MaháBHÁrata

Zpěv Nejvyššího

Když Kršna přišel zpět a oznámil výsledek své návštěvy, Judhišthira se obrátil ke svým bratrům a řekl:

„Slyšeli jste poslední slovo druhé strany. Dali jsme dohromady sedm akšauhiní. Máme sedm vybraných válečníků a každý z nich je schopen vést jednu akšauhiní. Zde jsou: Drupada, Viráta, Dhrštadjumna, Šikhandí, Sátjaki, Čekitána a Bhíma. Všichni jsou zběhlí ve védských písmech a jsou to udatní a dokonalí válečníci. Znají způsoby, jak použít jakýkoli druh zbraní. Nyní mi prosím sdělte, kdo bude nejvyšším velitelem celého vojska. Na protivníkově straně jím bude určitě praotec Bhíšma.“

Bylo navrhováno mnoho jmen, ale nakonec byl na Kršnovu radu zvolen do funkce nejvyššího velitele armády syn Drupady, Dhrštadjumna. Čím víc se přibližoval počátek války, tím víc se všichni připravovali a začal velký pohyb vojsk, což způsobovalo obrovský hluk. Bylo slyšet řehtání koní, sloní troubení, křik a pobízení pohaněčů a do toho všeho se mísil zvuk bubnů, lastur a otáčejících se kol tisíců vozů. Judhišthira osobně dohlížel na dopravu zásob potravin a krmiva pro zvířata. Shromáždil zásoby stanů, truhly na peníze, válečné stroje, zbraně a léky. Zařídil, aby lékaři a chirurgové následovali armádu. Nechal Draupadí v Upaplavje se silným útvarem, který ji tam měl hlídat.

Judhišthira pochodoval v čele postupujících vojsk. Vzadu byl Viráta, Dhrštadjumna, Virátovi synové, čtyřicet tisíc vozů, jízdní a pěší oddíly. Utábořili se na rovné ploše pole zvaného Kurukšetra, které bylo dostatečně vzdáleno od chrámů, pohřebišť a posvátných míst. Kršna přehradil malou řeku, jež dávala zásobu vody, a nechal hráz střežit skupinou vojáků. Kolem bylo postaveno několik tisíc stanů, které byly dostatečně zásobeny jídlem a pitím. Na obrovské hromady bylo nakupeno velké množství zbraní a drátěných košilí.

V Hastinápuru se shromáždily miliony vojáků a daly se do pochodu, směrem na bitevní pole. Durjódhana rozdělil svých jedenáct akšauhiní, které sestávaly z mužů, slonů, vozů a koní, do tří skupin podle důležitosti. K výzbroji vojska přibral z vojenských skladů hliněné hrnce naplněné jedovatými hady a prudce hořlavým materiálem, dále zvláštní zařízení na vymršťování žhavé smůly; protijed, kopí namáčená v jedu a obrovské stříkačky na stříkání vroucího oleje. Oddíly rozdělil pod vedení Krpy, Dróny, Šálji, Duhšásany a dalších. Nejvyšším velitelem všech vojsk byl, jak se dalo očekávat, praotec Bhíšma. Karna všem připomněl svůj slib, že nebude bojovat, dokud Bhíšma v boji nepadne.

Durjódhana poručil svým hudebníkům, aby hráli, bubnovali a troubili na lastury. Najednou se však mezi všemi oslavami ukázala na nebi zlá znamení. Obloha byla bez jediného mráčku, ale přesto začal zemi bičovat déšť zbarvený krví, který z ní udělal rozbředlou pláň. Objevovaly se vzdušné víry a země se třásla. Padaly meteory a šakalové vyli.

Saňdžaja popisoval králi Dhrtaráštrovi složení armád. Oba sice seděli v křišťálovém paláci, ale přesto mohl Saňdžaja vidět všechno, co se dělo na Kurukšetře, neboť byl obdařen zcela zvláštní vizí. Popisoval formace shromážděných vojsk na bitevním poli, které stály čelem k sobě, na východě a na západě. Při prvním ranním rozbřesku byly obě strany připraveny k boji. Ardžunův vůz, na kterém byl vozatajem Kršna, stál na strategickém místě v prvním sledu. Z tohoto místa mohl Ardžuna vidět na všechny shromážděné osobnosti na opačné straně. Rozeznal každého z nich. A náhle ztratil odvahu. Všichni jeho příbuzní, jeho děd, jeho guru, strýc a bratranci, tam stáli a čekali, až budou zraněni a zabiti. Najednou se cítil slabý a nerozhodný. Svěřil se Kršnovi:

„Nemohu pokračovat v této válce. Luk Gándíva mi padá z ruky. Nemohu zde již déle stát. Zapomínám se a má mysl je zcela vyvedena z míry. Nevím, jak může vzejít něco dobrého z toho, když v boji zabiji své vlastní příbuzné. Můj milý Kršno, netoužím po následném vítězství, království či štěstí. Prosím, nech mě odejít.“

Luk Gándíva mu vypadl z ruky. Ardžuna padl na podlahu vozu a začal naříkat:

„Jak mohu namířit své šípy na Bhíšmu a Drónu, které bych měl ctít? Nevím, jestli nějaké království stojí za vítězství po tak strašném krveprolití. Jakou cenu má takové vítězství?“

Když Ardžuna zcela vyčerpán domluvil, Kršna mu tiše řekl:

„Naříkáš nad tím, co si nezaslouží ohledy.“

Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, pak začal jemným hlasem Ardžunovi vykládat dokonalou životní moudrost Šrímad Bhagavad-gíty. Hovořil o naší skutečné, duchovní povaze, našem vztahu ke společnosti, vesmíru, Bohu a přirozenosti milovat a být milován. Učil, jak by měl člověk poznat svou duchovní nesmrtelnost, nepomíjivost duše, jež je uvězněná v pomíjivém hmotném těle. Vysvětlil činnost mysli, která způsobuje podmínění nebo svobodu živé bytosti. Popsal různé druhy jógy (cesty spojení s Bohem): karmajógu, dhjánajógu, bhaktijógu a další. Zdůrazňoval nutnost konat své předepsané povinnosti v duchu odpoutanosti. Ardžuna Kršnovi naslouchal s velkou úctou. Někdy ho přerušil, aby se zbavil pochyb a opravdu moudrosti porozuměl. Kršna nanejvýš milostivě zodpověděl všechny jeho otázky a nakonec ho obdaroval velkou vizí své vesmírné podoby. Kršna, kterého Ardžuna považoval za svého přítele, se mu zde zjevil jako samotný Bůh, v mnoha dimenzích a všeprostupující.

Čas, živé bytosti, přátelé i nepřátelé byli zahrnuti v této obrovské bytosti, jejíž tělo se rozprostíralo mezi nebem a zemí, od horizontu k horizontu. Zrození, smrt, zabíjení, ochrana a každá činnost se zdály být částí této vesmírné podoby a nic neexistovalo mimo ni. Tvoření, ničení, nečinnost - to vše utvářelo nedílnou část této gigantické bytosti. Pohled na ni naplnil Ardžunu hrůzou i extází:

„Teď už rozumím!“ zvolal.

„Jsem smrt a zánik,“ řekl Kršna, ,,a všichni zde shromáždění muži jsou již mrtví působením své vlastní karmy (zákon akce a reakce). Ty budeš jen nástrojem jejich zničení.“

Poté Kršna přijal svou původní, dvourukou podobu.

Ó Nejvyšší,“ řekl Ardžuna. ,,má slabost mne opustila. Nemám žádných pochyb.

Ardžuna pozvedl svůj luk a připravil se k boji.

Když Pánduovci uviděli, že Ardžuna opět pevně drží svůj luk, pocítili velkou úlevu. V dalším okamžiku, právě když měl začít boj, odhodil Judhišthira k velkému úžasu všech svou zbroj a drátěnou košili a jel směrem na protivníkovu stranu. Kuruovci si nejprve mysleli, že přichází prosit o mír, ale on zamířil přímo ke svému mistru Drónovi a poklonil se mu. Poté se uctivě dotkl nohou praotce Bhíšmy a jiných starších. Pak se vrátil na své místo, oblékl si drátěnou košili a zbroj a dal povel k útoku. Na Kurukšetře se zuřivě bojovalo osmnáct dní. Někdy se štěstí přiklánělo na jednu stranu a jindy zase na druhou. Obě znepřátelené strany přísně dodržovaly pravidla války, a proto vždy započaly boj s východem slunce a končily s jeho západem. Ale jak dny míjely, toto omezení nebylo vždy dodrženo. Někdy byl boj prodloužen do noci, kdy armády bojovaly za pomoci světelných raket a pochodní. Obvykle však přestávaly s bojem hned po západu slunce a všichni se vraceli do svých stanů, aby zhodnotili denní akci a naplánovali strategii příštího boje. V noci se mnozí bavili písněmi a tancem.

Každý den se měnily vojenské formace. Obě strany se snažily získat informace o záměrech druhé strany a plánovaly protiakce. Některé typy vojenských útvarů nejvyšší velitelé řadili podle situace na bojišti. Když se jedna strana formovala do makary (formace ryby), druhá strana reagovala formací kraunča (formace volavky), takže útok a protiútok měly zákonitou logiku. Velitelé volili, kam budou útvary umístěny, jak se rozvinou ve vojenský šik a jak budou zformovány. Každý velitel jednotlivých čet musel sám rozhodovat, jak nejlépe pokračovat v boji podle místa, času a daných okolností. Třetího dne boje Bhíšma zformoval armádu Kuruovců do formace zvané „orel“. Na to reagovala druhá strana formací tvaru půlkruhu, s Bhímou a Ardžunou na každém jejím konci. Tato formace se mohla uzavřít z obou stran jako kleště.

Každý den se na jedné straně ozýval jásot a na straně druhé výkřiky zoufalství. Někdy se při počítání svých ztrát Pánduovci cítili zoufale, ale Kršna, který byl stále po boku Ardžuny, v nich povzbudivými slovy neustále udržoval ducha naděje. Každý den měly obě strany odstrašující ztráty mužů, koní a velitelů a země byla nasáklá krví.

– MAHÁBHÁRATA –

Bitva na Kurukšetře

První den boje začal útokem Bhímy, který vedl svůj šik vojáků. Odhodil břímě a útisk třinácti let vyhnanství a do útoku se pustil s obrovským nadšením. I Ardžunův syn Abhimanju, nejmladší válečník na bojišti, se vrhl do bitevní vřavy a vedl skvělý boj. Jeho prvním cílem byl praotec Bhíšma. Šípy Abhimanjua Bhíšmu proťali hned v devíti místech. Avšak tento odvážný útok Bhíšma nemilosrdně odplácel.

„Zajeď s vozem blíže k Bhíšmovi. Jestli se nevypořádáme s tímto starcem, bude s námi konec. Je pro nás velice nebezpečný.“

Přestože Bhíšma měl ochranu sestavenou ze zvlášť vybraných válečníků, Ardžunův útok byl nemilosrdný. Když Durjódhana pozoroval průběh boje, znervózněl. Naléhavě a téměř vyčítavě na Bhíšmu volal:

„Dvojice Kršna a Ardžuna nás ohrožuje a může nás pobít. Karna, na kterého jsem se mohl vždy spolehnout, nechce bojovat a bude stát stranou, dokud jsi naživu.“

„Navrhuješ mi snad, abych se obětoval a vyklidil tak cestu Karnovi?“ ptal se Bhíšma.

Durjódhana se hned začal omlouvat a vysvětloval:

„Prosím, jednej rychle a odstraň Ardžunu z cesty.“

Vtom Bhíšma vystřelil šíp, který zkrvavil Kršnovu hruď, avšak vážněji ho nezranil. Tato podívaná Ardžunu utvrdila v rozhodnutí Bhíšmu zničit a hned poté Bhíšmovi ochránci padali jeden za druhým k zemi. V průběhu boje se oba občas dostali k sobě tak blízko, že nebylo možné rozeznat, kdo je kdo. Pouze vlajky jejich vozů prozrazovaly jejich pozici. Boj byl vyrovnaný.

O kus dál bojoval Dróna s Dhrštadjumnou. Dhrštadjumna čekal na tuto příležitost celý život.¹⁷ Jeho vozataj byl zabit Drónovým kopím. Hned poté Dhrštadjumna popadl svůj kyj, seskočil z vozu a pokračoval pěšky. Drónův šíp mu vyrazil kyj z ruky, ale on vytasil meč a skočil kupředu. Dróna ho však znovu pohotově odzbrojil. V tom okamžiku se objevil Bhíma, aby Dhrštadjumnu zachránil, a odvezl ho pryč ve svém voze.



Kuruovci svůj útok soustředili na Ardžunu, ale ten se držel uvnitř pláště tvořeného neustálým tokem šípů, které kolem něho rotovaly. Na jiném konci bojiště vedl Šakuni útok proti Sátjakimu a Abhimanjuovi.

„Pozoroval jsi s velkým obdivem, jak nás decimovalo Bhímasénovo vojsko. Dokonce i v této situaci jsi pořád ještě nakloněn Pánduovcům. Vím, že bys s nimi zatočil, kdybys chtěl.“

Ale Bhíšma se pouze usmál a řekl:

„Víš, jak jsem starý? Dělám, co mohu.“

Přesto ho Durjódhanova nemilá poznámka popíchla a zaútočil na nepřítele s obnovenou silou. Armáda Pánduovců se začala rozptylovat.

Kršna pobízel Ardžunu:

„Jestliže ihned nezaútočíš na praotce Bhíšmu, bude všechno ztraceno. Ty se srážce s ním bráníš. Zanech svého zdráhání dotknout se ho!“

Jakmile se Ardžunův vůz přiblížil k Bhíšmovi, okamžitě ho zaplavilo husté krupobití šípů. Ale Ardžuna je všechny odrazil tak dovedně a rychle, že Bhíšma, přestože zrovna čelil Ardžunovým šípům, zvolal:

„Bravo, bravo!“

V dalším okamžiku se Ardžunovi podařilo zlomit Bhíšmův luk, ale on jednoduše zvedl druhý.

Kršna viděl, jak se Ardžuna nachází v bezprostředním ohrožení života. Ihned zastavil vůz, vyskočil z něho, zvedl kolo válečného vozu a volal:

„Sám zničím toho velkého bojovníka!“

Když Bhíšma viděl, jak k němu Kršna utíká, nadšeně zvolal:

„Ó pane vesmíru, vítej. Můj život se stává dokonalým, když tě vidím v takovémto bojovném rozpoložení.“

Ardžuna rozrušeně Kršnu následoval a prosil ho:

„Ne, nedělej to. Pamatuj prosím na svou přísahu, že nebudeš bojovat. Zastav. Slibuji, že na Bhíšmu zaútočím.“

Poté se Kršna upokojil. Toho večera Ardžuna zničil značnou část vojska Kuruovců.



Na počátku druhého dne se navzdory ztrátám Kuruovci zdáli být velmi optimisticky naladěni a dobře zorganizováni. Když Ardžuna sledoval bojové formace, viděl, jak jeho syn Abhimanju zaútočil a byl okamžitě obklopen Šáljou, Ašvatthámou a velkým počtem zkušených válečníků. Ardžuna a Dhrštadjumna vyrazili za ním, aby mu pomohli. Hned potom přispěchal Durjódhana se svými bratry pomoci Šáljovi a v dalším okamžiku přijeli Bhíma a jeho syn Ghatotkača podpořit útok proti Kuruovcům.

„Vpředu vidím zlé Durjódhanovy bratry. Jeď k nim! Vyřídíme je do jednoho. Jsou zralí na odchod do Jamarádžova světa.“

Toho dne vyřídil osm Durjódhanových bratrů, což komentoval s velkým uspokojením:

„Ten starý muž byl velmi prozíravý, když přivedl na svět sto synů.“

Durjódhana však bojoval jako lev. Bhímu zasáhl tak úspěšně, že ho to na chvíli omráčilo. Ale hned poté Bhímův syn Ghatotkača udeřil jako cyklón a armádu Kuruovců rozprášil.

„Nemůžeme už déle bojovat proti rákšasovi,“ řekl Bhíšma. ,,Musíme na jeden den přestat a nabrat nové síly, naše oddíly jsou velmi unaveny a vyčerpány!“



Šestého dne boje se Ardžuna pevně rozhodl zničit Bhíšmu, jehož útok způsobil na straně Pánduovců strašné ztráty. Zavolal Šikhandího,¹⁹ postavil ho před sebe a vyrazili do útoku. Bhíšma si uvědomil, že přišel jeho konec. Nemohl ani bojovat, ani střílet šípy na Šikhandího, neboť věděl, že tento válečník se narodil jako žena (a ženy, děti, starce apod. kšatrijové museli chránit). Bhíšma stál klidně, zatímco na něj letěly Šikhandího šípy. Ardžuna, kterého měl Šikhandí za sebou, vyzkoušel svými dobře mířenými šípy slabá místa v Bhíšmově zbroji. Když Bhíšma zjistil, že šípy pocházejí od Ardžuny, ihned mu oplatil útok tím, že po něm mrštil oštěp. Ardžuna jeho útok odrazil.

Ardžuna přistoupil k Bhíšmovi, a když viděl, že jeho hlava visí dolů, zabodl tři šípy do země, lehce mu nadzvedl hlavu a šípy ji podepřel. Bhíšma řekl, že má žízeň, a Ardžuna střelil šíp do země napravo od ležícího muže. Okamžitě vytryskl proud vody k Bhíšmovým rtům. Byla to Ganga, Bhíšmova matka, která přišla uhasit synovu žízeň. Poté, co se napil, prohlásil, že bude ležet na tomto lůžku, dokud nepřijde čas jeho odchodu. Vlastnil požehnání, díky kterému mohl žít tak dlouho, jak si přál, a zemřít, až se sám rozhodne. Když tak nějakou dobu ležel v hluboké meditaci, přivolal Durjódhanu a řekl mu:

„Doufám, že tato válka skončí s mým odchodem. Ujednej se svými bratranci mír. A to bez meškání!“

Jakmile Karna uslyšel o Bhíšmově konci, okamžitě přijel. Prosil ho, aby mu odpustil jeho hrubá slova a nemístnou přísahu, že nebude bojovat, dokud on v boji nepadne. Bhíšma milostivě odpověděl:

„Tvá nenávist k Pánduovcům je příliš velká a neodůvodněná. To proto jsem byl k tobě tak tvrdý. Ty nejsi synem vozataje, ale poloboha Súrji. Jsi nejstarším synem Kuntí. Vrať se mezi Pánduovce a ukonči tento spor.“

Avšak Karna odmítl jednat podle jeho rady:

„Odměním se Durjódhanovi svým životem za všechnu jeho laskavost a pomoc, kterou mi poskytl. Za žádných okolností nemohu porušit svou loajalitu.“

Pak mu Karna vzdal poctu a začal se urychleně připravovat k boji. Durjódhana velmi ožil, když viděl, jak Karna nastupuje do vozu. Teď, když se Karna konečně vrátil do boje, jeho vojsko cítilo, že vítězství je na dosah ruky. Než Kuruovci obnovili boj, byl Dróna jmenován po Bhíšmovi do funkce jejich vrchního velitele.



Durjódhanu najednou napadlo, že kdyby Judhišthiru chytili živého, vítězství by bylo jeho:

Dalšího dne se všichni Kuruovci soustředili na to, aby dostali Judhišthiru. Dróna osobně vedl útok. Jakmile však Pánduovci prohlédli jejich plán, střežili Judhišthiru dnem i nocí. Judhišthira se útoku Dróny velmi dobře bránil a používal k tomu zcela zvláštní astry. Nakonec se objevil Ardžuna a útočící voj zcela rozprášil.

Dróna doznal:

„Dokud tam bude Ardžuna, nikdy Judhišthiru nedostaneme. Měli bychom odvést jeho pozornost jinam a odlákat ho pryč.“

S cílem upoutat Ardžunovu pozornost zformoval velitel Trigartů sebevražedný oddíl. Skupina mužů, oblečených do látky tkané z trávy zvané dharba,²⁰ provedla za sebe pohřební obřady a všichni pronesli smrtelnou přísahu před plápolajícím posvátným ohněm:

„Buď zemře Ardžuna, nebo my!“

Pochodovali k jihu, což byl svět Jamarádže, a vykřikovali hlasité výzvy směrem k nepříteli. Když to Ardžuna uslyšel, prohlásil:

„Musím jít a bojovat. Je povinností kšatriji výzvu přijmout.“

Judhišthira mu připomněl:

„Nezapomeň, že Dróna má v plánu mě chytit. Pamatuj na to.“

Ardžuna nechal u Judhišthiry silnou stráž a odjel. Kršna zajel s Ardžunovým vozem do středu Trigartových oddílů. Zpočátku byli obklíčeni ze všech stran sebevrahy, ale brzy se Ardžunovi podařilo je rozprášit záplavou šípů. V tom samém okamžiku se Dróna dostal až k Judhišthirovým ochráncům, mezi kterými byl Dhrštadjumna. Tomu se Dróna vyhnul, neboť věděl, že tento mladý princ se narodil proto, aby ho zničil. Dróna dorážel z různých stran, ale navzdory všem pokusům se mu nepodařilo Judhišthiru zajmout.

Dalšího dne si Durjódhana hořce stěžoval:

„Judhišthira byl na dosah ruky a tys ho nechal uniknout. Vím, že si nepřeješ utkat se s Pánduovci. Je to stejné jako s Bhíšmou. Nechápu, proč neplníš své sliby?!“

Dróna byl tou poznámkou rozrušen a řekl:

„Chováš v sobě bezcenné sentimenty. Už jsem ti jednou vysvětlil, že Judhišthiru nedostaneme, dokud je nablízku Ardžuna. Ale zkusíme to znovu. Buď trpělivý a důvěřuj mi!“

Třináctého dne války sebevražedný oddíl opět vyzval Ardžunu k boji na jižním konci bojiště. I když si Pánduovci ten den nemohli takové rozptýlení sil dovolit, Ardžuna se tam vypravil, aby se s nimi vypořádal. Jakmile Ardžuna odjel, zformoval Dróna svou armádu do tvaru lotosového květu. Byl to druh bludiště, ve kterém se nepřítel úplně ztratil. Judhišthira byl znepokojen touto náhlou změnou událostí a uvědomil si, že Drónův útok bude prudký a nezdolatelný. Všichni jeho spojenci se ze všech sil snažili roztrhnout lotosové bludiště, ale nedařilo se jim to. Jejich jedinou nadějí byl Ardžunův syn, mladý Abhimanju.

„Za otcovy nepřítomnosti,“ řekl Judhišthira, ,,padá veškerá odpovědnost na tebe. Musíš se pokusit prolomit tuto formaci.“

Abhimanju měl sice chuť pokusit se o to, ale nedůvěřoval si:

„Můj otec mě učil, jak se do ní dostat, ale nenaučil mě, jak se dostat zase ven.“

Bhíma, Sátjaki, Dhrštadjumna a všichni ostatní ho pobízeli a slibovali mu, že budou blízko za ním, jakmile bude průlom otevřen. A tak Abhimanju protrhl svým šípem lotosovou formaci, což všechny veterány na obou stranách přivedlo v úžas. Probil se skrz, přešel přes každou překážku a dostal se hluboko do průlomu. Ale Džajadratha, Dhrtaráštrův zeť, dal podle očekávání pokyn svému oddílu, aby úplně uzavřel průlom a zabránil tak v přístupu Bhímovi a ostatním, kteří byli Abhimanjuovi v patách. Abhimanju se zuřivě bránil, ale v jednom okamžiku seskočil z vozu i samotný Durjódhana a vrhl se na něj. Dróna, Ašvattháma, Krpa, Karna, Šakuni a mnoho jiných se spojilo, aby mladého muže dorazili. Z posledních sil se zoufale bránil a odrážel všechny útoky, jak jen mohl, ale nakonec nedokázal přesile vzdorovat a byl zabit.

Ardžuna se vypořádal s armádou sebevrahů a vrátil se do tábora. Když se dozvěděl o Abhimanjuově smrti, zhroutil se a naříkal:

„Naučil jsem ho, jak prolomit lotosovou formaci, ale ne to, jak se z ní dostat. Přísahám, že Džajadratha, který to všechno způsobil, zemře mou rukou dřív, než zítra zapadne slunce!“

Dalšího dne se Džajadratha schovával za opevněním z vozů, slonů a jízdního oddílu až do pozdního večera, protože se dozvěděl o Ardžunově přísaze. Ale Ardžuna se probojoval skrz jeho opevnění a dostal se až k němu. Džajadratha zoufale pozoroval západ slunce. Nakonec obloha potemněla, což Džajadrathu utvrdilo, že časový limit vymezený Ardžunou přečkal, a s klidem vyšel ze svého úkrytu. Ardžuna toho využil a jednou střelou Džajadrathu usmrtil, načež se nebe úplně rozjasnilo. Falešný západ slunce totiž vytvořil Kršna, který držel svůj disk proti slunci. Kršna tuto strategii zvolil proto, že se mu to zdálo jako jediná možnost, jak dostat Džajadrathu z úkrytu a zakončit tak tuto nešťastnou událost.



Bitva zuřila zároveň na mnoha jiných místech. Bhíma a Karna bojovali proti sobě. Durjódhana poslal své bratry, aby Karnovi pomohli, ale Bhíma byl zrovna ve svém živlu a toho dne jich dokázal zabít dvanáct. Cítil, že se narodil právě kvůli tomu, aby zničil a vyhladil Durjódhanovo bratrstvo, které s velkou radostí sledovalo, jak byla Draupadí násilně vysvlékána před celým shromážděním. Karnův útok Bhíma několikrát odrazil. Ztráta Durjódhanových bratrů Karnou otřásla, ale přesto se brzy vzchopil a zničil Bhímův luk, ostatní zbraně a jeho vůz i s vozatajem. Tak ho prakticky odzbrojil a donutil utíkat z úkrytu do úkrytu. Bhíma se dokonce musel schovávat za obrovské mrtvoly slonů a bojovat s čímkoliv, co mu přišlo pod ruku, s polámanými koly, kusy dřeva, končetinami koní a podobně.

„Ty žroute, vrať se do lesa a žvýkej trávu. Nejsi kšatrija, ale divoch. Jsi neschopný opravdového boje.“

Toho dne se hněv obou znepřátelených stran natolik vystupňoval, že přestaly respektovat válečné konvence. Obě strany porušovaly časový limit a bojovaly i v noci za pomoci tisíců pochodní. Bhímův syn Ghatotkača se v noci cítil obzvlášť silný, což bylo u rákšasy zcela přirozené. On a jeho armáda sužovali Kuruovce mnoha způsoby. Měli nadpřirozené síly a jejich bojová strategie se nedala nikdy dopředu předvídat. Jejich šípy pršely z nepředvídaných směrů. Bojovali ze vzduchu a dle libosti se stávali neviditelnými. Takto způsobili nepříteli velké ztráty. Kuruovci začínali být zoufalí při pomyšlení, že by je Ghatotkača mohl svými nevypočitatelnými triky úplně zničit, a proto žádali Karnu, aby s ním skoncoval.

Avšak i Karna byl zraněn Ghatotkačovou zbraní a soužila ho palčivá bolest. Karna měl ve své výzbroji magický oštěp, což byl dar samotného poloboha Indry. Tato zbraň dokázala sama pronásledovat unikajícího nepřítele. Avšak měla jedno velké omezení - mohla být použita jen jednou. Karna si ji schovával na Ardžunu, ale ten den byl přemožen bolestí a zoufalstvím natolik, že ji použil proti Ghatotkačovi, který tak přišel o život. Ardžuna byl bezpochyby zachráněn, ale cena byla vysoká.



Byla to krutá noc. Bojovalo se bez přestávky. Kdekoliv se objevil Dróna, tam se šířila smrt a ničení. Kršna pozoroval jeho jednání a prohlásil:

Ardžuna odmítl mít s tímto klamem cokoliv společného. Jeden bojovník po druhém byli takto vyzváni, ale každý odmítl utrousit lež, i kdyby to mělo zachránit je samotné. A tak tam stáli a přemýšleli. Čas se nezadržitelně krátil. Šlo o přežití vojáků a rodin i jich samotných, neboť očekávali v nejbližší době Drónův útok.

Judhišthira se nad tímto návrhem a situací zamyslel, posoudil to a prohlásil:

„Řeknu to Drónovi sám. Jestliže kvůli této lži půjdu do horoucích pekel, určitě si to zasloužím. Ale v našem případě musíme uposlechnout. Ó Kršno, důvěřuji ti. Když rozkážeš, musíme poslechnout. Jiné cesty pro nás není.“

Aby Bhíma vytvořil dojem opravdovosti a podpořil Kršnův plán, zvedl kyj a rozdrtil hlavu slona, jehož jméno bylo Ašvattháma. Poté začal volat mohutným hlasem:

„Zabil jsem Ašvatthámu! Zabil jsem Ašvatthámu!“

Ve chvíli, kdy se Dróna chystal vypustit brahmástru, nejsmrtonosnější zbraň, která mohla ve vteřině vyhladit všechny Pánduovce, uslyšel tuto strašnou zvěst. Přesto se ale ještě zeptal Judhišthiry, protože ten by nikdy nelhal:

„Judhišthiro, řekni mi po pravdě, je Ašvattháma mrtev?“

Kršna Judhišthiru žádal, aby Drónovi odpověděl, že ano. Judhišthira ovšem lhát odmítal, i přes opakované Kršnovo naléhání. Nakonec to vyřešili takto:

„Ano, je to pravda,“ řekl a dodal, ,,byl zabit Ašvattháma, slon.“ Při vyslovování poslední části věty, v níž mu objasňoval, že zabit byl slon stejného jména, záměrně zazněla lastura, jejíž zvuk Judhišthirova slova přehlušil. Když to Dróna slyšel, zcela ztratil odvahu. Nezbylo už nic, pro co by žil. Bhíma toho využil a začal ho hanět:

„Jsi bráhman, a přesto jsi zanechal svých bráhmanských povinností. Vydal ses cestou válečnictví a jednal jsi jako kšatrija. Zpronevěřil ses povinnostem vázaným k tvému původu. Místo abys propagoval poznání a mír, učil jsi lidi, jak používat zbraně. Oddával ses profesionálnímu zabíjení a nyní sklízíš plody svého jednání.“

Válečný veterán se velmi urazil, ale zpráva o smrti syna ochromila jeho smysly natolik, že upustil zbraně a brnění na podlahu vozu, posadil se a upadl do hlubokého tranzu. To využil Dhrštadjumna, vyskočil na Drónův válečný vůz, a než si někdo mohl uvědomit, co se vlastně děje, vytáhl meč a uťal Drónovi hlavu, aby tak pomstil ponížení, které musel jeho otec podstoupit před mnoha lety. Po Drónovi byl vrchním velitelem armády Kuruovců jmenován Karna. Ardžuna to považoval za velké štěstí a za podpory Bhímy ho vyzval k boji.

Duhšásana se přiblížil, aby zaútočil na Bhímu záplavou šípů. Bhíma byl takovou příležitostí vzrušen a prohlásil:

„Nyní nastal okamžik odplaty!“ Připomněl si, jak byla Draupadí před shromážděním tažena za vlasy. Seskočil z vozu a vrhl se na Duhšásanu. Když ho táhl dolů, utrhl mu ruku a řval:

„Není to snad ta ruka, která táhla Draupadí za vlasy?“ a odhodil krvácející končetinu, přímo Durjódhanovi do obličeje. Pak se napil krve, která Duhšásanovi stříkala z těla, aby tak splnil svou přísahu, což šokovalo všechny kolem, včetně Durjódhany.

Karna byl tímto aktem Bhímovy pomsty otřesen. Šálja, Karnův vozataj, svému pánovi řekl:

„Vidím, že jsi nějak nerozhodný a vyvedený z míry. Ó ano, není divu. Je to strašná podívaná, ale teď musíš být rozhodný. Neztrácej odvahu. Veškerá zodpovědnost už leží jenom na tobě.“

Karna zamířil se svým vozem přímo k Ardžunovi a vystřelil na něho své nejlepší zbraně. Třpytivý ohnivý šíp, zvaný had, šlehal oheň na všechny strany a hledal Ardžunovu hlavu. Ale Kršna ve zlomku vteřiny ponořil Ardžunův vůz pět palců hluboko do země. Šíp sice minul Ardžunovu hlavu, ale srazil mu helmici. Ardžuna zrudl hněvem a zamířil svůj šíp na Karnu, aby s ním skoncoval. V tom okamžiku přišla Karnova osudová chvíle. Levé kolo jeho vozu zapadlo do krvavého bahna, musel sestoupit a vyprostit ho. Když zápasil s vozem, řekl Ardžunovi:

„Počkej, až dám do pořádku svůj vůz. Jsem závislý na tvé cti. Neútoč.“

Ale Kršna prohlásil:

„Čest? Nějak pozdě si vzpomínáš na to slovo. Kde byla tvoje čest, když ses posmíval bezbranné ženě, jež byla tažena do vašeho středu, aniž by se něčím provinila? Z vlastní vůle ses rozhodl, že se budeš spolčovat se zlými lidmi, přestože ses tomu mohl vyhnout. Liboval sis ve zlých činech a krutostí, nekonal jsi dobré skutky a tvá nenávist k bratrům byla slepá a bez příčiny. A když jste obklíčili a zavraždili chlapce jménem Abhimanju, třikrát mladšího než vy, kde byla ta čest, o které hovoříš?“

Kršna ho tímto způsobem odsoudil a pobídl Ardžunu, aby Karnovi uštědřil poslední ránu. Ale Karna rychle naskočil do svého vozu a vystřelil. Ardžuna byl silou jeho střely ochromen, a zatímco odpočíval a nabíral sílu, Karna znovu sestoupil z vozu, aby vyprostil zapadlé kolo. Přes všechnu snahu se mu to nepodařilo. Propadl zoufalství a snažil se vypustit svou nejničivější zbraň, brahmástru. Ale v tomto okamžiku zapracovalo prokletí, které na něho uvalil jeho guru Parašuráma a které znělo, že v kritickém okamžiku zapomene mantru, pomocí níž může brahmástru vypustit. Karna znervózněl a uvědomil si, že mantru doopravdy zapomněl. Ardžuna však váhal, protože nechtěl využít tak trapného okamžiku. Ale Kršna ho nutil:

„Neztrácej čas! Vystřel!“

Ardžuna pozvedl svůj luk Gándívu a vystřelil šíp, kterým Karnovi oddělil hlavu od těla.



Tehdy Durjódhanovi radili, aby ujednal mír.

Judhišthira osobně vedl armádu do útoku proti Šáljovi a srazil ho k zemi. Všichni užasli nad vojenskými schopnostmi slavného Judhišthiry, o kterém se říkalo, že je velmi mírný. Šálja byl jeden z nejhouževnatějších bojovníků, ale v tomto souboji Judhišthira prokázal úžasnou vytrvalost a sílu a nezastavil se, dokud se Šáljovo tělo neodkutálelo do prachu.

Dhrtaráštrovi zbývající synové se spojili a zaútočili na Bhímu, ale ten je všechny s chutí rozdrtil a volal:

„Ještě zůstal naživu ten největší nepřítel a já se s ním vypořádám!“ Vydal se ho pronásledovat.

Když Durjódhana zjistil, že Sahadéva, nejmladší z Pánduovců, vyřídil i jeho strýce Šakuniho, ztratil všechnu naději.

V té chvíli přišli Ašvattháma a Krpa, aby zjistili, kde je Durjódhana. Ašvattháma byl jmenován velitelem. Na straně Kuruovců byli už jen tři bojovníci. Na straně druhé jich bylo sedm. Ašvattháma byl nesmírně rozrušen Durjódhanovým stavem a slíbil vyhladit rod Pánduovců takovým způsobem, že po něm nezbude ani památky.



Durjódhana už nemohl shromáždit armádu, neboť všichni byli pobiti, a proto vzal kyj, svou nejmocnější zbraň, a pěšky směřoval k jezeru. Mystickou silou rozdělil vodu na strany a pak zůstal na dně, kde ho Judhišthira a jeho bratři později našli.

„Nepokoušel jsem se schovávat,“ řekl nadutě Durjódhana, ,,vstoupil jsem do vody, abych ochladil oheň, který ve mně stále plápolá. Za co mám bojovat, pro co žít? Všichni, se kterými jsem se přátelil, jsou pryč. Už nechci království. Země je vaše, vezměte si ji. Museli jste pozabíjet tolik lidí, abyste ji dostali, tak teď berte!“

„Ó, jaká velkorysost. Ještě nedávno jsi nám odmítal vydat tak malý kousek, který by se vešel na špičku jehly!“

Durjódhana vyšel z vody s kyjem v ruce: „Jak vidíte, jsem sám. Budu s vámi všemi bojovat, s jedním po druhém,“ pravil. „Jistě máte dost ušlechtilosti na to, abyste se na mne nevrhli jako smečka vlků. Jsem sám, bez jakékoliv podpory a zbroje.“

„Ó, jak politováníhodné,“ pravil Judhišthira. „Bojovali jste snad jeden po druhém s tím hochem Abhimanjuem? To vy jste se chovali jako smečka vlků! Ale dobrá. Vezmi si zbroj a vyber si kohokoliv z nás. Když zemřeš, půjdeš do nebe, a když přežiješ, můžeš být opět králem.“ Kršna cítil, že Judhišthira dělá chybu. Jen Bhíma se mohl vyrovnat Durjódhanovi, a proto ho Kršna spěšně pobízel: „Bhímo, připrav se!“

Dali Durjódhanovi čas na to, aby vyšel z jezera, a boj začal. Oba, Bhíma i Durjódhana, byli mistry v ovládání kyje a boj byl velmi vyrovnaný. Při střetu jejich zbraní létaly jiskry. Utkání se prodlužovalo a vypadalo to, jako by nemělo konce.

Zatímco všichni pozorovali souboj, Kršna řekl Ardžunovi: „Myslíš, že Bhíma zapomněl na svou přísahu, že rozdrtí Durjódhanova stehna?“ Bhíma to zaslechl právě v okamžiku, kdy Ardžuna udělal znamení a tím připomněl, jak Durjódhana obnažil svá stehna před Draupadí. Ohnal se po Durjódhanovi, sklonil kyj níž a přerazil mu stehna. Jakmile Durjódhana padl na zem, Bhíma mu položil nohu na hlavu a tlačil ji patou k zemi. Téměř tančil nad ležícím tělem.

Vtom Judhišthira zasáhl a napomenul Bhímu: „Dost! Splnil jsi svou přísahu. Durjódhana byl přece jen král a náš bratranec.“

„Nezdržujme se zde,“ přerušil je Kršna. „Duše toho darebného muže už brzy odejde. Nemeškejme a vraťme se do našich vozů.“

Durjódhana k nim bezbranně vzhlédl a vyprovázel je očima hořícíma zlobou. Pravil: „Tvé mrzké triky, Kršno, dopomohly těmto válečníkům k vítězství. Dróna, Bhíšma, Karna a Džajadratha by nebyli zničeni, nebýt tvé nečestnosti. Měl by ses kát. Nestydíš se?

Kršna odvětil: „Tvá bezdůvodná chamtivost a nenávist dovedla tebe a tvé přívržence ke krutému konci. Vzpomeň si pro své vlastní dobro, jak jsi vyhrál ve hře v kostky. Nebýt mých triků, ty a tví přátelé byste stále byli břímě pro celou Zemi. Učinil jsem tomu konec a nevidím nic špatného v zastavení války, které nebylo třeba. Teď konečně můžeš své poslední minuty strávit lítostí.“

Ale Durjódhana byl vzpurný až do konce: „Vyhlašuješ, že jsi Bůh, já to ovšem zcela odsuzuji. Spojil ses s těmi žebráky a slabochy a pokoušíš se je podpořit. Podívej se na mne. Žil jsem dobře. Vždy jsem měl královské postavení a žil jsem tak, jak se mi zlíbilo. Užíval jsem si všeho a nemám čeho litovat. Byl jsem loajální k přátelům a postrach nepřátel, do poslední minuty. Nevadí mi, že Bhíma tancoval na mém těle a šlapal mi po hlavě. Mé tělo se stejně v krátkém čase rozpadne. Jen hlupák se může mstít na skoro mrtvém těle. Avšak co na tom záleží, má budoucnost je stejně v nebesích, tam, kam odcházejí všichni válečníci. A vím, že moji přátelé tam jsou a přivítají mě. Ty a tvoji ubozí Pánduovci budete poutáni k této Zemi, odkopnuti a zavrhováni všemi kšatriji, kteří přijdou po nás, ve chvíli, kdy si připomenou tvé potutelné a nesprávné triky. Žádný válečník nikdy neudeřil protivníka pod pás. To byla tvá rada!“

– MAHÁBHÁRATA –

Vítězství a lítost

Po válce se Pánduovci vrátili do Hastinápuru. Bylo pro ně těžké setkat se s králem Dhrtaráštrou a jeho ženou Gándhárí, vždyť ztratili všech sto synů.

Dhrtaráštra se otázal: "Kde je Bhíma? Chci ho pozdravit."

Kršna, který věděl, jak pracuje mysl toho starého muže, vytvořil iluzorní figurínu Bhímy, odlitou ze železa. Dhrtaráštra přimáčkl tuto podobu ke svému srdci a otcovsky ji objal. Do toho mocného objetí vtiskl všechno své zoufalství a žal. Figurína se rozsypala na kusy. Dhrtaráštra začal naříkat: „Běda, Bhímo! Mé objetí bylo pro tebe příliš. Doufám, že nejsi zraněn.“

Kršna dobře znal pokrytectví starého krále a pravil: „Rozdrtil jsi pouze železnou podobu Bhímy. Doufám, že to uspokojilo tvou touhu po pomstě.“

Dhrtaráštra pochopil svou situaci a řekl: „Jsem rád, že je Bhíma živ. Můj žal mě přivedl k nerozumu. Kršno, opravdu mě těší, že jsi zachránil Bhímův život.“ Tím byl uhašen vnitřní vztek a odpor starého muže. Teď se mohl dívat na situaci realisticky a diskutovat o budoucím znovunastolení míru v zemi. Ale žal Gándhárí nepolevoval. Obrátila se ke Kršnovi a ostře na něj zaútočila: „Jsi šťastný, že nás teď vidíš v tomto stavu?! To tvé kousky způsobily velký nářek v naší rodině. Dopustil ses ohavných činů a zabil jsi mé syny.“

„Osud tomu chtěl,“ odpověděl Kršna. „Jejich smrt je zaslouženou odplatou za jejich jednání. Vesmírné zákony jsou platné pro každého. Teď, když jsou očištěni od svých hříchů, se můžeš cítit šťastně, neboť jsou v nebi válečníků, kteří zemřeli heroickou smrtí.“

Ale Gándhárí neustávala v pláči: „Tvá slova mě těžko uklidní. Nenaleznu klid, dokud ty sám nebudeš trpět stejnou mírou důsledků své proradnosti. Ať se za třicet šest let od tohoto dne všichni Vršniovci²¹ navzájem zničí a nechají tě samotného náhle zemřít!“

Kršna se usmál a pravil: „Doufám, že se ti ulevilo, má drahá Gándhárí. Znám dobře budoucnost. Přesně za třicet šest let, ať s tvým či bez tvého prokletí, se náš rod Vršniovců sám v boji zničí. Poté ukončím své zábavy na Zemi.“



Nyní museli Pánduovci strávit měsíc smutku za hradbami Hastinápuru. Utábořili se na březích posvátné řeky, s Vidurou, Saňdžajou, Dhrtaráštrou a všemi ženami z paláce. Prováděli různé obřady za spásu zesnulých. Během táboření je navštívili mudrci, včetně Nárady a Vjásy.

„Mé vítězství!“ poznamenal Judhišthira. „Udělal jsem tak málo pro to, abych si ho zasloužil. To Kršnova milost a fyzická síla Bhímy a Ardžuny přinesly vítězství. Ale pro mě osobně je to celoživotní prohra. Všichni synové Draupadí byli zabiti.²² Jak se mám postavit před Subhadru, která ztratila svého syna Abhimanjua? Jak se mám postavit před všechny matky, otce a příbuzné těch, za jejichž smrt jsem zodpovědný?“

,,Mimo to všechno je zde jedna věc, která je nejvíce bolestná a šokující. Teprve před chvílí jsem se dozvěděl, že Karna byl synem Kuntí. Znal jsem ho pouze jako syna vozataje, ale Kuntí mi teď řekla o jeho původu. Způsobil jsem smrt svého bratra, abych získal jeho království. Jak odčiním tento hřích, největší hřích ze všech? Vzpomínám si, že jsem cítil náklonnost ke Karnovi, kdykoliv jsem se na něj podíval. I ve chvílích, kdy zuřil na bojišti a dokonce i během hry v kostky, když tak bezohledně mluvil, jsem byl sice rozčilen, ale jakmile jsem zahlédl jeho chodidla, zlost mě opustila, protože byly podobné nohám Kuntí. Nikdo z nás ho nepoznal jako bratra. Vždy jsem přemýšlel o podobě mezi ním a mou matkou, ale nechápal jsem důvod. Proč byl proklet? Z jakého důvodu se kola jeho vozu zabořila v posledním okamžiku? Ty znáš minulost i budoucnost. Prosím, řekni mi proč, abych mohl pochopit, jak pracuje osud. Proč nemohl vystřelit brahmástru?

Nárada začal vyprávět o Karnově minulosti. Když byl Karna v mládí průvodcem kněze, šel k Parašurámovi (mocný kšatrija, jenž jednadvacetkrát vyhladil zkorumpované kšatrijské dynastie), aby se od něho naučil používat brahmástru. Protože se Parašuráma vyhlásil za nesmiřitelného nepřítele všech kšatrijů, Karna se představil jako bráhman, a mohl tak být přijat za Parašurámova žáka. Jednoho odpoledne byl Parašuráma velmi unaven. Lehl si pod strom, položil si hlavu do Karnova klína a usnul hlubokým spánkem. Najednou se nezvykle obrovitý hmyz - stonožka, která ve skutečnosti byla rákšasou v podobě hmyzu - zakousl do Karnovy nohy a sál krev. Karna bolest vydržel bez pohnutí, ze strachu, že by mohl vyrušit mistra ze spánku. Parašuráma se vzbudil a zjistil, že je od krve. Žádal vysvětlení a okamžitě řekl: „Nikdo jiný než kšatrija nemůže tuto bolest vydržet. Oklamal jsi mne, když ses vydával za bráhmana. Proto teď prohlašuji, že ti tvá brahmástra zůstane v paměti do té doby, než budeš mít možnost ji použít. V rozhodujícím okamžiku tyto mystické slabiky zapomeneš!“ Nárada tak vysvětlil, proč si Karna nemohl na brahmástru vzpomenout, když ji chtěl použít proti Ardžunovi.

Vysvětlil také, proč se kola Karnova vozu na poslední chvíli zabořila. „Karna jednou nedopatřením zabil krávu, která patřila poustevníkovi. Poustevník rozezlený nad ztrátou prohlásil: „Země pohltí kola tvého vozu v kritickém okamžiku.“ Proto Karnův válečný vůz tehdy zapadl.“

Tato vysvětlení do určité míry utišila Judhišthirův žal, avšak jeho srdce bylo stále těžké lítostí. Obrátil se k Ardžunovi a řekl: „Naši takzvaní nepřátelé získali milost a jsou teď v nebi, zatímco my musíme žít ještě dlouho v tomto pekle lítosti za všechno to zabíjení. Naše jediná odměna je nářek. Nikdy mi už neříkej, že povinností kšatriji je zabíjet. Nechci být nazýván kšatrijou, jestliže jedině zabíjení je pravidlem života. Ať jsem raději žebravým mnichem. Budu daleko šťastnější, když se místo tohoto vítězství budu moci vycvičit v slitování a odpouštění. Tak jako psi, kteří bojují o kus masa, jsme i my bojovali a zničili naše pokrevní příbuzenství. Byli jsme do toho vtaženi Durjódhanovou bezdůvodnou a neutuchající nenávistí, avšak teď nemáme žádnou radost z toho, že jsme ho přežili. Ó Ardžuno, buď králem této země. Nech mě jít do lesů, žít životem zasvěceným odříkání. Budu žít v chudobě, bez cíle, pouze stromy a nevinná lesní zvířata budou mými společníky.“ Oddával se vizi asketického života - žít o ovoci a koříncích, jen aby se tělo udrželo při životě, odříci si řeč, odříci si posuzování, co je dobré a co zlé, nikdy nikomu nemuset říci, co má dělat, ničemu se nebránit, jít jedním směrem bez ohlížení a vzhlížení, s hlavou pokorně skloněnou, a nikdy si neuvědomovat, na kterou stranu či do které země se dává.

Judhišthira pokračoval a vykresloval obraz sebe jako askety s takovými detaily, že si Ardžuna už nemohl pomoci a zlostně ho přerušil: „To by stačilo! Tolik už jsi toho obětoval, tolik životů, a dobyl království. Tvou povinností je vládnout a užívat si. Podporovat chudé, podporovat konání obětí a udržovat Boží pořádek jako vládce. Toho nikdy nebudeš moci dosáhnout bez královské moci získané legitimními prostředky, jak je stanoveno kšatrijům. Nebudeš schopen konat své povinnosti, pokud si nezajistíš bohatství a prosperitu. Chudák nemůže nikdy pomoci ostatním. Slaboch je společnosti k ničemu. Život zasvěcený odříkání je jen pro mnichy, ne pro nás. Člověk, který má bohatství, je považován za učeného a hodného respektu. Bohatství přináší více bohatství. Náboženské činnosti, rozkoš, požitky a všechno naplnění života přichází z bohatství. Ten, kdo nemá bohatství, je odmítán v tomto světě i v příštím. Pře a rozdíly v názorech mají své místo dokonce i mezi polobohy v nebi. Co je tedy špatného na tom, když i v naší lidské společnosti jsou rozdíly a boje. Bojem lze dobýt slávu a ze slávy pochází všechno příznivé. To vše je známo jako dar bohyně Lakšmí (Višnuovy ženy) a ten, kdo odmítne takový dar, bohyni uráží. Pamatuj si, že nikdy nezískáme bohatství, aniž bychom nějak neublížili druhým.“

Judhišthira však dále opakoval svou filozofii o odříkání, až se Bhíma rozčilil a řekl: „Slavný starší bratře, prosím, zastav své vyprávění. Tvá mysl je vyvedena z rovnováhy a ztratil jsi realistický pohled na skutečnost. Jsi jako ti žvanilové, kteří papouškují Védy a omílají je bez znalosti jejich důležitosti pro danou věc. Jestliže smýšlíš o povinnostech krále tak špatně, všechno to zabíjení Dhrtaráštrovy rodiny, k jehož spáchání jsi nás vedl, bylo neodůvodněné. Kdybychom věděli, že přijímáš takovouto moudrost, nikdy bychom se neodvážili proti někomu pozvednout zbraně. Když jsme pozabíjeli naše nepřátele, jsi vázán povinností ujmout se království a vládnout jako kšatrija. Třebaže se ti to vůbec nelíbí, nemůžeš teď změnit svou kastu. Jednáš jako člověk, který kopal studnu, zamazal se bahnem, ale nechal studnu studnou, zrovna když voda začala tryskat. Jsi jako muž, který zabil všechny své obávané nepřátele, ale nakonec také spáchal sebevraždu. Následovali jsme tě, a nyní si uvědomujeme, že tvá inteligence vyvolává otázky. Prosím, ber v úvahu také naše postavení. Jsi sobecký v chování jen svých vlastních pocitů. Život odevzdaný odříkání může přijmout pouze král, který je nevyléčitelně nemocný, nebo trpí porážkou. Jestliže jsou odříkání a pasivita největší ctnosti, pak by hory a stromy měli být nejvíce ctěni v celém stvoření. Neboť hory a stromy vždy vedou osamělý život a nekříží nikomu cestu.“

Dvojčata se jako nejmladší také přidala, s hlasy plnými rozechvění. A Draupadí, která celou tu dobu poslouchala, dodala: „Tvoji bratři poučovali a naříkali, až jim vyschla hrdla. Učinil jsi je nešťastnými svou neústupností. Z oddanosti tobě tolik let nepřetržitě trpěli. Když tě v Dvaitávaně soužil mráz, horko a vítr, proč jsi mi neřekl: „Budeme bojovat za svá práva, zabijeme Durjódhanu, a jako vládcové se budeme opět těšit touto Zemí!“ Sliboval jsi, že naše utrpení bude zapomenuto, když znovu získáme království. Mnohokrát jsi to přísahal. Proč tedy od toho nyní ustupuješ? Má tchyně se na mne jednoho dne obrátila se slovy: „Judhišthira tě učiní šťastnou a dobře se o tebe postará.“ Teď, po zabití tisíců mužů, vidím, že se pokoušíš ten slib nedodržet. Když se nejstarší bratr zblázní, všichni, kdo ho následují, jsou donuceni se také zbláznit. Jestli si tvoji bratři ještě zachovali soudnost, měli by ti zabránit v pohybu, držet tě v zajetí a vzít vládu Země na sebe. Člověka, který je zasažen bláznovstvím, je třeba léčit lékařem, ne poslouchat jeho pokyny. Jsem ta nejnešťastnější mezi všemi, ale pořád mám touhu žít, i když jsem přišla o všechny své děti. Neměl bys přeslechnout má slova ani slova svých bratrů."

Ardžuna pak rozebral povinnosti krále, jenž trestá: „To, co král drží ve své ruce, se nazývá danda - hůl. Je připravena a trestá darebáky. Pouze strach z trestu drží mnoho lidí na cestě pravdy, poslušnosti a disciplíny. Bez bodnutí se dokonce ani rybářovi nikdy nepodaří chytit rybu. Bez zabíjení není možné nic získat. Ti z polobohů, kteří mají prudkou povahu, jsou nejvíce respektováni - Rudra, Skanda, Agni a Varuna jsou všichni zabijáci. Lidé se před nimi třesou. Nevidím na tomto světě tvora, který by nežil na úkor druhých. Zvířata se živí zvířaty, silnější se živí slabším. Kočka sežere myš, pes zakousne kočku, sám je sežrán leopardem a všechno je nakonec pohlceno smrtí. Dokonce ani asketové se nemohou udržet naživu bez zabíjení. Na zemi, ve vodě a v rostlinách bují život, který je nepatrný a neviditelný, ale je ukončen, když asketa přijímá potravu. Království je nyní naše. Máme se starat, aby vládlo štěstí, panovat Zemi, a když je třeba, použít dandu.“

Judhišthira všem dovolil, aby vyjádřili svůj názor, ale odmítl hledisko a filozofii svých bratrů a manželky a umíněně opakoval svůj plán odejít do lesa a činit pokání. V tu chvíli zasáhl Vjása. „Musíš konat povinnosti, které jsou ti dány jako králi. Není jiné cesty. Život v ústraní není pro tvou kastu. Musíš přijmout život krále, rodinný život a život kšatriji. Nemysli negativně. Máš vládnout království, které ti spadlo do rukou. Není vyhnutí. Raduj se a přijmi to.“

Judhišthira pokračoval v oplakávání smrti každého protivníka, jednoho po druhém, a tázal se: „Jak to mohu odčinit, jak se s tím vším mám jenom vyrovnat?“ Přemýšlel zvláště o Bhíšmovi, na jehož klíně si jako dítě hrával. „Když jsem viděl, jak ho napadl Šikhandí a jak se při útoku třese, když jsem viděl jeho tělo plné šípů a jeho pád na podlahu vozu, hlava se mi zatočila a srdce se svíralo bolestí. Vychoval nás a já musel kvůli své žádostivosti přivodit jeho konec. Dróna, můj mistr, který bral mou ruku a učil ji, jak držet luk - jak mohu zapomenout tyto výjevy a jít v slavnostním průvodu jako král? Trápil se takovými vzpomínkami znovu a znovu. Ještě více než všechny vzpomínky ho zdrtilo naříkání žen, když obdržely zprávy o mrtvých. To už bylo na něho příliš. Kršna s ním nakonec ztratil trpělivost: „Bylo by neslušné podporovat tvůj žal. Nemůžeš přece takto pokračovat věčně. Zapomeň na sebe a na vlastní pocity a jednej pro dobro těch, kteří prošli tolikerým utrpením, když poslouchali tvé příkazy. Budeš muset to království přijmout.“ Judhišthira si najednou uvědomil opodstatněnost jejich argumentů a řekl: „Ó Kršno, teď je má mysl čistá. Uposlechnu tvého příkazu, stejně jako našeho prapředka Vjásy. Jednejme, jak si přeješ.“

Po věnování modliteb bohům Judhišthira nasedl do vozu, ve kterém bylo zapřaženo šestnáct býčků. Ti měli zvláštní příznivá znamení, byli pokryti saténem a hedvábím a posvěceni mantrami. Bhíma třímal otěže a Ardžuna držel nad královou hlavou baldachýn. Nakula a Sahadéva stáli po stranách a ovívali krále jačími ohony. Kuntí a Draupadí je následovaly ve voze řízeném Vidurou. Kršna, Sátjaki a mnoho dalších bylo v procesí. Ulice zdobila zeleň a květy a podél cesty lidé stříkali voňavou vodu. Když Judhišthira vcházel, brány města byly ozdobeny jako nikdy předtím. Město žilo hudbou a výkřiky pozdravů z lidu.

Poté, co projel četnými jásajícími davy na hlavních silnicích, vjel Judhišthira nakonec do Dhrtaráštrova paláce. Jako král se šel nejprve poklonit domácím Božstvům a uctil je. Pak se posadil na zlatý trůn čelem k východu. Na jiné zlaté sedátko, čelem k Judhišthirovi, se posadili Kršna a Sátjaki. Po stranách trůnu byli Bhíma a Ardžuna. Na trůnu ze slonoviny seděla mezi Nakulou a Sahadévou Kuntí. Dhrtaráštrovi bylo přiděleno zvláštní místo. Jujutsu, jediný Dhrtaráštrův syn, který zůstal naživu (na počátku boje přešel do tábora Pánduovců), seděl vedle něho se Saňdžajou a Gándhárí. Význační občané přistupovali před krále s dary. Nádoby s posvátnou vodou a nádoby ze zlata a stříbra vykládané drahokamy byly shromážděny okolo oltáře.

Judhišthira, s Draupadí po boku, zapálil posvátný oheň, nalil do něj obětiny a opakoval mantry pronášené kněžími. Kršna odlil trochu svaté vody ze své lastury a pokropil Judhišthiru. Zazněly bubny a Judhišthira byl znovu a znovu oslavován a pozdravován.

S díky vše opětoval a měkce prohlásil: „Král Dhrtaráštra je stále hlavou naší země. Jestli mě chcete potěšit, prokažte mu jako obvykle svůj respekt a poslušnost. Můj požadavek musíte vzít na vědomí. Celý svět včetně mě patří jemu. Zapamatujte si to.“

Judhišthira vyhlásil, že Bhíma je juvarádža, jeho druhá ruka. Viduru jmenoval poradcem ve všech záležitostech války, míru, obrany a administrativy. Saňdžaja měl dohlížet na finance státu. Nakula dostal na starost registraci vojsk. Ardžuna měl bránit zemi a trestat darebáky. Dhaumja se stal nejpřednějším královským knězem a dostal na starost všechny náboženské záležitosti paláce a státu. Sahadévu si Judhišthira vybral za svého nejbližšího společníka a stálého pobočníka, neboť cítil, že ten nejmladší potřebuje jeho ochranu. Jujutsu, jediný syn, který Dhrtaráštrovi zbyl, se měl starat o starého krále a dohlížet na to, aby jeho přání byla vždy splněna.



Po korunovaci Judhišthiry a urovnání, které následovalo, by si snad někdo mohl myslet, že neexistuje již nic víc, co by mohlo být řečeno, ale tak tomu není. Pisatel eposu nemá chuť končit.

Judhišthira po své korunovaci nalezl Kršnu, jak přemítá, a otázal ho na příčinu. Kršna pravil: ,,Uvědomuji si, že s přicházející dobou Uttarájana (uprostřed ledna, kdy slunce mění cestu z jihu na sever) Bhíšma opustí tělo. Je studnicí vědomostí o světě, řízení království a chování lidstva. Když odejde, odejde to s ním a svět bude o to chudší. Chci, aby ses s ním setkal. Už nezbývá příliš času. Judhišthira se obával, jak bude Bhíšmou přijat, ale Kršna šel napřed a připravil starého mistra na toto setkání. Bhíšma ležel na svém loži z šípů a přijal Judhišthiru s velkou náklonností. Několik dní s ním mluvil o povinnostech krále. Nakonec dal všem sbohem a vydechl naposled. Judhišthira zdvihl jeho tělo z šípů a vykonal pohřeb. Bhíšmovo tělo bylo spáleno na břehu posvátné řeky Gangy, kde se Ganga, bohyně řeky, opět zjevila a doprovodila Bhíšmovu duši do nebeské říše.

Judhišthira vládl po třicet šest let, do doby, kdy jeho strýc Dhrtaráštra vyjádřil přání uchýlit se do lesa a strávit s Gándhárí zbytek života v rozjímání. Jednoho dne Dhrtaráštra silou své meditace opustil a zapálil své tělo a chatu, v níž společně s Gándhárí žili. Jeho odevzdaná žena Gándhárí pak sama vstoupila do plamenů hořícího domu.

Vršniovci, Kršnův rod, se při jednom setkání opili rýžovým vínem a navzájem se pobili. Kršna odešel, jak předpověděl. Při odpočinku v lese byl nešťastně zasažen lovcovým šípem. Pánduovci byli sklíčeni zprávou o Kršnově smrti, o smrti Vršniovců a o potopení Dváraky (Kršnova mystického města) do moře, a rozhodli se, že opustí tento svět. I s Draupadí jeden po druhém zemřeli na pouti do Himálají.