Pokračování knihy Všechno bylo jinak
|
|  Yüklə 1.07 Mb.
|
| Sovětští velitelé z roku 1941 jsou často podrobováni kritice. Málokdo si však vzpomene, že před rokem 1941 i později byli tito lidé stateční, chápaví, předvídaví, rozhodní i schopní připravovat válečné lsti. Jenže v roce 1941 všechny ochromilo jakési zatmění mozku.. Je třeba říct, že se ve směru k rumunským hranicím nepohybovali zdaleka jen Žukovovi lidé. Jak víme, právě sem nasměroval generálporučík I. S. Koněv 19. armádu. A generálmajor R. J. Malinovskij 48. pěší sbor… Jestliže se Žukov Rokossovskij, Koněv Krylov Potapov a Malinovskij sešli všichni dohromady a všichni proti Rumunsku, pak je to podle mého názoru vážné.
*** Generálporučík A. A. Vlasov který upadl do zajetí v roce 1942, řekl při výslechu, že “koncentrace vojsk v oblasti Lvova svědčí o tom, že úder proti Rumunsku byl namířen ve směru na naftová pole”. Vlasov trval na tom, že Stalin připravoval vpád do Německa a Rumunska, že příprava Rudé armády byla orientována výhradně na útok. Obranná operace se nepřipravovala, a dokonce se ani nepředpokládala. “Krasnaja zvezda” (27. října 1992) oznámila, že si Vlasov chtěl před Hitlerem přilepšit, chtěl mu zalichotit, a proto opakoval výmysly Goebbelsovy propagandy Takovými výroky prý plně odhalil svou pravou tvář. A teďsi přečtěme, co napsal o rok dříve v tomtéž deníku “Krasnaja zvezda” zástupce náčelníka štábu letectva SSSR armádní generál M. Garejev: “Směr soustředění základních sil nebyl sovětským velením zvolen s ohledem na strategickou obranu (taková operace se prostě nepředvídala a ani neplánovala…), nýbrž s ohledem na zcela jiné druhy operací… Hlavní úder na jihozápadě byl veden na mnohem příhodnějším území, odřízl Německo od základních spojenců a od 7) Protokol výslechu z 8. srpna l942 nafty a umožnil našim vojskům dostat se na křídlo a do týlu hlavního seskupení protivníka…” (27. června 1991). Porovnejme názory dvou generálů. Mluví o tomtéž. Nebyla žádná příprava k obraně, jenom útok, a to útok na jihozápadním směru, tj. ze lvovského výběžku s cílem odříznout od Německa naftu a základní spojence. Jestli si chtěl Andrej Andrejevič Vlasov takovými údaji naklonit Hitlera, pak koho si chtěl naklonit armádní generál Garejev? Jestliže připustíme, že Vlasov jenom opakoval Goebbelsovy výmysly pak bychom museli deník “Krasnaja zvezda” prohlásit za hlásnou troubu fašistické propagandy. Garejevovy názory byly uveřejněny v Sovětském svazu v ústředním orgánu Ministerstva obrany a nevyvolaly protest ani ze strany vojenských historiků, ani náčelníka generálního štábu, ani ministra obrany ani samotného prezidenta. A nikdo neprotestoval prostě proto, že armádní generál Garejev řekl pravdu stejně jako generálporučík Vlasov A jestli někdo nezávisle rozestaví na mapě sovětské útočné armády mechanizované a výsadkové sbory letiště, štáby a Žukovovy generály pak bude muset přiznat dokonce i bez Vlasovova nebo Garejevova svědectví: připravovala se neobyčejně krásná útočná operace. O TŘETÍM STRATEGICKÉM SLEDU Lenin Násilí je nutné a užitečné. Buďte ubezpečeni, že se naše ruka nezachvěje. Stalin
* ţ *
Správně. Třetí strategický sled tvořili čekisté. Všechny tři armády 29. armádě velel zástupce minĺstra vnitra generálporučík NKVD I. I. Maslennikov, 30. armádě bývalý velitel pohraničních vojsk Ukrajinského okruhu generálmajor NKVD V A. Chomenko a 31. armádě bývalý velitel Baltského pohraničního okruhu generálmajor NKVD K. I. Rakutin a později bývalý velitel Karelofinského pohraničního okruhu generál-major NKVD V N. Dolmatov Tři armády – to je celý front. Celkové velení nad třemi armádami zajišt’oval bývalý velitel pohraničních vojsk Běloruského okruhu generálporučík NKVD I. A. Bogdanov a jeho politickým komisařem byl náměstek lidového komisaře státní bezpečnosti, komisař státní bezpečnosti 3. stupně S. N. Kruglov Po mnoho let sbírám a skládám jako mozaiku údaje o sovětských vojskách a velitelích jedenačtyřicátého roku. Mezi nimi i o třech čekistických armádách. Všechno, co se mi podařilo shromáždit, potvrzuje, že ve Třetím strategickém sledu nejen všichni velitelé armád, divizí, pluků a praporů byli čekisté z NKVD a NKGB (= Narodnyj komissariat gosudarstvennoj bezopasnosti), ale také všichni velitelé rot, čet a družstev byli odtamtud. Nepodařilo se mi objevit žádnou výjimku. Čím víc údajů o Třetím strategickém sledu jsem nashromáždil, tím víc vznikalo otázek. K čemu byl určen tento celý čekistický front? Jak dokázalo mnoho tisíc pohraničníků vyklouznout 22. června pod palbou útočících německých vojsk a dostat se do hlubokého týlu a tam se do několika dnů po německém vpádu zformovat do spořádané struktury s frontovým velením a třemi armádními velitelstvími, se štáby nových divizí, pluků a praporů, s fungujícím spojením a zásobováním? Vždyt‘ přece štáb Ukrajinského pohraničního okruhu byl tehdy ve lvovském výběžku? Jak dokázal generál-čekista Chomenko se svým štábem uniknout z tohoto pekla? Štáb Běloruského okruhu byl v místě pro evakuaci ještě méně vhodném – v Bjalystoku. Tam všichni upadli do obklíčení kromě generála Bogdanova, jeho štábu a tisíců pohraničníků od řadových vojáků až po generály Bogdanov s celým svým štábem nějak unikl z tohoto kotle, ocitl se v týlu a postavil se do čela celého čekistického frontu. Připust’me, že Bogdanova bylo možné dostat z obklíčení letadlem, ale odkud se vzaly tři čekistické armády? Nebylo přece možné vyvézt 22. června od západních hranic všechny pohraničníky v letadlech. A právě oni, pohraničníci ze západních hranic, vytvořili základ tří čekistických armád a také celé velení bylo ze západních hranic. Záhada. Komunističtí historikové napsali tisíce knih o hrdinných čekistech a o jejich statečných činech v prvních dnech války Knihy však mlčí o tom, jak vznikl čekistický front. Historici nejenže na tuto otázku nedávají odpověd‘, oni ani nepokládají za nutné takovou otázku položit. ***
Autor byl v červnu 1941 kapitánem a velel 144. samostatnému průzkumnému praporu 164. pěší divize 17. pěšího sboru 12. armády ve lvovském výběžku.17. sbor byl pěší jenom podle jména. Ve skutečnosti to byl horský pěší sbor. Sboru velel Žukovovův spolehlivý člověk generálmajor I. V Galanin. Také celá 12. armáda byla, jak víme, obyčejná jenom podle jména, ve skutečnosti to byla horská armáda. Právě v této armádě prováděl I. Ch. Bagramjan na osobní Žukovův rozkaz cvičení pro rychlé obsazování horských průsmyků. Sviridovova kniha je zajímavá tím, že popisuje tutéž armádu, ale pohled na ni nepodává shora, nýbrž zezdola. Nuže, sestupme z výšin sboru a armády do 144. průzkumného praporu, kterému velel kapitán A. A. Sviridov Vyprávění začíná 19. června 1941. Otevírám knihu na první stránce a čtu přímo od prvního řádku: “Na řece Prutu naše divize vystřídala pohraničníky Opouštějíce státní hranici, předali nám opevněný břeh a zanechali nám neobvyklé suvenýry: ořechové udice, rozbitý kulomet a starého ovčáckého psa.. ‚ Dále se mluví o “pohraničnících, kteří nám předávali státní hranici… “, a o “lese, ve kterém jsme byli rozmístěni…” Z rumunské strany “k nám doléhal pláč rumunské vesnice: rolníky evakuovali dál od hranic”. “My všichni sovětští vojáci jsme byli připraveni bít nepřítele jenom na jeho území.” 1) Batal’jony vstupajut v boj, Vojenizdat 1967 Po hlášení požádal velitel roty nadporučík Korobko o dovolení poslat rozvědku na protější stranu řeky “Počkej, nespěchej. Přijde i tvůj čas. A zatím pozoruj a naslouchej.ţ Snažme se to pochopit. 164. pěší divize prevzala od pohraničníku opevněný břeh, ale nespěchá, aby opevnění užívala – divize se skrývá v pohraničním lese. V pohraničním pásmu tak operovaly všechny sovětské divize. Na druhém břehu německé divize operují podle téhož scénáře, také se ukrývají v lesích. Ani ony to nedělají kvůli obraně. Udivuje zvláštní sluch sovětského kapitána-průzkumníka: uslyšel pláč vystěhovávané rumunské vesnice na druhé straně pohraniční řeky ale na naší straně jako by nikdo neplakal. A zatím sovětská pohraniční vojska provedla od 13. do 20. června násilné vystěhování lidí z pohraničního pásma od Bílého po Černé moře. Němci vystěhovali obyvatelstvo v pásmu širokém asi 20 km, naši v pásmu širokém 100 km. Němci v podstatě obyvatelstvo přemisYovali. Naši přemisYovali a likvidovali. V době, kterou líčíme, operace NKVD na vyčištění frontového pásma dospěla ke svému krvavému vyvrcholení. Ale našemu “hrdinovi” do toho nic není. On nářek našich sovětských lidí neslyší a ani si nepřeje ho slyšet. On se považuje za osvoboditele Evropy a proto slyší nářek jen z druhé strany ‚ Po uveřejnění mých prvních článku o skutečném znamu sdělení TASSu ze 13. června 1941 skupina amerických odborníku publikovala hněvivý otevřený dopis: sdělení TASSu je prostě stalinská hloupost, my historici jsme to už dávno zjistili. Snad je pro vás, pánové, sdělení TASSu hloupost, ale den, kdy bylo toto sdělení uveřejněno v tisku, je dnem národního smutku pro mnoho národů. Na rozdíl od fašistů, kteří přemístili obyvatelstvo několik kilometrů do hloubi svého území, naši stateční čekisté posílali desítky tisíc lidí do tundry za polární kruh; z nich se potom málokdo vrátil pod rodné nebe. Když stateční pohraničníci zakončili násilnou repatriaci masy obyvatel, neodstranili pouze minové a drátěné zátarasy na sovětských hranicích (o tom viz v Ledoborci), ale sami hranice opustili. Svědectví generála Sviridova je pouze jedním příkladem. Takových svědectví může každý kdo si to přeje, najít dostatečné množství jak v pamětech sovětských generálů, tak i v německých archivech. Zcela jednoznačně z těch svědectví vyplývá, že na úsecích dlouhých desítky a někdy i stovky kilometrů (tam, kde se připravovaly sovětské údery) byly hranice otevřeny to znamená, že pohraničníci odešli a předali hranice k dispozici Rudé armádě. A právě v tom je třeba hledat odpověďna otázku, jak se pohraničnící dostali v prvních dnech války do hlubokého týlu. Všechno potřebné k zformování tří čekistických armád bylo připraveno předem a mužstţo od generálů po řadové vojáky celé pohraniční hlídky velitelství, oddíly a štáby pohraničních okruhů odešly do týlu ještě PŘED německym ţ’pádem. * * * Jen jednou ve svém životě jsem viděl situaci, kdy pohraničníci otevřeli hranice: v létě 1968 na stejném místě, v Karpatech. Přezuli naše vojáčky do kožených bot a pohraníční oddíly odvolaly hlídky a hranice přenechaly našim divizím. V roce 1941 se všechno dělalo podle stejného scénáře. Když čekisté 18: 19. června odcházeli z hranic, věděli už, že to znamená válku. Každému sovětskému občanovi od dětství vtloukali jako hrebík do hlavy fakt, že hranice jsou uzamčeny Každý pohraničník žil s tou myšlenkou. Když 19. čerţna 1941 odcházeli z hranic, každý velitel hlídky a každý řadový voják chápal smysl odchodu. Připomeňme si takřka bezvýznamný detail na první stránce vzpomínek generála Sviridova: pohraničníci, předávající státní hranice, tam odhodili kulomet, který se nedal opravit. Každý kdo sloužil v Rudé armádě, Sovětské armádě, pohraničních vojskách, NKVD, KGB, mi dá za pravdu: v době míru kulomet, i když ho nelze opravit, odhodit nelze. Ať je tomu jakkoli, pokažený majetek, a tím spíš zbraň, je třeba odevzdat a sepsat o tom protokol. Věc, která se neda opravit (ať je to tajná mapa, nebo roztrhaný vojenský plášť), se musí předložit: tady je ta věc a tady je protokol, podepište to. Pak z tobo nebudou problémy Ale pokus se zbavit komise, existuje-li protokol a nemůže-li se předlo«it vojenský plášť, pokus se pak dokázat, žes ho neukradl a nepropil. A ze dvou porouchaných kulometů je možné za patnáct minut složit jeden celý Z textu generála Svíridova vyplţ’á, že jeho hoši odhozený kulomet rychle opravili, aniž měli náhradní součástky nebo druhý poškozený kulomet, který by bylo možné obětovat na náhradní součástky. Jak tedy máme chápat jednání velitele pohraniční hlídky a staršiny kteří za kulomet ručí? Jak se hodlali ospravedlnit za chybějící kulomet? Kdo uvěří, že nedali kulomet nepřátelům sovětské moci? Kdo uvěří, že se kulomet nedal spravit? Pochopit chování odcházejících pohraničníků je snadné. Je však třeba mít na zřeteli, že mírová doba skončila a že všichni, včetně velitele hlídky chápou, že se už blíží válka. A ve válce se to dělá právě tak. Vždycky Např. 1. gardová armáda se stahuje z bitvy s rozkazem: odejít bez zátěže. Není důvod odnášet z přední linie zbraně, munici, bojovou techniku, které tam byly dopraveny s takovým úsilím. Proto se stažení oddílů z boje provádělo často následujícím způsobem: zásoby všechno, co zůstalo ze zbraní a munice po prudkých bojích, se předá čerstvým oddílům. Ti, kdo odcházejí do týlu, si nebudou s sebou brát nic zbytečného, tam v týlu všechno doplní a vojáky ozbrojí novými zbraněmi přímo ze závodů. Zrovna tak probíhalo 19. června 1941 střídání sovětských vojsk na hranicích: ne podle standardních pravidel mírové doby ale tak, jak se to dělá ve válce. *** Podivné nálady panují v bojových útvarech Rudé armády které se ukrývají v lesích u hranic. Např. ve 144. samostatném průzkumném praporu kapitána Sviridova. Měli bychom prapor vlastně popsat. Má standardní organizaci: velení a štáb, tankovou rotu, rotu těžkých samohybných děl, motorizovanou rotu, jezdeckou eskadronu a zajišYovací oddíly Základními zbraněmi praporu je 16 obojživelných tanků a 13 samohybných děl. Stalin má takových praporů jen v rámci pěších divizí 207 plně zkompletovaných a několik desítek nedovybavených. Zhodnoťme to. Podívejme se jen na jeden 144. průzkumný prapor. Je v něm 16 tanků, kdežto ve všech německých pěších divizích dohromady ani jeden. A také ve všech německých motorizovaných divizích dohromady ani jeden. Stalin má v každé pěší divizi průzkumný prapor s tanky Jen v pruzkumných praporech pěších divizí má Stalin víc tanků než v celém wehrmachtu na východní frontě. Kromě toho to nejsou obyčejné tanky ale obojživelné. Stalin jich má 4000. A v celém wehrmachtu není ani jeden. Ani jinde na celém světě neměli v té době plavající tank. Situace je taková, že velitel praporu kpt. Sviridov má na rumunských hranicích 16 plavajících tankú, zatímco žádný německý generál nebo polní maršál ho nemá. Generálové a polní maršálové všech ostatních zemí také nemají ani jeden. Nuže, velitele takového praporu žádá podřízený velitel roty o dovolení vyslat na druhou stranu řeky průzkumníky… Dovedu si stejnou situaci představit někde v roce 1970: mladý důstojník-průzkumník se obrací na velitele průzkumného praporu s žádostí vyslat na druhý břeh řeky průzkumnou skupinu… Řekněme, že by to bylo v Západním Německu. Vžívám se osobně do úlohy důstojníka, který klade tuto otázku svému veliteli praporu… Vždyt‘ by mě za takovou otázku okamžitě zabalili do prostěradel a za houkání sirény dopravili do příslušného zařízení. A v roce 1941 nadporučík rozvědky klade tuto otázku kapitánovi, ale ten na ni bouřlivě nereaguje: otázka je správná, jenže zatím ještě nenastala doba. Brzo nastane. V průzkumných oddílech a skupinách nedrží hlupáky Nadporučíka charakterizují jako člověka znalého, energického, iniciativního. Sám autor je také dobrý velitel, z kapitána to dotáhl na generálmajora a stal se Hrdinou Sovětského svazu. V daném případě dostal nadporučík zápornou odpověd‘, ale on kladl tu otázku s vědomím, že kladné nebo záporné rozhodnutí o vyslání ozbrojené skupiny na sousední území závisí už nikoli na soudruhu Stalinovi nebo na soudruhu Molotovovi, dokonce ani ne na Žukovovi nebo na náčelníku GRU (Hlavní zpravodajská správa) generálporučíku Golikovovi, nýbrž na kapitánovi, který stojí tam, kde by měly stát pohraniční hlídky V daném případě kapitán nedovolil vyslat rozvědku na protivníkovo území, ale jsou známy stovky případů, kdy to jiní sovětští kapitáni a majoři povolili. Zvykli jsme si pohoršovat se nad tím, že německá průzkumná letadla kroužila nad sovětským územím a že německé průzkumné skupiny křižovaly naši zemi. Přitom jaksi zapomínáme na naše letadla, která létala na německém nebi, a na naše průzkumné skupiny které křižovaly německou zemi. Při čtení těchto řádek vzpomínám na knihu B. M. Šapošnikova Mozek armády Mnoho let před rokem 1941 Šapošnikov upozorňoval, že “převedení armády do válečného stavu způsobuje určitý vzestup jejího vojenského sebevědomí, zvyšuje její morální úroveň”. Šapošnikov upozorňoval, že se armáda převedená do válečného stavu a přesunutá k hranicím dostává do stavu určitého psychického napětí a že není možné zadržovat její zápal. Šapošnikov upozorňoval, že není možné zadržovat armádu dlouho na hranicích, je nutné dovolit jí jednat. Stalin četl Šapošnikovovu knihu pozorně. Znal ji a citoval z ní. Stalin Šapošnikova ctil a ochraňoval. Čtyřicátý rok je rokem Šapošnikovova vzestupu. V květnu mu byl udělen titul maršála Sovětského svazu. Oficiálně je náměstkem lidového komisaře obrany v praxi je Stalinovým hlavním vojenským poradcem. V polovině jedenačtyřicátého roku jsou sovětské útočné armády přesunuty k hranicím. Nejvyšší sovětské vojenské velení ví, že jak velitelé, tak i vojáci netrpělivě očekávají boj a že jejich bojový zápal není možné zadržet. Nikdo ho ovšem ani nezadržuje, vždyt‘ do té ničivé války zbývají všehovšudy dva týdny… Rudou armádu od protivníka neodděluje dokonce ani ten uzoučký řetěz pohraničníků NKVD. Ale přece ani Žukov ani Timošenko, ani Šapošnikov neměli takové pravomoci, aby mohli dát pohraničníkům rozkaz k opuštění hranic. Pohraničníci jim nepodléhali. Pohraničníci podléhali Berijovi. Jenomže Berija zase neměl takovou pravomoc, aby mohl dát armádním divizím rozkaz vystřídat jeho lidi na hranicích. Dát rozkaz lidovému komisaři vnitra, aby odvelel pohraničníky z hranic, a dát rozkaz lidovému komisaři obrany aby přesunul armádní divize na hranice, mohl jenom jediný člověk – předseda Rady lidových komisařů soudruh Stalin. Stalin rozkázal čekistům, aby odešli do týlu, a jednotkám Rudé armády aby obsadily hranice. Stalin věděl, že pak bude nutno pustit Rudou armádu ze řetězu… Jinak se urve sama. A potom se přihodilo něco, co nikdo neočekával. Německá armáda zaútočila. Posuďme důsledky tohoto úderu na příkladu 164. pěší divize, ve které sloužil kapitán Sviridov V jeho oblasti jsou dvě řeky – pohraniční Prut a rovnoběžný s ním Dněstr na sovětském území. Pokud by se divize připravovala na obranu, neměla co lézt do prostoru mezi řekami, ale naopak vyhloubit zákopy a průchody na východním břehu Dněstru s využitím obou řek jako vodních překážek. Mosty bylo třeba připravit na vyhození do vzduchu. Mezi řekami neměly být žádné sklady nemocnice, štáby ani větší vojenské jednotky pouze nevelké oddíly a skupiny ženistů a odstřelovačů. 164. divize se však (stejně jako všechny ostatní divize) připravovala k útoku, a proto Dněstr překročila, přesunula do pohraničních lesů stovky tun munice, paliva a potravin, štáby nemocnice a spojovací uzly a zastavila še až u nejzazší hranice, u hraniční řeky V divizi bylo 1500 vojáku. Mnoho kanónů. Mnoho střeliva. Mnoho automobilů. A vedle byla další divize. Všechny mezi řekami. Za zády Dněstr, vpředu hraniční Prut. Němci zasadili úder. Mostu na hraniční řece se zmocnili, protože nebyl podminován, a začali přesouvat své jednotky Mosty v zádech sovětských divizí rozbombardovali. Severně od tohoto úseku prolomila frontu německá 1. tanková skupina a obrovským obloukem obklíčila sovětskou frontu, a tím odřízla sovětská vojska od jejich týlu. Sovětské divize se ocitly v pasti. Masy lidí a výzbroje (je tam i 96. horská pěší divize s 13 000 vojáky), ale obranu nikdo nepřipravil, zákopy a průchody nikdo nevykopal. Ustoupit není kam, za zády je Dněstr bez mostů. Začínají jatka. Tu a tam někdo z té pasti unikl po plovoucích mostech. Zkuste však přepravit v jednom místě a za bombardování alespoň 10 000 vojáků a pár tisíc tun munice. Vraťme se ke Sviridovow vyprávění. Dívá se na hraniční most přes řeku Prut, po kterém se v nekonečném proudu přepravují německá vojska: “Most! Chránili jsme ho pro útok, a teďho za nic na světě nemůžeme vyhodit do vzduchu!” “Malér byl v tom, že celý můj vojenský výcvik probíhal pod heslem: Jedině útočit! Ústup se pokládal za hanbu, a tak nás v něm necvičili. Ted‘, když jsme byli nuceni ustupovat, neměli jsme žádné zkušenosti. Nezbývalo než toto umění zvládnout za krutých útoků nepřítele.” V tomto úryvku jsou vysvětleny příčiny porážky Příprava na obrannou válku a příprava na útočnou válku jsou dvě různé věci. 164. armáda byla vycvičena pro útok, a proto všechno tak dopadlo… Po vyjití knihy Ledoborec (Všechno bylo jinak) vystoupili věhlasní historikové s tvrzením, že moje verze není nová, že jen opakuji to, co tvrdili fašisté. Beru za svědky své čtenáře: cituji někde fašisty? Moje knihy jsou plné citátů z Marxe, Engelse, Lenina, Trockého, Stalina, Frunzeho, Chruščova, Brežněva, Šapošnikova, Žukova, Rokossovského, Koněva, Vasilevského, Jeremenka, Birjuzova, Moskalenka, Mereckova, Kuzněcova a kdovíkoho. Kdo z nich je však fašista? Je Marx fašista? Anebo Lenin? Nebo možná Trockij? Celá tato kapitola je postavena na citátech z knihy generálmajora A. A. Sviridova, Hrdiny Sovětského svazu. A mohla by stát na citátech z Kaljadina, Kuprijanova, Šepeleva a koho chcete. Jestli je tato verze fašistická, pak to musíte vytknout sovětským maršálům a generálům, a ne mně, já jenom opakuji jejich slova. Nedovedu si vysvětlit zuřivost svých kritiků. Proč se na mne tak vrhli? Proč jste mlčeli, když vyšly knihy Žukova a Rokossovského, Bagramjana, Jeremenka nebo tohoto Sviridova? Váš ušlechtilý hněv by se měl snést na jejich hlavy Já jsem jen skromný sběratel citátů… A někteří historikové prohlásili, že vyvracet moji verzi není možné, ale věřit se jí také nedá, a to proto, že ty nejtajnější dokumenty o přípravě sovětské agrese nebyly nalezeny Soudruzi historikové ty nejtajnější dokumenty najdou. Určitě je najdou.
Budou-li však chtít. Budou však chtít? Představme si sami sebe na místě významného profesora, kterému se za jeho práci dostalo světového věhlasu, získal vědecké hodnosti a tituly ceny řády a chaty který napsal desítky knih a stovky článků o tom, že Stalin je nevinná obět‘. Bude-li však nalezen a uveřejněn všehovšudy jen jediný dokument, jen jediný list, pak se celý svět dozví, že se věhlasný vědec, mírně řečeno, mýlil, že si ceny a řády nezasloužil, že svůj život i talent utratil ve službě komunistům. Řekněte sami, bude si náš učený muž přát, aby našel takový lístek a sám sebe usvědčil? A jeho nesčetní kolegové jsou ve stejné situaci. Jeden papírek může vyvrátit všechny jejich teorie, práci a úsilí. Copak je možné, že by hořeli netrpělivostí takový lístek objevit v zaprášených archivech a uveřejnit ho? Představme si sami sebe na místě maršálů a generálů. Myslíte si, že také oni hoří touhou najít takový dokument, který by je přeměnil z hrdinů na krvežíznivé agresory? Představme si sami sebe na místě ruského prezidenta. Po pádu komunizmu byly všem historickým městům vráceny jejich historické názvy Například z města Kalinin se zase stal Tver, jenom jediné město Kaliningrad se nikomu nechce přejmenovat na Königsberg (Královec). Myslíte si, že má náš prezident chut‘ najít takový dokument, který ukáže, že vina Josifa Stalina na vyvolání druhé světové války není o nic menší než vina Adolfa Hitlera? Jestliže se totiž najde lístek se Stalinovým plánem, pak bude nutno vrátit městu Kaliningradu jeho skutečné jméno a samo město jeho zákonnému pánovi. Představme si, že prezidentovi bylo oznámeno nalezení takových dokumentů. Zajímalo by mne, jak prezident rozhodne, že má být s takovými dokumenty naloženo. |