Ana səhifə

1. Úvod Kořeny zla


Yüklə 363.5 Kb.
səhifə1/5
tarix26.06.2016
ölçüsü363.5 Kb.
  1   2   3   4   5
Obsah

1. Úvod…………………………………………………………………………………. 3

2. Kořeny zla…………………………………………………………………………… 5

3. Profesionálním revolucionářem…………………………………………………... 7

4. Stalinův rok 1917…………………………………………………………………… 9

5. Stalin za občanské války………………………………………………………….. 14

6. Generálním tajemníkem…………………………………………………………… 17

7. Leninova agónie a dopis sjezdu………………………………………………….. 19

8. Boj o nástupnictví…………………………………………………………………. 22

8.1 Levá opozice………………………………………………… ……..............22

8.2 Nová opozice……………………………………………………………….. 24

8.3 Spojená opozice……………………………………………………………. 25

8.4 Pravá opozice………………………………………………………………. 28

8.5 Důvody Stalinova úspěchu v boji o samovládu…………………………. 31

9. Kolektivizace………………………………………………………………………... 32

10. Upevňování Stalinova kultu a příprava na Velkou čistku……………… ……... 35

10.1 Procesy přelomu dvacátých a třicátých let…………………………….. 35

10.2 Sjezd vítězů……………………………………………………………….. 37

11. Stalinský teror třicátých let………………………………………………………… 39

11.1 Zavraždění Kirova………………………………………………………… 39

11.2 Zostřování zákonodárství a další stigmata blížící se tragédie………...40

11.3 Velké moskevské procesy……………………………………………….. 43

11.3.1 Konec politických dvojčat……………………………………… 43

11.3.2 Likvidace paralelního ústředí………………………………….. 45

11.3.3 Bucharinův poslední boj……………………………………….. 46

11.4 Spiknutí v armádě………………………………………………………… 50

11.5 Polevování teroru a hledání obětních beránků………………………... 51

11.6 Stalinova odpovědnost za teror…………………………………………. 53


12. Dovršení Stalinova Kultu………………………………………………………….. 55

13. Právní a jiné důsledky kultu osobnosti……………………………………………56

13.1 Nepřítel lidu………………………………………………………………... 56

13.2 Nezákonné metody vyšetřování………………………………………… 57

13.3 Deformace soudnictví……………………………………………………. 58

13.4 Mimosoudní teror…………………….…………………………………… 59

13.5 Říše Gulag………………………………………………………………… 60

13.6 Ostatní důsledky………………………………………………………….. 60

14. Závěr………………………………………………………………………………… 62

15. Resumé……………………………………………………………………………… 63

16. Seznam použité literatury…………………………………………………………. 65


1. Úvod

Pakliže jsem se rozhodl napsat práci popisující, podle mého názoru, nejzvrácenější část dějin socialistického hnutí, bylo to především z toho důvodu, že mě již delší dobu svým způsobem fascinovala osobnost jednoho z největších diktátorů v dějinách lidstva. Člověka, který poslal na smrt více lidí než-li Hitler, a jenž tak či onak ovlivnil životy desítek milionů lidí. Člověka, který však nikdy nebyl tak jednomyslně zavržen jako jeho říšský současník, člověka, jehož kult dosahoval (a někde stále dosahuje) nadoblačných výšin. Zajímal mě způsob, jakým Stalin dokázal v boji se svou vrozenou méněcenností ovládnout a zcela od základů přetvořit stranu, která mu umožnila stát se tím, kým byl a účelově deformovat marxistické učení, o němž K. H. Borovský prohlásil: „….takové učení jest nanejvýš bláznovské a mohlo se jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího nebo horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“1 Podrobnému zkoumání jsem se pak snažil podrobit právní podmínky a prostředky, které nejen stalinistický režim umožnily, nýbrž se staly i jeho klíčovým nástrojem.

První revoluci v Rusku umožnilo vzbouřenecké hnutí, které v Rusku vzniklo koncem první světové války. Roku 1917 došlo k revolučním převratům a zmatkům, po nichž následovaly tři roky občanské války, spojené s těžkým obdobím válečného komunismu. Rozruch utichl přibližně koncem roku 1920. Bolševici porazili síly bílých a stanuli ve vyhladovělé a válkou zničené zemi, tváří v tvář nepoddajným lidovým masám, které tvořili z více než čtyř pětin rolníci. Po Leninově smrti roku 1924 vypukl ve straně nesmiřitelný boj o to, kdo bude novým „vožděm“. Stalin si v tomto boji počínal nesmírně takticky a své padesáté narozeniny koncem roku 1929 mohl již slavit jako opravdický hegemon nad veškerým děním v zemi. Zbytky stranické demokracie však ještě přetrvávaly a byly definitivně vykořeněny až po sjezdu VKS(b) v roce 1934. Tehdy se počala revoluce druhá. Poté, co po podvodném zvolení do čela strany definitivně ovládl stranickou oligarchii a dosáhl veřejného uznání jako Leninův nástupce, psychologická potřeba ho dohnala k tomu, aby dosavadní Leninův kult proměnil ve dvojjediný a přeformoval stranu ve společenství oddaných stoupenců Lenina a Stalina. Moc zákonodárná, výkonná i soudní bezvýhradně spočinuly v Stalinových rukou a ve spojení s mocným bezpečnostním aparátem vytvořily zbraň, které ani nejsilnější charakter neodolal. Z četných zkoumání vyplývá, že Stalin potřeboval svůj kult jako oporu pro svou psychiku i pro svou moc. Chtěl být zbožňován jako hrdina, což bylo Leninovi odporné. Stalin si jako berličku pro svou mučivou vnitřní nejistotu vytvořil jakýsi hrdinský scénář, ideální vizi toho, jak on sám si přál být v očích lidu viděn. Potřeboval, aby ho straničtí kolegové ujišťovali, že je tím ideálním Stalinem, za kterého se vydává, a také vytvořil stranu, která ztělesňovala tuto jeho potřebu. V rámci této koncepce byli skutečnými bolševiky jen ti, kdo ho považovali za totéž, zač se považoval on sám, a zachovávali mu náležitou věrnost. Ty, kteří tomuto kritériu nevyhověli, stihl obvykle krutý osud. Stalinova příslovečná pomstychtivost, stíhající jakékoliv zakolísání ve „víře“, byla hnacím motorem hrůzných soudních a mimosoudních zvěrstev třicátých i dalších let. Vrozený strach z těžko ovladatelných mas se promítl i do způsobu, s jakým se během kolektivizace vypořádal s rolnictvem i do hloubkové čistky v Rudé armádě. Překotný rozvoj represivního aparátu a masový teror, který tento aplikoval, a jehož smyslem bylo zastrašit lidi a odvrátit je od hromadného odporu a snad i povstání proti představitelům svojí nomenklatury, vedl k tomu, že ve společnosti došlo k nebývalému rozdmýchávání atmosféry špionománie, udavačství a celkového strachu. Ideová sféra života byla pak stalinismem spoutána do úlohy pouhého dalšího nástroje na pěstění Stalinova kultu.

Sovětský lid přežil nesčetné hrůzy, přesto vždy s neutuchající vírou očekával to lepší. Tento můj pokus zobrazit z právního hlediska „život a dílo“ J. V. Stalina by neměl být chápán jen jako návrat do minulosti. Zkoumané historické procesy nadále působí a budou působit na přítomnost i budoucnost. Soud lidí může být iluzorní, soud dějin je věčný.




2. Kořeny zla

Když byl Stalin po občanské válce Leninem jmenován lidovým komisařem pro věci národnostní, choval se kvůli tomu k národnostnímu úsilí neruských národů s tvrdostí renegáta. V letech 1920 - 21 ukončil krátké období nezávislosti Gruzie a států na Kavkaze a opět je anektoval do Ruska. V době, kdy Stalin přišel na svět, to byla ještě značně vzdálená a nepředstavitelná budoucnost. Druhdy bohatá Gruzie se evropskému Rusku příliš nepodobala a většina její populace žila na pokraji žalostné bídy. Tři čtvrtiny obyvatelstva byly negramotné, neexistoval zde žádný průmysl a loupežná přepadení byla na denním pořádku.

Jedním z rozhodujících klíčů k lepšímu poznání Stalinovi osobnosti jsou okolnosti jeho dětství a dospívání. Je zřejmé, že nebyl „zlosynem“ už od narození, jak by se mohlo zdát.

Stalin se narodil 21. prosince 1879 v městečku Gori, v rodině chudého obuvníka Vissariona Džugašviliho, nevzdělaného a hrubého člověka. Otec byl násilník, hodně pil, bil svou ženu a dítě a jen stěží byl schopen vydělávat na živobytí. Stalinův spolužák ze školy v Gori o tom napsal ve svých pamětech:

„Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně tvrdého a bezcitného člověka, jakým byl jeho otec. Protože všichni lidé, kteří měli moc nad jinými, mu připadali stejní jako jeho otec, velice záhy si vypěstoval pomstychtivosti vůči těm, kteří stáli nad ním. Od samého dětství se realizace myšlenek na odplatu stala cílem, jemuž podřídil všechno.“ 2

Co nenalézal u otce, to mu dávala matka, Jekatěrina, která ho zahrnovala láskou a pomáhala mu. Tato zbožná žena se silnou vůlí se dokázala vzepřít muži a starat se o sebe i o Josifa. Matčino úsilí, aby se její veškerá ctižádost a všechny naděje odrazily v synově úspěchu, výrazně ovlivnilo jeho osobnost. Ztotožnil se s jejím přesvědčením, že dokáže být výjimečnou osobností a dosáhne něčeho velikého. Ze svého vztahu s otcem si Stalin vypěstoval tvrdost a nenávist vůči autoritám. Tato kombinace se měla ukázat jako mocné dědictví. Po absolvování čtyřleté teologické školy v rodném městečku přijali roku 1894 mladého Džugašviliho do tifliského teologického semináře. V semináři panoval tvrdý režim a takřka vojenská disciplína. Proto není divu, že v podobných seminářích celého Ruska vyrůstali kromě věrných sluhů carského režimu a církve i revolucionáři. Seminář měl na Stalina i jiný vliv – rozvinul jeho už dříve nabyté vlastnosti jako prohnanost, úskočnost, nesnášenlivost a surovost. Pověstný církevní dogmatismus a katechistický styl se později výrazně projevily na jeho nezaměnitelném politickém „rukopisu“.

Už jako žák církevní školy v Gori Stalin hodně četl. Zvláště na něj zapůsobil román gruzínského spisovatele A. Kazbegiho Otcovrah – o boji kavkazských rolníků za nezávislost a svobodu. Jeden z hrdinů románu, nebojácný zbojník Koba, se stal pro mladého Stalina vzorem, jeho jméno začal používat jako svoji přezdívku. Už jako seminarista přečetl mnoho knih ruské umělecké klasiky a též si oblíbil ilegální literaturu. V tomto období se seznámil s díly Marxe, Engelse i Plechanova – prvního ruského marxisty. Stalin byl stále ještě v semináři, když se stal členem ilegální sociálně-demokratické organizace Mesame-Dasi. V jejích řadách vystupoval jako agitátor mezi dělnictvem, jakýsi misionář marxismu, a zabýval se všemožnou praktickou činností. Tyto okolnosti měli vliv na to, že ho vedení školy v pátém ročníku zhodnotilo jako zatvrzelého rušitele pořádku a byl ze semináře vyloučen. Jak napsal jeho spolužák Iremašvili, odnesl si s sebou „divokou a hořkou nenávist k vedení školy, k buržoazii a ke všemu, co v celé zemi představovalo carský režim“. 3


3. Profesionálním revolucionářem

Po rozdělení ruské sociální demokracie na bolševiky a menševiky se Stalin rozhodně postavil na stranu bolševiků, přičemž v Gruzii převládal spíše vliv menševiků.

Po opuštění svého jediného skutečného zaměstnání v tifliské geofyzikální observatoři Stalin roku 1901 odešel do ilegality. Zúčastňoval se organizování stávek, demonstrací, ale počínal aspirovat i na úlohu teoretika, alespoň v Zakavkazsku. Tehdy je poprvé poslán do vyhnanství. Utekl právě včas, aby mohl během revolučních let 1905 - 07 prokázat svoje praktické schopnosti. Uskutečňoval tzv. exy – ozbrojené loupeže bank a poštovních vozů, které bolševici povolovali jako prostředek na doplnění stranické pokladnice. Tyto akce způsobily, že jeho pobyt v Tiflisu se stal nežádoucím a odešel pracovat do Baku, kde si jeho zbojnických aktivit poprvé všiml sám Lenin. Jejich první setkání proběhlo na Tammerforské konferenci bolševiků roku 1905 a dále se potkávali na stranických sjezdech v Stockholmu a Londýně. Na Stalina Lenin hluboce zapůsobil. Na Pražské všeruské konferenci bolševické strany v roce 1912 Stalina v nepřítomnosti kooptovali za člena ústředního výboru a začlenili jej i do ruského byra SDSR.

S Leninem se blíže seznámili až koncem roku 1912, kdy Koba, který se aktivně zúčastňoval na organizování a redigování prvních legálních bolševických novin Pravda, odcestoval za Leninem do Krakova na zasedání ÚV. Tady v Polsku napsal Stalin svoji první významnější práci „Marxismus a národnostní otázka“, kterou Lenin hodnotil vesměs kladně. Gorkému mimo jiné v jednom dopise napsal:Je tu jeden skvělý Gruzínec, sedl si a píše do časopisu Prosveščenije velký článek, pro který shromáždil veškerý rakouský a jiný materiál.“ 4

Ze Stalinova soukromého života v tomto období je třeba vzpomenout smrt jeho první manželky Jekatěriny Svanidzeové po několika letech manželství. Stalin měl svoji mladou ženu velmi rád a její smrt rozhodně nepřispěla ke změkčení jeho nemilosrdné povahy.

V prvních měsících roku 1913 je Stalin opět zatčen a odsouzen na čtyři roky vyhnanství v jedné z nejnehostinějších částí Sibiře – Turuchanském kraji. Není divu, že monotónnost, osamělost a tvrdé životní podmínky za polárním kruhem zlomily mnoho vyhnanců tělesně i duševně. Stalin byl však natolik tvrdý, že přežil. Stalin se společného života s ostatními vyhnanci zúčastňoval jen sporadicky a ke svým společníkům byl často nevraživý, jak napsal Sverdlov: Ukázal se být v osobních vztazích nesnesitelný. Museli jsme se přestat vídat a mluvit spolu.“ 5 Stalin raději trávil čas rybolovem, kladením pastí, četbou a kouřením pověstné dýmky. Zatímco jiní živě diskutovali o stranických záležitostech a různých filozofických tématech, Stalin v této fázi na veškeré tvůrčí úsilí víceméně rezignoval a většinu času stráveného na Sibiři promarnil nečinností a depresí. Celý jeho život před Říjnem se v podstatě vměstnal mezi sedm zatknutí a pět útěků z vyhnanství a věznic. Na toto období později velmi nerad vzpomínal.




4. Stalinův rok 1917

Začátkem roku 1917 je Stalin v Krasnojarsku. Spolu se skupinou vyhnanců ho povolali do armády, ale při lékařské prohlídce nevyhověl. Uznali ho neschopným pro slabost levé ruky. Zbytek vyhnanství měl povoleno strávit v Krasnojarsku, kde trávil čas debatami s jiným vyhnancem – L. B. Kameněvem. Tam je zastihla i zpráva o Únorové revoluci. Tato buržoazně-demokratická revoluce byla pro většinu obyvatel Ruska i pro politiky nečekanou událostí, přestože ji mnozí očekávali. Otevřeli se brány věznic, zrušili se carské nucené práce i vyhnanství. Už začátkem března 1917 vyšli bolševici z ilegality a podnikli rozhodné kroky k vydávání Pravdy a utvoření stranického vedení. Všichni členové politického byra, které vzniklo na Pražské konferenci, byly tou dobou ve vyhnanství nebo v emigraci. Samozřejmě, že po návratu vyhnanců ze Sibiře se začalo uvažovat o jejich zařazení do systému stranických center. Stalin se spolu s Kameněvem a Muranovem vrátil 12. března 1917 do Petrohradu a hned následujícího dne byli jakožto zkušení bolševici přijati do předsednictva ústředního výboru. Ve stejný den bylo schváleno i nové složení redakce Pravdy. Mezi jinými jmény byla uvedena i jména Kameněv, Muranov, Stalin. Stalin brzy, i přes protesty petrohradských bolševiků, převzal vše do vlastních rukou. Dokud se neobjevil Lenin, stál Stalin na čele nejen redakce Pravdy, ale prakticky načas i celé strany, přičemž hlavním ideologem byl bezesporu Kameněv.

To se po Leninově příjezdu změnilo. Kompromisnické, obranářské tóny, které se zjevně po dobu Stalinova řízení v novinách objevovaly, rázem utichly. Stalin v Pravdě přirozeně pracoval dál, ale vrátil se také k psaní krátkých glos, replik a informací o běžných otázkách.

Během následující VII. Všeruské konference Lenin ve svých známých „Dubnových tezích“ definoval to, co mělo v příštích měsících otřást světem – přechod od revoluce buržoázně-demokratické k revoluci socialistické. Vášnivou polemiku vyvolala otázka vztahu k Prozatímní vládě. Zatímco Lenin ji považoval za element bránící vítězství bolševického křídla, Kameněv, Rykov, Zinověv a další jej za tento odvážný postoj kritizovali a navrhovali pracovat v bloku s Prozatímní vládou. Jejich nesouhlas bude o dvacet let později Stalin hodnotit jako „zrádcovský“, „nepřátelský“, „kontrarevoluční“. Sám Stalin po určitém vyčkávání plně podpořil Leninovo stanovisko.

Jaro a léto 1917 přešly v nekonečných schůzích, které se konaly po celém Rusku. Všechny strany, a především strana bolševiků, bojovaly o vliv na masy. Pro bolševiky bylo důležité nejen, aby vydali politická hesla blízké náladám lidu, ale aby dostali šikovné agitátory, řečníky a propagandisty do podniků a vojenských oddílů. Stalin se pro tuto práci tribuna hodil jen velmi málo. Od března do října 1917 se na veřejných setkáních ujal slova všehovšudy třikrát, což bylo ve srovnání s brilantními cicerony formátu Trockého, Lenina a jiných zoufale málo.

Přestože neměl řečnický talent, není pochyb o tom, že jeho talent organizační byl nevšední. Vyhovovala mu práce ve „štábu“ – v byru, výboru či sovětu. Obrovské množství směrnic, příkazů, organizačních opatření z revolučního období je podepsáno prostě - J. St. V tomto období byl tedy spíše jakýmsi vykonavatelem, pro což měl přirozené vlohy.

Stalin se účastnil důležitých zasedání strany 10. a 16. října, na kterých se na základě Leninových vystoupení přijalo rozhodnutí o ozbrojeném povstání. Proti tomuto rozhodnutí hlasovali jen tradičně opatrná politická dvojčata Kameněv a Zinověv. Stalin pokračoval v psaní bezbarvých článků komentujících stranická usnesení, mezi nimiž trochu vynikl snad jen ten s názvem “Co potřebujeme“, kde se stále ještě zastával scestné myšlenky svolat ústavodárné shromáždění.

Na Leninův nátlak nabíraly události čím dál tím rychlejší revoluční spád. Jejich vyvrcholení vešlo do dějin jako Velká Říjnová Socialistická Revoluce.

Je obecně známo, že povstání bezprostředně řídil Trockij, jakožto tajemník Vojenského revolučního výboru Petrohradského sovětu. Rudé gardy během noci z 24. na 25. října obsadily všechny vládní budovy a obklíčily Zimní palác, kam se uchýlila Prozatímní vláda. Toto poslední útočiště vlády v době útoku prakticky neměl kdo bránit. Petrohradské kozácké pluky odmítly na její podporu zasáhnout. Celá akce tedy proběhla nad očekávání hladce a poměrně nenásilně. Jako značně zkreslené se potom jeví filmové podobenství talentovaného ruského režiséra S. Ejzenštejna o hrdinném útoku rudých gard na Zimní palác.

Co dělal Stalin 24. až 26. října 1917, tedy v rozhodujících dnech a hodinách ozbrojeného povstání v Petrohradě? Celá verze o jeho „akční“ účasti na organizování ozbrojeného povstání drží na tenkém vlásku, totiž na faktu, že byl spolu se Sverdlovem, Dzeržinským, Bubnovem a Urickým zvolen členem „vojenského revolučního centra“, které mělo usměrňovat práci Vojenského revolučního výboru. Sled událostí byl však tak rychlý, že k žádné kooperaci mezi těmito dvěma orgány fakticky nedošlo. Z protokolů ústředního výboru vyplývá, že ráno 24. října se ve Smolném uskutečnilo nové zasedání ÚV, na kterém byly členům rozděleny konkrétní úkoly v nadcházejícím povstání. Na tomto zasedání Stalin nebyl a nebyla mu tedy určena ani žádná konkrétní úloha. Rozhodující okamžiky tak strávil v redakci novin Rabočij put a mezi delegáty bolševické frakce II. sjezdu sovětů. Nasnadě je příkrý rozpor při srovnání těchto objektivních faktů se Stalinovou pozdější oficiálně proklamovanou teorií o dvou vůdcích revoluce. Ve svém „Stručném životopise“, který v době vrcholícího kultu osobnosti vycházel v milionových nákladech, viděl Stalin svoji roli takto: „Lenin a Stalin jsou inspirátor a organizátory vítězství VŘSR.“ 6 Podle tohoto životopisu spočívala Stalinova úloha, jakožto Leninova nejbližšího spolubojovníka, především ve vedení veškerých příprav povstání, plánování jednotlivých operačních úkolů a přijímání různých delegací. Kromě jmen Stalin a Lenin nejsou (a ani nemohou být) zmiňovány téměř žádné další významné konkrétní osoby a události. V podobném duchu se pak neslo i nesčetné množství děl stalinistické propagandy. Stalinova účast na převzetí moci byla tedy objektivně vzato více než symbolická.

25. října se za předsednictví Trockého začalo mimořádné zasedání Petrohradského sovětu, kde Trockij vyhlásil konec války a rozpuštění předparlamentu. Téhož dne zasedal II. Všeruský sjezd dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Již tak zřetelné převaze bolševiků ještě více nahrával rozkol eserů a odchod paleosionistů a některých menševiků ze sjezdu. Výsledkem ozbrojeného povstání bylo kýžené získání moci do rukou sovětů. Namísto svržené Prozatímní vlády vznikla nová dělnicko-rolnická vláda – Rada lidových komisařů Ruské republiky s Leninem v čele (lidové komisariáty byly přejmenovány zpět na ministerstva až v roce 1946). Mezi čtrnácti lidovými komisaři byli samí bolševici, samotný Stalin zastával pozici komisaře pro věci národnostní. Vzhledem k tomu, že jedním z ústředních hesel revoluce bylo heslo osvobození a zrovnoprávnění všech národů a národností bývalého carského Ruska, měl tento post mezi ostatními zvláštní význam. Stalin nejenže byl jedním z nejzkušenějších představitelů strany, ale byl i Gruzínec, tedy neruského původu. Byl rovněž pokládán za dostatečně kvalifikovaného v národnostních otázkách, když si ostruhy vydobyl svou předchozí publikační činností na toto téma. Spolu s Leninem podepsali 2. listopadu Deklaraci práv národů Ruska. Tato obsahovala základní principy sovětské národnostní politiky. Její pozdější třídní chápání krutě zmrzačilo naděje sovětských národů na sebeurčení. Nelze opomenout, že na tomto sjezdu byly krom jiného přijaty i notoricky známé populistické dekrety o míru a o půdě, jejichž hlavním cílem bylo získání podpory vesnického obyvatelstva.

V listopadu 1917 se konaly již dříve plánované volby do Ústavodárného shromáždění, v nichž bolševici podle předpokladů utrpěli porážku. Když se shromáždění 5. ledna 1918 poprvé sešlo, nebylo ochotno schválit ty dekrety, které přijal II. sjezd sovětů bezprostředně po Říjnové revoluci. Shromáždění namísto toho přijalo návrh pravého křídla eserů, aby se jejich, nikoli bolševický program dostal na pořad dne. Bolševici neváhali a jakékoli další zasedání Ústavodárného shromáždění bylo za pomoci rudých gard rozpuštěno výnosem ÚVV sovětů, kde měli bolševici většinu. Lenin byl v této otázce rezolutní: „Jakýkoli přímý či nepřímý pokus zvažovat otázku Ústavodárného shromáždění z formálního právního hlediska, v rámci běžné buržoazní demokracie, jež ignoruje třídní boj a občanskou válku, je zradou věci proletariátu a přijetím buržoazního stanoviska.“ 7

Tento akt byl de facto završením Říjnové revoluce a znamenal definitivní počátek neblahé éry bolševismu.

Leninova hlavní starost však zůstávala stejná jako před revolucí: před tím muselo být vše podřízeno záměru převzít moc, nyní bylo nutné ji za každou cenu udržet. Přesně v duchu Leninovy poznámky „Kdo z koho.“ 8 Za tímto účelem byla již v prosinci 1917 zřízena Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a špionáží a sabotáži, známá jako Čeka. V čele této nechvalně proslulé instituce stanul Polák Felix Dzeržinský, zvaný také „Železný Felix“. Čeka, první politická policie Sovětského svazu, byla pro nový režim nepostradatelná. Cena, jíž bylo třeba zaplatit za „postrčení dějin“, byla krutá. Odhaduje se, že během pěti let před Leninovou smrtí, na začátku roku 1924, Čeka vynesla a provedla přinejmenším 200 000 rozsudků smrti. Pro srovnání, za poslední půlstoletí carského režimu do roku 1917 bylo provedeno kolem 14 000 poprav.

Nejaktuálnější hrozba během zimy 1917 - 18 však nepřišla od vnitřního nepřítele, ale zvnějšku. Všechny Leninovy propočty kalkulovaly s domněnkou, že revoluce v Rusku zažehne světovou, nebo přinejmenším evropskou revoluci. Věřil, že bez ní ruská revoluce nemůže přežít. Jak byla tato teorie mylná se ukázalo při vyčkávací taktice sovětů, konkrétně Trockého, při mírových jednáních s Německem v Brestu-litevském. Heslo „ani válka, ani mír“ nepadlo na úrodnou půdu a německé síly podnikly nový hluboký průnik do ruského vnitrozemí. Další váhání už by pro sovětskou moc bylo smrtonosné, a tak byla dne 3. března 1918 za cenu ohromných územních a materiálních ztrát podepsána Brest-litevská mírová smlouva. Tato neblahá zkušenost se hluboko zaryla do Stalinovi vynikající paměti a měla vliv na jeho uplatňování teorie revoluce v jedné zemi.

5. Stalin za občanské války

Oddech byl krátký. Během března a dubna 1918 se rozpoutala zahraniční vojenská intervence, která oživila naděje buržoazie a statkářů na odvetu. Po celé zemi vzplály vzpoury, kontrarevoluční akce bělogvardějských důstojníků, kozáků a nacionalistů. Země zničená čtyřletou válkou se zmítala v plamenech nového občanského konfliktu. Nová republika neměla hranice, byly v ní jen fronty. Všeruský ústřední výkonný výbor vyhlásil Sovětskou republiku za vojenský tábor a vytvořil Revoluční radu republiky v čele s Trockým. Na bílý teror se odpovídalo terorem rudým.

V občanské válce se Stalin dostává více do popředí. Plní složitější a zodpovědnější příkazy ústředního výboru. Jeho první mise vedla do klíčového Caricynu (později Stalingradu, dnes Volgogradu). Měl zajistit, aby dodávky potravin pro dvě hlavní centra nebyly přerušeny. Čekal ho tam nepořádek, chaos a především mocné sevření kozáckými oddíly. Stalin využil svoji plnou moc a ujal se vlády v Caricynském okrese. Základním prostředkem prosazování jeho cílů se stal systematický teror. Stalin už tehdy uvěřil ve všemocnost násilí, které je podle něho vůči nepřátelům vždy opodstatněné. Leninovi o tom napsal: „Bude uděláno vše, aby se zde předešlo možným překvapením. Ostatní byli ujištěni, že se naše ruka nezachvěje. Každého, kdo si to zaslouží, proháním a řvu na něj. Nebudeme šetřit nikoho - ani sami sebe, ani jiné. Ale potraviny Vám pošleme.“ 9

Situace v okolí Caricynu se podstatně zlepšila, když se k němu od Donbasu probojovaly jednotky bývalé páté armády pod vedením pozdějšího Stalinova vazala K.J. Vorošilova. Není pochyb, že Stalin se zhostil plnění svého úkolu velmi energicky. Nejenže se nezastavil před střílením skutečných nepřátel, ale likvidoval i všechny ty, které podezříval ze spojení s bolševickými odpůrci. Velkou nedůvěru choval především k vojenským odborníkům z řad bývalé carské armády. Dostal se kvůli tomu do nepříjemného sporu s Leninem a Trockým, kteří zastávali názor, že novou armádu je třeba budovat jako pravidelnou s vojenskými odborníky. V této souvislosti neblaze proslul případ, kdy Stalin nechal uvěznit celý štáb vojenského okruhu v plovoucím vězení na Volze a toto se za podezřelých okolností potopilo.



Postupně si přisvojil i všechny hlavní vojenské funkce na severním Kavkazu, kde tamní jednotky střídavě bojovali proti bílým i rudým, případně proti sobě navzájem.

Stalin se postupně obklopoval lidmi, na něž se později mohl spolehnout. Jména jako Vorošilov, Buďonyj, Timošenko či Ordžonikidze se později zařadila do role poslušných pěstitelů Stalinova kultu.

Po Caricynu se Stalin už cítil o mnoho jistější mezi členy ústředního výboru a v radě lidových komisařů. Přestože neprokázal nějaký nadprůměrný operačně-vojenský intelekt, byl nadále vysílán na různé úseky fronty, kde jakožto styčný důstojník ústředního výboru plnil Leninovy pokyny. Ty obvykle nespočívaly v řešení konkrétních bojových situací, jednalo se spíše o práci politickou - získávání podrobnějších informací z daného místa, různé kontrolní inspekce a zejména potírání kontrarevoluce v řadách ozbrojených sil. Stalin si v tomto směru počínal nesmírně houževnatě a nemilosrdně. Diktoval směrnice a vydával příkazy hlasem, který nestrpěl námitky. Nezatěžoval se návštěvou zákopů, polních nemocnic a pozorovacích stanovišť. Obvykle seděl ve „štábu“, v jednom kuse psal telegramy, volal si k sobě velitele, lidové komisaře, jimž často vyhrožoval polním soudem, podepisoval rozkazy k zastřelení tisíců skutečných i domnělých sabotérů. Metody jeho práce byly tedy veskrze byrokraticky-direktivní. Věřil, že jedině neustálým „prosíváním“ kádrů je možné dosáhnout patřičných výsledků. Ve 30. letech byly tyto Stalinovy mise popisovány v tom duchu, že tam, kam byl nasazen soudruh Stalin, se situace okamžitě zlepšila. Tato apologetika však byla často v příkrém rozporu se skutečností. Zejména jeho významný podíl na neúspěchu polského tažení z jara 1920 měl za následek odvolání zpět do Moskvy, kde byl na vlastní žádost uvolněn z plnění vojenských úkolů.

Stalinův příspěvek k vítězství bolševiků v občanské válce tak rozhodně nelze hodnotit jako významnější ve srovnání s ostatními vedoucími činiteli. Byl na jednu stranu schopným mužem, na kterého se dalo spolehnout, ale zároveň hrubý člověk pramalých morálních zásad, se kterým se obtížně spolupracovalo. Z vojenského hlediska byly pak jeho zásluhy dokonce méně než skromné. A především – byly to zásluhy zplnomocněnce, vykonavatele, člověka pověřovaného úkoly. Žádným rozhodujícím dílem, jak se začalo psát později, Stalin nepřispěl. Současně ovšem nelze ignorovat fakt, že od počátku války jeho reálná moc lineárně stoupala a zejména ke konci již byla jeho pozice velmi silná.

Kapitola o Stalinově účasti v občanské válce by byla neúplná bez zmínky o prvních záblescích otevřeného nepřátelství mezi Stalinem a Trockým. Stalinovi se zajídal fakt, že z titulu své funkce operačně podléhal právě Trockému, jakožto lidovému komisaři války a tuto situaci řešil prostě tak, že jej ignoroval a veškerou komunikaci směřoval přímo k Leninovi. Lenin na Trockého i Stalina naléhal, aby zapomněli na vzájemné třenice a navzájem spolupracovali. Stalin se zdánlivě snažil a v řadě projevů vysoce hodnotil Trockého schopnosti. Trockij však nedokázal skrýt pocit nadřazenosti a pohrdavý postoj ke Stalinovi. Ve svém životopise o tom napsal: „Až mnohem později jsem si uvědomil, že se Stalin snažil navázat určitý druh důvěrnějších vztahů. Ale mne odpuzovaly právě ty vlastnosti, které ho činily silným… Omezenost jeho zájmů, jeho duchovní hrubost a zvláštní cynismus balíka, který se díky marxismu osvobodil od předsudků, ale který je nedokázal nahradit filozofickým názorem, jenž by důkladně promyslel a duchovně absorboval.“ 10

Trockij nejedenou požadoval Stalinovo odvolání z fronty, ale Lenin Stalina právě v těchto momentech podržel, ba co víc podporoval jej více než Trockého. Pro Stalina nebyl střet s Trockým jen otázkou politiky či taktiky. Stalin vždycky uznával Leninovo vedení o to snáze, že Lenin byl o devět let starší. Ale Trockij byl jeho vrstevník, narodil se ve stejném roce. Ke svému intelektuálnímu talentu a pověsti výborného řečníka nyní přidal i renomé vůdce Rudé armády a později strůjce vítězství v občanské válce. Pro muže ambiciózního a zároveň sužovaného méněcenností, jako byl Stalin, byla převaha Trockého nesnesitelná. Čas nemilosrdné odplaty měl však teprve přijít.



6. Generálním tajemníkem

Po hektickém období Říjnové revoluce a následného válečného komunismu byla patrná naléhavá nutnost konsolidace vedoucích stranických kádrů a to zejména na úrovni technicko-administrativního řízení. Pominula doba plamenných projevů tribunů revoluce a nadešel čas každodenního budování a upevňování struktury stranického aparátu. Hned po revoluci byly sekretářské a technické funkce na ÚV rozděleny mezi několik soudruhů v čele s Jakovem Sverdlovem. Po jeho smrti všichni pocítili, jak velká je to ztráta. Běžná agenda zavalila práci ústředního výboru a v práci sekretariátu docházelo k řadě omylů a přehmatů. Řešení tohoto problému měl přinést XI. sjezd strany, konaný v březnu a dubnu 1922.

Po kritické zprávě V. M. Molotova o organizační činnosti ÚV bylo na Leninův návrh rozhodnuto o okamžitém zřízení nové funkce generálního tajemníka ústředního výboru. Za vydatné podpory Kameněva, sledujícího své osobní ambice, byl do této funkce zvolen Stalin. Jeho jmenování jen stvrdilo postavení, které Stalin již de facto zastával. Stalinovi záliby administrovat si všimli mnozí soudruzi a tak nikoho příliš nevzrušovalo, že byl do této na první pohled méně významné funkce zvolen právě rázný Gruzínec. Mnohým se jevila práce v sekretariátě jako příliš nudná, nehodná jejich politického génia. Současně se jim ale zamlouvalo odsunutí potencionálního konkurenta na tuto zdánlivě bezvýznamnou pozici. Chyba lávky. Již dříve Stalin, jako první z Leninova okruhu, pochopil a vycítil netušené možnosti aparátu, jeho sílu, zatímco většina těch co patřili do Leninovi družiny zřejmě podceňovala úlohu neosobních mocenských struktur. Pozoruhodné je, že přesto, že ve funkci generálního tajemníka strany až do roku 1941 nepřijal žádnou další funkci, vybudoval si postavení, v němž mohl libovolně užívat veškerou moc. Je téměř jisté, že až do Leninovi smrti ani on sám netušil, jak vysoko může svůj nový post povznést. Proč Lenin a ostatní členové politbyra dovolili, aby se v rukou jednoho člověka soustředila taková reálná moc? Nikdo si tehdy neuvědomoval, jak vysoké jsou Stalinovy ambice, ani nepřemýšlel o takovéto kumulaci funkcí - Stalin byl současně generálním tajemníkem, členem politbyra a členem organizačního byra, nehledě na funkci komisaře pro věci národnostní. Jediným člověkem, který si snad mohl hrozící nebezpečí předem uvědomit byl churavějící Lenin. Jeho bystrý politický cit byl však otupen potřebou najít někoho, kdo by se zhostil úkolů, které potřebovaly okamžitou pozornost. O faktu, že měl k osobě generálního tajemníka i řadu výhrad nejlépe vypovídají jeho slova pronesená v souvislosti se Stalinovým jmenováním: „Ten kuchař nám neuvaří nic jiného než peprná jídla.“ 11 Ale žádné jiné jméno nenavrhl. Leninova starost o organizační a politické řešení mnohých otázek se projevila v několika desítkách písemných vzkazů, návrhů, dokumentů a listů zaslaných generálnímu tajemníkovi v průběhu roku 1922 až do března roku 1923, kdy mu další mrtvice definitivně znemožnila ovlivňovat politické dění. Zdaleka ne náhodou Lenin už po devíti měsících od zvolení Stalina do funkce generálního tajemníka dochází k závěru, že to nebyla šťastná volba, a že je Stalina třeba přeřadit na jiné místo. Na uskutečnění tohoto záměru již nebyl Leninovi osudem dopřán dostatečný čas.

7. Leninova agónie a Dopis sjezdu

V době Stalinova zvolení generálním tajemníkem Lenin zcela jistě nepociťoval, že by jeho vlastní pozice mohla být ohrožena, dokud nebyl v květnu 1922 zasažen svou první mozkovou mrtvicí. Lenin si málokdy stěžoval na zdraví. Překypoval energií a snesl enormní fyzické i duševní zatížení, což se projevovalo v jeho až nelidsky plodné publikační činnosti. Leninův organismus však nebyl z poklidného života v emigraci na takové tempo zvyklý a neblahé důsledky se dostavily záhy. Po prvním mrtvičném záchvatu následovala takřka dvouletá agónie duchovního otce Říjnové revoluce, jen místy přerušovaná přechodnými obdobími částečného zlepšení zdravotního stavu. Jak se jeho choroba zhoršovala, byl čím dál tím více izolován od každodenního dění ve vedení strany, což ho činilo značně rozmrzelým. Do role Leninova ochránce v nemoci se v očích strany stylizoval Stalin. Tento úkol se pro něj stal životně důležitým ve chvíli, kdy chorý Lenin začal hlasitěji projevovat nesouhlas s jeho politikou ve funkci generálního tajemníka. Změnu Leninova názoru neuspíšila rostoucí moc ve Stalinových rukou, ale Stalinovo řešení problému, který k němu v roce 1914 přitáhl Leninovu pozornost – národnostní otázky. V září 1922, když se Lenin částečně zotavil z prvního těžkého záchvatu, vystoupil Stalin s myšlenkou „autonomizace“ neboli sjednocení okolních, zejména kavkazských národních republik tak, že se stanou autonomní součástí sovětského Ruska. Je evidentní, že autonomie těchto republik by v tomto modelu byla přinejmenším diskutabilní. Lenina velmi popuzovala skutečnost, že Gruzínec Stalin se v podstatě zřekl svého původu a namísto toho se teď choval jako pravý velkoruský šovinista.

Namísto Stalinova konceptu, který kritizoval pro jeho přecentralizovanost, inicioval Lenin vznik nového státu, Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), v němž byla Ruská republika na stejné úrovni s ostatními. Stalin se přes počáteční vyjádření své nevole tomuto kroku nakonec podvolil. Neméně Lenina znervózňoval fakt, že se v praxi čím dál více začala uplatňovat rovnice aparát = strana, což potažmo znamenalo, že místo zájmů společnosti byly preferovány zájmy aparátu. Stalin, který navštěvoval nemocného Lenina více než kdo jiný, měl eminentní zájem na tom, aby se k Leninovi nedostávali žádné znepokojivé informace o jeho činnosti. Tuto dojemnou aktivitu maskoval starostlivostí o Leninovo špatné zdraví. Lenin však nebyl hloupý a i přese všechnu snahu generálního tajemníka k němu pronikaly informace o Stalinově hrubém počínání. Koncem roku 1922 stihl Lenina další záchvat mrtvice, který jeho organismus paralyzoval natolik, že již nikdy nebyl s to vrátit se zpět na „scénu“. Jeho pronikavému intelektu bylo jasné, že jeho dny na pozemském světě budou již brzy sečteny a jal se tedy vykonat poslední pořízení ve prospěch svého jediného milovaného dítěte – sovětského státu a jeho vládnoucí strany. Celý odkaz formuloval jako dopis blíže nespecifikovanému budoucímu stranickému sjezdu a přes obstrukce ze strany politbyra, zejména Stalina, jej tajně nadiktoval v období od 23. prosince 1922 do 4. ledna 1923. Obsah tohoto dokumentu, který vešel ve známost jako Leninova závěť, určovala především Leninova nevole k rostoucí moci byrokratického aparátu a obava z přílišné centralizace moci. Navrhoval radikální zvýšení počtu členů ústředního výboru a ústřední kontrolní komise, aby se otupily autoritářské sklony některých členů vedení, zejména Stalina a Trockého. V další části dopisu věnoval pár řádek charakteristice každého jednotlivého vedoucího představitele strany a uděloval doporučení směrem k jejich další činnosti. Otázku svého nástupce ponechal však ke smůle sovětského lidu otevřenou.

Pojďme nyní porovnat Leninovo hodnocení dvou největších rivalů - Stalina a Trockého. „Když se stal soudruh Stalin generálním tajemníkem, soustředil do svých rukou bezmeznou moc a já si nejsem jist, že bude vždy tuto moc využívat s odpovídající obezřetností. Soudruh Trockij naproti tomu vyniká nejenom výjimečnými schopnostmi, je to asi nejschopnější člověk v současném ústředním výboru, ale i nadměrnou sebejistotou a nadměrným pohroužením se do administrativy.“ 12 Ke Stalinovu hodnocení připojil o několik dní později ještě důležitý dovětek: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se dá jakžtakž strpět ve styku mezi námi, komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby promysleli způsob, jak přemístit Stalina z této funkce a jmenovali do této funkce člověka, který by byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový, atd. Tato okolnost se může zdát nepodstatnou maličkostí, ale z hlediska toho, co jsem uvedl výše o vztazích mezi Stalinem a Trockým, to maličkost není, anebo je to taková maličkost, jejíž důležitost se může ukázat jako rozhodující. 4. ledna 1923.“ 13

Fakt, že Lenin neurčil žádného konkrétního nástupce byl nepříjemnou připomínkou toho, že ještě nebyly vytvořeny dostatečné politicko-právní i mravní záruky nutné k udržení mocenské plurality mezi více subjekty. Právě tento nedostatek spolu s tradiční samoděržavnou tradicí umožnil těžké deformace stranického systému v blízké budoucnosti. Pomineme-li veskrze negativní hodnocení Stalina, musíme vidět, že i posudek na Trockého byl přinejmenším kontrastní – vedle vyzdvihnutí jeho nesporných předností tepá Lenin jeho příslovečnou slávybažnost a pocit nadřazenosti.

Dopis měl zůstat v absolutní tajnosti u Leninovy manželky N. Krupské a posléze měl být předán stranickému sjezdu. Závěť se však utajit nepodařilo. Existují věrohodná svědectví, že jedna z Leninových sekretářek, ačkoli neprozradila nic konkrétního, zpravila v prosinci 1922 Stalina a několik dalších o tom, že Lenin sepsal hodnocení šesti z nich. Nicméně na sjezdu v roce 1923 nepadla o dopisu ani zmínka. Stalinem jistě hluboce otřáslo zjištění, že člověk, kterého obdivoval více, než kohokoli jiného, se nakonec stal jeho nepřítelem. Po celý zbytek života strážil Leninův dopis a zveřejnil jej až Nikita Chruščov na památném XX. sjezdu v roce 1956.

Když Lenin 21. ledna 1924 vydechl naposledy, Stalinovi se bezpochyby velmi ulevilo. Byl si vědom, že výsledek jeho boje nyní už bude záležet hlavně na něm samém.

8. Boj o nástupnictví

V době Leninovy dlouhodobé nepřítomnosti na vrcholné scéně stranickou politiku a každodenní záležitosti řídil triumvirát ve složení Zinověv, Kameněv, Stalin. Nespojovalo je žádné zvláštní citové pouto, nýbrž nedůvěra k Trockému, který byl teď samostatnou politickou jednotkou, přesvědčenou o své nadřazenosti. Politická dvojčata Kameněv se Zinověvem naproti tomu zjevně podcenila Stalinovi schopnosti, když jej neustále postrkovala na mocenském žebříčku a zaslepena vlastní mocichtivostí se bláhově domnívala, že ze strany generálního tajemníka jim nehrozí žádné nebezpečí. Stalin mezitím úzkostlivě tajil svoje plány a skromně vystupoval po boku Zinověva s Kameněvem proti Trockému. Jak krutě se mýlili měli poznat o dekádu později. Přestože byl Lenin stále ještě živ, jeho neschopnost reálně ovlivňovat dění způsobila, že boj o nástupnictví se na plné obrátky rozpoutal již v první polovině roku 1923. Bylo jasné, že hegemonem se může stát jedině někdo z kvartetu Zinověv, Kameněv, Trockij, Stalin. V tomto boji uvnitř politbyra, kterého si vnější pozorovatel nevšiml, projevil Trockij, jist si svou historickou předurčeností a intelektuální převahou, osudovou pasivitu. Na XII. sjezdu odmítl přednést hlavní zprávu o činnosti ústředního výboru strany s odůvodněním, že nechce být vmanipulován do role Leninova soka a přenechal tuto poctu Zinověvovi. Stalinova převaha dále nenápadně gradovala. Většině delegátů sjezdu byla sympatická jeho hraná skromnost, přímost a jasnost jeho tezí a schopnost, s jakou dokázal všechny řešené otázky vždy srozumitelně rozškatulkovat.


8.1 Levá opozice

Na podzim 1923 vzniklo ve straně a v jejích vedoucích kruzích několik, zatím pololegálních, opozičních skupin, většinou levicově naladěných. Tyto skupiny si intenzivně vyměňovaly názory a vypracovávaly jednotné stanovisko. Vůdcem formující se levé opozice se stal Trockij. Nakonec se zbavil svojí několikaměsíční váhavosti a rozhodl se otevřeně postavit do čela opozice proti Stalinovi a potažmo celé „trojce“. Nepochybně se tak rozhodl pod tlakem mnohých svých přátel a přívrženců. Dne 8. října 1923 zaslal Trockij členům ústředního výboru a ústřední kontrolní komise dopis, ve kterém ostře kritizoval stranické vedení. Přesto, že tento velký individualista nepochybně sledoval především svoje vlastní cíle, jeho závěry v inkriminovaném dopise byly vesměs správné. Třináctá stranická konference, která se sešla necelý týden před Leninovou smrtí v lednu 1924, odsoudila na Stalinův popud Trockého a čtyřicet šest dalších bolševiků za frakcionářství. Tato „maloburžoazní úchylka“ levé opozice byla oficiálně odsouzena na XIII. sjezdu strany na jaře 1924. Na témže sjezdu dosáhl Stalin rovněž klíčového úspěchu ve věci Leninova „Dopisu sjezdu“. Svoji bezpochyby hanebnou i osudovou úlohu zde sehráli Zinověv s Kameněvem, kteří zajistili, že i přes svou nabídku demise nebyl Stalin odvolán z funkce generálního tajemníka. Stalin trpělivě vyčkával a tvářil se, že se ho boj o moc pranic netýká. Místo toho dál hrál roli zaníceného Leninova učedníka. Trockij nesložil zbraně a stále ještě jako člen politbyra vydal na podzim 1924 svoji novou publikaci s názvem „Poučení z Října“. Tato brožura sledující především politické cíle, měla za úkol „náležitě poučit“ neznalé členy strany o úlohách jednotlivých členů vedení v revolučních dnech října 1917. Jmenoval v ní Zinověva a Kameněva, které stále ještě (!) považoval za své větší nepřátele než Stalina, a obvinil je, že oni se provinili menševickou herezí a napadali Leninův plán na povstání v roce 1917 jako dobrodružný podnik. Podle Trockého to byl ze všech sovětských vůdců jedině on sám, kdo spolupracoval s Leninem v naprostém souladu od prvního dne, kdy přijel do Petrohradu.

Prudká reakce vůdčí „trojky“ na sebe nenechala dlouho čekat. Proti Trockému a „trockizmu“ se vyřítil proud článků a projevů. Začali mu připomínat všechna jeho vystoupení proti Leninovi a bolševikům v období 1903 - 16. Zároveň se z tohoto období uveřejňovali ostré Leninovy reakce na Trockého. Nikdo se tohoto úkolu neujal vehementněji než Stalin. Ve svém projevu z 19. září 1917 nazvaném konfrontačně „Trockismus nebo leninismus?“ nezačal jen přepisovat dějiny Říjnové revoluce, ale rovněž obvinil Trockého, že se snažil zdiskreditovat Lenina, jako jejího inspirátora, s cílem nahradit leninismus trockismem. „Úkolem strany„ prohlásil Stalin „je pohřbít trockismus jako ideologii.“ 14

Dalším kamenem úrazu, který zapříčinil Trockého porážku, byla jeho zjevně utopická teorie „permanentní revoluce“, kdy revoluční hnutí ve všech zemích mělo být podmínkou vybudování socialismu v Rusku. Stalin tuto Trockého myšlenku zavrhl argumentem, že je v rozporu s Leninovou teorií proletářské revoluce a nahradil ji vlastní teorií možnosti vybudování socialismu v jedné zemi.


8.2 Nová opozice

Velmi záhy po porážce levé opozice se ve straně zformovala „nová opozice“ v čele se Zinověvem a Kameněnvem. Do politbyra byl nově zvolen Bucharin, který spolu s Tomským a Rykovem výrazně převážil mocenské misky vah na Stalinovu stranu. Prakticky bezprostředně po XIII. sjezdu strany začal Stalin plíživě vytlačovat Zinověva s Kameněvem z vedoucího postavení v trojce. Doba spojenectví navždy skončila. Oba noví opozičníci si nyní konečně naplno uvědomili, že tempo růstu Stalinovi osobní moci se dostává do nekontrolovatelných sfér. Neshody v politbyru se zpočátku týkaly především nepodstatných otázek. Pomalu, ale jistě však začaly vyvěrat i principiální spory. V letech 1924 - 25 začal vážný obrat stranické politiky v oblasti zemědělství. Jeho podstatou byla likvidace pozůstatků válečného komunismu a jeho nahrazení důslednější realizací politiky NEPu. Bylo legalizováno najímání zemědělských dělníků, usnadnilo se pronajímání půdy a byly odstraněny rozličné administrativní překážky kulackého hospodaření, došlo i ke snížení daňové zátěže. Souhrn těchto pozitivních opatření měl za následek nebývalý růst zemědělské výroby a následně i celého hospodářství. Hlavní roli při realizaci těchto změn sehrál N. I. Bucharin, kterého takřka bezvýhradně podporoval A. I. Rykov. Toto přechodné období zemědělské prosperity se neslo v duchu známého Bucharinova hesla „Obohacujte se!“ 15, proti kterému se ale Stalin ostře ohradil. Úspěch Bucharinovy kampaně však nebránil Zinověvovi s Kameněvem, kteří se mezitím spojili s Krupskou a Sokolnikovem, aby napadli Bucharinovu pozici, kterou v té době podporovala většina členů politbyra. Obě strany sporu prosazovaly rozdílné chápání Leninovy myšlenky NEPu – zatímco Zinověv a spol. jí vykládaly jakožto strategický dočasný ústupek kulakům, Bucharin se domníval, že NEP je specifickou dlouhodobou formou zavádění socialismu v SSSR. Jakou roli sehrál Stalin? Pro něj velmi typickou – celou roztržku jakoby nezúčastněně sledoval zpovzdálí a víceméně souhlasil s Bucharinem, přičemž se nekompromisně vymezoval proti Zinověvovi. Vyhovovala mu situace zdánlivě nezúčastněného a trpělivě vyčkával XIV. sjezdu, který se konal v září 1925.

V projevu, který na sjezdu vyvolal rozruch, Kameněv nejenže protestoval proti Stalinovu používání sekretariátu, coby politického nástroje, ale zpochybnil také jeho pověření k tomu, aby se stal nejvyšším stranickým vůdcem. Prohlásil: „Jsme proti vytváření teorie „vůdce“, jsme proti vyrábění vůdce.“ a svůj projev ukončil silným zdůrazněním: „Nabyl jsem přesvědčení, že soudruh Stalin nemůže sehrát roli sjednotitele nejvyššího bolševického velení.“ 16 Odpovědí mu bylo jen hromové: „Stalin! Stalin!“ Toto přímé a otevřené vystoupení proti Stalinově ctižádosti bylo odvážným postojem, nedocílilo však ničeho. Zinověv a Kameněv utrpěli na sjezdu těžkou porážku od Stalinových a Bucharinových přívrženců. Trockij celé snaze vůbec nepomohl, když setrval ve své zarážející pošetilé pasivitě. Moc členů opozice v nově sestaveném ÚV dramaticky poklesla, zatímco křivka Stalinova úspěchu rostla opačným směrem. Kameněv byl ponížen tím, že byl degradován do postavení pouhého kandidáta politbyra, Zinověv se musel vzdát svého výsostného postavení v Kominterně. S nejvyšším kreditem vyvázl opět Stalin, který ve svém referátu demonstrativně podpořil kolektivní způsob vedení a navenek vyzval ke shovívavému postoji k opozičníkům. Jeho reálná moc byla dále posílena zvolením jeho stoupenců Vorošilova, Molotova a Kalinina za plnoprávné členy politbyra.
8.3 Spojená opozice

Vše nasvědčovalo tomu, že je Stalinovo vítězství v roce 1925 dostatečné. A přece se v letech 1926 - 27 opozice proti jeho vedení otevřeně obnovila a nepřátelství dosáhlo maxima jak v Sovětském svazu, tak i v Kominterně. Po třech letech vzájemného osočování Trockij, Zinověv a Kameněv konečně rozpoznali společný zájem a vytvořili spojenou opozici. První kroky k získání podpory začaly v nezbytné tajnosti již na jaře 1926. V přípravě na boj, do něhož se opozice pustila v červenci 1926 při příležitosti schůze pléna ústředního výboru a kontrolní komise, sepsala Prohlášení třinácti a vysvětlila v něm základní body svého nesouhlasu se stranickým vedením, především rostoucí propast mezi byrokracií a proletariátem. Na jaře a začátkem léta vyvinuli opoziční vůdcové značnou aktivitu. Cestovali do desítek měst, aby svoje přívržence obeznámili s novou situací. Uskutečňovali se nelegální schůze a získávali noví členové opoziční frakce. Schůze pléna ÚV, na němž došlo k otevřené konfrontaci, trvala od 14. do 23. července 1926. Ve jménu opozičního bloku vystoupil Trockij, přičemž maximálně využíval svých rétorských schopností k přesvědčení, aby otřásl vlivem, který vedení u většiny členů ústředního výboru mělo. Marně. Nad otázkami industrializace a politiky vztahu k rolnictvu se strhla bouřlivá diskuse, ale nejvážnější obvinění, které vyslovili Stalin, Bucharin a Rykov znělo – spiknutí proti straně: „Všechny tyto rozbíječské kroky opozice svědčí o tom, že se již rozhodla přejít od legální obrany svých názorů k vytváření celonárodní podzemní organizace stavějící se proti straně a tudíž připravující rozkol v řadách jejích členů.“ 17

Toto obvinění mělo zvláště neblahé důsledky pro řadové stoupence frakce, z nichž mnohým se dostalo náležité péče GPU. Řada kritických výroků opozice měla své opodstatnění. Výmyslem nebyla například byrokratizace stranického i státního aparátu, která zašla příliš daleko. Správný byl též požadavek, aby byla odsouzena teorie „sociálfašismu“, mylně tepající politiku sociálních demokracií. Více škody než užitku naopak způsobilo demagogické zveličování nedostatků stranické politiky, což přirozeně vyvolalo vlnu nevole kádrů. Nesprávným bylo i tvrzení, že soukromý sektor bohatne rychleji než společenský. Stalin si dával dobrý pozor, aby se nedal vtáhnout do ekonomických debat, kde hrál prim především Bucharin a jeho věrní. Šikovně a rafinovaně využíval nevýhodnou situaci sjednocené opozice a její vůdce obvinil z bezzásadovosti. Když si začal uvědomovat svoji převahu, usiloval o rozhodnou porážku svých politických protivníků a získání úplné kontroly nad státostranou. Mocným pomocníkem mu v této snaze byla GPU v čele s Menžinským (nastoupil po zesnulém Dzeržinském), která obstarala řadu kompromitujících materiálů o opoziční ilegální činnosti. Pod vzrůstajícím tlakem vůdcové opozice trochu předčasně kapitulovali. Na společném plénu ÚV a ÚKK 23. - 26. října 1927 bylo přijato rozhodnutí vyloučit Trockého z členství v politbyru a Kameněva z kandidatury na členství tamtéž, přičemž jim bylo ponecháno členství ve straně. Ještě krátce předtím, na zasedání politbyra, pronesl Trockij tváří v tvář Stalinovi větu, která se hluboko a nesmiřitelně zaryla do jeho fenomenální paměti. „První tajemník kandiduje na hrobníka revoluce!“ 18, což byl původně výrok Marxův na adresu Napoleona. Nepříčetný Stalin tehdy prudce vyběhl z místnosti a prásknul za sebou dveřmi. Jako odpověď na rozhodnutí o vyloučení z ÚV se opozice rozhodla uskutečnit svoje vlastní manifestace na počest 10. výročí VŘSR. Manifestace ale ještě více ukázaly jejich slabost. Dělníci se téměř nezúčastnili, převládlo studentstvo a úředníci. Účastníci demonstrací byli tvrdě perzekuováni. Na plénu konaném 21. - 23. října pronesl Trockij svůj poslední projev v roli vůdce VKS(b): „Hrubost a nespolehlivost,o nichž Lenin psal již nejsou pouhými rysy osobnosti. Staly se základní charakteristikou našeho současného vedení s jeho vírou ve všemohoucnost násilných metod - dokonce i ve vztahu ke své vlastní straně.“ 19

Dne 14. listopadu vyloučilo další společné plénum ÚV a ÚKK Trockého a Zinověva za organizování opozičních demonstrací ze strany. Tento závěr byl potvrzen následujícím XV. sjezdem VKS(b), který nadto vyloučil i Kameněva a 75 dalších opozičních činitelů. Následovalo vyloučení dalších 1 500 řadových členů strany. Samotný sjezd se změnil v demonstraci loajálnosti ke Stalinovu vedení. Ten už si byl natolik jist svou pozicí, že znova nabídl svoji rezignaci v duchu Leninova odkazu. Její odmítnutí bylo takřka jednohlasné. Stalin tak mohl s konečnou platností smést ze stolu téma Leninovy závěti. Trockij se na rozdíl od Zinověva s Kameněvem odmítl zříci svých názorů a v lednu 1928 byl GPU doslova vynešen ze svého bytu v Kremlu, vsazen do vlaku a odvezen do vyhnanství v daleké Alma-Atě v Kazachstánu. Už se nikdy nevrátil. O rok později byl tento neustanovený „polní maršál“ světové revoluce rozhodnutím politbyra v Oděse vsazen na loď do Istanbulu a navždy fyzicky opustil Sovětský svaz. Tragický osud Leiba Bronštejna, jak znělo Trockého rodné přízvisko, se završil 21. srpna 1940. Tento den se stal jedním z nejšťastnějších dnů v životě J.V. Stalina. Španělský agent NKVD, bývalý trockista Ramon Mercader, ukončil život někdejšího Leninova spolubojovníka dobře mířenou ranou cepínem do týla, kterou mu zasadil v jeho opevněné haciendě na předměstí Mexico City. Mercader byl následně odsouzen k dvaceti letům samotky a po jejich odpykání byl vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.

S odstupem času se zdá být velmi pravděpodobné, že kdyby Trockij uzavřel koalici se Zinověvem a Kameněvem v roce 1923 nebo i v roce 1924, jen stěží by se Stalinovi podařilo je porazit. V době vzniku spojené opozice byl však boj o moc ve straně odsouzen k neúspěchu.

  1   2   3   4   5


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət