Masarykova univerzita Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd Negativní jevy v kopané a jejich možná řešení Diplomová práce Vedoucí práce: Vypracoval: Mgr. Oldřich Racek Bc. Martin Pospěch
|
|  Yüklə 1.69 Mb.
|
5.3 Hooligans „V posledních třiceti letech roste počet případů, kdy diváci přicházejí o život v důsledku vzájemných bitek a potyček v hledištích stadionů. Zvláště alarmující je fakt, že násilí v souvislosti s fotbalem se dostává i mimo fotbalové stadiony. V této souvislosti hovoříme o fotbalovém chuligánství, které je spojováno s partami (tlupami, gangy) mladých, radikálních a agresivních „příznivců„ kopané, kteří se na rozdíl od fotbalových fanoušků neztotožňují se samotným fotbalovým klubem, ale identifikují se pouze s vlastní chuligánskou skupinou.“ (Josef Smolík, publikováno v Psychologii dnes, č. 7.-8./2002, s. 14-15) „Česká republika v tomto směru není výjimkou, přestože nebezpečnost fotbalového chuligánství je na našem území mnohem menší než v některých dalších zemích, na druhou stranu ji však nelze podceňovat. Bohužel mnohdy neznalost a nepochopení tohoto fenoménu determinuje náhled na něj.“( Mareš, Smolík, Suchánek 2004) Fotbalové chuligánství někdy bývá označováno za „britskou nemoc“(Carnibella a kol. 1996, Beyer 2002). Jak ale uvidíme, Velká Británie si se svou nemocí, kterou bych klidně nazval vážnou, poradila velmi dobře. Z Anglie, v níž se fotbalové násilí zrodilo, pochází pro tuto činnost hlavní pojmenování. „Pojem chuligán vznikl z anglického slova hooligan. Tento výraz vznikl v devatenáctém století v Londýně podle rodiny imigrantů, která terorizovala území East Endu. Na fotbalová utkání různí lidé z různých důvodů. Proto můžeme tyto lidi rozdělit do tří kategorií. První kategorií jsou diváci, kteří navštíví utkání za účelem jeho sledování, nebo jako místo pracovního či osobního setkání. Nemají významnou vazbu na konkrétní klub, jejich hodnocení hry je objektivní a nejméně podléhají emocím vyvolaných děním na stadionu. Druhá kategorie jsou fanoušci. Lidé, kteří mají nějaký klub v oblibě a svou náklonnost dávají najevo povzbuzováním, potleskem nebo pomocí bubnů, trumpet apod. Zajímají se o dění v klubu, o jeho hráče i realizační tým. Na svůj tým často sází, nosí oblečení s klubovými barvami a symboly, v hojné míře to jsou přímo klubové dresy. Jsou členy oficiálních či neoficiálních sdružení fanoušků ( fanklub ) a jezdí na zápasy do cizích měst. V různých situacích slovně napadají hráče či fanoušky soupeře nebo rozhodčí, ale fyzickému kontaktu se snaží vyhnout. Nejsou zcela objektivní v hodnocení hry. Za fanouška se nedají považovat ti, kteří cítí náklonnost ke klubu pouze tehdy, dostavují-li se dobré výsledky. Naopak opravdový fanoušek je věrný i v čase, kdy se nedaří nebo klub řeší nějaký problém. Pro fotbalového fanouška je již charakteristické dělení na „MY“ (fanoušci klubu, dresu, barvy) a „ONI“ (fanoušci jiných klubů) (Slepička 1990). Poslední skupinu tvoří ultras. Ti se považují za strůjce celého dění na tribunách. Vytvářejí choreografie z papírových materiálů, nafukovacích balónků, skládají sborové chorály, vyvěšují vlajky, odpalují pyrotechnické efekty a veškerým svým jednáním povzbuzují a motivují hráče k nejlepším výkonům. Ultras se stejně jako fanoušci spojují do skupin, které však nemají oficiální charakter. Zatímco fanklub je pro každý fotbalový klub v drtivé většině případů jediný, skupin ultras může být několik. Jsou to často nadšenci, kteří do svého podporování investují nemalé peníze a velkou část svého volného času. Nechávají si vyrobit vlastní šály, vlajky a další předměty. Na zápasech v české fotbalové lize nelze ryze čisté ultras skupiny najít, protože pouze malá část se snaží pouze zlepšovat zápasové prostředí. Valná většina je tvořena chuligány a fanoušky. Ultras skupiny jsou v rámci bezpečnostních opatření omezeny o pyrotechniku, která často bývala hlavní složkou choreografie, i když výjimky se najdou. Sektor vlajkonošů, přezdívaný „kotel,“ je na stadionu ístem fanoušků i ultras. Zde se pohybují i nejradikálnější členové, chuligáni. Je mylnou informací, že chuligáni chodí na fotbal pouze vyhledávat násilí a hra jako taková je nezajímá. Ovšem i zde platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Je pravda, že se tito lidé sdružují do spolků, mají společné nebo podobné zájmy či názory, zavádějí určitá pravidla a způsoby chování. Každý „gang, “ jak se některé celky označují, má svůj znak či symbol, kterými se snaží odlišit. Chuligáni jsou velmi často spojováni s pravicovými extremistickými hnutími, ale pravicové smýšlení není u této skupiny pravidlem. Objevují se zde levicově orientovaní, někteří se dokonce od jakékoliv politizace distancují. Jedním ze znaků chuligánské skupiny je její jednota a soudržnost. Jako skupina jsou silní a jsou si toho vědomi. Zvláště v boji proti jiným skupinám. Většina vydává vlastní časopisy, lépe řečeno zpravodaje, tzv. fanziny, vytvářejí vlastní webové stránky“ (Martin Pospěch, BP Fotbal – fenomén nové doby,str. 29-30, 2007). Tabulka č.1 Rozlišení fotbalových diváků, fanoušků a fotbalových chuligánů (Smolík 2001) a vlastnosti skupin
( Mareš, Smolík, Suchánek 2004) Svoji totožnost hooligans dávají najevo především streetwearovým oblečením oblíbených značek ( Lonsdale, Thor Steinar, Hooligan,…), šálami, vlajkami či transparenty apod. Především šály a vlajky soupeřících klubů jsou cennou kořistí a ještě během zápasu bývají provokativně pověšeny naopak před zraky všech a následně spáleny. 5. 4 Typologie chuligánství Chuligánství lze rozdělit podle způsobů jednání, terče útoku, sociálních rolí, politizace atd. Podle Mareše, Smolíka, Suchánka 2004, jsou podle způsobů jednání při utkáních nejčastějšími formami chuligánství ( kromě rasistických projevů ):
Obvyklá je i kombinace výše zmíněných forem. Rasistickými projevy je míněno:
Nutno dodat, že rasistických útoků na přelomu tisíciletí a na jeho začátku přibývalo. Důvodem je velká snaha klubů o objev fotbalových talentů z afrických zemí. Ti jsou pro svou atletickou postavu a výborné fyzické předpoklady ideálními adepty na skvělé hráče. Snad v každém českém prvoligovém klubu se už minimálně jeden objevil. Pro chuligány to znamená to samé, co červená plachta toreadora pro býka. Více o rasismu v českých klubech jsem napsal v kapitole č.3. 5.5 Příčiny fotbalového chuligánství Při výzkumu příčin fotbalového chuligánství je třeba mít na vědomí přinejmenším dvě úrovně ( které se navíc mohou překrývat ), v jejichž rámci je možné tento výzkum provádět. První úroveň je psychologická, označovaná jako mikroúroveň, druhá úroveň je sociologická a sociálně-psychologická, označovaná jako makroúroveň. Psychologické přístupy se soustřeďují především na osobnost a jedinečné sociální faktory, které na jedince působí( srov. Wann a kol. 2001). Podle psychologického přístupu je chování „hooligans“ vysvětleno agresivními sklony osobnosti, nebo například temperamentem. Na druhou stranu sociologické a sociálně-psychologické přístupy se soustředí na kulturu, sociální prostředí v němž se chuligánství vyskytuje, především na jeho strukturu. Sociologický přístup je k vysvětlení fotbalového chuligánství podle mého názoru vhodnější, protože oproti psychologickému jej lze ovlivnit a stimulovat. Zatímco s temperamentem se člověk narodí a těžko jej změníte, kulturu a sociální prostředí změnit a rozvíjet lze. Práce Wanna a kol. 2001, jež vychází z Dunnínga, Murphyho a Williamse říká, že pro chápání chování fotbalových násilníků je potřeba brát na zřetel to, že většina z nich:
Zařazení do určité skupiny ovšem může být zavádějící. Je potřeba dodat, že výše zmiňované charakteristiky platí pro většinu, nikoliv pro všechny a nejsou tedy pravidlem. Obr.5
fanoušci Baníku Ostrava - choreo Spojovat všechny chuligány pouze s nižšími sociálními vrstvami není na místě už proto, že velká část z nich se každý druhý týden účastní tzv. výjezdu, což je utkání hrané na hřišti soupeře. Cesta přes celou republiku stojí nemalé finanční prostředky, navíc nutno připočíst také vstup na stadion, jídlo a ve většině případů i alkohol. Během několika návštěv fotbalových utkání a nepřeberného množství televizních utkání jsem si ale všiml, že někdy nemusí chuligáni utratit jedinou korunu. Jedná se především o ostravské příznivce, kteří cestují na utkání ve velkých počtech. Několikrát předvedli, že dokáží zdemolovat co se jim postaví do cesty, proto pro ně bývá vyčleněn někdy i celý vlak. Do toho pohodlně nastoupí a zadarmo jedou do města střetnutí. Zde vystoupí a pod policejním dohledem jsou doprovázeni až k branám stadionu. Často se stává, že kvůli urychlení vstupu do sektoru hostí jsou vyřazeny turnikety a celý zástup fanoušků je v rámci bezpečnostních opatření nahnán na tribuny, hermeticky uzavřen a hlídán. Po skončení zápasu je zase eskortován na nádraží, kde již čeká připravený vlak zpátky do Ostravy. V evropských pohárech je však mnoho z chuligánů ochotno cestovat velké vzdálenosti za velké peníze. Důkazem je cesta fanoušků Baníku do Ruska, kde jejich klub sehrál v Moskvě pohárové utkání. Cesta vlakem trvala 44 hodin, poté proběhl zápas a následovalo dalších 44 hodin na cestě zpět. Obr.6
Polonazí příznivci Sparty „Další přístup, který se snaží vysvětlit fotbalové chuligánství, vychází z koncepce fotbalových hooligans jako specifické subkultury, resp. subkultury mládeže. Sociologická vnímání pojmu subkultura bývají mnohdy odlišná. Subkultura je často definována prostředím, v němž je tolerováno a provozováno něco, co je majoritou považováno za deviantní nebo co skutečně deviantní je (např. podle platných zákonů) – potom obvykle bývá ostatní společností odmítána, odsuzována, stavěna do podřadné pozice a může čelit i hostilním postojům. Je zřejmé, že motivací pro příslušnost k subkultuře je také fakt, že v jejím prostředí lze dosáhnout kýženého statusu a nalézt adekvátní roli v určité sociální skupině prostřednictvgím internalizování alternativních hodnotových vzorců a disponováním jiným typem schopností, než které jsou ceněny většinovou společností. Subkultura poskytuje prostor pro interakci, sdílení hodnot s podobně většinově „nepřizpůsobivými“ jedinci a pocit ochrany před případnými odsudky ze strany ostatních i možnost kompenzace nenaplněného statusu v rámci majoritní společnosti. Jednoduše může subkultura usnadnit potřebu každého člověka někam patřit a mít zde slušnou pozici. ( Mareš, Smolík, Suchánek, 2004 ) Během hledání informací pro tuto práci jsem také narazil na pojem kontrakultura. „Kontrakultura je vymezována jako kontrastní , opoziční typ kultury, respektive subkultury vůči oficiálnímu typu kultury majoritní.. Pro kontrakultury je charakteristický ostrý kontrast s analogickými normami a hodnotami kultury oficiální s výrazným prvkem negace.“(Syrový, 1999) Já sám se přikláním k názoru, že fotbaloví chuligáni tvoří spíše subkulturu, než kontrakulturu. Snaží se totiž být součástí fotbalového dění, nesnaží se jej nahradit, jak by tomu bylo u kontrakultury. Psycholog Garry Finn vnímá chuligánství jako vyhledávání tzv. vrcholných zážitků, se kterými se nelze setkat v „běžném“ životě. „Corrigan uvádí názor, že fotbalové chuligánství a s ním spojené výtržnosti jsou nedílnou součástí soboty – volného dne. Z tohoto pohledu je na jedné straně nudný všední týden povinností a na druhé straně volný den ez pracovních povinností. Je to tak zvaná „doba mimo,“ za kterou je považován čas nebo místo, kdy je snížena společenská kontrola nad chováním jedince. Sociální kontroly jsou minimální, chování značně tolerováno nebo povzbuzováno až do okamžiku, kdy začínají agresivní akce a výtržnosti. „Doba mimo“ je podle těchto názorů časem hledání vzrušení v toku nevzrušivých situací pracovního týdne. Chování jedince v této době je celkem přijatelný způsob osvobození se od systému sociálních kontrol, vyjádření běžně nedostupných silných emocí. Fotbalové utkání je spojováno se“vzrušujícími“ aktivitami zahrnujícími i srážky s fanoušky cizího klubu, policií, pořadateli. Vzpomínky a diskuze o poslední fotbalové sobotě a očekávání příští činí všední dny snesitelnější. Podle Corrigana je chuligánství a výtržnictví na fotbalových utkáních výsledek vztahu mezi zejména mladými lidmi a sociálními institucemi.“(Slepička 1990, str.115) Vzhledem k tomu, že fotbal jako hra pravděpodobně vznikl v Anglii, tedy aspoň Anglie se za kolébku fotbalu považuje, i fotbalové chuligánství nachází své kořeny v této ostrovní zemi. Již před minimálně 700 lety se hra podobná fotbalu na anglické půdě hojně hrávala. Samotná hra byla svým charakterem plná násilí a hluku. Proto byla roku 1313 králem Edwardem II. zakázána a tento zákaz platil ještě za dalších několik panovníků. Svůj řád a pravidla byla fotbalu dána až v roce 1863, kdy vznikla Association Football, tedy Fotbalová asociace, jež pravidla připravila a zavedla. Po celou dobu fotbalové existence tento populární sport doprovázely násilnosti a nepokoje. Nikdy však nebyly organizované a cílené, nemůžeme tedy hovořit o fotbalovém chuligánství. Přesný začátek chuligánství lze jen těžko stanovit, prameny se však shodují, že se jednalo o období na konci padesátých a začátku šedesátých let 20. století, kdy se začaly organizovat skinheadské skupiny. V Anglii se mezi chuligány dokonce hrála „hra“ zvaná „dobývání kotle.“ Spočívala v tom, že skupina chuligánů naběhla přes celý stadion do sektoru soupeře a snažila se je vyhnat z tribuny do té doby, než přišla policie. Při té příležitosti se snažili zmocnit suvenýrů v podobě soupeřových vlajek, šál apod. Koncem šedesátých let se tedy z fotbalového fandovství vyčleňuje fotbalové chuligánství. 5.6 Důsledky fotbalového chuligánství V sedmdesátých letech již byl tento sociální jev velmi rozšířený. Měl za následek dokonce snížení návštěvnosti fotbalových zápasů, zvláště proto, že kluby byly nuceny zvýšit vstupné, aby dokázaly zabezpečit ostatní před chuligány. To se často nepodařilo a kluby byly za své diváky trestány zavřením hřiště, takže byly nuceny sehrávat svá utkání na jiných stadionech. Fotbalové chuligánství se stalo součástí fotbalové kultury na území Anglie. Byl to sice jakýsi vedlejší efekt fotbalové scény, se kterým se bojovalo, nebo spíše se policie snažila tento fenomén znepříjemnit, ale nikdy nebylo proti němu nijak vážně zakročeno. Asi se čekalo, až se stane něco vážného, jak tomu v mnoha případech bývá. Tím momentem se stala tragédia na Heyslově stadionu v Bruselu roku 1985. Zde se hrálo utkání mezi Liverpoolem a Juventusem Turín. Během zápasu došlo k provokaci za strany chuligánů Liverpoolu. Ti na italské příznivce začali házet různé předměty, kterých bylo vzhledem k nedostatečným bezpečnostním opatřením nepřeberné množství. V italském sektoru vypukla neskutečná panika, jejímž následkem bylo prolomení ochrané zdi. Během bitek, zřícením zdi či ušlapáním přišlo o život 42 lidí, asi 250 lidí bylo těžce, středně či lehce zraněno. Nepochopitelné je, že toto utkání bylo na popud UEFA dohráno. Na internetu lze shlédnout video, na kterém je velkou část této politováníhodné události vidět. Pohled na lidské utrpení a mrtvá těla je však pouze pro tvrdé „nátury.“ Z bruselského incidentu bylo nutno vyvodit důsledky a rozdat sankce. Anglické kluby byly na pět let vyloučeny ze všech evropských pohárů a Liverpool dokonce na šest. Po této tragédii se tehdejší ministerská předsedkyně Spojeného království Margaret Thatcherová zasadilo o úplný zákaz prodeje alkoholických nápojů během fotbalových zápasů, jež platil od sezony 1985/86. Dále byly na stadionech zavedeny uzavřené televizní okruhy a zvýšila se další bezpečnostní opatření. Následkem bylo snížení počtu zatčených o polovinu, ikdyž počet 5000 zatčených za jedinou sezonu se zdá být pořád obrovský. Policie také přehodnotila a inovovala svou taktiku boje proti organizovaným skupinám, monitorovala jejich akce, shromažďovala důkazy a infiltrovala své lidi do řad chuligánů. Obr. 
Anglické publikum Fotbalové chuligánství bylo však i poté závažným společenským problémem. Kterým se musely zaobírat britské státní orgány, jež vydávají zákony. Kýžený výsledek však přišel. Byla jím legislativa složená z několika provázaných zákonů, hlavně The Public Disorder Act z roku 1986, jež umožňuje soudu zakázat chuligánům vstup na fotbalové stadiony. Dalším je The Football Spectators Act ( tedy něco jako zákon o divácích ) vydaný 1989. Tento zákon umožňuje soudům nařídit, aby chuligánům bylo znemožněno vycestovat ze země na zápasy konané mimo Anglii a Wales. Posledním zákonem je The Football Offences Act (1991), který umožňuje postihovat tři nové přestupky v souvislosti s chuligánstvím. Těmito přestupky bylo míněno:
Posledním důležitým zákonem je Football Disorder Act ( zákon o fotbalovém výtržnictví ) platný od roku 1999. Dle jeho znění mohou být problémoví diváci, kteří mají zakázáno navštěvovat fotbalová utkání, nuceni se v den a v dobu, ve které se hraje utkání, hlásit na příslušné policejní stanici. Tím mu lze jednoduše zabránit v návštěvě stadionu. Co se týká mezinárodních utkání, je výtržník povinnen odevzdat svůj cestovní pas. Pamatuji si, že během Mistrovství Evropy ve fotbale v Portugalsku 2004 nebylo několika anglickým fanouškům povoleno odjet z Anglie. Zdá se tedy, že zákon má svou účinnost a inspirovaly se v něm i další země včetně České republiky, kde by měl podobný zákon přijít v platnost od 1.1.2010. Po bruselském neštěstí se však nevydávaly pouze zákony a vyhlášky, policie zintenzivněla svou činnost a rozhodla se zatýkat. Uvádím zde jeden příklad z mnoha policejních akcí, které byly provedeny v boji proti fotbalovému chuligánství. „V roce 1986 bylo sedm fotbalových chuligánů londýnského fotbalového klubu Chelsea doslova vytaženo z postelí policií, aby byli uvězněni za asistence televizních kamer. Jejich zatčení bylo učiněno po několikaměsíčním pozorování a sledování. Tímto sledováním byl pověřen policejní útvar, který vyšetřoval organizované násilí při fotbalových zápasech FC Chelsea. Vlastní zatýkání mělo značnou důležitost, a proto byla nezbytná přítomnost televizních kamer. Tento přístup byl součástí nové vládní taktiky boje proti fotbalovým chuligánům. „V průběhu následující tiskové konference policie vyhlásila, že zatčení muži patřili ke skupině ‘Chelsea Headhunters’“(Lovci lebek z Chelsea), byli ve věku 19-34 let, inteligentního vzhledu a vystupování a všichni měli dobře placenou práci. Policie rovněž zadržela značné množství důkazů vypovídajících o činnosti skupiny na základě domovních prohlídek u zadržených. Tisk uvedl, že se jednalo o nože, kuše, obušky, železné tyče a literaturu Národní fronty. Později policie popřela, že infiltrovaní policisté do řad fotbalových chuligánů cestovali na zápasy s fanoušky v civilním oblečení a prohlásila, že byli vždy uniformovaní. Tato policejní akce byla zaměřena na rozbití struktury „Chelsea Headhunters“.“(Mareš, Smolík, Suchánek 2004) Jen pro úplnost, akce se jmenovala „own goal,“ tedy vlastní gól. |