1. Úvod Kořeny zla

8.4 Pravá opozice

Bucharin byl člověk šlechetný, otevřený, upřímný, který si hluboce dovedl vážit přátelství. Po Leninově smrti se stal hlavním stranickým teoretikem, byl často nazýván miláčkem strany. Jeho velký přínos spočíval v jeho podílu na vypracování a obhajobě koncepce NEPu (Novaja Ekonomičeskaja Politika), i když vlastním tvůrcem NEPu byl bezesporu Lenin. Po roce 1924 však v SSSR ve skutečnosti započalo zcela nové období, které kdysi kdosi, byť ne zcela přesně, označil jako období „Neonepu“. Byly tím míněny pokusy o rozvinutí původní koncepce NEPu a o její zaměření na zlepšení situace na vesnici. Bucharin byl rovněž autorem veleúspěšné „Abecedy marxismu“. Přehledné a srozumitelné pojetí této encyklopedie se schematicky uvažujícímu Stalinovi velmi zamlouvalo. V letech 1925 - 27 byl Bucharin spolu se Stalinem nejvlivnějším mužem ve vedení strany.

Na konci roku 1927 a na začátku roku 1928 čelil sovětský režim kritickému propadu výkupu obilí. Jedním z důvodů, proč rolníci odmítali prodávat obilí, byl stále větší nedostatek zboží, což částečně zavinila dosud praktikovaná finanční politika, ovlivněná Bucharinovou teorií nízkých cen. Straničtí vůdci ve snaze povzbudit kampaň proti propadu výkupu obilí se rozjeli po hlavních obilních oblastech. Kampaně se osobně zúčastnil i Stalin, když zamířil do oblíbeného Caricynu, aby tam praktikoval „leninskou tvrdost“, o níž předvídal, že jí bude třeba v revolučním procesu budování sovětského socialismu. Byla to poslední Stalinova cesta tohoto druhu. Nikdy později už nestrávil tak dlouhou dobu (3 týdny) mimo „štáb“. Budiž to důkazem, jak nesmírně mu záleželo na úspěchu této operace. Ukázalo se, že zatímco místní činitelé reagovali v duchu NEPu, Stalin reagoval v duchu válečného komunismu. Poté co zjistil, že kulaci neodevzdávají své přebytky obilí, protože očekávají trojnásobné zvýšení cen, nařídil úředníkům, aby požadovali vydání zásob za státní ceny, a pokud budou odmítnuti, aby je zabavili a 25% z nich rozdělil mezi chudé rolníky za nízké státní ceny nebo na úvěr. Dále jim nařídil, aby ty, kdo neuposlechnou, předali OGPU na základě článku 107 trestního zákona předepisujícího přísné potrestání za činnosti definované jako „spekulace“. Pokud šlo o mandát k takovým akcím, odvolával se Stalin na nařízení o kolektivizaci, které bylo na poslední chvíli vloženo do rezoluce XV. sjezdu. Stalin ve své strategii kalkuloval s tím, že tato mimořádná opatření propříště podnítí větší rolnickou neposlušnost, která zase podnítí a ospravedlní radikálnější opatření, jež dosáhnou vrcholu v kampani za masovou kolektivizaci.

Nastolením tohoto kursu neusiloval Stalin jen o vyřešení obilní krize, ale zároveň chtěl vmanipulovat Bucharinovu skupinu do opozičního postavení, neboť dobře věděl, že mírný Bucharin se bojí mimořádných opatření jako čert kříže. Šlo o jednu z nejvypjatějších bitev Stalinovy cesty na piedestal. Umírnění pod vedením Bucharina, Rykova a Tomského vedli intenzívní boj v zákulisí, aby zabránili politickému kyvadlu vychýlit se na stranu stalinistického extrému. Obhajovali natolik dostatečné zvýšení cen obilí, aby to rolníky přimělo k dobrovolnému vydávání přebytků a vystupovali proti předčasné masové kolektivizaci coby zázračnému léku na ekonomické strasti režimu. Stalin naproti tomu ve svém zásadním projevu v červenci 1928 shledal, že je co nejvíce zapotřebí „rozevřít nůžky“ mezi městem a venkovem - rolník má být zatěžován vysokými cenami za průmyslové výrobky spolu s vyplácením nízkých cen za zemědělské produkty. Jedním slovem šlo o legální vykořisťování. Skupina bucharinistů bohužel netvořila tak soudržnou frakci jako skupina kolem Stalina, spíše šlo o koalici skládající se z podobně smýšlejících členů strany. Na barbarské metody stranického boje, který praktikoval nesmírně rozbujelý Stalinův aparát, neměla tato frakce účinnou protizbraň. Střetávala se hrubá primitivní stalinská věcnost s posledními pozůstatky stranické demokracie.

Krátce po červencovém plénu učinil Bucharin v zoufalství osudový krok, který mu Stalin v závěrečném účtování s chutí přičetl mezi pasiva – setkal se s Kameněvem, kterého předtím pomáhal vyloučit ze strany. Se zjevným strachem, aby Stalin neobnovil spojenectví s klikou Zinověv - Kameněv, přišel posledně jmenovaného varovat, jak je situace nebezpečná. Ničeho však nedosáhl, chladný Kameněv se nakonec neangažoval, ale k záznamu tohoto rozhovoru připojil výmluvnou doušku: „Stalin zná pouze jednu metodu… Vrazit nůž do zad.“ ²⁰ V druhé polovině roku 1928 se zápas vedený potají stal nemilosrdným bojem. Atmosféra výrazně zhoustla, když Bucharin nazval Stalina „malým orientálním despotou“. Zákulisní boj dosáhl vrcholu na prodlouženém zasedání politbyra a předsednictva ústřední kontrolní komise na konci ledna a začátkem února roku 1929. Bucharin, Rykov a Tomskij byli Stalinem ve zdrcujícím projevu označeni za frakcionáře, šarlatány či poloanarchistické bahno. Obvinil je z pravé úchylky, jejíž platforma vyzývá ke zpomalení industrializace, ke zlikvidování kolektivizace a k poskytování volného pole působnosti soukromému obchodu. Přes zoufalý odpor obviněných byla na dubnovém společném plénu ÚV a ÚKK vydána rezoluce přijímající Stalinův postoj in toto. Bucharin a Tomskij byli následně zbaveni svých funkcí v Pravdě, Kominterně resp. ústřední radě odborů (Rykov byl odvolán až později). Stalin ve svém projevu neopomenul projevit svůj vrcholný cynismus a lhostejnost k běžným lidským hodnotám, když se po svém vypořádal se svým někdejším „přátelstvím“ s Bucharinem: „Myslím, že všechno toto stěžování si a naříkání nestojí za děravý groš. Nejsme rodinným kroužkem ani spolkem osobních přátel, ale politickou stranou dělnické třídy.“ ²¹

Po tomto politickém rozdrcení byli přes svoje následné pokání všichni tři umírnění v listopadu 1929 vyloučeni z politbyra. Nabízí se otázka, zda-li vůbec mohla pravá opozice Stalina porazit. Odpověď zní velmi pravděpodobně ne, i když ne tak kategorické jako v případě opozice levé. „Pravá“ opozice měla řadu příležitostí Stalina porazit. V jistých okamžicích její stanovisko mohlo získat většinu v politbyru, v ústředním výboru a v širokých stranických masách. Vůdcové pravé opozice však tyto možnosti nedokázali využít. Nebyli dost pevnými a rozhodnými politiky, neměli dost vůle bojovat o moc ve straně a státě. Stalin tak mohl slavit své 50. narozeniny 21. prosince 1929 s uspokojením opravdového vítěze. Bylo to vítězství stalinismu, který až do Stalinovy smrti v roce 1953 panoval ve straně a státě. Začalo období, které je neodmyslitelně spojováno s kultem osobnosti.

Shrňme si hlavní aspekty Stalinova úspěchu při získávání převahy. Pomineme-li Stalinovy vrozené či získané vlastnosti, jako byly nesmírná houževnatost, pomstychtivost, příslovečná mazanost a vypočítavost a především nezměrná touha po moci a slávě, tvořilo mozaiku Stalinova konečného vítězství několik charakteristických momentů. V první řadě to bylo životně důležité bagatelizování Leninova dopisu sjezdu, na němž se významně podíleli Zinověv s Kameněvem, kteří chtěli udržet za každou cenu Stalina ve funkci, aby tak získali převahu nad Trockým. Stalina, jak již bylo řečeno, hrubě podcenili, zdaleka nejen oni. Trockij jej dokonce nazval „vynikajícím průměrem“, což po jistém prohlédnutí změnil na přiléhavější „zákeřný Oset“. Neméně důležitá byla nesmírná síla Stalinova aparátu a jeho politická rozvaha v rozhodujících chvílích. V dalším průběhu bylo podstatné, že si Stalin v podstatě osoboval být vykladatelem Leninových myšlenek, které často dovedně uzpůsoboval svým momentálním potřebám. Rovnice pak zněla jasně – kdo je proti Stalinovi, nesouhlasí s Leninem. V očích strany byl rovněž klíčový i fakt, že Stalin se za celou dobu zdánlivě nepřiklonil k žádné opozici a byl věrný generální linii strany, kterou ovšem určoval on sám. Toto zdání se mu podařilo vyvolat dovedným vyčkáváním v jednotlivých etapách boje a vydáváním všech svých stanovisek za leninské. Nicméně je prokázáno, že v řadě otázek souhlasil zejména s Bucharinem a co je paradoxní, osvojil si i řadu myšlenek Trockého, zejména co se týče úlohy státního teroru a způsobu kolektivizace. Snad nikdo však nepřispěl k upevnění Stalinovi pozice tak, jako jeho úhlavní nepřítel Trockij svou naivní pasivitou.