Ana səhifə

Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo


Yüklə 1.48 Mb.
səhifə12/22
tarix27.06.2016
ölçüsü1.48 Mb.
1   ...   8   9   10   11   12   13   14   15   ...   22

„No bodejť. Hoď sem ten džbán.“

„Nafoukaný městský srágory.“

„Ty věděj houby, jaký to je, když člověk musí v ledový zimní noci vlízt po ramena krávě do prdele, aby nezmrznul. Pch!“

„A určitě mezi nima nejni jedinej, kterej by věděl - co to kecáš, dyť ty žádnou krávu nemáš?“

„No, nemám, ale vim, jaký to je!“

„Jedinej z nich neví, jaká je to hrůza, když se v zimě proboříš tou slup­kou, která pokrejvá hnojiště, spadne ti tam dřevák, ty máváš tou bosou no­hou sem a tam a seš si jistej, že ať s ní sloupneš, kam s ní sloupneš, proboříš se do močůvky!“

Kameninový džbán přecházel z jedné nejisté ruky do druhé a při tom tiše šplouchal.

„Jasně. To je svatá pravda. A viděli jste je už někdy tančit Morrise? Sta­čilo by jenom jednou a voběsili byste se na vlastním šnuptychlu!“

„To myslíš vážně? Voni ve městě tančej Morrise?“

„No, například ve Stu Helit jo. Spolek změkčilejch mágů a obchodníků. Pozoroval jsem je celou hodinu a víte, že se nedostali ani k Malování va­jec?“

„Změkčilý městský frajeři. Přitáhnou sem, berou nám naši práci a…“

„Nebuď trouba! Vždyť oni ani nevědí, co to pořádná práce je…“

Džbán zašplouchal, ale teď už to byl mnohem hlubší zvuk, který nazna­čoval, že v jeho břiše je už velký díl prázdnoty.

„Bych se vsadil, že nikdy nebyli po ramena v kravský -“

Jenže. Jenže. Věc je v tom, že totiž, jasný? Pch! Všichni se smějou slušnejm nevohrabanejm partyzánům, co? Teda, já chtěl… chtěl jsem… jsem chtěl to! Říct to! Vo čem to vlastně celý je? Rozumíte. Rozumíte tomu? Takže. Celý to hraní je vo nějakejch míchanic… mechov… mecha-nickejch… chudákách, co si užívaj při hraní divadla o partě dam a pánů -“ Vzduchem proletěl poryv větru, chladný jako dech ledovců…

„To by chtělo něco jinýho.“

„Bodejťže! No estli!“

„Nějakej mýtickej element!“

„To je vono! Dýk to říkám! Dýk to říkám. Sem to hned říkal. Potřebuje to záplechtku, aby až půdou domů, tak si pískali straky! Strachy!“

„A proto by to mělo být provedeno tady, pod širým nebem. Ta hra by se měla otevřít nebi a okolním kopcům.“

Jasoň Ogg nakrčil čelo. Měl ho nakrčené velmi často. Nakrčil ho totiž pokaždé, když jeho myšlenky zápasily se složitostí světa. Jen když došlo na železo, věděl okamžitě a bez zaváhání, co má dělat. Teď zvedl váhavý prst a pokusil se přepočítat své druhy v zápřahu káry Thespidovy. Když vezmeme v potaz, že džbán už byl napůl prázdný, byla to námaha nemalá. Zdálo se mu, že je tady průměrně sedm lidí. Měl však jakýsi nejistý, ale velmi neodbytný dojem, že něco není v pořádku.

„Tak tady venku?“ opakoval nejistě.

„To je skvělej nápad,“ rozzářil se Tkadlec.

„Takže to nebyl tvůj nápad?“ zavrtěl hlavou Jasoň.

„Já myslel, žes to řekl ty.

„A já že ty.“

„Na tom prdlajs záleží, kdo to řekl,“ rozsoudil je Doškář. „Ale je to boží nápad. Je takovej… správnej.“

„Co měl znamenat ten kousek o ty mističce?“

„O jaký mističce to furt mluvíte?“

„Mystika to byla, mystika!“

„A co je to vlastně? Ta mystika?“

„To je něco, co musíš v každý hře mít,“ vysvětloval Tkadlec, divadelní specialista. „Moc důležitá věc, tahlecta mystika.“

„Naše mami říkala, že nikdo nesmí to -“ začal Jasoň.

„My tady přece nebudeme tancovat nebo co,“ uklidňoval ho Povozník. „Je mi jasný, že nechceš, aby se tady kolem potulovali lidi a dělali tady nějaký kouzla. Ale když se sem přijdou všickni na nás podívat, teda mys­lím jako i král a všickni, tak je to v pořádku, ne? I vaše máma! Hehe, já bych chtěl vidět, jak by kolem proklouzly nějaký holky bez kalhotek!“

„Já si ale myslím, že to nejni nejlepší -“

„A ta druhá tady bude taky,“ řekl Tkadlec.

Chvilku přemýšleli o Bábi Zlopočasné.

„Kurňa, ta ale dovede člověka vyděsit,“ zabručel Doškář. „Ten způsob, jak se dívá rovnou skrz tebe, žejo. Já bych vo ní neřek jediný křivý slovo, to teda ne, je to skvělá ženská,“ řekl velmi nahlas a pak mnohem tišeji do­dal: „Ale říká se vo ní, že se po nocích toulá po lese jako zajíc nebo neto­pejr nebo co. Prej se dovede přeměňovat. Ne že bych něčemu takovýmu věřil,“ vykřikl zase a znovu ztlumil hlas, „ale starej Vízek z Dílů mi vy­kládal, jak jednou v noci střelil po zajíci a trefil ho jenom do nohy a druhej den ho přej Zlopočasná potkala na cestě, řekla ,jauvajs‘ a lískla ho přes hlavu.“

„Náš táta zase říkal,“ přispěchal Tkadlec se svou troškou do mlýna, „že jednou vedl naši starou krávu na trh a ona onemocněla a padla na cestě kousek od její chalupy a on s ní nemohl pohnout, tak šel k Zlopočasný a zatloukl na dveře a ona mu otevřela, a než otevřel hubu, ona povídá ,tvoje kráva je nemocná, Tkadleci‘… rozumíte, jen tak, a pak eště řekla -“

„To myslíš tu starou stračenu, co měl váš táta?“ ujišťoval se Povozník.

„Ne, stračenu měl náš strejda, my měli tu s tím křivým rohem,“ odpo­věděl mu Tkadlec. „No, takže -“

„Já bych byl dal krk, že tu stračenu jste měli vy,“ zavrtěl hlavou Povoz­ník. „Dyk si pamatuju, jak se na ni náš táta jednou koukal přes plot a po­vídá ,to je pěknej vzor, co má tahle stračena, takovej vzor už se dneska skoro nevidí‘. To bylo v tý době, co měli eště vaši póle vedle Kubova pra­mene.“

„To póle my nikdá neměli, to póle patřilo mýmu bratranci,“ odpověděl Tkadlec. „No, takže teda vona -“

„Seš si jistej? S tím pólem?“

Takže vona, zvýšil Tkadlec hlas, „řekla ,počkej tady, já ti na to něco donesu‘ a šla do kuchyně a vrátila se s dvěma velkejma červenejma pilu­lema a -“

„A jak vlastně přišla k tomu křivýmu rohu, hele?“ zeptal se Povozník.

„- a ty mu dala a povídá ,teď uděláš tohle - půjdeš, zvedneš ty krávě vocas a strčíš jí jednu tu piluli tam, kam jí slunce nesvítí, a za půl minuty poběží jako srnka‘, to řekla. A voň jí poděkoval, a když byl mezi dveřma, tak se jí zeptal, na co prej je ta druhá pilule, a vona se přej na něj jen tak podívala a povídá ,no chceš ji přece chytit, ne?‘“

„Tak to bude to hluboký údolí nahoře za Dílama,“ oznámil jun Povoz­ník.

Všichni se k němu obrátili.

„Vo čem to mluvíš?“ zeptal se Tkadlec.

„Je to hned pod horou,“ pokračoval Povozník a vědoucně pokyvoval hlavou. „Tam je stín pořád. Myslím, že mluvila vo tom. Místo, kam slunce nesvítí. Je to pěknej kus cesty, táhnout se tam s nějakou pilulí, ale to jsou celý ty čarodějky.“

Tkadlec mrkl na ostatní.

„Poslyš,“ začal, „když jsem to řekl takhle, tak jsem tím chtěl říct, že vona tím myslela… no, to místo, kam si ten opičák strkal pecku.“

Povozník potřásl hlavou.

„V Dílech žádný opice nejsou,“ odpověděl. Najednou se mu po tváři rozlil pomalý úsměv porozumění. „No jo! Už mi to došlo! Vona byla bláz­nivá, žejo?“

„Ti pisálci v Ankh-Morporku,“ zabručel otráveně Pekař, „hoši, oni nás mají přece jen přečtený. Podejte mi džbán.“

Jasoň se znovu rozhlédl. Cítil čím dál tím větší nejistotu. Ruce, kterými se denně dotýkal železa, ho svědily.

„No, já myslím, že bysme měli jít domů, kluci,“ vypravil ze sebe.

„Dyť je tak krásná noc,“ usadil se Pekař pohodlněji. „Podívej, jak svítej ty hvězdičky.“

„Nějak se nám vochladilo,“ zkonstatoval Jasoň.

„Mně to připadá, jako kdyby byl cejtit sníh,“ přikývl Povozník.

„No jasně,“ ušklíbl se Pekař. „To máš pravdu! Sníh uprostřed léta. Kam nechodí slunce, tam chodí sníh, co?“

„Buďte zticha, buďte zticha, buďte zticha!“ ozval se najednou Jasoň. „Co je s tebou?“

„Je to špatně! Neměli jsme tady bejt! Copak to necejtíte?“

„Ale di, člověče! Jen si klidně sedni,“ uklidňoval ho Tkadlec. „Všechno je v pořádku. Já necejtim nic jinýho než vzduch. A v džbánu nám pořád eště zbejvá nějaká mačkadlice.“

Pekař se pohodlně opřel o strom. „Vzpomínám si na takovou historku vo tomhle místě,“ řekl. „Nějakej chlápek, co byl na lovu, došel až sem a tady si sedl, že si jako zdřímne.“

V šeru zabublala tekutina.

„No a co? To umím taky,“ zabručel Povozník. „Já si du zdřímnout každej večír.“

„No jo, jenže když se tenhle chlápek probudil a šel domů, jeho žena už to táhla s někým jiným, děti vyrostly a nikdo ve vsi ho nepoznal.“

„No, tak to se mi stává každou chvíli,“ zasmušil se Tkadlec.

Pekař popotáhl nosem.

„Heleďte, ale vono je to vážně cejtit sněhem. Věřili byste tomu? No? Ten vostrej čmuch!“

Doškář sepjal ruce za hlavou.

„Já vám teda něco řeknu,“ prohlásil zasněně, „kdybych věděl, že si moje stará veme někoho jinýho a mý skoro dospělý, drzý a nenažraný děti odprejsknou a přestanou den co den vyžírat špajsku, tak jsem tady co by dup i s peřinou. Kdo má ten džbán?“

Jasoň se napil z čiré nervozity a zjistil, že se mu o něco ulevilo, jak mu alkohol rychle stoupl do hlavy.

Ale i přesto podnikl ještě jeden pokus.

„Hej, kluci,“ zahuhlal, „máme eště jeden džbán, co jsme si dali chla­dit… do kádě v kovárně, co tomu… říkáte? Co kdybysme se tam teď vy­dali a nahlídli do něj? Klucí! Klucí?“

Kolem se rozléhalo tiché pochrupování.

„No nazdar, klucí.“

Jasoň vstal.

Hvězdy se mu roztočily před očima.

Kovář se pomalu, velmi pomalu sesul k zemi. Džbán mu vyklouzl z ruky a skutálel se do trávy.

Hvězdy se třpytily a studený vítr byl cítit sněhem.
Král večeřel sám, což znamenalo, že seděl na jednom konci dlouhého stolu, zatímco Magráta večeřela sama na druhém konci.

Nakonec se jim podařilo sejít se na sklenku vína u krbu.

Vždycky se jim zdálo velice těžké najít slova pro okamžiky, jako byl tento. Ani jeden z nich nebyl zvyklý trávit něco, co bychom mohli nazvat kvalitním časem, ve společnosti další osoby. Jejich rozhovor se stával po­někud kryptickým.

A většinou se týkal svatby. U královských sňatků je to trochu o něčem jiném. Tak především, co s dary, když už všechno máte? Tradiční svatební seznam s kompletní kuchyňskou výbavou a servisem pro dvanáct osob je nesmyslná věc, když máte hrad s tolika zařízenými pokoji, že ani nevíte, v kterém co je. Některé z pokojů jsou totiž zavřeny už tak dlouho, že se v nich pavouci vyvinuli na základě evoluční teorie do několika jasně rozliši­telných druhů. A nemůžete to hnát do krajnosti a objednat si třeba armádu v červenobílých uniformách, aby vám ladila s kuchyňskou tapetou. Když se žení a vdávají lidé královské krve, dostávají buď velmi malé věci, jako důmyslně sestrojené vejce poháněné hodinovým strojkem, ze kterého se líhne zlatá kachna, nebo velké a rozměrné věci, jako třeba bruselská kraj­kárna.

Nebo si vezměte seznam hostí. Ono je to dost těžké už na obyčejné svatbě se všemi těmi starými příbuznými, kteří drobí, slintají a sprostě na­dávají, s bratry, kteří začínají být už po první skleničce nesnesitelní, a s různými lidmi, kteří nemluví s jinými lidmi kvůli tomu „Co řekli o naší Šárce“. Králové si musí poradit s celými zeměmi, které jsou po jedné skle­ničce nesnesitelné, s celými královstvími, která přerušila diplomatické styky potom „Co korunní princ řekl o naší Šárce“. Tohle všechno už Ve­rence vyřešil, ale pořád ještě mu zbývala otázka druhů. Trollové a trpaslíci v Lancre spolu vycházeli celkem dobře na základě jednoduché skutečnosti, že spolu téměř nepřicházeli do styku, ale kdyby jich bylo příliš mnoho pod jednou střechou, když nápoje potečou proudem, skončilo by to - zvláště kdyby nápoje tekly proudem směrem k trpaslíkům - tím, že by jedni dru­hým brzo začali lámat nohy a ruce kvůli tomu „Co ti nebo oni řekli o naší Šárce“.

A to pořád ještě nebylo všechno…

„Jak je tomu děvčeti, co sem přinesli?“

„Přikázala jsem Milušce, aby na něj dohlídla. Co dělají ty dvě?“

„To nevím.“

„Jsi přece král, ne?“

Verence si nejistě poposedl.

„Ale ony jsou čarodějky. Nerad se jich vyptávám.“

„Proč ne?“

„Mohly by mi taky odpovědět. A co potom?“

„O čem s tebou chtěla Bábi mluvit?“

„No… znáš to… to a ono…“

„Nebylo to náhodou o… o sexu, že?“

Verence najednou vypadal jako člověk, který se připravoval na frontální útok a najednou zjistil, že se děje něco ošklivého v jeho týlu.

„Ne! Proč?“

„Stařenka se mi pokoušela dát mateřské rady. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo tvářit se, jako že nevím, na co naráží. Vážně, ony se ke mně obě chovají, jako kdybych byla dítě.“

„Oh, ne. To nebylo nic takového.“

Seděli každý z jedné strany krbu, tváře zrudlé rozpaky.

Pak řekla Magráta: „Ehm… objednal jsi tu knihu, vid? Víš, tu… tu s těmi dřevořezy.“

„No ano, jistě. Objednal jsem ji.“

„Už by tady měla být, ne?“

„Víš, poštovní dostavník sem jezdí jen jednou týdně. Doufám, že přijde zítra. Už mě to nebaví, běhat tam každý týden, aby se k ní náhodou Jeník nedostal dřív.“

„Jsi přece král. Můžeš mu přikázat, aby tam nechodil.“

„To bych dost nerad, vážně. Je takový ochotný.“

Velké poleno, ležící na kozlíku, přehořelo a rozpadlo se na dvě polo­viny.

„A to se vážně dostanou knihy i… i o tom?“

„Knihy jsou o všem.

Oba upírali pohledy do ohně. Verence si pomyslel: Nechce se jí být královnou, to je mi jasné, ale nic jiného z vás být nemůže, když se pro­vdáte za krále, alespoň všechny knihy to tvrdí…

A Magráta si myslela: Byl mnohem příjemnější, když ještě nosil šaš­kovské šaty, čepici se stříbrnými rolničkami a noc co noc spal na dlažbě přede dveřmi svého pána. To jsme si měli o čem povídat…

Verence tleskl do dlaní.

„Dobrá, tak to bychom měli. Zítra bude rušný den, začnou se sjíždět hosté a kdoví co ještě.“

„Ano, bude to dlouhý den.“

„Ten nejdelší. Haha.“

„Vlastně ano.“

„Předpokládám, že nám dali do postelí ohřívací pánve.“

„Už se to Jeník naučil?“

„To doufám. Další zničené matrace už si skoro nemůžeme dovolit.“

Byla to Velká síň. V koutech se kupily stíny a ve stínech mizely oba konce místnosti.

„Předpokládám,“ řekla Magráta velice pomalu, s pohledem upřeným do ohně, „že tady, v Lancre, neměli mnoho knih. Až doteď.“

„Gramotnost je velká věc.“

„Jenže oni dokázali žít i bez knih.“

„To ano, ale ne správně. Jejich agrikultura je velmi zaostalá.“

Magráta upřela pohled do ohně. Jejich rodinná kultura taky nic moc, pomyslela si.

„Takže bychom měli jít pomalu do postele, co myslíš?“

„Asi ano.“

Verence sundal ze stěny dva stříbrné svícny a zapálil v nich svíčky. Pak jeden podal Magrátě.

„Takže dobrou noc.“

„Dobrou.“

Políbili se, obrátili se k sobě zády a vydali se každý do své ložnice.

Povlečení na Magrátině posteli právě začínalo hnědnout. Vytáhla rychle z postele ohřívací pánev a vyhodila ji z okna.

Pak se zaškaredila na osobní skříň.

Magráta byla pravděpodobně jedinou osobou v celém Lancre, která si lámala hlavu s problémem, jak dosáhnout toho, aby byly odpadky biolo­gicky co nejsnáze rozložitelné. Všichni ostatní se jen modlili, aby jim věci vydržely co nejdéle, a věděli po čertech dobře, že když to necháte chvíli le­žet bez dozoru, shnije téměř cokoliv.

Doma - oprava - v domku, kde předtím bydlela, byl záchod na dolním konci zahrady. To se jí osvědčilo. S kbelíkem popela, výtiskem loňského Almanachu na hřebíku a vinným hroznem vyřezaným zvenčí na dveřích fungoval zcela dokonale. Zhruba jednou za pár měsíců vykopala novou velkou díru a sehnala někoho, kdo jí dřevěnou budku pomohl přestěhovat.

Osobní skříň vypadala takhle: ve stěně bylo něco jako malý pokojík se střechou, který se vpředu zatahoval závěsem. Uvnitř bylo zvedací dřevěné sedátko nad širokou čtvercovou šachtou, která vedla až dolů k úpatí hra­deb, kde byl otvor. U něj jednou týdně probíhala biologická likvidace vyu­žívající organicko-mechanický proces nazývaný Jeník Ogg a jeho kolečko. Tomu by Magráta rozuměla. To tak nějak odpovídalo známému modelu vztahů mezi těmi nahoře a těmi dole. Co ji však šokovalo, to byly háčky.

Háčky byly v osobní skříni na věšení oblečení. Miluška Magrátě vy­světlila, že se právě sem věší ty nejdražší kožešiny a šatstvo. Průvan ze šachty zahání moly… průvan a taky ten zápach*.

Alespoň v tomto případě si však Magráta dupla.

Teď ležela v posteli a dívala se do stropu.

Samozřejmě že si chtěla vzít Verence, a to i s jeho poněkud slabošskou bradou a maličko vodnatýma očima. V temné noční hlubině si Magráta uvědomovala, že si nemůže vybírat, a dostat za manžela krále bylo za da­ných okolností slušné štěstí.

Bylo to jen tím, že se jí víc zamlouval, když byl ještě šašek. Na muži, který při každém pohybu tiše zvoní, něco je.

Bylo to tím, že teď viděla svou budoucnost jako řadu nevydařených goblénů, dlouhých sedánek u okna a toužebných pohledů ven.

Bylo to tím, že už začínala mít plné zuby knih o etiketě a královských rodech a Twurpovy Šlechty Patnáctera hor a Stoských plání.

Když chcete být královnou, musíte všechny tyhle věci znát. V Dlouhé galerii bylo takových knih plno, a to se ještě nedostala k tomu vzdáleněj­šímu konci. Jak oslovit třetího bratrance hraběte. Co znamenají symboly v erbu, všichni ti lvi v kroku a zpět hledící. A se šaty to nebylo o nic lepší. Magráta řekla dost u čepce, a už vůbec se jí nezamlouvala ta vysoká špi­čatá čepice, z jejíhož vrcholku visel závoj. Možná že to neobyčejně slušelo dámě ze Šalotky, ale v Magrátině případě to vypadalo, jako když jí někdo upustil na krk velký kornout se zmrzlinou.


Stařenka Oggová seděla v noční košili před krbem, kouřila dýmku a pomalu si stříhala nehty. Z různých částí místnosti se ozývaly nárazy, pak zabzučení odraženého zbytku a nakonec slabé zacinkání skla, když byla zasažena olejová lampička, která to nepřežila.
Bábi Zlopočasná ležela na své posteli tichá, chladná a nehybná. V rukou držela cedulku s nápisem JÁ NEJSEM MRTVÁ…

Její mysl se vznášela nad lesy a hledala a hledala…

Potíž byla v tom, že nemohla nikam, kde nebyly oči, kterými by viděla, ani uši, kterými by slyšela.

Proto se za celou tu dobu nedostala na mýtinu nedaleko Tanečníků, kde spalo osm lancreských mužů.

A snilo…
Město Lancre je odříznuto od ostatního světa mostem přes průrvu Lan­cre, po jejímž dně se řítí k horám Lancre mělká, ale dravě prudká a zrádná řeka Lancre*.

Dostavník zastavil na jeho vzdálenějším konci. Přes silnici tam byla zá­vora, neuměle nabarvená červeně, černě a bíle.

Vozka zadul do svého rohu.

„Co se děje?“ zeptal se Výsměšek a vyklonil se z okénka.

„To je trollí most.“

„A sakra.“

Po nějaké chvíli se pod mostem ozval dunivý zvuk a přes parapet se pracně vyškrábal troll. Na trolla byl až přehnaně oblečený. Jako přídavek k obvyklé bederní roušce mu totiž na hlavě seděla helmice. Bylo očividné, že byla určena pro lidskou hlavu. Helmici měl troll na své mnohem větší lebce připevněnou koženým řemenem, takže výraz „seděla na hlavě“ byl celkem výstižný.

„Co se děje?“ zeptal se kvestor, který se právě probudil.

„Na mostě před námi je troll,“ informoval ho Výsměšek, Jenže má na hlavě helmici, takže je tady pravděpodobně úředně a jistě by se dostal do ošklivých nepříjemností, kdyby někoho z nás snědl*. Není se čeho bát.“

Kvestor se zachichotal, protože byl právě na jednom z vrcholů té zvl­něné křivky, po které se pohybovalo jeho vědomí.

V okénku se objevila trollí hlava.

„Hezký vodpoledne, vaše lordstva,“ řekla. „Celní kontrola, ale žádnej strach, to de jenom vo zvyk.“

„Já myslím, že my žádné zvyky nemáme,“ blábolil kvestor se šťastným úsměvem. „Tedy, kdysi jsme měli takový zvyk, že jsme na svátek Pečené duše kutáleli z kopce vařená vajíčka, ale -“

„Já tím myslím,“ vysvětloval mu trpělivě troll, jestli s sebou vezete ně­jaký pivo, lihoviny, víno, likéry, omamný byliny nebo knihy obscénního čili voplzlýho charakteru.“

Výsměšek stáhl kvestora z okénka.

„Ne,“ odpověděl.

„Ne?“

„Ne!“


„Určitě ne?“

„Určitě.“

„A neměli byste vo nějaký zájem?“

„My s sebou dokonce nemáme ani to,“ prohlásil zřetelně kvestor na­vzdory Výsměškovu pokusu sednout si mu na hlavu, „žádnýho kozla**.

Vždycky najdete někoho, kdo si na shromáždění opilých skinheadů ve­sele zazpívá „cikánský baron jsem já“.

Ale i takoví lidé by považovali za netaktní, možná i netaktické, použít slovo kozel v přítomnosti trolla.

Trollův výraz se začal pomalu měnit, připomínal ledovec, který po­stupně pokrývá úbočí hory.

Rozšafín se pokusil zalézt pod sedadlo.

„Takže už nám dá ten patról pokoj? Jedeme dál?“ řekl kvestor, jehož hlas byl poněkud přidušený.

„On to tak nemyslel,“ omlouval se arcikancléř spěšně. „To z něj mluví ty sušené žáby.“

„Ty nechceš sníst mě, pokračoval vesele kvestor, „ale mého bratříčka ko-hlumf, pfmpf humpf…

„No dobrá,“ řekl troll, „tak se mi zdá, že -“ najednou si všiml Casano­vleze.

„Ohó!“ zaradoval se. „Takže vy pašujete v malém! Trpaslíky, co?“

„Nebuďte blázen, člověče,“ bránil se Výsměšek, „takové pašování by k ničemu nebylo.“

„Ne? Tak co to tam máte?“

„Já jsem obr,“ odpověděl mu Casanovlez.

„Obři jsou mnohem větší.“

„Já jsem byl nemocný.“

Troll vypadal zmateně. Tohle bylo pro trolla vysokoškolské uvažování. Jenže hledal nějakou záminku k vyvolání nepříjemnosti. Našel ji na střeše, kde se opaloval knihovník.

„Co vezete v tom pytli?“

„To není pytel, to je knihovník.“

Troll štítivě strčil do mohutné hmoty porostlé rezavou srstí.

„Ook…“

„Cože? Opice?“



O několik minut později stáli všichni cestující ledabyle opření o ka­menné zábradlí mostu a zamyšleně pozorovali hladinu řeky, plynoucí hlu­boko dole.

„Stává se vám to často?“ zeptal se Casanovlez.

„No tyhle dni už ani ne,“ zavrtěl hlavou Výsměšek. „Je to totiž jako s tím…, jak jste říkal to slovo, Ctibume? O tom rozmnožování, chovu a pře­dávání toho všeho dětem?“

„Evoluce a dědičnost,“ odpověděl Rozšafín. Na břeh stále ještě narážely vlnky.

„Ano, to je ono. Správně. Jako když měl můj otec vestu, na které byli vyšívaní pávi, a zanechal mi ji, takže ji teď mám já. Říkají tomu herezita* -“

„To tedy ne, to, co říkáte, znamená -“ začal Rozšafín bez valné naděje, že ho bude Výsměšek poslouchat.

„- takže, většina těch lidí u nás doma teď už ví, jaký je rozdíl mezi opicí a lidoopem,“ pokračoval Výsměšek. „To je ta evoluce. Je to těžké se roz­množovat, když vás bolí hlava z toho, jak vám ji někdo otloukl o chodník.“

Vlnky zmizely.

„Myslíte, že trollové umějí plavat?“ zajímal se Casanovlez.

„Neumějí. Oni se prostě potopí na dno a dojdou na břeh,“ odpověděl Výsměšek. Otočil se k řece zády a opřel se o lokty. „To ve mně vyvolává skutečně úžasné vzpomínky, věříte? Stará dobrá řeka Lancre. Žijí v ní pstruzi, kteří by vám dokázali ukousnout ruku.“

„A nejen pstruzi,“ upozorňoval Rozšafín, který pozoroval, jak se z vody pomalu vynořuje helmice.

„A takové ty křišťálově čisté tůně, nahoře proti proudu plné… plné… toho… křišťálové čistoty a takových věcí. Můžete se tam koupat nazí a ni­kdo vás nevidí. A vodní pláně plné… vody, rozumíte, a květiny a to všecko.“ Povzdechl si. „Víte, bylo to přímo na tomhle mostě, kde mi řekla, že -“

„Už vylezl z vody,“ komentoval Rozšafín dění dole u řeky. Naštěstí se troll nepohyboval příliš rychle, protože knihovník držel nonšalantně nad hlubinou velký balvan, který vylomil ze zábradlí mostu.

„Přímo tady, na tom mostě jsem se jí zeptal -“

„Ten kyj, co si neseje pěkně velký, co?“ zabručel Casanovlez.

„Tohle je ten most, abych tak řekl, kde jsem málem -“

„Musíte ten kámen držet tak provokativně?“ zeptal se Rozšafín.

„Oook.“


„No, to je lepší.“

„Je to ten samý most, pokud to někoho zajímá, kde celý můj život nabral úplně jiný -“

„A proč vlastně nejedeme dál?“ napadlo najednou Rozšafína. „Než vy­leze ten svah…“

1   ...   8   9   10   11   12   13   14   15   ...   22


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət