Ana səhifə

1. Úvod Kořeny zla


Yüklə 363.5 Kb.
səhifə3/5
tarix26.06.2016
ölçüsü363.5 Kb.
1   2   3   4   5

9. Kolektivizace


Unikátním rysem ruské společnosti byl rozsah rolnické populace, která tvořila 80 % celkového počtu obyvatelstva. Byli to mužici známí z ruské literatury a folklóru, „lidé temnot“, kteří obklopovali a počtem převyšovali obyvatele měst. Bolševici – komunisté nikdy nebyli schopni skoncovat s tímto fenoménem, který neměl v marxistickém sektoru místo. Ne bez důvodu zde viděli pramen staleté ruské zaostalosti, ohromnou, netečnou a stále hrozivou masu lidí, postavenou mimo ruskou cestu industrializace, modernizace a socialismu. Stalinovo administrativně byrokratické přetváření Sovětského svazu „shora“ změnilo strukturu sovětské společnosti více, než si představovali bolševičtí vůdci Leninovy staré gardy. Kolektivizace, která započala v prvních týdnech ledna 1928, rozbila starou agrární společenskou strukturu. Jak ukázala léta 1928 - 30, nešlo o nic jiného, než o snahu najít definitivní řešení sociálních i ekonomických problémů sovětského zemědělství jedinou operací. Ta měla dosáhnout především tří výsledků. Ústřední myšlenkou bylo Stalinovo ztotožnění kulaků - nejaktivnějších, nejbohatších a nejzkušenějších zemědělců s vesnickými kapitalisty, vykořisťovateli, kteří musí být zlikvidováni. Tito byli tzv. rozkulačováni – zbaveni majetku a vysídlováni do nehostinných částí Sibiře a střední Asie. Pro urychlení této zločinné aktivity byl na Stalinův podnět vypracován dokument, stanovující základní parametry takového kulaka: roční příjem přesahující 300 rublů na člena rodiny (min. 1500 na rodinu), obchodování, pronajímání nářadí, strojů, prostor, vlastnictví mlýna atd. Jediný z těchto znaků postačoval, aby se kterýkoliv rolník stal kulakem. Období násilné kolektivizace tak nejlépe charakterizuje heslo „Likvidujeme kulaka jako třídu“. Druhým cílem byla urychlená kumulace jednotlivých drobných hospodářství do velkých společných výrobních celků – kolchozů či sovchozů. Třetím úkolem bylo legalizované zavedení obnovené verze válečného komunismu, tedy zjednodušeně řečeno, povinných odvodů obilí za ceny stanovené státem. Tyto dávky byly často vymáhány bezprecedentním násilím na celých rodinách.

Začátkem roku 1930 byl proces rozkulačování ještě více urychlen poté, co Stalinem dirigovaný ÚV schválil usnesení s názvem „O opatřeních na likvidaci kulackých hospodářství v oblastech úplné kolektivizace“. Klíčové zde bylo především další nelidské zdanění statkářů. Výsledek drtivého tlaku se velmi záhy dostavil – k 1. březnu 1930 vzrostl počet kolektivizovaných hospodářství již na 14 264 300, oproti 4 393 100 v lednu téhož roku. Takové znásilnění tradiční společnosti, ve které žilo svázáno s půdou na 120 milionů lidí, nemohlo zůstat bez následků. Odpor, zpočátku sporadický a váhavý, nabyl na síle. Jednotky OGPU a Rudé armády byly povolávány do mnohých oblastí, aby tam potlačily vzmáhající se rolnická povstání. Zpravidla následovalo masové věznění, popravy a deportace.

Hrozícímu nebezpečí ekonomického rozvratu čelil Stalin ve své stati z 2. března 1930 nazvané „Závrať z úspěchů“, ve které káral stranické kádry za to, co sám neúprosně prosazoval. Ústup to však byl jen zdánlivý. Ti, co po uveřejnění tohoto článku počali masově opouštět družstevní hospodářství, brzy poznali, do jak silně nevýhodného postavení se tímto krokem dostali. Mnohé z nich čekal osud kulaků ve druhé vlně věznění a deportací. Dezorganizace, destrukce, neodbornost a celková deprese měly spolu se stále se zvyšujícími kvótami na výkup obilí za následek, že v některých oblastech nastaly roky nesmírného hladu. To se týkalo především Ukrajiny, Povolží a Severního Kavkazu. Malcolm Muggeridge o své cestě Ukrajinou napsal: „Jedna z nejúrodnějších zemí na světě byla redukována na melancholickou poušť.“ 22 Hlad nutil lidi k rozkrádání obilí. Na Stalinův návrh byl 7. srpna 1932 přijat zákon o ochraně socialistického vlastnictví. Stalin do něj osobně připsal: „…na osoby, které sahají na společenské vlastnictví, je třeba nahlížet jako na nepřátele lidu…“ 23 Rozkrádání kolchozního majetku se trestalo smrtí zastřelením nebo desetiletým pobytem v táboře. Zákon „klásků“, jak jej nazývali na vesnici, nelítostně trestal tisíce hladovějících. Stalin trval na jeho bezpodmínečném dodržování a už do začátku roku 1933 bylo podle něj odsouzeno více než 50 000 osob. Dalším opatřením, ztěžujícím úděl rolnictva, bylo znovuzavedení nenáviděného vnitřního pasu, jehož zrušení bylo jedním z hlavních požadavků revolučního hnutí v carském Rusku. V praxi to znamenalo, že nyní byli úředníci a průmysloví dělníci k práci připoutáni pasy. Rolníci byli naproti tomu odmítnutím vydat jim pasy připoutáni k půdě. Stalin tímto opatřením sledoval především zamezení úniku hladovějících rolníků z jejich vesnic a rizika následného vyvolání paniky v nepostižených oblastech. Nutno podotknout, že nevolnický systém osobních průkazů byl zrušen až v šedesátých letech.

Úmrtnost v důsledku hladomoru dosáhla vrcholu od března do května 1933. Celé dny bylo možno cestovat mezi poli černající pšenice, protože již nebyla síla, která by úrodu sklidila. Jestliže však rolníci neměli sílu zachovat pole nezaplevelená, existuje vůbec možnost, že budou schopni zasít pro budoucí úrodu? Tento praktický důvod nakonec obměkčil Stalina, aby v dubnu 1933 uvolnil rozsáhlé humanitární a osevní subvence na podporu hladovějících.

Kruté hladovění rolnictva pomalu končilo, ale následky překotného tempa kolektivizace byly otřesné. Za oběť hladomoru v letech 1932 - 33 padlo dle Conquesta přibližně 7 milionů lidí, z toho 5 milionů jenom na Ukrajině. Stalin svým krvavým experimentem odsoudil celé zemědělství k dlouhým letům stagnace. Robert Conquest ve své knize „Harvest of sorrow“ charakterizuje osud sovětského rolnictva takto: „V období od roku 1929 do roku 1932 zasadil Stalin rolnictvu dva údery – likvidaci kulaka a násilnou kolektivizaci.“ 24 Revoluce na vesnici stála život 8,5 – 9,5 milionu lidí.

10. Upevňování Stalinova kultu a příprava na Velkou čistku


Úspěšnost politiků při prováděni jejich politických záměrů závisí do značné míry na schopnosti přesvědčit ostatní aktivní účastníky příslušného politického procesu o správnosti jejich politické diagnózy. Dojde-li k rozporu objektivního stavu věcí s touto diagnózou, bezohlední političtí vůdci se obvykle uchylují k svévolným prostředkům, pomocí kterých se snaží navodit takovou kolektivní situaci, jaká v dané chvíli vyhoví jejich úmyslům.
10.1 Procesy přelomu dvacátých a třicátých let

Stalin takovou plánovanou korekci provedl v roce 1928, když neodbornost dělníků, kteří teprve nedávno opustili svoje vesnické zemljanky, spolu s neschopností nových vedoucích pracovníků, která měla v počáteční fázi sovětské industrializace za následek značné množství chyb v řízení, nehod a explozí, spojil s potřebou zdůraznit svou tezi o neustálém nebezpečí zásahů imperialistických států do vnitřních záležitostí SSSR. Důkazy o takovém spiknutí opatřila OGPU a byly uveřejněny v případu Šachet, který se stal první ukázkou stalinských monstrprocesů. Proces se konal od května do července 1928 ve Sloupové síni moskevského Domu odborů před důkladně vybraným obecenstvem, tvořeným lidmi vybranými OGPU, a za přítomnosti zahraničních dopisovatelů. Na lavici obžalovaných zasedla skupina 53 inženýrů, včetně tří německých občanů, kteří pracovali v uhelném revíru Šachty na severním Kavkazu a v Donbasu na Ukrajině. Většina obviněných představovala starou technickou inteligenci, jakýsi ekvivalent kulaka v průmyslovém prostředí. Byli to lidé, kteří působili jako techničtí vedoucí jednotlivých provozů, pod vedením laických politických pracovníků. Obžaloba je vinila z účasti na zločinném spiknutí, řízeném ze zahraničí, jehož cílem bylo zničit sovětskou těžbu uhlí a všeobecně sabotovat práci v dolech. Spiknutí bylo údajně řízeno polskou, německou a francouzskou zpravodajskou službou ve spolupráci s buržoazní ruskou emigrací. Sovětský tisk věnoval procesu obrovskou publicitu. Půl milionu dělníků poslušně přešlapujících před soudní síní skandovalo: „Smrt!Smrt!Smrt!“ Zásluhou předsedy senátu Andreje Vyšinského, který právě na tomto procesu zahájil svoji neblaze proslulou „procesní“ kariéru, a hlavního žalobce Kyrilenka bylo 11 obžalovaných odsouzeno k smrti (6ti byl později trest zmírněn), většina zbývajících putovala do vězení a jen hrstka, včetně tří němců, byla osvobozena. Na tomto prvním velkém politickém procesu stalinské éry byla ještě patrná určitá nedokonalost celého nezákonného inkvizičního soukolí, které prozatím nedokázalo rozdrtit své protivníky do takové míry, v jaké se mu to dařilo v hrůzných letech 1936 - 38. Považme, že pouhých deset z celkových třiapadesáti obviněných plně doznalo svoje zločiny, dalších šest se přiznalo jen částečně a zbývající trvali na své nevinně! Bylo by snad něco takového myslitelné o deset let později? Odpověď je nasnadě.

Proces Šachty z roku 1928 vytvořil precedens, jak ostatně Stalin zamýšlel. V dubnu 1929 řekl proto mnohoznačně ústřednímu výboru: „Šachtinci jsou nyní uvelebeni v každém odvětví našeho průmyslu… V žádném případě nebyli chyceni všichni. Ničení prováděné buržoazní inteligencí je jednou z nejnebezpečnějších praktik opozice proti rozvoji socialismu. Ještě daleko nebezpečnější je pak spojení s mezinárodním kapitalismem. Kapitalisté vůbec nesložili zbraně, shromažďují síly k novému útoku na sovětskou vládu.“ 25

Další veřejná odhalení záškodnické činnosti buržoazní inteligence na sebe nenechala dlouho čekat. Během roku 1930 se odehrály další veřejné „inscenace“ - se Svazem osvobození Ukrajiny, s Rolnickou stranou práce a s tzv. Průmyslovou stranou. Obvinění měla vždy stejný základ – sabotáž sovětského průmyslu za pomoci spojení s imperialistickými rozvědkami, resp. obvinění z buržoazního nacionalismu v případě Svazu osvobození Ukrajiny.

Stalin se pokoušel nejen svalit všechny svoje omyly na neúspěchy v prvních letech industrializace a na záškodnickou činnost, ale snažil se rovněž získat maximum politického kapitálu připisováním si zásluh při odvrácení fiktivní zahraniční intervence a zlikvidování kontrarevolučních stran.

V inscenovaných monstrprocesech nalezl vysoce účinný prostředek k vybičování pocitu válečného nebezpečí v řadách sovětských občanů, aniž by tím nepřiměřeně narušil vztahy Sovětského svazu s jinými zeměmi. Proto také došlo ke zproštění viny v případě třech obviněných Němců. Celkově však byla zdůrazňována existence smrtelně nebezpečného „kapitalistického“ obklíčení a to nejen vně, ale zejména uvnitř země a tím pádem potřeba neustálé bdělosti ve všech oblastech sovětského života.


10.2 Sjezd vítězů

Na počátku třicátých let, bez ohledu na těžkou situaci v zemi, ve VKS(b) neexistovala žádná vážná opozice proti stalinskému vedení. Skutečnost, že téměř nikdo nezpochybňoval roli Stalina jako vůdce strany měla několik příčin. Za prvé Stalinova osobní moc byla v těchto letech stále na vzestupu, za druhé Stalin prostřednictvím svých vazalů umně manipuloval celým stranickým aparátem. Díky Vorošilovi, jehož intelektuální činnost se v těchto letech již omezovala na bezvýhradné vykonávání Stalinových příkazů, ovládal armádu. Jagoda byl zárukou, že rychle se rozrůstající OGPU bude pod jeho kontrolou. Důležitá místa zastávali i další Stalinovi oblíbenci, především Molotov a Kaganovič. Poněkud mimo tento proud vznikla v politbyru zdrženlivěji naladěná skupina. V jejím čele stál leningradský tajemník strany, Sergej Kirov – vzor ctností pravého Rusa-bolševika, jenž ostře kontrastoval s typem bolševika stalinského. Byl prostý, otevřený ve svých názorech, pracovitý, moudrý (nikoli prohnaný) a přirozeně tedy nesmírně populární. V době hrozného hladomoru na Ukrajině Stalin trval na zesílení represálií vůči zbídačenému rolnictvu, zatímco Kirov a tato skupina, jejímiž členy byli ještě M. Kalinin, S. Kosier, G. Ordžonikidze a V. Kujbyšev, se postavila proti. V průběhu roku 1933 Kirov několikrát vystoupil za pružnější politiku, za určitou liberalizaci systému. Tato vystoupení měla mezi straníky nemalý ohlas. Jeho zásluhou došlo rovněž k znovupřijetí „ztracených synů“ Zinověva s Kameněvem do strany. Nespokojenost se Stalinovou linií se postupně začala rozmáhat. V takovém rozpoložení VKS(b) dospěla ke svému XVII. sjezdu, který se konal v lednu a únoru 1934.

Ačkoliv byl sjezd zdánlivě demonstrací lásky a věrnosti ke Stalinovi, na sjezdu se zformoval blok převážně z tajemníků oblastních výborů a ústředních výborů národních komunistických stran, kteří viděli nesprávnost Stalinem nastolené linie. Tito měli v úmyslu, v duchu Leninovy politické závěti, přesunout Stalina z funkce generálního tajemníka strany a na jeho místo zvolit Kirova. Přesto, že samotný Kirov ve své příslovečné „nemocichtivosti“ s takovým postupem nesouhlasil, nespokojenost se Stalinem se výrazně projevila na výsledcích hlasování při volbách do ústředního výboru. Když volební komise otevřela volební urny a sečetla hlasy, vyšlo najevo, že Stalin dostal při volbách do ÚV nejméně hlasů. Z 1225 delegátů hlasovalo 270 proti Stalinovi, přičemž proti Kirovovi hlasovali pouze 3 delegáti. Volební komise však zbaběle nevyužila svoji šanci ovlivnit běh budoucích událostí a nesdělila pravé výsledky hlasování sjezdu. Jak se později ukázalo, byla by to zřejmě poslední možnost zastavit Stalina na jeho cestě k samovládě. Bylo oznámeno, že proti Stalinovi také byli jen 3 delegáti. Kirov byl zvolen tajemníkem ÚV a nadále zůstal tajemníkem leningradským. Když měli volby do ústředního výboru takové dramatické vyvrcholení, Stalinovo vítězství bylo silně zkaleno. Rostoucí nedůvěru ke své osobě Stalin velmi citlivě vnímal, navenek však zachovával masku chladnokrevnosti. Vycítil, že jeho postavení je v nebezpečí a toto nebezpečí v jeho očích ztotožňoval s Kirovem a delegáty sjezdu.

Kritické momenty, i díky Kirovově nezištnosti a s podporou svých věrných, ustál a podnikl rozhodné kroky k opuštění ideje stranické demokracie a nastolení diktatury jedné osoby. Mezi těmito kroky bylo klíčové usnesení o zrušení ústřední kontrolní komise VKS(b), jakéhosi nezávislého soudu strany a její nahrazení Komisí stranické kontroly při ÚV. Zrušena byla i dělnicko-rolnická inspekce a její aparát byl předán Komisi sovětské kontroly při radě lidových komisařů. Tímto se zákonodárce strany stal zároveň jejím soudcem. Stalin tedy nakonec vyšel ze sjezdu jako vítěz. Použil při tom prostředků podobných středověkým machiavelistickým metodám státního převratu.



11. Stalinský teror třicátých let

11.1 Zavraždění Kirova

1. prosince 1934 ve 4 hodiny 30 minut se začíná psát ve zdech starobylého Smolného paláce v Leningradě jedna z nejtragičtějších etap lidských dějin. Právě v tu dobu je rukou bývalého instruktora strany Nikolajeva zavražděn první tajemník leningradského oblastního výboru strany, Sergej Mironovič Kirov. Od samého začátku je celý případ zahalen rouškou „stalinského tajemství“ a provázen řadou podezřelých okolností. Z odstupem času však není pochyb o tom, kdo od začátku tahal za nitky.

Události nabraly rychlý spád. Ještě téže noci vyjíždí z Moskvy zvláštní vlak, jehož osazenstvo tvoří Stalin, Molotov, Vorošilov, Žďanov a oddíl „specialistů“ z NKVD. Po příjezdu na místo se Stalin osobně ujal vyšetřování zadrženého atentátníka Nikolajeva. Klíčové bylo ukázat, že zavraždění Kirova bylo součástí široce rozvětveného spiknutí, jehož vůdci jsou Zinověv s Kameněvem, potažmo jejich guru Trockij. Za to atentátníkovi slibují mírnější potrestání a dobré zacházení. Nikolajev, jakožto politický ztroskotanec, měl skutečně osobní zájem Kirova, úspěšného čelného představitele, zavraždit. Ale nikdy by se mu bývalo nepodařilo vstoupit do Smolného, stranického ústředí v Leningradě, kdyby obvyklé stráže v každém poschodí nebyly staženy. Kirovův osobní strážce byl v osudný okamžik zadržen a nebylo mu dovoleno doprovázet svého nadřízeného do budovy. Brzy po atentátu zahynul při podezřelé dopravní nehodě, právě ve chvíli, kdy jel podat Stalinovi osobně svoje svědectví. Není pochyb o tom, že NKVD věděl o Nikolajevově osobní nenávisti ke Kirovovi a patřičně toho využil.

Skutečnost, že k atentátu došlo v Leningradu, bývalé Zinověvově baště, zavdala příčinu k patřičnému spojování celé události právě s tímto někdejším členem „triumvirátu“ a jeho současnými i minulými přívrženci.

Mezitím byl v celé zemi vyhlášen státní smutek a byla otevřena stavidla přívalů oficiálních chvalozpěvů na Kirova. Pravda mimo jiné hned druhého dne píše: “Nepřítel nevypálil jen na Kirova. Ne! On vypálil na celou proletářskou revoluci!“ 26 Kirov zaplatil životem za svojí nesmírnou popularitu ve straně.

11.2 Zostřování zákonodárství a další stigmata blížící se tragédie

Bezprostředně po vraždě Kirova Stalin nelení a prostřednictvím Avela Jenukidzeho sestavuje usnesení ÚVV a Rady lidových komisařů SSSR „O změnách v platném trestněprávním zákoníku svazových republik“, jehož jádrem jsou tři neústavní drakonické směrnice, klíčové pro nastávající období Velké čistky. Vzápětí s nimi seznamuje širokou veřejnost. Souhlas členů politbyra VKS(b), Rady lidových komisařů a ÚV je získán dodatečně. V době míru šlo prakticky o bezprecedentní usnesení o legalizovaném teroru, jelikož poskytovalo neomezený prostor všemožným nezákonnostem. Obsah směrnic byl následující:



  1. Vyšetřovací orgány jsou povinny urychleně vyšetřovat případy obviněných z přípravy nebo spáchání teroristických trestných činů.

  2. Soudní orgány nesmí zdržovat výkony rozsudků o nejvyšší míře trestu z důvodu žádosti zločinců dané kategorie o milost, protože prezidium ÚVV sovětů SSSR nepovažuje za možné přijímat podobné žádosti k projednání.

  3. Orgány lidového komisariátu vnitra jsou povinny rozsudky o nejvyšší míře trestu vůči zločincům výše zmíněných kategorií vykonat okamžitě po vynesení soudních rozsudků. Dále byla v tomto procesu stanovena povinnost ukončit vyšetřování takovýchto případů do 10ti dnů, obžalovací spis odevzdat obžalovanému jeden den před soudním projednáváním případu a případy projednávat bez účasti stran.

Na základě tohoto usnesení byly desítky případů, které se k 1. prosinci 1934 nacházely ve stádiu vyšetřování a spadali do všeobjímajícího pojmu „kontrarevoluční“, urychleně odevzdány Vojenskému kolegiu nejvyššího soudu. Zasedání tohoto strašného orgánu je okamžitě přešetřilo přímo na místě a ve většině případů odsouzeným uložilo trest smrti zastřelením. Takto bylo v prvních dnech po atentátu popraveno v Leningradě 39 osob, v Moskvě 29. V Moskvě byli do 16. prosince zatčeni Zinověv s Kameněvem a jejich 13 společníků. Týden na to bylo překvapivě oznámeno, že případy Zinověva, Kameněva a dalších pěti byly pro nedostatek důkazů předány zvláštnímu výboru NKVD a měly být vyřešeny administrativním odesláním do vyhnanství.

Vyšetřování samotného atentátu se v duchu nových směrnic velmi urychlilo a již 22. prosince bylo oznámeno, že Nikolajev byl členem teroristické organizace, tzv. “leningradského centra“, sestávající se z členů někdejší zinověvovské opozice. V obžalovacím spise mimo jiné stálo, že zavraždění Kirova bylo součástí rozsáhlého plánu, zahrnujícího zavraždění soudruha Stalina a dalších členů politbyra.

Proces se konal za zavřenými dveřmi a trval dva dny. Všech čtrnáct obžalovaných bylo shledáno vinnými a odsouzeno k smrti. Když si Nikolajev uvědomil, že byl podveden, začal běsnit. Nebylo mu to však nic platné – poprava byla v souladu s novou úpravou vykonána neprodleně.

Je důležité poznamenat, že ta část směrnice týkající se zrychleného vyšetřování (10 dnů), byla zjevně ušita na míru pro případ Kirovova atentátu, kde bylo žádoucí rychlé zahlazení stop, dále již nebyla uplatňována. Rychlé vyřízení celé záležitosti bylo eminentně důležité pro Stalinovu snahu postavit zemi před hotovou věc tak, aby oficiální verze událostí byla bezvýhradně přijata.

Stalin mezitím nechal stranickým buňkám po celé zemi rozeslat oběžník s výmluvným názvem „Poučení z událostí obklopujících zlovolné zavraždění soudruha Kirova“, ve kterém nařizoval provedení čistky ve stranických kádrech a okamžité vyloučení všech stoupenců Zinověva, Kameněva a Trockého ze strany. Politicky vnímaví lidé viděli, že dochází k neobratným a těžkopádným machinacím a někteří se nebyli s to ubránit přesvědčení, že zavraždění Kirova bylo provokací, již Stalin hodlá využít k hromadnému potrestání odpůrců.

Zpočátku však nic nenasvědčovalo tomu, že by čistka měla nabýt tak obludných rozměrů. Od začátku roku 1935 až do léta roku následujícího mlely mlýny Stalinovy teroristické čistky především v nižších vrstvách sovětské společnosti. Vylučování ze strany se dělo pod záštitou oznámených postupů pro dlouho opožděnou „prověrku stranických dokumentů“. Bylo to období tichého teroru, které Anna Achmatovová trefně označila jako vegetariánské.

Ve dnech 15. - 16. ledna 1935 proběhl v Leningradu tajný proces, ve kterém byli Zinověv, Kameněv a jejich domnělí společníci viněni z vytvoření „moskevského centra“, které inspirovalo dříve souzené leningradské opozičníky k přípravě a podněcování atentátu na Kirova. O procesu nebyly uveřejněny žádné materiály, ale z oznámení rozsudku vyplývá, že obžalovaní odmítli veškerou spoluúčast na vraždě, ale kombinací výhrůžek a slibů byli donuceni učinit určité minimální doznání politické viny. Věc byla prozatím vyřešena odesláním Zinověva s Kameněvem do věznice pro politické zločiny ve Verchně-Uralsku. Důkazy byly vratké a dvoudenní projednávání případu nemohlo být ničím jiným, než parodií řádného soudního procesu. Celá záležitost však výborně posloužila Stalinově naléhavé potřebě navození kampaně bdělosti a požadování všeobecných represí. Velká většina sovětských lidí bezvýhradně uvěřila, že jde o boj na život a na smrt s lidmi, kteří se nevzdali naděje na restauraci kapitalismu v SSSR. Úvodníky novin se jen hemžily titulky jako „Špioni a vrahové“, „Obchodníci s vlastí“ či oblíbenou čtyřčlenkou „Trockista – záškodník – diverzant – špión“. Chruščov na okolnosti atentátu na Kirova vzpomínal na XX. sjezdu v roce 1956 takto: „Je třeba říci, že okolnosti spojené se zavražděním soudruha Kirova jsou dodnes obestřeny mnoha nejasnostmi a záhadami a vyžadují, aby byly co nejdůkladněji prošetřeny… Po zavraždění Kirova byli vedoucí pracovníci správy lidového komisariátu vnitra v Leningradě ze svých míst odvoláni a podrobeni velmi mírným trestům, avšak v roce 1937 byli zastřeleni. Lze se domnívat, že byli zastřeleni proto, aby zahladily stopy organizátorů Kirovovy vraždy.“ 27

Postupně docházelo i k dalšímu zpřísňování zákonodárství. 30. března 1935 byl přijat zákon o potrestání rodin vlastizrádců. Všechny nejbližší příbuzní vlastizrádců měli být deportováni do vzdálených provincií země a to i v případě, že s inkriminovaným zločinem neměli nic společného. Systém „soudního rukojemství“ se tak stával běžnou součástí trestněprávní úpravy a zároveň mocnou zbraní vyšetřovatelů při získávání potřebných doznání. Dalším dekretem, který ÚV přijal bylo ustanovení umožňující brát na trestní odpovědnost děti od dvanácti let. Ve smyslu dekretu se na ně vztahovaly všechny tresty obsažené v Trestním zákoníku, včetně trestu smrti. Na toto zrůdné ustanovení mimo jiných později krutě doplatil Kameněvův nejmladší syn Jurij, který byl popraven měsíc před svými sedmnáctými narozeninami za údajné sledování vozu soudruha Stalina.

Méně viditelné represálie nepřestali po celý rok 1935 a první polovinu roku 1936. Členové strany byly krutě trestáni za „spojení s nepřátelskými živly“ anebo za „nedostatek bdělosti“.

Z členů Ústředního výboru VKS(b) byl však postižen pouze tajemník Ústředního výkonného výboru SSSR Avel Jenukidze, který byl obviněn ze ztráty bdělosti a amorálního chování. Byl vyloučen z ÚV a ze strany, ale nebyl uvězněn ani jinak trestán.
11.3 Velké moskevské procesy

11.3.1 Konec politických dvojčat

Již v dubnu 1935 asi tři sta bývalých stoupenců opozice převezeno z různých míst, na nichž byli předběžně zadržováni, do moskevského ústředí NKVD v Lubjance. Někdy v květnu bylo asi 15 z nich násilím donuceno k souhlasu s tím, že poskytnou dostatečně věrohodné svědectví, jichž bude možné využít při chystaném procesu. Jakých donucovacích metod bylo užito se lze dohadovat podle toho, že se tehdejší náměstek lidového komisaře vnitra L. M. Zakovskij, zavilý bývalý sprostý zločinec, chlubil, že by přiměl samého Marxe, aby se přiznal, že pracoval pro Bismarcka. Pro urychlení celého vyšetřování byla na Stalinův popud vydána tajná instrukce, povolující „užití jakýchkoliv prostředků v případech špiónů, kontrarevolucionářů, bělogvardějců, trockistů a zinověvců.“

S takovými posilami podnikly vyšetřovací skupiny rozhodující útok na sedm hlavních obviněných: Zinověva, Kameněva, Bakajeva a Jevdokimova – bývalé zinověvce, a na Smirnova, Mračkovského a Ter-Vaganjana – bývalé trockisty. Hlavním požadavkem „zadavatele“ bylo očernění jidáše Trockého v očích veřejnosti a doznání se k odpovědnosti za zavraždění Kirova a k přípravě atentátu na další vysoké představitele. Pro úspěch akce bylo tedy nezbytně nutné dostat obviněné před soud a přinutit je k odpovídající výpovědi. Dva hlavní obvinění, Zinověv a Kameněv, po měsících vyčerpávajícího zpracovávání v osidlech NKVD nakonec souhlasili s vystoupením na veřejném procesu pod podmínkou, že jim politbyro zaručí, že jim a jejich rodinám bude zachován život. Cynický Stalin samozřejmě tuto podmínku bezvýhradně potvrdil, konkrétně pronesl nebývale procítěnou větu, pověstné stéblo naděje pro obviněné: „Nechceme prolévat krev našich starých přátel i soudruhů, i když se dopustili jakkoli velkých chyb.“ 28

19. srpna 1936 v Říjnovém sále Všesvazového domu odborů začalo první ohavné představení, takzvaný otevřený soudní proces nad vůdci opozice. V průběhu soudního procesu, který trval do 24. srpna, obžalovaní podrobně vypovídali o svojí roli při zavraždění Kirova a o plánech na zavraždění Stalina a dalších členů politbyra. Tento čin, jak tajně doufali, měl vyvolat ve straně zmatek a vést k silnému hnutí za návrat k moci Trockého, Kameněva a Zinověva. Prokurátor A. J. Vyšinskij nepředložil žádné věcné důkazy, ale kolegium Nejvyššího soudu v čele s Ulrichem je ani nepožadovalo. Celá obžaloba se totiž zakládala na svědeckých výpovědích a přiznáních samotných obžalovaných, přičemž obhajoba byla zcela vyloučena. Vyšinskij žádal pro všechny obžalované trest smrti.

V noci z 23. na 24. srpna ve 2 hodiny 30 minut vyhlásil soud rozsudek: pro všechny obžalované trest smrti zastřelením. Poslední prosba odsouzených, dopisy Stalinovi se žádostí o milost, zůstala bez odpovědi. Kolikrát se asi Kameněvovi během procesu vrátila na mysl osudná věta, kterou pronesl na XVI. sjezdu strany: „Dospěl jsem k přesvědčení, že soudruh Stalin nemůže plnit úkoly sjednotitele bolševického štábu…“ Rozsudky byly přes kletby zrazených Kameněva a zejména Zinověva neprodleně vykonány. Krátce poté, v září 1936, dochází ke změně na velitelském postu všemocného NKVD – podle Stalina nedostatečně bdělého Jagodu střídá muž, s jehož jménem je spojováno nadcházející neradostné období – Nikolaj Ježov. Stalin ve svém telegramu politbyru z dovolené v Soči mimo jiné zlověstně píše, že „NKVD zaostává v  odhalování trockistických živlů o čtyři roky“, a že „je nezbytně nutné do funkce lidového komisaře vnitra jmenovat soudruha Ježova.“ 29 Jagoda je souzen a popraven v Bucharinově procesu roku 1938.

Někteří obžalovaní případu „trockisticko-zinověvského ústředí“ začali na předběžném vyšetřování celkem nečekaně doplňovat svoje výpovědi novými: o svých zločinných kontaktech s Bucharinem, Rykovem, Tomským, Radekem, Piatakovem, Sokolnikovem a dalšími, ještě nezatknutými bývalými členy opozice různých směrů. V podnicích a institucích se konala veřejná shromáždění, jejichž účastníci žádali „důkladně vyšetřit spojení Bucharina, Rykova, Tomského a dalších s opovrhovanými teroristy“. Michail Tomskij ještě před začátkem vyšetřování spáchal sebevraždu. Zanedlouho zatkli Radeka, Piatakova a další bývalé členy „levých“ opozic. Přívrženci někdejší „pravé úchylky“ si prozatím mohli naposledy svobodně vydechnout.


11.3.2 Likvidace paralelního ústředí

Rok 1937, označovaný za epicentrum celé stalinské tragédie, začal novým velkým procesem. V první řadě na místech pro obžalované stanuli vesměs významní straničtí funkcionáři v čele s Piatakovem, Radekem, Sokolnikovem a dalšími. Většina z nich se v letech 1924 - 28 „provinila“ příslušností k „sjednocené“ opozici. Následně ale demonstrovali svůj ideový rozchod s Trockým a v očích strany byli dočasně očištěni. V období bezprostředně před zatknutím řada z nich zastávala důležité funkce v hospodářském a stranickém aparátu. Teď všichni stanuli před soudem, aby čelili (nebo aby spíše snášeli) obvinění z příslušnosti k tzv. paralelnímu ústředí. Hlavním cílem přelíčení bylo dokázat, že Trockij pomocí těchto lidí organizoval záškodnické akce a připravoval v SSSR restauraci kapitalismu.

Vzhledem k tomu, že se Stalin již dostatečně přesvědčil o kvalitě inkviziční mašinérie, bylo při tomto procesu možno zachovávat určité právní zásady, ignorované na předchozích procesech. Obžalovaným byli přiděleni právní zástupci, kteří se však ani nepokoušeli obhájit obžalované před nespravedlivými obviněními. Kromě obvyklých „diváků“ z řad NKVD mohli být tentokrát přítomni i zahraniční novináři a někteří diplomaté. Proces byl připraven tak pečlivě, že Piatakov, zasloužilý Leninův kádr „s vynikající vůlí“, jak se o něm Lenin vyjádřil ve své Závěti, barvitě popisoval setkání s Trockým v Oslo (kde však nikdy nebyl) a líčil, kterak mu vyhnanec udílel směrnice k svržení sovětské vlády a zavraždění jejích nejvyšších představitelů. Svědecké výpovědi na procesu s tímto „paralelním ústředím“ již docela jasně rozkryly budoucí karty hlavního scénáristy. Na přelíčení zřetelně zazněla slova o „špionážně-teroristické činnosti Bucharina a Rykova“. Každý z obviněných si musel dát záležet, aby ve své výpovědi zmínil právě tyto dvě budoucí oběti justiční zvůle. Proces s paralelním ústředím skončil 30. ledna. Soud vyhověl žádosti Vyšinského a odsoudil všechny obžalované, kromě čtyř, k trestu smrti. Radek se třemi dalšími byl poslán do pracovního tábora, kde měl být v nějaké šarvátce roku 1939 zabit. Na všechny předchozí sliby o shovívavosti nebyl brán zřetel a popravy byly bezodkladně vykonány.
11.3.3 Bucharinův poslední boj

Vyšetřování obvinění vznesených proti Bucharinovi a Rykovovi, navzdory oznámení, že bylo přerušeno, pokračovalo. Když NKVD z různých lidí vynutil výpovědi a udání, Stalin je rozeslal všem 139 členům ÚV, včetně těch dvou, kterým se ve scénáři připravovaném vyšetřovateli přikládala největší vina. Bucharin psal Stalinovi jeden dopis za druhým, ve kterých veškerá obvinění odmítal, ale nedostal nikdy odpověď. 17. ledna 1937 vyšli Izvěstije bez podpisu šéfredaktora N. I. Bucharina. Ze všech funkcí odvolali i Rykova. S jejich zatčením se však nespěchalo. Nadcházející plénum ÚV VKS(b) mělo na programu dvě hlavní otázky – ponaučení ze záškodnictví, diverzí a špionáže japonsko-německo-trockistických agentů a případ Bucharina a Rykova. V referátech chyběla jakákoli rozumná analýza či reálné pochopení situace z té jednoduché příčiny, že sám předmět diskuse byl pouhým přeludem. Molotov na úvod svého referátu prohlásil, že jej přednáší namísto Ordžonikidzeho, který zemřel. Oficiální příčinou smrti byla srdeční zástava. Pravda byla taková, že mezi lidem velmi oblíbený soudruh „Serdžo“ velmi těžce snášel rozdmýchávání špionománie, vyhledávání nepřátel a rezolutně protestoval proti zatýkání v těžkém průmyslu. Stalin Ordžonikidzeho neustále zásoboval vynucenými výpověďmi zatčených zaměstnanců komisariátu těžkého průmyslu, jehož byl Ordžonikidze šéfem. Ve stále větší míře se tak ocital v postavení štvance, doslova ho postrkovali k osudnému kroku. Jeho boj byl u konce 18. února. Den předtím měl se Stalinem dva ostré rozhovory, ve kterých si vyměňovali nadávky střídavě v ruštině a mateřské gruzínštině. Osmnáctého odpoledne se z jeho pokoje ozval výstřel. Přivolaný Stalin, přes protesty manželky zesnulého, nařídil, aby jako příčina smrti byl uveden infarkt. Při této příležitosti pronesl Stalin pro jeho způsob vyjadřování velice příznačnou větu: „Nebesa, taková ošidná nemoc! Člověk si lehne aby si odpočinul a výsledkem je záchvat a infarkt!“ 30

Za tři dny byl Ordžonikidze pohřben na Rudém Náměstí s veškerými státními poctami a včleněn do Stalinova kultu.

Molotov ve svém referátu chrlil čísla a jména „nepřátel lidu“, kteří se dostali do těžkého průmyslu. V podobném duchu referoval i Kaganovič s tím, že ani v „jeho“ komisariátu dopravy „nesedí se založenýma rukama“. Stalin vystoupil s referátem na téma „O nedostatcích stranické práce a opatřeních na likvidaci trockistických a jiných obojetníků“. Stalin fakticky vyhlásil trockismus za hlavní nebezpečí pro socialismus a na základě podrobné charakteristiky současného trockismu dospěl k zlověstnému teoretickému závěru: „Čím více se budeme rozvíjet, čím víc úspěchů budeme dosahovat, tím urputnější odpor budou klást zbytky rozbitých vykořisťovatelských tříd, tím více budou škodit sovětskému státu a tím více budou sahat po nejhroznějších způsobech boje jako posledním prostředku odsouzených.“ 31

Stalin tak znovu ještě naléhavěji nastolil myšlenku zostřování třídního boje. Dávno už si zvykl, že celá jeho teoretická argumentace se současně stává zdůvodněním politické linie strany. Morální i fyzický trpaslík Ježov podal zdrcující zprávu o „trestné činnosti“ Bucharina (který na protest proti programu zasedání vyhlásil hladovku) a Rykova, stejně jako o „špionážně-záškodnické činnosti“. Situace se velmi vyhrotila, když dostal slovo Bucharin. Odmítl všechna obvinění, když řekl: „Já nejsem Zinověv ani Kameněv, abych obviňoval sám sebe.“ 32 Za neustálého osočování Molotovem, Vorošilovem a dalšími přečetl text prohlášení, které sepsal společně s Rykovem o tom, že svědecké výpovědi Piatakova, Radeka a dalších jsou pomluvami a obvinili lidový komisariát vnitra z fabrikování falešných důkazů. Plénum poté na dva dny přerušilo projednávání a jmenovalo třicetičlennou komisi, kterou pověřilo rozhodnutím o Bucharinově případu. Tyto poslední dva dny strávil Bucharin doma psaním dopisu, který nazval „Budoucím generacím vůdců strany“. Text dopisu byl zveřejněn až roku 1988 v rámci Bucharinovy politické rehabilitace. Svědčí nejen o Bucharinově osobní tragédii, ale také o tom, že až do smrti nepochopil nebo pochopit nechtěl všechnu hrůzu, co se odehrávala. V dopise totiž obhajoval jen a pouze SEBE. Nebylo v něm ani zmínky o Zinověvovi, Kameněvovi a dalších, které Stalin poslal na smrt. Ospravedlňuje všechny předcházející represálie proti „nepřátelům strany“, nemilosrdnost a krutost NKVD.

Za dva dny zasedání pléna pokračovalo. Předvolali Bucharina a Rykova, aby si vyslechli rozhodnutí. Přistoupili k hlasování o Ježovově návrhu, který zněl: „Vyloučit Bucharina a Rykova z řad kandidátů ÚV, ze strany, odevzdat je soudu a uplatnit nejvyšší stupeň trestu.“ Stalin svůj názor vyjádřil slovy: „Navrhuji vyloučit Bucharina a Rykova ze strany, soudu je neodevzdávat, ale poslat případ na přešetření NKVD.“ 33 Není třeba zdůrazňovat, že význam těchto slov se v konečném důsledku nikterak nelišil od původního návrhu. Bucharina a Rykova hned po zasedání, jen co vyšli ze sálu, zatkli. Začalo se dlouhých třináct měsíců oddělujících zasedání a finále tragédie Bucharina a Rykova a spolu s nimi i mnohých, přemnohých lidí, kteří mohli být proti Stalinově samovládě. Třináct měsíců, během kterých Ježov a jeho lidé pečlivě fabrikovali navzájem do sebe zapadající důkazy a učili „herce“ jejich posledním rolím.

Tento poslední velký veřejnosti přístupný soudní proces se konal v Moskvě v březnu 1938. Předsedou vojenského soudu byl i tentokrát V. V. Ulrich, státním žalobcem A. J. Vyšinský. Kromě Bucharina s Rykovem zasedla na lavici obžalovaných i řada bývalých lidových komisařů SSSR, včetně nedávného náčelníka NKVD G. G. Jagody. Tento poslední proces byl vyprojektován, aby dal veřejně dohromady všechny různorodé typy opozice – teror, kontrarevoluci, ničení, špionáž, zradu – a předvedl je jako součást jediného spiknutí. Pravá opozice, kterou představovali Bucharin a Rykov, byla propojena s nepřítelem Trockým, s dřívějšími „zinověvsko-trockistickými spiklenci“, s dalšími trockisty, kteří na svůj soud teprve čekali, s armádou a přinejmenším se čtyřmi zahraničními zpravodajskými službami. Obvinění obsahovalo všechny zločiny uvedené v sovětském trestním zákoníku pod §58 a hlavičkou „kontrarevoluční“ - od špionáže v zájmu zahraničních mocností až po rozdělení SSSR, svržení stávajícího společenského systému a obnovení kapitalismu. Zbrusu nové obvinění bylo vzneseno jen proti Bucharinovi. Byl viněn, že v roce 1918 kul pikle, aby se zavražděním Lenina a Stalina sám chopil moci. Proces probíhal vesměs podle očekávání. Menší zádrhel nastal při výslechu bývalého člena Leninova původního politbyra N. Krestinského. Ten na Vyšinského výzvu, aby přiznal svoji vinu, všechna předchozí doznání učiněná na předběžném vyšetřování, popřel. Jednání bylo promptně přerušeno a Krestinskému se dostalo během noci důkladné „péče“ specialistů NKVD. Druhého dne se na soud dostavil „jiný“ Krestinský, který veškerá obvinění potvrdil. Otázkou zůstává, šlo-li o skutečného Krestinského. Toho totiž někteří svědci zahlédli inkriminované noci v Lefortovském vězení k nepoznání zbitého. Vyvrcholením procesu byl křížový výslech Bucharina a Rykova. Stalin vybral Bucharina proto, aby symbolizoval degeneraci a zločinnost veškerého bolševického vedení, byla mu vymezena role úhlavního nepřítele, který spolu s Trockým stál v pozadí veškerých předchozích spiknutí. Bucharin s Rykovem si v duchu svého vysokého intelektu zvolili chytrou taktiku - přijímali obecnou odpovědnost za všechny zločiny obecně, ale snížovali obvinění na formalitu tím, že je popírali v každém konkrétním případě. Tato taktika dováděla Vyšinského místy k zuřivosti. Na Stalina velmi zapůsobila pasáž z Vyšinského závěrečné řeči: „Celá naše země, od nejmladšího po nejstaršího, čeká a žádá jedno: zastřelit jako prašivé psy zrádce a špióny, kteří prodávali naši vlast nepříteli! Roky plynou a hroby nenáviděných zrádců pokryté věčným opovržením čestných sovětských lidí, sovětského lidu zarůstají bodláčím. A nad námi, nad naší šťastnou zemí bude naše slunce dál jasně a radostně zářit svými světlými loučemi. My, náš lid budeme i dále kráčet cestou očištěnou od poslední špinavosti a podlosti dob minulých, na čele s naším milovaným vůdcem a učitelem – velkým Stalinem.“ 34

V posledním slově se nakonec Bucharin podrobil a přiznal, že rozsudek, který ho očekává, je spravedlivý a prohlásil, že zasluhuje smrt několikrát, neboť degeneroval na nepřítele socialismu. Není možné říci, do jaké míry bylo Bucharinovo podrobení ovlivněno zjištěním, že pokud nedodrží „scénář“, jeho žena a dítě budou trpět na základě zákona z 20. června 1934 „O rodinných příslušnících zrádců“ anebo jak dalece pociťoval, že pouze oběť pro stranu může dát smysl jeho smrti. Jeho poslední slova přednesená na soudě byla: „Klečím před zemí, před stranou, přede vším lidem.“ Na cestě na popraviště si Bucharin vyžádal tužku a kus papíru, aby napsal vzkaz Stalinovi: „Kobo, proč jsi potřeboval moji smrt?“ 35 Po Stalinově smrti byl vzkaz nalezen v zásuvce jeho pracovního stolu.



1   2   3   4   5


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət