Ana səhifə

Univerzita palackého V olomouci filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií


Yüklə 0.65 Mb.
səhifə3/5
tarix24.06.2016
ölçüsü0.65 Mb.
1   2   3   4   5

Tabulka 5 Rozlišení postojů k evropské integraci









Zastánce myšlenky evropské integrace





Zastánce politiky

EU




+ -

____________________________________



+ Eurooptimista Eurorealista

- Euroskeptik Antievropský postoj
















Zdroj: ŘIHÁČKOVÁ, Věra – SEYDLITZ, Christian von: Václav Klaus and the Constitutional Treaty – Czech Euroscepsis or Eurorealism? EUROPEUM, 19. 6. 2007. (upraveno autorkou)

Podobné schéma nabízí také trojice J. Dürr, D. Marek a P. Šaradín, jejichž rozdělení koresponduje s typologizací P. Kopeckého, ovšem je zaměřeno výhradně na přiřazení českých parlamentních stran k těmto pojmům.85

L. Neumayerová se ve svém článku zabývá především rozdílem mezi v České republice často zaměňovanými pojmy „protievropský“ a „euro-skeptický“, což se v českém kontextu týká především ODS. Protievropské strany podle ní odmítají integraci již z principu, zatímco euroskeptický postoj myšlenku integrace nezavrhuje, ovšem urputně diskutuje její podmínky. „Euro-skeptikové vnímají integraci jako historickou nutnost a spory se týkají prostředků dosažení této nutnosti za současné ochrany národních zájmů. Vyjadřují současně svůj strach ze špatně připraveného a příliš rychlého vstupu.“86





    1. ODS – strana s euroskeptickým postojem k evropské integraci

Když se podíváme na programové dokumenty občanských demokratů,87 je naprosto zřetelně vidět, že nejvíce diskutovanými body v otázce evropské integrace jsou národní zájmy a ekonomická stránka EU. Ze všech orgánů EU vnímá ODS jako nejrelevantnější Radu, která je na rozdíl od Evropského parlamentu (EP) a Komise tvořena zástupci národních vlád. Jakýkoli významnější posun EU ve směru k supranacionalitě je pro ODS nepřípustný. Supranacionální orgány (Parlament a Komise) by měly být v rovnováze s Radou EU.88 Z ekonomického hlediska ODS kritizuje především sociální politiku EU. Sociální ochranářství se v EU podle občanských demokratů prosazuje takovým způsobem, který se nedaří v žádné z jednotlivých zemí.89 Občanští demokraté se od počátku staví proti prohlubování politické integrace a preferuje spíše integraci ekonomickou. „Evropa založená na svobodném trhu, otevřené soutěži a dobrovolných partnerských vztazích členů je podle ODS pragmatickým modelem pro nové století.“90

Výše uvedené myšlenky volebních programů občanských demokratů jsou jasným důkazem euroskeptického postoje strany k evropské integraci. Integrace jako myšlenka není zavržena, naopak, ODS ji označuje za výhodnou, určuje ovšem speciální podmínky. Národní rétorika zde také neznamená odmítání integrace, ani nemá žádný negativní či nacionalistický smysl. Všichni členové Evropské unie mají v programech svých stran národní zájmy, čili zájmy daného státu a jeho občanů, a tyto zájmy otevřeně hájí.



    1. Analýza postoje ODS a jejích voličů k evropské integraci

Ačkoliv by se podle dosavadního obsahu této práce a zejména z výše uvedených statistik mohlo zdát, že postoj ODS a jejích voličů k evropské integraci je rozdílný, není to tak docela zřejmé. Voliči ODS jsou jak podle slov samotné strany, tak podle nejrůznějších výzkumů proevropští, což ovšem neznamená, že jsou prointegrační. Radikální prohlubování EU naopak vnímají jako nevýhodné pro české národní zájmy. A pro tentýž postoj není ODS ještě protievropská. Kdyby se přístup voličů a strany v tak zásadní otázce politického programu tak diametrálně lišil, bylo by to zcela proti zákonům politologie. V referendu o vstupu do Unie hlasovalo pro 86 % voličů ODS, přičemž sama strana voliče k takovému rozhodnutí před hlasováním vyzvala.91

O schizofrenii v ODS mluví Jiří Pehe, který zdůrazňuje nutnost zjemnění radikálního postoje ODS vůči EU, a to hned z několika důvodů. Zaprvé je ODS členem vlády společně se stranami, které jsou všechny proevropské. Dále zmiňuje mírnější postoj regionálních politiků ODS k EU a konečně poukazuje na paradoxně vstřícný vztah voličů ODS k Unii.92 Také Michal Klíma ve své stati upozorňuje, že voliči ODS na rozdíl od představitelů strany deklarovali svůj protievropský postoj pouze v 7 %.93 Není ovšem pravda, že by mezi vysokými představiteli ODS byli pouze lidé s více či méně odmítavým postojem k evropské integraci, například europoslanec Jaroslav Zvěřina se řadí mezi politiky s optimistickým pohledem na Unii. Rozdílnost ve vnímání EU mezi čelními představiteli strany, regionálními politiky a voliči je ovšem očividná.94

Tato odlišnost ve vnímání EU stranou a voliči může být vysvětlena několika faktory. Vzhledem k tomu, že za vlády ODS v 90. letech byla přihláška do EU podána,95 není na místě se domnívat, že strana byla od počátku euroskeptická. Právě na příkladu ODS můžeme vidět rozdílnost v přístupu k evropské integraci vládní a opoziční strany. V době vlád ODS můžeme pozorovat proevropskou tendenci této strany, jež byla posilněna rovněž entuziastickými postoji koaličních partnerů KDU-ČSL a ODA. V této době se ODS snažila, aby se Česká republika zapojila do evropských struktur, což by pomohlo jejímu navrácení mezi evropské demokracie a zároveň podpořilo její ekonomický růst. V období, kdy se ODS ocitla v opozici, a můžeme říci i izolovaná, nabírá přístup této strany k evropské integraci mírně pesimistický nádech. Nemůžeme ji však nazvat protievropskou. Kritika EU může být v tomto případě chápána také jako projev nesouhlasu s koaličními stranami a jejich proevropskou kampaní. Ani změna postoje k zahraničně-politickým otázkám ale neodrazuje původní voliče ODS od opětovné volby této strany. Pravicové voličstvo nemá s ohledem na dnešní politickou scénu v podstatě jinou možnost než volit ODS, třebaže jeho pohled na evropskou problematiku je jiný.

Tuto hypotézu podporuje také Karel Vodička, který voličskou základnu ODS považuje za tak silnou a natolik přesvědčenou, že si ODS může dovolit rétoriku, která sice není zcela v souladu s názorem svých členů a voličů, může ale přilákat potenciálního voliče,96 který by jinak ve volbách zvolil jinou stranu mající v programu obranu národních zájmů, například KSČM. „ODS má velmi věrné – kmenové – pravicově orientované příznivce, kteří ji budou volit za všech okolností, a tedy i v případě, že bude vystupovat antievropsky; na tyto voliče nemusí brát velký ohled.97 S teorií o vlivu přechodu do opozice na evropskou politiku ODS souhlasí také L. Kopeček.98

Dalším důležitým ovlivňujícím faktorem proč se ODS v evropských otázkách dostala do opozice, je osoba V. Klause. Zakladatel strany, který se dodnes těší obrovskému respektu a úctě jak ve straně, tak mezi voliči ODS, měl jistě velkou zásluhu na rétoriku strany vůči EU. Pro ilustraci si můžeme připomenout jeho velmi známý výrok vůči Unii: „Údajně jsem kritizoval smlouvu o Ústavě pro Evropu; to není přesné, já jsem ji naprosto zavrhl!“99 Po odchodu V. Klause z čela strany se ovšem rétorika vůči Unii umírnila.

Na základě předešlých kapitol je ale zřejmé, že ani postoj voličů ODS není nekompromisně proevropský, a to především v oblasti národních otázek.100 Proto nelze zcela souhlasit s Jiřím Pehe, který poukazuje na neslučitelnost názorů voličů ODS a euroskeptických lídrů strany na evropské otázky ve svém článku Evropská integrace po parlamentních volbách.101


4. Evropeizace


    1. Evropeizace ve dvou liniích

Po více než 40 letech, kdy byla ČR postavena mimo svůj tradiční zájem patřit do vyspělé a demokratické Evropy, se členství v západních mezinárodních organizacích jako NATO a EU stalo předním cílem české zahraniční politiky. Od poloviny 90. let, kdy ČR požádala o členství v EU,102 jsme se postupně seznamovali s pojmem „evropeizace“, který má vystihovat úsilí evropských národů po společných hodnotách, demokracii, blahobytu, vzájemné pomoci, společných nadnárodních institucích a nově také po tvorbě nové evropské identity.103 Právě existence či neexistence tzv. evropské identity však stále provokuje řadu bouřlivých debat mezi stoupenci a kritiky evropské integrace, a to „vzhledem k síle národní identifikace většiny obyvatel kontinentu“.104 Pro většinu občanů zůstává evropská identita stále prázdným a umělým pojmem. Naopak předpokládají, že s ohledem na obrovské množství etnik, pestrost náboženství a odlišnost kultur ve státech EU, a především ve státech, které do Unie směřují, stojí EU na prahu nacionálních bouří a krize své existence.105

K. Featherstone definuje evropeizaci jako shodu určitých států ve čtyřech základních bodech, jimiž jsou historický proces, šíření evropské kultury, sbližování státních institucí a sbližování politik jednotlivých států. Proces tedy zahrnuje jak společné sociální postoje, zvyky, kulturu a hodnoty, tak také prolínání národních a evropských institucí a ovlivňování domácích politických procesů evropskými tématy.106

Podle J. Rozenvaldse z Lotyšské univerzity musíme rozlišovat mezi tzv. evropeizací a EU-izací. Pojem evropeizace podle něj zahrnuje kulturní, geografické a historické zkušenosti Evropanů a je velmi těžké říci, kdo by se za Evropana již považovat neměl. Evropanství J. Rozenvalds vnímá jako subjektivní pocit. To, co ovlivňuje politiku států, které jsou součástí EU nebo do ní směřují, vnímá jako EU-izaci, protože se nedotýká celé Evropy.107

Proti teorii J. Rozenvaldse stojí dominantní vnímání pojmu evropeizace jako ovlivňování různých politik států EU. Je ale důležité podotknout, že evropeizace má vliv na politický a ústavní systém nejen členských zemí Unie a kandidátských států, nýbrž také evropských zemí, které stojí mimo EU a nepokoušejí se ani o integraci do ní.108

Je jisté, že teorie evropeizace vznikla na základě existence EU, vymezením určité části evropského kontinentu vůči překonanému fašismu, hrozícímu socialismu, který získal na síle po druhé světové válce, a rostoucí úloze Spojených států amerických na poli mezinárodních vztahů. Po vymanění se dalších evropských států z područí Sovětského svazu by se měla evropeizace snažit o sbližování všech evropských zemí, které mají společné kulturní, náboženské a společenské hodnoty a podobné historické zkušenosti. EU by se měla místo prohlubování svých politik pokoušet o konvergenci všech evropských států a rozvíjet spolupráci mezi nimi.

S evropskou integrací a chystaným členství České republiky v Unii jsme se v 90. letech postupně stávali svědky pozvolné implementace evropských otázek do programů českých politických stran. Cesta do Evropy se stala jedním z nejdiskutovanějších témat jak na české politické scéně, tak i mezi veřejností. Přestože má termín evropeizace mnoho výkladů a dotýká se samozřejmě i jiných společenskovědních disciplín, v politologické rovině ho již více než deset let nejvíce vnímáme v podobě začleňování evropských témat do programů českých politických stran, a následkem toho v podobě působení na celou politickou scénu. Já se tedy budu v této práci držet pojmu evropeizace jakožto procesu ovlivňování domácí politické scény, proměny politických institucí a pokusy politických stran vyčlenit se vůči ostatním stranám v otázce evropské integrace.109 Na bázi ovlivňování české politické scény evropskou integrací můžeme teorii evropeizace chápat ve dvou liniích.

Za prvé představuje sbližování jednotlivých národních politických stran vyznávajících stejnou nebo podobnou ideologii na evropské úrovni, čehož důsledek vidíme v podobě politických stran EP. Evropeizaci v této rovině tedy charakterizujeme jako „proces, v jehož rámci národní politické strany uskutečňují své aktivity na evropské úrovni“.110 Spory mezi jednotlivými frakcemi všech evropských politických stran ovšem podtrhují druhou stránku první linie evropeizace. Národní témata se samozřejmě odrážejí nejen ve vztahu mezi politickými stranami téhož státu, ale také mezi dvěma stranami různých zemí, přičemž tyto rozpory pak harmonizaci a integraci stran na evropské úrovni stěžují. Jako příklad bychom mohli uvést spor mezi českou ODS a německými pravicovými stranami ohledně Benešových dekretů nebo naprostou rozdílnost postoje KSČM a jiných levicových antievropských stran v EU vůči tomuto společenství.111

Druhou linií evropeizace, kterou se budeme zabývat především, je pronikání evropských témat a otázek evropské integrace do všech národních politických stran, tedy zjednodušeně řečeno „vliv evropského integračního procesu na národní politické strany a stranické systémy“.112



    1. Evropeizace českých parlamentních stran

Jak již bylo v předchozí podkapitole zmíněno, bude evropeizace v této studii vnímána především jako proces implementace evropských témat do programatiky českých politických stran, a to zejména v případě ODS.

Již v polovině 90. let minulého století, v období podání přihlášky do EU,113 se české parlamentní strany začaly vůči integraci vymezovat. Tato podkapitola na základě stranických programů, prohlášení a jiných dokumentů stručně analyzuje postoj všech relevantních politických subjektů, čili těch stran, které se pravidelně od parlamentních voleb v roce 1998 objevují v PS, k evropské integraci a mapuje rovněž změny, kterými strany v průběhu jednoho desetiletí prošly.

Přestože se tato práce zaměřuje téměř výhradně na ODS, musíme pro úplnost uvést také rozdílné pohledy ostatních parlamentních stran, a to zejména v období před referendem do EU v roce 2003 a před evropskými volbami o dva roky později. Jedná se o ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a pro úplnost bude krátce zmíněna také US, později US-DEU,114 jejíž postoje už ale dnes nejsou relevantní.115 Analýza dalších existujících stran na české politické scéně není potřebná, jelikož vzhledem ke stabilnímu složení PS PČR nemají tato uskupení vliv ani na českou politiku, ani na veřejné mínění. Vývoj přístupu ODS k Unii bude podrobně zanalyzován v podkapitole 4.3.



4.2.1. Období do voleb 1998
Postoj ČSSD k EU a evropské integraci můžeme od počátku charakterizovat jako nekriticky pozitivní. Již v roce 1995, tedy ještě před podáním přihlášky do EU, označila ČSSD v kapitole svého programu o zahraniční politice s názvem „Cesta do EU“ účast České republiky na evropské integraci „za první úkol české zahraniční politiky“.116 Na rozdíl od občanských demokratů ČSSD vždy preferovala členství v EU před členstvím v Severoatlantické alianci. Vstup do NATO ČSSD vnímala celá 90. léta jako „možnou, nikoli však nutnou variantu“.117

Před parlamentními volbami roku 1998118 proklamovala ČSSD snahu začlenit se do Unie co nejdříve, přičemž velebila výhody jednotného evropského trhu, měnovou unii a hlavně záruku sociálního blahobytu, který podle ní členství v EU nabízí.119

Také KDU-ČSL se od počátku prohlašovala za jednoznačně proevropskou stranu. V programu pro parlamentní volby 1998 se křesťanští demokraté zasazovali o spolupráci ve všech oblastech evropské integrace, podporovali účast České republiky na měnové unii, Shengenské dohodě, jakožto i na společné zahraniční a bezpečnostní politice. Strana rovněž plně podporovala další rozšiřování Unie.120

Ve volbách 1998 poprvé kandidovala také US, která, na rozdíl od ODS, zaujala k evropské integraci veskrze kladný postoj. Program pro parlamentní volby 1998 ovšem, podobně jaké u jiných stran, evropské otázce nevěnuje příliš pozornosti, jeho eurooptimizmus se omezil na podporu plného a aktivního členství a budoucího rozšiřování EU.121

S překvapivě neodmítavým přístupem k EU vstoupila do volebního boje v červnu 1998 také KSČM. Vstup do Unie neodmítla pod podmínkou zachování státní suverenity, omezení váhy velmocí a uspořádání referenda. Ve svém programu KSČM ovšem neomezuje evropské téma pouze na EU, nýbrž vnímá „Evropu“ jako „označení geografického prostoru přebudovaného na mírové socialistické společenství národních států“.122

4.2.2. Volby 2002
Zatímco volební programy z roku 1998 zpracovávají téma evropské integrace v zásadě v rámci kapitoly o zahraniční politice,123 předvolební dokumenty z roku 2002, vyjma programu KSČM, věnují evropské otázce již mnohem větší prostor, Unie se stává samostatným tématem. Strany budoucí vládní koalice, tedy ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU,124 dále demonstrují pozitivní a entuziastický postoj k integraci. Naproti tomu, obě opoziční strany – ODS i KSČM – se vůči začlenění do Unie vyhranily víceméně kriticky. Na české politické scéně tedy po volbách 2002 vznikla situace, kdy vládní koalice naprosto jednomyslně vedla zemi do EU, zatímco opozice se vstupem buďto vůbec nesouhlasila (KSČM), nebo kritizovala způsob cesty a podmínky vstupu, jež koalice vyjednávala (ODS). Tabulka číslo 6 nám naprosto přehledně ukazuje, jaký postoj strany k integraci zaujaly. V tabulce se zohledňuje rovněž přístup k případnému budoucímu vývoji Unie směrem k federaci.
Tabulka 6 Typologizace českých politických stran ve vztahu k EU


STRANA

POSTOJ K EU

ODS

Proevropská s výhradami/ preference mezivládní spolupráce

KSČM

Rezervovaně antievropská

ČSSD

Proevropská bez výhrad/ federální EU

KDU-ČSL

Proevropská bez výhrad/ federální EU

US-DEU

Proevropská bez výhrad/ federální EU

Zdroj: DÜRR, J. – MAREK, D. – ŠARADÍN, P.: Europeizace české politické scény – politické strany a referendum o přistoupení k Evropské unii. Mezinárodní vztahy, 39, 2004, č. 1, s. 33.


I když vítězná ČSSD chápala parlamentní volby 2002 jako volby o EU. Vstup do Unie byl naplánován na rok 2004, čili budoucí vládní strany by nejvíce ovlivnily podobu a okolnosti členství. Přesto však program ČSSD nepojímal vstup do Unie jako samostatné téma. Strana opět deklarovala členství v EU jako výhodné pro Českou republiku, negativními dopady se vůbec nezabývala. Eurooptimistický pohled na Unii byl také stěžejním bodem pro zformování povolební koalice s KDU-ČSL a US-DEU.125

Ve volbách roku 2002 kandidovala KDU-ČSL v rámci koalice s US-DEU. V programu je jasně formulováno, že jak křesťanští demokraté, tak US-DEU jsou součástí Evropské lidové strany a jejich program tak odpovídá charakteru frakce. Evropské otázce se Koalice věnovala velmi obšírně, téma bylo zpracováno podrobně, program zaujímal postoj ke všem konkrétním politikám Unie. Koalice se mimo jiné vyjádřila kladně k otázkám prohlubování Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a federalizaci Evropy. Ve shodě s ODS pak zdůraznila důležitost spojenectví Unie se Severoatlantickou aliancí. Na rozdíl od ČSSD tedy dala KDU-ČSL svým voličům najevo, jakým směrem se bude její politika v rámci vyjednávání o vstupu do Unie ubírat. Program také demonstroval nutnost vstupu České republiky do Unie v co nejbližším termínu: „Co nejrychlejší vstup České republiky do Evropské unie naplní naše národní zájmy. Je návratem naší země do společenství, kam historicky i kulturně patří.“126

V programu pro volby 2002 se KSČM kupodivu evropské otázce příliš nevěnovala, pouze proklamovala opětovné přehodnocení výhod a nevýhod členství České republiky do Unie. Upozorňovala zejména na zhoršení životní úrovně ekonomicky slabších občanů vzhledem k růstu cen po vstupu do EU.127
4.2.3. Referendum a volby do Evropského parlamentu

Období těsně před referendem v červnu 2003 o vstupu do EU vydaly všechny relevantní politické strany leaflety, které jasně formulovaly názory dané strany na členství v Unii. ČSSD, KDU-ČSL i US-DEU opět svorně deklarovaly členství v EU za prvotní národní zájem České republiky a demonstrovaly výhody vstupu. Můžeme říci, že koaliční kampaň slavila v referendu úspěch. Výsledek nebyl příliš překvapivý, průzkumy veřejného mínění mluvily jednoznačně, navíc měl být výsledek platný za jakékoli účasti.128 Pro vstup se vyslovilo 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.129


Tabulka 7 Výsledky referenda v celé ČR:


Pro vstup

77,33 procent

hlasů


3,446.758 voličů

Proti vstupu

22,67 procent

hlasů


1,010.448 voličů

Zdroj: Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii konané ve dnech 13.-14.6.2003, http://www.volby.cz/pls/ref2003/re13?xjazyk=CZ (3. 2. 2007).

Volby do EP v červnu roku 2004 označila ČSSD za „nejvýznamnější událost v novodobé historii českého státu, která vede k posílení mezinárodního postavení země“.130 Vyjádřila se rovněž k tzv. Ústavní smlouvě, která podle sociální demokracie prohloubí integrační proces.131 Také KDU-ČSL zaujala k ústavní smlouvě kladný postoj, což předpovídal již její program pro volby 2002, kde křesťanští demokraté vyzdvihovali „postupnou federalizaci společenství“.132

KSČM nebyla v názoru na vstup do Unie jednotná. Ústřední výbor sice členství v EU vzhledem k nepřipravenosti České republiky neschválil (výhledově ho zcela nezamítl), místopředsedové strany Miloslav Ransdorf a Jiří Dolejš se ovšem vyjádřili pro vstup. Ve volbách do EP pak M. Ransdorf, který společně s J. Dolejšem přišel na sjezdu na jaře 2004 o funkci místopředsedy strany, vedl kandidátku KSČM. Komunisté se tak po evropských volbách zbavili proevropského křídla.133

V tabulce 8 můžeme vidět výsledky voleb do EP z roku 2004. Jasnými vítězi se paradoxně staly ODS a KSČM, a to hlavně díky stabilní voličské základně. Naopak strany vládní koalice ve volbách zcela propadly, nejlepší výsledek obdržela KDU-ČSL.134 US-DEU nezískala dokonce ani jednoho europoslance. Po volbách do EP došlo po rozpuštění koalice s KDU-ČSL také k postupnému odlivu příznivců US-DEU.135

Tabulka 8 Výsledky voleb do EP z 11.-12. června 2004





STRANA

HLASŮ

MANDÁTŮ

1.

ODS

30,04 %

9

2.

KSČM

20,26 %

6

3.

SNK-ED

11,02 %

3

4.

KDU-ČSL

9,57 %

2

5.

ČSSD

8,78 %

2

6.

NEZ

8,18 %

2

Zdroj: http://www.volby.cz/pls/ep2004/ep11?xjazyk=CZ (1. 3. 2007)


4.3. Evropeizace ODS

Přestože ODS vždy zdůrazňovala, že prvotním českým národním zájmem je členství České republiky v Severoatlantické alianci, deklarovala svou podporu pro vstup země do Evropského společenství již záhy po svém vzniku v roce 1991.136 Ještě v roce 1996, kdy vláda premiéra V. Klause podala oficiální přihlášku České republiky do EU,137 můžeme ODS nazvat stranou proevropskou. Přechod k euroskeptismu pozorujeme až před předčasnými parlamentními volbami roku 1998.138 Vzhledem ke stranické krizi a následném odchodu částí členů do nově vytvořené US,139 která zaujala jasně proevropský, až euroentuziastický postoj, jak je zmíněno výše, můžeme tento obrat k národnímu státu a kritice federativních ambicí Unie přičíst právě odchodu proevropsky smýšlejících členů z ODS.140

V programu pro volby 1998 vyjadřuje strana svůj postoj k integraci v kapitole s názvem Hájíme národní zájem a podkapitole nazvané Integrace ano, rozplynutí ne. Převážně se však věnuje očekávanému vstupu do NATO, hovoří o důležitosti aliance a oceňuje trvalou přítomnost Spojených států amerických v Evropě, kterou ODS vnímá jako „záruku obrany obecných zájmů euroatlantické civilizace“.141 EU se program zabývá jen velmi povrchně. Jak již bylo řečeno výše, občanští demokraté, na rozdíl od ČSSD, výrazně upřednostňují vstup do NATO před členstvím v EU. Teprve se vstupem prohlašuje ODS cestu do Unie za nevyhnutelnou.

Vrcholem skepticismu občanských demokratů vůči EU se v roce 2001 stal Manifest českého eurorealismu, vytvořený skupinou poslanců kolem stínového ministra zahraničí Jana Zahradila. ODS se po volbách 1998 ocitla v opozici a evropské téma se v ideovém boji s vládní ČSSD brzy ukázalo jako vděčné.142 Manifest kritizuje zejména evropskou byrokracii a sociální systém Unie, který podle ODS upřednostňuje kolektiv před jednotlivcem. Dále se kriticky vyjadřuje zejména k pokusům o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, které strana vnímá jako protiamerické. Odmítá pojmy „evropská identita“ a „evropský národ“ a je proti myšlence federalizaci Evropy. Vytýká chyby vládám kandidátských zemí, které podle ODS ve vyjednávání o členství preferovaly kvantitu před kvalitou. Vyjednané podmínky vstupu jsou podle strany selháním vlád, rozšíření podle ODS proběhne pouze za cenu druhořadého členství. Proto nabízí alternativy, které se však nemohou rovnat s výhodami, jež poskytuje EU.143

Manifest ihned po uveřejnění vyvolal bouřlivé odezvy politických protivníků i politologů. Uvést můžeme například článek Jiřího Peheho Přestaňme o unii mlžit uveřejněný v Mladé frontě Dnes, ve kterém kritizuje ODS za nezodpovědné klamání a matení občanů a vyzývá ji, aby nekritizovala EU a zároveň ji nepředstavovala jako jedinou alternativu pro Českou republiku, ale aby se naopak proti vstupu otevřeně postavila.144, 145

ČSSD odpověděla na manifest ODS „protimanifestem“ – Euromanifestem ČSSD, ve které chápe EU jako jedinou alternativu, obhajuje prohlubování integrace a dokonce hodnotí mezivládní přístup Unie jako chybný!146

V programu pro parlamentní volby 2002 s názvem ODS volí EU strana opět zdůrazňuje preferenci euroatlantických vztahů a deklaruje svůj „eurorealismus“, přesto však vyjadřuje názor, že Česká republika má usilovat o vstup do Unie v nejbližším možném termínu, aby se mohla v roce 2004 již jako plnoprávný člen zúčastnit voleb do EP a ovlivňovat směr, kterým se bude EU ubírat.147 Hned na začátku programu ODS odmítá evropský superstát, vyjadřuje se proti zvýšení pravomocí Evropské komise a EP a varuje před novou vlnou národních antipatií. „ODS nevidí budoucnost evropské integrace v umělém zarovnání všech evropských států do jednoho právního, politického, ekonomického a institucionálního rámce, bez ohledu na odlišné národní tradice.“148 ODS dále vystupuje proti sjednocování daňových sazeb a sociálních systémů. Otázku zavedení eura vidí jako předčasnou. Stejně jako již dříve se strana staví kriticky k oslabování euroatlantické vazby, které je způsobováno snahou Unie o vlastní obrannou a bezpečnostní politiku.149 Celkově působí program koncepčně, ODS si stojí za svými názory z dřívějšího období, dokument není ničím překvapivý.

V období před referendem do Unie vytvořili občanští demokraté, po volbách 2002 opět v opozici, dva dokumenty, které měly voliče přesvědčit o kladném postoji ODS k otázce vstupu do EU. V leafletu k referendu se objevuje názor strany na chystanou Ústavní smlouvu EU. ODS v první řadě požaduje referendum o přijetí této smlouvy a říká, že ji nepodpoří, pokud bude příliš federalistická.150

Obsáhlejším dokumentem z tohoto období je poziční dokument ke vstupu do EU s názvem Když do EU tak s ODS. Cílem tohoto dokumentu je podle ODS „alespoň částečně vyvážit nepřesvědčivou a jednostranně pojatou vládní kampaň, zprostředkovávající veřejnosti pouze útržkovité a ploché informace“.151 V oblasti EU a zahraniční politiky ČR se stínový ministr zahraničních věcí J. Zahradil vyjadřuje ke smlouvě o přistoupení, shrnuje postoje strany a nastiňuje priority prosazované ODS po vstupu do EU, jež korespondují s dosavadními prohlášeními strany.

Před referendem 2003 doporučila ODS svým voličům, aby hlasovali pro vstup. Proti tomuto prohlášení ovšem vystoupili někteří vysoce postavení členové, vstup přímo odmítli například Ivan Langer nebo Martin Říman.152 Avšak ačkoli ODS společně s KSČM představovala kritický přístup k Unii, od počátku tvrdila, že to budou její voliči, kdo rozhodne v referendu pro vstup. To se také potvrdilo, když podle agentury SC&C hlasovalo pro vstup 86 % voličů ODS. Z celkového počtu voličstva, které v referendu řeklo své ano, představovali příznivci ODS 40,1 %.153

Program pro evropské volby 2004 týkající se zahraniční politiky byl představen J. Zahradilem v brožurce s názvem Realismus místo iluzí. V ní J. Zahradil, který následně vedl kandidátku ODS do evropských voleb, slibuje voličům, že se jeho strana bude snažit o zachování dosavadního uspořádání EU. Dalšími body jsou tradiční principy ODS ve směru k EU: odmítání harmonizace sociálního systému v rámci Unie, federalizace společenství a s tím spojené „Ústavy“, dále zavrhování eura a pokusů o ohrožení euroatlantické vazby.154

Volby do EP se uskutečnily v červnu 2004 a zaznamenaly velmi malou účast, k urnám přišlo pouhých 28,32 % voličů. Podobně na tom byla většina nově přistoupivších členů Unie, tedy vyjma Malty a Kypru. ODS v těchto volbách uspěla nejlépe, pro zajímavost, v celé EU se nejvyšším volebním výsledkům těšily právě pravostředové strany.155 Tabulka č. 9 srovnává volební účast u posledních parlamentních voleb, v referendu o vstupu do EU a ve volbách do EP. Na místě je poznámka, že téměř polovinu voličů u voleb do EP v České republice museli tvořit příznivci ODS, a to vzhledem k tomu, že občanští demokraté v těchto volbách získali 30,04 % všech hlasů.156



Tabulka 9 Srovnání volební účasti v nových členských zemích u posledních parlamentních voleb, v referendu o vstupu do EU a ve volbách do EP v roce 2004



Země

Účast v posledních

parlamentních volbách (v %)

Účast v referendu

o vstupu do EU (v %)

Účast v evropských

volbách z léta 2004 (v %)

Maďarsko

70,5

45,62

38,5

Polsko

46,3

58,85

21,0

ČR

58

55,21

28,3

Slovensko

70,0

52,15

17,0

Estonsko

58,2

64,02

26,8

Lotyšsko

71,5

72,53

41,3

Litva

55,9

63,50

48,1

Malta

96,2

91

82,0

Kypr

90,5

-

72,5

Slovinsko

69,9

60,44

28,3

Zdroj: DE WAELE, Jean-Michel – COMANOVÁ, Ramona: Evropské volby v červnu 2004 v deseti nových členských zemích Evropské unie. In: LEQUESNE, Christian – ROVNÁ, Lenka: Zastoupení evropské pětadvacítky v Evropském parlamentu. Praha 2005, s. 67.



http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/vysledky_voleb_do_evropskeho_parlamentu_ve_vsech_25_clenskych_zemich_eu (11. listopadu 2007).

Když se podíváme na přístup ODS k EU od počátku 90. let, zjistíme, že se její politika vůči této instituci měnila jen nepatrně. V zásadě můžeme říci, že ODS byla a je stranou euroskeptickou. Termín „eurorealistický“, který je často užívané právě ve spojení s občanskými demokraty, není na místě.157 A to přestože ODS jako celek vždy zastávala názor, že EU je jedinou alternativou pro ekonomický vývoj České republiky158 a usilovala o vstup v co možná nejzazším termínu, jelikož byla toho názoru, že jedině jako člen může stát ovlivňovat budoucí podobu integrace a hájit při vyjednávání o ní své zájmy. ODS, a dokonce ani KSČM, nemůže být nazývána stranou protievropskou. Ani jedna z parlamentních stran v České republice nezaujímá systémově protievropskou pozici, ani neodmítá mechanismus vyjednávání v evropských institucích a neignoruje vstup do Unie ve svém volebním programu.159 Otázkou zůstává, jestli by ODS ve svém přístupu vůči EU polevila, kdyby byla v období 1998-2006 stranou vládní a musela tak respektovat nejen stranický, nýbrž hlavně národní zájem České republiky. V programových dokumentech je evidentní, že velká část kritiky nesměřuje k EU, ale je naopak namířena vůči vládě a její jednostranné proevropské kampani.

Pro úplnost a přehlednost srovnání postojů všech relevantních parlamentních stran k evropské integraci je na místě celkové shrnutí těchto přístupů. Vládní strany v období 1998-2006 zaujímají k jednotlivým politikám podobné stanovisko. Mezi koalicí a opozičními stranami (ODS, KSČM) dochází k rozporu zejména v následujících bodech:


  • mezivládní vs. nadnárodní model EU

Transnacionalitu kritizuje zejména ODS, nepřípustná je rovněž pro KSČM. Naopak vládní strany ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU se kloní k nadnárodní variantě, ČSSD dokonce považuje mezivládní model za chybný!160

  • otázka federalizace

Otázka federalizace úzce souvisí s předchozím bodem. ODS a KSČM odmítají ztratit sebemenší část národní suverenity, národní stát pro ně není přežitkem. Naopak, vládní strany jsou pro federalizaci, nejvíce pak US-DEU.

  • společná zahraniční a bezpečnostní politika

KSČM je proti jakémukoli zapojení do západních bezpečnostních struktur, proti prohlubování SZBP je také ODS, ovšem z důvodů ohrožení dobrých euroatlantických vztahů. Pozitivní přístup k druhému pilíři zaujaly ČSSD, KDU-ČSL i US-DEU.


  • „ústava“

V hlasování o tzv. evropské ústavě se zavázaly tuto smlouvu podpořit ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Přestože se debata o ústavní smlouvě z důvodů odmítnutí Francie a Nizozemska odložila na neurčito, Koalice i přes to trvala na dalším jednání.161 Proti smlouvě se naopak zatvrzele postavila ODS162 i KSČM.

  • zavedení eura

Pro se od počátku vyjadřovaly ČSSD, KDU-ČSL i US-DEU, ne zcela jednoznačně se k otázce společné měny staví ODS. Zcela proti pak vždy vystupovala KSČM.163

5. Zahraniční politika ODS v rámci Evropské unie

5.1 Příklon k britským konzervativcům

Jako nejsilnější pravicový subjekt nejen v České republice ale také ve střední Evropě164 si ODS vytvořila velké množství vazeb na mezinárodní úrovni. Stala se členem několika mezinárodních organizací165 a úzce spolupracuje s některými evropskými pravicovými stranami, a to zejména s Konzervativní stranou Velké Británie (KS) a polským uskupením Právo a spravedlnost (PiS). Bližší spolupráce s jinými evropskými pravicovými stranami se stala relevantní hlavně před blížícím se vstupem naší republiky do EU. ODS začala hledat partnery pro své působení v EP.

V červenci roku 2003 se zástupci ODS sešli s představiteli britské KS a polské strany PiS a vytvořili dokument Pražská výzva. V něm tato tři politická uskupení odmítla federalistický evropský superstát a ústavu EU a navrhla alternativu pro další vývoj EU, která by měla vést k dobrovolné spolupráci všech evropských národů a k respektu národních odlišností.166 Zcela zřetelně se tak opět projevil názorový příklon ODS ke konzervativcům Velké Británie.

Úzký vztah těchto dvou stran byl zřejmý již v počátcích existence ODS, ale v případě blížícího se členství České republiky v EU jsme mohli vůči konzervativcům pozorovat velkou míru loajálnosti. ODS se v mnoha případech zachovala podle předchozího jednání KS. Vývoj KS se ukázal jako důležitý především u otázky, do jaké frakce EP se ODS po vstupu České republiky do Unie zařadí. ODS váhala mezi Evropskou lidovou stranou-Evropskými demokraty (ELS-ED) a Unií pro Evropu národů (UEN). Přes shodu v národních otázkách však rozdíly v ekonomických programech stran náležejících do frakce UEN nedovolily ODS, aby se do UEN začlenila. Konečné usnesení přidružit se k ELS-ED bylo ale dáno také rozhodnutím konzervativců setrvat ve frakci ELS-ED.167 Ve volebním programu pro volby do EP v roce 2004 byl příklon ODS k ELS-ED zdůvodněn následovně: „ODS bude v Evropském parlamentu spolupracovat se všemi politickými silami, s nimiž bude schopna nalézt dostatečný programový průnik. Politika ODS v Evropském parlamentu bude nicméně vždy vycházet z národního programu ODS. Jako dlouholetý člen uskupení pravicových stran EDU (European Democrat Union) a IDU (International Democrat Union) považuje ODS za nejdůležitější, přirozené a tradiční své partnerství s nejsilnější politickou frakcí pravého středu v Evropském parlamentu – frakcí ELS-ED. ODS se hodlá zapojit do práce v této frakci stejným způsobem jako britská Konzervativní strana, s níž ODS sdílí podobný pohled na institucionální architekturu EU a ekonomické otázky.“168 Je zřejmé, že představy občanských demokratů o politice Unie nejsou zcela v souladu s frakcí ELS-ED, zejména pohled na optimální institucionální rámec EU je zcela jiný. Právě názorový střet ohledně možné federalizace Evropy pravděpodobně podnítí odchod ODS a KS z ELS.

V evropských volbách dosáhla ODS nejlepšího výsledku ze všech českých politických stran, když získala devět z celkového počtu dvaceti čtyř mandátů určených pro Českou republiku.169 Europoslanci se stali J. Zahradil, J. Zvěřina, Petr Duchoň, Miroslav Ouzký, Hynek Fajmon, Nina Škottová, Ivo Strejček, Oldřich Vlasák a Milan Cabrnoch.170 Stejně jako britská Konzervativní strana, španělská Lidová strana (Partido Popular), italská Strana penzistů (Partito Pensionati) a ulsterští Unionisti ale ODS nevstoupila přímo do ELS, nýbrž pouze do její frakce Evropská lidová strana – Evropští demokraté. Tím získala jistou nezávislost na ELS, členové přijatí pouze do frakce Evropští demokraté totiž nejsou vázáni stanovisky ELS v institucionálních otázkách.171

5.2. Evropská lidová strana po volbách do Evropského parlamentu v roce 2004

ELS je nejsilnější stranou v EP, frakce ELS-ED (Evropští demokraté) sdružuje 278 poslanců z celkového počtu 785.172 Představuje pravostředovou frakci a je nejsilnějším protivníkem Straně evropských socialistů (SES). Vzhledem k množství stran zastoupených v ELS173 pojímá tato strana tři skupiny členů rozdílných ideologických hodnot. Nejsilnějším uskupením v rámci ELS je křesťanskodemokratické křídlo, za ním následují konzervativci (křídlo ODS) a v menším počtu pak liberálové. Pro původní i nové členy ELS je proto spolupráce v rámci strany značně obtížná.174

Stejně jako ODS je členem ELS také KDU-ČSL. Tento případ nám zcela jasně dokresluje složitost zapojování národních stran do již existujících parlamentních subjektů v EP. Nesoulad mezi jednotlivými frakcemi ELS trvá již několik let, přičemž příchodem národních stran z nových členských zemí se pnutí stalo ještě intenzivnějším. Pokud vezmeme v úvahu třeba jen protichůdnost přístupů k budoucnosti Unie KDU-ČSL a ODS, bude zřetelné, že poslanci ELS zastávají k integraci celou škálu postojů, a to od euroskeptických až po federalistické. Podle pozorovatelů se ELS ocitla v posledních letech v krizi a je „na historické křižovatce svého vývoje,“ když britští konzervativci oznámili, že uvažují o vystoupení z ELS a o založení vlastní frakce, která bude více korespondovat s jejich vizí o budoucnosti EU.175

Po vstupu nových členů v květnu 2004 a následných červnových volbách do EP ELS nezískala, naopak ztratila 17 křesel v parlamentu.176 Přesto však nadále zůstala nejsilnější frakcí.177 Hrozbou tohoto postavení ELS-ED uvnitř EP jsou opět se objevující tendence zejména britských konzervativců založit vlastní evropský politický subjekt v rámci EP. Odštěpením nových stran z ELS by lidová strana oslabila a současná parlamentní většina by byla ohrožena.

Britská KS mluvila o odchodu z frakce ELS-ED již v roce 2003, poté co ELS splnila všechny tři její podmínky, se ovšem konzervativci rozhodli ve straně setrvat. Po parlamentních volbách v roce 2005, které konzervativci v čele s Michaelem Howardem prohráli, však došlo ke změnám ve vedení. Novým předsedou konzervativců se stal David Cameron, který již ve své volební kampani prohlašoval, že v případě jeho vítězství KS opustí ELS-ED a založí novou konzervativní frakci. V případě, že by se Britové opravdu rozhodli z frakce Evropských demokratů odejít, nastala by zřejmě změna také pro ODS. Tendence opustit ELS a založit novou silnou frakci v EP byla v době britských voleb patrná rovněž u občanských demokratů. Podle europoslance J. Zahradila by v této nové straně byly pouze ty s podobným náhledem na budoucnost integrace, strana by podle něj měla být proevropská, nikoli však federalistická.178

Dva roky po volbách ve Velké Británii, a to navzdory vítězství Davida Camerona ve volbách do čela strany, však konzervativci nadále zůstávají členy Evropských demokratů. Během těchto dvou let se sice politikové KS k předvolebnímu slibu několikrát vrátili, můžeme zmínit například prohlášení stínového ministra zahraničí Williama Hagua z června 2006, že konzervativci svůj záměr odejít z ELS-ED rozhodně „potichu neodložili“.179 Nelehkým úkolem KS se ale stalo hledání partnerů, kteří by ji následovali. Ke vzniku nové frakce v EP je potřeba členů alespoň pěti členských států. Úvahy o odchodu z frakce Evropských demokratů se objevily ve Zprávě o činnosti Poslaneckého klubu ODS v Evropském parlamentu v roce 2006. Píše se zde, že ODS o založení nové frakce společně s britskými konzervativci celý rok uvažovala, na zásadní řešení této otázky však vzhledem k patové situaci po volbách do PS PČR neměla dostatečný prostor. Přesto se ale ODS konzervativcům písemně zavázala, že v dalším legislativní období 2009-2014 ustanoví novou parlamentní frakci, „která bude vůdčí politickou silou ve formulování a prosazování myšlenek moderní, nefederalistické a flexibilní EU.“180 Dne 13. července předseda ODS M. Topolánek podepsal s předsedou konzervativců D. Cameronem deklaraci Movement for European Reform, která shrnuje přístupy obou stran ke stávající podobě EU a nabízí vlastní představy o budoucnosti Unie.181 ODS tímto krokem jenom potvrdila svou úzkou vazbu na britské konzervativce a také ukázala, že ačkoliv s ELS-ED ji pojí společný pohled na ekonomiku a některé jiné politiky EU, rozpor mezi nimi v otázkách budoucnosti EU je nepřekonatelný. Z hlediska české politické scény není ale tento krok příliš důležitý. Již při vstupování do frakce ELS-ED dala ODS najevo částečný rozpor mezi oběma uskupeními, když nevstoupila přímo do ELS. Postoje ODS vůči evropské integraci v nové frakci tak zůstanou v podstatě neměnné.



5.3. Činnost ODS v Evropském parlamentu

Po volbách do EP v roce 2004 vznikl dne 13. června 2004 klub ODS, a to v rámci ELS. Jak již bylo zmíněno výše, ODS se nestala přímým členem ELS, ale včlenila se pouze do frakce ELS-ED. Předsedou klubu ODS se stal J. Zahradil, místopředsedou byl zvolen M. Ouzký. Z českých politických stran, jež se účastnily voleb do EP, vstoupily spolu s ODS do frakce ELS-ED rovněž KDU-ČSL A SNK-ED. Tyto tři strany spolu poté v rámci frakce vytvořily Českou národní delegaci (ČND), kterou tvoří celkem 14 evropských poslanců.182 ODS sama hodnotí vytvoření čtrnáctičlenné ČND jako velký úspěch. Česká ČND je druhou nejsilnější národní delegací ve frakci ELS-ED a podle ODS právě tento fakt umožnil občanským demokratům obsadit křeslo místopředsedy EP M. Ouzkým.183

Činnost ODS v EP je samozřejmě velmi ovlivněna její dosavadní rétorikou o zahraniční politice České republiky a o dalším směřování EU. Již před referendem o vstupu do Unie ODS prohlašovala, že pokud bude chystaná Smlouva o Ústavě pro Evropu příliš federalistická, ODS ji nepodpoří.184 Návrh o podpoře tzv. Ústavní smlouvy EU, o němž se v EP hlasovalo 14. října 2004, který vyzýval k „ovlivnění národních ratifikačních postupů ve prospěch zdůraznění evropské dimenze projektu Ústavy“ a v němž se měla projednávat strategie národních ratifikačních postupů, ODS nepodpořila.185 Ve Zprávě o činnosti Poslaneckého klubu ODS v Evropském parlamentu v roce 2004 ODS uvedla, že „zamítnutí tohoto stanoviska bylo v souladu s politikou ODS, která se staví záporně k přijetí tzv. Evropské ústavy, neboť tato smlouva omezuje suverenitu České republiky i ostatních členských států a zmenšuje váhu ČR v rozhodovacím procesu EU a celkově zhoršuje její postavení oproti současnému stavu“.186

Významnou změnou po volbách 2004 se již v červenci stala volba nového předsedy Evropské komise, kterým byl 413 hlasy zvolen portugalský sociální demokrat José Manuel Durão Barroso.187 Poslanci ODS při hlasování J. Barrosa podpořili. J. Barroso je v poslaneckém klubu ODS vnímán jako liberální, méně regulativní a více proreformní politik než bývalý předseda Komise Romano Prodi, někdejší předseda italského levicového hnutí Olivovník.

Na základě předešlých programových vyjádření, kdy občanští demokraté podpořili politiku rozšiřování EU, zhodnotil klub ODS pozitivně návrh Komise na zahájení přístupových jednání s Tureckem.188 ODS soustavně vyjadřuje podporu Turecku v otázce přistoupení k EU a odmítá relevanci dávných historických událostí pro případné členství Turecka v Unii.189 Podle ODS by v případě Turecka měla být brána v potaz pouze momentální politická a ekonomická situace. Také ELS velmi usiluje o prohlubování styků s východními sousedy a sama v tomto směru vyvíjí mnohé aktivity. Strana doufá v možné bezproblémové soužití muslimských a křesťanských států a navrhuje posílení a další rozvoj politiky sousedství po plánovaném rozšíření EU o Turecko.190 Turecko jakožto klíčový spojenec USA v NATO a ve válce proti terorismu představuje pro ODS, která preferuje především posilování transatlantické vazby, významného partnera v evropských bezpečnostních otázkách. Navíc ODS vítá jakékoli snížení akceschopnosti EU, což by přijetí nesourodých členů jistě způsobilo.191

V roce 2005 zažila EU těžké chvíle, když Francie a Nizozemsko odmítly v referendu tzv. Ústavu EU. Občanští demokraté, kteří se nikdy netajili svým negativním postojem k této smlouvě, zastávali po vzniklé situaci názor, že by se Unie měla řídit dosavadními smlouvami, a prosazovali, aby se Česká republika ratifikací tzv. Ústavy již dále nezabývala.192 Europoslanci ODS tento dokument označili za neplatný.193

ODS se již dlouhodobě vyjadřuje pozitivně ohledně možného členství Ukrajiny, Makedonie a některých dalších postsovětských a balkánských zemí.194 V roce 2005 podpořili europoslanci ODS jak Chorvatsko ve snažení získat statut kandidátské země, tak také Ukrajinu, která má o členství v EU rovněž zájem. Zároveň vyslovili souhlas se vstupem Bulharska a Rumunska v roce 2007.195

V dubnu 2005 nepodpořila ODS Návrh usnesení o Situaci Romů v EU, a to hlavně proto, že Česká republika byla v textu vylíčena jako stát, ve kterém jsou práva romské menšiny soustavně porušována. Otázka českých Romů se na zasedání EP řešila hlavně kvůli bývalému koncentračnímu táboru v Letech, na jehož místě se dnes nachází vepřín. „Nikdo z poslanců ODS v EP svým negativním stanoviskem nechtěl zpochybňovat nutnost připomínat hrůzy holocaustu a vinu těch, kteří za něj nesou zodpovědnost. Text návrhu však opakovaně a výslovně zmiňoval pouze údajné zločiny českých policistů, aniž by stejným otevřeným způsobem zmínil skutečnost, že praxe koncentračních táborů vyrostla z podhoubí nacistické vyhlazovací ideologie v tehdejším Německu.“196

V dubnu 2005 europoslanci ODS ostře protestovali proti urážlivým výrokům místopředsedy ELS-ED Vidal Quadrase Rocy a předsedy Ústavního výboru EP J. Leinera na adresu prezidenta České republiky V. Klause. Zmínění členové EP nazvali prezidenta V. Klause nacionalistou a lhářem poté, co V. Klaus v několika veřejných vystoupeních zdůraznil negativní důsledky případného přijetí tzv. Ústavy EU. Europoslanci ODS poslali předsedovi EP Josepu Borellovi-Fontellesovi otevřený dopis, ve kterém se důrazně ohradili proti napadnutí hlavy suverénního státu jménem celého EP a žádali oba poslance, aby se za své výroky omluvili. Předseda EP se však ve své odpovědi zastal obou poslanců a poukázal na usnesení EP o Ústavě EU z ledna 2005, které žádá členské státy o objektivní informace o obsahu Ústavy.197

Mezi nejdůležitější politická témata, kterými se Poslanecký klub ODS v EP zabýval, patřil v roce 2006 návrat tématu tzv. Evropské ústavy jako klíčová priorita předsedajícího Rakouska a Finska. EP ale rozhodl, že až v roce 2007, tedy v době německého předsednictví, předloží Německo výslednou zprávu o jednání se všemi členskými státy. Podle výsledků těchto konzultací se bude ve věci tzv. Ústavy dále postupovat.198 V červnu 2007 Evropská rada požádala, aby byla vypracována nová, reformní, smlouva, která by nahradila tzv. „Ústavu“ odmítnutou v referendech ve Francii a Nizozemsku. Ta byla nakonec přijata na neformálním zasedání Evropské rady v Lisabonu ve dnech 18. a 19. října 2007. Pro hlasovala také ODS. Předseda ODS M. Topolánek ji označil za maximální kompromis zúčastněných. „Ač je dohoda o reformní smlouvě spíše sňatkem z rozumu, jedná se o kompromisní text, který po referendech v Holandsku a Francii musel doznat změn. Mělo by nás potěšit, že hlavní směry Lisabonské agendy jsou v souladu s hlavními prioritami vlády. Myslím si, že my bychom měli střízlivě akceptovat dohodu, které bylo dosaženo, přestože někteří z nás mohou mít pocit, že jsme mohli jít dál, že jsme mohli více bojovat, ale tady říkám, že koaliční kompromis, kterého jsme dosáhli, je velmi blízký tomu, co v minulosti prezentovala i dnešní opozice.199 Reformní smlouva, která byla v říjnu v Lisabonu přijata, projde ročním procesem ratifikace ve všech 27 zemích EU. V ČR ji bude schvalovat parlament.200 V platnost by smlouva měla vstoupit před volbami do EP v červnu 2009. Na rozdíl od původní tzv. „Ústavy“ neobsahuje žádné prvky státnosti, což byl největší problém staré smlouvy z pohledu ODS. Nynější dokument je vlastně pouze novelizací smlouvy z Nice z roku 2001. Zvyšuje však pravomoci EP, který bude moci spolurozhodovat v oblastech, ve kterých měl dosud jen právo konzultace. To se dotýká především zemědělské politiky, soudnictví a rozpočtu EU. I když toto rozhodnutí omezuje vliv národních vlád na tyto otázky, ODS zejména oceňuje opuštění od plánovaných nadnárodních symbolů a instituce ministra zahraničí EU.201 Za vítězství zdravého rozumu označil přijatou reformní smlouvu předseda klubu ODS v EP J. Zahradil.202 Také ostatní členové stranického vedení jsou s výsledkem hlasování v Lisabonu spokojeni. Neshody však panují ohledně schvalování této smlouvy. Například Vlastimil Tlustý je zastáncem konání referenda, zatímco A. Vondra namítá, že reformní smlouva nemá ústavní charakter, je mnohem stručnější než zamítnutá „Ústava“, a referendum proto není potřeba.203

Pokud bychom chtěli shrnout prozatímní působení ODS v EP, musíme konstatovat, že ODS jedná podle svého národního programu, a to zejména v oblasti institucionální architektury EU. Přijetím nové reformní smlouvy z Lisabonu se naplnila hlavní priorita ODS – zpomalení federalizačního procesu v rámci Unie.

ZÁVĚR
Evropeizace je fenomén, se kterým jsme se v České republice začali setkávat až ve druhé polovině 90. let minulého století. Po revoluci v roce 1989 se stal vstup do Evropského společenství jednou z hlavních priorit české zahraniční politiky. Znovunavrácení do Evropy bylo v této době chápáno jako synonymum záruky demokracie a stability. Budoucí vstup do Evropské unie začal ovlivňovat programy politických stran, každá z nich zaujala k případnému členství v EU osobitý postoj. Dokonce strany, které nebyly na počátku vstupu do Unie příliš nakloněny, postupně přicházely se svou koncepcí, kdy a za jakých podmínek do EU vstoupit, a začaly rovněž zaujímat stanovisko k jednotlivým evropským politikám a problémům.

ODS se k EU a jejímu prohlubování staví skepticky. Její prioritou bylo především zapojit se do společné hospodářské politiky, politické cíle Unie strana nepokládá za relevantní. Společná zahraniční a bezpečnostní politika dle ní musí respektovat transatlantickou vazbu s USA, vystupuje proti federativním snahám i proti nadnárodním institucím EU. Velmi rázně zamítla plánovanou evropskou ústavu, která v sobě obsahovala atributy státu. ODS ostře vystupuje proti ztrátě národní suverenity. EU by podle ní měla sdružovat státy, které se chtějí integrovat na ekonomické bázi, třeba i Turecko nebo Maroko, jakékoli další prohlubování politické integrace odmítá.

Abych mohla mluvit o rozdílu v postoji ODS a její členské základny k EU, musela jsem zjistit informace o charakteristice těchto voličů - zabývat se jejich sociálním statutem, věkem, vzděláním a bydlištěm. Až na základě těchto údajů jsem mohla dojít ke společným hodnotám strany a voličů, poukázat na jejich preference a také naopak na otázky, které pro ně nejsou relevantní. Tato část práce se ovšem ukázala být problémová, a to vzhledem k tomu, že v české bibliografii není text, který by se touto problematikou hlouběji zabýval. Přestože by pro každý politický subjekt mělo být důležité jednat podle priorit své členské základny, ani na oficiálních stránkách ODS ani v dokumentech, které ODS publikovala, není charakteristika členů či voličů upřesněna.

Z tohoto důvodu jsem vypracovala vlastní dotazník, který jsem předložila k vyplnění 80 členům Oblastního sdružení ODS v Opavě. 64 z nich mi na otázky odpovědělo. Dotazník se skládal ze 16 dotazů, které zahrnovaly jak údaje o jejich osobě jako věk, vzdělání a typ zaměstnání, tak rovněž otázky na jejich postoj k instituci EU a k národní politice ODS. Z dotazníku vyplynulo, že 56 respondentů (87,5 %) z celkového počtu 64 souhlasilo se vstupem do EU a 54 z nich vnímá Unii jako záruku politické kultury, demokratických principů a svobody. Celkově dotazník vyzněl proevropsky, přestože 54 dotázaných (84,4 %) vyjádřilo podporu národní politice strany. S žádnou jinou podrobnou statistikou jsem se během své práce na této studii nesetkala. Agentura STEM sice po parlamentních volbách v roce 2006 vypracovala porovnání celkové populace ČR (občanů ve věku od 18 let) s lidmi, kteří ve volbách do PSP ČR v roce 2006 volili ODS, získané údaje však obsahují pouze věk, vzdělání a sociální skupinu.

Ani zdroje, které pojednávají výhradně o ODS, například Kronika ODS: 10 let historie od L. Benešové nebo informace na oficiálních webových stránkách ODS neobsahují relevantní informace k tomuto tématu. Pouze kapitola ODS a její voliči v knize Občanská demokratická strana a česká politika: ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 od R. Chytilka a O. Eibla se zabývá hodnotami elektorátu ODS, jejich postojem k religiozitě, etnickým menšinám, rolí státu v ekonomice či sociální politice vlády. Kapitola ale vůbec nezmiňuje postoj strany a jejích voličů k evropské integraci, pro tuto diplomovou práci tedy nebyly údaje v ní získané příliš relevantní. Pokud mám shrnout bibliografii věnující se ODS, musím konstatovat, že není příliš obsáhlá. Většinu literatury představují publikace samotné strany, informace v nich tedy nejsou nestranné. Zahraniční literatura o českých politických stranách je naprosto mizivá, cizojazyčné údaje nejsou k dispozici ani o působení ODS v Evropském parlamentu.

Naproti tomu, českých prací zabývající se teorií evropeizace je mnoho, v odborných časopisech není o postoje českých politických stran k EU nouze. Sborník Evropeizace – Nové téma politologického výzkumu reflektuje tuto otázku opravdu obsáhle a podrobně.

V úvodu práce jsem si vytýčila dvě hlavní hypotézy, které jsem ověřovala pomocí předem zvolených metod. Hypotézy, kterými se moje práce zabývá, zněly:
1. Ačkoliv je ODS euroskeptická, její voličská základna je vesměs proevropská. Předpokladem, že Euroskeptická ODS je základnou eurooptimistických voličů se zabývá kapitola 3.

2. „Relevance postoje ODS k EU pro její voliče“ – druhá hypotéza zkoumala odlišnost názorů strany a jejích voličů na zahraniční politiku České republiky. Zatímco postoj strany k národním otázkám voliči oceňují, v přístupu k evropské integraci a zvláště k EU se názory obou subjektů liší. Tato hypotéza měla dokázat, že Voliči ODS nepovažují specifický postoj strany k EU za relevantní. Tuto možnost rovněž zkoumala třetí kapitola.


První hypotéza vycházela z údajů o výsledcích referenda o vstupu ČR do EU, ve kterém hlasovalo pro vstup 86 % voličů ODS, a také z jiných studií, které všechny označují voliče ODS za nejproevropštější elektorát ze všech členských základen českých politických stran zastoupených v současné době v PS. Tuto otázku zkoumala jak třetí kapitola, která se zabývala přímo postojem voličů ODS k evropské integraci, tak i podkapitola 4.3., která se naopak věnovala evropeizaci ODS. Obě kapitoly tuto hypotézu potvrzují. Rovněž první kapitola zkoumající socio-ekonomické faktory předpovídá, že voliči ODS, jakožto elektorát s vysokým procentem vysokoškolsky vzdělaných a samostatně výdělečných občanů a také převážně mladých lidí a lidí ve středním věku, budou nakloněni novým možnostem a výzvám, které EU přináší. Tato kapitola dokázala, že na volební chování voličů, stejně jako na postoj k EU mají vliv socio-ekonomické determinanty, nicméně že toto působení není naprosto jednoznačné. Vysokoškolsky vzdělaní, mladí a samostatně výděleční lidé se samozřejmě objevují ve všech voličských základnách politických stran.

Druhá hypotéza předpokládala, že pro voliče ODS je nejdůležitější přístup jejich strany k ekonomickým otázkám země a k národním zájmům České republiky. Mezi národní zájmy však voliči nepočítají vztah k EU, která pro ně představuje lepší, demokratickou budoucnost spojenou s mnoha výzvami, které je, jakožto většinou vysokoškolsky vzdělané občany, přitahují. Hypotéza byla založena na výsledcích vlastního dotazníku, který je obsahem podkapitoly 3.2. s názvem Údaje o voličích ODS vztahující se přímo k evropské integraci. Tento dotazník potvrdil, že ačkoli pro 84,4 % dotázaných je důležitý postoj ODS k národním otázkám, 87 % respondentů odpovědělo, že v referendu o vstupu ČR do EU hlasovalo pro členství ČR v této organizaci. Také zbývající části třetí kapitoly, jakožto i čtvrtá kapitola hypotézu nepřímo potvrzují.

V úvodu jsem si položila rovněž dvě tematické otázky, které jsem se v práci snažila zodpovědět.


  1. Jaké místo zaujímá ODS na škále přístupu k evropské integraci?

Na tuto otázku našla odpověď kapitola 3.3. s názvem Eurooptimismus, euroskeptismus, eurorealismus a antievropanství. Na základě terminologie o přístupu k evropské integraci politologové zařadili ODS k měkkým euroskeptikům, a to zejména pro negativní postoj strany k jednotlivým politikám Unie. Ačkoli ODS není proti evropské integraci, a to hlavně proti integraci ekonomické, staví se negativně k těm aspektům organizace, které představují prohlubování tzv. transnacionalismu. Jedná se například o Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, o společnou měnu Euro a další jevy, které směřují k federalizaci EU.




  1. Jedná ODS v Evropském parlamentu podle svého národního programu?

ODS působí na půdě EP naprosto konzistentně se svým národním programem. Toto je závěr jak čtvrté, tak páté kapitoly. V kapitole č. 4 jsem se věnovala jednotlivým volebním programům ODS, které v zásadě navazovaly jeden na druhého. V kapitole č. 5, která se podrobně zabývá činností ODS v EP, pak rozebírám postoje k jednotlivým tématům projednávaným na půdě parlamentu. Stěžejními body národního programu vztahující se k EU jsou zejména postoj k tzv. ústavní smlouvě a rovněž k rozšiřování nebo naopak prohlubování Unie. Ve všech svých hlasováních na půdě EU dala ODS najevo svůj nesouhlas se zanesením federativních prvků do smluv EU. V záležitosti rozšíření Unie o další členy se ODS vždy vyjadřovala pozitivně, podrobnosti o případném členství Turecka najdeme v kapitole 5.3.

Jednotlivé části této práce by samy o sobě mohly být námětem k samostatným studiím. Cílem této práce bylo podchytit fenomén teorie evropeizace, který je od poloviny 90. let součástí našeho občanského života. Rovněž analýza postojů českých parlamentních stran k EU a zejména přístup ODS versus jejích voličů byla předmětem mého zkoumání. Jistě nebylo možné pokrýt veškeré postoje a názory stran k tomuto tématu, jelikož jsem byla limitována jak rozsahem práce, tak také nedostatkem objektivních zdrojů. Snažila jsem se zejména přispět k pochopení stranické politiky ODS, která navzdory názorům mnoha politiků i politologů není antievropská. Její priority v rámci evropské integrace se však neshodují s prioritami většiny českých parlamentních stran. Přestože ODS ve své minulosti propagovala jiné alternativy evropské integrace než EU, posléze doporučila svým voličům, aby v referendu o vstupu hlasovali pro členství naší země v EU a dala tím najevo, že je připravena hájit zájmy svých voličů na půdě této organizace.

Pro další výzkum samozřejmě zůstávají další otázky. Například by se daly více analyzovat alternativy ke vstupu do EU, které ODS navrhovala, a zhodnotit jejich reálnost. Také přístup jednotlivých členů vedení ODS k EU by byl zajímavým námětem pro další bádání. Zejména v oblastních sdruženích ODS přistupují členové strany k evropské integraci mnohem proevropštějším způsobem než vedení ODS v Praze, což dokazuje mimo jiné i dotazník vyplněný členy Oblastního sdružení ODS v Opavě. Snažila jsem se především zmapovat evropeizaci českých parlamentních stran, stejně jako dosud nepříliš zpracovanou problematiku odlišnosti názoru voličů ODS a politických špiček této strany na EU.



1   2   3   4   5


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət