Ana səhifə

Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo


Yüklə 1.48 Mb.
səhifə9/22
tarix27.06.2016
ölçüsü1.48 Mb.
1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   ...   22

„Tím mi chceš říci, že jsi nebyla Vybrána?“

„Já? Ne. jsem se vybrala sama,“ odpověděla jí Bábi. Obličej, který obrátila ke své přítelkyni, by se pravděpodobně Stařence Oggové nepoda­řilo rychle zapomenout, i kdyby chtěla. „Já si vybírám, Gyto Oggová. A byla bych ráda, kdyby sis to uvědomila právě teď. Ať se stane cokoliv. Ni­kdy jsem ničeho nelitovala. Nikdy jsem nelitovala jediné věci, kterou jsem kdy udělala, rozumíš?“

„No, když to říkáš, Esme.“
Co je magie?

Vysvětlení, které by vám poskytli mágové, by mohlo být dvojí a zále­želo by na věku vysvětlujícího mága. Starší mágové by mluvili o svících, kruzích, planetách, hvězdách, banánech, zaříkadlech, runách a důležitosti čtyř pravidelných denních jídel. Mladší mágové, přesněji řečeno ti bledí, kteří tráví většinu času v budově Silnoproudé magie*, by vedli dlouhé roz­hovory o nepravidelných proudech v morfickém základu vesmíru, o prapů­vodu nestabilní podstaty i té nejnetečnější sítě časoprostorových souřadnic, o nepravděpodobnosti reality a tak dál, ale to všechno znamená jen jednu věc: do rukou jim padlo něco tak horkého, že nevědí co s tím, a tak se po­koušejí cestou sehnat doktora…


Byla skoro půlnoc. Diamanda vyběhla po svahu nahoru k Tanečníkům a vřes jí rval lem šatů.

Ponížení se jí převalovalo v hlavě sem a tam jako kovová koule. Ta hloupá, zlomyslná stará baba! A ti pitomí lidé! Ona přece vyhrála! Podle dohodnutých pravidel vyhrála ona! A přitom se jí všichni vysmáli!

Jak to pálilo! Vzpomínka na všechny ty tupé posměšné tváře. A každý stál na straně těch odporných starých ženských, které nemají nejmenší představu nejen o tom, co čarodějnictví je, natož o tom čím vším by mohlo být.

Ale ona jim ukáže!

To už se před ní začaly proti měsícem ozářeným mrakům črtat černé siluety Tanečníků.
Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náho­dou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí. Rozhodla se, že si půjde brzo lehnout. Byl to opravdu namáhavý den.

Vedle postele měla sklenici cucavých bonbonů a velkou láhev plnou čiré tekutiny, kterou čas od času vyráběla na svém složitém destilačním přístroji vzadu za dřevníkem. Nedalo by se o tom přesně říci, že je to whisky, a tím méně přesně se to dalo nazvat ginem, ale zato to mělo přesně 90 stupňů a poskytovalo to nepřekonatelný pocit klidu ve tři hodiny ráno, když se člověk probudil a zapomněl, kdo je. Po sklenici oné čiré tekutiny jste sice pořád ještě nevěděli, kdo jste, ale už na tom nezáleželo, protože jste byli stejně někdo jiný.

Načechrala si své čtyři polštáře, odkopla péřové pantoflíčky do kouta a vlezla do postele. Peřinu si přetáhla přes hlavu a vytvořila si tak malou, teplou a maličko zavánějící rakvičku. Spokojeně cumlala tvrdý bonbon. Stařenka měla jen jediný zub a ten už v minulých letech přežil všechno, co si na něj mohla vymyslet, takže nějaký tvrdý bonbon na noc ho nemohl vyvést z míry.

Po několika vteřinách jí tlak na nohou signalizoval, že kocour Silver za­ujal své obvyklé místo na konci postele. Silver vždycky spal ve Stařenčině posteli - způsob, jakým se vám ráno co ráno pokoušel hravě vyškrábnout oko, byl spolehlivější než jakýkoliv budík. Stařenka mu ale stejně nechá­vala otevřené okno pro případ, že by se chtěl vydat ven něco někde rozpá­rat, chudáček malý.

Takže, takže. Elfové. (Nedokážou vás zaslechnout, když si jejich jméno říkáte jen v myšlenkách. Rozhodně ne, když je nemáte hned vedle sebe.) Byla přesvědčená, že už se s nimi nikdy nesetká. Jak dlouho už to vlastně bylo? Musí to být stovky a stovky let, možná celé tisíce, čarodějky o tom nerady mluví, protože kdysi udělaly, co se elfů týče, velkou chybu. Nako­nec ty prevíty samozřejmě prohlédly, ale bylo to opravdu v poslední mi­nutě. A v těch dobách bylo čarodějek hodně. Dokázaly elfy zastavit, ať se hnuli, kam se hnuli, a udělaly jim z života na zemi pravé peklo. Bojovaly s nimi železem. Nic, co bylo elfího, železu neodolalo. Železo je oslepovalo, nebo něco takového. Prostě jim bralo zrak i rozhled.

Dnes bylo čarodějek málo. Alespoň těch opravdových. Větší problém však podle všeho spočíval v tom, že lidé už si nepamatovali, jaké to bylo, když ještě žili s elfy. Jistě, život tehdy byl mnohem zajímavější, ale to bylo hlavně díky tomu, že byl mnohem kratší. A byl také mnohem barvitější, pokud máte rádi barvu krve. Došlo to tak daleko, že se lidé neodvážili o těch zmetcích ani nahlas promluvit.

Mluvilo se o nich jako o Zářících, o Kouzelném národu, o Dámách a Pánech… A pak jste si odplivli a sáhli jste si na kus železa. Časem se však zapomnělo na to, proč se jim říkalo oněmi jmény, a lidé si pamatovali jen to, že byli krásní.

Ano, v těch dobách bylo mnoho čarodějek. Příliš mnoho žen našlo prázdnou kolébku, příliš mnoha ženám se nevrátil manžel z lovu. Sám byl uloven. Elfové! Ty zrůdy… a přece… přece… jakýmsi podivným způso­bem měli na svědomí, že některé věci stály za zapamatování.

Stařenka Oggová se v posteli obrátila. Silver nespokojeně zamňoukal.

Vezměte si například trolly a trpaslíky. Lidé říkají: Těm trollům se nedá věřit, trollové jsou sice v pořádku, dokud je máte na očích, a někteří z nich jsou svým způsobem docela slušní, ale jsou zbabělí a hloupí, a co se trpas­líků týče, jsou to hrabiví a mazaní ďáblíci, to si pište. No, občas potkáte jednoho z těch mazaných hajzlíků, který není tak špatný, ale celkově jsou úplně stejní jako trollové, a jestli vám mám říct pravdu, tak –

- jsou úplně jako my.

Jenže na pohled vypadají hrozně a navíc nemají žádný styl. A my jsme hloupí a naše paměť nám vyvádí různé kousky a my si pamatujeme elfy pro jejich krásu a způsob, jakým se pohybovali, a zapomínáme, čím byli. Jsme jako myši, které tvrdí: „Říkejte si, co chcete, ale kočky mají skutečný styl.“

Žádný člověk nekřičel ze sna hrůzou kvůli trpaslíkům. Žádný člověk se nikdy neschovával pod schody ze strachu před trolly. Lidé vyháněli trpas­líky a trolly z kurníků, ale jak jedni, tak druzí nebyli nic víc než nepříjemná záležitost. Nikdy to však nebyla strašlivá noční můra.

My si pamatujeme jen to, že elfové zpívali. Zapomínáme už ale na to, o čem zpívali.

Stařenka Oggová se obrátila na druhý bok. Po chvíli si však sedla. Od nohou postele se ozval slabý škrábavý zvuk a tlumené zamňouknutí a Sil­ver spadl na podlahu.

„Koukej si nasadit vycházkové pařáty, mládenče. Vyrážíme do terénu.“

Když procházeli půlnoční kuchyní, Stařenka se a chvilku zastavila a z police u krbu vzala jednu ze starých, těžkých žehliček a přivázala ji na kus silné prádelní šňůry.

Celý svůj život chodila po Lancre třeba o půlnoci beze strachu a beze zbraně. Je ovšem pravda, že většinu svého života byla také čarodějkou a každý neopatrný nebo neinformovaný násilník by dopadl tak, že by si na­konec musel odnést své vnitřnosti v papírovém sáčku. Jenže stejně bez obav chodily o nocích všechny lancreské ženy. Dokonce i většina mužů.

Teď však cítila svůj vlastní strach.

Elfové se skutečně vraceli a stíny, které vrhali před sebe, už byly vidět.


Diamanda dorazila na vrcholek pahorku.

Zastavila se. Vůbec by se nedivila, kdyby ji ta stará Zlopočasná sledo­vala. Byla si skoro jistá, že za ní lesem něco šlo.

Neviděla nikoho.

Otočila se.

„Dobrý večer, slečinko.“

„Vy? Takže jste mě přece jen sledovala.“

Bábi vstala ze stínu Pištce, kde až dosud seděla ukrytá v temném stínu a téměř neviditelná.

„To je jedna věc, kterou jsem se naučila od svého otce,“ připustila spo­kojeně. „Vždycky když se vydával na lov, říkal, že špatný lovec zvěř honí, zatímco ten dobrý na ni čeká.

„Ale? Takže vy mě lovíte?“

„Ne. Jen jsem na tebe čekala. Věděla jsem, že sem přijdeš. Nemáš, kam jinam bys šla. Přišla jsi sem, abys ji zavolala, že? Ukaž mi ruce!“

To nebyla žádost, to byl rozkaz. Diamanda zjistila, že ruce pohybují proti její vůli. Než je mohla přitáhnout k tělu, stará paní je pevně uchopila. Kůže Bábiných rukou byla drsná jako pytlovina.

„Ty jsi v životě nedělala žádnou těžkou práci, že?“ řekla Bábi příjem­ným tónem. „Nikdy jsi nesklízela zelí pokryté první jinovatkou, nekopala jsi hrob, nedojila krávy nebo nepřipravovala tělo k pohřbu, že?“

Člověk tohle všechno musí dělat, aby se mohl stát čarodějkou!“ odsekla jí Diamanda.

„Řekla jsem snad něco takového? Ale jestli můžu, tak bych ti řekla něco jiného. O krásné ženě v rudých šatech a s hvězdami ve vlasech. Možná i s měsíci. A o hlasech, které slyšíš ve spánku. A o moci, kterou cítíš, když přijdeš sem, do těchto míst. Předpokládám, že ti nabídla velkou moc. Všechnu, kterou bys chtěla. Zadarmo.“

Diamanda mlčela.

„Víš, ono se to už stalo předtím. Vždycky se najde někdo, kdo je ochoten jim naslouchat.“ Pohled Bábi Zlopočasné se rozostřil. „Když jsi osamělá, lidé kolem tebe ti připadají hloupí a svět je plný tajemství, o kterých ti nikdo nechce nic říct…“

„To mi čtete myšlenky?“

„Tvoje?“ Bábi opět zpozorněla a její hlas ztratil zasněný tón. „Tam jsou květiny a takové věci! Tanečky, při kterých si sundáš i ty svoje kraječkové spoďáry! Legrácky s kartami a kousky barevných šňůrek. A předpokládám, že to fungovalo. Dala ti sílu, ale jen na čas. Oh, ta se musela nasmát! Jenže pak dostaneš méně moci za větší cenu. A nakonec žádná moc a platíš den co den. Oni si vždycky vezmou mnohem víc, než kolik dají. A to, co dávají, má cenu menší než nic. A skončí to tak, že si vezmou všechno. Nejraději si od nás berou náš strach. A nejvíce za všeho chtějí naši víru. Když je zavoláš, přijdou. Když je zavoláš tady, u toho časového kruhu, otevřeš jim cestu, protože tady je svět natolik slabý, že tě mohou slyšet. Ochranná síla Tanečníků je právě teď velmi omezená. A já nedovo­lím, aby se… Dámy a Pánové vrátili.“ Diamanda otevřela ústa. „Ještě jsem neskončila. Jsi chytré děvče. Můžeš dělat spoustu věcí. Ale rozhodně ne­chceš být čarodějkou. To vůbec není snadný a pohodlný život.“

„Ty bláznivá bábo, ty to nechápeš! Elfové vůbec nejsou takoví -“

„Neříkej to slovo. Neříkej ho. Když je voláš jménem, přijdou.“

„Výborně! Elf, elf, elf! Elf -“

Bábi ji udeřila přes tvář. Silně.

„Dokonce i ty víš, že je to hloupé a dětinské,“ zasyčela. „Tak a teď mě poslouchej. Jestli chceš zůstat v Lancre, tak už necháš všech těch hloupostí. Můžeš se taky sebrat a odjet někam jinam, stát se velkou dámou, protože hlavu a myšlení bys na to měla. Možná že by ses mohla za deset let vrátit ověšená skvosty a takovými věcmi a ohrnovat nos nad námi, pecivály, a to by mi ani trochu nevadilo. Ale jestli zůstaneš tady a budeš se dál pokoušet při­volat… Dámy a Pány, pak budeme stát proti sobě znovu. To už nebude žádné hloupé hraní za denního světla, ale skutečné čarodějnictví. Žádné le­grácky s měsícem a kouzelnými kruhy, ale skutečné čarování z kostí, krve a myšlenek. A o tom ty nevíš vůbec nic, rozumíš? A v tom není místo pro lítost ani pro milosrdenství.“

Diamanda zvedla hlavu. V místě, kam dopadla Bábina ruka, měla vel­kou rudou skvrnu.

„Takže mám jít?“ řekla přiškrceným hlasem.

Bábi zareagovala o zlomek vteřiny pozdě.

Diamanda se vrhla mezi kameny.

„Ty pitomé děcko! Tam ne!“

Ale dívčí postava se už začala zmenšovat, i když vlastně byla jen něko­lik kroků vzdálená.

„Zatraceně!“

Bábi se vrhla za ní a cítila, jak se jí našponovala sukně a jak se jí trhá kapsa. Pohrabáč, který si přinesla, zavířil vzduchem a narazil do jednoho z Tanečníků.

Za kameny se nedostane žádné železo. Ani kousíček.

Bábi už pádila po trávníku, když si uvědomila, co to přesně znamená. Jenže na tom nezáleželo, vybrala si sama.

Měla pocit ztráty orientace, protože směry kolem ní se bláznivě rozto­čily. Pak pod nohama ucítila sníh. Byl bílý. Musel být bílý, protože to byl sníh. Jenže se po něm posouvaly barevné skvrny, jak se v něm odrážel bláznivý tanec pestrobarevné záře planoucí na obloze.

Diamanda se pohybovala těžce. Její obuv se nehodila skoro ani na léto a do města, natož pro chůzi ve sněhu. Zato Bábiny boty by pravděpodobně snesly i pohyb po rozžhavené lávě. Jenže svaly, které je poháněly, už to dělaly přece jen příliš dlouho. Diamanda se jí vzdalovala.

Z temné a zářící oblohy se řinul další sníh. Kousek za kameny čekala skupina jezdců. Královna seděla v sedle svého zvířete kousíček před nimi. Znala ji každá čarodějka, buď ji, nebo alespoň její tvar.

Diamanda zakopla a upadla, ale pak se zvedla a zůstala klečet na kole­nou.

Bábi se zastavila.

Královnin kůň zaržál.

„Poklekni před svou Královnou,“ zamračila se na ni elfka. Byla oble­čena v rudém a na hlavě měla měděnou korunku.

„To neudělám,“ odpověděla Bábi. „Nikdy.“

„Jsi v mém království, ženo,“ řekla Královna. „Bez mého svolení ne­smíš ani sem, ani odsud. Poklekni!“

„Já přicházím a odcházím podle své vůle a nepotřebuju k tomu ničí sou­hlas,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „Nikdy předtím jsem před nikým neklečela a nemíním s tím začínat na stará kolena. Naopak, právě na stará kolena s tím nemíním začínat.“

Položila ruku Diamandě na rameno.

„Tak tady máš své elfy,“ řekla. „Jsou krásní, že?“

Bojovníci museli být alespoň dva metry vysocí. Nebyli oblečeni v ša­tech, měli na sobě něco jako směsici pospojovaných drobností a předmětů - kousky kožešin, bronzových plátů, svazečky pestrých per. Většinu jejich kůže, kterou bylo vidět, pokrývalo zelené a modré tetování. Několik z nich třímalo natažené luky a hroty šípů sledovaly každý Bábin pohyb.

Vlasy se elfům vzdouvaly kolem hlav jako svatozáře a leskly se mast­notou. A přestože byly jejich tváře to nejkrásnější, co kdy Diamanda vi­děla, začínal v ní pomaličku sílit dojem, že na nich není něco tak úplně v pořádku, že nesou náznak jakéhosi výrazu, který sem nepatří.

„Jediný důvod, proč jsme ještě naživu, je ten, že s živým člověkem si užijí víc zábavy než s mrtvým,“ ozval se Bábin hlas za Diamandou.

„Víš dobře, že bys neměla poslouchat tu bláznivou starou ženskou,“ řekla Královna. „Co ta by ti mohla nabídnout?“

„Víc než sníh v létě,“ odsekla Bábi. „Podívej se jim do očí. Dobře se jim podívej do očí.“

Královna sesedla z koně.

„Podej mi ruku, dítě!“

Diamanda jako ve snu pozvedla ruku.

Na jejich očích opravdu bylo něco… Nebyl to tvar ani barva. Žádný zlobný záblesk. Ale bylo v nich něco…

Ten pohled. Byl to pohled, s jakým by se mohl setkat bacil, kdyby z podložního sklíčka zvedl pohled k objektivu mikroskopu. Ten pohled říkal: Nejsi nic. Říkal: Jsi zbytečný a nemáš žádnou cenu. Říkal: Jsi zvíře. Říkal: Můžeš být domácí mazlíček, ale taky obyčejná kořist. Říkal: Ale vybírat si nemůžeš.

Pokusila se ruku Královně vytrhnout.

„Opusť její myšlenky, ty stará čarodějnice!“

Bábina tvář vlhla potem.

„Já jí neublížím, já se jen snažím udržet tebe venku!“

Královna se usmála. Byl to nejkrásnější úsměv, jaký kdy Diamanda vi­děla.

„A máš dokonce i nějakou moc. To je úžasné. Nevěřila jsem, že by ses někdy někam dopracovala, Esmeraldo Zlopočasná. Jenže to, co umíš, ti tady není k ničemu. Zabte je. Ale ne najednou. Nejdřív tu starou a ta druhá ať se dívá.“

Vysedla na koně, otočila ho a odjížděla.

Dva z elfu sesedli z koní a vytáhli z opasků úzké bronzové dýky.

„Tak a máme to,“ řekla Bábi Zlopočasná, když se k nim oba bojovníci pomalu blížili. Pak ztlumila hlas do šepotu.

„Až přijde ta pravá chvíle,“ řekla, „běž jako o život.“

„Jaká pravá chvíle?“

„To poznáš.“

Když se elfové ještě přiblížili, padla Bábi na kolena.

„Oh, božíčku, ušetřte můj život, jsem jenom ubohá stará ženská, a ještě k tomu hubená,“ zalkala. „Prosím, ušetřte můj život, mladí pánové. Oh, jémine!“

Celá se schoulila a její tělo se roztřáslo vzlyky. Diamanda na ni upírala užaslý pohled. Nechápala, jak si někdo může myslet, že by mu něco tako­vého mohlo pomoci.

Elfové se s lidmi už dlouho nesetkali. První elf chytil Bábi za rameno a utržil strašlivou ránu dvěma sevřenýma kostnatýma rukama do míst, o nichž by Stařenka Oggová odmítla uvěřit, že o nich Bábi vůbec kdy sly­šela.

Diamanda vyběhla. Bábi vystartovala hned za ní, ale její loket ještě předtím stačil zasáhnout druhého elfa přímo pod hrudní kost.

Za sebou slyšela veselý smích ostatních elfů.

Diamandu překvapilo, když si uvědomila, jak dokonale Bábi Zlopo­časná zahrála bezmocnou stařenu. Ještě víc ji udivilo, když zjistila, že ji Bábi rychle dohonila. Jenže Bábi mnohem lépe věděla, před čím utíká.

„Mají koně!“

Bábi mlčky přikývla. Je skutečně pravda, že koně běží rychleji než lidé, ale už ne každý si uvědomuje, že to platí, jen když se nejedná o krátké vzdálenosti. Odhodlaný člověk na krátkou vzdálenost dokáže koně přede­běhnout, protože se musí starat jen o dvě nohy, zatímco kůň si musí udělat pořádek ve čtyřech.

Bábi se v běhu natáhla a chytila Diamandu za ruku.

„Musíš běžet přímo k mezeře mezi Pištcem a Bubeníkem!“

„A které kameny to jsou?“

„Ty nevíš dokonce ani tohle?

Je pravda, že člověk dokáže na krátkou vzdálenost předeběhnout koně. Bábi Zlopočasné se ovšem neodbytně vnucovala jiná myšlenka, a sice ta, že nikdo nedokáže běžet rychleji než šíp.

Něco jí zasvištělo kolem ucha.

Kruh kamenů se zdál stejně daleko jako předtím.

Ale to nic. Asi se jí to nepodaří. Vždycky to zkoušela, jen když si v klidu lehla nebo když se alespoň měla o co opřít.

Takže teď to zkusí v běhu…

Pronásledovali je čtyři elfové. Do jejich myslí se ani nepokusila nahléd­nout. Ale koně… hm, koně…

Byli to dravci, jejich mysli byly jako hroty šípů.

Hlavní pravidla Zapůjčení zní: neublížíš, budeš jen součástí jejich mysli, žádným způsobem je neovlivníš…

Nebyla to vlastně pravidla, spíš jakýsi doporučený pracovní postup.

Kloboukem jí proletěl šíp s kamenným hrotem.

Co je to pracovní postup? Tohle byl, řekněme, spíše velmi volný návod.

Ale vždyť to vlastně není ani návod -

Oh, k šípku, všechno jsou to jenom řečičky!

Vtrhla do mysli předního koně, prošla vrstvami stěží kontrolované zuři­vosti, jakou ovšem najdeme jen v hlavách obyčejných koní. Na okamžik vyhlédla na svět krví podlitýma očima a podívala se sama na sebe, jak se potácí sněhem. Chvilku se pokoušela kontrolovat šest nohou současně, z toho dva páry na jiném těle.

Co se týče náročnosti jejího počínání, tak pokus hrát na nějaký hudební nástroj jednu melodii a zpívat k tomu současně melodii úplně jinou* by byl proti Bábině výkonu procházka růžovým sadem.

Věděla, že by to vydržela sotva déle než několik vteřin, než by její myšlenky i tělo propadly naprostému zmatku. Jí však stačila jediná vteřina. Nechala zmatek narůstat, pak ho najednou vhodila do koňského vědomí, sama se bleskově stáhla a zmocnila se kontroly nad vlastním tělem přesně ve vteřině, kdy už už začínalo padat.

Mozek elfího koně zažil příšerný okamžik.

Nebyl si jistý, co je zač a jak se dostal tam, kde je. A co bylo nejdůleži­tější, nebyl si jistý, kolik má nohou. Nevěděl, jestli má ovládat dvě, čtyři, nebo dokonce šest končetin. Zvolil kompromis. Tři.

Bábi slyšela, jak vyděšeně zařehtal a s hlasitými zvuky padl k zemi. Podle zvuku nepadl k zemi sám.

„He!“


Dovolila si vrhnout stranou pohled na Diamandu.

Která tam nebyla.

Měla několik kroků zpoždění, propadala se do sněhu a namáhavě se po­koušela zvednout na nohy. Tvář, kterou obracela k Bábi, byla bledá jako okolní sníh.

Z ramene jí trčel šíp.

Bábi se vrhla nazpět, chytila dívku za ruku a trhnutím ji zvedla na nohy.

„Tak jdeme! Už jsme skoro tam!“

„Já už ne… můžu… už ani…kou…sek…“

Dimanda přivřela oči a padla na tvář. Bábi ji zachytila ještě v pádu a sténajíc námahou šiji zvedla na ramena.

Ještě pár kroků a pak už jí stačilo jen padnout kupředu…

Ruka s ostrými spáry jí zachytila lem sukně…

A tři postavy padly k zemi a kutálely se po zeleném lesním kapradí.

První se na nohy zvedl elf a rozhlédl se v omámeném triumfu. V ruce se mu zableskl dlouhý měděný nůž.

Zaostřil pohled na Bábi, která stále ještě ležela na zádech v trávě. Cítila jeho čpavý pot, když pozvedl nůž, a pokusila se v zoufalství najít cestu do jeho hlavy…

Náhle se jí něco mihlo před očima.

Na elfův krk narazila prádelní šňůra, na jejímž konci něco svištělo, a okamžitě se napjala jako struna. Stvoření z jiného světa s hrůzou zjistilo, že mu metr a půl před obličejem proletěla stará žehlička ze zčernalého železa a zmizela mu někde za uchem. Elf zděšeně pozoroval, jak se mu těžké černé železo na konci prádelní šňůry otáčí s rostoucí rychlostí a v neustále se zmenšujícím kruhu kolem krku. Nakonec mu žehlička s tupým zaduně­ním narazila do týla, zvedla ho do výše a upustila na zem.

V Bábině zorném poli se objevila Stařenka Oggová.

„U psí nohy, tomu nepomůže ani vítr, co?“ řekla Stařenka. „Elfí smrad člověk ucítí na půl ki­lometru.“

Bábi se pracně zvedla na nohy. V kruhu nebylo nic jiného než tráva. Žádný sníh, žádní elfové.

Obrátila se k Diamandě. Totéž udělala Stařenka. Dívka byla v bezvě­domí.

„Střelili ji elfové,“ vysvětlovala Bábi.

„A do pihele!“

„Hrot má pořád ještě v ráně.“

Stařenka se poškrábala za uchem.

„No, ten bych asi dostala ven v tu ránu,“ řekla, jenže nevím nic o tom jedu… mohly bychom udělat škrtidlo nad postiženou částí.“

„Pch! V tom případě je nejlepší místo její krk.“ Bábi si sedla a opřela si bradu o kolena. Bolela ji záda.

V přední části mozku se jí prolínaly různé představy. Věděla, že existuje něco jako alternativní budoucnosti, koneckonců to vlastně bylo to, co slovo budoucnost znamená. Jenže nikdy neslyšela o alternativních minulostech. Pamatovala si, že právě prošla mezi kameny. Pamatovala si, že předtím le­žela v posteli ve svém domě, ale to bylo ono, byl to dům, a ne její venkov­ská chalupa, ale přitom zůstávala sama sebou, byly to její vzpomínky… měla neodbytný pocit, že spí právě teď, v tomto okamžiku…

Snažila se soustředit a zaostřit na Stařenku. Pohled na Gytu Oggovou jí dodal pocit klidu a jistoty.

Stařenka vytáhla z kapsáře kapesní nůž.

„Co to chceš, u všech rohatých, dělat, Gyto?“

„Chci ukončit jeho trápení, Esme.“

„Mně se nezdá, že by se nějak trápil.“

Stařence Oggové lišácky zablesklo v očích.

„No, to hned napravíme, Esme.“

„Přece bys ho nechtěla mučit teď, když leží bezmocný na zemi!“

„Do háje, přece nechceš, abych s tím čekala, až vstane?“

Gyto.

„No vždyť si vzpomeň! Unášeli děti! To já nesnáším! Pomyšlení, že by někdo unesl našeho malého Žuchlíka -“

„Tak pitomí nejsou ani elfové. V životě jsem neviděla tak ulepené děcko.“

Bábi opatrně nadzvedla Diamandě víčko.

„Je v hlubokém bezvědomí,“ zabručela. „Hraje si někde s andělíčky.“

Zvedla děvče v náručí. „Tak pojď. Já vezmu ji a ty si musíš nějak pora­dit tady s šotkem Zlatovláskem.“

„To od tebe byla fakticky odvaha, takhle ji nést přes rameno, ještě když po vás ty mrchy střílely,“ prohlásila s obdivem Stařenka.

„Možná, ale hlavně se tím zmenšila pravděpodobnost, že zasáhnou ,“ odpověděla jí Bábi.

Stařenku Oggovou její odpověď šokovala.

„Cože? Jenže to tě napadlo právě teď, že?“

„No, ji už předtím trefili. Kdyby byli zasáhli i mě, nedostaly bychom se ven ani jedna,“ odpověděla Bábi klidně.

„Ale to není… to je… dost kruté uvažování, Esme.“

„Možná že to je trochu kruté, ale rozhodně velmi logické. Já nikdy ne­tvrdila, že jsem zvlášť milá, spíš praktická. No, jen se na mě tak nedívej. Poslyš, tak jdeš, nebo tady budeš stát s otevřenou pusou celý den?“

Stařenka zavřela ústa, ale vzápětí je znovu otevřela a řekla:

„Co chceš dělat?“

1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   ...   22


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət