Lipnicotvaré Poales Čeleď: Poaceae
|
|  Yüklə 3.23 Mb.
|
| Pícní a plevelné trávy
Říše Plantae – rostliny, oddělení Magnoliophyta - rostliny krytosemenné, třída Liliopsida - rostliny jednoděložné Řád lipnicotvaré - Poales Čeleď: Poaceae, Gramineae, Lepturaceae podčeleď: Poeoidae Ve světě: 400 – 500 rodů, 8 – 10 000 druhů Využití ve světě a u nás: 30 rodů a přibližně 70 druhů 30 druhů kulturních, šlechtěných Využití: Monokultury, Travní směsi Jetelotravní směsi Jetelovinotravní směsi Nejdůležitější rody: Festuca – kostřava, Lolium – Jílek, dále Dactylis – srha, Bromus – sveřep, Phleum – bojínek, Alopecurus – psárka aj. Významná skupina rostlin, výnosné druhy, zdroj objemné píce. Produkce po celé vegetační období. V dlouhodobých trvalých společenstvech (DTP a TTP) většina, 60 – 70 % trav. Rozdělení trav: Trsnaté - volně trsnaté (jílky, kostřava luční, bojínek luční, srha říznačka, ovsík vyvýšený, trojštět žlutavý, poháňka hřebenitá aj.)
bezkolenec modrý aj.) Výběžkaté – s nadzemními výběžky (stolony; Troskut plstnatý, psárka kolénkatá, lipnice obecná, psineček psí aj.) - s podzemními výběžky (rhizomy; Lipnice luční, psárka luční, kostřava červená pýr plazivý, aj.) Popis rostlinného těla trav Morfologie – vnější stavba rostlinného těla, nauka o vnější stavbě rostlinného těla. Zjišťuje a hodnotí znaky viditelné okem nebo za pomocí optiky na povrch rostlin. Hodnotí celkový tvar, velikost rostlin a jejich částí, barvu, lesk, přítomnost trichomů a povrch rostlinných orgánů. Anatomie – hodnotí vnitřní stavbu rostlin, nauka o vnitřní stavbě rostlin a rostlinných pletiv. Hodnotí se vnitřní stavba a uspořádání (podíl) jednotlivých pletiv, většinou na průřezu rostlinnými orgány vizuálně a za pomocí optiky (mikroskopu). Morfologie trav Podzemní část rostliny a části na povrchu půdy: Primární kořen – vzniká při klíčení klíčku z obilky, dosahuje malých hloubek. V horní části klíčku, v blízkosti povrchu půdy, vzniká odnožovací uzlina, ze které vyrůstají svazčité kořeny a nadzemní nebo podzemní výhonky. Kořenový systém trav je hustý a mělký (na 1m2) může být až 90 km délky kořenů), 90 % kořenové hmoty sahá jen do hloubky 20 cm, 75 % do 10 cm. Trávy potřebují časté (i když ne tak vydatné) srážky. Mělký kořenový systém zasahuje maximálně do hloubky 80 cm, středně hluboký do hloubky 1,5 m a hluboký do hloubky 1,5 – 2 m. Transpirační koeficient (TK) trav činí 700-800 kg vody na 1 kg vytvořené sušiny (vysoký TK), trávy jsou spíše náročné na vláhu, mezi jednotlivými rody a druhy jsou však v náročnosti na vláhu značné až extrémní rozdíly. Nadzemní výhonky lze u trav rozdělit do 4 typů: listové výnonky – tvoří se po vyklíčení, později méně. Zkrácené stébelné výhonky – tvoří se v průběhu celé vegetace rostlin, zejména při častější defoliaci. Stébelné sterilní výhonky – tvoří se některých druhů, stébelné fertilní výhonky – tvoří se zejména v 1. polovině vegetačního období, pouze některé druhy je tvoří i ve druhé polovině vegetačního období. Stéblo je převážně duté, s kolénky, ze kterých vyrůstají listy. Obr. 1 Typy výhonků u trav. 
1 – Krátký sterilní výhonek (listový nebo zkrácený stébelný), 2 – stébelný sterilní výhonek, 3 – stébelný fertilní výhonek, 4 – stolon (poléhavý a zakořeňující nadzemní výhonek) Obr. 2 Schéma odnožování u trav – nadzemní odnože (tvorba trsů)
Obr. 3 – Odnožování výběžkatých trav 
Odnožování trav probíhá převážně ve dvou periodách – na jaře do počátku metání a koncem léta. Při častějších sečích a při pastvě je odnožování intenzivnější. Listy trav jsou složeny z pochvy, která obepíná stéblo nebo další mladší list a z čepele, která odstává od stébla. Čepel listu je v mládí složená nebo stočená v pochvě předchozího staršího listu (vernace složená nebo stočená), později v době dospělosti je plochá nebo žlábkovitá. Na přechodu listové pochvy v čepel mohou být ouška a blanitý jazýček. Na povrchu listů mohou být trichomy. Svrchní část čepele při pohledu shora (lícní strana) může být rýhovaná, svrchní i spodní (rubová strana) může být v různé míře lesklá. Vernace, jazýček, ouška, trichomy a lesk jsou u trav druhově ustálenými znaky, které lze využít při determinaci druhů. Obr. 4 Schéma listu trav.
Obr. 5 – Typy květenství u trav 
Obr. 6 – Schéma klásku a kvítku trav 
pš – pluška, pch – plucha, pl – plevy, b – blizna, s – semeník, t – tyčinky, l - lodikuly Kulturní pícní trávy
Základní druhy (5 druhů): Bojínek luční (Phleum pratense) Kostřava luční (Festuca pratensis) Srha laločnatá (Dactylis glomerata) Jílek vytrvalý (Lolium perenne) Jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum) Ostatní druhy označujeme jako doplňkové. Některé jsou také velmi významné a rozšířené jak v pícninářství, tak v trávníkářství. Některé druhy v pícninářství doplňkové jsou v trávníkářství druhy základními (psineček tenký, kostřava červená, lipnice luční). Hybridní odrůdy trav (mezirodoví a mezidruhoví kříženci)
O významu jednotlivých druhů trav částečně vypovídá intenzita jejich šlechtění a vyžívání vyšlechtěných odrůd v České republice a v Evropské unii. Pícní trávy a jeteloviny uvedené v Seznamu registrovaných odrůd v ČR a Evropské unii v roce 2009 – počet odrůd pro pícninářství a trávníkářství (pořadí podle počtu odrůd)
Volně trsnaté trávy Pět základních druhů trav: Jílek vytrvalý (Lolium perenne L.) syn. jílek anglický, jílek ozimý angl. perennial rye-grass 
Původ a rozšíření: Pochází z mírného pásma, z přímořských oblastí Evropy (Anglie, Dánsko, Holandsko, Francie, Polsko), odkud se postupně rozšiřoval v celém mírném pásmu Evropy a Asie a také Severní a Jižní Ameriky a Austrálie. O jeho rozšíření se zasloužil jeho význam jako pastevní trávy a trávníkového využití a šlechtění a semenářství pastevních i trávníkových odrůd. Vyskytuje se především na pastvinách a v kulturních trávnících, zejména v intenzivně zatěžovaných (sešlapávaných) místech, také podél cest a chodníků. Morfologie: Kořenová soustava je bohatá, silně větvená, avšak mělká, převážně v orniční vrstvě v hloubce do 20 cm. Jílek vytrvalý lze zařadit mezi mělce kořenící druhy. Odnožování je extravaginální, jílek vytrvalý je tráva volně trsnatá. Rostliny tvoří převážně dva typy výhonků – listové výhonky (nebo velmi zkrácené stébelné výhonky) a plodná (fertilní) stébla. Plodná stébla se tvoří v první seči a po jarovizaci, jílek vytrvalý je ozimého charakteru. Otavnost (tvorba biomasy ve 2. a 3. seči) jílku vytrvalého je nízká, u odrůd šlechtěných na výnos (tetraploidní) střední. Listy mají složenou vernaci, mají velmi krátká ouška a malý jazýček, jsou bez trichomů a jsou lesklé, svrchu rýhované, sytě zelené. Listová pochva je u báze fialová. V porostech tvoří zřetelné trsy, při častějším kosení i rovnoměrný porost. Květenství je lichoklas, obilky (pluchy) jsou převážně bez osin. Výška porostu je nízká (u tetraploidních odrůd vyšší), jílek vytrvalý řadíme mezi nízké trávy. Rychlost vývinu po zasetí je velká a jílek má dobrou odplevelovací schopnost v prvním roce vývinu. Na jaře v jednotlivých letech se vyvíjí středně rychle, metá a kvete později. Z hlediska rychlosti vývinu bývá řazen mezi trávy polopozdní. Maximálních výnosů dosahuje v 1. – 2. užitkovém roce. Vytrvalost je 2-5 let, na pastvinách a utužených půdách až 10 let. Konkurenční síla jílku je po vysetí vysoká, později střední, odolnost zaplevelování je střední. Jílek vytrvalý je světlomilná tráva, při zastínění z porostů ustupuje. Na vláhu je jílek vytrvalý středně náročný, nevyhovují mu suché půdy ani půdy zamokřené. Vyžaduje středně vlhké půdy (mezofytní) a vzhledem k mělkému kořenění potřebuje častější srážky. V případě sucha přežívá, avšak výrazně zpomaluje růst. Na živiny je jílek vytrvalý náročný, vyžaduje alespoň středně zásobené půdy a optimální dávky výživy pro jílek se mohou pohybovat v rozpětí 70 – 350 kg N.ha-1 za rok. Vyhovují mu také vyšší dávky P a Ca a vápnění půd. Jílek vytrvalý je odolný sešlapávání, vyžaduje utuženou půdu (prodlužuje jeho vytrvalost) a je tak vhodnou pastevní a trávníkovou trávou. Jílek vytrvalý zařazujeme do krátkodobých porostů na orné půdě (zde pouze vysoké tetraploidní odrůdy) s jetelem lučním, do dočasných lučních porostů, dočasných i trvalých pastevních porostů a do trávníků, zejména zatěžovaných. Jílek vytrvalý je nejlépe třísečná tráva, můžeme jej také využívat ve 3-5 pastevních cyklech nebo i častěji kosit. První sklizeň provádíme v rozmezí 15. 5.(pastva) – 10. 6. Kvalita píce je vynikající, s vysokou stravitelností a vysokým obsahem N-látek (16 – 22 % v sušině) a vodorozpustných cukrů (11 – 17 % v sušině - chutnost a dobrá senážovatelnost píce). Zejména listy mají vynikající kvalitu, ve stéblech se později zvyšuje obsah vlákniny (slamnatí). Semenářství jílku vytrvalého se provádí z 1. seče a je středně snadné až snadné a dosti výnosné. Jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum Lam.) Jílek mnohokvětý italský (Lolium multiflorum ssp. italicum) Jílek mnohokvětý jednoletý, westerwoldský (Lolium multiflorum, ssp. Westerwoldicum). angl. italian rye-grass 
Původ a rozšíření: Jílek mnohokvětý pochází z přímořských oblastí Francie, severní Itálie, Anglie. Je rozšířen v celém mírném pásmu Evropy, Asie a Ameriky. Jeho rozšiřování souvisí s využíváním ve výživě zvířat a odrůdovým šlechtěním. Vyskytuje se v hnojených loukách a krátkodobých pícních porostech. Morfologie: Kořenová soustava jílku mnohokvětého je bohatá, středně hluboká. Odnožování je intravaginální, přesto zařazujeme jílek mezi volně trsnaté trávy. V nadzemní části tvoří jílek mnohokvětý 3 typy výhonků: listové, stébelné sterilní a stébelné fertilní výhonky (plodná stébla). Plodná stébla se tvoří již v roce výsevu, bez jarovizace a jílek mnohokvětý tak řadíme mezi trávy jarního charakteru. Plodná i sterilní stébla se tvoří i ve 2. a 3. seči a jílek mnohokvětý má dobrou otavnost. Vernace listů je stočená. Listy mají velká ouška (až překřížená) a krátký jazýček. Listy jsou široké, silně lesklé, na lícní straně rýhované, sytě zelené. V porostech tvoří jílek mnohokvětý volné, řídké trsy. Květenství je lichoklas, květenství, resp. obilky (pluchy) jsou převážně osinaté. Výška porostu je střední až vysoká, jílek mnohokvětý řadíme mezi vysoké trávy. Rychlost vývinu po zasetí je značná a jílek mnohokvětý má po vysetí dobrou odplevelovací schopnost. Maximálních výnosů dosahuje již v 1. – 2. užitkovém roce. V užitkových letech se jílek mnohokvětý vyvíjí středně rychle a řadíme jej mezi trávy polorané. Konkurenční síla je vysoká v prvních 2 letech vegetace, později výrazně slábne. Vytrvalost jílku mnohokvětého je 1-3 roky. Podpořit ji lze intenzívním hnojením. Požadavky na světlo jsou vysoké, jílek mnohokvětý je světlomilná tráva, při zastínění z porostů ustupuje. Na vláhu je jílek mnohokvětý středně náročný, nevyhovují mu suché půdy ani půdy zamokřené. Vyžaduje středně vlhké půdy (mezofytní) a častější srážky. Na živiny je jílek mnohokvětý náročný, vyžaduje alespoň středně zásobené půdy a optimální dávky výživy pro jílek se mohou pohybovat v rozpětí 70 – 350 kg N.ha-1 za rok. Vyhovují mu vyšší dávky P a Ca a vápnění půd. Podpořit jej můžeme také animálním hnojením, zejména močůvkou. Jílek mnohokvětý nesnáší sešlapávání, můžeme jej zařadit pouze do extenzívních pastvin na úrodnějších půdách v podílu do 15 % pro zchutnění píce. Jílek mnohokvětý zařazujeme především do krátkodobých porostů na orné půdě do jednoduchých směsí s jetelem lučním nebo s vojtěškou (není-li pozemek příliš suchý). Do dočasných porostů můžeme zařadit 10-15 % jílku mnohokvětého, do trvalých porostů není vhodný. Využívá se pouze pro pícní účely. Na erozí ohrožených půdách je vhodné využití monokultur jílku mnohokvětého jako náhrady silážní kukuřice. Jílek mnohokvětý je nejlépe třísečný, můžeme jej využívat i ve dvou sečích. První seč provádíme v rozmezí 20. – 30. 5. Kvalita píce jílku mnohokvětého je vynikající, s vysokou stravitelností a vysokým obsahem N-látek (15 – 19 % v sušině) i vodorozpustných cukrů (12 – 16 % v sušině, snadná silážovatelnost). Píce je sladká a chutná, vhodná především k silážování a senážování, nebo i k přímému zkrmování. Semenářství jílku mnohokvětého se provádí většinou z 1. seče a je snadné a dosti výnosné. Sklizeň semene z 2. seče dává nižší výnosy. Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.) syn. srha říznačka angl. roughle cocksfoot, cocksfoot 
Původ a rozšíření: Srha laločnatá pochází z mírného pásma Evropy a Severní Ameriky, je rozšířena i na Dálném východě. Je rozšířena v celém mírném pásmu Evropy, Asie a Ameriky. Její rozšiřování souvisí s využíváním pro produkci píce a odrůdovým šlechtěním. Vyskytuje se v loukách a pastvinách a na okrajích lesů a mokřadů a v mulčovaných a ladem ležících travních porostech. Morfologie: Kořenová soustava srhy laločnaté je bohatá, hluboká, patří mezi hlouběji kořenící druhy trav. Odnožování je převážně extravaginální, srhu zařazujeme mezi volně trsnaté trávy. V nadzemní části tvoří srha laločnatá 2 typy výhonků: listové výhonky (případně velmi zkrácené stébelné výhonky) a stébelné fertilní výhonky (plodná stébla). Plodná stébla se tvoří po jarovizaci a srhu laločnatou tak řadíme mezi trávy ozimého charakteru. Plodná stébla se tvoří pouze v 1. seči a srha laločnatá má střední otavnost, vzhledem k dlouhým listům v píci. Vernace listů je složená. Listy jsou bez oušek a s dlouhým jazýčkem. Listy jsou široké, matné, na lícní straně jen mělce rýhované, šedo-zelené nebo světle zelené. V porostech tvoří srha mohutné, výrazné trsy, při častějším kosení nebo pastvě i rovnoměrný porost nebo ojedinělé výhonky. Květenství je stažená lata, obilky (pluchy) jsou krátce osinaté. Výška porostu je vysoká, srhu laločnatou řadíme mezi vysoké trávy. Rychlost vývinu po zasetí je střední a srha laločnatá má po vysetí střední odplevelovací schopnost. Maximálních výnosů dosahuje v 1. – 4. užitkovém roce. V užitkových letech se srha laločnatá vyvíjí rychle a řadíme ji mezi trávy rané. Konkurenční síla je vysoká od 2. roku vegetace a porosty srhy mají výbornou odolnost zaplevelování. Vytrvalost srhy laločnaté je 4-8 let. Podpořit ji lze intenzívním hnojením a pravidelným využíváním porostů kosením. Požadavky na světlo jsou střední, srha laločnatá snáší i zastínění, při zastínění tvoří méně plodných stébel. Na vláhu je srha laločnatá nenáročná, přizpůsobivá. Snáší i přísušky a sušší půdy. Je odolná drsnějším klimatickým podmínkám. Na živiny je srha laločnatá náročná, vyžaduje alespoň středně zásobené půdy živinami. Výborně reaguje na dodané živiny a dodané živiny mají u ní vysokou produkční účinnost. Srha laločnatá dobře snáší sešlapávání, můžeme ji zařadit i do pastevních porostů. Srhu laločnatou zařazujeme do krátkodobých porostů na orné půdě do jednoduchých směsí s jetelem lučním nebo s vojtěškou, do dočasných porostů i do směsí pro trvalé louky i pastviny. Využívá se pouze pro pícní účely. Pro pícní i energetické využívání je možné pěstovat i monokultury. Srha laločnatá je nejlépe třísečná, můžeme ji využívat i ve dvou sečích. První seč provádíme v rozmezí 15. – 25. 5. Kvalita píce srhy laločnaté je dobrá, s dobrou stravitelností, středním obsahem N-látek (15 % v sušině) i vodorozpustných cukrů (10 % v sušině, snadná senážovatelnost). Píce je vhodná především k silážování a senážování, nebo i k přímému zkrmování. Semenářství srhy laločnaté se provádí z 1. seče a je snadné a středně výnosné. Kostřava luční (Festuca pratensis Huds.) angl. meadow fescue 
Původ a rozšíření: Kostřava luční pochází z mírného pásma střední a západní Evropy a Severní Ameriky, je rozšířena i na Dálném východě. V současné době je rozšířena v celém mírném pásmu Evropy, Asie a Ameriky. Její rozšiřování souvisí s pícním využíváním a odrůdovým šlechtěním. Vyskytuje se v loukách a pastvinách a v porostech využívaných kombinovaně kosením a pastvou. Morfologie: Kořenová soustava kostřavy luční je středně bohatá a středně hluboká. Odnožování je extravaginální, kostřavu luční zařazujeme mezi volně trsnaté trávy. V nadzemní části tvoří kostřava luční 2 typy výhonků: listové výhonky (případně velmi zkrácené stébelné výhonky) a stébelné fertilní výhonky (plodná stébla). Plodná stébla se tvoří po jarovizaci a kostřavu luční řadíme mezi trávy ozimého charakteru. Plodná stébla se tvoří pouze v 1. seči a kostřava luční má nižší otavnost. Vernace listů je stočená. Listy mají velká ouška a krátký jazýček. Listy jsou širší, na spodní straně nápadně lesklé, na lícní straně mělce rýhované, živě světle až sytě zelené. Postavení listů uprostřed řídkých trsů je nápadně vzpřímené (ortotropní). Trsy jsou volné, řidší, ale zřetelné. Květenství je lata, obilky (pluchy) jsou bez osin. Výška porostu je vysoká, kostřavu luční řadíme mezi vysoké trávy. Rychlost vývinu po zasetí je střední a kostřava luční má po vysetí střední odplevelovací schopnost. Maximálních výnosů dosahuje v 1. – 4. užitkovém roce. V užitkových letech se kostřava luční vyvíjí středně rychle a řadíme ji mezi trávy polorané. Konkurenční síla je střední, kostřava luční méně potlačuje jeteloviny, ale také plevele. Vytrvalost kostřavy luční je 4-8 let. Podpořit ji lze pravidelným využíváním porostů kosením i pastvou. Požadavky na světlo jsou vysoké, kostřava luční nesnáší zastínění, po zastínění z porostů postupně ustupuje. Na vláhu je kostřava luční nenáročná, přizpůsobivá. Snáší i přísušky a sušší půdy. Je odolná drsnějším klimatickým podmínkám. Na živiny je kostřava luční středně náročná, vyžaduje alespoň středně zásobené půdy živinami. Výborně reaguje na dodané živiny. Kostřava luční dobře snáší sešlapávání, můžeme ji zařadit i do pastevních porostů. Kostřavu luční zařazujeme do krátkodobých porostů na orné půdě do jednoduchých směsí s jetelem lučním nebo s vojtěškou, do dočasných porostů i do směsí pro trvalé louky i pastviny. Využívá se pouze pro pícní účely. Monokultury se většinou nepěstují. Kostřava luční je nejlépe dvousečná, můžeme ji využívat i ve třech sečích. První seč provádíme v rozmezí 20. – 30. 5. Kvalita píce kostřavy luční je velmi dobrá, s dobrou stravitelností, středním obsahem N-látek (14 - 17 % v sušině) a nižším obsahem vodorozpustných cukrů (6-8 % v sušině, polobílkovinná až bílkovinná píce vhodnější k výrobě sena nebo senáží o vyšší sušině). Píce obsahuje (v rámci trav) více beta-karotenu a fosforu. Píce je vhodná především k výrobě sena, senážování, nebo i k přímému zkrmování. Semenářství kostřavy luční se provádí z 1. seče a je středně snadné a středně výnosné. Bojínek luční (Phleum pratense L.) angl. timothy 
Původ a rozšíření: Bojínek luční pochází z mírného pásma střední a západní Evropy a Severní Ameriky. V současné době je rozšířen v celém mírném pásmu Evropy, Asie a Ameriky. Je rozšířen také v severní Evropě a ve Skandinávii (zde významný druh) a v Kanadě. Jeho rozšiřování souvisí s pícním využíváním a odrůdovým šlechtěním. Bojínek byl v Evropě přiséván do lučních porostů již v 19. století za účelem zvýšení výnosů a objemové hmotnosti sena z luk. Vyskytuje se v loukách a pastvinách a i v ladem ležících nebo mulčovaných porostech. Morfologie: Kořenová soustava bojínku lučního je chudá a středně hluboká. Odnožování je extravaginální, bojínek luční zařazujeme mezi volně trsnaté trávy. V nadzemní části tvoří bojínek luční 3 typy výhonků: listové výhonky (případně velmi zkrácené stébelné výhonky), stébelné sterilní výhonky a stébelné fertilní výhonky (plodná stébla). Plodná stébla se tvoří bez jarovizace i v roce výsevu a bojínek luční řadíme mezi trávy jarního charakteru. Plodná stébla se tvoří v 1. a částečně i ve 2. seči, ve které je též dosti sterilních stébel, bojínek luční má střední otavnost. Na bázi stébel je cibulka (pacibulka), která slouží jako zásobní orgán a mohou z ní vyrůstat nové odnože. Vernace listů je stočená. Listy jsou bez oušek, mají delší jazýček. Listy jsou širší, zvlněné až stočené (podobné obilovinám), z obou stran matné, na lícní straně mělce rýhované, středně sytě až tmavě zelené. Trsy bojínku v porostu jsou řídké a nevýrazné, zejména v období mimo generativní fázi růstu. Květenství je válcovitý klas (lichoklas), obilky (pluchy) jsou s dvěma kratičkými výrůstky. Výška porostu je vysoká, bojínek luční řadíme mezi vysoké trávy. Rychlost vývinu po zasetí je střední, avšak bojínek luční má po vysetí malou odplevelovací schopnost. Maximálních výnosů dosahuje v 1. – 4. užitkovém roce. V užitkových letech se bojínek luční vyvíjí pomalu, pozdě metá i kvete a řadíme jej mezi trávy pozdní. Konkurenční síla je malá až střední, bojínek luční málo potlačuje jeteloviny, ale také plevele. Vytrvalost bojínku lučního je 4-8 let. Podpořit ji lze pravidelným využíváním porostů kosením i pastvou a hnojením. Požadavky na světlo jsou střední, bojínek luční snáší zastínění, po zastínění porostů však tvoří málo plodných stébel. Na vláhu je bojínek luční náročný. Nesnáší přísušky a suché půdy. Je vhodný na vlhké, chladnější pozemky. Je odolný drsnějším klimatickým podmínkám. Na živiny je bojínek luční středně náročný, vyžaduje alespoň středně zásobené půdy živinami. Výborně reaguje na dodané živiny a má ze všech trav nejlepší reakci (produkční účinnost) na dodané živiny. Bojínek luční dobře snáší sešlapávání, můžeme jej zařadit i do pastevních porostů. Bojínek luční zařazujeme do krátkodobých porostů na orné půdě do jednoduchých směsí s jetelem lučním (zejména pozdnější odrůdy), do dočasných porostů i do směsí pro trvalé louky i pastviny. Využívá se pouze pro pícní účely. Bojínek můžeme pěstovat i v monokultuře pro pícní nebo energetické účely. Porosty bojínku lučního jsou nejlépe dvousečné. První seč provádíme v rozmezí 25. 5. – 10. 6. Kvalita píce bojínku lučního je dobrá, s dobrou stravitelností, středním obsahem N-látek (13 - 16 % v sušině) a nižším obsahem vodorozpustných cukrů (4-6 % v sušině, bílkovinná píce vhodnější k výrobě sena nebo senáží o vyšší sušině). Píce je vhodná především k výrobě sena, nebo i k přímému zkrmování. Seno bojínku lučního je těžké, obsahuje vyšší podíl stébel. Ačkoli řadíme bojínek mezi pozdní druhy, jeho píce rychle stárne a lignifikuje a z pohledu koncentrace vlákniny jej můžeme zařadit mezi druhy polorané. Opoždění seče znamená rychlý pokles kvality jeho píce. Semenářství bojínku lučního se provádí z 1. seče a je snadné (obilky nevypadávají) a středně výnosné. |
