1. Úvod Kořeny zla

11.6 Stalinova odpovědnost za teror

Dnes je nade vší pochybnost jasné, kdo byl „režisérem“ celé tragédie. Stalin jako režisér prokazoval značnou originalitu. Stal se dramatikem, který napsal scénáře pro řadu významných politických dramat, která pak zinscenovali v podobě soudních procesů cyničtí katani Vyšinský a Ulrich. Na rozdíl od Shakespeara, který Hamletovými ústy vyslovil známé „Být, či nebýt?“, Stalin však dilema neměl. Bez bázně a hany rozhodoval o osudu tisíců. Významnou službu zde Stalinovi prokázala i nová sovětská ústava z roku 1936, která měla právně završit proces kolektivizace a industrializace země. Tato „nejdemokratičtější ústava na světě“, jak Stalin s oblibou říkával, formálně deklarovala některá lidská práva, nicméně bez jakéhokoli materiálního zajištění. Stala se tak právním pláštíkem teroru vedeného shora. Symbolický byl osud jejich tvůrců, mezi nimi i Bucharina, z nichž většina zahynula v následujících letech.

Velký teror se z kvantitativního hlediska nejvíce dotkl běžných sovětských občanů. V letech 1936 – 1938 trhal svým rozsahem historické rekordy politického teroru. Podle věrohodných pramenů bylo roku 1936 vyneseno 1 116 rozsudků smrti. V roce 1937 to bylo již 357 680. Za rok 1938 je možné počet poprav odhadnout na 200 – 300 000 lidí. Dalších nejméně 5 miliónů osob bylo z politických důvodů uvězněno.⁴⁰ Teror těchto let byl, na rozdíl třeba od kolektivizace, vždy individuální zkušeností, udeřil vždy tiše a neočekávaně. Právě tento rozdíl vysvětluje, proč neexistoval žádný organizovaný odpor. Každý, kdo se chtěl vyhnout problémům, přesvědčoval sám sebe, že je lepší nevědět nic o tom, co se děje u souseda, neslyšet výkřik uprostřed noci, na nádraží odvracet oči, neptat se proč spolupracovník náhle přestal chodit do práce. Případné zatčení pak vždy považoval za velké nedorozumění. Velká čistka se citelně dotkla i velkého množství zahraničních komunistů pobývajících z různých důvodů v SSSR (např. Klement Gottwald). Noc co noc zastavoval před moskevským hotelem Lux jeden z černých automobilů NKVD s Ježovovými pochopy, aby si do nechvalně proslulé Lubjanky odvezl některého ze zde bydlících zahraničních soudruhů.

12. Dovršení Stalinova kultu

Impozantní vítězství ve v 2. světové válce se stalo základem ke Stalinovu absolutnímu zbožnění. Již před válkou to asi nejlépe vystihl Lion Feuchtwanger ve své apologetické knize Moskva 1937, když napsal: „Uctívání a nesmírný kult, kterým obyvatelstvo obklopuje Stalina, to je první, co padne do očí cizincovi cestujícímu po Sovětském svazu. Stalinovy gigantické busty a portréty vidno na všech rozích a křižovatkách. Projevy, které člověk poslouchá, a to nejen politické, ale dokonce i referáty na jakékoliv vědecké a umělecké téma, jsou prodchnuté oslavou Stalina, přičemž toto zbožnění často nabývá až nevkusné formy.“ ⁴¹

Jemné euforické povolení pomyslných otěží režimu po 2. světové válce nemělo dlouhého trvání. Sovětští občané měli již velmi záhy pocítit novou vlnu atmosféry strachu, nedůvěry, pronásledování a represe. Charakteristickým znakem nenávistných kampaní posledního období Stalinova života byl zavilý antisemitismus, což bylo po stále živých hrůzách holocaustu velmi paradoxní. Tato úchylka se projevila naplno v kauze kremelských lékařů, rozdmýchané těsně před Stalinovou smrtí, kdy většina z obviněných byla židovského původu. Stejné „stigma“ měli i obvinění a následně odsouzení v procesu se Slánským a spol. v ČSR roku 1952. Věrné Stalinovy nohsledy zachránil před pravděpodobnou hloubkovou čistkou jen záhadami obestřený skon velkého vůdce.

Přese všechno řečené se 5. března 1953 našlo jen velmi málo lidí, kteří by upřímně neuronili slzu nad Stalinovou smrtí. Zavládla všeobecná nejistota a strach z věcí budoucích. Představa neexistence pozemského Boha se v tu chvíli zdála nesnesitelná. Již brzy se však lidé měli po letech alespoň trochu svobodněji nadechnout.

Tam, kde je stát chápán jako organizované násilí sloužící jedné skupině či třídě k udržení její moci, tam je i právo chápáno jako účelový, nejčastěji pohříchu trestně represivní prostředek společenské sebeobrany této třídy či skupiny. Stalinovo „právní“ myšlení se ubíralo právě takovým směrem. Absence základních kontrolních mechanismů moci umožnila těžké deformace i v téměř všech ostatních oblastech života sovětské společnosti. Na následujících řádcích jsem se pokusil šířeji popsat nejmarkantnější příklady deformace právního systému. Mnohé další symptomy byly již součástí předchozího textu práce.

Mám-li se podrobněji zastavit u některých nejtragičtějších důsledků (a výsledků) období kultu Stalinovy osobnosti, nemohu nezmínit pojem, který stál u zrodu nespočtu lidských tragedií, pojem kterého bylo užíváno jako univerzálního zaklínadla v boji s jakýmkoliv sebemenším zárodkem i domnělé opozice, totiž pojem „nepřítel lidu“. Stalin, který, jako i jiní revolucionáři, s oblibou čítával práce o Velké francouzské revoluci, si zvláště vyznačil jedno místo z Robespierrova projevu v Konventu z 10. 6. 1794: „Když svoboda slaví navenek velký triumf, nepřátelé vlasti organizují ještě odvážnější spiknutí.“⁴² Je pravděpodobné, že se Stalin nechal inspirovat i Robespierrovou ochotou poslat na popraviště svoje druhdy nejbližší spolubojovníky. Na rozdíl od Robespierra si však Stalin svého života cenil mnohem více ve srovnání s životy těch, které posílal na smrt. Přesto, že byl pojem nepřítel lidu používán již od rané existence sovětského státu, konkrétnímu obsahu se mu dostalo až v temných letech po roce 1934. Toto abstraktní obvinění umožňovalo používat nejtvrdší represe vůči komukoliv, kdo byl jakýmkoliv způsobem se Stalinem v rozporu. Berija s oblibou připisoval Stalinovi tuto myšlenku: „Nepřítelem lidu je nejen ten, kdo škodí, ale i ten, kdo pochybuje o správnosti linie strany. A Takových je mezi námi ještě mnoho a musíme je zlikvidovat…“ ⁴³

V podstatě lze říci, že presumpce neviny byla nahrazena právě presumpcí „nepřítele lidu“. Tento pojem se stal klíčovým při ohavných soudních monstrpředstaveních z 2. poloviny třicátých let, jak se o nich zmiňuji v příslušné kapitole. Své místo měl i ve Stalinské ústavě z roku 1936, kde se v článku 131 vysloveně praví: „Osoby, které vztáhnou ruku na společenské, socialistické vlastnictví jsou nepřátelé lidu“.
13.2 Nezákonné metody vyšetřování

Aby bylo dodrženo alespoň jisté zdání procesního pořádku, bylo i v Sovětském svazu Stalinovy éry nutné, aby vězeň prošel očistcem přípravného řízení čili vyšetřování. Dle nechvalně proslulého §58 „o kontrarevoluční činnosti proti státu“ sovětského trestního zákona z roku 1926 nebylo vyšetřování žádným zjišťováním objektivní pravdy a důkazního materiálu, nýbrž pouze nevyhnutelnou procedurou, kterou bylo nutno zlomit dosud svobodného, ale žalostně nepřipraveného člověka. Stěžejní cíl každého takového vyšetřování byl jediný, a to úplné doznání obviněného a pokud možno ještě očernění dalších nevinných osob. Šok ze zvířecího zacházení a brutálního způsobu výslechů, který vyšetřovaný zažil ve většině případů, vedl ke kýženému doznání. Takové instituty jako presumpce neviny, právo nevypovídat, návštěvy atd. byly v těchto podmínkách pouhou chimérou.

Násilí, jako prostředku vynucujícího doznání, bylo prokazatelně užíváno od počátku sovětského režimu. Oficiálně však bylo povoleno až v létě roku 1938, kdy spirála čistek nabírala zrůdné obrátky a v soukolí vyšetřovacího procesu se zachytávalo čím dál více lidí. Předtím bylo k možnosti užít fyzického násilí nutné víceméně formální povolení nadřízených orgánů. Běžné metody, jako mučení hladem, žízní, bití do krve, nemožnost spánku, byly brány jako samozřejmost a nebylo tedy třeba je zvlášť povolovat. Jelikož bylo mučení dlouho oficiálně nelegální, nemohla být nikde popsána ani jeho pravidla. Veškeré tyto postupy tedy záležely na míře invence, fantazie a otrlosti jednotlivých trýznitelů. V praxi to mělo za následek návrat praktik středověkého útrpného práva toho nejhrubšího zrna. Ukrutnost zacházení s vězněnými byla spojitou nádobou se stupněm fantasknosti jejich obvinění – čím nepravděpodobnější obvinění, tím většího násilí muselo být užito k získání požadované výpovědi.

Právě tato předsoudní fáze vyšetřování byla asi tím nejtěžším, čím člověk v celém soukolí sovětské „spravedlnosti“ musel projít. Ten kdo z ní vyvázl se zdravým rozumem, mohl hovořit o velkém štěstí.

Plody výše popsaného řádění vyšetřovacích orgánů měla náležitým způsobem sklidit soustava soudní, která se během Stalinovy éry stala dokonalým nástrojem legalizace silných trestních mechanismů chránících mocenské orgány. Fakticky došlo k účinnému propojení moci výkonné a soudní, čímž byl zcela zásadně prolomen princip nezávislosti soudů Toto bylo v praxi realizováno zejména prostřednictvím Všeruského ústředního výboru sovětů, který mohl dle vlastního uvážení neomezeně zasahovat do jakéhokoliv řízení a pravomocně rozhodovat. Zásada nestrannosti soudu byla plně nahrazena zásadou třídního pohledu na obžalovaného, třídní účelnosti. Domnělý pachatel byl velmi často souzen za to, co by udělat mohl, nikoliv za to, co skutečně udělal, čímž byla odbourána zásada nulla poena sine crimen. .

Charakteristická byla velká míra kriminalizace politických trestných činů, které byly svou společenskou nebezpečností vysoce nadřazeny běžným kriminálním skutkovým podstatám, a proto tvrději potírány. Soudci se nebyli povinni držet litery zákona, nýbrž pouze svého abstraktního revolučního vědomí, které mělo přednost před zákonem. Obrovský prostor pro zneužívání dával justici do rukou zejména §58 trestního zákona o kontrarevoluční činnosti proti státu, jenž byl příkladem tzv. „gumové skutkové podstaty“, kde hrubě obecná formulace zákona skýtala prostor pro neomezenou subsumpci takřka libovolného činu pod tuto skutkovou podstatu. Samotné procesní projednávání se pak nezřídka kdy stávalo fraškou pro silné žaludky. Obhajoba, která by za normálních právních okolností byla hravě schopna vyvrátit většinu nespravedlivých obvinění, byla pro stalinské soudnictví jen nutným zlem. Její role byla odrazem neexistence jakékoliv snahy o objektivní posouzení jednotlivých případů. Jako taková byla obhajoba prvkem značně nežádoucím a potíraným a její využití bylo pouze otázkou osobní odvahy advokátů. V drtivé většině případů byl ale advokát za jedno s prokurátorem i soudcem, přičemž se k nim často přidal i sám obviněný, očerňující sebe a další osoby. Rovnice spravedlnosti byla jasná Zákon = vůle lidu = vůle Stalina.
13.4 Mimosoudní teror

Vedle oficiálně legalizované zvůle soudní, se ruku v ruce s rozvojem struktur tajné policie začala uplatňovat i praxe teroru mimosoudního. Jeho existence byla charakteristická pro typický rys stalinismu – utajenost. Přes veškerou snahu nebylo možno všechny justiční vraždy a omyly vykonávat běžnou procesní cestou a bylo tedy nutno nalézt způsob alternativní, který by dokázal vyhubit zbývající „nepřátele lidu“.

Jediným účelem takových postupů nebylo domnělého pachatele vyšetřit či odsoudit, nýbrž prostě zneškodnit. Mimosoudního teroru bylo hojně využíváno jak v případech jednotlivců, tak v otázkách likvidace celých skupin, ať už šlo o kulaky nebo různé národnostní skupiny. V těchto hromadných případech se v podstatě jednalo o formu genocidia – likvidace různých momentálně sociálně nevyhovujících skupin obyvatelstva. Realizace probíhala ve zkráceném řízení prostřednictvím tzv. trojek (od r. 1937 OSO = Zvláštní rada NKVD) a různých zvláštních komisí. Nebezpečnost těchto orgánů spočívala především v jejich neomezené moci nad vězněnými, která vyplývala z toho, že oficiálně neexistovaly. Podléhaly tak, jako ostatně celý tajný aparát, téměř bezvýhradně pouze Stalinovi. Tyto komise si vypracovávaly vlastní skutkové podstaty, které jim velmi usnadňovaly operativní práci. Lidé jimi nebyli odsuzováni, nýbrž jim byly ukládány různé tresty formou administrativních opatření, která však často rozhodovala o jejich bytí a nebytí. Dalším význačným rysem byl fakt, že velké množství vězňů bylo souzeno v nepřítomnosti a tresty byly, zejména v táborech GULAGu, oznamovány často dodatečně a hromadně. Byly tak porušeny některé základní procesní zásady jako zásada, že nikdo nesmí být odebrán svému soudci, zásada veřejného projednání, obhajoby, presumpce neviny, opravných prostředků aj. Velkými klady tohoto systému byly pro Stalina jeho rychlost, nemožnost jakéhokoliv opravného prostředku, a také jistota, že nikdo, kdo se dostane před takovou komisi, nebude propuštěn na svobodu a vyfasuje alespoň symbolické tři roky GULAGu a bude tak přinejmenším recidivistou.

Mimosoudní teror vyvolával v lidech všudypřítomný strach a pomáhal rozdmýchávat obecnou špionománii. Jelikož se jednalo o nepřítele neviditelného, bylo velmi těžké s ním bojovat a své oběti tak často nacházel zcela nepřipravené. Smutné je konstatování, že většina obětí stalinského teroru se nedočkala ani zinscenovaného soudního procesu a byla likvidována právě mimosoudní cestou.

Za zkratkou GULAG (Glavnoje Upravlenje LAGrov) se ukrývala obrovská říše pracovních táborů, která nikdy předtím ani po tom neměla ve světě obdoby. Ze staleté carské tradice odesílat režimu nepohodlné jedince kamsi daleko za Ural se v sovětských podmínkách vyvinul systém, v jehož útrobách nenávratně mizely miliony sovětských občanů. Zatímco však za carského režimu představoval trest odsouzení do vyhnanství pouze totální izolaci v dané lokalitě a nutnost nějakým způsobem přetrpět určenou délku trestu alá K. H. Borovský v Brixenu, za dob stalinských se tábory mamutí soustavy GULAGu staly regulérní součástí sovětské ekonomiky a jako takové se pod hlavičkou pracovních sil NKVD nemalou měrou podílely na úspěších sovětské industrializace. Cenou těchto úspěchů bylo nezměrné utrpení miliónů lidí koncentrovaných na územích velikosti velkých evropských států, rozesetých po celém Sovětském svazu. Ke konci Stalinova života se již rozbujelost, neefektivnost a zbytečnost některých projektů táborového systému stávala vážnou ekonomickou hrozbou, což byl jeden z hlavních důvod rozsáhlých amnestií po 5. březnu 1953. Odsouzení do GULAGu se ve třicátých letech stalo vedle trestu smrti nejběžnějším rozsudkem a rovnalo se často stejnému výsledku. Pak-li že již člověk přetrpěl nelidské podmínky bohapustých krajin a věznitelů, byl mu často pro jistotu administrativně trest prodloužen. O tom, jaké podmínky v táborech panovaly, sugestivně píše Alexander Solženicyn ve svých dílech Souostroví GULAG a Jeden den Ivana Děnisoviče.

Tragický vliv měl stalinský export i pro obyvatele nových vazalů SSSR ve střední a východní Evropě, Čině nebo KLDR, kde za vydatné pomoci sovětských poradců docházelo k věrným reprízám moskevských monstrprocesů. Většina z těchto států, včetně ČR, se s tímto pochmurným dědictvím nedokázala vypořádat dodnes. Stalinova autostylizace do role univerzálního génia a koryfeje věd se neblaze promítla do řady oblastí života. Téměř výhradní zaměření na těžký a zbrojní průmysl, potlačování přirozené tvůrčí invence a ignorace moderních věd, jako je například kybernetika či sociologie, se podepsalo na prohlubující se zaostalosti a zbídačování už tak těžce zkoušeného obyvatelstva. Původní sympatická myšlenka socialismu doznala těch nejhorších deformací a byla využita jako pouhý vnější prostředek získání kontroly nad miliony nevinných lidí, člověkem, jehož jedinou vášní byla moc. Stalinismus řešil své úkoly pomocí enormně vystupňovaného a masově uplatňovaného útlaku všeho druhu, pomocí teroru a násilí. Tím zbavil socialismus, jako doktrínu zaměřenou na emancipaci pracujících vrstev obyvatelstva, jeho základního smyslu a obsahu. Z tohoto pohledu tedy nelze stalinismus považovat za režim socialistický.

Na jedné straně si stalinismus vyžádal miliony lidských životů, nahnal miliony lidí do vězení a koncentračních táborů, byl původcem nesčetného množství lidských tragédií. Na straně druhé ovšem zaplnil nové struktury státu a společnosti lidmi, kteří si tím zlepšili svůj sociální status a stali se na řadu desetiletí oporou tohoto režimu. Jakožto režim, který usiloval o strukturální transformaci společnosti, dokázal v průběhu poměrně dlouhého období zajišťovat vysokou dynamiku průmyslového růstu. Prestiž stalinského zřízení dále umocnilo vítězství ve 2. světové válce, jakož i umně vytvářená a směrovaná propaganda. Je tedy zřejmé, že odstranění následků kultu osobnosti se ukázalo být záležitostí vskutku nelehkou. Ještě dnes má mezi dožívajícími svědky oné doby po celém světě řadu zatvrzelých zastánců argumentujících výše zmíněnými úspěchy, proti tomu mladší generace již není z pouhých historických faktů sto pochopit rozsah celé historické tragédie této epochy. Smyslem mojí práce tedy není vynášet na světlo soudu dějin nějaká nová šokující fakta a odhalení. Pokusil jsem se na základě historických faktů a svědectví spíše vytvořit jakési memento, připomenout dusivou atmosféru doby, která se tak nesmazatelně tragicky vryla do paměti lidstva. J. V. Stalin v jednom ze soukromých válečných rozhovorů s Churchillem pronesl v reakci na jeho repliku týkající se občanské války v Rusku větu, evokující jeho seminaristickou zkušenost: „Všechno je to již minulost a minulost patří Bohu.“⁴⁴ Abychom se však mohli vyrovnat s budoucností, je potřeba na minulost nezapomínat.

The discusions about the cult of personality are engaged in a conversation for several ten years. Great numbers of conceptions throwing light uppon it, it’s contents and consequences were crystallized. Stalinist’s phenomeon hasn’t however universal established contents it’s used for declaration of all society but at the same time for declaration of political establishment and regime created on terror and despotism even for declaration of political and idealistics trends having solidarityed with Stalin. For it’s understanding seems to be the most substantial matter that didn’t arise as a product of positive evolution in some social doctrine or ideology also as a product of the structural crisis in society.

The era of stalinism which was power limited by nothing started in the late 20th and inherit 30th as a bureaucratic counter-revolution it means by victory of Stalin’s fraction in leading the communist party of Soviet union – at that time pan-associattion communist party (bolsheviks) – and in interational organisation of communists – Kominterna. It’s practical and ideological rised reach after World war II. when many countries and theirs leading parties took and realized the theory and practise of stalinism over.

After relativly succesfull period of leninists new economical politics in 20th covered the life of soviet society for many years thick black or rather red heavy clouds.

Hyperindustrialisation and forced collectivisation meant practicaly crushing of labour-peasantry union and deep failure of agricultural and industry production. Horrid famine led by the governement in 1932 – 1933 claimed more victims than the famine in 1921 – 1922.

Hand in hand with rising power of the secret police (Ceka/GPU/OGPU/NKVD) occured to the more often use of terror as a resource of asserting of state interests and at the same time all these unlaw fulnesses happened under the support of Stalin’s legislation. The massive terror which sense was terrorizing people and diverted them from community resistence against representatives of oligarchy led to the fact that the camps of coerced work GULAG started to fulfil with hundered thousands and later on milions of prisoners. In the years of it’s greatest boom reached the number of imprisonments as far as 10 milion prisoners. Another milions of people were in the tragical years 1934 -38 sent to the death by means of the governements led justice when the accused was marked as a enemy of public.

The great purges were in VKS(b) itself. There reached their height in incomoniously known Moscow’s lawsuits against representatives of ex opposition in 1936 – 38. In the begining of world war II. the wave of terror slightly relented but the terror didn’t disappear from soviet’s daily life decidedly. It was just institutionalized as a permanent instrument of power.

The ideological sphere stalinism gradually tied and limited science, cultural and artistic creation tolerated only the results corresponding to the requirements of teh actual politics and therefore were many scientics branches suppressed and consequentially USSR backwarded after west world.

The stalinism absolutism established the governement work by the building of socialism as the greatest and permanent form of comunism. Shut the possibility of democracy out. By the violenced resources and smashing of democracy as in bolshevics party as in society was trust among workers and bureacracy smashed not only in USSR but in the satelites too. The idea of socialism was disparaged and dishounoured by the stalinism.

To these days lived on the Earth about 80 bilion of people no matter how much we wanted there stayed the names and destinies in the memory of mankind. The name of Stalin is one of those. The price of his life was horrible - the reprisals of 1929 – 1953 got hold of 22 milion people.

• 
  Britovšek M., Stalinův Termidor. Praha: Naše vojsko 1991
  
• 
  Bullock A., Hitler a Stalin, paralelní životopisy. Plzeň: Mustang s.r.o. 1995
  
• 
  Chruščov N. S., O kultu osobnosti a jeho důsledcích. Moskva: Tiskové agentury Novosti 1990
  
• 
  Conquest Robert, The harvest of Sorrow. London: Oxford University Press 1986
  
• 
  Medveděv R., Stalin a stalinismus. Bratislava : Vydavatelstvo Obzor 1990
  
• 
  Reiman M., Lenin, Stalin, Gorbačov. Praha: Lidové noviny 1991
  
• 
  Rybakov A., Třicátý pátý a další roky. Praha: Lidové nakladatelství 1991
  
• 
  Stalin J. V., Stručný životopis. Brno: Knihovna rovnosti 1945
  
• 
  Ponomarjov B.N. a kol., Dějiny KSSS. Bratislava: Obzor 1990
  
• 
  Tucker R., Stalin jako revolucionář 1879 – 1929. Praha: BB art 2003
  
• 
  Tucker R., Stalin na vrcholu moci 1928 – 1941. . Praha: BB art 2000
  
• 
  Volkogonov D. A., Triumf a tragédia I. a II. Bratislava: Spektrum 1989
  
• 
  Volkogonov D. A., Lenin - počátek teroru. Praha 1996
  
• 
  Courtois S., Werth N., Panné J.L., Paczkowski A., Bartošek K., Margolin J.L., Černá kniha komunismu I. Praha: Paseka 1999
  
• 
  Vlček E., Geneze kultu osobnosti a jeho státoprávní aspekty. Brno: Masarykova univerzita 1994