MaháBHÁrata

Poslední naděje na mír

Judhišthiru trápilo svědomí. Když seděl společně se svými bratry a Kršnou, najednou se zeptal:

„Stojí to za to, celý ten konflikt?“ A opět vysvětlil své myšlenky: „Měli bychom zabránit válce za každou cenu. Zvlášť když jsme si jisti vítězstvím. Přese všechno jsou to naši příbuzní. Musíme se ještě jednou pokusit nalézt cestu, která pomůže oběma stranám žít v míru. Vyhlazením Kuruovců můžeme dobýt naše území, ale přinese nám to trvalé štěstí? Ó Kršno, máme na jejich straně početné příbuzenstvo a také mnoho starších. Jak je můžeme zabít? Řekneš, že je to povinnost kšatrijů. Ó, běda, proklínám to, že jsem se narodil v této válečnické kastě. Vlny násilí nikdy neustanou. Vítězství tvoří nepřátelství. Nepřátelství leží jenom uspáno, ale přesto je stále tady a trvá. Dokonce i když nakonec zbyde jedno malé dítě v druhém táboře, zůstane v něm malá doutnající jiskra nenávisti, která se může později proměnit ve velký požár. Říká se, že abychom tomu zabránili, je nutné totálně vyhladit protivníkův tábor. Ale nepřátelství nikdy neuhasí jiné nepřátelství. Důvěra ve vlastní bojové schopnosti je jako nevyléčitelná nemoc, která užírá srdce. Jsme připraveni smáčet zemi krví, abychom nastolili naše požadavky a moc. Učení to přirovnávají k utkání dvou nepřátelských psů. Napřed se dva psi setkají a vrtí ohony. Pak přichází vrčení a štěkání a okamžitě další štěkot jako odpověď. Potom začnou obcházet jeden druhého, cení na sebe tesáky a opakovaně na sebe vrčí. Pak nastane boj a ten silnější zabije slabšího, začne ho trhat na kusy a požírat jeho maso. Stejný vzor je viděn taktéž u lidí. Musíme proto učinit ještě jeden pokus, abychom přivedli Kuruovce k rozumu. Ó Kršno, poraď mi prosím, co mám dělat. Veď mě, prosím.“

„Půjdu a Kuruovce navštívím,“ řekl Kršna. „Udělám to kvůli tobě, a budu-li schopen dosáhnout míru, aniž bych kompromitoval tvé zájmy, učiním tak.“

Avšak v té chvíli měl Judhišthira další pochyby:

„Budou tam shromážděni všichni Durjódhanovi spojenci. Jsem celý nesvůj při pomyšlení na to, že tě tam posílám mezi ně. Mohou ti ublížit.“

Kršna, jenž je koneckonců samotný Bůh a jistý si sám sebou, řekl:

„Neboj se o mě. Jestliže učiníme tento poslední pokus zabránit válce, budeme bez viny. Pokusí-li se mi ublížit, umím se o sebe postarat. Neboj se o mě. Jdu tam pouze proto, abych odstranil jakékoli pochyby o Durjódhanově hanebnosti, které mohou jiní ještě mít. To je vše. V žádném případě však nedoufám, že ho přesvědčím. Jdu tam jen kvůli tobě. Připrav se, vypracuj podrobnosti o způsobu války a shromáždi vše, co můžeš potřebovat k boji!“

„Ó Kršno, nevyhrožuj jim prosím,“ řekl Bhíma. „Durjódhana je sice velmi nepřátelský a opovážlivý, ale neměl by být hrubě osloven. Prosím, buď k němu mírný. My všichni, Kršno, bychom raději trpěli, než aby ostatní viděli dynastii Kuruů zničenou.“

Když Kršna slyšel tato slova od Bhímy, hlasitě se začal smát a poznamenal:

„Kdopak to mluví? Je to snad Bhíma, kterému také říkají Vrkódara¹⁵ (neochvějný), nebo je to někdo jiný? Kopce najednou ztratily svou váhu a výšku a oheň ochladl. Ó Bhímo, často jsem tě viděl obtáčet prsty kolem tvého kyje. Seděl jsi stranou a mumlal sis pod vousy ty nejobávanější přísahy pomsty těm v Hastinápuru! Je to teď ten samý člověk, kterého jsem tehdy viděl? Když přichází čas k boji, propadáš panice. Bohužel neprojevuješ mužnost a mluvíš jako ustrašené dítě. Co se ti stalo? Seber sílu, Bhímo, neochabuj! Buď neochvějný!“

Bhíma pod tíhou hanby sklopil hlavu a řekl:

„Kdybych se měl postavit celému světu, nezaleknu se. Ale teď mluvím ze soucitu a využívám příležitosti k tomu, abychom ušetřili náš rod. To je vše.“

„Je-li možné dosáhnout míru bez kompromisů, pak je dobré toho využít,“ řekl Ardžuna. ,,Prosím tě tedy, Kršno, učiň poslední pokus.“

Nakula se také přikláněl k mírnému přístupu. Sahadéva jako jediný požadoval, aby posel předložil ultimátum:

„I kdyby Kuruovci chtěli mír, vyprovokuj je k válce! Jak mohu zapomenout na ponížení, které utrpěla Paňčálí v křišťálovém paláci před celým shromážděním? Nemohu být uspokojen ničím menším než Durjódhanovou smrtí. I když dají všichni moji bratři přednost bezúhonnosti a morálce, půjdu Durjódhanu zabít sám. Je to vrcholný cíl mého života.“

Sátjaki tleskal Sahadévovi a dodal:

„Neodpočinu si, dokud v boji Durjódhanovi nepustím žilou, a teď mluvím za všechny zde shromážděné válečníky!“

Při těchto slovech celé shromáždění vykřiklo radostí. Také Draupadí povstala, aby vyjádřila svůj názor, neboť zdráhání čtyř bratrů ji velmi rozrušilo:

„Ó Kršno, v písmech stojí, že zabití nevinné osoby je hřích, ale tatáž písma dále učí, že je rovněž hřích neusmrtit toho, kdo si smrt zaslouží. Byla snad někdy na Zemi taková žena, jako jsem já? Narodila jsem se z obětního ohně, jsem dcera mocného krále Drupady, sestra Dhrštadjumny a snacha Pándua, žena pěti hrdinů světa a matka pěti synů.¹⁶ Přesto jsem byla vlečena za vlasy a urážena nemravnými muži před zraky těchto hrdinů, a oni jen tiše seděli a pozorovali mé neštěstí. Nevím, co by se stalo, kdybys ty, Kršno, nevyslyšel mé volání o pomoc. A po tom všem teď Bhíma mluví o morálce. Není zde nikdo, kdo by mi pomohl. Pokud mě manželé opustí, moji synové jsou schopni pozvednout zbraně a pomstít se pachatelům za křivdy, kterých se na nás dopustili.“

Zalykala se slzami a nakonec jen dodala:

„Ó Kršno, chceš-li učinit něco podle mé vůle, tak ať se tvůj hněv neutiší tím, co moji manželé říkají, a ať v něm synové Dhrtaráštry shoří.“

Poté se zhroutila a začala plakat. Kršna ji však uklidňoval slibem:

„Křivdy, které byly na tobě spáchány, budou náležitě potrestány, o tom neměj pochyb. Kuruovci už brzy přijdou na řadu, ale naneštěstí budou plakat a naříkat jejich ženy. Ten den nastane. Neměj strach.“

Když Kršna přijížděl do Hastinápuru, bylo vidět na nebi různá znamení. Z čisté oblohy se ozýval burácející hrom a šlehaly blesky. Beránky mraků zaplavily zemi hustým deštěm. Sedm velkých řek obrátilo svůj tok a teklo směrem na západ. Obzor se zamlžil a v dálce nebylo možné nic rozeznat. Pak se zvedla velká bouře a všude začaly padat stromy. Tam, kde Kršna projížděl, však místo stromů padaly květy z nebes a vál mírný vánek, který příjemně chladil.

Když zvědové přinesli zprávu o Kršnově příjezdu do Hastinápuru, krále Dhrtaráštru to velmi rozrušilo. Okamžitě nechal postavit slavobrány a pavilony podél celé cesty. Nařídil, aby bylo vše luxusně zařízeno a zásobeno jídlem a občerstvením a aby bylo pro vzácnou návštěvu a její doprovod připraveno rozptýlení všeho druhu.

Dhrtaráštra zavolal Viduru a řekl:

„Chci uctít návštěvu nejvznešenějšími dary, šestnácti kočáry, které jsou posázeny zlatem a taženy těmi nejlepšími koňmi. U každého kočáru musí být služebníci. Dále mu chci dát deset slonů, kteří mají kly velké jako pluhy. Potom sto služebnic zlaté barvy pleti, všechny panny, a stejné množství služebníků. Pak dostane osmnáct tisíc přikrývek, jemných jako labutí peří, jež jsme dostali od lidí z hor, kteří spřádají vlnu himálajských ovcí. A nakonec dostane tisíc jeleních kůží z Číny a ty nejkrásnější šperky, jaké máme. Tyto dary jsou vhodné pro tak vznešeného a ctihodného návštěvníka. Všichni moji synové a vnuci, kromě Durjódhany, budou stát na hranicích města, aby Kršnu přivítali. Ať všichni naši muži společně s ženami a svými dětmi lemují cestu všude, kudy bude projíždět. Cesta musí být dobře kropena, aby se nezvedal prach.“

A pokračoval v popisu svého plánu. Ale Vidura jako vždy kriticky řekl:

„On si zaslouží daleko víc než jen to, co mu nabízíš. Ó králi, znám tvůj tajný úmysl. Pánduovci chtějí jen pět vesnic. Máš možnost potěšit naši návštěvu vydáním těchto pěti vesnic, což bude ten nejlepší dar. Ty však chceš výměnou za dary Kršnovu podporu. Věř mi, že neuspěješ. Dej mu raději to, kvůli čemu přijel - mír a spravedlnost. Chovej se také jako otec Pánduovců, tak jako se oni jako synovci k tobě vždy chovali se synovskou úctou a náklonností. Kršna se snaží k tobě promlouvat o nutnosti nechat Kuruovce a Pánduovce žít v míru. Raději se pokus o dosažení tohoto cíle, než abys mu nabízel panny, šperky a jiné dary!“

Durjódhana si Vidurovo tvrzení vyložil po svém a prohlásil:

„Souhlasím s Vidurou. Nesmíš věnovat Kéšavovi (Kršnovi) nic víc než uvítání a poctu. A pak,“ usmál se, ,,ho zde budeme mít jako čestného… zajatce. Když bude v zajetí, Pánduovci se zhroutí a stanou se našimi otroky. Jestli si přeješ dát mi radu, řekni mi, jak nejlépe docílím svého, aniž bych vzbudil v Kršnovi podezření, až zítra ráno přijede.“

Dhrtaráštra byl synovými slovy šokován:

„Už nikdy tak nemluv! Kršna přijde jako vyslanec, nikomu neublížil. Ó, jaké nepředstavitelné zlo proniká do tvé mysli!“



Kršna byl přijat na okraji hlavního města Bhíšmou, Drónou, Krpou a ostatními. Podél cesty se tísnily tisíce obyvatel. Po příjezdu šel Kršna přímo do paláce pozdravit Dhrtaráštru. Navštívil také Kuntí, aby jí pověděl o jejích synech, od kterých byla odloučena po třináct dlouhých let.

„Už brzy je spatříš jako pány světa,“ řekl Kršna, ,,a jejich nepřátelé budou poraženi a pohřbeni.“



Při první příležitosti řekl Durjódhana Kršnovi:

„Ne, nemohu přijmout tvé pohostinství,“ odmítl Kršna.

„Proč ne? S tebou přece nemáme žádnou při. Tvá odpověď je nepatřičná.“

Ale Kršna prohlásil:

„Člověk by měl přijímat jídlo jen v případě nedostatku, nebo když miluje osobu, která jídlo nabízí. Nejsem ten, kdo trpí nedostatkem, a také sis mě nezískal žádným svým činem. Bezdůvodně nenávidíš Pánduovce, kteří ti neublížili. Ten, kdo je nenávidí, nenávidí i mne. A ten, kdo je miluje, miluje i mne; to je vše. Nemohu jíst jídlo, které je znečištěno zlem.“

Místo aby Kršna pojedl u Durjódhany, odešel do domu Vidury a pojedl tam. Vidura Kršnu varoval:

„Ten hlupák Durjódhana si naivně myslí, že dosáhne vítězství pouze shromážděním obrovské armády. Nemá náladu někomu naslouchat. Lekám se toho, že půjdeš na to zlovolné shromáždění a budeš tam říkat, co si myslíš. Když mezi ně půjdeš, ničemu to neposlouží. Prosím tě, vyhni se jim.“

Kršny se tato slova plná strachu vůbec nedotkla a příští den se objevil v plně obsazené sněmovní síni. Tam dal volný průchod vlastním pocitům a jednoznačně vysvětlil svou misi. Nabídl mír na jedné straně a ultimátum na straně druhé. Kršnova slova Durjódhanu velmi rozzlobila:

„Nevidím nic smířlivého, co se týče této pře. Co jsem zavinil já? Pouze jsem vyhrál hru. Nevím, proč se pořád všichni snažíte nalézat na mně nějaké chyby, jako bych se choval jako nějaká hyena. Pánduovci prohráli hru se Šakunim, a ztratili tak své království, to je vše. Dokonce jsem jim dal nazpět všechno, co prohráli, ale při další hře znovu vše ztratili a odešli do vyhnanství. Čí je to vina? Kdo Judhišthiru nutil, aby se vrátil a hrál podruhé? Proč o mně smýšlí jako o nepříteli? Z jakého důvodu? Proč bych já měl být vinen tím, že nemají štěstí a jsou neschopní? Teď s námi chtějí bojovat a myslí si, že jsou silní. Prosím, odraď je od toho sebevražedného kroku. Řekni jim, Kéšavo, že dokud dýchám, nevydám jim žádné území. Ani co by se vešlo na špičku jehly. Tím končím.“

„Ó, jak otupělé máš svědomí,“ řekl Kršna. ,Myslíš si, že jsi nic špatného nespáchal? Ať to posoudí zde shromáždění vzácní pánové.“

Pak popsal historii konfliktu od začátku až do konce a chvílemi varoval Durjódhanu, jaké z toho mohou být následky.

Když Duhšásana viděl, že všichni starší podporují Kršnu, velmi cynicky svému bratrovi řekl:

„Když s nimi neujednáš mír, Dróna, Bhíšma a tvůj vlastní otec nám svážou ruce a nohy a vydají nás napospas Pánduovcům.“

Jakmile to Durjódhana uslyšel, podíval se vztekle na shromáždění a odešel pryč, společně se svým bratrem, spojenci a poradci. Vyslance nechali bez posluchačstva.

„Ó králi,“ řekl Kršna, ,,teď nadešel čas, abys svázal a uvěznil svého syna a jeho společníky, jak Duhšásana sám navrhl. Zbav ho autority a vyjednej s Pánduovci mír. Zachraň svůj rod před zánikem!“

Král Dhrtaráštra znervózněl a řekl Vidurovi, aby okamžitě zavolal Gándhárí:

„Jestli má ona nějaký vliv na toho démonického syna, budeme se ještě moci zachránit,“ řekl.

Gándhárí okamžitě přišla a Dhrtaráštra jí o všem pověděl. Když ho vyslechla, dala svému sluhovi rozkaz, aby ihned našel Durjódhanu. Pak vyhubovala slepému Dhrtaráštrovi a vinila ho z nedbalosti a shovívavosti vůči Durjódhanovi. Když se Durjódhana dostavil, začala ho poučovat. Durjódhana s očima rudýma vzteky těžce dýchal jako had. Gándhárí mluvila o zbytečnosti války a o hrabivosti, ale Durjódhana odmítl její rady a odešel, aniž by počkal, až domluví.

Před halou rozmlouval o této situaci se Šakunim, Duhšásanou a Karnou a došel k závěru, že nastal čas jednat:

„Měli bychom použít násilí a Kršnu zajmout, zavřít ho do vězení a pak ihned bojovat a vyhladit Pánduovce. Ať si Dhrtaráštra křičí, jak chce. Měli bychom uskutečnit náš plán co nejdříve.“

Sátjaki, který se o tom dozvěděl, shromáždil na ochranu Kršny své vojsko a šel do haly, aby ho varoval.

Když Kršna uslyšel tyto zprávy, řekl Dhrtaráštrovi:

„Jestli mě chtějí násilně zajmout, ať to udělají. Mohl bych ztrestat všechny tyto svedené muže, ale díky vaší vznešené přítomnosti od toho ustoupím. Dovolím jim, aby to zkusili a zajali mne, když si to přejí.“

Ale král Dhrtaráštra byl celý zoufalý a prosil o čas, aby se mohl pokusit ještě jednou odradit Durjódhanu od jeho ďábelského plánu. Když se Durjódhana znovu dostavil se svými spojenci, Dhrtaráštra k němu promlouval velmi přísně, ale nemělo to žádný účinek. Rovněž Vidura k němu hovořil.

Kršna ale nakonec řekl:

„Sujódhano (Durjódhano), jsi svedený člověk. Plánuješ mě zajmout a věznit, ale myslíš si, že jsem sám?“ Rozesmál se a dodal:

„Teď se podívej!“ Vytvořil mnohonásobnou vizi své podoby a osobnosti, v níž byl obklopen Pánduovci, všemi polobohy a veškerou armádou světa. Nebylo možné zajmout žádnou jeho část. Je psáno, že král Dhrtaráštra na čas nabyl zrak, aby mohl spatřit tu velkolepou podívanou, a pak prosil, aby znovu oslepl a nemusel tak na vlastní oči spatřit zánik svého rodu.

Po projevení své vesmírné podoby přijal Kršna opět svou dvourukou podobu a odešel ze sněmovní síně. Když byl připraven vydat se na cestu zpět do Upaplavji, všichni shromáždění Kuruové mu s velkým respektem přáli šťastnou cestu. Než odjel, otočil se ještě ke Karnovi a navrhl mu:

„Prosím, nastup do mého vozu a pojeď se mnou.“

Karna bez váhání uposlechl a následoval ho. Jeho vlastní vůz jel za nimi. Během cesty k němu Kršna velmi citlivě hovořil a pokoušel se ho přetáhnout od Kuruovců. Vysvětlil mu, jaký je jeho původ a že by vlastně měl být nejstarší z Pánduovců a následník trůnu, jakmile bude válka vyhrána, a že Judhišthira, který je mladší než on, by byl jeho korunní princ. Ale Karna jednoduše odpověděl:

„Ó Džanárdano (jiné jméno Kršny), chápu tvoji lásku ke mně, ale nemohu to přijmout. Jsem zavázán Durjódhanovi za jeho podporu, kterou mi poskytoval celá ta léta. Nemohu ho opustit, i když vím, že jsme všichni ztraceni.“

„Tvá věrnost je pochopitelná, ale je ničivá a nepřirozená,“ řekl Kršna. ,,Jsi nadaný, máš vrozený dar a celý záříš, ale musíš také chápat, co je správné a co ne. Tvé přátelství Durjódhanovi nepomáhá. Tím jen podporuješ jeho zlovolné rozhodnutí, za které si může být jist svou smrtí.“

Kršna zastavil vůz, aby Karna mohl přestoupit do svého a vrátit se do Hastinápuru. Než se rozloučili, Karna řekl:

„Jestli budu v této válce zabit, měl bych získat místo v nebi, které je vyhrazené válečníkům. Mohu doufat, že tam budu mít tu čest se s tebou opět setkat a obdržet tvou milost?“

„Ať se tak stane,“ řekl Kršna a rozloučil se:

„Až se vrátíš, řekni Drónovi a Bhíšmovi, že tento měsíc je zcela příhodný. Jídla, pití a paliva je nadbytek, cesty jsou suché, bez bláta, a počasí je příjemné a mírné. Po sedmi dnech nastane nový měsíc. Začněme tedy válčit!“



Dalšího dne přijela Kuntí ke Karnovi. Chtěla ho přemluvit, aby opustil Durjódhanu. Taktéž mu vysvětlila jeho původ a to, že je vlastně jeden z Pánduovců.

Kuntí ho objala, plakala a řekla:

„Dobře, zaručil ses, že ušetříš ostatní čtyři moje syny. Vzpomeň si na tento slib, až natáhneš tětivu. Ach, ten osud. Co proti němu může člověk dělat? Žehnám ti, sbohem.“

– MAHÁBHÁRATA –