Ana səhifə

Pokračování knihy Všechno bylo jinak


Yüklə 1.07 Mb.
səhifə16/19
tarix26.06.2016
ölçüsü1.07 Mb.
1   ...   11   12   13   14   15   16   17   18   19
Podívejme se nyní na životopis Chmelnického na pozadí kariéry maršála Sovětského Svazu K. J. Vorošilova. Nuže, člen válečné rady První jízdní armády Klement Vorošilov potkává kdesi v občanské válce bezvýznamného stranického agitátora a dělá ho svým tajemníkem. Tajemník se usadil. Navždy Nebudeme se pouštět do dohadů, jak tajemník Chmelnickij bojoval, ale první řád dostal po porážce sovětských vojsk v Polsku. V době občanské války došlo ke třem hromadným vyznamenáváním, kdy se řádů rozdávaly koše. Poprvé se tak stalo v Polsku. Bylo třeba smazat hanbu porážky hrdinskými činy Vojskům, která utíkala z fronty dávali řádu, co hrdlo ráčilo. A zde se z rozkazu Revoluční vojenské rady První jízdní armády dostává Chmelnickij do seznamu vyznamenaných, a tím mezi hrdiny Ne za to, že pěkně psal na psacím stroji, ne za to, že hrdinně ořezával tužky nikoli, dostal to za jiné zásluhy Podle tehdejších ustanovení měly být v rozkaze podrobně vyloženy okolnosti hrdinského činu, ale v daném případě vyloženy nebyly Místo podrobného popisu tam stálo: “za významné činy v bojích tajemníkovi člena Revoluční vojenské rady”. Hrdinové by se neměli podezírat, ale nebyl to sám tajemník, kdo na sebe napsal návrh? Rozkaz o vyznamenání Chmelnického Vorošilov podepsal dvakrát: v r. 1919 (ještě před hanebnou porážkou v Polsku) a v r. 1920. Aby byl řád udělen, to se podařilo až napodruhé. Ale Moskva rozhodnutí nepotvrdila. Po tří roky nosil Chmelnickij svůj první řád jaksi pololegálně: Vorošilov ho vyznamenal, Moskva nepotvrdila. Rozhodnutí bylo stvrzeno až 16. října 1923. Druhé hromadné rozdávání řádů se konalo až po potlačení kronštadtské vzpoury Na potlačení poslali své věrné. Kronštadtská hanebnost byla označena jako bojová operace a za zásluhy v trestné výpravě obdarovávali jako za zásluhy bojové. A znova se sypaly řády Při surovém trestání byl také Vorošilov s tajemníkem. Vorošilovovi udělili druhý řád. Tajemníkovi také druhý Znovu není uveden popis hrdinských činů, letmo je řečeno: “dodával nadšení vojákům”. Tak se stal Chmelnickij dvojnásobným hrdinou. Zachovala se i fotografie: Lenin s účastníky potlačovací akce. Napravo od Lenina je člověk s nařvanou hubou se dvěma bojovými řády To je právě revoluční hrdina Rafail Chmelnickij. A za Leninem stojí Vorošilov A ješt‰ jednou došlo k hromadnému rozdávání řádů – při likvidaci mužiků v Tambovské gubernii. Tam se náš hrdina neobjevil, jinak by dostal třetí řád. Po občanské válce jmenují Vorošilova velitelem Severokavkazského vojenského okruhu. Chmelnickij je u něho – plní zvlášt‘ důležité úkoly Mně se v životě podařilo vidět všelijaké adjutanty a pověřence. Ano, někdy plní úkoly zvláštní důležitosti. Ale obecně vykonávají lokajskou práci. Sám Vorošilov byl lokaj a nové lokaje ploďil kolem sebe. Bylo tře –

185

ţ fozeným lokajem, aby se člověk u Vorošilova udržel. Chmelnickij ba b j se udriel. V něm však bylo ještě něco kromě lokajství: Chmelnicki měl


ku Ruda a neostýchal se užívat ji. Kdyby byl přešel do revoluce přezdív lo by možné přezdívku ohodz komunístického podzemního hnutí, by ako stranický pseudonym, něco na způsob “Soudruh Jevlampij”. notit j Ale Rudova předrevoluční stranická činnost se nezkoumala. Zřetelně argotickě názvuky v přezdívce Chmelnického netrápily ani Vorošilova, ani saţého Stalina. Vorošilov byl tulák s přezdívkou Voloď’ka a Stalinův seudonym ve zločineckém prostředí Koba se vnímá jako příbuzný p nymu Chmelnického. Koba a Ruda. pseudo

Takie Ruda byl zcela mezi svými.


V roce 1924 Stalin přesouvá Vorošilova do Moskvy a jmenuje ho veli– ţIoskevského vojenského okruhu. Lehce si můžeme domyslet, jak telem štábu Moskevského vojen– se změníl osud Chmelnického. Správně – ve
okruhu mu našli místo. Na nedlouhou dobu odchází Chmelnickij ského vrací do téže funkce –jako do akademie – diplom je důležitý – a pak se
ík Vorošilův Potom Ruda dostává pluk v Moskevské proletářské pobočn nový velitel pluku, přišel proto, pěší divizi. A všem je jasné: hle, přišel e dobře zapsal, aby si odsloužil jeden stupeň v kariéře, aby se ab s zápis: y y udku na něho objevil “velitel pluku”. Kolik t dnů velel, v pos to nikoho nezajímá. Hlavně že je v posudku zaznamenáno: “velel”. Kdyby to bylo potřebné pro posudek, Vorošilov mohl jmenovat svého lokaje velitelem čehokoli, třeba křižníku. A dokonce by se nebál dát Chmelnickému ne obyčejný křižník, ale nejlepší ze všech křižníků. Chmelnickij by se nemusel objevovat na kapítánském můstku a nemu– y dávat rozkazy Ostatně bylo by lépe, kdyby se tam neobjevoval: sel b se dostal na loď, by se bez omocníci, kteří by pochopili, jaký ptáček
něho obešli – jen aby nepřekážel v práci. Tak tomu bylo i v pluku: všem bylo jasné, že když si nějakou dobu “zavelí”, vrátí se Chmelnickij mezi své. á jsem ten systém viděl v plném rozkvětu, v době Brežněvově, J g kdyžjsem pracoval v Ženevě. Z Moskvy příjíždí diplomatická delegace. V delegaci je několik pracantů-diplomatů. A mezi nimi synáčkové členů Politbyra. Takédiplomati. Prací tyto synáčky nezatěžovali: jen aby
řekáželi. Ostatně sami synáčkové k nějaké činnosti netíhli. Posudky nep ak diplomaté psali lichotné a sovětská velvyslankyně Zoja Vasiljev– im p na Mironovová je podpisovala: iniciativní, všestranně připravení atd.

186
Nakoukneš-li pak do služebního spisu takového “diplomata” a klobouk dolů! – prošel Paříž, Washington, New York, Vídeň, Ženevu, a to ještě při jaké práci! Tu doprovázel Brežněva, tam zase Gromyka, a kdoví koho ještě. Jedním slovem: perspektivní, nadějný zkušenostmi vyzrálý je čas ho povýšit. Za Brežněva to kvetlo bujným květem. Ale tehdy ve 20: 30. letech, systém teprve do květu nasazoval. Už tehdy se však zřetelně rýsovaly způsoby kariéristického protlačování: Chmelnickij se dostával ve vojsku do velitelských funkcí, aniž musel opustit svůj moskevský byt a aniž se vzdaloval od vládních vil. K pluku se vrátil ještě jednou, zapsalo se mu to, pak byl nějakou dobu zástupcem velitele divize a velitelem. V r.1940 byly zavedeny generálské hodnosti, a Chmelnickij se stal generálporučíkem. Bylo to sice příliš na bývalého velitele divize, ale co, přežil to. Na to, že byl jen pobočníkem, to také bylo příliš. V té době se v Rudé armádě hodnostmi nemrhalo. V divizích byli plukovníci a generálmajoři. Také velitelé sborů byli generálmajoři. Stávalo se, že i v čele sborů byli plukovníci. Příklady: I.I. Fedjuninskij, K. N. Smirnov V A. Sudec, N. S. Skripko. Generálporučík – to je buďvelitel vojenského okruhu, nebo velitel armády a to ne vždy: někteří velitelé armád byli tehdy generálmajoři, např. M. I. Potapov Jak je vidět, Vorošilov generálských hvězdiček pro svého lokaje nelitoval. Tak se Hrdina občanské války stal vojevůdcem.


***
Protože jsem se zajímal o osobnost Chmelnického, prolistoval jsem znovu paměti sovětských generálů, admirálů, maršálů a podivil jsem se, že jsem si Chmelnického nevšiml už dříve. Vždyt‘ on je přítomen ve vzpomínkách mnohých autorů. Vyprávění o přijetí u Vorošilova každý začíná popisem přijímací místnosti, ve které sedí Chmelnickij. Generálmajor P G. Grigorenko vzpomíná, jak před válkou požádal o osobní setkání s lidovým komisařem obrany “A v jaké záležitosti?” zajímá se Chmelnickij, a sám pak rozhoduje: není důvod takovou otázkou znepokojovat Vorošilova, spokojte se s Tuchačevským. Hlavní maršál dělostřelectva N. N. Voronin vzpomíná, jak v r. 1936 Mussolini posílal italské fašisty na dobytí Habeše. Mussolini uspořádal velkolepou ceremonii na rozloučenou s odcházejícími vojáky Na ceremonii byly zahraniční vojenské delegace. Nejreprezentativnější, což je pochopitelné, nebyla delegace fašistického Německa, ale Sovětského svazu. Voronov to zvlášt‘ zdůrazňuje. V delegaci byl kromě samého Voronova, Gorodovikova a Lopatina i náš hrdina Chmelnickij 1. Už tehdy jsme si s fašisty rozdělili akce: bojujte v Habeši, za několik let tam přijdeme my a zavedeme takovou sociální spravedlnost, že se svět zachvěje, až uvidí děti-kostlivce. Naše sociální přeměny budou stát Afriku více žalu než fašistická agrese… Ale vrat’me se k našemu hrdinovi. Admirál loďstva Sovětského svazu N. G. Kuzněcov vzpomíná, jak ho před válkou poslali do Španělska. Všechno začíná setkáním s Chmelnickým… Kuzněcov se vrací ze Španělska, a opět nejprve ke Chmelnickému. Uplyne nemnoho času a Kuzněcova jmenují zástupcem velitele Tichooceánského loďstva – a opět setkání s Chmelnickým. Kuzněcov byl přítelem Chmelnického: “.. Mne protlačil Ruda, jak jsme v našem prostředí nazývali Chmelnického”2. Ne, ne, neprotlačil ho do nějaké hodnosti, protlačil ho k setkání s Vorošilovem. V každém případě s Rudou bylo třeba být v dobrých vztazích; on každého neprotlačil k setkání… Maršál Sovětského svazu K. A. Mereckov rovněž vzpomíná, jak se vrátil ze Španělska – nejdřív návštěva u Chmelnického. Chmelnickij zve Mereckova, aby postoupil do velkého sálu; zde shromažďují všechny kdo se právě namanul: byla to důležitá akce – odsoudit nepřátele lidu, Tuchačevského a spol.3. Mereckov nesděluje, jak se on osobně zachoval, ale po této poradě ho to vyneslo rychle nahoru. Brzy zaujal místo náčelníka generálního štábu a náměstka Lidového komisariátu obrany obě funkce, které dříve vykonával Tuchačevskij… Bylo velmi důležité projevovat oddanost nejen v přítomnosti Stalinově nebo Vorošilově, ale i v přítomnosti jejich tajemníků – adjutantů – pověřenců. Nuže, Žukov letí na Chakhin-Gol. Setkání s Vorošilovem, ale napřed – s Chmelnickým. Byl to důležitý člověk..
***

Potom zaútočil Hitler, ale ve válce generálporučík Chmelnickij krev neprolil a život neriskoval. V počátečním období války byl zoufalý nedostatek generálű. Západnímu frontu (jsou to čtyři armády) velí generálporučík A. I. Jeremenko, Severozápadnímu (tři armády) generálmajor (!) P P Soběnnikov A generálporučík Chmelnickij sedí doma

1) Na sluľbe vojennoj, s. 76-77

2) Nnkamiţne, s. 175

3) Na službe nnrodn, s. 166

ţ88 ţ
k dispozici veliteli Leningradského frontu. To znamená, že neodpovídá za nic. Ale proč v Leningradě? Přece proto, že tam poslali Vorošilova a Chmelnického, kterého Vorošilov táhne s sebou. Jmenovat Chmelnického pověřencem Lidového komisariátu obrany bylo možné, ale jmenovat ho pobočníkem velitele frontu nebylo vhodné: generálporučík jako poslíček u velitele frontu, zatímco nižší šarže samy frontu velí! Proto ta formulace: k dispozici.. V Pitěru (Petrohradu) si Vorošilov udělal ostudu. Leningradskému frontu velel necelých sedm dní, od 5. do 12. září 1941, a bylo nutné ho rychle nahradit Žukovem. Ale vyhnat Vorošilova Stalin nemohl: nafouklá sláva Vorošilova v občanské válce byla spjata s nafouklou slávou samého Stalina. Prohlásit Vorošilova za pitomce – to by znamenalo šlápnout si na vlastní malíček. A proto byl Vorošilov jakoby dán k dispozici Stalinovi, to znamená, že neodpovídá za nic, a Chmelnickij zůstává k dispozici Vorošilovi. Potom Stalin vymyslel pro Vorošilova funkci – vrchního velitele partyzánského hnutí. Partyzány není třeba řídit, oni sami vědí, co mají dělat. V biografii Vorošilova je jeho zásluha vylíčena takto: “Osobně dával instrukce velitelům partyzánských oddílů”4. Ach, to byla fajnová práce! Armádní generál S. M. Štemenko jedním tahem bez úmyslu urazit popsal speciální vlak “proletáře” Vorošilova: pohodlné vagony dobře sestavená knihovna… Vorošilov podrobil Štemenka úplné zkoušce… ne ze strategie ani z taktiky ale z repertoáru Velkého divadla. Sám Vorošilov byl velkým ctitelem opery a baletu a při příležitosti se snažil každého nížepostaveného usvědčit z nekulturnosti… Fronta, válka, hynou lidé, země hladoví, generální štáb pracuje podle denního i nočního grafikonu nařízeného Stalinem, důstojníkům a generálům generálního štábu se zavírají víčka ospalostí. Štemenko se náhodou octnul ve Vorošilově vlaku a chtěl už odejít, aby se vyspal, ale ne, teďmusíš podávat zprávu kulturnímu maršálovi… A navíc v tom útulném vagoně zvláštní lokaj v plukovnické hodnosti baví Vorošilovova čtením klasické literatury: “Kitajev četl dobře a Vorošilova tvář měla blažený výraz” 5. Teďsi představme ušpiněného, hladového, zarostlého velitele partyzánského oddílu, který mnoho dní mátl stopy v lesích a močálech, aby svou skupinu dostal z dosahu trestných oddílů. Náhle se mu rozkáže:


4) Sovetsknja vojennaja enciklopedija, sv. 2, s. 364

5) Generninyj ˜tab v gody vojny, s. 207


dostav se k milostpánu Vorošilovovi. Znamená to celou operaci: přes frontu posílají letadlo, označují hořícími hranicemi paseku, vezou velitele do Velké země. A on se ocitá v salonním vagoně: koberce, zrcadla, leštěný mahagon, nablýskaný bronz, a za oknem skučí vítr, je mlha. Vorošilov který se sladce vyspal, vydatně pojedl a hojně popil, daleko od fronty a trestných oddílů osobně dává instrukce… A otom posadí partyzánského velitele do letadla, připoutej se řemeny stoupáme, přelétáváme frontovou linii, připravit se… seskok!
A ve stejném vlaku spolu se slavným kulturním proletářským maršálem bydlí i náš hrdina. Vorošilov je vrchní velitel nad všemi partyzány Chmelnickij je ve štábu partyzánského hnutí náčelníkem řízení zásobování. Nechei očerňovat, ale ze všech zásobovacích úkolu je nejlépe zabývat se zásobováním partyzánů. Žádné nesrovnalosti při tom nebudou, materiální hodnoty po tisíci tunách putují za linie fronty shazují se do temnoty a nemusí se potvrzovat… Na konci války když už se pro Vorošilova nedala najít vůbec žádná práce, ho poslali do diplomatických služeb: budeš přijímat, doprovázet a hostit zahraniční hosty a vychloubat se přitom vítěznými boji. Generál de Gaulle vzpomínal, že při moskevských recepcích nevhodně působil nadbytek pokrmů i nepřiměřený přepych. Pro Chmelnického se také našla práce – stal se ředitelem výstavy ukořistěných válečných trofejí: dra ţí hosté, pohleďte napravo, pohleďte nalevo… Svedl by to sice i pruvodce… Hlavní je zde však něco jíného. Stalin dovolil sovětským vojákům drancovat Evropu. Říkalo se tomu – brát válečnou kořist. Alexandr Tvardovskij věnoval drancování v Německu celou kapitolu skladby Vasilij Ťorkin a dostal za to Stalinovu cenu prvního stupně. Tehdy drancovali vojáci, ale také seržanti a staršinové, drancovali důstojníci, generálové i maršálové, ale ze všech nejvíc sovětský stát. Státní loupeže měly podobu státní “trofejní služby”. Pověření touto službou dávalo do rukou moc: neberu to pro sebe, ale pro dělnicko-rolnický stát. Výstava trofejí byla součástí této služby Nechci ukřivdit Chmelnickému, ale Vorošilovova chamtivost bažila po vysokém umění, a proto Chmelnickij pro’smejdil Evropu stejně tak jako partyzánský velitel brjanské lesy Těžkou práci měl Chmelnickij! Přinášela mu však uspokojení. Generálporučík, neza– těžovaný vojenskými povinnostmi, s oddílem “trofejní služby” šmejdí po Evropě s doklady “trofejní služby” a s doporučeními samotného Voro˜ilova v kapse… No a někde zřejmě Chmelnickij překročil hranice slušného chování, byl odstraněn od Vorošilova a potom propuštěn pro nemoc.
***
V tomto hrdinském životopise je výjimka, kvůli které jsem potřeboval vyprávět celý ten příběh. Od chvíle prvního setkání se Vorošilov a Chmelnickij nikdy nerozešli:
Vorošilov občas posílal Chmelnického přes hranice na návštěvu k fašistům. To však nebyla jiná práce, to byla pracovní návštěva. Někdy Chmelnickij na krátkou dobu odcházel, aby si zavelel u pluku nebo v divizi, ale ten pluk i divize byly v Moskvě. A ani v akademii Chmelnickij nestudoval, šetrně řečeno, naplno, protože víc času věnoval své základní práci. A pouze jedinkrát se stalo něco mimořádného. Na jaře roku 1941 se poprvé a naposledy Vorošilov a Chmelnickij rozcházejí.
Vorošilov je v Moskvě a generálporučík Chmelnickij dostává pod své velení 34. pěší sbor 19. armády V Rudé armádě v té době bylo:

29 mechanizovaných sborů (v každém 3 divize);


62 pěších sborů (po 2-3 divizích, velmi vzácně po 4);
4 jezdecké sbory (po 2 divizích);

5 vzdušně výsadkových sborů (v nich divize nebyly);


5 leteckých sborů v rámci vojenského letectva (po 3 divizích); 2 sbory protivzdušné obrany (v nich divize nebyly). V celé této stovce tvoří 34. pěší sbor výjimku – má 5 divizí. A podivný je tento sbor i tím, že je v jeho čele generálporučík. Zatím se mi podařilo shromáždit údaje o 56 z 62 velitelu pěších sborů, které existovaly v létě 1941. Sborům veleli generálmajoři a někdy plukovníci. Výjimky jsou dvě: generálporučík P I. Batov v čele 9. zvláštního pěšího sboru a generálporučík Chmelnickij v čele 34. U Batova je to jasné. 9. zvláštní pěší sbor se připravoval na plnění zvláštního úkolu – na vylodění z válečných lodí na pobřeží Rumunska – proto se sbor nazýval zvláštní, a proto mu velel generálporučík. V názvu 34. pěšího sboru označení “zvláštní” nebylo, ale zvláštní přesto byl. Byl neobvyklý svou velikostí i složením: kromě pěších divizí měl ještě pěší horskou divizi. Zvláštní je ta utajenost, která obklopuje 34. pěší sbor a celou 19. armádu, jejíž je součástí. V knize Ledokol (= Ledoborec, česky pod názvem Všechno bylo jinak) jsem líčil tajný přesun vojsk na území oděského okruhu a to, že sám velitel oděského

okruhu generálplukovník J. T Černičenko nevěděl, že se na území jeho okruhu přemíst’uje celá armáda. A to šlo právě o armádu, do níž patřil i 34. sbor Chmelnického. Komunističtí historikové mohou vyjádřit smělou domněnku: nebylo to kvůli obraně, že se vysunovala k hranicím 19. armáda generál-poručíka I. S. Koněva a jako její součást i 34. pěší sbor generálporučíka Chmelnického? Anebo se možná plánovaly protiúdery? Ihned pochybnosti vyvrátíme; ani to nebylo kvůli obraně, ani se neplánovaly protiúdery. K čemu by byly v obraně horské pěší divize? Hory jsou jen na druhé straně hranic ţ v Rumunsku. Pokud byla v plánu obrana nebo protiúdery pak bylo třeba nepřemísYovat nejsilnější Ze všech pěších pluků na rumunský směr, nýbrž proti Německu. A jestli se plánovala obrana anebo případné protiúdery pak by se generálporučík Chmelnickij v těchto krajích neobjevil. Seděl by v týlu. Mimochodem, jakmile by Hitler provedl předběžný úder a válka by se pro Sovětský svaz přeměnila na “velkou” a “vlasteneckou”, v tu chvíli, ještě před První srážkou s protivníkem, by generálporučík Chmelnickij opustil 34. sbor a víc by se na frontě neobjevil. Měl totiž větší klid, když byl ţ.k dispozici” veliteli Leningradského frontu anebo řídil zásobování v hlubokém týlu.



.**

Jako vojevůdce pohořel Vorošilov v době zimní války ale jeho politická kariéra tím netrpěla. Byl odvolán z funkce lidového komisaře obrany – s povýšením. Tajemství tohoto životního úspěchu je prosté. Stalin potřeboval mladé, nadané, energické, houževnaté ostré dravce typu Žukova, Beriji, Malenkova. Když ale Stalin vyzvedával k moci dravce, pojišťoval se před jejich náporem, talentem, drápy Proto kolem sebe postavil bariéru ze staré gardy Nejlépe ze všech plnil tuto úlohu štítu Vorošilov Ten neměl zálusk na Stalinovo místo, nerněl se Stalinem spory ve všem Stalina podporoval. Vorošilov byl znám v zemi i v zahraničí a Stalin (a po něţ i Chruščov a Brežněv) zasypával Vorošilova řády a šířil tak jeho nezaslouženou slávu. Z vděčnosti za lokajskou pokoru Stalin Vorošilovi dovoloval to, co nedovoloval a nepromíjel jiným. Vorošilov pak zase 2asypával štědrostí své vlastní lokaje. V r. 1941 se připravoval vpád do Evropy Vorošilova držel Stalin u sebe: vítězství se od něho očekávat nedala, a přece Vorošilovovu lokaji Chmelnickému bylo dovoleno, aby se vyznamenal na válečném poli. Vorošilov věděl, kde se rozhoduje o osLldu válley a právě tam poslal Chrnelnického – na


rumunský směr, kde byla největší naděje na výhru. Ne proti Němcům, ale proti Rumunům. Odříznout nafţu od Německa – to má rozhodnout o osudu Evropy Byl to úkol splnitelný a čestný Tak se pro Chmelnického našlo místo nikoli v Prvním strategickém sledu, kterému je souzeno prolévat krev a mít ztráty ale v druhém strategickém sledu, který po mrtvolách prvního sledu dojde s vítěznými prapory až k naftovým věžím. Proto byl dán Chmelnickému nejsilnější sbor. Proto byla ve sboru Chmelnického divize horské pěchoty Je na čase vyslovit pochybnost: neobával se Stalin poslat Chmelnického na tak odpovědný úsek fronty? Myslím, že Stalin neměl obavy: Chmelnického neposílají velet frontu ani armádě, dokonce ho nejmenovali ani náčelníkem štábu. Úkol dobýt Rumunsko uložil Stalin osobně Žukovovi. K obsazení Rumunska je shromážděno 15 mechanizovaných, pěších, jezdeckých a výsadkových sborů. Sbor Chmelnického, i když je nejsilnější, je jen jeden z patnácti. V Prvním strategickém sledu jsou dobří velitelé včetně Malinovského a Krylova. Velitelem výsadku z lodí byl jmenován Batov a vzdušný výsadek provede brigáda Rodimcevova. Výsadek z lodí zajišYují síly celého černomořského loďstva, kde brigádě křižníků velí S. M. Gorškov Teprve za nimi vtrhne do Rumunska 19. armáda I. S. Koněva, do které patří sbor Chmelnického. Chmelnickij nemusí být génius, stačí, když bude předávat Koněvovy rozkazy svým divizím. Jedna věc je vyhrát válku, druhá pak vztyčít vlajku vítězství na odpovídajícím vysokém místě. Chmelnickému vůbec nepřísluší vyhrát válku – to udělá Žukov Koněv Malinovskij, Krylov Batov Rodimcev Gorškov Chmelnickij se má jen citovat ve zprávě o vítězství: “jako první vstoupila do Ploješti vojska pod velením generálporučíka Chmelnic-kého”. Víc není třeba. Jen kvůli tomu jel Chmelnickij do války Jakmile možnost vyznamenat se pominula, zmizel i on sám z předních pozic.
***
Komunisti už nemohou popírat, že Stalin připravoval zabrání Evropy Nesouhlasí však s datem: podle nich Stalin připravoval útok na rok 1942. Nemůžeme dát komunistům za pravdu: kdyby se útok připravoval na rok 1942, pak by Chmelnickij prožil léto a podzim 1941 v kavkazských a krymských lázních, v zimě by se kouloval s hrdinským maršálem na dače pod Mosln,,ou a po večerech by mu předčítal zajímavé lenížky Teprve na jaře 1942 by odjel převzít nejsilnější pěší sbor Rudé armády

ŽUKOV A JEHO LIDÉ

G. K. Žukov, jak bylo známo, nikam nejezdí zbytečně, ale objevuje se jen v mimořádných případech, kdy je třeba koordinovat hojové akce frontů v tom nebo jiném strategickém směru. Generálporuň7c N. A. Antipenko, Na glavnom napravlenű, s. 146

Žukov měl své lidi. Také oni šli do války Psát o nich je zajímavější. Vorošilov formoval svou svitu z patolízalů, lokajů, adjutantů, pověřenců a tajemníků. Žukov měl jinou metodu. Žukov nebyl malicherný Neměl rád tresty na způsob důtky nebo důtky s výstrahou. Trestem u Žukova bylo – zastřelení. Bez formalit. Když přijel na Chakhin-Gol s neomezenou plnou mocí, plně ji využil a dokonce ji trochu přesáhl. Jednal rozhodně, rychle a velkoryse. Generálmajor P G. Grigorenko popsal jeden případ z mnoha. Zároveň s Žukovem přijela z Moskvy skupina frekventantů vojenských akademii – důstojnická záloha. Žukov sesazoval ty kdo podle jeho mínění neodpovídali zastávané funkci, dával je zastřelit a zaměňoval je záložními důstojníky Uveďme jako příklad následující situaci: Je odstraněn velitel pěšího pluku, Žukov povolává ze zálohy mladého důstojníka, rozkazuje mu odjet k pluku a převzít v pluku velení. Je večer. Step se táhne stovky kilometrů. Všechny radiostanice podle Žukovova rozkazu mlčí. Ve stepi ani hlásku, nikde není ohýnek, vše je maskováno. Není nic, podle čeho by se dalo orientovat. Přišla noc. Celou noc klusal důstojník po stepi a hledal pluk. Jestliže člověk někoho ve tmě potká, na otázku nedostane odpověd‘, nikomu nepřísluší vědět něco zbytečného, a kdo už něco ví, projeví ostražitost: jak zbytečně vyřkne slovo – zastřelí ho. A tak důstojník svůj pluk do rána nenašel. Ráno Žukov jmenoval jako velitele pluku dalšího kandidáta. Toho, který nedokázal pluk najít, dal zastřelit. Když tohle generálmajor P G. Grigorenko napsal, západní odborníci tomu neuvěřili – nemohli naše poměry pochopit. I došli k závěru, že generál Grigorenko prostě chová zlobu vůči komunistické moci, a proto přehání. Pak se objevila jiná svědectví. Na rozdíl od pamětí Grigorenkových je podali lidé sovětští, kteří byli mocí hýčkáni. Tady je jedno z nich. Vybral jsem je proto, že to napsal také generálmajor, který ve stejné době bojoval na Chakhin-Golu, a že situace byla spojena také s tmou. Svědkem je Arsenij Vorožejkin, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, generálmajor letectva. Za války se dostal mezi prvních deset sovětských es. Tehdy v létě 1939 byl však mladým letcem. Situace: vracel se z bojového úkolu večer. Tma houstla. Docházel mu benzin. Dole byla vojenská kolona. Ve tmě nebylo možné rozpoznat, zdali to byli sovětští vojáci, či Japonci. Benzin nestačí k tomu, aby chvíli kroužil nad kolonou. S bídou doletěl na letiště. Přistál. O zpozorované koloně nemusel podávat hlášení, ve vzduchu byl sám, mohl by o tom pomlčet: nic neviděl, a tím by to skončilo. Ale přesto hlásil: viděl kolonu, ale čí to byla kolona, nerozeznal, snad Japonci.

1   ...   11   12   13   14   15   16   17   18   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət