Chorál, píseň, sbor, melodram Chorál Název

1. Chorál

1. 
   Název chorál označuje liturgický zpěv křesťanských církví, římskokatolické (gregoriánský chorál) a protestantské (protestantský chorál).
   

• 
  V evropské hudbě bývá často základem mnoha skladeb.
  
• 
  V přeneseném slova smyslu znamená chorál dílo vznešeného rázu.
  

2. 
   Gregoriánský chorál
   

• 
  název podle papeže Řehoře (lat. Gregor), který kolem r. 600 reformoval duchovní zpěvy
  
• 
  text vždy latinský psaný prózou, později i rýmovaným veršem
  
• 
  rytmus chorálu vychází z deklamace textu, sestává většinou z tónů stejné délky a nečlení se na takty
  
• 
  melodika je diatonická, ve starých tóninách.
  

* melodicky živější zpěv syllabický - 1 až 2 tóny na jednu slabiku (concentus)

• 
  zpěvy se přednášely sólově (kantorem, knězem), sborově (sborem kleriků nebo věřících), střídáním dvou skupin sborů (antifonický zpěv) nebo střídáním sólisty a sboru (responzoriální zpěv).
  
• 
  forma gregoriánského chorálu: ve zpěvech na prozaický text je forma individuální, volná, závislá na textu; veršované zpěvy mají formu strofickou, někdy na způsob třídílné formy nebo ronda.
  
• 
  z gregoriánského chorálu vychází mše, žalm, hymnus a sekvence.
  

• 
  Žalm je lyrická hebrejská báseň, pocházející ze Starého zákona, v němž je jich obsaženo 150. Způsob zpěvu žalmů se nazývá psalmodie: v 9. stol. byly ustáleny tzv. žalmové tóny - jednoduché melodické modely v církevních tóninách. Text žalmů se recitoval na jednom tónu a členil se ustálenými melodickými obraty pro začátek, střed a závěr zpěvu. V novější době se texty žalmů zhudebňují jako koncertní písně (A.Dvořák: Biblické písně) nebo jako samostatné kantáty s uvedením čísla žalmu v bibli (např. A.Dvořák: Žalm 149, Ofer Ben-Amots: Psalmus 81). Ve 20. století se slovem žalm označuje i kantáta na jiný text a námět (např. E.Suchoň: Žalm země Podkarpatskej, Z.Kodály: Psalmus Hungaricus).
  

• 
  Hymnus je původně starořecká oslavná píseň (chvalozpěv). Ve 4. století pronikl do křesťanské liturgie jako duchovní píseň, jejíž text nepochází z bible. Měl strofickou formu, pravidelnou stavbu a byl syllabický. Texty starých hymnů byly později zhudebňovány nově a bohatšími prostředky, zvláště Magnificat (= chvalozpěv, velebení panny Marie) a Te Deum (Tedeum laudamus = Tebe Bože chválíme) (Např. Te Deum J.Haydna, W.A.Mozarta, A.Dvořáka aj.). V novější době se chápe hymnus také v jeho původním antickém pojetí jako oslavný zpěv na světský text (např. A. Dvořák: hymnus Dědicové Bílé hory na slova básně V. Hálka).
  

• 
  Sekvence vznikaly původně doplňováním textu k melismatům chorálu. Později vznikaly jako hudebně i textově samostatné skladby. Protože se do nich dostávaly i světské prvky, v 16. století (Tridentský koncil) církev povolila jen texty čtyř sekvencí: Victimae paschali laudes, Lauda Sion, Veni Sancte Spiritus, a Dies irae. v 18. stol. k nim přistoupila i sekvence Stabat mater. Z nich se nejčastěji zhudebňují Stabat mater (=stála matka, text ze 14.stol.) jako kantáta (G.B.Pergolesi, L.Boccherini, A.Dvořák, J.B.Foerster aj.) a Dies irae (=den hněvu, text ze 13.stol.) jako součást mše za zemřelé, zvané rekviem (W.A.Mozart, G.Verdi, A.Dvořák).
  

3. 
   Protestantský chorál
   

• 
  je druh duchovní písně vždy na text v národním jazyce, nikoli latinsky. Patří k nim i písně husitské.
  
• 
  do dnešní podoby se vyvinul v 16. století spolu se vznikem protestantské církve jako syllabická strofická píseň lidové intonace, plynoucí ve stejných rytmických hodnotách v jednohlasé i vícehlasé úpravě
  
• 
  jednotlivé části protestantského chorálu ve svých závěrech modulují do blízkých tónin, poslední část pak přináší závěr v hlavní tónině
  
• 
  texty byly překládány z latiny (hymny, žalmy aj.) nebo byly psány nově.
  

2. 
   Píseň
   

• 
  je nevelká vokální skladba na veršovaný text, nejčastěji jednohlasá, s doprovodem nebo a capella. Je nejrozšířenějším hudebním žánrem.
  
• 
  Svým textem může vyjadřovat různé náměty i pocity člověka a pohotově reagovat na aktuální události. Vznikají tak písně epické, lyrické, milostné, žertovné, taneční, pracovní, vážné, satirické aj.
  
• 
  Rozlišujeme píseň lidovou (obvykle anonymní) a umělou (složenou známým autorem). Lidová píseň může být původní (autentický folklór) a upravená (např. soubory Valašský vojvoda, Ostravica, CM Technik aj.).
  
• 
  Po formové stránce má píseň obvykle malou písňovou formu.
  
• 
  Koncertní sólová píseň s klavírním doprovodem v dnešním pojetí se rozvinula v plné míře až v 19. století, ale svými kořeny sahá až k počátkům 17. století
  

• 
  baroko – sólová píseň stojí pod vlivem operních árií
  
• 
  klasicismus – v popředí je hudba instrumentální, v písni se uplatňují lidové prvky (W.A.Mozart, L.van Beethoven)
  
• 
  romantismus – velký rozvoj sólové písně (F.Schubert: 600 písní – cykly Krásná mlynářka, Zimní cesta, A.Dvořák: Cigánské melodie aj.)
  
• 
  hudba 20. století - rozklad tonální harmonie, formové uvolnění písně, důraz na deklamační pojetí melodiky (B. Martinů: Písničky na dvě stránky, V.Novák: Melancholické písně o lásce). G.Mahler připojuje k písni též orchestrální doprovod.
  

• 
  Koncertní dvojzpěv jako obdoba sólové písně (ne dvojzpěvy a trojzpěvy z oper !) se rozvinul hlavně v 19. století (A.Dvořák: Moravské dvojzpěvy).
  

3. Sbor

• 
  jako druh skladeb přednášených pěveckými sbory, pochází v dnešním pojetí z 19. století.
  
• 
  Východiskem vývoje sborové tvorby byl v 1.polovině 19.století tzv. liedertafel (mužský čtverozpěv u stolu a capella) zpívaný ve společnosti spíše pro zábavu pěvců, než pro publikum. Byly to jednoduše harmonizované písně a vznikaly a zpívaly se i u nás (české vlastenské písně).
  
• 
  Jejich uměleckým propracováním se vyvinul moderní sborový sloh a capella, v němž česká hudba značně vyniká: Pavel Křížkovský: Odpadlý od srdca, Čáry, Dar za lásku, B.Smetana: Píseň česká, Věno, Tři ženské sbory (Západ slunce, Přiletěly vlaštovičky, Má hvězda), Tři jezdci, A. Dvořák: Tři mužské sbory na lidové texty, J.B.Foerster: Oráč, Polní cestou, Velké širé rodné lány, L.Janáček: Maryčka Magdonova, Kantor Halfar, Potulný šílenec).
  

4. Melodram

• 
  je recitovaný básnický text, provázený instrumentální hudbou hranou na klavír, komorním souborem nebo orchestrem, která umocňuje obsah slov.
  
• 
  Spojení mluveného slova s hudbou bylo běžné již v antice. Zakladatelem melodramu jako samostatného uměleckého útvaru je J.J.Rousseau svým dílem Pygmalion (1770).
  
• 
  Rozlišujeme melodram koncertní (psaný na text básně a prováděný na koncertech) a scénický, v němž hudba důsledně provází celou činohru.
  
• 
  Jsou dvě možnosti realizace: 1. úryvky textu se střídají s úryvky hudby – hudba a slovo nezní zároveň, 2. hudba průběžně provází recitaci – recitátor musí dodržovat souhru textu s hudbou.
  
• 
  První umělecky významný scénický melodram vytvořil český skladatel Jiří Antonín Benda již v 18. století. Napsal několik scénických melodramů (Ariadna na Naxu, Medea, Pygmalion), v nichž většinou střídá slovo a hudbu, jen na vrcholných místech zní slovo a hudba současně.
  
• 
  Na něj navazuje v 19. století Zdeněk Fibich, který napsal trilogii scénických melodramů Hippodamie na text veršovaných divadelních her Jaroslava Vrchlického (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), v nichž hudba zní nepřetržitě zároveň s textem.
  
• 
  Z.Fibich je však zakladatelem koncertního melodramu (např.: melodramy Štědrý den nebo Vodník na básně K.J.Erbena). Po jeho vzoru psali melodramy J.B.Foerster, O.Ostrčil, O. Jeremiáš a další.
  
• 
  Příležitostně zazní melodram i v činohrách se scénickou hudbou (např. J.Zeyer a J. Suk: Radúz a Mahulena) a v operách (např. B.Smetana: Dvě vdovy).