Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„No, má vlastně štěstí, že se sem zatím nedohrabal, co?“ řekl Casano­vlez. Rozšafín otočil knihovníka a postrčil ho směrem k dostavníku.

„Je to ten most, přesně ten, kde -“

Výsměšek se otočil.

„Tak jdete, nebo ne?“ zavolal na něj Casanovlez s opratěmi v rukou.

„Právě jsem prodělal nádherný okamžik mlhavě nostalgických vzpomí­nek,“ pokýval hlavou Výsměšek. „Ne že by si toho někdo z vás, vy pakáži, všiml.“

Rozšafín mu podržel otevřené dveře.

„Víte, jak se to říká, arcikancléři. Nepřejdete dvakrát stejnou řeku.“

Výsměšek se na něj podíval.

„Proč ne? Tohle je most.“

Bylo časné ráno v městečku Lancre a ulice byly povětšinou prázdné. Farmáři už vstali před několika hodinami, chvíli nadávali, hodili kbelík po krávách, pohrozili kohoutovi a vrátili se zpět do postele.

Zavřeštění rohu se odrazilo od stěn domů.

Výsměšek vyskočil z dostavníku a zhluboka, teatrálně se nadechl.

„Cítíte to?“ obrátil se k ostatním. „To je pravý, čerstvý, horský vzduch, to vám řeknu.“ Udeřil se do hrudi.

„Já právě šlápnul do něčeho opravdu venkovského,“ řekl Rozšafín. „Kde je ten hrad, pane?“

„Já si myslím, že by to mohla být ta veliká pochmurná věc, která se hro­zivě tyčí nad městem,“ usoudil Casanovlez.

Arcikancléř stál uprostřed náměstí a s rukama doširoka rozpaženýma se pomalu otáčel.

„Vidíte tu hospodu?“ upozornil je. „Ha! Kdybych dostal penci pokaždé, když mě z ní vyhodili, měl bych dneska… pět tolarů a třicet devět pencí. A tohle je stará kovárna a támhle je domek paní Persiflórové, kde jsem bydlí­val. Vidíte tamten kopec? To je Ploskolebčí hora. Kdysi jsem tam vylezl spolu se starým trollem Uhelnáčem. To byly časy, to byly časy! A vidíte ten lesík na úpatí toho kopce? Tam jsme s ní -“

Jeho hlas se změnil v nezřetelné mumlání. „Oh, bože. Všechno se mi to vrací… Jaké to bylo léto! Dneska se už taková léta nedělají.“ Zhluboka si povzdechl. „Víte,“ pokračoval zasněně, „dal bych cokoliv za to, kdybych s ní mohl znovu kráčet těmi lesy. Tenkrát bylo tolik věcí, ke kterým jsme se nikdy - no, dobrá. Tak pojďme.“

Rozšafín se rozhlédl po Lancre. Narodil se a vyrostl v Ankh-Morporku. Co se jeho týkalo, tak venkov bylo něco, co bylo dobré pro ty druhé, a vět­šina z těch druhých měla podle něj čtyři nohy. Co se jeho týkalo, venkov byl stejně nepochopitelný jako chaos před vznikem vesmíru. Vesmír byl totiž civilizovaný, měl ulice, chodníky a velké kamenné domy.

„Tohle je hlavní město?“

„Víceméně,“ přikývl Casanovlez, který měl na místa bez dláždění po­dobný názor jako Rozšafín.

„Vsadil bych se, že tady není jediné lahůdkářství,“ pokračoval Rozšafín.

„A to pivo tady,“ vskočil mu do řeči Výsměšek, „to místní pivo - musíte prostě ochutnat místní pivo! A taky tady mají takové pití, jmenuje se to mačkadlice, dělá se to z jablek a… a ať do mě hrom bací, jestli vím, co do toho všechno ještě dávají, akorát že se to nesmí nalévat do kovových po­hárů. To byste si měl dát, pane Ctibume, po tom byste zmužněl, po tom by vám pořádně zchlupatěla hruď! A vaše jakby-“ obrátil se k další osobě vy­stupující z dostavníku, což byl shodou okolností knihovník.

„Oook?“

Stáhl ze střechy dostavníku pytel s poštou. „Co uděláme s tímhle?“

Za zády se mu ozvaly spěšné kroky, a když se otočil, uviděl před sebou menšího zavalitého mladíka s červenou tváří, oblečeného do špatně pad­noucí kroužkové zbroje, ve které vypadal jako ještěrka, která velmi rychle ztratila na váze.

„Kde je kočí dostavníku?“ zeptal se Jeník Ogg.

„Je nemocný,“ odpověděl mu přátelsky Výsměšek. „Přepadl ho náhlý záchvat banditů. Copak máme udělat s tou poštou?“

„Já si vezmu to, co patří do paláce, a zbytek pošty se pověsí na hák u hospody a lidé si ji rozeberou,“ odpověděl mu Jeník.

„Není to nebezpečné?“ zeptal se Výsměšek.

„Nemyslím. Ten hák něco vydrží,“ odpověděl Jeník, zatímco se probíral obsahem pytle.

„Já jsem myslel, jako jestli ty dopisy někdo neukradne?“

„To by si nikdo netroufl, vážně, nikdo. Vědí, že kdyby to udělali, zašla by za nimi některá z čarodějek a podívala by se na ně.“ Jeník si nacpal ně­kolik balíčků pod paži a pytel s dopisy pověsil na již zmíněný hák.

„No ano, vidíte, to je další taková věc, kterou tady mají,“ rozzářil se Výsměšek. „Čarodějky! Počkejte, musím vám taky ještě říct něco o míst­ních čarodějkách -“

„Naše máti je čarodějka,“ oznámil jim Jeník konverzačním tónem, za­tímco se přehraboval v poštovním pytli.

„To jsou ty nejskvělejší ženy, s jakými se člověk může potkat,“ pokra­čoval Výsměšek a kratičkého zaváhání, když v duchu přeřadil a poněkud upravil další směr řeči, si nikdo nevšiml. „Vůbec to není spolek starých babek opojených mocí, které by kdekoho omezovaly a do všeho se pletly, ať si říká kdo chce co chce.“

„Přijeli jste na svatbu?“

„Uhodl jste. Jsem arcikancléř Neviditelné univerzity, tohle je pan Cti­bum, mág, tohle - kdepak vás mám? Á tady. To je pan Casanovlez -“

„Hrabě,“ vskočil mu do řeči Casanovlez. „Jsem hrabě.“

„Opravdu? To jste nám neřekl.“

„No, to se tak nějak nedělá, že? To přece není jedna z těch věcí, které by jeden říkal na potkání, nemám pravdu?“

Výsměškovy oči se najednou zúžily. „Poslyšte, já měl dojem, že trpas­líci žádné tituly nemají.“

„No, víte, udělal jsem takovou malou službičku královně Orgastii Skundské,“ vysvětloval Casanovlez.

„Vážně? No tohle. A opravdu jen maličkou?“

„No, tak maličká zase nebyla.“

„No tohle! Dobrá. Tohle je kvestor a tohle je knihovník.“ Výsměšek o krok ustoupil, zamával rukama ve vzduchu a rty nehlučně formuloval slova: „Ne-ří-kej-te o-pi-ce!“.

„Těší mě, že vás poznávám,“ usmál se společensky Jeník.

Výsměšek měl pocit, že by si měl něco ujasnit.

„Knihovník,“ opakoval.

„Ano. Už jste to jednou řekl.“ Jeník přátelsky kývl na orangutana. „Jak se vám daří?“

„Ook.“

„Ne, pane.“

„Ne?“

„Naše mami vždycky říká, že nikdo z nás nemůže za to, jak vypadá,“ odpověděl Jeník.

„Paní Oggová, pane.“

„Oggová? Ogg? To mi něco připomíná. Není náhodou příbuzná Střízli­věje Ogga?“

„To byl můj otec, pane.“

„Dobrý bože! Tak vy jste syn starého Střízlivěje! Jak se má ten starý ďábel?“

„To, pane, nevím, už je po smrti.“

„Ale no ne! Jak dlouho?“

„No posledních třicet let,“ odpovídal po pravdě Jeník.

„Ale vy přece nevypadáte na víc než na nějakých dvac-“ začal Rozšafín. Výsměšek ho strčil loktem do žeber.

„Tady jsme na venkově,“ zasyčel. „Tady dělají lidé věci jinak. A čas­těji.“ Pak se znovu otočil k Jeníkovi a zadíval se do jeho červené a ochotné tváře.

„Jak se zdá, začíná se to tady trochu probouzet,“ řekl. A skutečně. V domech kolem náměstí se začaly pomalu otevírat okenice. „Dáme si v hos­podě něco ke snídani. Dělávali tam fantastické snídaně.“ Začichal ve vzdu­chu a rozzářil se.

„Tak tomuhle,“ vydechl, „já říkám čerstvý vzduch.“

Jeník se s ostražitým výrazem rozhlédl kolem.

„No, snad ano, pane,“ přikývl. „My tomu tak taky říkáme.“

Najednou se odněkud ozvaly kroky rychle běžícího člověka, pak se na okamžik rozhostilo ticho a vzápětí se spoza rohu vynořil král Verence II. Kráčel velmi pomalu, velmi velmi důstojně a měl velmi červený obličej.

„Rozhodně ten vzduch dodává lidem velmi zdravou barvu,“ pobrukoval si Výsměšek spokojně.

„To je král!“ sykl Jeník. „A já nemám svou trumpetu!“

„Ehm,“ odkašlal si Verence, „pošta náhodou nepřišla, Jeníku, co?“

„Ale ano, Sire, přišla!“ hlásil Jeník, který byl teď červený skoro jako král. „Mám ji tady. Nedělejte si žádné starosti, Sire! Otevřu ji a připravím na váš stůl, než byste řekl švec!“

„Nó…“

„Ehm, tedy… myslel jsem si, že bych si třeba…“

Jeník už trhal první obaly.

„Tady je ta kniha o etiketě, na kterou jste čekal, Sire, a příručka pro chovatele prasat a… co je tohle…?“

Verence po ní hrábl. Jeník se ji automaticky pokusil udržet. Obal se roztrhl a velká a silná dopadla s plesknutím na kočičí hlavy, jimiž bylo náměstí vydlážděno. Otevřela se a její strany, pleskající ve větru, odhalily své četné dřevořezy.

Všichni upřeli pohledy k zemi.

„Páni!“ zvolal Jeník.

„Tedy to mě podržte!“

„Ehm,“ vypravil ze sebe král.

„Oook?“

„Hej, koukněte se na tenhle obrázek! Dělá to nohou! To jsem v životě neslyšel, že by se k tomu dala použít noha!“ Strčil do Rozšafína Ctibuma. „Jen se na to podívejte, pane!“

Výsměšek se podíval na krále.

„Není vám něco, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se.

Verence se kroutil jako žížala a nejraději by se studem propadl.

„Ehm…“

„Cože?“ vypravil ze sebe Verence.

„No tohle,“ vrtěl hlavou Jeník. „To vám mockrát děkuju, Sire. Tahle kniha se nám bude fakticky moc hodit, to mi věřte. Víte, musím se pochlu­bit, že jsem tu a tam nějakou tu fintu pochytil, ale tohle je něco úplně -“

Verence mu vytrhl knihu z rukou a podíval se na titulní list.

„Martial Arts? Umění bojovat. Jsem si jistý, že jsem tam psal Umění mil-“

„Sire?“

„Oh. Správně. No, samozřejmě. Eh. Tedy dobrá. Hm. Jak jinak. Ééé. Ano, ano. Tak tedy. Podívej, dobře vycvičená a připravená armáda je zá­kladem bezpečností každého království. To je samozřejmá věc, že ano? Dobrá. Magráta… já… my… mysleli jsme… a vidíš? Takže to je skutečně pro tebe, Jeníku.“

„Začnu cvičit okamžitě, Sire!“

„Ehm. Výborně.“

Abychom to vysvětlili jasně. Mnoho kapacit se pokoušelo popsat posto­piciální stav zvaný kocovina. V této souvislosti jsou používáni trpaslíčci a jejich kovadlinky, dusající růžoví sloni a mnoho dalších přirovnání. Tyhle popisy však v žádném případě nevystihují podstatu věci. Vždycky tak tro­chu zavánějí oním maličko nafoukaným, hehehe, dám si jednu mládencům na zdraví, já přece vydržím všechno, vždyť to znáte, hohó, čím jsi se z ve­čera pokazil… co? Takže, hospodo, hoďte nám sem dva metry piv, včera jsme se sice zťukali jako datlové, ale co je to na nás, haha…

Prostě a jednoduše kocovina z mačkadlice je nepopsatelná. To nejsne­sitelnější z onoho stavu je pocit, že se vám rozpustily zuby a v pravidelné vrstvě vám zatvrdly po celém jazyku.

Nakonec si kovář sedl a otevřel oči^*.

Oblečení měl promočené ranní rosou.

Hlavu plnou podivného šepotu.

Upíral nejistý pohled na kameny. Ve vřesu ležel džbán od mačkadlice. Po krátkém duševním zápase džbán zvedl a pokusně ho pozvedl k ústům. Džbán byl prázdný.

Strčil špičkou nohy do žeber Pekaře. „Probuď se, mizero. Byli jsme tady celou noc!“ Jeden po druhém absolvovali Morrisovi tanečníci onu krátkou, ale tentokrát velmi bolestnou cestu z říše snů k plnému vědomí.

„Naše Eva, ta mi zase dá, nechci vidět, co bude dělat, až přijdu domů,“ sténal Povozník.

„A třeba taky ne,“ zašklebil se Doškář, který lezl po čtyřech a hledal svůj klobouk. „Třeba až přijdeš domů, zjistíš, že se zatím provdala za ně­koho jinýho, he?“

„Třeba vážně uběhlo celejch sto let,“ zasnil se s nejistým výrazem Po­vozník.

„Do psí nohy, doufám, že jo,“ řekl Tkadlec s výrazem plným naděje. „Investoval jsem do Chudobanky v Ohulanu sedm pencí. Byl by ze mě milionář díky úrokům a ziskům z různejch investic. Byl bych bohatej jako Kreosot.“

„Kdo je Kreosot?“ zajímal se Doškář.

„To je jeden úžasně bohatej pracháč,“ odpověděl mu Pekař, který právě lovil jednu botu z rašelinového jezírka. „Nějakej cizozemec.“

„Nebyl to ten, co se mu všechno, na co šmátnul, měnilo ve zlato?“ ze­ptal se Povozník.

„Ale běž, to byl úplně někdo jinej. Nějakej král nebo tak něco. Vidíš, něco takovýho se může stát jen v ty blbý cizině. Jsi normálně dobrej, a na­jednou bac ho! a všechno, na co šáhneš, se přemění na zlato. Málem ho to zničilo.“

Povozník se zatvářil zaraženě.

„A jak to dělal, když se mu chtělo -“

„To by pro tebe mělo bejt poučení, Povozníku. Jseš mladej a pořád máš takový divný nápady, ale dej si pozor,“ upozorňoval Povozníka Pekař. „Je jistější zůstat tady, kde mají lidi rozum, a ne se potulovat někde za hrani­cema, kde se ti může stát, že najednou držíš v rukách celý bohatství a ne­máš, za co bys ho utratil.“

„Spali jsme tady celou noc,“ zkonstatoval Jasoň nejistě. „To je pěkně nebezpečný, to vám teda řeknu.“

„Tak v tomhle případě s váma musím souhlasit, pane Oggu,“ přikývl Povozník. „Mám dojem, že si mi něco odskočilo do ucha udělat ranní toa­letu.“

„Já jako spíš myslel, že vám můžou do hlavy nalízt divný věci.“

„A o čem jsem asi mluvil já?“

Jasoň zamrkal. Byl si jistý, že se mu něco zdálo. Pamatoval si, že se mu něco zdálo. Jenže si nepamatoval, o čem ten sen byl. Ale pořád se mu v hlavě ozývala ozvěna hlasů, které k němu ve snu promlouvaly, jenže byla příliš slabá, než aby něčemu rozuměl.

„No dobrá,“ zabručel nakonec a po jisté námaze se mu na třetí pokus podařilo vstát, „asi se nic nestalo. Tak teď jdeme domů a uvidíme, jaké máme století.“

„A jaké jsme vlastně měli století?“ zarazil se Doškář.

„Století Ovocného netopýra, ne?“ odpověděl Pekař.

„Třeba už vážně není,“ prohlásil Povozník plný naděje.

Nakonec se ale ukázalo, že století Ovocného netopýra je. Lancre nemělo mnoho upotřebení pro časové jednotky menší než hodina a větší než rok a teď právě lidé věšeli po náměstí vlajkoslávu a skupinka mužů vztyčovala májku. Někdo přibíjel na vysokou zeď velmi špatně vystižený dvojportrét Verence a Magráty, pod nímž bylo napsáno: Bohové nechť ochraňují Je­jich Veličenstva.

Muži se několika krátkými slovy rozloučili a na nejistých nohou se od­potáceli po svém.

Doběhl až k pařezu, který byl mezi záchodem a bylinkovou zahrádkou. Většina lesních tvorů se bylinkové zahrádce vyhýbala. To proto, že zvířata se za posledních padesát let naučila, že to z nich, které se zahrádce nevy­hne, nebude mít žádné potomky. Několik zelených úponků a lodyh se po­hupovalo ve větru, což bylo dost zvláštní, přihlédneme-li k tomu, že bylo naprosté bezvětří. Zajíc si vylezl na pařez a posadil se. Pak se do vzduchu promítl jakýsi náznak pohybu. Něco jako by opustilo králičí tělo a přesu­nulo se k malému oknu v podkroví. Bylo to, alespoň obyčejným zrakem, neviditelné.

Zajíc se změnil. Předtím se pohyboval cílevědomě a promyšleně, teď seskočil z pařezu a začal si čistit uši.

Po nějaké chvíli se otevřely zadní dveře a z nich vyšla poněkud ztuhle Bábi Zlopočasná s mísou nadrobeného chleba v mléce. Položila mísu na schod a bez jediného pohledu se vrátila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Králík přihopsal blíž.

Je těžko odhadnout, jestli zvířata chápou, co je to dluh nebo závazek, nebo rozumějí zákonům výměnného obchodu. Ale na tom nezáleží. Tyhle věci jsou součástí čarodějnictví. Jestli chcete čarodějku opravdu vyvést z míry, udělejte pro ni něco, co vám nebude moci oplatit. Ten nesplacený dluh bude cítit jako závazek, který ji bude píchat jako hřebík v botě.

Bábi Zlopočasná se vezla v králíkově vědomí celou noc. To znamená, že mu něco dlužila. Proto teď bude na schůdku u zadních dveří několik dnů mísa s mlékem a nadrobeným chlebem.

Musí se vždy oplácet, dobré i zlé. Existuje totiž několik různých zá­vazků. To je to, čemu obyčejní lidé nikdy neporozumějí, pomyslela si, když se vracela do kuchyně. Nechápala to ani Magráta, ani to nové děvče. Věci se musí udržovat v rovnováze. Nemůžete se rozhodnout být dobrou čarodějkou, nebo zlou čarodějkou, můžete se snažit jen o to být čaroděj­kou, a to ze všech sil.

Sedla si u vychladlého ohniště a odolávala pokušení vyčistit si uši.

Takže se sem někudy přece jen prodrali. Cítila to ve stromech, ve vě­domí drobných zvířat. Ona měla něco v plánu. A bude to brzo. Na dni a noci letního slunovratu nebylo v okultním slova smyslu nic zvláštního, ale lidé ten den jako velmi zvláštní brali. A bylo to právě lidské vědomí, kde byli elfové opravdu silní.

Bábi věděla, že dříve nebo později stane tváří v tvář Královně. Ne Ma­grátě, ale skutečné Královně.

A že prohraje.

Celý život pracovala na tom, aby dokázala co nejlépe ovládat všechno, co se dělo v její vlastní hlavě. Pyšnila se tím, že je nejlepší ze všech.

Teď už to nebyla pravda. Teď, když potřebovala všechnu sebedůvěru, se nemohla na své vlastní vědomí spolehnout. Cítila Královniny pokusy vniknout jí do myšlenek - pamatovala si její vědomí všechna ta desetiletí. A jak se zdálo, měla stále svou výjimečně dokonalou schopnost Zapůjčení. Ale ona sama - kdyby nenechávala sama sobě krátké vzkazy, byla by ztra­cená jako člun na širém moři. Být čarodějkou, to především znamenalo přesné vědět, kým jste a kde jste, a ona, jak se zdálo, ztrácela schopnost uvědomovat si jak jedno, tak druhé. Minulé noci zjistila, že prostírá stůl pro dva. Pokusila se vejít do místnosti, kterou neměla. A už brzo bude mu­set bojovat s elfkou.

Když bojujete s elfem a prohrajete… řekněme to takhle: jestliže pro­hrajete a máte opravdu štěstí, tak zemřete.
Magrátě donesla snídani do postele rozesmátá Miluška Ochládková.

„Hosté už se sjíždějí, madam. A náměstí je vyzdobeno vlajkami a vším možným! A představte si! Jeník našel korunovační kočár!“

„Jak se mohl ztratit kočár?“ užasla Magráta.

„Byl zamčený v jedné ze starých stájí, madam. Právě teď mu Jeník dává zbrusu nový nátěr zlatou barvou.“

„Ale vždyť svatba bude tady! Nepotřebujeme nikam jezdit.“

„Král říkal, že byste se spolu mohli trochu projet kolem. Kousek. Třeba do Kyselé Prdele a zpět říkal. A Jeník Ogg by vám dělal vojenskou es­kortu. Aby mohli lidé mávat a křičet hurá. Pak byste se vrátili sem.“

Magráta si oblékla župan a přešla k oknu. Její pokoj byl ve věži a z okna viděla přes vnější hradby a na lancreské náměstí, které bylo už teď plné lidí. Dnes by byl stejně trh, takže lidé stavěli stánky, ale mimo to už vzty­čili i májku a náměstí bylo nezvykle vyzdobeno. Zahlédla dokonce několik trpaslíků a trollů, kteří se navzájem drželi v uctivé vzdálenosti.

„Právě jsem zahlédla, jak přes náměstí přešla opice,“ řekla najednou Magráta.

„Do Lancre se dneska sjíždí celý svět,“ přikývla spokojeně Miluška, která byla jednou až v Dílech.

Magráta v dálce zahlédla nezřetelný obraz, který ukazoval ji a jejího snoubence.

„To je ale pitomost,“ řekla si pro sebe, ale Miluška ji slyšela a byla tou větou vyvedena z míry.

„O čem to madam mluví?“

Magráta se otočila.

„To všechno! Kvůli mně!“

Miluška polekaně ustoupila.

„Vždyť já jsem jen Magráta Česneková! Králové by si měli brát prin­cezny a vévodkyně a podobné lidi! Ženy, které jsou na takové věci zvyklé! Já nechci, aby lidé křičeli hurá jenom proto, že jsem kolem nich projela v kočáře! Tohle všechno - tohle a tohle -“ její prudká gesta zahrnula nenávi­děnou osobní skříň, obrovskou sloupkovou postel s nebesy a šatnu plnou drahých šatů, „to vůbec není pro měl To je určeno pro nějakou představu! Měla jsi někdy, když jsi byla malá, takovou tu papírovou panenku, na kte­rou sis mohla vystřihnout šatičky? Mohla sis ji obléct, jak jsi chtěla, a udělat z ní, co tě zrovna napadlo? To jsem teď já! Je to… je to jako u včel. Udělají ze mě královnu, ať chci nebo nechci! To je to, co se se mnou právě děje!“

„Jsem si jistá, že král vám koupil všechny ty překrásné šaty, protože -“

„Já nemyslím jenom to oblečení. Mám tím na mysli i lidi, kteří křičí hurá, když - když někdo projede kolem v kočáře!“

„Ale vy jste se přece do krále zamilovala, madam,“ upozornila ji Mi­luška odvážně.

Magráta na okamžik zaváhala. Nikdy vlastně o téhle své emoci nepře­mýšlela. Nakonec řekla: „Ne. Tehdy nebyl králem. Nikdo nevěděl, že se stane králem. Byl to jen smutný, příjemný a drobný muž v čepici s rolnič­kami, kterého všichni přehlíželi.“ Miluška ustoupila o dalších pár kroků. „Řekla bych, že jsou to nervy, madam,“ vypravila ze sebe. „Den před svat­bou je nervózní každý. Neměla bych…, co kdybych vám uvařila nějaký bylinkový -“

„Já nejsem nervózní! A až budu chtít nějaký bylinkový čaj, tak si ho uvařím sama!“

„Kuchařka je velmi háklivá na to, kdo jí chodí do bylinkové zahrádky, madam,“ upozornila ji Miluška. „Já jsem tu její bylinkovou zahrádku vi­děla! Je samá opelichaná šalvěj a zažloutlá petržel! Když se tím nedá na­cpat kuře, nepovažuje to za byliny! A konečně… kdo je tady královnou?“

„Já myslela, že už nechcete být královnou, madam?“ naklonila Miluška hlavu ke straně.

Magráta na ni upřela pohled. Chvilku vypadala, jako když se v duchu hádá sama se sebou.

Miluška jistě nepatřila k nejlépe informovaným dívkám na světě, ale nebyla hloupá. Vrhla se ke dveřím a proběhla jimi právě v okamžiku, kdy vedle veřejí narazil do stěny podnos se snídaní.
Magráta si sedla na postel a sevřela si hlavu rukama.

Nechtěla být královnou. Být královnou, to znamenalo něco jako být hercem, a Magráta nikdy nebyla dobrou herečkou. Když už o tom pře­mýšlela, uvědomila si, že nikdy nebyla ani příliš dobrou Magrátou.

Z města sem doléhal ruch předsvatebních příprav. Budou se samozřejmě tančit lidové tance, tomu se nedalo zabránit - a pravděpodobně zpívat li­dové písně. A budou tam tančící medvědi, žongléři a veselí kejklíři a sou­těž ve šplhu po mastném sloupu, kterou z jakéhosi nepochopitelného dů­vodu pravidelně vyhrávala Stařenka Oggová. A koryto s otrubami, které obvykle obsluhovala Stařenka Oggová^*. Každý člověk, který strčil ruku do koryta s otrubami, obsluhovaného čarodějkou s poněkud svérázným smyslem pro humor, musel mít notnou dávku odvahy. Magráta vždycky trhy milovala. Až dodneška. Dobrá, pořád tady ale zbývaly různé věci, které mohla udělat.

Naposled se tedy oblékla do obyčejných šatů, vyšla z místnosti a se­stoupila zadními schody do pootočné věže, kde ležela Diamanda.

Magráta požádala Jeníka, aby se postaral o pořádný oheň v krbu, a Di­amanda spala s mírumilovným výrazem spánkem, ze kterého ji nebylo možno probudit.

Magráta si nemohla nevšimnout, že Diamanda je velmi půvabná, a podle toho, co slyšela, i neobvykle odvážná, když se postavila samotné Bábi Zlopočasné. Magráta se už nemohla dočkat chvíle, kdy se dívce uleví, aby jí mohla začít skutečně závidět.

Zranění se podle všeho hojilo skvěle, ale co je to tady…

Magráta přešla do rohu místnosti ke šňůře od zvonku a několikrát za ni zatáhla.

Po několika minutách se ve dveřích objevil zadýchaný Jeník Ogg. Ruce měl umazané od zlaté barvy.

„Mohl bys mi vysvětlit,“ řekla Magráta, „co mají znamenat všechny ty­hle věci?“

„Hm. No, nerad bych o tom mluvil, madam…“

„My, shodou okolností, jsme… brzo budeme… královna,“ upozornila ho Magráta.

„Samozřejmě, ale král řekl… tedy vlastně Bábi řekla -“

„Bábi Zlopočasná naštěstí v tomhle království nevládne,“ odpověděla mu ledovým tónem Magráta. Sama sebe při těch slovech nenáviděla, ale jak se zdálo, její řeč zabírala. „A kromě toho tady není. My tady ale jsme, a jestli nám okamžitě neřekneš, o co jde, dohlédneme na to, abys dělal ty nejodpornější práce na hradě.“