Kubišová zpívala v Liberci svoji Modlitbu pro Martu

milé mi lůno wážné, kde odpočíwají

ostatky sláwy české.

J.Kamenický.

Liberec - Zpěvačka a jeden ze symbolů událostí 17. listopadu 1989 Marta Kubišová zpívala na Technické univerzitě v Liberci. O její recitál byl velký zájem, zájemcům místa k sezení v aule nové budovy nestačila. Škola zpěvačku ocenila Řádem statečného srdce.

Kubišová před zhruba 400 diváky zpívala staré hity i novinky, všemi očekávaná Modlitba pro Martu přišla až na závěr. "Dnes jsem ji zpívala s gustem," řekla ČTK Kubišová. Diváci do jednoho při Modlitbě stáli.

Řád ve tvaru srdce s trikolórou obdržela Kubišová jako poděkování od školy i bývalých studentů ze stávkového výboru liberecké univerzity z roku 1989. "Je to vyjádření toho, jak si jí vážíme, za to, co dělá a jak se chová," řekla ČTK dlouholetá univerzitní pedagožka Klára Císařová.

Kubišová patří mezi významné osobnosti československé a české kultury a je uznávanou morální autoritou. Obdobný řád získal v minulosti na liberecké univerzitě pouze Michael Kocáb. "Tehdy to bylo při desátém výročí od revoluce a dostal řád růžového tanku," připomněla Císařová.        

Kubišová v minulých letech 17. listopadu obvykle vystupovala v pražském Divadle Ungelt, tentokrát udělala výjimku. Velkou roli v tom sehrál někdejší blízký spolupracovník prezidenta Václava Havla, filozof a liberecký univerzitní pedagog Jan Šolc. Podle uměleckého šéfa Kubišové i majitele Ungeltu Milana Heina mu vyhověli právě s ohledem na Havla, navíc se ozval jako první. Nabídek později přišlo více. "Obrovský tlak byl zejména z Prahy, aby vzdala liberecké představení a vystoupila živě tam. Co slíbí, to platí, proto je dnes v Liberci," dodal.

Domníval jsem se, že druhohorní veleještěři ještěři na Zemi vyhynuli už před mnoha desítkami miliónů let.

Unikátní přírodní exemplář, který v nedávné době objevili archeologové při výzkumu poblíž Nového Veselí na Vysočině, mne však z tohoto omylu vyvedl. Skrýval se v několikametrové hloubce pod nánosy písku na dně pravěkého moře. Podle prvních odhadů vědců se zřejmě jedná o prehistorického aligátora, v našich končinách dosud neznámého.

Unikátní exemplář prehistorického aligátora,

nalezený v Novém Veselí na Vysočině

Šok, který jeho objevem vědci utrpěli, byl navíc ještě umocněn tím, že nešlo o pouhou kostru, jak jsme v podobných případech zvyklí, nýbrž o dokonale zachovalého tvora.  Jeho tělo bylo potaženo šupinatou kůží, jež se nacházela v tak dobrém stavu, že připomínala dámskou kabelku značky Luis Vuitton.

Neobvyklý byl však zápach formaldehydu, který se kolem tohoto unikátního nálezu šířil. V něm bylo však nakonec objeveno rozluštění onoho tajemství.  Právě díky tomuto konzervačnímu roztoku, jež užívají vědci pro zachování živočišných tkání, jsme se mohli setkat s tvorem, pokládaným mylně za vyhynulého. Alkoholové jezírko, vytvořené v kapse druhohorního moře, nám tak dokázalo zachovat tento vzácný exemplář nejen v původním stavu, ale dokonce při životě!

Ano, přátelé, neboť on ze samé radosti, že znovu vidí světlo světa, náhle obživl! A hned se také pokusil nás vystrašit tím, že na nás vycenil své ostré zuby. A už za chvíli se dokonce snažil s námi žertovat, a tak na nás občas vybafnul.  Ale tenhle jeho humor byl takříkajíc předpotopní, a proto také nenacházel mezi lidmi příliš pochopení.

Nicméně aligátor se nevzdával, a říkal si, proč by se v téhle zemi, kde ještě nedávno vládnul Husák, nemohlo dostat k moci i jiné zvíře, daleko větší a unikátnější, než byl on. A nakonec - proč by se taky nemohl stát prezidentem, jako ten hnusný opeřenec?

A taky že ano. Čert ví, jak se to semlelo, ale on, jakožto přírodní unikát, se nakonec do toho úřadu přece jen dostal.  Jenže si přitom neuvědomil, že od doby jeho mládí se u nás leccos změnilo.

Třeba, že už tu nemáme komunismus, jako nedávno.

Ale on jakoby stále žil ve svém pravěkém oceánu. Napovídal ve své funkci takovou spoustu volovin, kravin a sprostot, že to v jeho sídle za chvíli nevypadalo jako na Hradě, nýbrž ve chlévě či  v bordelu. Z jeho tělních otvorů vypadávaly takové splašky, že jimi brzy zaneřádil dokonce i zámek Lány, proslavený kdysi čistotou nejen skutečnou, ale zejména mravní.

A to se se zlou potázal. Protože my nejsme žádní podomci, najatí k tomu, abychom věčně za někým uklízeli svinstvo, které za sebou trousí.

My jsme lidé, plní touhy vyčistit tenhle Augiášův chlév od smradlavého hnoje, který nám tu páchne už hezkých pár desítek let.

Chceme bydlet v čistém domě, který si nenecháme zaneřádit žádnými hnusnými zvířaty, a už vůbec ne prehistorickými tvory, jejichž doba skončila už před mnoha desítkami miliónů let.

Aligátore, nemusíš nás ujišťovat, že se nás nebojíš. My se tebe také nebojíme.

Diskuse? Omyl. VYPADNI!

A že vajíčka, ani křik do diskuse nepatří.

Dá se shrnout do jediného stručného obsahu - abychom to příliš rozvláčně neprotahovali. A ten zní:  VYPADNI!

 Koukej rychle najít, kde nechal tesař díru - jinak ti ji najdeme sami. A to bývá vždycky o dost horší.

Já vím, že ty o historii víš vcelku kulový, pleteš si profesuru s udělováním milostí a obojí považuješ za feudální výsady - kdepak jsi byl při dějepise, co, ty lumpe! Že ti jsi chodil za školu, chlastal becherovku už tehdy a k tomu hulil jako fabrika - a teď, po letech, vidíme ty výsledky, resp. důsledky! - ale dej si tu práci a zjisti si, jak v Čechách skoro bez výjimky dopadli ti, co neuměli včas odejít.
Anebo co si posadili na hlavu korunu, která jim nepatřila...
Já vím, to se tobě nestane, ty by ses na svou vlastní hlavu ani netrefil.
Pamatuj: Teď ještě můžeš dveřmi, ale už zítra to bude jenom oknem.
Jsme přece v Čechách - a na Hradě, který by o tom leccos mohl vyprávět.
Diskutovat si pak můžeš v Novém Veselí s jeleny a daňky při objímání stromů...

Poznámka redakce:
Velmi správné, stručné a jadrné doporučení.
Opilci mají tu vlastnost, že pomalu chápou, zejména ten fakt, že už vypili dost, že v hospodě je zavírací hodina a že je tudíž nejvyšší čas ji opustit. A jelikož se ani potom k odchodu nemají, je nutno je bafnout za flígr a vyhodit na ulici. Mají totiž v hlavě zatmění, a teprve po dopadu jim v ní možná trochu zajiskří.
A že tomuhle notorikovi ty hvězdičky skáčou před očima hodně často. Zejména, když se zvednou schody a praští ho do kebule, anebo když se proti němu z ničeho nic rozeběhne zeď.
Nicméně, kdyby ani tahle terapie nepomohla, pak navrhuji odvézt ho do kalifornského Dixonu a vysadit ho do tohohle přírodního bludiště, odkud by se už nikdy v životě nevymotal. Stal by se tam určitě vyhledávanou atrakcí, a mohl by tam strašit turisty.
Bylo by jistě hezké, kdyby jej v něm neustále potkávali, a on by se jich vždy zeptal: "Prosím Vás, nevíte, kudy se dostanu na Hrad?"
www.novinky.cz/bydleni/zahrada/353772-v-...-obcas-ztratili.html

Pavel Havlíček

Historická role Kavárny ve svržení komunismu

Jiří Pehe
17.11.2014

K pádu komunistického režimu před pětadvaceti lety přispěla významně početně nevýznamná disidentská komunita. První prohlášení Charty 77 podepsalo 242 lidí a ještě na konci roku 1989 jich bylo jen něco přes 1800.

Jiří Pehe FOTO: Milan Malíček, Právo

K Chartě 77 postupem času přibyly další občanské iniciativy, ale ani s nimi nemělo disidentské ghetto dohromady více než pár tisíc aktivistů. Naprostá většina z nich žila v Praze.

Navzdory relativně malému počtu lidí měla ale disidentská komunita nebývalý mezinárodní vliv. Její prohlášení, dokumenty a zprávy o vězněných i jinak perzekuovaných lidech se překládaly do mnoha jazyků a psalo se o nich ve světovém tisku, což byla pro komunistický režim velmi nepříjemná věc.

I proto režim vedl proti disidentům válku svého druhu. Chartisté byli označováni za povaleče z pražských kaváren, zaprodance a ztroskotance, a ve shodě s těmito označeními vězněni, vyslýcháni i jinak perzekuováni.

Zatímco lid podle režimu neúnavně pracoval a požadoval klid k práci, kavárenští povaleči režírovali frontální i jiné útoky. Pyšně se domnívali, že jsou elitou, ačkoliv skutečná síla, kořeny a mravní zdraví státu se nacházely mezi obyčejnými lidmi venkova a měst.

Jak zdůrazňoval režim, rádoby intelektuálská smetánka si přisvojovala roli, která jí nepatřila. Když se strana a vláda ve jménu klidu k práci a zářné socialistické budoucnosti snažila tuto rádoby smetánku povalující se většinu času po pražských kavárnách umravnit, „pražská Kavárna“ s pomocí imperialistických médií a přisluhovačů zlostně křičela, vztekala se a kopala kolem sebe.

Ještě v roce 1988 měli režiséři těchto útoků ve svých politických fajfkách pomálu tabáku. Lidé s obyčejným selským rozumem pražskou Kavárnu prohlédli, což bylo jen dobře, ujišťoval režim. Bezprecedentní a tvrdé útoky na vedení strany a státu ze strany disidentské Kavárny ostatně odsoudila ve svém provolání, známém jako Anticharta, už v roce 1977 i řada režimem tolerovaných umělců.

S Kavárnou si to odvážně rozdal ve svém památném projevu v Červeném hrádečku ještě v červenci 1989 i samotný generální tajemník KSČ Milouš Jakeš. Ale jeho šturmování do boje s Kavárnou už znělo jako volání o pomoc opuštěného kůlu v plotě k pracujícímu lidu města venkova.

Jak se mohlo stát, že navzdory nerozborné jednotě lidu měst a venkova, mezi nimiž se nacházela skutečná síla, kořeny a mravní zdraví státu, mohli nakonec pražští kavárenští povaleči přispět k postupné erozi režimu do té míry, že když po tzv. Palachově týdnu putoval Václav Havel — nechvalně proslulý šéf této povalečské bandy — opět do vězení, začaly tisíce lidí podepisovat petici Několik vět, žádající jeho propuštění a celkovou liberalizaci poměrů?

A jak se mohlo stát, že Kavárnou infikovaní studenti se pak neváhali nechat zmlátit 17. listopadu 1989 na Národní třídě policií, čímž spustili revoluci, do jejíhož čela se nepostavil nikdo jiný než ona prokletá pražská Kavárna?

Možná kdyby režim vzývající Karla Marxe pozorněji studoval kupříkladu jeho díla o roli osobnosti a mas v dějinách, zjistil by, že každou revoluci nakonec vede nějaká „intelektuálská smetánka“. A že od ní je jen kousek ke studentům, kteří z nějakého důvodu mnohem pozorněji naslouchají kavárenským povalečům a elitářům než pracujícímu lidu měst a venkova. Ten se k revolucím režírovanými povaleči nakonec sice také přidá, málokdy je ale režíruje sám.

Když tedy lídři jakéhokoliv režimu vyhlašují válku Kavárně, nedělají dobře. Je rozumnější mít Kavárnu a univerzity — od rektorů až po studenty — na své straně. K tomu je ale zapotřebí otevřeně nelhat, nenechat se opít mocí.

Komunistický režim Kavárnu hrubě podcenil a doplatil na to. I když se později někteří politici, kteří se na zádech Kavárny vyvezli k moci, snažili národu vysvětlit, že režim ve skutečnosti svrhli svoji pasivitou chataři, hlavní roli v historii revoluce už navždy budou hrát kavárenští povaleči z okruhu Charty 77 a studenti.

Mnoho lidí, kteří po opadnutí revolučního kvasu Kavárnou opět rádi pohrdají, samozřejmě ocení báchorky politiků, kteří neměli odvahu se k někdejší Kavárně otevřeně připojit, když to ještě mohlo bolet, že k pádu režimu mnohem více přispěla „šedá zóna“ nebo dokonce lid vychytrale režim sabotující svoji pasivitou.

Pravděpodobné ovšem je, že až se v naší zemi bude opět konat nějaká zásadní změna, můžeme si být jistí, že za ní bude zase Kavárna. Pravděpodobně opět ta pražská.

Existenci vyšší Spravedlnosti dokazuje vznik i pád první republiky.

MVDr. J. Staněk

16. listopadu 2014

Vznik a průběh první světové války nechal vystoupit konec žití hlavních principů křesťanského poselství Ježíše Krista mocenskou a vědomostní elitou Evropy. Porážka toho, kdo - byť s vědeckým výpočtem - válku připravil, a přesto prohrál - měla evropské mocenské a vědomostní elitě napovědět, že vyšší Spravedlnost, na kterou přestaly věřit, existuje.

Intuitivnímu čtenáři zajisté neuniklo, že v posledních sto letech nakonec prohráli válku všichni, kteří ji začali!

Prvním duchovním zákonem politiky pro období přechodu do duchovní úrovně civilizace tedy je, že bez ohledu na počáteční úspěchy válku nakonec prohraje každý, kdo ji začne.

V duchu tohoto poznatku se vítězné západní velmoci měly v roce 1918 vůči poraženému Německu a Rakousku chovat velkoryse a nasměrovat evropské národy k spravedlivému míru. Když ne úplně podle zásad křesťanských, tak alespoň podle moudré zásady římských vojevůdců: Být tvrdý vůči nepříteli, ale velkorysý vůči poraženému.

Jenže „mocenské kruhy“ Anglie a Francie si z průběhu války odvodily, že Němci jako národ jsou „při zainteresování“ schopni daleko větší disciplinovanosti a obětování se než domácí populace. Došlo jim, že Centrální mocnosti mohly být jimi vojensky poraženy jen s pomocí Ruska a USA. Jenže tyto velmoci se zdály ale být v důsledku vnitřních rozbrojů v Rusku a z důvodu k životu vyvolaného izolacionizmu v USA z dalších evropských „mocenských vrhcábů“ vyřazeny. Vládci Anglie a Francie se tedy pokusili si zabezpečit hegemonii v Evropě vlastními spravedlnosti neodpovídajícími prostředky.

Po kapitulaci centrálních mocností měli totiž před sebou alternativy dvě:

Buď, když se deklarují a věří v Ducha Spravedlnosti, ukáží tuto kvalitu při využití svého vojenského vítězství. Tak, že prostřednictvím mírového diktátu prosadí zásady vyšší Spravedlnosti pro všechny Evropany. Tj. vsadí na plné uplatnění rovnosti a svobody myšlení a konání evropských občanů, národů; a podpoří realizaci sociální spravedlnosti atd.

Nebo vsadí na vzmáhající se sobecký nacionalizmus a vojenskou sílu, tedy vlastně na projevy žitého ateizmu, na nevíru v působení neviditelných nitek Spravedlnosti.

Tato volba je vždy postavena na provádění mocensko-politických tlaků a ekonomických a vyděračských her.

Vládcové západních spojenců se bohužel rozhodli právě pro tuto druhou možnost.

Praktické provádění takto směrované politiky bylo postaveno na ponížení a zmenšení Německa a jeho lidu. A také na rozbití německých spojenců, rakousko-uherského mocnářství a tureckého sultanátu.

Zástupné důvody rozhodnutí se pro veřejnost převezmou od často naivních a jednostranných idealistických skupin a jednotlivců, kterých bylo a je všude a vždy dost. Tento přístup stojí na poznatku, že „papír snese všechno“ a zástupné zdůvodňování darebáctví je v politice hlavní činností dodnes.

Při rozbíjení Rakouska-Uherska bylo jako na zástupný důvod vsazeno na vylíčení mocnářství jako „žaláře národů“. Následoval vznik „houfu“ nástupnických, údajně národních, států.

Francie a Anglie si touto politikou malých protiněmeckých satelitů vytvořily vděčné a závislé spojence. Z mlhy nebytí se tím vynořily Československo, Rakousko, velké Srbsko, Maďarsko, velké Rumunsko a Polsko. Tyto nové, mimo Maďarska, Francii a Anglii plně oddané státy, měly do budoucna Německu vytvořit eventuální „druhou frontu“.

Aby si udržely oddanost nově vzniklých států a co nejvíce oslabily Německo a Maďarsko, přidělily malým nástupnickým státům i části území, osídlená skoro výhradně Němci a Maďary. A Srbům katolické Chorvaty a muslimské Balkánce.

Tím nedošlo nejen k naplnění deklarovaného principu sebeurčení národů prostřednictvím Versailleské „mírové“ smlouvy, ale celý přestavěný prostor byl ochromen z hlediska možností ekonomického růstu a kulturní výměny.

Na kdejakou „mez“ se posadil nějaký celník či „cokoliv“ povolující úředník. Navíc se německý a maďarský národ v nově vzniklých hranicích oprávněně cítily poníženy.

Vytvořená nespravedlnost a irracionalta však vždy poskytují půdu pro „satanovo“ působení. To je druhý duchovní zákon v politice. Jakýkoliv jeho „prorok“ tím dostává duchovní energii k působení, neboť o odstranění nespravedlnosti „usiluje“. Zákonitě se tedy musel objevit nějaký Adolf Hitler!

V důsledku těchto mocenských her a kalkulů vznikl v roce 1918 sice námi Čechy milovaný, ale již tvarem hranic velmi podivný stát, Československá republika. Jeho vznik měl být aktem sebeurčení neexistujícího československého národa. Ve skutečnosti byl, včetně později přidělené Podkarpatské Rusi, fakticky poskládán z území, na kterých žilo 7 národů! Vznikem tohoto státu nadšení Češi v něm byli menšinou!

Slováci se ani tehdy, ani dnes za Čechy nepovažovali a nepovažují. Navíc nebyli vychováni a připraveni k státotvornosti! Pohlédneme-li dnes na situaci v roce 1918, musíme být jako národ hrdí na naše předky! Že tuto situaci zvládli. Ale také vděční Bohu, že nám jako Čechům tuto příležitost k seberealizaci dal! Obnovení a rychlá plná funkčnost někdejšího Českého království se racionalistovi musí nutně jevit jako projev děje, kterémuž říkáme „zázrak“! Tedy děje, který není vysvětlitelný bez existence a působení nehmotných sil. V daném případě působili duchovní vůdci národa neboli „strážci Koruny svatováclavské“, jak jim říkám já. Ostatně, podobný zázrak znovuzrození jsme již zažili. Bylo jím racionalitou nepředpokládatelné vzkříšení češtiny po roce 1800!

Aby se mohlo vyvodit duchovní poučení z dějin, je načase si i „zázračnost“ událostí roku 1918 uvědomit. Zejména si nyní již pravdivěji připomenout všechny okolnosti, které zrod českého státu umožnily.

Neduchovní historici uvádí dosud jen dva hlavní viditelné faktory, ale zatajují racionalitě skrytý, a ve skutečnosti hlavní - třetí!

Vyzařování jeho osobnosti bylo tak silné, že svým příchodem kamkoliv rázem zaujal všechny. Zejména schopné a charakterní osobnosti. Jeho vyzařování bralo energii argumentům odpůrců vzniku státu, a to i mezi nečeskými posluchači.

Tedy právě pomocí Masarykova charismatu a vědomostí se našim předkům podařilo zorganizovat nejserióznější demokratický stát ve střední Evropě. Neboli objevení se jeho osobnosti mezi Čechy nemohu vnímat jinak, než že byl svým zrozením a přípravou, (jako kdysi Žižka,) vyslancem duchovního vedení národa pro jednu z možných alternativ evropského vývoje.

Masaryk sám by však mnoho nedokázal. K němu se musel přidružit druhý faktor, kterým byly jednotky československých legionářů.

I u jejich vzniku je užitečné si připomenout duchovní pozadí jejich vzniku.

Nejprve se objevili dobrovolci z řad českých (i slovenských evangelických) krajanů, kteří žili v zahraničí a vystoupili na podporu spojenců. Pohnutkou k jejich vystoupení byl sice mírný, ale přeci jen cítěný protičeský a protireformační tlak v monarchii.

Oněch krajanských dobrovolců byla původně samozřejmě jen hrstka. Jenže v roce 1917 musíme zaregistrovat podivný děj, masový vstup českých zajatců z rakouské armády do těchto jednotek. Takové dění ovšem muselo mít příčiny!

Těmi byly jednak už od vzniku války hromadný odpor Čechů k ní. (Onen povzdech, že „nám“ zabili Ferdinanda!)

K němu se přidala čím dál vůči neněmcům vystupující německá sveřepost a arogance. Právě jako odpor k této sveřeposti a úzkoprsosti nabrala přesvědčující sílu záminka k zesílení „slovanství“.

Německou arogancí a najevo dávaným nadřazováním se stalo, že „Slované“ mezi vojáky převážně slovanského mocnářství rádi až hromadně přebíhali do „míru v zajetí“.

V zajetí jejich intuici začalo otevírat působení „ducha národa“. Tedy výše zmínění „strážci české koruny“. V důsledku tohoto skrytého působení se zajatým českým vojákům začalo aktivovat to, čemu dnes jogínsky říkáme „třetí oko“. Skrze jeho pootevření začali čeští zajatci „vidět“ výsledek války. Vytušili, že Německo a monarchie, která je do války nahnala, ji prohrají! A že by bylo spravedlivé se do budoucna poohlédnout po lepším státě!

Když se mezi takto naladěnými zajatci objevili charismatičtí T.G.Masaryk a M.R.Štefánik, začali jasnozřivostí a myšlenkami na lepší stát aktivovaní čeští zajatci hromadně vstupovat do armády takového lepšího státu. Tím se Masaryk a Štefánik přeměnili z agenturních spolupracovníků (agentů) západních velmocí v národní vůdce a velitele nezanedbatelných vojenských jednotek. Československé legie v zahraničí se tak staly druhým z hlavních podnětů a nástrojů struktur nově vznikajícího čsl. státu.

Výše uvedené je obecně známé. Nemluví se ale o třetím faktoru, který byl v reálu rozhodující. Jen občas vyplouval na povrch ve sporu o míře významu domácího a zahraničního odboje. Žádné legie by Masarykově skupině nestačily k tak rychlému a úspěšnému vytvoření nového státu, kdyby se nepřidružila tato třetí „náhoda“! Tou byla v důsledku intuice změněné myšlení masy do té doby katolicky a státotvorně vychovaných Čechů!

Bylo to právě oněch 5 milionů českých katolíků doma, kteří vedeni touhou po Spravedlnosti, proti mínění své světské a duchovní vrchnosti (kléru), rovněž intuicí odcítili, že v zahraničí se rodící stát je pro národ do budoucna více inspirativní. Mělo by tedy být jasné, že teprve až se původně vůči Rakousku-Uhersku konsensuálně vychovávaní Češi a malé množství evangelických Slováků připojilo ke snaze zahraničního odboje, mohl se uskutečnit nejen převrat v Praze, ale vzniknout i funkční struktura nově vznikajícího státu.

Není možné - jako dosud - pomíjet, že vzniklá a od počátku dobře fungující první republika se mohla úspěšně zrodit a fungovat jen díky změně myšlení u domácích 5 milionů křesťanů, převážně katolíků.

Opět je nutné odkázat na nehmotný faktor, který tuto změnu myšlení mas k republikánské obnově království provedl. Vždyť takovou proměnu myšlení, bez působení médií, je možné hodnotit jen jako nezvyklý děj - zázrak!

Jeho pokračováním byla zejména funkčnost čsl. státu v oněch „šílených“ hranicích a s masami nespolupracujících příslušníků cizích národů! Intuice nezbavený člověk si nutně musí otázku po původu takového vlivu na změnu myšlení Čechů klást.

Tím se dostáváme k objevu třetího duchovního zákona v politice:

Jestliže nějaký národ opravdu čistě a na základě touhy po Spravedlnosti usiluje o vzestup, dostane se mu v té době rozumem nepředpokládatelné pomoci.

Pro vnímání dějů současné doby je užitečné si uvědomit, že bez této nehmotné pomoci by ani západními velmocemi podporovaný Masaryk s legiemi okamžitě fungující stát nevybudoval.

A opět je užitečné si připomenout, a přidat ve prospěch Masarykovy objektivity, (sto let se decentně zamlčuje,) že sám Masaryk si faktor svého přijetí českými katolíky rychle uvědomil.

Ač přijel do republiky v důsledku „katechetského procesu“ silně protikatolicky naladěn, po návratu z emigrace své mínění opravil. Nakonec dozrál k tomu, že měl s klérem korektní vztahy a katolickou lidovou stranu v každé jím jmenované vládě. Byl natolik prozíravý, že si uvědomil, že katolickou formou křesťanství k státotvornosti vychovaní Češi jsou „mostem“ ke katolicky bigotním Slovákům i k německým křesťanským demokratům v pohraničí. Tím alespoň nepřímo nastavil nově vzniklý stát na fundament nejobecnějších principů křesťanství. Neviděl základ státu v těch, kteří „revolučně“ strhují mariánské sloupy (anarchisté a ateisté), ani v duchaprázdných nacionalistických nebo socializujících štváčích.

Nejlépe tuto konstruktivnost katolických představitelů vyjadřuje častý výrok jejich vůdce Monsignora Šrámka.

Po jednáních s T.G.Masarykem a jinými stranami říkával: „Dohodli jsme se, že se přes rozdílné postoje dohodneme.“

Jestliže nyní chceme objektivizovat tj. Pravdě přiblížit naši minulost, také abychom se dostali do souladu s dějinnou spravedlností, musíme tento aspekt vzniku státu, jeho opření se o obecné základní etické křesťanské hodnoty zdůraznit! Jen tak se můžeme „nakmitat“ na vibraci, v níž zahlédneme pomoc duchovních vůdců národa. Tehdy jako i dnes! Uvidíme jasněji, jak „dějiny“, správněji Boží vůle, daly českému národu možnost ustanovit lepší stát! Tím ovšem vznikla a trvá povinnost vděčnosti a odpovědnosti velkému Dárci.

V dalším rozjímání kolem smyslu bytí naší státnosti musí ovšem nastoupit otázka, zda se tato shůry daná příležitost našim předkům a také nám vlastně podařila.

S větším časovým odstupem můžeme říci, že pouze z části. Zdá se být jisté, že český národ nabyl po roce 1918 sebejistotu a posílil svou „sebeorganizační“ schopnost.

Otázkou ale zůstává, zda nárok vyšších sil plně naplnil a dodnes naplňuje z hlediska rozvinutí nadčasových hodnot, neboli duchovně.

Za první republiky to bylo nepochybně jen částečné naplnění. A právě ono plné nenaplnění přineslo pád první republiky.

Zdařilo se v ní třeba rozšíření občanských svobod včetně náboženské. To samo o sobě uvolnilo pozitivní tvořivost, ale myšlenku duchovně vyšší společnosti nijak nerozvinulo. Nebo jen v pokusech o to.

Naproti tomu ale uvolnilo také cestu destruktivním podnikatelským a duchovním silám (satanským). Za Rakouska byly tyto silně křesťanským veřejným míněním drženy na uzdě. Za mnohé jeden příklad. Za monarchie by podnikatel Harry Jelínek určitě Karlštejn prodávat nemohl!! (Podobně se dnes děje „prodej Karlštejnů“ státu a občanům ve velkém a za souhlasu či mlčení stoupenců „podnikatelské svobody“.) Za monarchie by se určitě nemohl na školách vyučovat zjevný, za vědu vydávaný nesmysl „samosestavení života a člověka v pramoři“ vývojem. Existence etiky by nemohla být „nalézána“ jako subjektivní iluze v mysli člověka. (Učení o neobjektivnosti morálky.)

Cestou částečného duchovního úpadku se stalo, že příchod českých volnomyšlenkářských učitelů a úředníků na katolicky bigotní Slovensko vyvolal u nevzdělaných, ale intuitivních Slováků vlnu nevole. Tato nevole byla hlavním důvodem nerudnosti vůči Čechům. Byť výraznou pomoc všeho druhu přinášeli. Slováci v „převlečení za Čechoslováky“ prostě nechtěli být za ateisty! (Já bych řekl za volnomyšlenkářské blbce).

Obdobné to bylo s německy mluvícími „poddanými Koruny české“ - neboli se sudetskými Němci.

Nejprve je sice od Čechů začala oddělovat ztráta jazykové preferovanosti, kterou si užívali v dobách monarchie. V novém státě se stali menšinou. K tomuto nepříjemnému pocitu se připojilo ono prvorepublikové „hecířské husitství“, které bylo evidentně účelové a povrchní.

Heslem vyšší civilizace nemůže být přece „Tábor“! Když se mělo navázat na pozitivní rysy husitství, tak z prezidentské zástavy nemělo zmizet „Pravda Boží zvítězí“! Tj. objektivní pravda, neboli Boží. Dokud se tam to slůvko nevrátí, do té doby se budeme v myšlení potácet bez opory Podstaty světa. Tj. mimo pravou realitu.

Proto nebylo až tak divné, že když se za hranicemi ČSR objevil Hitler, většina německy mluvících obyvatel koruny České se k němu, často z naivity, i z řady jiných důvodů začala přiklánět. (A zradou duchovních strážců země se opětovně zatížila. První jejich zradou byl nátlak německy mluvících obyvatel korunních zemí na císaře Františka Josefa, aby se nenechal korunovat českým králem, ač to Čechům slíbil! A rozdíl slov a činů neodpouští strážce koruny a tím duchovní jádro českého národa nikomu!!)

Dalším ze dvou hlavních důvodů přiklánění se sudetských němců k Hitlerovi bylo nesplnění slibu republiky (sic!!) o zřízení německých kantonů (jako ve Švýcarsku) s úředním jazykem německým.

Třetím důvodem byl průběh hospodářská krize, která vyjevila neschopnosti řízení ekonomiky liberální ideologií. Tedy ideologie, založené na principu „zbohatnutí za jakoukoliv cenu“. (Naproti tomu Hitler Němcům na druhé straně hranice zajistil konjunkturu.)

Akceptováním postoje nevěrnosti české královské koruně sudetští Němci podruhé nenaplnili své poslání, být ekonomickým a kulturním mostem k německému duchovnímu okruhu.

Třetí zradou se stal jejich postoj za Protektorátu. Obecně se v něm k Čechům jejich drtivá většina chovala hůře než říšští Němci! Já si pamatuji, jak když otec byl jako středoškolský profesor totálně nasazen, tak ho hned spolu nasazení varovali: „Rozlišuj mezi Němci! S říšskými se lze domluvit, chovají se jako normální lidi. Ale sudeťáci jsou takové svině, že se snaží Čecha podrazit jakýmkoliv způsobem!“

Z těchto postojů většiny sudeťáků vznikla ona nenávist, která vedla k jejich poválečnému vyhnání z republiky. Chováním sudetských Němců za války, za Heydrichiády zejména, se dovršilo ono „karmické potřetí“! Ona zemězrada.

Ta uvedla v činnost „Boží mlýny“ a následoval strašný poválečný trest, vyhnání z vlasti.

Bohužel byli vyhnáni i ti, kteří mezi sudeťáky zůstali slušnými! A i těch bylo hodně, ač o tom Češi neradi mluví. A jejich vyhnání se zase stalo českou karmou. Měli být vyhnáni jen nacisti, nikoliv Němci bez rozdílu.

Na druhé straně zde vždy hraje roli faktor odpovědnosti většiny. Kdyby se většina slušných sudetských Němců chovala za Protektorátu jako Češi za republiky k nim, byli by tu dodnes. A mohli dokončit a rozvinout tu dějinami předurčenou roli „mostu“ od Čechů k německému kulturnímu okruhu.

Výše uvedené slabiny byly jen ty hlavní místní, které vedly k pádu první republiky.

Uvádět a rozepisovat další duchovní selhání by zabralo celou knihu. Protože v té době vystoupil a stal se rozhodujícím faktorem pohybu velkých sil, se kterými jakákoliv politika první republiky nemohla nic zmoci.

Hra těchto sil nám dala jen najevo, že my jako národ jsme prostě jen součástí proudění duchovních energií evropské civilizace.

Jedno duchovní ponaučení ale lze z následného běhu dějů udělat: Čím blíže jsou poměry v jakémkoliv státě a národu blíže Spravedlnosti Boha Podstaty světa, tím méně na něj dopadají následky střetnutí velkých sil.

Pohleďme! Češi byli ochotni jako jedni z mála bránit vůči Hitlerovi vyšší hodnoty, ale byli Západem a okolními státy ponecháni napospas. Ale když se zápas velkých světových sil skončil, zajistily nám za to „síly osudu“, že vše okolo Česka včetně Slovenska a Polska leželo v troskách.

My Češi jsme se ocitli v podmínkách „skoro“ švýcarských. Jen duchovně slepý v tom nevidí existenci Spravedlnosti!