v blízkosti města Tiberias (na jižním konci úrodné Genezaretské nížiny). Proslulá byla i svým rybolovem. Z vykopávek je zřejmé, že to bylo židovské přístavní město (dochovaly se zde zbytky přístavních zařízení i zbytky synagógy a údajně se tu tkaly závěsy pro Chrám) u Genezaretského jezera. Na rozdíl od Kafarnaa, jež mělo spíše vesnický charakter, měla Magdala po stavební stránce výrazně helénistický ráz s výstavnými domy, dlážděnou ulicí, vodovodem. Podle rabínského podání souvisel zánik města s jeho nemorálností.6 Maria Magdaléna mohla tedy pocházet z nějaké lépe situované obchodnické či podnikatelské rodiny a s Ježíšem se nejspíš setkala při jeho působení v Galileji, možná přímo ve svém rodném městě. Toto setkání ji oslovilo natolik, že se stala jednou z jeho učednic. Bylo jistě neobvyklé, že jako žena opustila svou rodinu a ještě s dalšími ženami Ježíše doprovázela a podporovala. Znamenalo by to, že byla relativně samostatná a sociálně zajištěná.

Protože nikde v Novém zákoně nemáme doloženo, že by Maria Magdaléna byla veřejná hříšnice, prostitutka nebo něco takového, nýbrž naopak podle novozákonního podání setrvávala věrně v Ježíšově blízkosti po celou dobu jeho působení až do jeho smrti, muselo být její „obrácení“ jiného druhu, než jak si běžně představujeme. My nevíme, za jakých okolností se s Ježíšem setkala a jak jí oslovil a jak jí pomohl. Poznámka Lukášova evangelia, že z ní vyhnal sedm zlých duchů (Lk 8,2), může naznačovat, že ji Ježíš uzdravil z něčeho velmi těžkého. Samo číslo 7 může svou symbolickou hodnotou ukazovat na závažnost jejích vnitřních (duchovně duševních) problémů. Jiní evangelisté tuto charakteristiku neuvádějí (s výjimkou Mk 16,9, což je – jak už bylo řečeno – nejspíš odvozeno právě z Lk 8,2).

Prvním krokem na cestě k nové víře byla tedy její zkušenost s Ježíšem a rozhodnutí zůstat s ním. Opustila své rodné město a asi i rodinu. To nebylo v tehdejší době vůbec jednoduché, i když o její rodině nic nevíme. Už to, že s Ježíšem chodily i ženy, muselo být velmi zvláštní. Ježíš a lidé v jeho blízkosti (muži i ženy) museli mít velkou odvahu praktikovat v té době zcela ojedinělé zrovnoprávnění mužů a žen7. I jako člověk musel Ježíš působit skutečně charismaticky, jistě oslovoval lidi nejen obsahem svých řečí, ale zejména tím, jak se s nimi stýkal, jaký osobní vztah s lidmi navazoval. Maria byla jednou z těch, kteří a které se jím nechaly strhnout, neboť mu skutečně zachovala věrnost až do konce – i tehdy, když se jeho nejbližší učedníci ze strachu vytratili.

Přítomnost Marie Magdalény v závěrečných fázích Ježíšova života i její role v pozdější gnostické tradici dokládá, že šlo o postavu výjimečnou a v okruhu prvních učedníků významnou. Avšak jediná scéna, kde se objevuje jako protagonistka, se nalézá v Janově evangeliu 20,1n. 11-18. Tuto scénu lze chápat i jako symbol tzv. druhého obrácení člověka, tedy očištění a prohloubení víry, nalezení nového rozměru lásky k Bohu v Ježíši Kristu.



1První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.

2Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“
3Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. 4Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. 5Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. 6Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, 7ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. 8Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. 9Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. 10Oba učedníci se pak vrátili domů.
11Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu

12a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.

13Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“

4Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.

15Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“

16Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.

17Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

Maria Magdaléna jde ráno ještě před rozbřeskem ke hrobu, neboť ví, kde je Ježíš pochován. Evangelista nám neprozrazuje, proč vlastně k hrobu jde. Jistě tam nejde dokončit pohřební náležitosti, protože podle Janova evangelia byl Ježíš Josefem z Arimatie a Nikodémem náležitě pohřben. Asi se nemohla smířit s tím, že Ježíš už nežije. Natolik svázala svůj život i své naděje s Ježíšem, že jeho smrt je v ní jako obnažená rána. S touto ránou přichází naprosto zničená ke hrobu. Ještě ve v. 11 o ní říká evangelista, že stála venku před hrobem a plakala. Ke svému zděšení však shledá, že kámen je odvalen. Její jedinou myšlenkou je, že někdo tělo ukradl (viz v. 13). Asi ji naplnila hrůza z představy, že Ježíšovo tělo mohl někdo zneuctít, špatně s ním naložit. Vykrádání hrobů nebylo v té době ničím zcela zvláštním a navíc by se byli těla mohli zmocnit Ježíšovi nepřátelé8. Nepotřebuje nic zjišťovat, všechno je jí jasné: odvalený kámen nemůže znamenat nic dobrého. A tak to běží říci dvěma rozhodujícím učedníkům – Petrovi a milovanému učedníkovi. O ničem nepřemýšlí, ničeho si nevšímá, žije jen svými obavami. Ani Petra a milovaného učedníka ta zpráva nenechá klidnými, a tak se vydají ke hrobu. Maria jako by zůstala stranou, na jejich (ne)poznání nemá žádný podíl.9

Po jejich odchodu zůstává opět sama u hrobu a nabírá odvahu se podívat pravdě do očí. Těžko říci, co čekala, že uvidí. Její beznaděj je totální, není s to vidět nic jiného než prázdnotu. Stále ještě nic nechápe, její obzor je zatemněn nejhoršími chmurami. Nejen že Ježíš zemřel, ale teď dokonce někdo ukradl jeho tělo! Proč? Uzavřená do vlastního smutku nepřipouští žádnou jinou variantu. Má jen ten svůj katastrofický scénář. Jako kdyby zapomněla na všechno, co Ježíš říkal.

Evangelista situuje celé drama její existence do otázky „ženo, proč pláčeš?“, s níž se na ni obracejí andělské bytosti v hrobě. Maria Magdaléna smysl té otázky nechápe, a tak jen znovu opakuje důvod svého zármutku.10 Její mysl zůstává uzavřena pro Boží skutečnost. Minulost ji pohlcuje natolik, že nerozumí tomu, co vidí v přítomnosti. Hrob ji pohltil. Ona, která doprovázela věrně Ježíše z Galileje až na Golgotu11, ztratila smysl života, protože veškeré její naděje byly upnuty k Ježíšovi, který je teď mrtvý. Když Maria Magdaléna udává důvod svého pláče, tak říká: „Odnesli mého Pána...“ Tím vyjadřuje i svůj osobní vztah k Ježíši12. On byl jejím Mistrem a Pánem. Tak jako podporovala Ježíše za života, tak se po jeho smrti považuje za strážkyni jeho mrtvého těla. Je tak fixována na smrt, že nic dalšího nevnímá. Stává se tak prototypem všech, kteří ve své bolesti, ve svém zármutku, ve svých úzkostech, ale také i ve své hříšnosti, ve své ublíženosti zůstávají fixováni na temnou stránku života, resp. se nechávají stravovat smrtí – ať již tělesnou, duševní nebo duchovní; všech, kdo jsou zaměřeni na sebe, kdo hledí do hrobu a ne vzhůru k nebesům.

Změna pro Marii Magdalénu začne nastávat ve chvíli, kdy se od minulosti obrátí k přítomnosti a uvidí tam stát postavu. K ní upne svou beznadějnou naději, že by třeba tento dotyčný mohl vědět, kde tělo je. Maria stále ještě zůstává v zajetí minulosti, i když svým obratem dovolila, aby do jejího života vstoupilo něco nového, někdo nový. On opakuje stejnou otázku, s níž už byla jednou konfrontována: „ženo, proč pláčeš?“ A dodává: „koho hledáš“? Druhá otázka posouvá dění dál: „koho hledáš?“ otevírá prostor k zamyšlení, k novému poznání. Maria hledá mrtvé tělo a Ježíš se jí ptá na živou osobu. Přesto Maria ještě nic nechápe a chce stále to své: získat tělo nazpět. I když má už minulost za svými zády, přesto to nestačí, aby pochopila svůj omyl. To je nad její síly. Není v jejích silách překročit lidské smýšlení, připustit jinou než pozemskou realitu, ačkoliv toho tolik od Ježíše slyšela, ačkoliv věřila v milujícího Boha. Je slepá a hluchá, protože počítá jen s tím, co je možné člověku. Tak se děje člověku, pokud se jeho víra opírá jen o to, co je lidsky hmatatelné.

Zásadní zlom nastává teprve v okamžiku, kdy ji Ježíš osloví jejím vlastním jménem. Podobně jako ji Ježíš vysvobodil z jejího trápení, ať už to bylo cokoliv, a přijal ji mezi své učedníky a učednice, tak i nyní ji jeho oslovení vysvobozuje ze zajetí minulosti, ze zajetí smutku, strachu, nezdravé fixace. Konečně Maria pochopila, že věci jsou jinak, že Ježíš žije, že prázdný hrob je symbolem naděje, ne místem smutku. Reaguje vyznáním, kterým se staví do role učednice.

Reakce zmrtvýchvstalého Ježíše na její oslovení je ovšem nečekaná. Maria chtěla nejspíš obejmout jeho nohy13, avšak jako by jí Ježíš onen dotyk nedovoloval (na rozdíl od Tomáše, kterého k dotyku vyzývá).14 Nejde však o dotyk jako takový, ten zde nehraje podstatnou roli, nýbrž o její snahu Ježíše podržet, zadržet. Znovu je Maria Magdaléna nucena jít ve své víře dál. Evangelista nám dává zcela jasně najevo, že setkání se zmrtvýchvstalým Pánem se odehrává ve víře, že zde Ježíš není tak, jako byl dříve. Právě tento moment byl často námětem různých vyobrazení (Noli me tangere). Zmrtvýchvstalého Pána lze poznat, lze se s ním setkat, ale nelze ho zachytit, přivlastnit si ho, protože realita jeho bytí „zde“ je jiná než dřív. Ježíšovu skutečnost je třeba uchopit novým způsobem. Jen ve víře lze pochopit, co znamená, že vystupuje k Otci, aby se naplnilo, co slíbil. Místo fixace (na hmatatelnou minulost) je tu úkol, poslání do přítomnosti a budoucnosti, které se otevírají ve víře.

Celá perikopa je vlastně vystavěna k tomuto finále. Víra Marie z Magdaly urazila obrovskou cestu: od nezdravé fixace na minulost, prozrazující nezakotvenost víry, až po odhalení tajemství zmrtvýchvstalého Pána a převzetí náročného úkolu svědka a hlasatele toho, co nelze slovy obsáhnout, ale co je odpovědí na nejhlubší lidskou touhu. V Markově evangeliu je v 16,8 větou „a nikomu nic neřekly, protože se bály“ vyjádřena bezmocnost žen tváří v tvář poselství, které totálně překračuje horizont lidské zkušenosti. V Janově evangeliu je Maria Magdaléna pověřena poselstvím, které stvrzuje to, co Ježíš zvěstoval. Nemá ohlašovat, že se učedníci setkají s Ježíšem v Galileji, nýbrž, že se naplňuje to, co jim bylo slíbeno (J 14,1-28). Právě Maria Magdaléna je svědkem a hlasatelkou naplňování tohoto obrovského příslibu, který vrcholí darem Ducha a definitivního společenství učedníků s Ježíšem v Božím království. „Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: ,Viděla jsem Pána a toto mi řekl.‘“ Maria svůj úkol splnila. Proto byla nazvána apoštolkou apoštolů. I pro nás plní tuto funkci, neboť nám ukazuje cestu k víře, která stojí na osobním setkání, a zároveň k víře, která je ochotná překročit lidské jistoty a spolehnout se na Boží přísliby v Ježíši.




1 Bývá zobrazována s nádobou na olej, jako kajícnice (ve středověku byla ztotožňována s Marií Egyptskou) na poušti s rozpuštěnými vlasy místo oděvu nebo později jako polooděná mladá kajícnice v jeskyni, často je vyobrazena ve scénách Ukřižování objímací patu kříže nebo s lebkou v ruce a jako mladá žena při setkání se zmrtvýchvstalým Pánem (Noli me tangere).

2 Stačí jmenovat Kazantzakisův román Poslední pokušení Ježíše Krista, podle něhož natočil M. Scorsese stejnojmenný film, rokovou operu Jesus christ Superstar, Gibsonův film Umučení Krista, román L. Rinserové Mirjam nebo román Reginy Berlinghof Mirjam. Maria Magdalena und Jesus.

3 V tzv. talpiotské hrobce (známé už od 80. let 20. století, avšak v nedávné době výrazně medializované) se našlo několik osuárií se jmény Ježíš syn Josefův, Maria, Juda. Senzacechtiví propagátoři z toho učinili závěr, že jde o hrobku Ježíšovy rodiny. „Statistická analýza jmen, vyrytých na osuáriích, nenechá nikoho na pochybách, že pravděpodobnost toho, že by talpiotská hrobka náležela Ježíšově rodině, je prakticky nulová, není-li jméno „Mariamene“, napsané na osuáriích, Marie Magdaléna. I čtení jména jako „Mariamene“ bylo na konferenci odborníky na nápisy zpochybněno. Marie Magdaléna navíc není označována řeckým jménem Mariamene v žádném literárním prameni před koncem 2. a začátkem 3. století našeho letopočtu. Vědečtí odborníci odmítli v panelové diskuzi na téma Marie v rané církvi názor, podle něhož byla Marie Magdaléna Ježíšovou manželkou. Ani jedna tradice se nezmiňuje o tom, že by Ježíš měl syna jménem Juda (což je další jméno na osuáriu z talpiotské hrobky).“ Z prohlášení třetího sympozia Princetonského teologického semináře o židovských názorech na posmrtný život a pohřbívání v období druhého chrámu“ s podtitulem „Kontextuální hodnocení hrobky v Talpiotu“ (13.-17. leden 2008; překlad textu P. Chalupa).

4 Naproti tomu Mt 26,6-13 (par Mk 14,3-9) hovoří o neznámé ženě v Jeruzalémě, která krátce před Velikonocemi přichází za Ježíšem do domu Šimona Malomocného a pomaže mu hlavu nardovým olejem.

5 Viz Dus, J. A. (ed.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Praha: Vyšehrad, 2006, s. 237.

6 Viz heslo Magdala (autor R. Riesner) in Das Grosse Bibellexikon 2, Wuppertal-Brunnen: Brockhaus-Giessen, 1988, s. 909.

7 To reflektovaly posléze i mladé křesťanské obce (nejvíc asi tzv. janovské, ale srov. např. i Gal 3,26-28) a zejména křesťanské obce gnostického zaměření to v dalších stoletích dováděly do důsledků, čímž si vysloužily i kritiku církevních otců.

8 Možná znal autor Janova evangelia i tradici zachycenou v Mt 27,62-66 a 28,11-15.

9 Pravděpodobně šlo původně o dvě na sobě nezávislá vyprávění o prázdném hrobě, která evangelista spojil. Na rozdíl od příběhu s Maří Magdalénou a dalších dvou příběhů o zjevení učedníkům a posléze Tomášovi (J 20,19-29) se Petr a milovaný učedník se zmrtvýchvstalým Pánem nesetkají. Tématem celé kapitoly je víra, a to víra, která není omezena na hmotné důkazy. „Že jsi mě viděl, věříš,. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29).

10 Na rozdíl od synoptické tradice tu andělé nepodávají žádnou další informaci o Ježíšově zmrtvýchvstání. Jejich role je vyčerpaná otázkou po důvodu Mariina pláče. Z duchovního hlediska mají vlastně symbolickou hodnotu: ačkoliv charakterizují to, co se v hrobě odehrálo, jako Boží skutečnost, nejsou vlastně opravdu „viděni“ a tím skutečnost, kterou reprezentují, není vůbec brána v úvahu, a tedy zůstává nepochopena.

11 Srov. Mk 15,40.47 a 16,1 par; J 19,25 a Lk 8,2.

12 Srov. J 20,28 – vyznání Tomášovo.

13 Viz Mt 28,9.

14 Existuje celá řada pokusů tuto Ježíšovu repliku vysvětlit, neboť je zcela nečekaná a není beze všeho zřejmé, co má znamenat. Výrok je možné interpretovat též jako „nezadržuj mne déle“, což lépe odpovídá celé scéně i poselství 20. kapitoly. Srov. heslo haptō in Balz, H.-Schneider G. (Hrsg.), Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament I, Stuttgart-Berlin-Köln-Mainz: Kohlhammer, 1980, s. 355n. Též Schnackenburg, R., Das Johannesevangelium, III. Teil, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1975, s. 376-378. Problémem je dále především časová dimenze výroku: „Ještě jsem nevystoupil k Otci.“ a to ještě i v konfrontaci s poselstvím, které je Marii Magdalské dáno zvěstovat: „vystupuji k Otci svému ...“ Tím nemá být řečeno, že existoval nějaký mezičas mezi Ježíšovým zmrtvýchvstáním a jeho „vystoupením na nebe“, nýbrž že Ježíšovým zmrtvýchvstáním se naplňují jím daná zaslíbení, jak je to vyjádřeno v poselství pro Ježíšovy učedníky.


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət