1. Úvod Kořeny zla
|
|  Yüklə 363.5 Kb.
|
11.4 Spiknutí v armáděV druhé polovině třicátých let si už sovětské vedení jasně uvědomovalo nevyhnutelnost války s fašistickými státy, které rozpoutaly agresi ve Španělsku, Etiopii, Číně a střední Evropě. Stalin měl rád armádu, měl rád vojáky. Na svoji vojenskou činnost na frontách občanské války byl patřičně hrdý. Stalin ale také odjakživa nedůvěřoval odborníkům a inteligenci obecně, nota bene šlo-li o odborníky vojenské. Nad Rudou armádou se totiž snad nejvíce ze všech oblastí sovětského života vznášel nenáviděný přízrak Trockého, zakladatele této hrdé instituce. Vzhledem k tomu představovala ve Stalinově mysli trvalou hrozbu a vzbuzovala u něj hlubokou nedůvěru. Až moc dobře si uvědomoval, že jako taková byla Rudá armáda jedinou silou v zemi, která by byla reálně schopna svrhnout jeho režim. Není bez zajímavosti, že první symptomy nadcházející čistky se zrodily v Německu. Z vícerých zdrojů začaly přicházet nepodložené zvěsti o existenci opozice proti sovětskému vedení mezi armádní generalitou. Stalin sám zprvu odmítal takovým zprávám uvěřit, ale v jeho chorobně podezřívavé mysli už bylo zaseto pověstné sémě pochybnosti. Provedení zásadní čistky i v této klíčové oblasti se stalo ve Stalinových očích nevyhnutelným. Jak tragické důsledky mělo toto rozhodnutí v předvečer 2. světové války není třeba připomínat. Dnes je na bíledni, že provokace vyšly od lidového komisaře vnitra, „zlovolného skřeta“ N. N. Ježova. Nešťastnou shodou okolností předáním jedné takové „informace“ přispěl k tragédii i tehdejší prezident ČSR dr. Edvard Beneš. Zatýkání v armádě začalo na přelomu let 1936 - 37. Dne 11. června 1937 se v tisku objevila zpráva o odsouzení skupiny předních velitelů Rudé armády. Mezi nimi byli mimo jiné vynikající bojovníci, hrdinové občanské války maršál Michail N. Tuchačevskij a armádní velitelé I. E. Jakir a I. P. Uborevič . Všichni jmenovaní a řada dalších byli následujícího dne neveřejně souzeni vojenským kolegiem nejvyššího soudu a neprodleně popraveni. Vedle obligátních obvinění z trockismu a špionáže pro fašistické Německo byl publikován i Tuchačevského „oblíbený plán“ obsadit Kreml a zabít politické vedení. Žádné důkazy však nebyly zveřejněny. Rozsah čistky byl obrovský, o čemž vypovídají následující čísla: Během čistky v ozbrojených silách zemřelo: 3 z 5 sovětských maršálů 13 z 15 velitelů armád 8 z 9 admirálů flotily a admirálů 1. stupně 50 z 57 velitelů armádních sborů 154 ze 186 velitelů divizí 36 Čistka se samozřejmě neomezila pouze na velící kádry. Celkové číslo za období 1937 - 41 představuje 43 000 důstojníků od velitelů praporů a rot dolů. Svoji hanebnou úlohu zde vedle Stalina a Ježova sehrál i lidový komisař obrany, Tuchačevského neschopný rival, K. J. Vorošilov, který byl jedním z hlavních zastánců čistky. Roj Medveděv tuto operaci výstižně popsal slovy: „Nikdy za žádné války neutrpěl důstojnický sbor žádné armády tak velké ztráty, jaké utrpěla sovětská armáda v době míru.“ To vše v předvečer 2. světové války. 11.5 Polevování teroru a hledání obětních beránkůKoncem roku 1938 už bylo zřejmé, že nastolený trend udavačství a špionománie není dále udržitelný. Vězení a nápravné tábory GULAGu praskaly ve švech, samotný NKVD už nebyl s to zpracovávat geometrickou řadou narůstající množství udání a obvinění. Stalinovi bylo jasné, že další pokračování hrůzného honu na čarodějnice by v dohledné době mohlo mít za následek totální kolaps sovětského státu. Proto UV VKS(b) na Stalinův návrh nečekaně jmenoval zvláštní komisi na prověrku činnosti NKVD. Členy komise se stali mimo jiné prohnaný Stalinův krajan Lavrentij Berija a nastupující aparátčík Grigorij Malenkov. Berija byl současně jmenován Ježovovým zástupcem. Tomuto jmenování málokdo věnoval pozornost, ale Ježov (který se krátce předtím pokusil Beriju odstranit), jakožto dobrý znalec celého mechanismu moci tušil, že jeho dny budou brzy sečteny. 8. prosince byl jmenován komisařem vodní dopravy, v březnu 1939 byl zatčen a o několik měsíců později zastřelen. Nový Stalinův muž Lavrentij Berija byl člověk hrubý a nevzdělaný, jemuž však nechyběla úskočnost a rafinovanost, která se velmi blížila Stalinově. Z jeho působení v kavkazských republikách ho předcházela pověst surovce a dobrodruha, který se nezastaví před ničím. Jeho jmenování bylo typickým příkladem Stalinovy záliby obklopovat se lidmi, jejichž minulost je přinejmenším rozporuplná – u takovýchto lidí totiž mohl předpokládat maximální možnou míru oddanosti a servility k jeho přáním. Podobným příkladem této strategie byl nechvalně proslulý státní prokurátor A. J. Vyšinský, jenž se za revoluce významně angažoval mezi menševiky. Po Berijově nástupu do funkce skutečně došlo k nezbytnému snížení obrátek masových represálií, statisíce případů a udání bylo odloženo ad acta, napříště už se nekonaly žádné veřejné procesy. V některých případech došlo dokonce k rehabilitacím. Rehabilitovaní ovšem museli písemně deklarovat, že to co viděli za zdmi sovětských vězení a za ploty táborů GULAGu zůstane navždy jen mezi nimi a jejich trýzniteli. Čistky však ze sovětského života rozhodně nevymizely, došlo pouze k modifikaci jejich chápání. Zatímco za Ježova byly brány jako mimořádná opatření, za Beriji došlo k jejich institucionalizaci, jakožto permanentního prostředku moci. Důkazem toho budiž krutá směrnice z 20. ledna 1939, legalizující užití fyzického nátlaku při vyšetřování: „Použití metod fyzického nátlaku v praxi NKVD je ústředním výborem VKS(b) od roku 1937 povolené. Je známo, že všechny buržoazní zpravodajské služby uplatňují vůči představitelům socialistického proletariátu metody fyzického nátlaku a přitom je uplatňují v nejodpornější formě. Vzniká otázka, proč by měly být socialistické orgány státní bezpečnosti humánnější vůči vzteklým agentům buržoazie a prokletým nepřátelům dělnické třídy a kolchozníků? VKS(b) (čili Stalin – pozn. aut.) se domnívá, že metody fyzického nátlaku se mají jako výjimka uplatňovat vůči známým a zarytým nepřátelům lidu a v tomto případě chápat jako přípustné a správné.“ 37 Je nasnadě, že se ve skutečnosti tato výjimka stala běžným pravidlem. Viděno dnešní optikou, pro Stalina byl osmnáctý sjezd strany v roce 1939, mnohem více než sedmnáctý sjezd v roce 1934, skutečným sjezdem vítězů – těch co přežili. Vyvolávání jmen při zjišťování prezence na úvod ukázalo s jakým úspěchem se mu během těchto let podařilo vybudovat naprosto novou stranu. Z 1 966 delegátů sjezdu roku 1934 bylo podle Chruščova 1 108 zatčeno pro kontrarevoluční činnost. Z přeživších se pouhých 95 objevilo mezi sjezdovými delegáty v roce 1939. Stalin na závěr svého sjezdového vystoupení s příznačným černým humorem poznamenal: „Stále méně je starých kádrů, než je zapotřebí, a jejich řady díky působení přirozených zákonů již začínají řídnout…“ 38
|